Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Agónie

Yazatap Pepka uložila na lůžko ve svém pokoji. Přidala tam další lůžko, aby mohly se Salgiel Pepka ošetřovat i v noci.

„Poslyš, Salgiel, nemá cenu, abych ležel a čekal na zubatou!“ vzpíral se Pepek. „Jak jsou na tom ostatní? Jsou ještě některé taky tak... ozářené?“

„Jsou,“ přikývla Salgiel. „Něco jsme zřejmě schytaly všechny, včetně dětí, ale airbus stál kolmo na bránu, pronikly tam jen rozptýlené fotony a uvnitř to nebylo tak zlé. Neutrony mají naštěstí omezený dolet, plášť airbusu pro ně představoval zbytek do pohlcující vrstvy, takže dovnitř nevnikly buď vůbec, nebo zanedbatelně. Dosah neutronů je jiný než u fotonů. Fotony ubývají se čtvercem vzdálenosti, zatímco neutrony pořád letí, letí, až najednou dost! Pár metrů za hranicí, před kterou ještě nemilosrdně zabíjejí, už vůbec neškodí.“

„Já to přece vím,“ podotkl Pepek. „Vždyť jsem víc technik než lékař.“

„Vím o tom jen to, co bylo důležité pro nás, lazarnice,“ dodala rychle. „Z nás, co jsme byly uvnitř, nejvíc ozářily fotony hned u vchodu Yazatap, ale ani té skoro nic není, ačkoliv se to i na její krvi pozná. Ta se z toho vylíže, ale těch šest, co byly venku u brány, ozářily neutrony a jsou na tom stejně jako ty.“

„Jak stejně?“ požadoval upřesnění. „Nemohou na tom být stejně, budou na tom hůř. Chápej už konečně, na mě se neutrony nedostaly, byl jsem pro ně méně než vzduch.“

„Máš pravdu, jsou na tom hůř,“ přitakala neochotně Salgiel. „Všechny zvracejí krev, mají průjmy, je to s nimi horší a horší. Ošetřují je ostatní lazarnice.“

„Chci je vidět!“ vstal Pepek.

„Nesmíš se namáhat!“ zarazila ho Salgiel a rukou ho jemně položila na lůžko. „Nebo umřeš dřív.“

„Dřív nebo později, to je snad jedno, ne?“ nedal si říci a znovu vstal. „Nechci je vidět jen tak, když jim mohu pomoci, rozumíš?“

„Jak jim chceš pomáhat, když sám umíráš?“ protestovala Salgiel.

„Mám ještě svou sílu!“ trval na svém. „Třeba nemusíme zemřít všichni!“

Salgiel váhala, ale Yazatap vyběhla ven a vrátila se s nosítky.

„Má pravdu,“ řekla suše. „Nemůžeš mu to odepřít. Ať jim pomůže, nebo ne, bude mít pocit, že udělal co mohl. I to za to stojí! Ale pěšky tam nepůjde. Odneseme ho.“

Pepek slezl s postele a natáhl se na nosítka. Yazatap se Salgiel ho popadly a klusem se vyřítily z domku. Ozářené tefirky ležely v sousedním domku, nebylo k nim daleko.

Domek číslo tři byl přeměněn v nemocnici. Vládly tu dvě tefirky lazarnice, ale když se dozvěděly, co Pepek chce, ochotně mu ustoupily. Měl u nich pořád respekt.

Pepek se zvedl a postavil k prvnímu lůžku. Dubbiel byla z těch šesti jediná Árjá. Měla horečku, ale Pepka sledovala se zájmem.

„Kdybychom tu byli aspoň dva!“ posteskl si. Pak se nadechl a poslal na nemocnou, co síly ještě sebral. Zapotácel se ale slabostí, Salgiel ihned přiskočila a podepřela ho.

„Ani nevím, jestli stihnu dát všech pět dávek, co bych normálně stačil,“ řekl omluvně. Posadil se vyčerpaně na kraj nosítek a oddechoval.

„Co když si tím zkrátíš život?“ strachovala se Salgiel.

„No a?“ oddechoval namáhavě. „Poslyš, Salgiel, sama už jistě víš, že co jsem ti včera večer slíbil, asi nesplním. Sliby se někdy nedají splnit, když do nich zasáhne vyšší moc.“

„S tím si hlavu nedělej,“ řekla Salgiel. „Lehni si, dýcháš jako po dlouhém tréninku.“

„Zajímavé je, že mi ještě funguje idarchon,“ řekl a zase se s její pomocí postavil.

Germael na vedlejším lůžku byla Baalka. Ozářila ji tedy zbraň vlastního kmene. Teď to bylo jedno, bývalé nepřítelky ležely a umíraly hned vedle sebe.

Pepek se opět postavil, nadechl a emitoval sílu, až se v místnosti projasnilo. Pak se zase ztěžka posadil na nosítka.

„Vydržím už jen jednu dávku,“ řekl s jistotou. „Pak si budu muset odpočinout.“

„Lehni si, odneseme tě tam!“ nařídila mu Yazatap nesmlouvavě.

Poslechl ji, bylo to rozumné. Yazatap se Salgiel popadly nosítka a kormidlovaly s ním z místnosti. Na chodbě se Yazatap rozkřikla na zevlující dívenky z Ramieliny party bez své malé velitelky. Zmizely s cesty, jako kdyby je někdo odfoukl.

„Tady Orifiel je na tom nejhůř!“ upozorňovala je ošetřující lazarnice.

Pepek se jen narovnal, aby dodržel aspoň geometrii. Nadechl se, zatajil dech a ještě zahlédl, jak se v místnosti zabělalo, pak mu ale vylétly hvězdičky před očima a dříve než ho mohla Salgiel zachytit, dopadl na podlahu vedle nosítek...

Probral se až na posteli ve svém domě. Ke vší smůle měl naražený nos, protože padl na obličej a vůbec se prý nechránil.

„Tomu říkám smůla!“ řekl telepaticky, aby aspoň nehuhňal. „Ke všemu si mě budete pamatovat s rozbitým nosem!“

„Tobě jde o nos?“ pozastavila se nad tím Salgiel.

„To se ví!“ řekl. „Chtěl bych, abyste si mě pamatovaly, když jsem ještě vypadal aspoň trochu slušně!“

„Neboj se, budeme,“ řekla Salgiel. „Každá si tě budeme pamatovat jako nejlepšího ze všech. Na prvního kluka přece žádná nezapomíná!“

Pak ale vyběhla z pokoje, aby neviděl, jak na chodbě brečí.

„Poslyš, Yazatap,“ obrátil se Pepek na poslední, která u něho seděla. „Vzbuď mě asi tak za dvě hodiny. Jsem strašně utahaný, zkusím to zaspat. Ale ne abys mě nechala spát až do večera! Musím dát ještě aspoň jednu dávku zbývajícím ozářeným!“

„Sám jsi taky ozářený!“ řekla.

„To vím, ale mně nepomůžete,“ řekl. „Jen já ještě trochu pomohu jiným.“

„Dobře,“ přikývla Yazatap. „Dvě hodiny, ano?“

„Ale ne déle!“ kladl jí na srdce. „Potřebují tu energii víc než já!“

„Víc než ty? Těžko!“ opáčila. „A co kdybys to nechal na našich lazarnicích?“

„Víš dobře, jak jsou všechny vedle,“ zavrčel. „Zázraky tady umím jen já. A i o tom už se dá úspěšně pochybovat! Mně je ta energie na nic, jim může aspoň trochu pomoci.“

Pak ale usnul. Byl opravdu slabý.

Probudil se až večer, venku bylo šero.

„Tys mě nevzbudila!“ obořil se na Yazatap.

„Potřebuješ si odpočinout,“ vysvětlovala mu Salgiel.

„A ty tři ozářené mohou zatím zemřít?“ vynadal oběma. „Jdu tam!“

„Počkej, odneseme tě!“ zarazila ho Yazatap.

„Došel bych to i sám!“ kasal se.

„Utaháš se a bude ti to chybět!“ varovala ho Yazatap.

„Dobře, tak pojďte!“ rezignoval a svezl se z lůžka na nosítka.

Yazatap na chodbě odchytila nejbližší tefirku, čekaly tam jako hromádky neštěstí na nejčerstvější zprávy, a poslala ji napřed, aby je lazarnice zavedly rovnou k té, která na tom bude nejhůře.

„Neměl bys to zkusit raději znovu na Dubbiel nebo Germael?“ odvážila se lazarnice zeptat Pepka. „Ty dvě se po tvém zásahu dost zlepšily.“

„Právě proto to teď víc potřebují ty zbývající!“ odvětil Pepek.

„Jistě, ale...“

„Jaké ale?“ podíval se na ni trochu přísně.

„No... všechny zřejmě nezachráníš,“ vysvětlovala mu rychle. „Pomohl bys aspoň těm, které mají větší naději.“

„A ty horší necháme zemřít?“ zamračil se na ni. „To nemyslíš vážně!“

„Vždycky jsme to tak dělaly,“ vysvětlovala mu.

„To je mi pěkný pořádek!“ rozzlobil se. „Podle čeho rozhodujete, které zemřou?“

„Stanovíme si hranici, kam až máme naději pomoci a těm se věnujeme. Ostatním tak jako tak nepomůžeme, takže mají smůlu.“

„Dobře,“ uklidnil se. „Já tu hranici vidím na šesti. Vezmu ty, co jsou na tom nejhůř.“

Lazarnice mu už neodporovala. Salgiel na ni dělala zezadu vzteklé obličeje, aby Pepka nerozčilovala a kolegyně ji pochopila.

Zanesli Pepka k té, která na tom byla nejhůř. Ležela už bez zájmu, smířená s osudem, dívala se do stropu, ale nejspíš už nevnímala, zřejmě čekala jen na smrt. Pepek se s pomocí Salgiel postavil a uvolnil na nemocnou co největší porci energie. Pak se nechal bez odporu položit na nosítka a odnést do vedlejšího pokoje.

Lazarnice tam právě vykazovaly z místnosti děti. Nemocná byla jednou z matek a děti ji přišly s ostatními potěšit. Neměly ale velký úspěch, už je moc nevnímala. Pepek se opět s pomocí Salgiel postavil a použil další dávku. Pak se zase sklesle vrátil na nosítka.

„Ještě tu poslední!“ řekl telepaticky.

„Nechceš si mezitím odpočinout?“ navrhla mu Salgiel. „Máš toho zjevně dost!“

„Když budu odpočívat, ta poslední zemře!“ zahučel.

„Nejspíš zemře tak jako tak,“ dodala rychle lazarnice. „Už je v komatu.“

„Tak sakra, proč nebyla jako první?“ rozzlobil se Pepek.

„Ona ještě před pár hodinami vypadala dobře, ale všechny rychle pochodují k smrti.“

„Tak na co čekáte?“ vybuchl Pepek.

„Říkal jsi přece, že smíš dávat jen pět dávek za den!“ upozornila ho Salgiel. „Tahle by byla šestá. A sám na tom nejsi lépe.“

„To nemyslíš vážně!“ řekl Pepek zamračeně. „Ty tři by se vlastní silou nepostavily. Já se ještě zvednu na nohy.“

„Nech ho!“ okřikla Yazatap Salgiel po straně. „Nevidíš, jak ho drží nad vodou jen vůle pomoci jiným?“

Donesly Pepka k poslednímu lůžku. Žena na něm byla přikrytá, byl vidět jen její žlutý obličej. Rozhodně nevypadala dobře, na její zažloutlé kůži byly červené krupičky, všude už jí prosakovala na povrch krev.

„Podržte mě obě!“ požádal Pepek Yazatap se Salgiel. „Asi vám omdlím!“

Salgiel chtěla něco říci, ale při pohledu na pěst, kterou jí ukazovala Yazatap, neřekla ani slovo a popadla Pepka z jedné strany, zatímco Yazatap ho držela z druhé.

Pepek použil po šesté sílu, ale správně předpovídal, že se složí. Uložily ho jemně na nosítka a pod mlčícími pohledy ostatních ho odnesly. Venku se z davu přihlížejících ozvalo fňukání. Ale nikdo Eilael, Jinn a Malakim neokřikoval. Brečet pro tatínka přece není taková slabost. Ostatně Xapho, která je držela za ruce, vypadala, že se rozbrečí s nimi.

Oázou panovala pohřební nálada...

Pepek se probouzel pomalu.

Když konečně otevřel oči, nevěděl kde je a co je kolem něho. Konečně poznal Xapho, která se nad ním skláněla. V pokoji bylo světlo, venku byl den.

„To už je ráno?“ zeptal se telepaticky.

„Je skoro poledne!“ odpověděla mu Ramiel. Seděla na přinesené židli vedle postele, bradu si podpírala dlaní opřenou o koleno, ale když se vzbudil, seskočila ze židle a sklonila se nad ním hned vedle Xapho.

„Co ty tady děláš?“ trochu se na ni zamračil.

„Přišla jsem tě odprosit za prominutí!“ sklopila hlavu.

„Blbě se ti to vysmeklo z ručiček, co?“ přinutil se k úsměvu.

Nechtěl ji zklamat, ačkoli se mu hlava točila, žaludek se svíral křečemi a cítil se slabý.

„Nevěděla jsem, že to bude takový průšvih!“ snažila se to vysvětlit Ramiel.

„Je to i moje vina,“ mávl rukou. „Jsme v tom napůl.“

„To snad ne?“ podivila se. „Ten počítač jsem přece do moře házela úplně sama!“

„Ano,“ přikývl. „Ale měl jsem si někam schovat bezpečnostní kopie ovládačů. Mít jen originál bez zálohy je vždycky nebezpečné a taková neopatrnost se právem trestá.“

„Ty se na mě nezlobíš?“ vyhrkla udiveně.

„Měl jsem si to lépe zabezpečit,“ přikývl. „Vím přece, že jsou mezi vámi různé živly. Jedna se z toho atomového úderu dokázala ještě radovat!“

„To vím,“ řekla. „Venku ji za to ostatní strašlivě zmlátily!“

„Cože?“ nadzvedl se Pepek. „Kdo si to zase hrál na spravedlnost?“

„To nebyla spravedlnost!“ řekla Ramiel. „To byly čestné souboje. Vyzvaly ji v boxu, každá na jedno kolo. Na konci vůbec neviděla a pak se ani nezvedla a zůstala ležet, musely ji odnést. Teď je u lazarnic, ale ještě dlouho ji nepoznáš, vypadá příšerně.“

„Jo ták, čestné souboje!“ opakoval ironicky. „Jestli se nepletu, předtím se dobrovolně přihlásila zachraňovat děti. Každá, která se nepřihlásila, neměla nejmenší morální právo ji vyzývat. A ty, co tam byly s ní, měly vědět, že tahala děti spolu s nimi. Není dobré rozbít někomu obličej za nevhodnou radost. Zvláště když ji možná cítily také.“

„Neměla se radovat ze smrti!“ mínila Ramiel.

„Hele, co tady u mě děláš?“ vyjel po ní Pepek. „Prominutí ode mě nečekej, budeš mě chodit odprošovat hezky až na hrob!“

„Ale Salgiel...“ udělala zkormoucený obličej a zmlkla.

„Co Salgiel?“ pobídl ji.

„Salgiel říkala, že ses neuvěřitelně zlepšil! Říkala, že je to zázrak! U všech!“

„Cože?“ nechtěl tomu věřit. „Zavolej mi ji! Prosím!“

Ramiel odběhla a v mžiku se vrátila. Táhla za sebou Salgiel, která vypadala rozespale, s kruhy pod očima.

„Pepku!“ vydechla unaveně, ale šťastně. „Prospal ses aspoň trochu?“

„Až moc,“ řekl. „Neboj se, v hrobě se vyspím až-až! Erelim už na mě čeká!“

„Nespěchej tam!“ pokárala ho. „Velice se to zpomalilo! Na konsiliu jsme se shodly na tom, že je to zázrak.“

„To by pro nás bylo normální,“ řekl trochu kysele. „Kdyby to byla pravda! Jenže ona to pravda není. Zlepšení beru, taky se mi zdá, že jsem lepší než předtím. Ale jen trochu.“

„V každém případě jste se všichni úžasně zlepšili,“ řekla. „Včera to vypadalo na smrt do šesti hodin. Po tvých pokusech to vypadá, že všech šest ozářených možná přežije týden.“

„Ne víc?“ ochladl okamžitě v nadšení. „Víš přece, že potřebujeme měsíc!“

„Zastavilo se to a krátkodobě se to zlepšilo,“ referovala mu. „Pak se to ale začalo zase zhoršovat. Pomaleji než předtím, ale my už to nezastavíme.“

„Já asi taky ne,“ přikývl. „Nemám dost síly. Na to musí být dva.“

„Ty jsi pro nás další záhada,“ vzdychla si Salgiel. „Jak můžeš být lepší, když ti nikdo žádnou energii nedával?“

„Dával jsem ostatním,“ opáčil. „Menší část energie šla přes mě. Málo, zato šestkrát. Zkusím to ještě. Na uzdravení to asi nepostačí, ale potřebujeme jen měsíc času. Pak se sem přiřítí Učedníci a jsme v suchu!“

„Teď to vypadá na týden života pro všechny,“ rozjasnila se Salgiel. „Jestli je to jak říkáš, měl bys to zkusit, třeba jim ještě přidáš.“

„Dobře, jdu na to!“ chtěl vstát s postele.

„Jen hezky lež!“ zamáčkla ho zpátky. „Nejsi na tom tak dobře, abys mohl dělat laciné frajeřinky. Ramiel, mazej pro Yazatap! Odneseme ho tam!“

Pro Ramiel to bylo třesknutí startovní pistole, vystartovala jako o závod. Za chvíli se vrátila s Yazatap, ale Pepek aspoň sám přestoupil do nosítek. Vynesly ho, Ramiel před nimi otevírala dveře a dělala místo, když jim některá z tefirek překážela v cestě.

Pepek rozdal další tři dávky. Nemělo cenu, aby se snažil o víc. Na šest beztak neměl, musel je dávat nadvakrát a tři byla polovička. Před dalšími si odpočine a nabere sil.

Yazatap se Salgiel ho odnesly, ačkoliv se Xapho s Mariuk nabízely, že za ně nosítka vezmou, neboť jsou čerstvější. Yazatap je ale odmítla s tím, že má víc síly.

Po návratu domů se Pepek uvelebil na posteli, otočil ke zdi a za chvilku už spal. Bylo znát, že to potřebuje.

Yazatap, Salgiel, Xapho a Mariuk šly připravit sobě i dětem oběd, u Pepkova lůžka zůstala na stráži jen Ramiel. Jakoukoliv zmínku o tom, že by měla jít pryč, tvrdě odmítala.

„Mám co napravovat, nechte mě!“ prosila je, až ji nechaly hlídat jeho spánek.

A nenechala si to vzít.

Večer Pepka probudily na večeři. Dostal polévku, ale snědl jen půl misky a ihned to vyzvracel rovnou vedle postele. Ramiel odběhla pro čistící vozíček a začala podlahu beze slova utírat.

„Žaludek má zničený, nesnese to,“ řekla ustaraně Salgiel. „To není dobré!“

Byly tu všechny. Xapho, Mariuk, Salgiel i Yazatap. Když se jich zeptal na děti, dostal odpověď, že jim Tabris hlídání prodloužila a má je u sebe.

„To je pravda,“ souhlasil. „Malé děti ještě nemusí vidět umírání.“

„Jen koukej vydržet!“ poručila mu Yazatap.

„Měl bys ale něco jíst,“ podotkla Salgiel. „Ostatní ozářené jsme začaly krmit výživou do žíly. Kezef je na umělou výživu specialistka, připravila ji i pro tebe. Za chvilku přijde.“

„Já vlastně ani nemám hlad,“ řekl Pepek. „Jako duch jsem nejedl rok. Nezapomeň, že si energeticky přilepšuji idarchonem.“

„Vím, ale nejde jen o energii,“ odmítla jeho názor. „Potřebuješ také živiny. Z čeho se má tělo regenerovat? Z vody? Nebuď k smíchu!“

„No dobře,“ připustil. „Dnes mám ale ještě tři dávky! Jak je na tom Dubbiel?“

„Líp než minule, ale... zhoršuje se pomaleji, ale jistě. Máte zářením popálenou kostní dřeň, ubývá vám červených krvinek. Uvažujeme o transfúzích, máme dárkyně pro všechny potřebné krevní skupiny. Co vím z dřívějška, měl bys snést i naši krev.“

„To jsem ale dopadl!“ vzdychl si.

„Děláme co umíme,“ přitakala mu.

Ramiel mezitím skončila s vytíráním podlahy a zakrátko se vrátila bez vozíčku.

„Co děti?“ zajímal se Pepek. „Myslím teď ty nové?“

„Rozdělily jsme je bez tebe,“ řekla Yazatap. „Nemohly jsme je nechat v hale. Udělaly jsme to jako minule, přesně podle tvého vzoru. Vytvořily si skupinky, každá si vytáhla dům, kde bude bydlet. Vynechaly jsme domy, kde mají děti od minule. Pár domů ještě zůstalo bez dětí, ale nikdo si nestěžoval, všechny věděly, že to prostě jinak nešlo.“

„Dobře jste to udělaly,“ schválil jim to.

„Některé se ještě sháněly po svých kamarádkách z Árj-Cheeb, ale neodvážili jsme se jim říci, co se tam skutečně stalo.“

„To jste udělaly dobře,“ souhlasil. „Tady si jistě brzy najdou jiné.“

„Cítíš se nejprve na výživu, nebo na energii?“ zeptala se ho Salgiel.

„Nejprve energii,“ řekl. „Výživa bude zdlouhavější.“

„To máš pravdu,“ přikývla Salgiel. „Ramiel, budeš nám zase dělat cestu?“

Dívenka ihned vyskočila a hrnula se ke dveřím. Odnesení Pepka si tentokrát vyžádaly Xapho s Mariuk, aby si ho ještě užily. V domě ani venku nikdo nečekal, tefirky měly zřejmě doma práci s dětmi.

Pacientky byly živější než minule. Ty, co předtím jen ležely a čekaly na smrt, se teď na Pepka dívaly s nadějí. Ale Pepek neměl dobrý pocit. Věděl, že jeho pomoc nedostačuje, jen jim prodlužuje umírání. Kdyby se aspoň dostal přes ten měsíc! Reálné to snad bylo, ale na hranici možností. V každém případě jim chtěl dát s energií i trochu naděje. Ta energie ostatně pomáhala i jemu. Sice méně než jim, ale čím víc jí vydával, tím lépe bylo i pro něho. Kdyby na začátku zůstal trpně ležet, tyhle pacientky by už byly po smrti, ale on by na tom byl také tak. Stálo to i za to vyčerpávání. Vypadalo to sice nezvykle, aby na smrt nemocný pacient rozdával sílu ostatním, zatímco ostatní jen bezmocně přihlížejí, ale bylo tomu tak.

Pepek rozdal tři dávky a po poslední už ani neomdlel. Potom ho Xapho s Mariuk pod dohledem Yazatap a Salgiel odnesly domů.

Umělá výživa...

Technologii pro ni neměla tefirská medicína lepší než pozemská. Nádobka, hadičky, jehly, celkově nic příjemného. Na rozdíl od pozemských samospádných kapaček měly v té nádobce tefirské lazarnice nějaký dávkovač, ale jehlou to končilo tak jako tak. Pepek ležel disciplinovaně a bral to stoicky, jinak to nešlo. U jeho postele seděly z jedné strany Salgiel, z druhé neobvykle vytrvalá Ramiel. Pepek správně tušil, co dokáže špatné svědomí! Ocenil, že vůbec nějaké měla, ale když se na tefirkách rozbil krunýř po léta vtloukané tvrdosti, příliš se od pozemšťanek nelišily. Nevlastní matky se o děti v Oáze staraly lépe než profesionální, ale bezcitné vychovatelky, bývalé tvrdé bojovnice se nestyděly za slzy a ostatní se jim nic neopovážily vyčítat. V tomhle směru mohl být spokojený. Mohl to považovat za vítězství a směle předstoupit před Učedníky.

Teď šlo už jen o to, dostat se s nimi do kontaktu...

„Říkal jsi, že telepatické senzory Mrzoutů dosáhnou do sousedních vesmírů,“ zkusila ho popíchnout Salgiel. „Nešlo by zařídit, aby se nějak telepaticky propojila robocentra?“

„Ta jsou zrovna schválně málo citlivá!“ vzdychl si. „Omezovali je naopak, jak to šlo. Nebylo vhodné, aby telepatická přání plnila vzdálená robocentra. Ten kousíček elektroniky, co mi dělal vysílačku a přijímač, byl k tomu jinak vybavený! A i pak to nebylo čisté, nešlo by to bez automatického opakování vadných bloků.“

„Dobře,“ přikývla. „Co kdybys zkusil do toho vysílače nasypat přímo zvuk?“

„Robocentrum to nepřijme,“ tvrdil Pepek.

„Robocentrum ne, ale co Učedníci?“

„Všesměrová telepatie tam nedosáhne, směrovanou technickými prostředky neumím,“ řekl Pepek. „Na zvuk by možná reagovali Učedníci, ale těžko to budou vnímat dost citlivě. Já jsem tuhle telepatii nikdy přímo nevnímal...“

V té chvíli se ale zarazil.

„Mohla bys mě, Salgiel, na chvíli odpojit od těch hadiček?“ požádal ji.

„Vydrž,“ okřikla ho. „Máš toho v sobě teprve třetinu!“

„Pak mě zase připojíš!“ odvětil rychle. „Jde o to, aby ten přístrojek neshořel.“

„Proč by měl shořet?“ nechápala.

„Jen si něco zkusím! Víš přece, že při mých experimentech vaše přístrojky hoří! Naše vlastně taky, ale to nevadí. Bylo by lépe, abys to odnesla aspoň dva metry ode mne.“

„Nemůže to počkat?“

„Může,“ odsekl. „Ale jestli se to povede, máme vyhráno!“

„Co chceš dělat, prosím tě?“ podívala se na něho podezřívavě. Ramiel, sedící stranou na židli, také zbystřila pozornost.

„Zavolám Učedníky!“ řekl.

„Říkal jsi, že to nejde!“

„Nejde,“ přisvědčil. „Ale půjde to! Salgiel, nediskutuj a odpoj mě! To je rozkaz!“

Splnila jeho přání nedůvěřivě. Pepek chvilku ležel, jakoby přemýšlel, pak se posadil.

„Chceš být hodně užitečná, Ramiel?“ obrátil se stranou k napjatě čekající dívčině.

„Že se můžeš ještě ptát?“ opáčila rychle.

„Tak upaluj sehnat Yazatap, Xapho, Mariuk a všechny, které jsou zvědavé na příchod Učedníků. Vyřiď všem, že do pěti minut budou tady!“

„Jak to víš?“ podívala se na něho udiveně.

„Právě jsem se domluvil s Alexijevem!“ zářil Pepek.

„Ale jak?“ nechápala Ramiel. Ani Salgiel nevypadala moc chytře.

„Otevřel jsem si malou bránu do jejich světa!“ vysvětloval jim honem. „Ne větší než špendlíková hlavička, nebyla ani vidět, na větší už nemám sílu, ale telepatie tím prošla. Ještě že jsem rozdával energii! Ta zbytková mě trochu zregenerovala, takže se mi částečně vrátila vláda nad branami. Projít bych tím nemohl, ale telepatii naštěstí stačilo málo!“

„Ty ses tedy domluvil?“ rozzářila se i Ramiel.

„Domluvil. Když Alexijev slyšel, co se stalo, slíbil všeho nechat a za chvíli jsou tady. Cestu jsem jim popsal, měli by se vynořit asi pět kilometrů na sever od ostrova. Za chvíli tu budou, jděte jim uspořádat přivítání!“

Ramiel vystřelila ze dveří, jen za ní práskly.

„Pomoz mi před dům, Salgiel,“ snažil se posadit. „Chtěl bych je uvítat osobně! Teď přece nemůžu ležet!“

„Měl bys ležet!“ napomenula ho, ale když viděla, jak září, mávla rukou, podepřela ho a trochu si ho opřela o sebe. Teď se hodilo, že byla menší postavy než on. Vyvlekla ho před dům, kde už z dálky slyšela Ramiel vřískat a všechny svolávat.

„Támhle někde by se měli objevit!“ ukazoval Pepek Salgiel šikmo nad obzor.

Přihnala se Yazatap s Xapho a Mariuk v patách. Když viděla Salgiel podepírat Pepka, zavrčela cosi o nedovtipných lazarnicích, zmizela ve dveřích domu a za okamžik vyvlekla ven pohodlné křeslo, aby se Pepek mohl posadit.

„Támhle něco vidím!“ křičela Ramiel.

„Kde?“ chtěl vědět Pepek. Neviděl vůbec nic. Oči zřejmě při ozáření dostaly také svůj díl, viděl čím dál hůř, vlastně jen mžitky před očima, ale nic neviděla ani Salgiel, ačkoliv také napínala zrak.

„Ne tak nahoře!“ upozorňovala je Ramiel. „Viděla jsem něco skoro na hladině, ale zase to zmizelo.“

„To by mohl být pták!“ vzdychl si Pepek. „Nebo karbéti, ta hravá mořská zvířátka, co se tu občas objevují.“

„Ne, já jsem tam viděla lidi!“ trvala na svém Ramiel.

„Kde je máš?“ nedůvěřovala jí ani Yazatap.

Ramiel se tam opět otočila.

„Vždyť jsem je viděla správně! Tady jsou!“ vřeštěla vítězně.

Několik metrů nad hladinou moře, sotva padesát metrů od břehu a stále se zvětšujícího houfu tefirek, se ve vzduchu objevila bílá plocha. Před ní se vznášely postavičky v bílých oblecích, jako když nad vodou letí veliké hejno andělů. Bílá plocha podobná andělským křídlům hned poté zmizela, ale bílé vznášející se postavičky se blížily.

„Alexijeve! Ivo! Vítku! Oldo, Máňo, Jarčo! Tady jsme!“ vyskočil Pepek a začal mávat na přilétající.

Pak se zakymácel a Salgiel ho tak-tak na poslední chvíli zachytila. S Yazatap ho ihned usadily do křesla. Na frajeřinky už opravdu neměl sílu.

„Pokoj vám všem!“ uslyšeli všichni hromový hlas shůry.

Jen ti, kdo znali zblízka Pepka, poznali, že to nebyl zvuk, ale telepatie. Tak silnou tady ještě nikdo nikdy nevnímal. Pochopitelně, vždyť telepatii používal jen Pepek, kdežto tohle byla synchronizací znásobená telepatie osmi lidí současně. Tak nějak slýchali hlasy Ogdurů staří Kanaánci, pradávní předkové Pepka a jeho kamarádů.

Sedm pozemských andělů zůstalo obezřetně viset nad vodou, osmý pokračoval v letu.

„Pepku!“ zavolal na ztraceného marnotratníka. „Ty rošťáku! Co to má znamenat?“

„Tady jsem!“ mával na něho Pepek.

„Člověče nešťastný! Víš ty vůbec, koho máš kolem sebe?“ přešel Alexijev na telepatii úzce směrovanou jen na Pepka.

„Abych to nevěděl!“ odpověděl mu stejně. „Samé přátele!“

„Vždyť je jich nejmíň polovička pravých ďáblů!“ varoval ho Alexijev.

„Jak to víš?“ opáčil Pepek. „Mně je indikátor nezobrazuje!“

„Nejsou ze Země, ale z Pekla!“ dodal Alexijev přísně. „Vítek do indikátorů nedávno doplnil identifikaci pravých ďáblů, jak jsme ji získali od Bóži! Kolem tebe mi všichni svítí jako rej bludiček! Jsou to ďáblové! Až na tu, co tě podepírá, ta jediná k nim nepatří.“

„Aha!“ rozesmál se Pepek všesměrově, aby ho vnímali všichni. „Abyste se nedivili, ďáblice jsou všechny! Salgiel by vám měla svítit také, je to Árjá, ďáblice jako řemen! Ale je to zajímavé! To znamená, že Bóža je Baalka! A Johan musel být také Baal.“

„Co to říkáš? Tobě to nevadí?“ vrtěl hlavou Alexijev.

„Poleťte sem všichni!“ vyzval Pepek kamarády, obezřetně se vznášející nedaleko ve vzduchu. „Tady se bát nemusíte! Všechny kolem mě jsou ďáblice, ale převychované, krotké a neškodné!“

Učedníci se opatrně přiblížili.

„Jak je to s tou pomocí, co potřebuješ?“ staral se Alexijev.

„Když ti řeknu, že jsem přežil výbuch kumulativní lithiové atomové bomby ráže pěti megatun ze vzdálenosti pod dva kilometry, nebudeš mi to věřit!“ řekl Pepek.

„To tedy nebudu!“ souhlasil vážně Alexijev. „Na takovou báchorku ti nenaletím! Vím o tom dost, abych věděl, že tohle se přežít nedá.“

„Kupodivu jsem živý, ale uvěříš mi, že to šest jiných ozářilo tak, že jim hrozila smrt do šesti hodin? Byly od toho trochu dál a navíc schované za hvězdnou bránou.“

„Tomu bych věřil spíš,“ řekl Alexijev. „Kde je máš?“

„Hned ti je přinesou!“ sliboval mu Pepek. „Ale já mám toho v sobě taky dost.“

„Tebe si podáme co nejdřív!“ odvětil Alexijev dvojsmyslně. „A teď mluv! Co má to všechno kolem nás znamenat? Co je to za sešlost?“

„Přesně tak, jak jsi to prve říkal!“ usmál se Pepek. „Ďáblice z pravého Pekla. Jenže tyhle jsou úplně jiné než ty, co tam ještě zůstaly. Tyhle už jsem trochu převychoval.“

Alexijev neztrácel čas a mezi řečí přivolal z houfu andělů svoji ženu Irenu a společně věnovali Pepkovi léčivou kosmickou energii. Yazatap si viditelně oddychla, když se kolem Pepka rozsvítilo, ale Alexijev se staral i o ostatní.

Ze sousedního domu mezitím lazarnice vynesly na nosítkách další ozářené. Alexijev se na víc neptal a dirigoval ostatní Učedníky jako dobře sehraný orchestr.

„Jen sedm nemocných?“ zeptal se Pepka, když skončili.

„Nás sedm je na tom nejhůř,“ řekl Pepek. „Ostatní se z toho dostanou i bez zázraků.“

„Poslyš, copak tu jsou jen ženské?“ divila se Irena Alexijevová, když se rozhlédla.

„To je problém zdejšího světa,“ řekl Pepek. „Není tak akutní jako ozáření, ale možná horší na vyřešení. Nešli byste raději do haly? Nějak se zvedá vítr, nejspíš začne brzy pršet.“

„Vždyť je obloha bez mráčku!“ podotkl Alexijev.

„To sice je, ale ten vítr mraky rychle přinese,“ řekl Pepek. „Oáza je teplejší než Země i než Andělský svět a v tropech se počasí mění rychle!“

Jen jako mimochodem navrhl okolostojícím tefirkám, aby připravily do společné haly mimořádné shromáždění a donesly tam také pro hosty nějaké ovoce.

„Jak to, že tě ty ďáblice tak ochotně poslouchají?“ pozastavil se nad tím Alexijev.

„Mají proč,“ řekl Pepek stručně.

Ramiel se mezitím přihnala jako vítr a nadšeně hlásila, že v hale připravily pro hosty přivítání. Yazatap se Salgiel položily vedle Pepka nosítka, aby ho odnesly do velké budovy nazývané honosně Hala, dvě jiné dívky, Xapho a Mariuk, se hbitě stavěly k držadlům.

„Co je to za řeč?“ zeptal se Pepka opatrně Alexijev. „Ty jim rozumíš?“

„To je tefirština,“ řekl Pepek. „Řeč ďáblů. Ovládám ji slovem i písmem. Jinak se tu nedomluvíš, všechny ďáblice češtinu neovládají. Jen některé.“

„V tom případě by ses mohl orientovat ve vimaanu od Sarimachiela,“ napadlo Vítka, který se snažil držet co nejblíže nosítek svého bývalého kamaráda.

„Jestli jste ten vimaan ještě nerozluštili,“ usmál se na něho Pepek, „nemusíte s ním už ztrácet čas. Pětina zdejších osadnic jsou pilotky vimaanů, znají je jako své boty.“

„Pilotky vimaanů?“ zpozorněl Alexijev. „To ale znamená válečnice!“

„Bývalé!“ uklidňoval ho Pepek. „Tyhle už dobojovaly. Když budete mít zájem, naučí vás s tím i létat, já už to taky skoro umím. Vimaanů máme asi tak čtyřicet.“

„Ale jak koukám, naše airbusy máte taky,“ všiml si Vítek.

„Jen jeden,“ řekl Pepek. „A nechoďte k němu, je silně radioaktivní! Schytal z výbuchu neutrony a gama, určitě je na něm indukovaná radiace!“

Airbus vypadal otlučeně, rozhodně nebyl v tak dobrém stavu, jako airbusy Učedníků, opatrované pečlivým Bulisem. Kvůli radioaktivitě se tomu zdejšímu všechny vyhýbaly jako kříži a také ještě bylo znát, kde na něm na Pegsda hořela plachta. Pepek by se s ním ani neopravoval. Prostě by jej dal anihilovat a požádal by o jiný, ale zatím se k tomu nedostal.

„To víš,“ vysvětloval kamarádovi. „Máme stejná robocentra jako v Andělském světě, takže máme i stejné vymoženosti. Dobře jsem se to od tebe naučil.“

„A to jsi tady zařizoval ty sám?“ divil se upřímně Vítek.

„Jo,“ přikývl Pepek. „Oáza byl neobydlený svět a já jsem to tu připravoval k osídlení. Jak se ale zdá, tenhle svět dostanou tyhle... už protože nemají kam jít.“

„To nám budeš muset vysvětlit!“ řekl přísně Alexijev. „Pokud vím, ten svět byl ještě nedávno prázdný. Kdo ti dovolil o něm rozhodovat? Co tady dělá tahle... banda?“

„Žádná banda!“ urazil se Pepek. „Nově vznikající civilizace. Odlišná od naší, některé rozdíly jsou až nepřekonatelné, ale musíme s ní chtě nechtě vycházet po dobrém. Nejlepší na tom je, že už to půjde!“

Mezitím došli k větší budově. U vchodu je očekávaly jako čestná stráž desítky žen, ale návštěvu nadšeně vítaly docela malé dívenky. Starší i nejmladší měly na sobě nádherné šaty, jaké na Zemi nosí dívky v tanečních. Když měl ale houf Učedníků projít mezi nimi, semkl se podvědomě dohromady. Pepek se usmál. Bylo mu jasné, proč se jeho kamarádi ostýchají. Polovina žen a dívek jim díky indikátorům ďáblů musela v očích svítit. Byli zvyklí na tato světélka přinejmenším zpozornět a nastražit se.

„Poslyšte,“ napadlo ho. „Nevypnete si raději Vítkovy indikátory? Musí vás to přece děsně tísnit! Opakuji, ďáblice jsou tady všechny kromě mě, ale tyhle jsou hodné!“

„Máš asi pravdu,“ usmál se trochu smutně Alexijev. „S vypnutými indikátory to bude lepší. Vypněte si je všichni! Tady nemají smysl!“

Ďáblice mezitím vedly Učedníky do haly, kde připravily jako při některých besedách židle do kruhu, aby je měly mezi sebou. Návštěvníci neměli co přednášet, to mělo zůstat na Pepkovi, ale i když měl vykládat hlavně pro hosty, zajímalo to všechny.

„Vítejte v našem největším a zatím jediném kulturním centru!“ přivítal hosty tónem odposlouchaným z pozemských reklam, až se všichni Učedníci mimoděk usmáli.

„Myslím to vážně!“ dodal. „Tento svět má jenom sedm set obyvatel, ale ať to přijmete nebo ne, nepopřete, že je to jiná civilizace než naše pozemská.“

„Uvidíme!“ řekl Alexijev. „Nějak se mi to nezdá!“

„Nechci strašit,“ dodal Pepek. „Ale obávám se, že se s pozemskou civilizací nesnese. Ne protože by byla tak odlišná, ne že bychom ji nemohli pochopit nebo si nemohli pomáhat, ale až se o ní dozvíte všechno, zjistíte, že na Zem ani do Andělského světa tyhle holky vzít nemůžeme.“

„Proč ne?“ podíval se na něho zvědavě Alexijev.

„Protože by mohly naši pozemskou civilizaci rozvrátit. Neudělaly by to úmyslně, asi by toho samy litovaly, ale tahle civilizace se s naší spojit nesmí.“

„Vypadají přitom docela mírumilovně!“ nevěřila mu Alexijevová.

„To bys nám měl opravdu důkladně vysvětlit,“ zvážněl Alexijev. „Vypadá to tajemně a přiznám se, moc tomu nevěřím.“

„Chystám se k tomu už dlouho,“ přikývl Pepek. „Od chvíle, kdy mi to došlo. Až vám to vysvětlím, budete to muset uznat. Ano, vypadají mírně, ale rozvrátily by nás.“

„No nazdar!“ vzdychl si Alexijev. „Říkáš to, jako bys tomu sám věřil.“

„To posuďte sami,“ řekl Pepek.

Errata:

19.07.2021 09:58