Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Přírůstek

Všichni ozáření z Árj-Cheeb se uzdravovali rychle. Krevní obrazy, ještě nedávno za hranicí katastrofy, se vracely do normálu, Pepkovi se vracely i jeho mimořádné schopnosti.

Za týden přiletěli do Oázy Učedníci splnit slib a přinesli vybraným tefirkám andělské orgány. Pepek očekával, že jich bude pro osm zájemkyň, ale přiletěli jen tři, vypěstovaných štěpů se proto mělo dostat jen na lazarnice, ale Pepek usoudil, že to tak bude lepší, pak už si to jistě předají podle potřeby samy. Učedníci přiletěli odpoledne, ale Alexijev se nechtěl zdržovat a očekával, že to zvládnou rychle. Pepek se radostně přivítal i s jejich doprovodem, Oldovým inteligentním psíkem Čertem, kterého už dlouho neviděl. Příchozí se hned pustili do práce. Operace prováděli doktoři Alexijev a Olda, František sice obětavě sám na sobě orgány naklonoval, ale na operaci hlavy si netroufl a přenechal je raději zkušenějším.

Pepek si vyžádal, aby první operaci podstoupila Salgiel a mohla všechny další sledovat již poučená. Paměť spolu s telepatií se totiž probouzely jako první. Alexijev mu vyhověl, ale Olda na nic nečekal a operoval současně Sidoniel, takže Salgiel sledovala jen zbývající operace. Jedna úplná sada andělských orgánů nakonec přebývala a Pepek pohotově rozhodl, že ji dostane Ramiel. Sám ji telepaticky přivolal a udělal jí tím velikou radost. Vpadla do dveří, sotva ji oslovil. Musela být mezi davem přihlížejících, shromážděným kolem domu, jakmile se zvěst o návštěvě rozkřikla. S operací nadšeně souhlasila a dívala se přitom na Pepka tak vděčně, až se trochu zamrzel, že ji do této chvíle odháněl. Svěřil ji Alexijevovi, ale pak se více věnoval probuzeným telepatickým ďáblicím. Všechny byly z nových možností doslova unešené, ale hned se také věnovaly přihlížení stejně jako Salgiel a Sidoniel.

Během hodiny bylo ale všechno hotové a Alexijev, Olda, František i Čert se loučili.

„Nesehnali jste nám ještě žádného dobrovolníka?“ ptal se jich Pepek.

„Bohužel,“ pokrčil rameny Alexijev. „To víš, je to sem z ruky a pro většinu lidí je to strašlivý skok do prázdna. A většině bere odvahu, když se dozvědí, že je tu čekají ďáblice.“

„Poslyš, Františku,“ zkusil to Pepek u nejskromnějšího Učedníka. „Co třeba ty? Nebylo by to poslání pro tebe? Jsi přece tak obětavý... Ivo, co kdybyste nám tu Františka nechali?“

„Víš, Pepku,“ vytáčel se František. „Nebyl bych pro ně zrovna atraktivní typ.“

„Proč?“ podivil se Pepek. „Pořád jsi sám a přitom vím, jak máš děti rád! Tady na tebe čeká tři sta nádherných děvčátek, nepomohl bys nám s jejich výchovou? Přidal bys k nim pár vlastních a mohl bys nám založit hudební školu. V Sanatoriu hudební škola nemá smysl, ale zdejším dětem chybí, ani nevíš jak! Umění přece k životu patří a s reprodukovanou hudbou si věčně nevystačíme.“

„Víš, rád bych, ale asi to nepůjde,“ vzdychl si František.

„Proč ne?“ dorážel na něho Pepek. „Co já vím, hudbu máš rád, zkušenosti s hudební školou máš a uměl bych si tě tady směle představit i s deseti vlastními caparty.“

„Víš... To nepůjde. Nejsem tak úplně v pořádku,“ vyhrkl nakonec František.

„Počkej!“ zamračil se Pepek. „Jak to myslíš?“

„Ty nevíš, že jsem byl od narození slepý?“ podíval se František na Pepka nešťastně. „Olda mi dal zázrakem oči, ale... co když to mám někde v genech? Nechtěl bych, aby se to projevilo na dětech. Vím, že by to šlo dalším zázrakem spravit, ale... radši se neožením, než aby mi některý z mých potomků jednou něco vyčítal.“

„Příští týden se ti po někom podívám na Zemi,“ sliboval Pepkovi Alexijev. „Jedu tam jednat s vedením cestovky.“

Pepek se ale mračil dál.

„Vždyť vy přece žádné umění nepěstujete!“ uvědomil si také Olda. „Neměli bychom se vám zaměřit na umělecké typy?“

„Bereme všema deseti!“ vzdychl si Pepek. „Každého, kdo dodrží podmínky.“

„Neboj se, někdo se určitě najde,“ utěšoval ho i Alexijev.

„Poslyš, Františku,“ nedalo to ale Pepkovi. „Nemohly by se na tebe podívat naše zdejší doktorky? Proč bys to nezkusil s nimi? Nekoukej na to, že to jsou ďáblice, ani že andělské zázraky neznají, ale v genetice jsou opravdu na výši, třeba ti pomohou! Proč bys ty, takový hodný člověk, měl být bez dětí, když je mají kdejací barbaři s inteligencí houpacího koně?“

„Ty bys těm ďáblicím věřil?“ usmál se smutně František. „Nejsou to přece andělky, co tě vede k takové důvěřivosti?“

„Posuď to sám,“ řekl Pepek. „Našim vědcům se pokusy s klonováním nepodařily, na Zemi to dopadlo úděsně, ale podívej se na ďáblice! Desítky tisíc let se klonují a jedna hezčí než druhá! Celé tisíce let žily bez chlapů, ale teď zjistily, o co všechno přišly a jsou z toho nešťastné. Opatřil jsem jim aspoň pár dětí, kdybys jen viděl, s jakým elánem si je rozebraly! Proč bys jim nepomohl i ty?“

„Zařekl jsem se, že nikomu ani nechtěně neublížím,“ opakoval tvrdošíjně.

„A když u tebe nějaký genetický defekt najdou a spraví ti to?“ napadlo Pepka.

„Člověče, Franto, o tom bys možná měl přemýšlet!“ přidal se k Pepkovi Olda. „Dobře víš, že v genetice tak silní nejsme, když něco potřebujeme, chodíme za hlavonožci z Xijtry. A když se tady rozhlédneš, ty ďáblice jsou opravdu vypiplané do krásy! A přitom žily tisíce let v radioaktivitě, klonovaly se pořád dokolečka, horší genetické podmínky nikde nenajdeš. Správně by měly být už dávno zdegenerované jako apatosauři, ale ony nejsou! Zřejmě to dovedou! Co kdybys to zkusil?“

„I ty, Brute?“ vzdychl si nešťastně František. „A co když zjistí, že to nejde? Uvědom si taky, že to jsou pravé ďáblice! Ty nejpravější, žádné atrapy. Podej jim prst...“

„Jsou to převychované ďáblice,“ ujistil ho Pepek. „Kdybys některou z nich převedl na pravou víru, musel by ti to uznat jako zásluhu i papež. Ale i kdyby se ukázalo, že s tebou nic nesvedou, aspoň tady založíš hudební školu a když budeš chtít, seženu ti dvacet krásných dětí k adopci, i kdybych pro ně měl jít do Pekla! Nebylo by to poprvé.“

„Poslyšte, vy dvě Sirény!“ zarazil je Alexijev. „Měli byste se dát na reklamní agenty! Nechte ho, ať si to v klidu promyslí. Neříkal jsi, Pepku, že je to cesta bez návratu a že by pak jeho děti nesměly na Zem? Copak to musí být dneska?“

„Nesměly,“ přikývl Pepek. „Jenže když zůstane u vás, nebude mít žádné. Tady by mohl mít nádherné děti, vlastní, nebo osvojené. Já přece vím, jak je má rád. Uvažuj trochu v jeho prospěch! Nevěděl jsem, proč se nechtěl oženit, ale kdyby to bylo řešitelné...“

„Myslíš, že by to stálo za zkoušku?“ obrátil se František na Alexijeva.

„Nevím, ale přemýšlej o tom sám,“ dostal odpověď. „Já ti nic nezaručím a těm dvěma větroplachům bys taky moc věřit neměl.“

„Já ale Oldovi věřím!“ řekl František. „Pepek je větroplach, ale Olda...“

„Neručím za to, že to s genetikou zvládnou,“ couval rychle Olda. „Nikdo z nás neví, co zdejší doktoři, nebo spíš doktorky, dovedou a co ne. Ale kdyby šlo o děti, tady jich mají na výběr dost... A Pepek není takový větroplach, aby dával sliby do větru. Když ti tvrdí, že ti sežene dětí, kolik budeš chtít, věřím mu. A že byl pro děti v Pekle? Proto jsme mu přece museli pomáhat! Já mu věřím i že přežil atomový oheň!“

„Je to strašně lákavé,“ vzdychl si František. „Poslyš, Ivo, já bych to zkusil. Žádnou si přece brát nemusím, dokud nebude jisté, že jsem v pořádku. Kdyby to nevyšlo, vrátím se, ale do té doby tady založím hudební školu a budu se snažit, aby se ujala. Co ty na to? Víš dobře, že i na Zemi byla hudební škola můj jediný svět. Mít tady vlastní, co bych si přál víc? A dětí je tady opravdu dost.“

„Bránit ti v tom nebudu, to by byl nesmysl,“ přikývl Alexijev. „Tady budeš moci léčit jako u nás, ale víš dobře, že i u nás to s uměním vypadá všelijak. Dětí u nás moc nemáme, navíc se nám daly na lékařskou dráhu a na umění nemá nikdo čas. Tady je dětí plno a čas tu mít asi budou. Jestli tady najdeš pár talentů a dokážeš je podchytit, bylo by to záslužné.“

„Dobře, já to zkusím!“ rozhodl se František.

„Príma!“ nadskočil Pepek. „Kde chceš bydlet? Postavím ti veliký domek, abys v něm mohl bydlet i mít hudební školu. Chceš?“

„Dobře, v tom případě se rozloučíme i s tebou,“ usmíval se Alexijev. „Konečně, když se ti bude stýskat, víš kudy se vrátit, ne?“

„V Andělském světě mi bylo taky dobře,“ přikývl František. „Tak uvidíme!“

„Budeme ti držet palce!“ slíbil i Olda.

Alexijev s Oldou a s Čertem se rozloučili a odletěli.

Pepek chtěl hned stavět a když se František dozvěděl, že domek může mít kdekoliv si vzpomene, protože mu ho Pepek postaví podle přání, požádal ho, aby to bylo nablízku, aby se mohli častěji navštěvovat a kdyby to šlo, aby přímo v domku byly nějaké školní třídy.

Pepek vybral místo ve svahu, aby měli k sobě pár minut pěšky a aby František viděl z oken pod sebou střechy Pepkova domku a velké haly, ale jinak samou zeleň.

Chvíli se dohadovali nad plánem domu. Pro Pepka šlo o rutinní návrh, takových domů už tady pomocí robotů postavil stovky, ale Františkovi se zdál domek příliš honosný.

„To není domek, to je vila, neřkuli palác!“ namítal František.

„No a co?“ opáčil Pepek.

„Nač tolik pokojů? Stačí mi jeden docela malý. Třída ano, ta je nutná, tam se občas sejde na teorii dětí víc, akusticky by to také mělo stačit, ale nač ty další pokoje?“

„Ty jsi prostě nemístně skromný!“ vyčetl mu Pepek. „Nepočítáš s tím, že by tam měl kromě tebe bydlet někdo jiný.“

„Ty si vážně myslíš, že si vezmu pět ďáblic?“ usmál se trochu trpce František. „To jsem ti přece neslíbil!“

„Já vím,“ řekl Pepek. „Až jak u tebe dopadnou genetické testy. Ale tebe by nelákalo pár dětí adoptovat?“

„Nevěděl bych si s nimi rady,“ vrtěl hlavou František.

„Tak se to naučíš!“ mávl rukou Pepek.

Pak šli na místo a za pár minut už vstupovali do haly nového Františkova domku.

„Kuchyň potřebuješ tak jako tak,“ ukazoval mu Pepek. „Možná se ti zdá moc velká, ale jen si představ, až se tu bude batolit pět malých drobečků. A kdyby ne, nemohl bys občas žáčkům nabídnout svačinku? Tady to půjde, tady jsou jiné poměry než na Zemi.“

„Nevím, nevím,“ vrtěl hlavou František.

„Domluvím ti na to pomocnici,“ nabízel se Pepek.

„Hele, jen to ne!“ protestoval František. „Nechci žádné závazky. Kdyby se ukázalo, že to nepůjde, byla by se mnou nešťastná. Manželství bez dětí není ono.“

„Vždyť říkám, že ti v takovém případě nějaké seženu!“

„Ale vůbec nemyslíš na tu ženskou!“ vyčetl mu František. „Co když bude chtít vlastní dítě a se mnou se žádného nedočká?“

„Dobře, odložíme to,“ ustoupil Pepek. „Kdyby se přece jen ukázalo, že na vlastní děti nemáš naději, dohodím ti některou z těch, které po vlastních dětech netouží. Nedávno jsme jich měli šest smrtelně ozářených, ty také mohou být geneticky defektní. Tak si zkrátka děti adoptujete, to je tady normální. Máme tu spoustu dětí, co nikdy neměly otce ani matku. Vlastně, tady jsou takové všechny a my dva jsme jediní normální.“

„Ty myslíš, že by se mezi nimi našla nějaká, aby to s dětmi uměla...“

„Tady to neumí žádná a každá se to musí učit!“ ujistil ho. „Z toho si nic nedělej, dá se to zvládnout. Zatím budeš bydlet sám. Připrav si nějaké vystoupení, nejlépe malý komorní koncert. Já vím, že jsi na to sám, ale můžeš trochu vylepšit reprodukovanou hudbu, to se přece dělá a tu už tady máme. Seženu ti nějaké divačky a tento týden si budeš moci vybrat první žačky.“

„Žáky ne?“ nadhodil.

„V tomto světě jsme mužského pohlaví jen tři,“ ujistil ho Pepek. „My dva a jeden starý ďábel, s tím raději nepočítej. Žáky budeš mít, až se nějací kluci narodí a vyrostou. Teď tu jsou jen samé holky.“

„Já vím,“ zavrčel František. „To už jsi říkal. Jen mi to pořád nechce dojít.“

„Tak se tady zatím ubytuj,“ navrhl mu Pepek. „Hned dneska ti zařídím návštěvu, budou to zdejší doktorky, podívají se na tebe. Ne abys je vyhodil! A pak uvidíme!“

„Uvidíme...“ podotkl František.

Pepek spěchal rovnou za Salgiel.

Našel všechny v jídelně, právě prostíraly k večeři. Kromě nich tam bylo i pět dalších. Nebylo to poprvé. Po Oáze se rozkřiklo, že Pepek vítá návštěvy, které se zajímají o výchovu dětí a ochotně jim předvádí, jak to dělá. Tefirky si musely zavést pořadník, jinak by se tam všechny nevešly. Ty, které přitom něco pochytily, své poznatky ochotně sdělovaly dalším, ale v domě u Horáků bylo každé odpoledne plno.

Tentokrát se ale návštěva výjimečně týkala Salgiel. Přišly za ní ostatní lazarnice, aby se poradily, co dál. Pepek je při té příležitosti požádal, aby se podívaly na jeho kamaráda.

„To nebude tak jednoduché,“ podotkla Salgiel, když se dozvěděla oč jde. „Nemáme na to potřebné vybavení.“

„Máš přece pro sebe celou laboratoř Yazatapina vimaanu,“ namítl Pepek.

„Ta stačí na spoustu věcí, ale ne na genetické testy,“ posteskla si Salgiel.

„Je to jasné,“ ušklíbla se Yazatap. „Uspořádáme nájezd na pevnost Ar-Baal-Layett, jak jsem navrhovala. Zmocníme se jednoho vimaanu pro výzkum cizích světů, tam je všechno odedávna připravené. Při té příležitosti sem vezmeme pár mých kolegyň, které znají hesla. A byla bych pro vzít ještě pár dětí.“

„Plánuješ nějak moc velkou akci!“ zamračil se Pepek.

„Poslyš, Pepku,“ řekla Yazatap. „Co proti tomu máš?“

„Jak dopadla ta minulá?“ připomněl jí s povzdechem.

„Záleží hodně na tom, jak se na to díváš!“ opáčila Yazatap. „Očima Erelim a těch pěti, co tam shořely, to byla jasná katastrofa, i když si myslím, že si to těch šest nestačilo ani uvědomit. Smutné je to i ze tvé strany a z naší, co jsme je znaly. Ale ze strany těch děcek, vytahaných na poslední chvíli z Pekla, to znamenalo něco jiného! Pro ně to nebyl banální úspěch, ale život! Zkus se na to dívat jejich očima! Kdybychom tu akci nepodnikli, co by z těch dvou set čtyřiceti dětí bylo? Hromádka popela! Za tu bombu přece nemůžeme!“

„Ale Erelim...“ zachmuřil se.

„Šest děvčat dalo své životy za dvě stovky jiných!“ podotkla Yazatap. „Z vojenského hlediska to byl nepopiratelný úspěch. Asi ti to nepřipadá tak výhodné, ale i když se na to podíváš z vašeho lidského hlediska: těch šest se obětovalo pro dvě stě jiných, zemřely, aby jiné mohly žít.“

„Jenže nemůžeš vyloučit, že podobná bomba nepřiletí zrovna když budeme v pevnosti Ar-Baal-Layett a nezopakuje se to i tam.“

„To bych taky nebyla ráda,“ přikývla Yazatap. „Mám tam spousty známých a pořád si říkám, že by si aspoň některé zasloužily vzít k nám do Oázy. Sakra, copak necítíš, jak jsem se pod tvým vlivem změnila? Dřív bych ty řeči sama považovala za ohrožení bojeschopnosti kmene a zradu s jediným spravedlivým trestem – popravou. Teď bych ráda, aby se kolegyně vykašlaly na válku, na kmen, na celé Peklo... a nejhorší na tom je, že jsem ti za to vděčná!“

Tvářila se, jako kdyby se sama na sebe hněvala, ale všichni viděli, že to myslí jinak.

„To nic nemění na nebezpečí, které na takové výpravě hrozí,“ namítl Pepek.

„Nemění, ale uvědom si, katastrofa jako v Árj-Cheebu se nestává pětkrát do týdne, ale jednou za sto let. Štíty většinu úderů vydrží. Horší než atomové bomby házené z vimaanů bývají tunelářky, když se prohrabou pod štíty a vyhodí pevnost do vzduchu zespodu. Proti nepřátelským výsadkům posíláme své výsadky, někdy se postřílejí, jindy do bitvy zasáhnou pilotky vimaanů... Tahle zákopová válka je strašně zdlouhavá. Měli jsme příšernou smůlu, že pevnost padla zrovna při naší návštěvě a ještě větší, kdyby se stalo skoro totéž pár dní po Árj-Cheebu i v Ar-Baal-Layett! Pravděpodobnost takové smůly je ale mizivá, pevností se válka týká málokdy! Ale i kdybych věděla, že bude konec Ar-Baal-Layettu, šla bych tam zachránit aspoň některé kolegyně, i kdybych tam měla sama zůstat!“

„Dobře,“ přikývl Pepek. „Takže jsi pro další návštěvu Ar-Baal-Layettu?“

„Jsem,“ přikývla Yazatap. „Musíme ale změnit taktiku, když už víme, co se může stát. Uvnitř pevnosti je to nebezpečnější. Proto budeš zásadně venku a ty uvnitř budou spěchat, aby se tam také zdržovaly co nejméně.“

„Duch má i uvnitř podstatně větší naději na přežití!“ připomněl jí.

„Má,“ přikývla. „Ale jsi pro nás tak důležitý, že nesmíme riskovat. Zkrátka, až nám otevřeš bránu, sám projdeš ven a budeš ji držet z té bezpečnější strany.“

„Chceš po mně, abych neriskoval a nechal za sebe riskovat holky?“ zamračil se.

„Mysli si o tom co chceš!“ řekla. „Ano! Holky budou riskovat stejně, ať budeš uvnitř nebo venku, ale dobrovolnic je dost. Kdyby se opět stalo to co v Árj-Cheebu, nepomůže těm uvnitř nikdo, ale ty zůstaneš venku, akceschopný pro léčení těch, které to budou potřebovat. Tvoje vyřazení málem znamenalo smrt i pro těch pár ozářených venku.“

„Ode dneška bude víc těch, které dokáží léčit!“ připomněl jí.

„Ano, ale nezapomeň, že musíš být schopný dotáhnout domů i airbus!“ namítla. „Měli jsme štěstí, že jsi to poprvé ještě dokázal, ale nepopřeš, že by nás zabilo, kdybys nás nechal ozářené někde na Pegsda.“

„Dobře,“ přikývl. „Máme dobré důvody. Potřebujete laboratoř a každé další dovezené dítě bude mít mezi námi lepší budoucnost, to opravdu není maličkost.“

„Já věděla, že se dohodneme!“ rozzářila se vítězně. „Ale abys neřekl, že jen plánuji, půjdu s tebou při výpravě do Ar-Baal-Layettu jako duch. Vyznám se tam, abys uvnitř nic dlouho nehledal. Za druhé, poznám své kolegyně. Nevím sice, jak je přemluvím, ale ty je přece dokážeš dostat na Pegsda, i když budou hmotné.“

„Dokážu to i proti jejich vůli,“ přikývl.

„To by snad bylo všechno, ne?“ uzavřela to Yazatap.

„Snad,“ přikývl. „Jen ještě maličkost. Musíme to trochu odložit. Ramiel a doktorky dnes dostaly dárky od Učedníků. Musím je naučit s nimi zacházet, ale to bude možné, až v nich trochu zesílí. Pak budou i beze mne léčit a předávat dárky dalším. Zajímavé je i to, že se s nimi mohu už teď domlouvat na dálku. Časem jistě předají telepatii vám všem, ale dnes to ještě nebude. Týden odkladu snese snad i František.“

„Zajímavý člověk!“ podotkla zamyšleně Yazatap. „Ale připadal mi moc opatrný. Aby to nebyl druhý Arael!“

„Co je s Araelem...?“ zpozorněl Pepek.

„To žádná neví,“ opáčila Sidoniel. „Bydlí v domku sám, s nikým nemluví a nevychází ven. Sousedky ho už víckrát chtěly navštívit. Jednou mu donesly na ochutnání vlastnoručně udělané lahůdky, pak ho zvaly na párty. Přijal je ve dveřích, dárky vzal, ale dál je nepozval. Zevnitř prý byla slyšet nějaká pozemská hudba. Je hezké, že mu učarovala, ale poslouchá ji sám a do námluv se nějak nehrne. Sousedky ho netrpělivě pozorují, ale dovnitř se ještě žádná nedostala.“

„Přitom je to váš jediný chlap!“ vzdychl si Pepek. „Nutit ho do ženění nemůžeme, ale sám by se měl trochu víc snažit. Nevadí. František bude brzy pořádat koncerty s čistou, nereprodukovanou hudbou, aby vzbudil zájem dětí. Bude to hudba spíše komorní, nebude ji hrát v hale, ale v hudební škole. Jenže tam se vejde jen omezený počet posluchaček, takže musíme zavést vstupenky. Budeme je přidělovat spravedlivě, dostane se i na Araela. A při této příležitosti bude muset vylézt ze svého brlohu!“

„Jenže co když vyleze jen na koncert a zase zaleze? Co pak?“ nadhodila Salgiel.

„Nebo vstupenku prostě odmítne?“ přidala Yazatap.

„Budete to zkoušet jinak,“ pokrčil rameny Pepek. „Kdyby se ukázalo, že je od přírody medvěd samotář, bude lépe nechat ho být. Mít ženu a děti, to chce jisté předpoklady. Kdo děti nesnáší, ať radši zůstane sám, než aby někomu kazil život. Najdou se jiní, lepší.“

„Jen aby!“ vzdychla si Salgiel, „Být tu chlapů víc... nebyl by to problém. Ale některé ženské už začínají být netrpělivé.“

„Tisíce let vám to nevadilo!“ ušklíbl se Pepek.

„To ne,“ přikývla Salgiel. „Ale tisíce let neměly před očima nás pár vybraných, které máme muže, zatímco ony jen sliby.“

„Nejde všechno naráz!“ pokrčil rameny.

„Nejde,“ přiznala Yazatap. „Ale něco bys už dělat měl.“

„Zkusím to,“ řekl Pepek. „Co byste řekly na výlet na Zem do Prahy?“

„Jaký výlet?“ chytila se toho malá Eilael.

„No, pro malé holčičky to nebude,“ řekl Pepek. „Potíž je, že se ďáblům zobrazujete na mapě. Doufám, že se Salgiel naučí používat biotechnologie a troufne si na operace hlavy. Já na to nestačím, ale bez odstranění identifikačních biočipů budete na sebe na Zemi přitahovat pozornost všelijaké chásky, takže si nedovolíme nic víc než krátké výlety s dospělými.“

„Škoda!“ řekla Eilael. „Ale tady je to stejně lepší!“

„Lepší to je, ale teď dojíst večeři, umýt a spát!“ řekla Xapho.

„A bude nám táta povídat pohádku?“

„Podle toho, jak to stihnete!“ položila jim podmínku Mariuk.

Výsledkem bylo, že se všechny tři pustily odhodlaně do večeře. Slíbená pohádka byla ovšem na Pepkovi, ale poslouchat měly všechny. Pro velké posluchačky to byla praktická ukázka, jak se dají děti zabavit pohádkou, pro malé byla pohádka netrpělivě očekávaným příběhem, ať už se týkala všemi oblíbené Sněhurky, nebo oživlého koblížku a lišky.

„Tohle jsme my nikdy nezažily,“ povzdychla si Xapho.

„Přitom to nemá se skutečností nic společného,“ přidala Mariuk. „Smažený koblížek přece nemůže mluvit a zvíře se taky nebude chovat tak... lidsky?“

„Děti tomu věří,“ usmál se Pepek. „Neberme jim to.“

A protože všechny dívenky stihly večeři, mytí a strojení do pyžamek v rekordní době, povídal jim obzvlášť dlouhou pohádku o Popelce.

Poslouchaly ho samozřejmě všechny.

Druhého dne se ve velké hale objevila úplně nová nástěnka. Podle obsahu bylo jasné, kdo ji sem umístil. František na ní oznamoval, že dnes začíná pořádat večery s pozemskými hudebními nástroji, kde bude předvádět nástroje i hudbu pro ně vytvořenou. Vstupenky jsou k sehnání u něho podle zásady, že se dostane jen na ty, které přijdou včas, neboť jejich počet je z technických důvodů omezený na třicet. Ostatní dostanou popořadě vstupenky na další hudební večery, dokud se všechny nevystřídají.

Druhý lístek na nástěnce hlásil, že se vypisují přijímací talentové zkoušky pro chlapce a dívky kolem šesti let do nově zakládané hudební školy.

Novinku přinesla Xapho spolu s pěti vstupenkami, neboť tam hned zašla a byla mezi prvními. Původně chtěla lístků hned osm, ale František ji ujistil, že děti, sedící dospělým na klíně, vstupenky nepotřebují. Pepek se jen usmál.

„Zajímalo by mě, kolik chlapců se přihlásí ke zkouškám, když tu žádný není!“ obrátil se na Františka směrovaně telepaticky. „Já a Arael nesplňujeme podmínku šesti let věku!“

„Já jen, aby v tom nikdo neviděl diskriminaci,“ odtušil ihned František.

„Toho se neboj,“ smál se Pepek. „Tady nejsme na Zemi, aby tě i tady nějaký pitomec aktivista šikanoval pro kocourkovské pseudoproblémy!“

A protože se telepaticky ujistil, že se u Františka ještě žádný zájemce neukázal, vzali spolu s ostatními malou Eilael a vypravili se na zkoušky.

„Co když k tomu nebude mít vlohy?“ strachovala se Xapho.

„V tom případě se obrátíme a půjdeme domů,“ nevzrušoval se Pepek. „František to pozná, kdyby neměla vlohy, nemělo by cenu ji trápit.“

Pepek to bral od začátku sportovně, ale František zvážněl. Šlo přece o kamarádovo dítě, byť adoptivní. K jeho velké nelibosti dopadla Eilael katastrofálně. Jen se po straně chytal za hlavu, když neuměla zazpívat jedinou písničku.

„Poslyš,“ obrátil se na Pepka. „Nezlob se na mě, ale ani ze známosti ti ji nevezmu. Jak ji chceš dát na umění, když je to děvče hudbou naprosto nedotčené? Copak nechodila ani do školky? A vy si doma nezpíváte? V šesti letech by měla umět aspoň pár písniček!“

„Takové ale budou všechny,“ řekl vážně Pepek.

„Nestraš mě!“ zamračil se František.

„To není strašení, to je zkušenost,“ řekl Pepek.

„Jakou ty máš ty s nimi zkušenost?“

„Že jsou uměním naprosto nedotčené,“ opakoval jeho slova. „Ale všechny.“

„Co s nimi dělali ve školce?“ zajímal se František.

„Učili je plížení plazením, střelbu ze všech ručních zbraní, jak vyhazovat do povětří objekty, klást nášlapné miny, překonávat překážkovou dráhu...“

„Neblázni!“ vyhrkl František. „Vždyť to jsou holky a ne vojáci!“

„Vychovávaly z nich super vojačky,“ pokýval hlavou Pepek. „Střílet dovedou, zpívat ne. Místo mateřské školky měly tvrdý vojenský výcvik a zpívání se trestalo.“

„To je ale katastrofa!“ zděsil se upřímně František.

„Z hlediska umění asi ano!“ souhlasil Pepek. „Jsou prostě zanedbané jak zákon káže, neříkal jsem ti to? Nemůžeš od nich očekávat znalosti písniček jako u pražských dětí!“

„Co ale s nimi budu dělat?“ nevěděl si rady.

„Budeš muset začít s těmi menšími,“ navrhl mu Pepek. „Vezmi si jich raději víc, zkus jim nahradit aspoň mateřskou školku, když už jim doma nezpívají. To nemůžeš očekávat, to nedělám ani já, natož ďáblice. Dohodnu, aby ti děti vodily po skupinkách na hodinku denně a budeš jim hrát a zpívat. Až potom zjistíš, jestli některé nemají přece jen sklony k hudbě.“

„To jim mám nahradit všechno včetně mateřské školky?“

„Jestli chceš dosáhnout aspoň částečného úspěchu, nic jiného ti nezbude.“

„To jsem tedy netušil,“ lamentoval František. „Člověče, Pepku, vždyť je to katastrofa! Hudební Bílá Hora! Nebo ještě hůř – Waterloo se Stalingradem!“

„Bojíš se toho?“ provokoval ho s dobráckým úsměvem Pepek. „Čím horší začátky, tím hřejivější úspěch. Překonal jsi horší problémy, tohle přece hned zkraje nevzdáš!“

„Hele, v jakém jazyce se tady mluví?“ chytil se František dalšího problému. „Některé zřejmě umí česky, ale jiným nerozumím ani slovo a ony mi zřejmě rozumí jen přes telepatii. Qemuel naštěstí hovoří i česky a ochotně mi obě vyhlášky do jejich řeči přepsala, ale já ani to písmo nejsem schopný číst.“

„To je asi moje chyba,“ přiznal Pepek. „Pojď se mnou do vimaanu s Yazatap, naučí tě za pár minut tefirštinu, bude to rychlejší než paměťovými pihami.“

Žádné další zájemkyně o zkoušky do hudební školy se zatím před vchodem netlačily, takže se všichni sebrali a šli s Yazatap. Nedala se dvakrát pobízet. Nešlo přece o bojovou výhodu, dostupnou jen pro vybrané bojovnice, ale o nutnost, aby se tu všichni domluvili.

František se tefirskému přístrojku podivil, ale přijal to a za chvíli uměl tefirsky stejně dobře jako česky.

„Poslyš, Pepku,“ obrátil se na něho. „Jakou řečí se tedy budeme domlouvat?“

„To je jednoduché,“ odvětil Pepek. „Tefirštinu ovládají všechny, od malých mrňat po staré válečnice. Lidi ze Země bude rozhodně snadnější naučit tefirsky než zdejší děti česky. Asi tu bude základní řečí tefirština. Jazyky Země, i češtinu, můžeme učit až podle zájmu. To by ale znamenalo, že budou v tefirštině i zpívat. A protože vlastní písně nemají, měl bys jim nějaké pozemské písně do tefirštiny přeložit.“

„Kdybych tohle věděl předem...“ vzdychl si František.

„Tak bys sem nešel?“ ušklíbl se Pepek. „A kdo jiný naučí ty ďáblice zpívat? Já mám milion přednějších zájmů! Víš ty ale, jak si tě budou všechny vážit? Něco ti poradím. Mechanické vědomosti jim dávej pomocí paměťových pih, tím to podstatně zkrátíš. Místo aby tvé žačky do úmoru pilovaly techniku hry na hudební nástroje, uč je hudebnímu cítění a vůbec tvořivější část hudby. Uvidíš, jaké budou dělat pokroky!“

„Myslíš, že to půjde?“ ošíval se František.

„Mechanické znalosti se pihami předávají velice snadno,“ ujistil ho Pepek. „Můžeš je naučit prakticky všechno co umíš . Za pár hodin budou ty holky hrát skoro jako ty, za týden z nich budou virtuózové, jenže bez hudebního citu, ten se takhle předat nedá. Budeš muset mít s nimi i potom svatou trpělivost.“

„No, když jsem se na to dal...“ vzdychl si. „Já ti tedy to ďouče vezmu, zdá se mi, že má aspoň sluch. A jak se zdá, zdejší děvy jsou nesmírně ochotné pomáhat, stačí se zmínit... jen kdybych pořád neměl dojem, že z toho kouká i nějaké to čertovo kopýtko!“

„Myslíš, že si tě chtějí vzít?“ řekl to rovnou Pepek. „Ale to je normální. Každý chlap tady bude objektem intenzivního svádění, s tím přece počítáš, ne?“

„Já ale každé hned na rovinu říkám, ať si nedělá naději!“ ohradil se rychle. „Až podle toho, jak dopadnou ty genetické testy! Které mimochodem ještě ani nezačaly!“

„Máme technické problémy,“ přiznal Pepek. „Chybí jim nějaké vybavení a budeme je muset získat, i kdybychom pro ně měli jít do Pekla. Tobě už některé pomáhaly?“

„Qemuel mi napsala ty příspěvky na nástěnku,“ rychle vysvětloval. „A potom chtěla vidět, jak se hraje na housle. Dokonce si přinesla vlastní, abych jí to ukázal. Netušil jsem, že si je můžete objednat stejně snadno jako v Andělském světě.“

„Zdejší robocentra mají stejný katalog,“ ujistil ho. „Budou jistě umět i klavír a harfu. Vždyť jsi mně a Víťoviovi sám pomáhal, když jsme je programovali!“

„Takže tu můžeme mít nejen housle klasické, ale třeba i skleněné?“

„Jistě!“ přikývl Pepek. „Pořiď si co potřebuješ! A kdybys našel nějaké dětské talenty, můžeš jim vybrat takový nástroj, který jim nejlépe půjde.“

„To je naopak dobrá zpráva!“ rozjasnil se František.

„Dvě dobré zprávy!“ opravil ho Pepek. „Jednak nemáme materiální problémy. Každé dítě může mít doma stejný klavír jako ve škole. Za druhé uvidíš, jak budou žhavé. Možná ne všechny, to bych sliboval moc, ale holky nemají nic jiného na práci, za každou zábavu ti budou vděčné. A hudba je rozhodně dobrá zábava! Ta stojí za námahu!“

„To bych prosil!“ vypjal se František.

Před další výpravou do Ar-Baal-Layettu požádala Yazatap Pepka, jestli by se tam s ní nepodíval v podobě duchů. Chtěla by si to prý ještě omrknout.

Pepek raději spolkl varování, že v té době budou oni dva nejvíce ohrožení. Nakonec to snad nebyla tak častá hrozba, jinak by v Pekle žádná podzemní pevnost dávno neexistovala. Raději přikývl. Jen podotkl, že se při zpáteční cestě zastaví na Pegsda vyzvednout případné přírůstky. Bitva o pevnost Árj-Cheeb mohla mít za následek i pár posádek, převedených i se svými letadly do duchovité podoby.

Yazatap souhlasila, jen podotkla, že to chtěla navrhnout sama, jakmile Pepek kývne.

Vyrazili krátce po obědě, nikomu nic neřekli. Xapho a Mariuk se staraly o děti, Salgiel měla poradu s ostatními lazarnicemi. Pepek u robotů objednal nový mikrobus, jaký používali v Andělském světě pro občasné cesty na Zem. Pak hladce spolu absolvovali kolečko přes Jupiterské světy. Zdálo se mu sice, že v jednom z nich je podivné šero, ale nic víc se tam nedělo, takže nad tím mávl rukou.

Proletěli několika branami, než Pepek letoun zaparkoval na Pegsda. A jako obvykle přímo do nejbližšího kopce, kde nikdo nebyl. Vystoupili a prošli poslední branou do Gehenny, kde převzala s úsměvem velení Yazatap.

Do pevnosti vstoupili bokem, skrz masivní žulovou skálu. Když prošli balastní zónou do obyvatelných prostor, Yazatap se ihned zorientovala a zamířila do středu pevnosti. Pepek jí sotva stačil a musel ji chtě nechtě obdivovat, když rázovala chodbami a sestupovala po strmých schodech, kde on obvykle zakopl a slétal je pomocí idarchonu. Dveřmi procházeli bez otevírání a občasným chodkyním se nijak nevyhýbali. Žádná si jich ale ani nevšimla.

„Kam vlastně jdeme?“ zeptal se jí směrovanou telepatií.

Yazatap si výmluvně položila prst na ústa a zamračila se na něho.

„Klidně mluv, nikdo nás neslyší,“ ujistil ji.

„Vždyť slyším, co si některé povídají!“ vyhrkla tiše.

„My je slyšíme slabě, ale ony nás vůbec.“

„Jak myslíš,“ řekla. „Chci se dostat dolů, do nejhlubších pater, kde žijí kněžny. Tam se jistě dozvíme nejvíc.“

„Dobře, ale proč bloudíme sem a tam?“ zeptal se jí.

„A cos myslel?“ podívala se na něho. „Myslíš si, že k nim vede výtah? Nebo pohodlné schodiště? Každá přímočará dutina snižuje odolnost pancířů.“

„Myslím si, že v případě, jako byl Árj-Cheeb, to nehraje roli,“ řekl. „Tam se to sesulo všechno až do podložní skály. Kněžny byly na padrť spolu s ostatními.“

„Tím by sis neměl být jistý!“ zavrčela. „Kněžny bydlí nejhlouběji, mohly to přežít.“

„To by nebylo zrovna spravedlivé!“ zamračil se.

„Hledáš snad spravedlnost v Pekle?“ ušklíbla se.

„Tohle ti náhodou věřím!“ zavrčel. „Papaláši na Zemi také přežijí všechny katastrofy, ať je sami vyvolají nebo ne. Ale nebaví mě poletovat nalevo napravo jako motýlek, abych se občas dostal o pár pater níž. Vezmi mě za ruku, půjdeme rovnou dolů!“

Poslechla ho, bylo to rozumné. Několika dupnutími ji dostal skrz podlahu o patro níž. Byla tam větší prostora, propadli se do velkého hangáru a při pádu mezi vimaany nabrali tak velkou rychlost, že se zabořili do další podlahy a zastavili se až třetí podlaží pod hangárem.

„Tak se to musí!“ řekl spokojeně Pepek.

Yazatap uznale přikývla a šli dál, teď už ale spíš hlouběji.

„Tady už to neznám,“ šeptala. „Podle mě jsme poblíž kněžen. Sem jsem se v životě nedostala a docela mě to samotnou zajímá!“

„Dobře,“ souhlasil. „Kudy teď?“

„Tato chodba vypadá přepychově, že?“ ukázala Pepkovi.

Skutečně, chodba byla v červené barvě jako všechny, ale tahle měla stěny potažené červenou kůží, či co to bylo za materiál. Možná proto tu bylo až neskutečné ticho.

„Mohli bychom být blízko,“ šeptala Yazatap.

Za nimi se ozvaly tiché kroky a když se Pepek otočil, poprvé v životě spatřil opravdu starou ďáblici. Vypadala opravdu jako stará bába. Vrásčitý obličej, ruce i nohy jako hůlky, ale ustrojená v parádní černožlutě pruhované uniformě, v jaké by venku působila jako dobře viditelný terč. Pepka napadlo, kolik jí asi může být? Na Zemi by jí hádal nejméně osmdesát. Kolik to bylo tady? Pět tisíc? Deset tisíc?

„Tohle není kněžna!“ řekla Yazatap, když viděla, jak si ji Pepek soukromě hodnotí. „Kněžny budou dál. Ale nejsme daleko. Tohle je generálka, pobočnice. Pojďme s ní!“

Na ten věk kráčela docela křepce, ale přece jen pomaleji než pouze tři a půl tisíce let stará a přitom mladistvěji vyhlížející Yazatap. Následovali ji tedy v pohodě, prošli s ní dvěma masivními automatickými dveřmi a brzy byli na konci chodby před nepříliš velkými, zato nejhonosnějšími dveřmi, kde se stará ďáblice zastavila.

„Vidíš?“ podotkla tiše Yazatap Pepkovi. „Kontrolují ji. Kněžny se nikdo neodváží tak obtěžovat, ty mají volný průchod všude.“

Pepek si všiml jen toho, že ďáblici obkroužilo jakési blikající světélko. Asi laserový scanner, nebo něco na ten způsob, napadlo ho. Připomněl si, jak ho, také tak neviditelného, odhalily kamery v podzemním bunkru hlavního štábu armády USA, když jim tam pokládal kufříček s atomovou hlavicí, která přinesla Zemi na dlouhou dobu mír. Zejména protože pod ní ležel papír s nápisem: Nikam se před námi neschováte! a štáby ostatních velmocí dostaly ještě týž den podobný dáreček, aby se snáze dohodly.

„Pojď to obejít!“ navrhl znenadání Yazatap.

„Proč?“ podívala se na něho udiveně. „Říkal jsi, že nás nikdo neuvidí!“

„Nikdo živý,“ pozměnil své tvrzení. „Lasery by si nás ale všimnout mohly.“

Vzal ji za ruku a vstoupili spolu do stěny. Pepek rozsvítil malé rekombinační světélko na své dlani, ale kolem nich byla kompaktní skála. Yazatap se tedy nemýlila, kněžny bydlely nejhlouběji. Pepek Yazatap táhl a šoupal přitom nohama, aby neztratil výšku. Po chvilce změnil směr a po dalších několika metrech se opět spolu vynořili ze stěny.

Tentokrát byli v půlkruhově klenuté místnosti, vysoké nejméně pět metrů. Nebyla to chodba, ale místnost. Stěny byly potažené koženě se tvářícími polštáři, podlahu kryl hustý koberec. Příchozí podávala jiným, stejně staře vyhlížejícím babicím, černou krabici a když ji na chvilku otevřela, byly uvnitř vidět jiskřící krystaly. Asi dokumenty, napadlo Pepka.

„Co ještě chybí?“ zeptala se jedna ze starých kněžen generálky.

„Vyšetřování záhadného mizení dětí uvázlo na mrtvém bodě,“ hlásila jim generálka. „Vychovatelky jsme pro jistotu popravily, ale žádná se nepřiznala ani na žhavém oleji. Zdá se, že o tom opravdu nic nevěděly.“

„Kolik jste jich popravily?“ zeptala se kněžna.

„Všech padesát z oddělení,“ hlásila generálka. „Musely jsme tam přesunout jiné, ale na všech dětských odděleních je nyní vzorný pořádek, kázeň a nepřetržitý dozor.“

Staré kněžny byly zřejmě spokojené. Méně Pepek.

„Poslyš, Yazatap, vážně je popravily?“ zeptal se jí.

„To je normální,“ odvětila tiše. „Někdo to odnést musel, děti mizely z jejich oddělení, pak je přece jasné, kdo byl obětním beránkem.“

„Nic se nevyšetřilo, na nic nepřišly, vychovatelky v tom byly nevinně a přece jich padesát jen tak popravily?“

„Hledáš spravedlnost v Pekle?“ ušklíbla se opět Yazatap.

„Už mlčím!“ zavrčel. „Dobře, co tu budeš zjišťovat?“

„Měli bychom počkat, až si prohlédnou ty krystaly,“ řekla Yazatap. „Budou určitě zajímavé.“

„Nebudu tady tak dlouho čekat!“ rozhodl se Pepek náhle.

Stranou se otevřela malá brána, Pepek tam rychle nahlédl, aby si zapamatoval, kde to na Pegsda je. Pak popadl očima krabici s dokumenty a v okamžiku ji vyhodil oknem ven.

„Prcháme!“ popadl Yazatap za ruku a vtáhl ji do stěny. Pod zemí si ani nevšimla, že prošli hvězdnou branou, ale když s Pepkem vystoupala na povrch, první, co jí padlo do očí, byla černá krabice plná krystalů. Ale Pepek ji táhl dál. Už se ani nevzpírala. Pochopila, že jako duch dokumenty ze země nezvedne, ale Pepek se sem chce vrátit dřív, než staré kněžny napadne, kde je mají hledat.

Jakmile nasedli do letadla, udělal Pepek známé kolečko a zakrátko přistával zpátky na Pegsda. Yazatap vyskočila a skokem byla zpátky v letadle, v ruce krabici dokumentů.

Pepek opět proletěl kolečkem světů, vrátili se na Pegsda jako duchové a za chvíli už se vítali se spojenci v Základně Klidu.

„Tentokrát jsme měli obzvlášť velké přírůstky!“ vítal je jeden ze čtyř tefirů, kteří tu dobrovolně zůstávali. „Na Gehenně se něco dělo, přibylo nám osmnáct nových posádek.“

„O tom víme,“ řekl Pepek. „Vyletěla do povětří pevnost Árj-Cheeb.“

„O tom pro změnu nevíme,“ zvážněl tefir. „Opravdu? To tedy Phalega nepotěšíte, byl to jeho dřívější domov!“

„Nám tam zůstalo šest výsadkářek!“ mračil se Pepek. „Kde máte ty posádky?“

Za chvilku byly nastoupené před vimaany a Pepek s Yazatap si je pátravě prohlíželi. Většina byly Baalky, které pevnost Árj-Cheeb zničily, pokud nebyly sestřeleny před její zkázou, ale Pepek mezi nimi viděl i několik Árjá. Zřejmě ty, které se neúspěšně pokoušely útočnicím v bombardování zabránit. Ty by se stejně neměly kam vrátit. Na první pohled jich ale bylo méně než osmnáct pětic.

„Už jste je trochu zpracovali?“ zeptal se Pepek tefira.

„Tyhle ano,“ přikývl. „Jiné zatím naše podmínky odmítly, ale čas je určitě zpracuje, nemějte obav.“

„Máme menší letadlo, budou se trochu mačkat,“ řekl Pepek. „Ale krátkodobě se nám vejdou. Mají něco, co by si chtěly vzít s sebou?“

„Nejspíš ne,“ odvětil tefir.

„Tak pojďte,“ vyzval je Pepek. Telepaticky požádal Yazatap, ať jim pomůže naskládat se do nevelké kabiny, což se jim po chvilce podařilo, ačkoliv se pak kabina podobala krabičce sardinek.

Pepek zavřel vstup a zvedl letadlo do výšky. Pak rychle proletěli povinným kolečkem skrz jupiterské světy, ale neprošlo to tak lehce, jak Pepek i Yazatap čekali.

V jednom z Jupiterských světů zřejmě zuřila bouře. Pepkovi se to divné šero nezdálo. Sotva se tam objevili, děsivá turbulence smýkla letadlem dobrých sto metrů dolů. Naštěstí Pepek stačil obhodit kolem nich další bránu a všechno přestalo, měl ale ještě pár dlouhých vteřin nahnáno, protože letoun nabral směr šikmo dolů a moc nechybělo, aby se nezaryl do skal. Byli už hmotní a při takovém nárazu by praskaly kosti, zvlášť při tak přetíženém letadle a přeplněné kabině.

„Má to nějak slabé motory,“ zavrčela Yazatap.

„Myslíš?“ podíval se na ni Pepek s úlevou.

„Vimaanem by to takhle nehodilo!“ řekla s určitostí.

„Myslíš?“ zpochybnil to Pepek.

„To se ví!“ trvala na svém. „Cloumalo to s námi příšerně, uznej! Naše pole kluapusé prostě nedovolí, aby si pouhý vítr takhle hrál s letadlem.“

„To nebyl pouhý vítr!“ řekl Pepek klidně.

A ukázal Yazatap na klíč od nářadí na sloupku mezi předními skly letadla. Visel tam, aniž by byl připevněný, ale když ho chtěla Yazatap vzít do ruky, musela na jeho odtržení vynaložit větší sílu než očekávala.

„Co ho tak zmagnetizovalo?“ vyhrkla.

„To, co námi smýklo,“ přitakal Pepek. „To nebyl vítr, ale magnetická bouře. O takové jsem nikdy ani neslyšel.“

„Hrome, a že přitom nevysadily motory?“

„Motory vysadily, ale vydržely,“ řekl Pepek. „Jen moje hodinky jsou v čudu.“

Měl pravdu, jeho hodinky stály.

Neřekl jí ale, že v tom hrozném okamžiku zhasla celá palubní deska, zčernaly všechny měřiče a nereagovalo ani řízení. Neřekl jí, že se tomu marně vzepřel i vlastní antigravitací, kterou by jinak zvedl i traktor. Neřekl jí, že mu v té chvíli bliklo hlavou, že je s nimi konec. Hlavně že motory opět naskočily a letoun byl zase řiditelný, byť na poslední chvíli.

Když potom přistáli a vystoupili, ukázalo se, že některé pasažérky navzdory tréninkům zvracely, jenže jak byly namačkané, pozvracely i ty okolní. Nejprve se tedy musely všechny osprchovat. Pepek s Yazatap přivolali sousedky, aby novým osadnicím pomohly. Výjimečně stály před koupelnami nejbližších domů fronty, ale nikdo si nestěžoval. Postiženým se nikdo nevysmíval, ačkoliv mořská nemoc u pilotek přímo sváděla k žertům. Přece jen to nepůsobí na člověka za řízením, jako na sardinky v kabině. Ale co, hlavně že byly všechny na místě.

Pepek s Yazatap je pak zavedli do haly, kde měly všechny novicky dostat instruktáž, jak budou žít v novém světě.

Osada Oáza měla další přírůstek.

Errata:

19.07.2021 10:09