Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

František

Ačkoliv se Pepek přímo zázračně vzpamatoval, nejspíš i díky Ramiel, začaly za ním chodit celé delegace gratulantek. Pravda, jako jediný vyvázl ze spárů smrti, která se blízko něho přehnala. Hudební škola mu chtěla uspořádat koncert pod okny, ale Pepek Františka přemluvil, aby to přesunul do velké haly, aby si mohlo hudbu vychutnat více lidí.

František se překonával. Jeho mladinké žákyně uměly zacházet s hudebními nástroji natolik, aby si troufly na koncert, kde pod jeho vedením vystoupily i dvě pěvecké skupiny. Jedna složená z nadějných zpěvaček, druhá z dospělých tefirek, většinou doprovázejících své svěřené ratolesti do školy, kde se jim zpěv velice zalíbil. František toho samozřejmě využil, takže dirigoval hned dva sbory a orchestr. A ne ledajaký! Dívenky ovládaly nástroje rutinně jako staří hudebníci, František se jim věnoval především po stránce hudebního citu, ale i tam se mu až nečekaně vedlo.

Koncert sklidil velký úspěch. Podobný úspěch měly i odbornice na pěstování rostlin, které se po koncertě pochlubily prvními individualizovanými plody. Přinesly je po koncertě ve velkých koších a nabízely je všem. Nejrychleji jim vyrostly melouny, byly sladké a všem chutnaly. V předsálí zase rozbily svůj hlavní stan kadeřnice, aby se také pochlubily svými výtvory. I ony měly samozřejmě plno zájemkyň.

Když se všichni po koncertě rozešli, přišel ale František za Pepkem do jeho domku už čistě soukromě.

„Mohl bych tě požádat o rozhovor jen mezi námi?“ začal trochu oklikou. „Myslím tím mezi čtyřma očima...“

„Na to za mnou nemusíš ani chodit,“ usmál se na něho Pepek. „Telepatii ovládáš jako já, když se budeme bavit směrovaně, je to jen mezi námi, ani na sebe nemusíme vidět.“

„Když já... no, něco opravdu potřebuji...“ nevěděl František jak do toho. „Je to strašně důležité, teda aspoň pro mě...“

„Šmarjá, ven s tím!“ vybídl ho Pepek. „Sedni si tady jako doma a povídej! Nebudeš se přece přede mnou upejpat! Jestli ti vadí rambajz, můžeme jít před dům.“

Výskot z dětského pokoje byl ale slabý, než aby někomu doopravdy vadil. Přesto se oba zvedli a vyšli se posadit do křesílek pod slunečníky před dům. Měli odtud výhled na večerní moře, jehož šum byl přece jen slabší než hluky v domě, kde si hrají tři děti. Pepek před sebe i před Františka objednal pohár tropického ovoce, aby neseděli jen tak.

„No, víš... potřebuji pomoc...“ pokračoval František tajemně. Vzal sice do ruky modrý banán, ale nejedl. „Ty jsi přece jen taková největší zdejší autorita...“

„Jakápak autorita?“ ušklíbl se Pepek. „To by mi tak ještě scházelo!“

„Víš dobře, že by to tady bez tebe vůbec nebylo,“ připomněl mu František. „Není tu žádná oficiální vláda, ale když někdo něco potřebuje, chodí za tebou, ne?“

„Naštěstí už málokdo co potřebuje,“ ušklíbl se opět Pepek. „Co potřebuješ za pomoc, aby se to neobešlo beze mě?“

„Potřebuju starostu!“ řekl nešťastně František. „Nebo něco takového. Zkrátka autoritu zdejší obce. A to jsi nejspíš ty!“

„Starostou jsem tady nikdy nebyl a doufám, že nikdy nebudu!“ opáčil Pepek.

„Ale měl bys být, aspoň pro formu,“ dožadoval se ho František. „Zrovna teď bych tě jako starostu potřeboval jako sůl.“

„Nač, proboha?“ zavrtěl hlavou Pepek. „Jestli potřebuješ udělat něco nestandardního, samozřejmě ti to udělám, ale to nemusí být oficiálně! Potřebuješ nějaké hudební nástroje, které ještě roboti nemají na seznamu? Stačí říct!“

„Nejde o nástroje!“ opáčil nešťastně František. „To co potřebujeme je tak oficiální, že to bez oficialit ani nejde!“

„O co jde?“ zpozorněl Pepek.

„Víš, potřebuji, abys mě s Qemuel oddal!“ řekl rychle.

„Já?“ zůstal Pepek s otevřenou pusou.

„Kdo jiný?“ opáčil František. „Kdo je větší autorita než ty? Všechny tě poslouchají.“

„Počkej!“ vzpamatoval se trochu Pepek. „Některé za mnou sice chodí na rady, ale to ještě neznamená, že bych jim vládl! Stejně tak přece chodí i za tebou!“

„Kdo tady mluví o vládnutí?“ opáčil František. „Já mluvím o autoritě. Tu máš jasnou, bez diskuse. Všichni za tebou chodí. Já jsem autorita ve věcech hudby, prosím, uznávám to. V hudbě mám první i poslední slovo, protože jí nejvíc rozumím. Samosebou jen do chvíle, než se tu objeví někdo s konservatoří, nebo tak nějak.“

„Spoustu veřejných věcí přece rozhoduje i Tabris!“ připomněl mu Pepek. „Na Pegsda byla největší autoritou ona, navíc řádně zvolenou!“

„Ano, ale tady rozhoduje jen prkotiny. Když o něco jde, máš je na krku i s Tabris!“

„Ale přece jen... představ si, že bych tě měl oddávat! Copak to jde? Máš tady spoustu důstojnějších! Ostatně si myslím, že Tabris bude brzy oddávat i mě.“

„My bychom si to ale přáli od tebe,“ namítl František. „Kromě mě jsi tady ze Země jediný, to nepopřeš. Měl bys to pro nás udělat!“

„Ach jo!“ vzdychl si Pepek. „A nebude ti vadit, že nejsem kněz?“

„To jsme s Qemuel rozebírali,“ přiznal František. „Ona by se mnou šla třeba i na Zem, ale i tam těžko seženeme kněze, ochotného oddat mě s pravou ďáblicí.“

„A co kdyby nebyl katolický!“ napadlo Pepka. „Na Zemi je spousta sekt, některé by ti ochotně vyhověly, kdybys za nimi zašel. Třeba Satanisti...“

„K těm? To nemyslíš vážně!“ otřásl se František. „Hele, Qemuel je možná opravdová ďáblice, ale vždyť i ďáblové byli kdysi anděly. Proč by se nemohla obrátit na pravou víru? My jsme se dohodli na tom, že se nejprve vezmeme tady a potom to zkusíme i na Zemi. Ale pro případ, že nám to na Zemi nevyjde, měli bychom být aspoň formálně svoji. To víš, já se držím zásady: napřed kostel, potom postel. Pokud vím, sňatky podle místních zvyků církev na Zemi uznává, takže by to snad mělo být v pořádku.“

„Víš ale dobře, že zdejší zákony přímo vyžadují polygamii?“

„Něco se o tom povídá,“ přikývl rychle František. „Ale nezakazují ani naše klasická pozemská manželství. Když budeme s Qemuel oddaní, nikomu to tady vadit nebude.“

„Nikomu to nebude vadit ani kdybyste oddaní nebyli,“ řekl Pepek. „Ale máš pravdu, svatba by měla být. Já se jí taky nevyhýbám.“

„Až na to, že si prý bereš hned pět žen najednou!“ zamračil se František.

„Tady to bude normální,“ ujistil ho Pepek. „Tady to ani jinak být nemůže, vzhledem k podstatě zdejších žen je to jediná možnost.“

„Ale ne pro nás, co jsme ze Země!“

„I pro nás, nemysli si!“ trval na svém Pepek. „Kecat ti do toho nechci, pro mě za mě si můžete vystačit sami, ale zkus si uvědomit, že Qemuel je tefirka a pro ni to přirozené není. Už jsem tě snad varoval, že budete mít nejspíš samé holky!“

„Do toho nikomu nic nebude,“ řekl František. „Poslyš, Pepku, co ti to udělá?“

„Jestli ti to bude stačit ode mě, prosím!“ přikývl Pepek. „Ale upozorňuji tě, že obřady budou zdejší. Nejsem kněz a nepamatuji si, jak to chodí na Zemi, a i kdybych to věděl, budu prosazovat zdejší zvyky, rozumíš?“

„Hlavně aby to bylo,“ vzdychl si František. „Qemuel se toho od ostatních dozvěděla víc než jsem čekal a je celá žhavá, abychom už byli svoji...“

„Jsi na ni moc přísný,“ řekl Pepek shovívavě. „Kdy chcete tu svatbu?“

„Příští měsíc, abychom ještě pro to stačili něco připravit.“

„Dobře,“ přikývl Pepek. „Jestli ti budu stačit, jsem pro. A až budete svoji, přijď si pro radu. Objevili jsme něco úžasného, jistě se vám to bude hodit také.“

„Čeho by se to mělo týkat?“

„Telepatie mezi manžely,“ nadhodil Pepek. „Neboj se, není to nic, co by mělo vadit křesťanovi jako jsi ty. Naopak to ještě lépe naplňuje Bibli.“

„Kdyby ses nechystal k té hříšné bigamii, byl bys anděl,“ vzdychl si František.

„Tady nejsme na Zemi,“ řekl vážně Pepek. „Tady platí jiné zákony. Tady je naopak hříšná monogamie. A řekl bych, že to schválí i Ogdurové, až sem přijdou.“

„Nerouhej se, Pepku!“ zvážněl František.

„To není rouhání, ale střízlivý odhad,“ ujistil kamaráda Pepek. „Ogdurové nejsou hloupí a jistě pochopí, že co je dobré pro Zemi, nemusí být dobré jinde a naopak. Když naučíme žít ďáblice v míru s lidmi, nebude to vítězství Pekla, ale naše. Ogdurové to tak musí ocenit!“

„Já vážně nevím!“ vzdychal František. „Máme zkrátka jiné zásady.“

„To nevadí, dokud nejsou nepřátelské,“ přikývl Pepek. „Přátelit se můžeme jako dřív a čas všechno ukáže...“

Pepkovi víc vadily stojany s nabitými zbraněmi, které měly místo ve všech domcích. Uznával, že jeho napadená kolonie má právo na obranu, ale považoval to za největší neštěstí poslední doby.

Pro jistotu podnikl několik výletů do okolních pustých světů, ale nikde neobjevil nic nebezpečného. Ve dvou světech byli dravci, schopní ohrozit člověka, ale neprojevovali tak velkou inteligenci, aby se dokázali dostat do jejich světa, leda by jim někdo pomáhal. To ale bylo skoro vyloučeno. Ze všech obyvatel Oázy měl slýrib umožňující vytváření vesmírných bran jen on a František, ale ten opravdu nevypadal na spiklence.

Podle Pepka by měli zaměřit pátrání spíš na místní. Do domku číslo čtyřicet ho přece nevylákali vetřelci z vesmíru, ale zdejší tefirky. Bohužel se všichni shodovali na názoru, že to byly ty mrtvé a zpopelněné, takže nebylo koho vyslýchat. Tabris a Yazatap aspoň opatrně vyslechly jejich svěřené děti, ale ty zřejmě neměly o ničem ani tušení a hrály si s ostatními, jako kdyby se nic nestalo.

„Na Zemi se v případě násilné smrti zpravidla dělá pitva, která by měla zjistit příčinu smrti,“ vyčítal Pepek Salgiel, když už dali po večeři děti spát.

„Ale proč?“ namítala. „Co by nám taková pitva dala? Příčinou smrti bylo nepochybně strašlivé zdevastování těl neznámým zvířetem nebo zbraní. Vyšetřovalo nás to nezávisle na sobě šest zkušených lazarnic, zvyklých na různá zranění v bojích. Shodly jsme se vyloučit nám známé zbraně, jejich účinky bychom poznaly. Co chceš ještě řešit?“

„Například se dá podle tvaru ran zjistit tvar čelistí a podle ní a velikosti zubů velikost zvířete, které tu smrt způsobilo.“

„Smrtící rány neměly žádné stopy zubů,“ ujistila ho Salgiel. „Je to další záhada. Byly jakoby čistě vykrojené nějakým nástrojem.“

„Třeba vrtákem?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nevypadalo to na žádný známý nástroj. Jak bych ti to nejlépe popsala... Vezmi lžíci, zaboř ji do másla a zatoč s ní. Nejspíš z másla vykrojíš malé vajíčko. Něco podobného to bylo tady. Vykrojené části těl se našly poblíž a s výjimkou měkkých vnitřností obvykle přesně pasovaly do ran, možná by se ty rány daly ještě sešít. Samozřejmě to neplatí u vnitřností, jako jsou střeva, ta byla rozházená po celé jeskyni. Proti nástroji ale hovoří to, že rány nebyly stejné. Nejmenší měly průměr deseti centimetrů, ovšem i taková rána člověka spolehlivě zabije. Největší měly průměr půl metru, to už lidské tělo překrojí vedví, jak se ve čtyřech případech stalo.“

„To snad ani nevypadá na zvíře!“

„Nevypadá, ale ani nevylučuje,“ povzdychla si Salgiel. „Vylučuje to jen zvířata známá na Zemi a v jejím nejbližším okolí, přesněji zvířata s ozubenými čelistmi a zobáky. To je ale většina. Úplně odlišné orgány mívá hmyz, ale musel by být obrovských rozměrů, což té poměrně malé jeskyni vůbec neodpovídá.“

„Pak by to mohlo být i nějakou zbraní Mrzoutů,“ zahučel nespokojeně Pepek.

„Neznámé zbraně už z principu vyloučit nemůžeme,“ přitakala mu Salgiel.

„To by ale ukazovalo zase jen a jen na vetřelce zvenku,“ dodala Yazatap.

„Ani ne,“ zavrtěl hlavou Pepek. „V našich robocentrech jsou ukryty veškeré archivy civilizace Mrzoutů, tedy správněji Okifeia. Nepochybně jsou tam i jejich zbraně. Jistě jsou chráněné, aby je nemohl použít kdekdo, podobně jako vaše zakázané knihy, heslem nebo tak nějak, takže jsem se na ně ještě nedostal. Nedá se ale vyloučit, že by se na ně dostaly některé vaše kolegyně. Měly na to dost času a při troše trpělivosti mohly překonat i hesla.“

„To náhodou vypadá dost pravděpodobně,“ přidala se k Pepkovi Yazatap. „Například mé kolegyně výzkumnice byly všechny specialistky na šifrování a neznámé jazyky. Času na to měly jistě dost a mezi oběťmi jsou všechny. Má to jen jeden háček, či spíš pořádný hák. Žádná cizí zbraň se tam nenašla.“

„Ledaže by některá pozabíjela všechny ostatní, pak nechala zbraně zlikvidovat jako odpad robocentrem a nepozorovaně se vrátila mezi nás,“ nadhodil Pepek.

„Safra, proč tak složitě?“ mračila se Yazatap. „Mít mezi sebou vražednici a nevědět o ní je ze všeho nejveselejší. Nejhorší je, že můžeš mít pravdu. Až mě z toho mrazí.“

„Máme aspoň nové směry pátrání,“ vzdychl si Pepek. „Kdyby to dělaly některé zdejší, musely by se velice dobře přetvařovat. Všechny uznaly, že je pro ně Oáza lepší než pomalá smrt hladem na Pegsda, ale některé to mohly uznat jen naoko. Souhlasím, že by bylo hodně drsné, aby se proti nám postavily, ale vyloučit se to nedá. Vzpomeňte si, jaké jste byly ještě před rokem fanatičky a uvědomte si, že mám na vás skoro nepřetržitý vliv, kdežto na ostatní jen nepřímý. Mezi ostatními se může ukrývat pár fanatiček, které si vezmou za cíl návrat do starých poměrů Gehenny.“

„Myslíš, že by se tam některé chtěly ještě vrátit?“ vrtěla hlavou Mariuk.

„Představit si to dovedu,“ přikývla vážně Yazatap. „Mohou být mezi námi fanatičky, které pořád ještě věří ve vítězství svého kmene. Kdyby se vrátily na Gehennu, mohly by tam přinést velice důležité informace. O nás i o robocentrech civilizace Okifeia. Zajistily by jim beztrestnost a třeba i oslavu. Oáza je přístupná jen přes Venušskou cestu, ale to může být pro některé výzva k překonání. Pokud vím, stavba konvertorů nebyla na Venuši zastavena kvůli nepřekonatelným překážkám, ale kvůli válce na Gehenně. Ani my ani Árjá jsme tam žádný konvertor nepostavily, ale jak říkám, když se na to zaměříme, bude to jen technická otázka, nejpozději do pěti let vyřešená.“

„Nebude,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Víš přece, jak jsme se o tom domluvili my dva.“

„To ale víme jen my dva,“ připomněla mu. „Fanatičky mohou doufat ve vítězství. Tím by byly nebezpečnější, jistě půjdou přes mrtvoly!“

„Klíčovým problémem zůstává, jak by se chtěly vrátit na Gehennu,“ nechápal Pepek. „Bez slýribu si nemůžete otevřít žádnou bránu.“

„Mohly by využít naší nejbližší výpravy za dětmi,“ řekla Yazatap. „Uvědom si, jaká je to pro ně příležitost. Zaparkuješ aerobus na Pegsda, kam máme z Gehenny konvertory. Sám budeš držet otevřenou bránu mezi Gehennou a Pegsda, ostatní budou nosit spící děti, ale kdo uhlídá fanatičky, které se pokusí navázat spojení se svou mateřskou pevností? Vždyť by jim na to stačilo pouhé náramkové rádio, jakých mohly v kdejakém vimaanu najít dost!“

„Problém je, že když držím otevřenou bránu mezi Pegsda a Gehennou, druhou nikdo neotevře ani kdyby měl stokrát silnější stroje,“ připomněl jí Pepek.

„Čím víc nad tím přemýšlím, tím se mi to zdá reálnější,“ drbala se Yazatap na hlavě. „Představ si, že se jim podaří vyvolat v pevnosti poplach. Vznikne panika, akci samozřejmě přerušíme, ty zrušíš bránu a vrátíš se odvézt aerobus do Oázy. Kdybychom až tady přišli na to, že nám některé chybí a zřejmě úmyslně na Pegsda zůstaly, už by v Gehenně skládaly raport kněžnám.“

„Skoro mám chuť tuhle možnost případným fanatičkám nabídnout,“ řekl Pepek.

„Jak to myslíš?“ zarazila se Yazatap.

„Jak to říkám,“ pokrčil rameny. „Slíbím návrat do Gehenny každé, která o to projeví zájem. Zdůrazním ale, že to bude jednorázová akce, nebude se nikdy opakovat a nedá se to vzít zpět, protože z Gehenny už žádnou zpátky nevytáhnu.“

„Proč bys to ale dělal?“ nechápala Yazatap.

„To je přece jednoduché,“ usmál se. „Nebylo by ti milejší, kdyby se fanatičky vrátily do Gehenny, než když je budeme mít tady?“

„Jenže já bych to chápala jako past,“ vrtěla hlavou Yazatap. „Která se přihlásí, riskuje, že ji pro výstrahu ostatním popravíš.“

„Už mě snad trochu znáš, že bych to neudělal,“ zamračil se.

„Ano, já už vím, že jsi tak naivní, že bys to myslel vážně!“ řekla. „Ale bojovnice ti to nezbaští. Každou nabeton napadne, že je to chyták!“

„Proč by to měl být chyták?“ namítal Pepek.

„Žádná si nedokáže představit, že bys takové slovo dodržel!“ opáčila Yazatap. „Vážně bys některou jen tak pustil domů s informacemi o přeměně posádek v duchy, o Oáze, našich nájezdech na dětská oddělení...“

„A proč ne?“

„Já vím,“ řekla Yazatap. „Vlastně bych je tam taky pustila, beztak by jim to nebylo nic platné. Jenže žádná neví, co chystáme pro Gehennu po vítězství kterékoliv strany a každá v tom musí vidět jen okamžitou past!“

„Zkusit to můžeme,“ navrhoval Pepek.

„Zkusit to můžeme,“ opakovala po něm Yazatap. „Ale s nulovým výsledkem.“

„Uvidíme!“ řekl Pepek.

Druhého dne ráno ale Pepka vzbudilo telepatické volání. Nebyl to ale nikdo zdejší. To se mu přihlásila dvě štěňata, Brok a Alma. Zakrátko už se snášela před Pepkovu haciendu na pobřeží. Brok byl černo-bílo-okrově strakatý pejsek, Alma fenka barvy pískově žluté. Pepek je oba vítal na prahu svého domu.

„Máš nás někde poblíž ubytovat,“ hrnul se Brok k Pepkovi. „Vzkazuje ti to Alexijev.“

„Copak se děje?“ zajímal se Pepek.

„Chce sem přiletět s autobusem,“ tvrdil Brok. „My máme zajišťovat přímé telepatické spojení. Kde nás ubytuješ?“

„Stačil by vám domek jako je tenhle?“ ukázal jim na svůj dům.

„Něco menšího by nebylo?“ ohrnula čumáček Alma. „Tohle vypadá příliš lidsky, tam bychom se cítili moc... prázdně.“

„A nechcete bydlet přímo u mě?“ napadlo Pepka. „Vyhradím vám oddělený koutek, kde se budete cítit jako doma.“

„Čichám tady více lidí!“ zavětřila Alma. „Nejsou tady taky nějaká mláďata?“

„Děti tu jsou,“ přikývl Pepek. „Ale nebojte se jich, když jim řekneme, aby vás nechaly na pokoji, poslechnou.“

„A proč?“ podivil se hodně okázale Brok. „Naopak! Nechte je hrát si s námi! Děcka si s námi vždycky rozumí lépe než dospělí!“

„Tak pojďte dál!“ pozval je Pepek. „Celý dům je vám jako hostům otevřený!“

To už psíky vítaly i Xapho, Mariuk, Yazatap, Salgiel i Ramiel, zvědavé na pejsky jako děti. Yazatap už psy na Zemi poznala, ale ne inteligentní a telepatické, za ně tu byl jen na skok psík Čert, ale vrátil se hned s Alexijevem. Pepek mínil, že stačí, když návštěvu uvítá za všechny, ale Brok prohlásil, že miluje psí obřad dávání pacek, takže obě štěňata podala packy popořadě všem. Aniž by to ale tušili, psíci si je přitom všechny řádně očichali.

Děti v domku ještě spaly, ale Pepek rozhodl, že je vzbudí, protože takovou návštěvu ještě nikdy neměly ani neviděly. A skutečně, když lehce přejel telepatickou myšlenkou po spících dětech a ty otevřely oči, spatřily něco, co ještě v životě neviděly.

Dva opravdové živé pejsky.

A rázem bylo po spaní. Děti se shlukly kolem pejsků a nastalo hromadné obdivování a seznamování. Malakim se psí způsob seznamování nezamlouval, ale Eilael s Jinn si daly ruce olíznout několikrát a Jinn zkusila na oplátku olíznout Almě packu.

„Proč jsou takoví chlupatí?“ ptala se dotčeně a stěžovala si, že má v puse psí chlupy.

„To je přece normální, psi nejsou lidé,“ ujišťoval ji Pepek. „Kamarádit se ale můžete, psi jsou velicí přátelé lidí.“

„A proč tady žádné nemáme?“ ptala se Malakim.

„Protože v tomhle světě žádní nebyli,“ řekl Pepek. „Tihle jsou tu jen na návštěvě.“

Alma si zůstala hrát s dětmi a Brok Pepkovi všesměrově telepaticky sdělil, že Alexijev přece jen sehnal dlouho slibované dobrovolníky a přiveze je brzy autobusem.

„Jak jsem si je očichal, určitě se skamarádíte!“ ujišťoval Pepka. „Přihlásilo se jich víc, ale některé jsme Alexijevovi doporučili vynechat, nelíbili se nám.“

„Vy jste je také pomáhali vybírat?“ zajímalo Pepka.

„Já s Almou ne, jsme prý ještě nezkušená štěňata, ale vybírala je Apina, ta má úžasný čenich na neupřímné lidi!“

Pokud si to Pepek dobře pamatoval, Apina byla postarší, ale inteligentní fenka, která vystřídala několik hodných i méně hodných pánů a měla dokonce velice špatné zkušenosti z psího útulku, odkud si ji pes Čert vytáhl a přivedl do Andělského světa. Špatné zkušenosti se na druhou stranu ukázaly jako užitečné a Alexijev na její soudy hodně dal. Bylo jí už přes patnáct let, byla psí matkou velké kupy štěňat, ale od doby, co získala telepatii, inteligenci a idarchon, a začala se svým psím zachráncem Čertem léčit lidi, část kosmické energie ji omlazovala, takže teď vypadala mladší než skutečně byla. Jestli Alexijevovi pomáhali i psi, měl by být jejich výběr lepší než co dokáží lidé. To by byla dobrá zpráva.

„Príma,“ řekl spokojeně. „Ještě bys mi mohl povědět, jak se žije v Andělském světě!“

„Žijeme,“ řekl prostě Brok. „Máme v Čechách tři nové pobočky, v Plzni, v Brně a v Ostravě, jenže tam slouží naši černoušci.“

Tradičním maskotem cestovní kanceláře Za zdravím byla totiž černá štěňata. Měli je vymalované na firemním štítě, štěňata ve všech pobočkách volně chodila mezi zákazníky, ale málokdo si všiml, že jich je více a střídají se. Štěňata zajišťovala svou mezivesmírnou telepatií spojení Andělského světa se Zemí, neboť přes dvě rozhraní selhávaly i telepatické stroje civilizace Okifeia, o méně citlivé lidské telepatii nemluvě. Navíc štěňata pomáhala odhalovat lidi zlé. Jak říkal Alexijev, kdo nakopne štěně, toho nespouštět s očí, ale psi měli čich i na méně výrazné darebáky.

Praotcem všech inteligentních štěňat byl černý pes jménem Čert, který telepatii dostal za své služby od samotného Přítele andělů. Jeho štěňata ji dědila spolu s černou barvou srsti. Občas se ale mezi jeho potomky vyskytla i štěňata jinak zbarvená. Bylo to pochopitelné, sám Čert patřil mezi čistokrevné voříšky, jeho předky nikdo neznal a jeho první psí dáma Apina také nepatřila k čisté rase. V Andělském světě se na čistotu rasy nehledělo, důležité bylo, že všichni Čertovi potomci měli dar telepatie na vyšší úrovni než lidé a mohli tedy zajišťovat telepatické spojení mezi oddělenými vesmíry, ačkoliv Apina měla telepatii od lidí a sama se mohla s vlastními štěňaty domlouvat jen po Andělském světě. Bylo ale výhodné mít na pobočkách štěňata jedné barvy, aby se mohla nepozorovaně střídat. Proto tam byla jen černá. Ostatní zajišťovala spojení jinde a doprovázela lidi na výpravách do míst, kde nebylo úplně bezpečno. Málo platné, instinkty občas hovořily pro zvířata.

Pepek se od Broka dozvěděl i pár místních drbů. Mnoho jich nebylo, štěňata neměla pro lidské drby smysl, ale některé byly pro Pepka velice zajímavé. Vždyť žil na Andělském světě ještě nedávno spolu s ostatními a jejich záležitosti mu dodnes nebyly cizí.

Třeba to, že se už zase někdo pokusil vyhodit do povětří pobočku v Pardubicích, kde před budovou explodovalo auto plné trhavin. Výbuch zmírnilo betonové zábradlí, které tam dal za tímto účelem Alexijev postavit, ale i tak to vysklilo výlohy, zabilo tři náhodné chodce a zranilo několik desítek klientů i kolemjdoucích. Terorista samozřejmě beze stopy uprchl, policie jako vždycky neobjevila vůbec nic a zřejmě se to rozhodla zamést pod koberec.

Alexijev tomu možná nechtěně pomohl tím, že zařídil bleskové vzkříšení mrtvých a uzdravení raněných, takže se podle ležérní policejní mluvčí vlastně nic nestalo.

„Koukám, že si budu muset popovídat s ministrem vnitra,“ řekl na to suše Pepek.

„Ten si z tebe tak bude něco dělat!“ opáčil Brok.

„Mě ignorovat nebude,“ odvětil Pepek trochu temněji.

Ještě horší byla podivná sebevražda, kterou spáchal v Plzni jakýsi Pepkovi neznámý doktor Kyselka. Na sebevraždě by nebylo nic podezřelého. Byla to klasická úspěšná otrava prášky pro spaní s obvyklým dopisem na rozloučenou, policie ji nevyšetřovala ani hodinu. Jenže šlo o nového ředitele plzeňské pobočky kanceláře Cesty za zdravím, který předtím bez nejmenších známek rozrušení či stresu slíbil Alexijevovi spolupráci. Toho ta sebevražda tak rozčílila, že s manželkou Irenou, Oldou a s Marií násilím vtrhli do plzeňské márnice, svého mrtvého spolupracovníka před zraky k smrti vyděšeného personálu vzkřísili a odvezli.

Doktor Kyselka totiž dopis na rozloučenou nenapsal a místo aby spolykal prášky pro spaní, byl zavražděn neznámou látkou, která se při rozboru krve chovala stejně jako účinné látky těchto prášků. Vraždu spáchali profesionálové a oklamali i zkušené patology soudního lékařství. Doktor Kyselka po svém vzkříšení popsal Alexijevovi tři muže a jednu ženu, kteří vtrhli do jeho bytu a zatímco chlapi ho drželi v šachu pistolemi, žena mu úplně nečekaně vbodla injekci. Víc si nepamatoval, ale Alexijevovi to stačilo.

„Ďáblové zřejmě proti nám zahájili nějakou kampaň,“ ukončil to Brok. „Alexijevovi se zdá, že se na nás chystají, zpřísnil bezpečnostní opatření.“

„Nepotřebujete pomoc?“ nabídl se ihned Pepek.

„My máme naopak pomoci tobě,“ řekl mu Brok důvěrněji. „Máme s Almou zjistit, jestli nemáš nějaké problémy. Alexijev tvrdí, že u tebe musí být naprosto bezpečno, jinak by neměl krytá záda. Máš zde největší koncentraci ďáblic kromě samotného Pekla. Kdyby se ti vymkly z rukou, měly by k dispozici robocentra a vítanou možnost snadného postupu proti Andělskému světu. Byli bychom tam rázem jako v kleštích.“

„Nestraš!“ chmuřil se Pepek.

„Tak to říká Alexijev,“ podíval se na něho psík vyčkávavě. „Je tu všechno v naprosté pohodě? Zdá se mi, že v sobě potlačuješ nějaké napětí. Nebo se pletu?“

„Máme tady problémy,“ přiznal zamyšleně Pepek. „Ale neviděl bych je katastroficky. Nejsem si jistý ani souvislostmi s vámi. Zdá se mi, že jsou čistě naše. Obchvatu přes nás se bát nemusíte, jsme tu se slýribem jen já a František.“

Vyložil Brokovi tajemství Jeskyně hrůzy se dvanácti mrtvolami, tak jak je viděl sám.

„Víš co?“ napadlo Broka. „To není žádná maličkost. Přivolám si raději Astu. Původně jsem měl hlídat a chránit tebe, Alma zbytek tvé rodiny, či jak té své smečce říkáš. Budeme to muset rozšířit na Františka. Mohlo by se mu něco stát.“

„Nepřeháníš to?“ zamračil se trochu Pepek.

„Nezlob se, ale Alexijev to tak vidí,“ opáčil Brok. „Všimni si, jak ti pořád důvěřuje, když ti sem posílá pár nepříliš protřelých štěňat. Počítá zřejmě s tím, že to zvládneš. Jsem sice štěně, ale mrtvol se nelekám a viděl jsem jich už dost. Mám za sebou dvě cesty na Zem, které skončily střetnutím s ďábly a jejich pomocníky.“

V té chvíli Pepka zaujal záblesk světla na opačném břehu laguny. Právě v ní se většina obyvatelek denně koupala a kolem ní proto bylo soustředěno nejvíc domků. Z jednoho se ale náhle zablesklo a když se tam Pepek pozorně zadíval, spatřil, jak tam ze střechy vyrazil černý chochol dýmu.

„Hoří!“ ozvalo se mu v hlavě naléhavé telepatické volání.

„A sakra!“ ulevil si. „Další problém!“

V jediném okamžiku obkroužil myšlenkami všechny své nejbližší.

„Xapho, pohlídej děti!“ pověřil jednu. „Ostatní, vezměte si zbraně a letíme!“

„Co je?“ ozvala se mu Yazatap.

„Osadu zase něco přepadlo!“ sdělil jí.

„Počkej!“ zarazil ho Brok. „Chceš tam letět přes vodu? Chceš se vystavovat nebezpečí celou dobu, co poletíte nad vodou?“

„Neboj se!“ zavrtěl hlavou Pepek. „Něco už jsem se naučil. Chceš tam jít se mnou?“

„Je to moje psí povinnost!“ opáčil skromně psík. „Nemám zbraň, ale umím přimrazit. Nic moc, ale často to stačí!“

„Já si také vystačím s idarchonem,“ přikývl Pepek. „Pojď!“

Místo aby zamířili napříč lagunou, obrátil se ale do domku. Jeho obyvatelky už na něho čekaly každá s nějakou zbraní, eldyfy i kytoskefy pohotově.

„Koukám, samičky mají zbraně nějak po ruce! Máte to tady často?“ zajímal se Brok.

„Ani ne,“ řekl Pepek. „Teprve podruhé.“

Rozdělil úkoly ostatním a sám vstoupil do malé místnosti. Psík tam očekával nejspíš obyčejný záchod, ale místnost, osvětlovaná skleněným stropem, byla úplně prázdná. Pepek tam za sebou rychle vtáhl Broka a udělal místo ještě pro Yazatap.

V místnosti trochu bliklo světlo, ale to už Pepek otevíral dveře. První z nich vylétla na chodbu Yazatap a bleskově zaujala palebnou pozici. Vypadala opravdu odhodlaně a nejspíš by smetla každý náznak odporu. Naštěstí byla chodba prázdná.

Pepek s Brokem vystoupili klidněji, ačkoliv psík začal okamžitě ostražitě větřit.

„Někde blízko tady hoří!“ upozornil rychle Pepka.

„Proto sem přece jdeme,“ ujistil ho Pepek. „Jsme dva domky od požáru, přes lagunu jsme to vzali teleportem. Počkáme na ostatní a vtrhneme tam ze dvou stran.“

S ostatními se ale dohadoval směrovaně, takže Brok nic z toho nevnímal.

„Můžeme jít v klidu,“ řekl Pepek po chvilce všesměrově. „Nehrozí žádné nebezpečí. Ramiel už je na místě a tvrdí, že je to planý poplach.“

„Hoří tam nebo ne?“ naježila se Yazatap.

„Hoří,“ přikývl Pepek. „Ale není to útok. Pojďme jim pomoci hasit!“

Celý incident vznikl tak, jak nikdo nečekal.

Viníka nemuseli dlouho hledat, vyděšená tříletá Mirael se přihlásila sama. Tvrdila, že ji zaujalo to lesklé na chodbě, z dětské zvědavosti to šla zkoumat a nejspíš přitom stiskla spoušť. Kytoskef byl naštěstí v pohotovostním stojanu a mířil do stropu, takže se nikomu nic nestalo, jen Mirael musely lazarnice odvést na psychologické uklidňování. Holčička se ohně tak vyděsila, že se jen těžko dala utišit.

U hořícího domku se s Pepkem seběhlo několik tefirek vybavených idarchonem. Oheň společně během necelých tří minut udusili, škody byly minimální a největším problémem se stalo načichnutí domku kouřem. Pepek chvilku uvažoval, jestli by nebylo výhodnější domek zlikvidovat a dát na jeho místě vytvořit jiný, ale pak rozhodl, že nebude plýtvat prostředky. Robocentrum by to zvládlo, ale na taková řešení by si nikdo neměl zvykat. Bylo to podobné důvodu, proč byly v domech pračky. Ano, jak správně poznamenala Tabris, šaty se daly po použití vyhodit a objednat si jiné, ale Pepek tefirky přesvědčil, že praní spotřebuje méně energie než úplná destrukce hmoty a její vytváření, ačkoliv nedávno přiznal Ramiel výjimku a nechal ji sešrotovat šaty, znečištěné v Jeskyni hrůzy. Už by je na sebe nevzala, ani kdyby byly vyprané naprosto perfektně.

„Tvůrci robocenter Mrzouti se plýtváním brzy propracovali až k limitům jejich světa,“ vysvětloval jim tenkrát. „Úplná transformace hmoty spotřebuje příliš mnoho volné energie a té je kdekoliv ve vesmíru konečné množství a její spotřeba nemůže růst do nekonečna. Na tomto světě je nás zatím málo a limitů se v dohledné době bát nemusíme, ale už teď bychom měli přivykat skromnosti.“

Tenkrát to uznaly všechny, teď jim nezbylo než uznat to znovu. Otevřely aspoň okna, Pepek mezitím opravil ohněm poškozené krovy i díru ve stropě na chodbě. Přitom zběžně prohodil, že i po Faustovi zbylo něco podobného.

„Nabité, nijak nezajištěné zbraně v rukou malých dětí, to mám nejradši!“ sarkasticky vybuchl Pepek, když se to vyjasnilo. „Ještě že to byla jen malá Mirael! Být to některá větší, mohla vzít zbraň ze stojanu a na někoho namířit! Nemůžete je lépe hlídat?“

„Budeme,“ přikývla klidně Yazatap. „Větší děti naštěstí ví, že to nejsou hračky.“

„Vsaď se, že teď budou ve všech domcích zbraně pečlivě zajištěné,“ dodala Mariuk.

„Byl bych radši, kdyby tam nebyly žádné,“ opáčil Pepek.

„Jenže to si v dnešní nebezpečné době nemůžeme dovolit,“ mínila Yazatap.

„Víc než vetřelců bych se bál vlastních fanatiček,“ zavrčel Pepek. „Mám nepříjemný dojem, že vítr fouká odtud, ne zvenku.“

„Dokud nebudeme vědět, kdo za tím stojí, musíme být připravené na všechno,“ krčila rameny Yazatap.

Vrátili se tedy domů. Xapho to už věděla. Pepek tušil, že jí to ostatní telepaticky řekly hned na místě, takže se ani neptala.

„Tak vidíte!“ řekl Pepek v hale. „Dopadlo to dobře, ale pokaždé to tak šťastně skončit nemusí. Tahle nejistota je horší než co jiného. Nakonec se začneme střílet navzájem!“

„Nevím,“ podotkl psík Brok. „Nechci ti do toho mluvit, ale zbraně v každém domě se mi nelíbí. V Andělském světě zbraně nenajdeš a taky to jde.“

„Tady jsou samé bojovnice a zbraně jim dodávají pocit síly,“ zavrčel Pepek. „Jako by nevěděly, že jsem si u nich většinou vystačil bez nich. Ale ony prostě potřebují držet v ruce nějaký nástroj na zabíjení, musí si tu smrt potěžkat, jinak ji neberou vážně.“

„Jako lidi na Zemi,“ podotkl Brok. „Ti jsou něco podobného.“

Pepka najednou něco napadlo.

„Poslyš, Broku,“ obrátil se na psíka. „Říkal jsi, že tě Alexijev poslal, abys mi pomáhal proti ďáblům, ne?“

„Jistě,“ kývl hlavou psík.

„Ale co kdybych se teď vypravil někam na výzvědy? Šel bys tam se mnou?“

„Nejspíš ano,“ souhlasil opatrně Brok. „Kam by to mělo být?“

„Na Zem,“ řekl Pepek.

„Tam kdykoliv,“ zavrtěl pes ocáskem. „Tam to už docela znám.“

„Dobře,“ kývl Pepek. „Šla by tam s námi jedna z mých... jak ty říkáš, samiček... ale nešli bychom tam jako obvykle.“

„Co to znamená?“ zeptal se zdvořile pes.

„To znamená, že bychom tam šli jako duchové,“ upřesnil Pepek.

„To neznám,“ opáčil psík. „Je to něco nového, nebo tak říkáš něčemu, co známe pod jiným pojmem?“

„Ty ses ještě nesetkal s pojmem duch?“

„Setkal,“ přikývl psík. „Jako štěňatům nám máma Leila četla lidské pohádky, když už pro psy nikdo žádnou knihu nenapsal. Nám se nejvíc líbily takové, kde byli i psi, ale to sem asi nepatří. Duchové tam byli zvláštní tvorové, procházeli zdmi a měli nepříjemné vlastnosti pro které se jich psi v pohádkách obvykle bojí. Myslíš tím to samé, nebo něco jiného?“

„Přesně tohle,“ přikývl vážně Pepek. „Ale se mnou se duchů bát nemusíš. Ostatně bys tam byl jedním z nich. Až se vrátíme, budeš zase jako dřív.“

„Uvidíme!“ řekl Brok. „Rád poznám něco z toho, co znají štěňata jen z pohádek.“

„Dobře,“ řekl Pepek. „Něco si ještě připravím a půjdeme tam zítra ráno, platí?“

„Platí!“ podal mu Brok packu.

Na výpravu na Zem si chtěl vzít Pepek jen Xapho, protože uměla šermovat. Jenže jí to řekl příliš brzy a zapomněl ji požádat, aby to nikomu dalšímu neřekla, takže to brzy vědělo všech pět a zakrátko i půlka ostrova.

„Šel bych na Zem s tebou,“ kontaktoval ho po chvilce telepaticky František.

„Nevím, ale nebude to nic pro tebe,“ zrazoval ho od toho Pepek.

„Potřebuji si tam cosi zařídit...“ ujišťoval ho František.

„Půjdeme tam jako duchové,“ upozornil ho ale Pepek. „Pochybuji, že budeš moci něco zařídit, kdyby ses nemohl ničeho dotknout.“

František to uznal, ale řekl, že se tam v tom případě podívá sám.

Ramiel ale ráno přišla s tím, že tam s nimi půjde i jako duch, aby poznala, jaké to je.

„Neumíš šermovat!“ snažil se ji Pepek také odradit.

„Nepotřebuji,“ odmítla. „Vezmu si jen eldyf k osvětlování. Tys tam taky nešermoval. Xapho jsi slíbil, že ji naučíš získávat hloubku, pak ani nebudeme meče potřebovat. Xapho nám vykládala, jaké to je, ale taky říkala, že to musíme zažít na vlastní kůži, jinak to nikdy nepochopíme.“

„František říkal, že slepého nikdy nepochopí, kdo si na slepou bábu jen hraje,“ namítl věcně Pepek. „Mít dvacet minut zavázané oči nestačí, aby to člověk pochopil. Na to musíš být slepý aspoň dva-tři dny a nesmíš mít jistotu, že si můžeš kdykoliv šátek sundat.“

Musel ovšem Ramiel objasnit, co ta hra znamená, neboť ji neznala. Xapho podotkla, že jí to připomíná tréninky orientace ve tmě, kdy se dvě družstva snaží navzájem rozstřílet neškodnou laserovou pistolí a kdo je zasažen, vypadne ze hry, jenže hra na slepou bábu se liší tím, že většina sice vidí normálně, ale slepé bábě pouze uhýbají, neútočí na ni.

„To si někdy zahrajeme,“ rozhodla Ramiel. „Ale na Zem teď půjdeme spolu.“

Pepek si jen povzdychl. Vykládat Ramiel o nebezpečí té procházky by mělo účinnost házení hrachu na zeď. A když ustoupil jí, chtěly s nimi samozřejmě všechny.

„Když nás tam půjde celé procesí, budeme si navzájem překážet!“ lamentoval Pepek. „Já jsem to myslel jako takovou nenápadnou, tajnou misi...“

„A co takhle, kdybychom si místo překážení pomáhali?“ usmála se Yazatap. „Máme přece všichni telepatii i idarchon. Jako duchové budeme nenápadní. Co chceš víc?“

„Nevím, jestli vám tady dokážu vysvětlit, o co tam půjde,“ vzdychl si. „Obávám se, že se budu muset o dalším postupu rozhodovat až tam podle situace. Nemám to naplánované až do posledního detailu a řekl bych, že to ani nepůjde.“

„Považuješ nás za nesvéprávné?“ zakřenila se na něho Ramiel. „Podezíráš nás, že se nedokážeme přizpůsobit situaci a rozhodnout se až na místě? Můžeme ti předběžně slíbit, že se budeme držet stranou, dokud nebude nutné se do toho zamíchat. A když to nutné nebude, vydržíme se nevměšovat až do konce. Ale vezmi nás tam, nás tvůj bývalý domov zajímá!“

„Ke mně se Země jako domov moc dobře nechovala,“ zaškaredil se. „Kdysi jsem tam měl domov, ale ten se mi zřítil, když mi zemřeli rodiče. A pak už to byl pro mě jen dětský domov. Víš, jaký je rozdíl mezi domovem a dětským domovem? Asi jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou, ale to bych ti taky musel nejprve vysvětlit, co to je.“

„Tak co tam chceš?“ zamračila se i Yazatap.

„Prostě tam musím,“ pokrčil rameny. „Nebudu jen přihlížet, jak nějací grázlové ničí Alexijevovo dílo.“

„Vždyť jsi od něho utekl?“ opáčila Yazatap.

„Jo, utekl,“ přiznal Pepek. „Ale tím jsem ho neohrozil, rozumíš mi? Proti Alexijevovi ani proti ostatním Učedníkům nikdy nehnu prstem. Pro jejich kliniku v Andělském světě neznamenala ztráta jednoho podřadného léčitele nic, vůbec nic! Koukali tam na mě jako na vraha a měli pravdu, jsem přece vrah! Nemohu za to, že se na Zemi práva a spravedlnosti normálně nedočkáte. Ano, zabíjel jsem, ale svědomí mi říká, že to jinak nešlo! Nikdy jsem přitom úmyslně neublížil nevinným. Měl jsem tam jediného kamaráda Víťu, ale ani tomu na mě nezbýval čas. Nemohu mu ani vyčítat, že pro něho byla Jarča důležitější. Co mě tam ještě drželo? Byl jsem tam trpěné páté kolo u vozu, což vám taky nestačím vysvětlit. Ale když někdo sáhne na jejich dílo, zvednu se a půjdu jim na pomoc, protože za všechno co je ve mně dobré, vděčím Alexijevovi, rozumíte?“

„Myslím, že ti rozumíme,“ přikývla nezvykle vážně Ramiel. „Chápeme tě dobře, ale teď zkus pochopit ty nás. Ty jsi z nás udělal to, co jsme nyní. Nechtěj tedy po nás, abychom seděly doma, když jdeš někam, kde to nebude zrovna bezpečné. Uznávám, že ti třeba moc nepomohu, ale mám na tebe největší telepatický cit. Salgiel je z nás nejschopnější lazarnice, už jsi několikrát tvrdil, jak si jí proto vážíš. A ostatní jsou bojovnice, které se nezaleknou ani hromady mrtvol a kdyby ti bylo zle, vynesou tě i z jeskyně, kde na každém kroku uklouzneš po krvi. Navíc, i když ještě nejsme tvoje manželky, máme tě nejraději, aspoň to bys nám mohl už konečně věřit. Neznala jsem Erelim tak zblízka jako ty, ale vsadím se s kýmkoliv, že když umírala, nic ji nebolelo víc než vědomí, že umíráš spolu s ní.“

„Mě to přece nezabilo!“ zamračil se.

„Ne,“ přikývla Ramiel. „Ale taky jsi v té chvíli zkázy myslel na Erelim, neříkej že ne. Myslel bys na nás všechny, kdybychom byly ohrožené.“

Pepek se na Ramiel díval vážněji než jindy.

„Sakra, holka, ty máš ale vyřídilku!“ řekl po chvilce. „A možná máš i pravdu. Doma byste byly v bezpečí, ale může být lepší, když budeme spolu...“

„Tak jdeme, ne?“ dychtila Ramiel.

„Ukecaly jste mě,“ přiznal Pepek.

Do výpravy se nakonec protlačil i František. Tvrdil, že bude platnější než ostatní, umí přece jako Pepek otevírat brány, což žádná z tefirek neumí. Pepek namítl, že to není jejich vina, ale Františkovi to nemohl odmítnout. Zamítl jen, aby se přidala i Qemuel.

„To už by nás bylo trochu moc!“ zavrtěl hlavou tak rezolutně, že to František už dál ani nezkoušel.

„Co tam chceš doopravdy dělat?“ zeptala se Pepka před odletem Yazatap. „Máš na to nějaký plán, nebo se budeš řídit okamžitými nápady?“

„Podle situace,“ přiznal Pepek. „Podívám se do Plzně, kde napadli nového doktora.“

Vyrazili ale nejprve do Prahy. Pepek se chtěl podívat do sídla ďáblů, jestli tam pořád mají obrazovky, ukazující jejich polohy, nebo je už napadlo zrušit je. Byly přece výhodnější pro Pepka, když mu ukazovaly polohu jeho protivníků a jeho samotného ne. Ďáblové věděli, že tam Pepek už jednou byl a ponechávat mu takovou výhodu od nich nebylo inteligentní.

Nejprve udělali povinné kolečko přes Jupiterské světy, aby se změnili v duchy. Bouře v duhovém světě se mezitím uklidnila, takže cesta proběhla normálně a zakrátko letěli nad Prahou, aby prudce napikovali do Petřína těsně pod rozhlednu.

„Voni jsou vážně blbí!“ komentoval to Pepek, když telepaticky zapnul svou špionážní kameru v ďábelském sídle a všichni spatřili rej bludiček na zapnutých obrazovkách. Hned také ostatním sdělil, jak se jeho kamera telepaticky ovládá a co vlastně všichni vidí.

„Obrazovka uprostřed zobrazuje Prahu,“ předával jim instruktáž telepaticky. „Oni si tam zobrazují obrysy města, aby se lépe orientovali. Všechny ostatní obrazovky si přepínají podle potřeby kolem celého světa, ale na té vlevo bývají obvykle Čechy. Nejsou tam sice celé, zato je tam i kus Bavorska. Zdá se, že ďáblové uznávají jiné dělení Evropy než lidé, ale pokud jde o orientaci, je to vynikající. Nic lepšího nám nemohli dát.“

„Dobře, kam půjdeme?“ naléhala na něho Yazatap. „Předpokládám, že do té místnosti s obrazovkami ne, tu si jistě budeš šetřit.“

„Tu si necháme na konec,“ souhlasil Pepek. „Půjdeme nejprve na ministerstvo vnitra, mám tam nepříjemný rozhovor s ministrem.“

Sešli dolů na Smíchov, protože jim Pepek chtěl ukázat, jak se dá po Praze jezdit pod zemí metrem. Nastoupili do soupravy a opatrně se drželi uprostřed, aby je odstředivá síla v zatáčce nevyhodila ven. Ve vagónech bylo světlo a duchy proto nikdo neviděl, jen jim bylo trochu nepříjemné, že jimi lidé občas procházeli.

Totéž je čekalo na pohyblivých schodech, ale Pepek tvrdil, že se to dá vydržet. Cesta naštěstí nebyla dlouhá a zbytek přeletěli vzduchem.

„Tady by nás ale mohli zdejší duchové ohrozit!“ připomněla mu Xapho.

„Mohli,“ přikývl Pepek. „To by ale museli hlídat oblohu. Předpokládám, že o nás ještě nevědí a jak víš, koukat do prudkého světla unavuje. Navíc jsem se dosud častěji pohyboval pod zemí. Musela by to být setsakra náhoda, aby si nás všimli.“

„Náhoda občas bývá blbec!“ podotkla suše Yazatap.

To už ale přistávali přímo do boku budovy ministerstva vnitra a Pepek ihned mířil za ministrem. Hlídkující stráže si nevšimly ani jeho ani jeho suity a tak všichni brzy vstoupili do ministrovy kanceláře.

Tady se ale zarazil, protože ministra nepoznal. Našel tam úplně jiného člověka. Jak se zdálo, ministr, se kterým měl předešlý nepříjemný rozhovor, mezitím složil funkci. Buď ho odstavili, nebo to včas vzdal, ještě dřív, než s ním Pepek přišel účtovat. Splnil tím sice jeho podmínku a zachránil si kůži, ale Pepka čekalo nové vyjednávání od samého počátku.

Nový ministr by měl podle Pepkova zvyku dostat nějaký čas hájení, ale Pepek viděl, že mu i tuto možnost odepře. Kolem ministra se totiž rozlévala červená záře, přidávaná do Pepkova vidění detektorem ďáblů a jejich pomocníků.

Pepek se krátce domluvil s ostatními, aby se neobjevovali a nerušili ho, načež se před ministrem náhle zviditelnil.

„Dobrý den přeji, pane ministře!“ oslovil ho trochu pokrytecky. Nečekal, že se ministr hned vzpamatuje z ohromení, ale dal mu chvilku čas na odpověď. Až když bylo jasné, že se odpovědi na pozdrav nedočká, pokračoval.

„Ještě nikdy jste mě neviděl, že?“

Opět se nakrátko odmlčel, ale když oslovený ani nepípl, ujal se zase slova.

„A neznáte mě v mé horší podobě, že? To se brzy změní, ale znalost mé horší podoby vám bohužel žádný užitek nepřinese.“

„...Kdo...“ vzpamatoval se oslovený aspoň na naznačení otázky.

„Jo vidíte, ještě jsem se vám nepředstavil,“ dělal Pepek, že si na tu možnost vzpomněl až teď. „Doufám pevně, že jste o mně aspoň slyšel. Říkají mi Smrťák!“

S těmito slovy se jako pokaždé změnil v kostru. Vychutnal si ministrovo zděšení, pak se změnil zpátky a pokračoval, jako by se nechumelilo.

„Doufám, že jste o mě někdy slyšel a ještě víc doufám, že pravdu. Ale protože vím, že o mě koluje spousta pomluv, raději vám povím všechno od začátku. Nezkoušejte přivolávat své lidi, nepomohli by vám. Dnes si vás nevezmu, každému dávám dostatečnou příležitost, ačkoliv nepochybuji o tom, že zrovna pro vás bude obtížnější než pro jiné.“

„Jak jste se sem dostal?“ vyhrkl konečně ministr.

„Jako duch,“ opáčil Pepek. „Záleží na tom? Zajímavější by bylo, jak jste se sem dostal vy, ale i to je vedlejší. Vadí mi ale, že jste se dal do služeb... dejme tomu jisté mocnosti. Vadí mi to tak, že vás teď zdvořile požádám, abyste z této funkce okamžitě odstoupil. Vím, že jste vlastně pouhé zrnko mezi dvěma mlýnskými kameny a proto vám při této příležitosti nabídnu záchranu.“

„To je neslýchané!“ našel ministr konečně hlas a vybuchl jako mina. „Co mi to říkáte? Do služeb jisté mocnosti... jaké? To přece nemůžete dokázat!“

„Komu bych to měl dokazovat?“ opáčil zdvořile Pepek. „Vám to dokazovat nemusím, vy to jistě víte. Že to vím i já, to už je vám jasné. A nikoho třetího do toho tahat nebudeme, k ničemu by to nebylo.“

„Nic takového nevím! A protestuji proti t..t.. tomuto jednání!“ vybuchl ministr. „To je neslýchané! To si přece nemůže nikdo dovolit!“

„Protestujte si!“ schválil mu to klidně Pepek. „Protest se zamítá jakožto zbytečný.“

„To je proti všem lidským právům!“ pokračoval ministr.

„Neuznávám ani lidská, ani ďábelská práva,“ přikývl klidně Pepek. „Zejména ne těm, kdo se tváří jako lidé, ale pracují pro ďábly. Vy jste se dal do služeb těch druhých, tím jste se vzdal práv uznávaných těm prvním. Nemůžete chtít oboje. Vzdejte se funkce, dokud vám tu možnost nabízím.“

„Proč bych to měl dělat?“ opáčil ministr trochu vztekle. „Nejmenoval jste mě, nemáte mi co poroučet!“

„Máte pravdu jen v jednom, nejmenoval jsem vás,“ přikývl klidně Pepek. „Ale mohu po vás chtít odstoupit. Ale co je pro vás horšího, mohu to na vás vymáhat. Podívejte se, vím, že s tím váš pravý zaměstnavatel nebude souhlasit a bude chtít, abyste navzdory mé hrozbě na tomto místě setrval. Když ho poslechnete, zabiju vás. On vás přede mnou neochrání.“

„Na to nemáte právo!“

„Právo ve smyslu současných lidských paragrafů nemám,“ souhlasil Pepek. „Ale ze záhrobí tu možnost mám, neupřete mi ji. Měl byste trochu uvažovat, jestli není má nabídka výhodnější. Mohu vás před hněvem vašeho pána ochránit, zatímco on sám vás přede mnou ochránit nedokáže. Rozhodnout se ale musíte sám. Buď poslechnete mě a odstoupíte, nebo svého pána, vytrváte a dáte se zabít.“

„Nikde na světě není místo, kam bych se mohl před ním bezpečně ukrýt!“

„To máte pravdu,“ přikývl mu. „Na tomto světě se neukryjete nikam. Všude budete na ráně a v nebezpečí smrti. Musel byste přijmout azyl mimo tento svět.“

„Kde to má být – mimo tento svět?“ odfrkl si ministr.

„Přihlaste se u některé pobočky cestovní kanceláře Za zdravím,“ řekl Pepek. „Oni sice zdravé neberou, ale když jim řeknete, že se chcete vytrhnout z moci ďáblů, odvezou vás do bezpečí aniž byste byl nemocný. Je to pro vás asi jediná šance jak zůstat naživu.“

Bylo mu už ale jasné, jakou šanci nový pan ministr má. Na to, aby se vytrhl ze spárů ďáblů, očividně ani nepomyslel a když mu to Pepek navrhl, jen si opovržlivě odfrkl.

„Přemýšlejte o tom trochu!“ napomenul ho Pepek skoro dobrácky. „Já to zabíjení rád nemám. Mám raději takové, kteří se přestěhují za zdravím. Na druhé straně si nedovolím ponechat ve funkcích slouhy ďáblů. Jsou pro tuto zemi horší rána než kobylky v Egyptě.“

„A co jste vy?“ odsekl ministr.

„Já jsem to koště, které vás odsud vymete,“ řekl Pepek. „Příští týden se tu jistě setkám s vaším nástupcem, ale jestli bude opět jako vy, poletí také.“

„Každý na tomhle místě bude jako já,“ odfrkl si ministr.

„Nebude,“ řekl Pepek. „Věřím tomu, že vás sem dosadila vaše politická strana, kde se to jistě takovými jako vy jen hemží. Nevadí. Obejdu je také a ono se ukáže, kolik jich si tam váží svého života víc než těch střípků moci, které mohou dostat od svých pravých šéfů.“

„Najdou si jiné cestičky!“ trval na svém ministr.

„Já také,“ přikývl Pepek a vypařil se.

Opustili ministerstvo a Pepek navrhl vrátit se do letadla, aby mohli přeletět do Plzně, ale ještě před tím chtěl nakrátko navštívit Český Parlament.

„Poslyš, Pepku,“ obrátil se na něho František, jakmile opustili budovu. „Vážně chceš to vyhrožování splnit? Opravdu bys ho zabil?“

„Nebude první,“ usmál se trochu smutně Pepek. „Jistě jsi viděl, že patří k ďáblům. Na tomhle místě je to kozel zahradníkem, když ho tam nechám, bude jen škodit. Přitom jsem mu nechal pootevřená zadní vrátka. Má ještě šanci se ctí ustoupit.“

„Ale co když ji nevyužije?“

„Jak říkám, nebude první,“ opakoval Pepek. „Teď se stavíme v Parlamentu, tam už to ultimatum slyšelo víc lidí než jeden ministr.“

„Budeš jim taky vyhrožovat?“ strachoval se František.

„Vyhrožovat? Ne,“ ujistil ho suše Pepek.

Pepek s ostatními zamířil do tunelu. Ministr mohl na jejich přítomnost upozornit své ďábelské pány a ti by jistě nevynechali možnost o něco se aspoň pokusit. I když to zatím na velké rojení nevypadalo, alespoň ne na obrazovce v jejich sídle.

Skupinka duchů nastoupila dole na nábřeží do tramvaje. Nebyla tam sice stanice, ale na křižovatce tramvaj čekala na červenou a pro duchy nebyl problém nastoupit zavřenými dveřmi. Nevšiml si jich nikdo ani v tramvaji, ani mezi řidiči, jejichž auty procházeli. Jiný problém byl udržet se na palubě, ale Pepek už s tím měl bohaté zkušenosti a mohl ostatním podat pomocnou ruku. Na Malé straně ale tramvaj prudce zatočila a všichni vypadli ven pod kola automobilů, což jim ovšem nevadilo, zbývající kousek mohli dojít i pěšky.

Xapho i Mariuk už v Parlamentu byly, ale ostatní to tam ještě neznali. Pepek rozmístil Xapho a Mariuk ke dveřím a nařídil, aby se zviditelnily v podobě koster, až jim dá znamení. Dívky už idarchon měly a bez mrknutí oka mu to slíbily, jen František se chytal za hlavu.

Měl proč.

Další Pepkova návštěva Parlamentu byla až nezvykle krátká. Objevil se u mikrofonů, konstatoval, že ďáblových pomocníků neubylo, nové varoval a pak prošel síní, zanechávaje za sebou ležet desítky mrtvých. Uniknout nebylo kam. Ve východech stály další zlověstné smrtky a ignorovaly marné vyhrožování pistolemi od Parlamentní stráže.

„Pepku, nééé!“ snažil se ho krotit František, ale napadlo ho to pozdě, asi do poslední chvíle nevěřil, že to Pepek skutečně provede. Pepek v několika vteřinách skončil a společně s ostatními se vsákl do venkovní stěny.

„Pepku! Co jsi to provedl!“ lamentoval zdrceně František.

„Jen jsem pomohl spravedlnosti,“ odvětil suše Pepek.

„Ale takhle?“ bědoval František. „To je přece hrůza! Co ti na to řeknou ostatní?“

„Co by říkali?“ opáčil Pepek. „Nic, viděl jsi to snad sám.“

„Nemyslím tyhle ďábelské slečny, ale Alexijeva a Učedníky!“ namítal František.

„Uznávám, že se jim moje pojetí spravedlnosti nemusí líbit,“ řekl zatvrzele Pepek. „Ale já, na rozdíl od nich, pro tu spravedlnost něco dělám!“

Nakomandoval všechny do letadla, aby mohli co nejdříve odletět do Plzně. Zdrcený František nastupoval poslední a jen nevěřícně kroutil hlavou.

„Hele, Franto, ty jsi chtěl taky něco v Praze, ne?“ vzpomněl si Pepek.

„Teď už radši leť!“ mávl rukou František. „Ať už jsme radši doma!“

Za řízení usedla Yazatap a zakrátko doletěla do Plzně, kde letoun prudce zapíchla do hladiny Radbuzy. Všichni vysedli a za svitu eldyfů zamířili šikmo nahoru.

Návštěva hlavního plzeňského sídla České Policie byla tentokrát krátká. Pepek tam naštěstí neobjevil sluhy ďáblů, jen nešťastné policisty, kteří si se zmíněným případem vážně nevěděli rady a i bez vyhrůžek slibovali, že se případu znovu věnují. Což nakonec dělali od chvíle, kdy si oživlého lékaře Alexijev odvezl z márnice.

„Byla to profesionální vražda, oklamala by asi každého!“ lamentoval jeden z policistů, kterým se Pepek ukázal. O fenoménu zvaném Smrťák dobře věděli, ani se jim nepotřeboval ukazovat ve své horší podobě, jen je trochu vyděsil příslibem, že se ještě vrátí.

Pak zmizel, ale ještě před odchodem vtiskl do stěny okifeiskou telepatickou kameru, aby měl více jistoty pro příště. Leskla se trochu ve světle eldyfů, ale to světlo by mohli vidět jen duchové a i pak se dalo snadno přehlédnout.

Pak zamířili do Pardubic, ale tam skoro nebylo co vyšetřovat, tamní policie se snažila seč mohla a její neúspěch se nedal přičítat malé snaze ani zlé vůli. Důležitých stop tam bylo tak pomálu, že se s nimi nedalo téměř nic dělat.

„Vrátíme se,“ rozhodl Pepek k velkému ulehčení Františka, který se děsil každé další zastávky v obavách, aby nebyla doprovázena dalším vražděním. Zakrátko proletěli několika exoticky barevnými světy a konečně přistáli v Oáze.

Odpoledne požádala Yazatap Pepka o soukromý rozhovor. Nespokojila se jen pouhým směrovaným telepatickým spojením, ale vyžadovala, aby si sedli někam stranou, kde by je nikdo nerušil a mohla se mu dívat zpříma do očí.

Nechala si pak podrobně vysvětlit, proč Pepek na Zemi zabíjí lidi, kteří mu vlastně nic zlého neudělali, jak je to s kladením jeho ultimat a proč vlastně považuje její bývalé krajany za zdroj veškerého zla. Pepek jí zopakoval své stanovisko, dovysvětlil její doplňující otázky, načež Yazatap pokývala hlavou, že jí to stačí.

„Víš, napadlo mě, že naše vojenské soudy soudí strašně jednostranně, ale přece jen to jsou soudy podle našich starých zvyků,“ objasňovala mu svůj zájem, než se zvedli. „Ty tam zabíjíš lidi bez dokazování. Ale uznávám, máš na to jakési právo. Zla od našich krajanů a jejich služebníků už bylo opravdu dost. Chovají se pořád stejně jako kdysi my, jenže já už jsem uznala, že to nebylo správné. Nezdá se mi trestat smrtí za pouhou příslušnost k takové zločinecké bandě, ale když jim dáváš možnost vystoupit a nabízíš jim naopak ochranu, je setrvávání u takové organizace samo o sobě důvodem ke trestu. Nehledě na to, že mají zřejmě na své straně policii, justici i zákonodárce vaší země.“

„Tak to je,“ přikývl. „Jak jsi to kdysi sama říkala? Pomohlo by spravedlnosti na Zemi trestní oznámení na Hitlera, podané u soudů Třetí říše? Jistěže ne, jen by se tomu zasmál. Ukončilo by velké vraždění lidí v Rusku trestní oznámení, podané na Stalina v Moskvě? Také ne. Naši skuteční vládcové jsou, jak se zdá, vaši povedení krajané. Jsou suverénní, protože nemají žádné silnější a bezohlednější sousedy a jak známo, vítěze nikdo nesoudí. Já nemám po ruce policii, soudy ani vězení, proto jednám tak jak jednám. Je to ale účinné, především u těch menších darebáků, kteří dělají lumpárny sami za sebe. Tihle ve službách vašich krajanů jsou horší a hlavně vytrvalejší. Uvidíme tedy, kdo má větší výdrž.“

„Má to jen jednu chybku,“ opáčila klidně Yazatap. „Jeden člověk toho moc nenapraví. Sám nemáš šanci ani napravit poměry v Praze, natož v Čechách, o celém světě nemluvě.“

„Nebudu na to sám,“ přikývl vážně Pepek. „Musím jen ukázat, že to má účel a tedy smysl. A to snad dokážu.“

Errata:

19.07.2021 10:09