Vítej, návštěvníku!

Písek v soukolí

Pepka také udivilo, co se s ním stalo na druhé straně.

Aniž by se o to snažil, rychlost jeho letu po průletu bránou náhle prudce stoupla, jako by ho sama brána skokem urychlila. Rudá mlha se před ním rozplynula a zmizela. Náhle neměl co pronásledovat. Udiveně se otočil, ale zamrazilo ho, když za sebou modrou elipsu brány nespatřil. Před ním se vlnil obrovský polštář modré mlhy. Nebyla červená a neútočila na něho, naopak se před ním snažila co nejrychleji rozestoupit a uvolnit mu v sobě tunel, kterým by mohl proletět. Byla ale příliš rozsáhlá, měla plochu několika hektarů a nejméně sto metrů na výšku. Pepek si uvědomil, že to mlžné monstrum může obsahovat neznámou energii a na poslední chvíli stočil let ostrým obratem do směru kolmo vzhůru.

Mlžnou stěnu minul o několik desítek metrů, ale setrvačností vyletěl do výšky aspoň čtyř kilometrů. Tady byl vzduch nezvykle čistý a jasný, bez mráčků. Na Zemi v Evropě jsou stále nějaké mraky, buď nízko nebo naopak vysoko, ale aby nebyly žádné, to se často nestává. Tady byl ale v jiném světě, neměl by se ničemu divit.

Obrátil se a pokusil se otevřít si bránu zpátky. Trochu se zakabonil, když zjistil, že to nejde. Brána se otevřít nedala, něco tomu bránilo. Aforxita, co jiného!

Na paniku bylo ještě brzy, znamenalo to jen, že někde na tomto světě je otevřená jiná brána do Oázy. Mrzelo ho to, radši by se vrátil a nenechal Yazatap na sebe dlouho čekat, ale zbytečně se neznepokojoval. Nejde to teď, půjde to za chvilku.

Vzpomněl si na Oldovo vyprávění, jak byli kdysi s kamarády v Dinosaurii. Tenkrát ještě neměl Olda slýrib na vytváření hvězdné brány, brány jim otevíral pes Čert. Prý se tam stalo něco podobného. Když byl čas návratu a navíc o ně začali jevit nevítaný zájem místní dravci, Čert náhle zjistil, že bránu nemůže otevřít. V nouzi nejvyšší otevřel bránu do dalšího světa, kam se uchýlili. Vraceli se oklikou, naštěstí se Čertovi podařilo po chvíli bránu přece jen otevřít. Pepek věřil, že by v podobném případě také unikl do některého dalšího světa a v nouzi by se vrátil třeba i dosud neprozkoumanými a neznámými cestami.

Začal ho ale trápit červík pochybností. Jen aby ostatní cesty nevedly přes nějaké další poťouchlé rozhraní, které by ho změnilo v ducha! Ačkoliv teď už by to nebyla žádná velká tragédie, vždyť zná spolehlivou cestu jak z duchovitého stavu ven. Ale Jupiterské světy jsou i u Ogdurů pověstné svou záludností. A on teď v jednom takovém byl!

Rozhlížel se aspoň zvědavě kolem sebe.

Napravo od něho se táhl vysoký horský hřeben. Vrcholky byly ve větší výšce než on, dosahovaly odhadem asi pěti kilometrů a ležela na nich souvislá bílá pokrývka. Na opačné straně byla vodní hladina. Buď to bylo rozsáhlé jezero, jehož opačný břeh ani z této výšky nedohlédl, nebo spíš moře. Což mu v této chvíli mohlo vyjít nastejno, určitě nebude zkoušet slanost té vody ochutnáváním, takové hlouposti se prostě v neznámém světě nedělají.

Zkusil radši otevřít jinou bránu, aby mohl v případě nouze zmizet na některý sousední svět, ale brány jeho pokusům nepochopitelně úspěšně vzdorovaly. Venušské byly obsazené, zemské také. Nervózně začal zkoušet další tělesa hvězdné soustavy. Úplně tu chyběl měsíc, Marsické světy se také nedaly otevřít, slýribem vůbec necítil Merkur a posledním zdejším nebeským tělesem byl zřejmě Jupiter. Tak chudou hvězdnou soustavu už dlouho nezažil, ale nejhorší bylo, že všech osm cest z ní bylo zablokovaných.

Co teď? Na chvíli propadl panice. Jupiterské světy jsou nebezpečné všechny a tady ví o vražedné mlze, kterou určitě tvoří něco jiného než vznášející se jemně rozptýlené kapky vody. Ani kyselina by neúčinkovala tak rychle, jak jim vyprávěla Pachriel. Pravda, obláček červené mlhy pomocí xeri zahnal a úspěšně by jej rozprášil, ale Yazatap také tvrdila, že se při tom uvolňuje nějak moc energie. Nebylo by zdravé pustit se do křížku s oblakem zvící obrovské hory, ve kterém může být víc energie než v Hirošimské bombě. Energie je kolem zřejmě dost, cítil se svěží a nasycený, ale žádná energie není bezedná!

Situace nebyla ideální, ale ještě ne zoufalá. Byl tu dýchatelný vzduch a nic ho zatím neohrožovalo, alespoň ne v této chvíli. A na rozdíl od Pachriel uměl létat a měl xeri.

Ano, ale v záviděníhodném postavení také nebyl. Dole pod ním mlha, která dovede ve velmi krátké době člověka zabít a rozpustit. A je jí příliš mnoho, než aby mohl doufat, že před ním a před jeho xeri pokaždé zbaběle uteče. A navíc není nikde psáno, že tady nemůže být něco ještě horšího. Předpokládat v tomto světě jen neškodné tvory by byl nebezpečný luxus, ten si nesmí dovolit ani naprostý hlupák. Jinak dlouho nepřežije a takový nemá lézt do vesmíru. V Pralesním světě za Světem Nefritové Cesty přišel Olda díky agresivním bakteriím o vlasy, nehty a obočí, ale spálil je pomocí xeri, takže mu nic víc neudělaly. Když ale chtěl smýt v jezeře hnus, co na něm ulpěl, napadla ho obluda větší než fotbalové hřiště, proti které neúčinkovalo ani xeri. Ještě že ho psí přítel Čert včas varoval a Oldu napadlo vzletět co nejvýš. Ta potvora za ním jakoby nic vyskočila do výšky sta metrů a ještě měla ocas dole ve vodě! Pepek Oldu znal a dobře věděl, že nepoužívá námořnickou, rybářskou, mysliveckou ani jinou latinu a nebezpečí spíš bagatelizuje než aby je zveličoval, takže ani ta zmínka o stometrové velrybě nepatřila do říše bájí! Co ale mohlo na Pepka číhat tady?

Pepek určitě hlupák nebyl. Ale trochu pozdě zjistil, že se nachází v kosmické pasti.

Klíčem ke všemu byly vesmírné brány a Pepkovi nejvíc vadila jejich jediná vlastnost. Aforxita, která nedovolí otevřít současně dvě brány v tomtéž vesmírném rozhraní. Velikost brány přitom vůbec nerozhoduje. Xijtrané tvrdili, že nacistický vědec Norden jim branou rozměrů hrášku po desítky let blokoval spojení mezi Zemí a Xijtrou, aby na Zem nepronikly zprávy o plánované agresi, připravované hitlerovci v sousedním vesmíru. Ta se nakonec naštěstí ukázala chimérou, ale svět o tomto nebezpečí dlouho nic nevěděl.

Někdo tu tedy trvale udržuje otevřenou vesmírnou bránu.

Kde jen ale ta brána může být?

Na tuto otázku byla odpověď, bohužel, horší. Může to být kdekoliv mezi tímto světem a světem Oázy. Navíc může být nepatrných rozměrů a tedy lépe ukrytá než ta pověstná jehla v kopce sena. Neuvedla by spíš Pepka na stopu úvaha, kdo má zájem blokovat vesmírná rozhraní? Jednoduchá logika říká, že to těžko může být někdo z Oázy. Té se týkalo jedno jediné, tady jsou aktivní všechna. To už přece nemůže být náhoda! Někdo tu sedí jako žába na prameni a drží otevřené brány, ale vždyť na každou potřebuje sílu a ne malou!

Obrovská mlha hluboko pod ním nevypadala z jeho výšky nebezpečně, ale Pepek se raději držel názoru, že bude lepší letět co nejvýš. Odtud měl slušný rozhled, ale krajina pod ním nebyla zajímavá. Na jedné straně se rozkládalo moře, tedy, pokud to dole byla voda, ale co jiného by to bylo? Na druhé straně byly hory, na vrcholcích pokryté nepochybně sněhem, zato dole pod ním se rozkládala suchá kamenitá poušť, nejvíc ze všeho podobná krajině na Marsu. Na Zemi bývá nějaká vegetace aspoň v blízkosti moře, tady nerostlo naprosto nic. Ani trs trávy, ani osamělé křovisko. Pralesy, časté na neobydlených světech, nebyly vidět od obzoru k obzoru. Nebýt na severu hory, byla by krajina podobná pouštím na Marsu, jak je vyfotografovaly sondy. Sem tam nějaký věkem ohlazený balvan, jinak písek. Vznášela se nad tím mlha, ale dobře věděl, že to není ta přirozená vodní mlha jako na Zemi.

Co teď?

Dokud ho nic nepronásledovalo, mohl si klidně viset ve výšce tří čtyř kilometrů a beze spěchu rozvažovat, co dál. Kdyby ho ale začalo něco honit, čas na rozvažování by se mohl smrsknout na pouhé okamžiky. Že to nenastalo, bylo dobré, ale spoléhat se na to nesměl.

Co udělá, kdyby se za ním některý z těch obláčků vydal sem, do výšky? A hlavně, co kdyby na to xeri nestačilo?

První možností by bylo vystoupat výš než dokáže jeho protivník. Andělské schopnosti mu v tom pomáhaly. Díky idarchonu nepotřebuje tolik energie, nemusí namáhavě dýchat a v řídkém vzduchu by vydržel i ve velkých výškách. Tak jak byl si mohl směle troufnout na všechny osmitisícovky Himalájí a v nouzi by jistě vydržel ještě výš, snad až do deseti kilometrů, kde už člověk bez kyslíku dlouho nepřežije.

Co když má ale ta mlha výdrž ještě větší? Co pak?

Druhou jeho předností byla rychlost. Olda se chlubil, že předletí závodní auto a jak už ho Pepek znal, určitě ani v tom nepřeháněl. Sám si to také zkusil a věděl, že by s vhodným štítem rozrážejícím proud vzduchu udržel rychlost i s velkými dopravními letadly. Kdysi ho v horách Asie pronásledovala vojenská helikoptéra. Bez problémů ji držel daleko za sebou, ale když na něho začala střílet, nechal si ji přiblížit víc a přitom kličkoval mezi vysokými štíty hor, až pronásledovatelé do jednoho narazili. Slyšel, že Ogdurové za pomocí kokonů přesahují rychlost zvuku. Kokon sice neměl, ale zdálo se mu, že ta mlha nemůže letět tak rychle jako závodní auto a neměl by být pro něho problém uletět jí.

Samozřejmě jen když ho neobklopí ze všech stran jako obrovská přírodní past.

Posledním jeho trumfem je xeri. Proti rudé mlze stačilo, nedostala by se mu na kůži. Snadno ji tímto ohněm, který ani ohněm nebyl, spaloval. Ale energie se při tom uvolňovalo víc než jí pocházelo od něho, znamená to, že nějakou disponuje i ta mlha. Potřebovala ji asi, aby mohla letět proti větru, či na co ji měla. Uvědomil si ale, jak ho ovanulo horko, když se jeho xeri s mlhou střetlo. Kdyby ho mlha obklopila, možná by se jí nějakou dobu úspěšně ubránil, ale nakonec by dopadl jako kuře v rozpálené troubě. To horko by ho určitě upeklo, i kdyby si pomáhal idarchonem, který mu umožňuje očima uhasit i hořící dům.

Byl tu teprve pár minut a už stačil probrat většinu svých možností. Víc jich nejspíš ani nemá. Musí tu hlavně vydržet a pokoušet se otevřít některou z bran. Ať už zpět do Oázy, nebo kamkoliv jinam, hlavně pryč z téhle pasti!

V té chvíli mu ale došlo další nebezpečí, o kterém dosud ani neuvažoval.

Může létat tak vysoko, kam za ním mlha nedoletí, ale nevydrží dlouho beze spánku. Ještě nikdy nezkoušel usnout ve výšce při vznášení a nevěděl, co to s ním udělá. Bude se dál vznášet na místě, nebo přestane vznášení ovládat? Nezmění se v bezvládně padající list, utržený ze stromu? Nebo dokonce ve volně padající kámen? Kamarád Olda (co ten kluk už taky nevyzkoušel!) se při oslavách maturit opil a při letu domů nevybral včas pád z výšky. Nalomená ruka a rozbitý obličej se mu tenkrát velice rychle zahojily, ale i pro něho byly dostatečným varováním. A to byl jen pád z výšky střechy paneláku. A což teprve neřízený pád z výšky čtyř tisíc metrů?

Nehledě na to, že se k němu ve tmě může i v této výšce přiblížit cokoliv, například ta rudá mlha, která má v této chvíli jistě dost důvodů k drsné odplatě, než aby této příležitosti nechtěla využít.

Ani při těchto neradostných úvahách nezapomínal čas od času zkusit otevřít některou z možných bran. Zatím pořád marně, ale až se mu to podaří, bude všemu nebezpečí konec, proto si zatím udržoval mírný optimismus. Kdo by dokázal nepřetržitě a bez umdlení držet tolik současně otevřených bran do všech možných směrů? Jemu se to přece daří s jedinou na pouhé vteřiny, nanejvýš na minuty a když nedávno odnášeli děti z Gehenny, dělal přitom úsměvné poznámky o osobních rekordech, ale byl pak vyždímaný jako citron. Tady ale něco drželo všechny dostupné brány... podle hodinek už hodinu. To spíš vypadalo na nějaký stroj, jako prý mají ďáblové z Gehenny. Kdyby tomu bylo tak, bylo by to nejhorší. Stroj se jen tak neunaví a energie může mít víc než dost, všude kolem jí byl nadbytek, až se Pepek cítil jako poblíž naplno pracujícího reaktoru jaderné elektrárny. Nakonec – proč ne, atomové reaktory by tu mohly být, už protože zdejší brány potřebují energii.

Energie měl pořád dost, zato naděje ubývalo.

Slunce se přehouplo přes čtvrt dne a Pepkovy snahy nebyly ani jednou úspěšné. Byl tu sice přebytek energie, takže necítil hlad, v andělské kombinéze neměl ani žízeň, ale spolu se stoupajícím sluncem klesalo jeho sebevědomí.

Viset jen tak ve vzduchu čtyři kilometry nad nevšímavými mlhami, přelévajícími se dole, nebylo ani namáhavé, ani to nespotřebovávalo veškerou jeho pozornost. Možná to tak ale bylo ještě horší, zabýval se totiž velice neutěšenými myšlenkami.

Co asi dělá na druhé straně vesmíru Yazatap?

Možná si na to telepaticky přivolala ostatní a třeba jich tam na něho čeká víc, ale jistě mají o něho strach! Mají to horší než on, protože nevědí vůbec nic. Zmizel do tajemného, nebezpečného světa a nevrací se, co by mohlo být horšího? Nemohou vědět, že se mu zatím vede dobře, ale mohou si představovat ledacos. Pepek by si také dokázal snadno představit aspoň dvacet katastrofických scénářů, kdyby ten skutečný nebyl až podivuhodně mírný.

Náhle dostal nápad.

Vlastně to nic moc neřeší, ale přece... zvýšilo by to jeho naděje na přežití, nebo ne?

Pomalu, beze spěchu se rozhodl, že toho využije a rozletěl se nad moře.

Měl by tu přinejmenším jednu výhodu, ačkoliv by se mohla projevit až po delší době. Až nevydrží beze spánku a usne, nezabije se tak snadno pádem z výšky, jako při dopadu na pevnou zem. Dalo se čekat, že nebude padat volným pádem, ale pozvolna, jinak by ho ihned vzbudil proud vzduchu vyvolaný jeho pádem. Pokud klesne dolů pomalu, voda ho zabrzdí měkce a navíc ho rychle probudí a donutí ho opět vzletět. Někteří živočichové tak přece spí. Tuleni se během spánku občas na okamžik vynoří, sice jen čenichem, aby se mohli krátce nadýchnout, ale ani se prý přitom nevzbudí.

Je jen otázkou, aby nespadl do vody přímo před čelisti nějakého místního žraloka, aby mu pak nestačilo sklapnout je.

Buď jak buď, naději na přežití by to zvýšilo a za současných okolností by měl zkusit jakýkoliv rozumně vyhlížející nápad.

Povzbudilo ho to, až se začal opět usmívat. Svět se mu už nezdál tak nepřátelský jako na počátku. Podle Wericha by si měl každý člověk zachovat dobrou náladu už proto, že tím nasere všechny nepřející lidi ve svém okolí. Podle Pepka by mohlo stačit, že se člověk cítí v pohodě. Sluníčko hřálo jako na Zemi nebo v Oáze, začal si dokonce potichu broukat jednu z oblíbených melodii od Beatles.

Good day, sunshine!²

Ne nadarmo se ale říká: Nechval dne před večerem!

První nepříjemnost na Pepka dolehla už za několik hodin, strávených marnými pokusy otevřít zatrápený východ z nouze.

V tomto světě byl naštěstí přebytek volné energie, takže ho zatím netrápil pocit hladu, ale jakmile se sluníčko dostalo výš a začalo více připalovat, dostával Pepek žízeň.

Měl pod sebou vody dost. Pro jistotu se držel tak, aby měl břeh až na obzoru. Otázka zněla, zda se dá ta voda pod ním pít, zda není příliš slaná nebo jedovatá a jestli v ní nežije něco, co by na něho mělo chuť. Ani jedna odpověď zřejmě nevypadala slibně.

Snesl se trochu níž. Doufal, že ho snad osvěží vlhko držící se nad vodou? Měl si ale přečíst více knížek o ztroskotancích a lépe by si to rozmyslel. Přímo nad hladinou slunce pálí dvakrát, jednou shora a další odrazem a mořská voda svou solí žízeň spíš podporuje. Pepek brzy zjistil, že si nepolepšil a zase se od vody vzdálil, ale ani tím nic nevyřešil.

Trápený žízní, vznášel se nad tou obrovskou vodní plochou a zarputile každou vteřinu zkoušel otevřít další a další bránu. Venuše nahoru, Venuše dolů. Země nahoru, Země dolů, Mars nahoru, Mars dolů. Jupiter nahoru, Jupiter dolů. A to bylo všechno, víc bran tento svět neměl a neumožňoval, mohl jedině začít znovu, Venuše nahoru, Venuše dolů... Po několika hodinách to bylo ubíjející, protože žádná nepovolila, ale nevzdával se a bušil do nich dál, až ho od těch pokusů bolelo břicho. Jupiter dolů měla být přímá cesta do Oázy, ale tahle brána se chovala jako ostatní, neotevřela se a neotevřela.

Co teď? Poledne se blížilo a nic, žádný výsledek.

Yazatap už jistě šílí strachy a ostatní jakbysmet. Těžko by očekával, že si to nechala pro sebe a strachovala se teď o něho sama. Tím hůř, pomoci mu nemohla žádná. Zkoušel to znovu a znovu, ale ať to dělal zarputile nebo s pozvolným náběhem, bylo to vždycky stejné. Aforxita byla silnější, ale byla by asi silnější i než stroje s megawattovým příkonem, kdyby se do této záležitosti vložily. Naopak, i Pepek by mohl svou nepatrnou silou ty megawattové stroje zablokovat, kdyby bránu otevřel dřív a udržel ji otevřenou.

Zaujatý tou otravnou a bezvýslednou prací si zprvu ani nepovšiml, že se k němu přes moře blíží podivná oblačnost. Na Jupiterském světě bylo podivné všechno, ale tyhle mraky se ani nesnažily tvářit se nenápadně. Hnala se k němu souvislá černá oblačná stěna, sahající od mořské hladiny vysoko do mrazivé modré stratosféry. A hnala se, až se v Pepkovi zatajil dech. Poprvé ji spatřil na obzoru, dobrých sto kilometrů vzdálenou, ale blížila se nějak moc rychle. Když si jí všiml podruhé, byla o polovinu blíž a když se to pokusil spočítat, vyšlo mu, že to bude hurikán, jaké na Zemi nemají obdobu ani v těch nejničivějších podobách.

Co teď? Uhnout jí s cesty? Ale kam, když se její okraj táhl od obzoru k obzoru? Který směr by byl výhodnější?

Vypadá to bledě, pomyslel si. Uhnout není kam, vlevo i vpravo je to stejně husté. Dát se na útěk? To vypadá nadějněji, ale kam ho to zažene? Nahoru to sahá do vysokých vrstev stratosféry a dole se to opírá o mořskou hladinu, nezbývá žádná skulinka, kterou by se dalo proklouznout. A navíc, jak si všiml až z této blízkosti, těmi mraky prošlehují až kilometrové blesky, tedy další vážné nebezpečí. Proletět tím, jak Pepek na první pohled zhodnotil, by byl čin hodný japonského kamikaze. Zbývá jediné. Utéci kolmým směrem co největší rychlostí pryč od té stěny.

Na vymýšlení jiných variant nebyl čas. Jinak se to zhodnotit nedalo, musel se obrátit na útěk a rychlost toho mraku mu nedávala čas na případné váhání. Bylo to příliš jasné. Buď uteče, nebo do toho vletí. Pouhý pohled na ty klikatící se blesky, prozařující tušově černým povrchem mraků, byl dost výmluvný i z dostatečné dálky, než aby si vybral to druhé.

Pepek se rozletěl pryč kolmo na rovinu blížícího se mraku.

Vzal to od začátku naplno, až musel sepnout ruce nad hlavou, aby před ním rozrážely vzduch, jinak by ho poryvy vzduchu neustále nepříjemně pohlavkovaly. Jak mohl posoudit, letěl rychleji než závodní vozy formule 1, i když nevydával jejich řev a netáhl se za ním dým ze spáleného paliva a z těžce zkoušených pneumatik. Letěl jako skokan z vysoké věže, připravený narazit do vodní hladiny, ovšem ne bokem, aby si neublížil. Letěl tiše, andělská kombinéza na něm nepleskala ani nevlála, jen ho těsně objímala a pomáhala mu vyrovnávat nárazy větru, který vyvolával on sám svým zběsilým letem.

Na útěku přestal dokonce otevírat brány. Bude v tom jistě pokračovat až se dostane do bezpečí, ale útěk před blížící se pohromou byl přednější. Zdálo se mu, že se tomu vzdaluje a při jeho rychlosti letu nemělo být divu. Co by to muselo být za hrůzu, aby byla rychlejší? Vítr takové síly by nerval jen tašky ze střech, ale bořil by domy jako dětské stavby z písku, nepřevracel by lehké, prázdné obytné přívěsy v campech, ale při této rychlosti by měl sílu zvedat lokomotivy. Pepek kdysi viděl obrázek kachny, která při svém rychlém letu proletěla tlustým sklem námořního majáku. Zůstala po ní ve skle díra velká jako pěst ověnčená tisíci červenými prasklinkami, ale z kachny zbyl masový protlak rozpláclý na protilehlém skle. Kdyby Pepek narazil do jakékoliv překážky, dopadl by nejspíš podobně.

Naštěstí před ním byly stovky kilometrů prázdného prostoru. Byl zase nad pevninou, vysoký horský masiv se zdvihal nalevo od něho, napravo bylo pořád moře. Při svém útěku se nemusel obávat nechtěného usnutí, ale vyčerpávalo ho to. Volné energie bylo kolem něho pořád dost a dost, ale jeho idarchon nebyl zvyklý zpracovávat jí takové množství. Začalo ho píchat v boku, jako když musí utíkat člověk nezvyklý pohybu. U lidí se píchání projevuje v játrech a idarchon má s játry hodně společného, ostatně z nich obvykle vypučí a naváže se na ně potřebnými cévami. Ale Pepek nemohl zastavit, aby se vydýchal. Za ním se obrazně řečeno čerti ženili a účastnit se toho rozhodně nechtěl.

Žádný pašík se jistě netouží účastnit vlastní zabíjačky.

Brzy zjistil, jak tomu píchání v boku odpomoci.

Paradoxně mu od toho pomohl slýrib. Kdykoliv, bohužel pořád neúspěšně, zkusil další vesmírnou bránu, na okamžik se mu od nepříjemného píchání ulevilo. Nebyla to spíše bolest vycházející z jeho slýribu, která by na okamžik přehlušila nepříjemné pocity z idarchonu? Zkoušel to umíněně dál, ačkoliv se nikdy nedostavil ulehčující pocit otevřené brány, teď jen kvůli prchavým okamžikům, kdy necítil to nepříjemné píchání.

Honička ho ale pozvolna vyčerpávala.

Trvala už déle než půl hodiny. Za tu dobu uletěl jistě dvě stě kilometrů, ale hurikánu se vzdálil jen nepatrně. Když se krátce ohlédl, viděl, jak se bouře opřela do horského masivu, kde před sebou hnala létající sněhové laviny. Tam se jí dostat do cesty by bylo ještě horší. Okamžitě by ho zasypaly tuny sněhu, aby ho po tisíciletích vyvrhly jako rakouské ledovce neolitického muže Ötziho. Ale ani tady by to nemuselo dopadnout dobře. Dokud tomu mohl uletět, žil. Kdyby umdlel a dostihlo ho to, bude s ním zle.

V té chvíli pohlédl před sebe a co skrz své zmrzlé prsty spatřil, ho naplnilo děsem.

V jediném okamžiku mu proletěla hlavou pointa vtipu, kdy kanadský dřevorubec, balancující na kmeni stromu, povaleném napříč přes hlubokou rokli, spatří na druhé straně číhajícího medvěda grizzlyho. Otočí se na ústup, ale jaká hrůza, také na druhé straně kmene již na něho čeká druhý, stejně hladový grizzly. Dřevorubec se zachmuří a praví: „Těžký je život Kanadských dřevorubců!“

Spousta vtipů, které mezi lidmi kolují, se týká člověka nad propastí. Jako by se lidstvo právě takovými vtipy utěšovalo, že ještě není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

Tohle ale vtip rozhodně nebyl. Pepek prchal před bouří zničující intenzity, ale přímo proti němu se do stratosférické výšky tyčily hradby dalšího černého hurikánu, stejně silného a nejspíš stejně ničivého. Letěl ale stejně rychle v opačném směru, Pepkovi naproti.

Uniknout oběma – nebylo kam.

Staré řecké přísloví říká: „Uhýbáš-li Scylle, spadneš do chřtánu Charybdy.“

V řecké mytologii to byly dvě obludy, obývající protilehlé strany úzké mořské úžiny, která se nedala obeplout. Scylla byla šestihlavý drak a Charybda mořský netvor, chlemtající vodu tak silně, že často strhla do svého chřtánu i celou loď. Když tudy plul Odysseus, řekl svým lidem, že je lépe plout kolem Scylly, neboť Charybda by je spolkla všechny, ale ani Scylla s nimi neměla slitování. Natáhla svých šest krků a každou ze šesti tlam uchopila na proplouvající lodi jednoho muže. Zbývající samozřejmě zuřivě veslovali pryč, pomoci těm naříkajícím nešťastníkům nemohli, ale mohli se aspoň utěšovat, že sami zůstali naživu.

Pepek v jediném okamžiku prožil podobný pocit, jako musel zažít Odysseus. Jemu se ale ani takový krutý výběr nenabízel. Za ním se hnala černá hradba hurikánu, zpředu se blížila druhá. A ačkoliv se to zdálo nemožné, ty dvě hradby se zběsile hnaly proti sobě. A Pepek se cítil jako zrnko obilí mezi dvěma neúprosně se točícími mlýnskými koly. Věděl, že ho za malou chvíli semelou, ale nemohl proti tomu nic dělat. Přírodní síly jsou silnější než člověk a když se proti němu spojí, nemá naději.

Pepek to pochopil a přestal se hnát proti druhé hradbě. Nemělo to smysl.

Obě hradby, jak je mohl pozorovat z větší blízkosti, byly černé a probleskávaly jimi dlouhé klikaté blesky. Znamenalo to, že v nich řádí neuvěřitelné síly. Co je proti nim křehké lidské tělo? Zmateně pohlížel z jedné strany na druhou. Kam teď? Nahoru nad stratosféru? Spoléhat se, že v řídkém vzduchu budou i vzdušné síly slabší? Nebo naopak dolů, klesnout až k zemi a snažit se přežít přitisknutý za nějakým balvanem?

Pepkovi se zdálo, že ani jedno, ani druhé nedává naději. Nahoře ho zabijí blesky, dole bude vítr unášet množství těžkých předmětů, které ho utlučou. Být pod ním dostatečně masivní skály, mohl by se spolehnout na jejich ochranu, ale pod ním teď byla jen holá pláň. Kanadský dřevorubec to měl proti němu snadnější, uprostřed stromu by se mohl při troše štěstí medvědům ubránit a oba shodit do rokle.

Co ale udělá Pepek? Čela hurikánů se rychle přibližovala jako dvě černé stěny. Až se srazí, nastane pravé peklo, ty síly budou nejspíš trhat i skály. Pepek se v mžiku rozhodl, že bude mít víc naděje nahoře a vystřelil kolmo vzhůru.

Obě stěny jako kdyby zpozorovaly jeho úmysl a poslaly za ním svá chapadla, aby mu cestu nahoru odřízly, ale Pepek byl tentokrát rychlejší. Rychlostí, kterou běsnícím živlům unikal dosud vodorovně, zamířil nahoru a nebylo v té chvíli síly, aby mu v tom zabránila. Idarchon ho táhl neurvale vzhůru jako kat odsouzence na šibenici, Pepek se mezitím snažil telepaticky povzbudit andělskou kombinézu, aby ho obalila více. Podařilo se mu vytvořit z ní kapuci chránící proti mrazu hlavu a také cosi jako rukavice. Nemusela by mu pak vadit zima ve stratosférických výškách, mohl by mu tam chybět jedině vzduch, ale idarchon do jisté míry i tento handicap nahradí, vždyť Učedníkům pomáhal dlouhé minuty nedýchat, když se potápěli pod vodou.

Obloha nad ním zčernala a i když byl jasný den, spatřil nad sebou první hvězdy. Byly to jiskřičky malé jako jeho naděje, ale viděl je a věřil, že mu opravdu nesou naději. Letěl už nad vrškem obou černých stěn, tak vysoko skutečně nesahaly. Lapal po vzduchu s velkými obtížemi, dusil se, ale ještě to šlo, ještě byl při vědomí.

V té chvíli ale pozoroval něco, co opravdu stálo za to.

Jupiterský svět neměl měsíc, ale Pepek nad sebou spatřil jiné nebeské těleso. Ozářené paprsky slunce, svítilo víc než měsíc, ale na rozdíl od měsíce se neuvěřitelně rychle šinulo černou tmou. Co to bylo? Zdálo se mu, že je to větší než měsíc, ale ten rychlý pohyb! Tak se přece žádné nebeské těleso nemůže pohybovat!

V této chvíli ale neměl smysl pro nebeské jevy, když ho zdola ohrožovala katastrofa jiného rozměru. Jeho stoupání se zastavovalo. Snad by mohl vystoupat ještě výš, idarchon ho ještě unesl a stopy vzduchu tu také nějaké byly, ale už cítil, že dosáhl vrcholu možností. Žádný člověk ještě nebyl tak vysoko bez dýchacího přístroje. Když se v této výšce poruší těsnost kabiny dopravního letadla, nasadí si pasažéři kyslíkové masky a piloti zamíří rychle dolů. Kdo si nestihne masku nasadit, má smůlu a udusí se a když to nestihnou ani piloti, pak mají smůlu všichni, nebyl by to jediný takový případ. Pepek se vznášel, lapal po dechu a měl sílu se tu udržet, než se živly pod ním nevybouří. A že to bude parádní podívaná, to už trochu tušil. Na Zemi se takové děsné síly nikde nevidí, tam jsou proti tomuhle i nejhorší hurikány jako koťata proti tygrům. Může být v této chvíli důležité nějaké neznámé nebeské těleso, daleko od tohoto světa?

Dole pod ním to začalo, obě stěny se konečně srazily. Pepek shora viděl obrovský vír, točící se přímo pod ním. Ale pak... Ne, to snad ne!

Vír černých mračen vystřelil do výšky přímo za ním!

Vznést se ještě výš bylo nad jeho síly. Vířící černé mračno bylo během minuty u něho. Rázem byla kolem černá tma, prosvětlovaná blesky. To je konec, uvědomil si. Stačil se ještě obalit ohněm xeri, ale tentokrát mu nepomohl. Celou svou bytostí cítil, jak ho vzdušný vír táhne neodolatelnou silou dolů. Kolem něho se křižovaly fialové blesky, přímo cítil, jak se na něm statickou elektřinou zježily jako hřebíky všechny vlasy, vyčnívající zpod kapuce andělské kombinézy. Ba ne, tohle je příliš silné než aby se to dalo přežít. Bestie mizerné, přece mě dostihly!

„Jakápak bestie?“ ozval se mu náhle v hlavě hlas. „Bestie mizerná jsi přece ty!“

Pepek pocítil, jak se mu již ne elektrostatickou silou bouře, ale úžasným ohromením zježily všechny vlasy, nejen ty vyčnívající zpod kombinézy. Pochopil totiž, že se s ním tady, v tomto nevlídném světě, uprostřed mlýnu dvou hurikánů nevídané síly, jaké na Zemi ještě nikdo ani neviděl, natož aby je přežil, někdo spojil pomocí telepatie.

„Já nejsem bestie!“ odsekl také telepaticky.

„A kdo zabíjel naše ixogotly? Ty!“ ozvalo se mu opět v hlavě.

Ten pojem neznal, ale v té chvíli mu vyvstal v hlavě obraz obláčků rudé mlhy.

„To je ixogotl? To snad ne!“ vyhrkl telepaticky. „To nemůže být!“

„Přiznáváš se tedy?“ zahřmělo na něho.

Připadal si jako u výslechu, ale kolem něho nebyla policejní stanice ani soudní síň, jen černá tma, ve které Pepek, obalený modravým ohněm, vířil jako jahoda spadlá do mixéru, neodvolatelně se blížící k těm prudce se otáčejícím nožům dole.

„K čemu se mám přiznávat?“ bránil se uraženě a už trochu i zoufale. „Co zlého jsem provedl? Ničit vaši vražednou mlhu je podle vás zločin, co?“

„Jakou vražednou mlhu?“ zarazil se vyslýchající hlas.

„Váš ixogotl!“ obžaloval Pepek vášnivě a s nenávistí ten hlas. „Zabíjel u nás lidi, je to vraždící bestie! Zrovna tak jako vy!“

Protože jak pochopil, ixogotl byla ta rudá mlha, která v Oáze spolykala čtyři tefirské ženy a všechno, co bylo na jejich ostrově organického původu. Teď s ním telepaticky mluví a obviňuje ho někdo, kdo se té odporné, vraždící rudé mlhy zastává. Někdo, kdo přitom moc dobře ví, v jaké bryndě se on, Pepek, nachází.

„Aha!“ ozvalo se mu v hlavě cosi vyjadřující stín pochopení smíšené s nedůvěrou.

Skoro současně ale víření kolem Pepka zesláblo, směrem nahoru se otevřel obrovský světlý trychtýř, kterým ho objalo sluneční světlo.

Vznášel se na dně obrovské nálevky, která v něm okamžitě vyvolala pocit mravence, zmítajícího se na dně pasti obřího mravkolva. Ještě se točil, ale mračno kolem něho k jeho nezměrnému údivu stálo, vytvarováno do téměř nehybné nálevky. Na jejím dně chyběla jen obrovská kusadla, ale ta představa zřejmě nebyla úplně správná.

Rychle se vzpamatoval, zastavil otáčení a napřímil se, aby se cítil jako člověk, ne jako smetí. Vznášel se nade dnem nálevky, kolem něho byl opět vzduch, mohl dýchat a necítil se ani obžalovaným, spíš žalobcem.

„Proč nás zabíjíte?“ udeřil znovu vášnivě na neznámého, který se projevoval pořád jen telepatickým hlasem v jeho hlavě. Ale ani v Pepkově telepatii už nebyla znát nenávist.

„Považoval jsi snad ixogotly za přírjev?“ zeptal se ho rozpačitě neznámý hlas.

„Ano!“ řekl srdnatě Pepek. „Částečně i za přírodní jev, ale spíš za nemyslící dravce, které nás zabíjely.“

„Někoho z vás snad zabili?“ zeptal se ho hlas.

„Čtyři naše myslící bytosti,“ odsekl Pepek. „Nesmíme se tomu snad bránit? Dokonce ani u nás ne? Proč k nám vůbec lezly?“

„A proč jsi ixogotl pronásledoval až sem? Tady je náš svět a ty sem přece nepatříš!“

„Nepatřím,“ přiznal klidně Pepek. „Ale přišel jsem zjistit, odkud k nám vaše ixogotly přicházejí, aby u nás zabíjely. Chtěl jsem tomu zabránit.“

„Ixogotly nezabíjejí myslící bytosti, jen nemyslící materiál,“ opáčil dotčeně hlas.

„To není pravda!“ nedal se Pepek. „Váš ixogotl mě napadl, chtěl mě zabít! Jsem snad podle vás obyčejný materiál, nebo taky aspoň trochu myslící? Přitom jsem vašeho ixogotla nezabil, jen jsem ho trochu zmenšil. A to ještě u nás, ne tady!“

„Tím jsi mu ale snížil inteligenci,“ namítl hlas. „To může být ještě horší než zabití. My myslící tvory zásadně neasimilujeme, ale... omyl se asi nedá vyloučit!“

„Váš omyl zabil čtyři naše myslící bytosti,“ odsekl Pepek. „Nevzal jim jen část inteligence, ale zabil je důkladně, úplně a definitivně.“

„Vaši tvorové se zřejmě neprojevovali jako myslící,“ hájil se hlas, jako kdyby se cítil vinen, což Pepkovi jen dodávalo odvahu k další drzosti.

„Ne?“ podivil se. „My také uznáváme jiné myslící bytosti, ale jak se projevoval váš ixogotl? Jako nemyslící přírjev, že? Jak jsem na něj měl brát ohled jako na myslícího?“

„To je omyl,“ hájil se hlas. „Snadno pochopitelný omyl!“

„Nesnadno pochopitelný!“ namítal Pepek. „Podle čeho myslící tvory rozpoznáváte?“

„Myslící tvorové mluví! Jako teď ty!“

„Takže dokud nepromluví, jsou podle vás nemyslící?“ upřesňoval to Pepek.

„Tvorové, kteří nemluví, nemyslí,“ souhlasil hlas.

„Váš ixogotl také nemluvil, když jsme se setkali, ale jestliže má, jak mi tady tvrdíte, vlastní inteligenci, proč se neozval? Proč nepromluvil?“

„Zaskočili jste ho,“ vysvětloval to hlas trochu zaraženě.

„Stejně jako on předtím zaskočil naše myslící bytosti,“ odpálil Pepek. „Pak nám hrozí každou chvilku další podobné nedorozumění a asimilace. Navíc je naší vlastností, že občas spíme. To je stav, kdy nemluvíme ani nemyslíme a všechno inteligentní je v nás utlumené. A vy nás budete v tomto stavu požírat? Nechtějte po nás, abychom s tím souhlasili!“

„Proč to tedy děláte?“ nechápal hlas.

„My ten stav potřebujeme,“ řekl Pepek s jistotou. „Znamená to snad, že nás v tomto stavu smíte zabíjet? A navíc všichni myslící ani neovládají řeč, kterou se teď domlouváme. A přece je uznáváme za myslící a snažíme se jim pomáhat, nebo aspoň neškodit.“

„Chceme vás uznávat,“ odmítl hlas Pepkův útok. „Můžeme si vyjasnit skutečnosti. Už vás nebudeme zabíjet, když o vás víme, teď už k dalším omylům nedojde.“

„Nebudete-li nás zabíjet, nebudeme to dělat ani my,“ sliboval Pepek. „Známe mnoho druhů myslících bytostí a nemáme zájem jim škodit, ale nikdo nesmí škodit nám a zejména ne tak, jak by nám škodily přírjevy a nemyslící bestie. Tomu se bráníme.“

„Nám byste se neubránili,“ řekl hlas. „Jste příliš slabí!“

Pravda, jestli zdejší bytosti ovládají hurikány a poroučí větrům tak obludné síly, byl by jakýkoliv konflikt s nimi krajně nebezpečný. Ale Pepek nechtěl ani teď vystupovat jako ten, kdo jiným jen pochlebuje.

„Jedinci jsou vždycky slabí,“ namítl. „Nepodceňujte nás.“

„Ty jsi snad jedinec?“ zeptal se ho nečekaně hlas.

„Ano, jsem jedinec,“ přiznal Pepek.

„Na jedince máš naopak síly hodně,“ připustil hlas. „Ale jsi příliš velký, budeš mít asi větší problémy se sháněním energie a živin.“

„To je naše starost,“ opáčil Pepek. „Jestli se chcete s námi dohodnout v dobrém, máte možnost. Přestaňte navštěvovat náš svět a zejména nás tam přestaňte zabíjet.“

„To už se nestane,“ sliboval hlas. „Ale ty odejdi z našeho světa.“

„Hned, jakmile mi uvolníte bránu,“ slíbil naopak Pepek.

Chvíli nevnímal nic, bylo ticho. Pak se náhle pod ním trychtýř černé mlhy rozevřel. Ukázalo se, že s ním zřejmě celou dobu klesal, protože pod Pepkem byla kamenitá poušť. Jak telepaticky diskutoval s hlasem, nejspíš podvědomě polykal a vyrovnával tlak v uších, ale teď už byl dole, v normálním hustém vzduchu. Opatrně dosedl na kameny, zahoupal se v kolenou a když se ujistil, že stojí na pevné půdě, přestal se vznášet a pevně se postavil.

„Žádnou bránu ti nedržíme,“ ozvala se po chvilce odpověď. „Pokud myslíš otvory do cizích světů, my je neřídíme.“

„Kdo je tedy řídí?“ zeptal se zamračeně. „Někdo to přece musí být!“

„Nejspíš je dělá Světlonoš!“ zněla neurčitá odpověď.

„Ale musí to být někdo odsud, z vašeho vesmíru!“ namítal Pepek.

„Ano,“ přiznal hlas. „Ale Světlonoš je přírjev.“

„Jaký přírodní jev?“ zeptal se Pepek naplno.

„Ten nahoře,“ zněla nejasná odpověď, ze které nebyl dost moudrý.

Následoval ale vjem čehosi bledého na noční obloze a Pepek pochopil. Nebo si aspoň myslel, že chápe.

Podle toho by byl zdejší Světlonoš Jupiter. Žádný myslící tvor, ale planeta, přírodní jev. Má tady ale jinou dráhu než v soustavě ostatních vesmírů, přibližuje se víc zdejší Zemi. Mohla by vytvářet brány do sousedních vesmírů, jak mu tvrdí zdejší hlas? Je něco takového možné? Pepek si náhle uvědomil, že by to bylo neuvěřitelně unikátní, aby planeta samovolně ovládala hvězdné brány. Unikátní, ale ne nemožné. Co do množství potřebné energie by na to jistě stačila.

Ostatně... ani slýrib, který má on sám v břiše, neodpovídá představě složitého stroje. Přitom dokáže otevírat téměř stejné brány. Když může být inteligence přítomná i v oblaku rudé mlhy, co by bránilo, aby se stala aspoň trochu inteligentní celá planeta?

„Dobře, řekněte tedy vašemu Světlonoši, ať mě odsud pustí,“ požádal.

„Ale to přece nejde,“ odvětil udiveně hlas. „Přírjev nemyslí.“

„Ale co když ano?“ nadhodil Pepek. Trochu nesměle, byl to přece jen dost odvážný předpoklad.

„To je příliš... příliš málo pravdy...“

„Možná,“ připustil Pepek. „Ale jak mu řeknete, aby mě pustil domů?“

„Na to nemáme vliv,“ zněla odpověď. „Až bude chtít, otevře nějaký otvor sám. Dělá to vždycky jen nakrátko, ale při troše hbitosti...“

„Aha,“ odvětil Pepek. „Proto je to přírjev.“

„Budeš si na to muset počkat,“ řekl hlas.

„Dobře, počkám,“ slíbil zachmuřeně Pepek. „Ale rád bych vás poznal trochu blíž. Proč se mi neukážete?“

„Vidíš mě už dlouho,“ ujistil ho hlas. „Honili jsme tě dva, jednomu bys asi uletěl. Teď když jsme tě chytili, jsme jeden, ale zase se rozdělíme.“

„Vy jste... tohle?“ zděsil se a telepaticky si představil ty dvě černé stěny, jak se kolem něho před chvílí nemilosrdně svíraly.

„Tak vidíš, že nás znáš!“ ozvalo se mu v hlavě.

Panebože, pomyslel si Pepek. Inteligentní hurikány! To snad ani není pravda! To by pak mohla být klidně inteligentní i ta planeta Jupiter!

„Kolik vás tu je... v tomhle světě... takových?“ zeptal se už zase hodně zaraženě.

„Podle potřeby se dělíme a spojujeme,“ pocítil pobavenou odpověď.

„A vaše... ixogotly jsou něco jiného?“ napadlo ho.

„Jsou nižší myslící stupeň,“ dozvěděl se. „Až zesílí a zmoudří, stanou se námi, do té doby sbírají živiny a inteligenci.“

Sbírají živiny a inteligenci! Nejsou to tedy pouhé chomáče mlhy!

„Proč ale u nás ničí jiné inteligentní bytosti?“ zavrčel.

„Už se to nestane,“ ujistil ho hlas. „Chápeme snad správně, že žijete za těmi děrami v sousedních světech? Budeme se vám tedy vyhýbat. Ixogotly tam občas létají za vhodnou hmotou, plnou energie a živin, ale kdyby měly ničit jinou inteligenci, bude asi lépe, aby se spoléhaly jen na zdroje našeho světa.“

„Takže jste k nám posílali ixogotly napást se u nás na organické hmotě?“ docházelo Pepkovi. „A ony u nás sežraly nač přišly, včetně nás samotných?“

„Už se to nestane,“ ujistil ho opět hlas. A znělo to skoro omluvně.

„To doufám!“ řekl Pepek. „Je strašně obludné zbytečně ničit myslící bytosti, když tu organizovanou hmotu můžete od nás dostat i bez ničení.“

„Jak to myslíš?“ zarazil se hlas.

„Jak to říkám,“ opáčil. „Když mě pustíte domů a nebudete nám blokovat brány, dám vám sem jedno robocentrum a to vám vytvoří organické hmoty, kolik budete potřebovat. To totiž umí měnit i kameny a písek v něco stravitelnějšího.“

„To vy dovedete?“

„Ano,“ řekl Pepek.

„Nemáme vliv na Světlonoše,“ opáčil hlas hurikánu zklamaně. „Škoda!“

Byla v tom opravdu lítost? Vypadalo to tak.

„Dobře,“ uklidnil se i Pepek. „Zkusím o tom přemýšlet. Když mě váš Světlonoš domů nepustí, protože nemyslí, zkusím to vlastní silou. A kdyby to nešlo jinak, postavím si u nás silnější bránu a pak se sem vrátím splnit slib.“

„To myslíš vážně?“ vrtala mu hlavou otázka.

„Já sliby plním, jestliže je to jen trochu možné,“ odvětil hrdě.

„A když to možné nebude?“

„Pak na tom budete jako dosud,“ pokrčil rameny. „Neříkám, že se mi to musí podařit. Slibuji jen, že se o to pokusím.“

„Zkus to tedy!“

Dohoda mezi ním a zdejšími myslícími bytostmi všechno otočila.

Černé stěny hurikánů odstoupily už jako klidné chomáče černé mlhy. Ustalo divoké víření, přestaly se klikatit blesky. Během dvou tří minut se rozplynuly, jako kdyby se vsákly do okolní kamenité půdy. Pepek stál na tomto pustém cizím světě, jako kdyby se mu to jen zdálo. Ale věděl, že to nebyl sen. Spousta záhad se tím ale osvětlila.

Proto tu nikde nic nerostlo! Ty bytosti spotřebovaly kdejaký kousek organické hmoty, který se ocitl v jejich dosahu. A když se jim otevřela brána, chodily se napást do sousedních světů. Dělaly to už dlouho, žraloci před nimi určitě neprchali jen tak, ale ještě se nesetkaly s jinými myslícími tvory. A když se setkaly, nepoznaly, že jsou myslící. Slíbily ale, že to napraví aspoň tím, že přestanou lidem škodit. I to bylo přece důležité.

Směl jim ale slibovat pomoc? Že jim tu, pokud to půjde, postaví robocentrum, které by zdejší písek strukturální přeměnou hmoty měnilo v organickou potravu? Co když jim tím pomůže dosáhnout takové síly, aby mohly sousední světy obsazovat? Zpočátku by to mohly dělat tak, aby neškodily myslícím tvorům, ale později... co kdyby časem začaly měnit okolní světy ve stejnou poušť, jakou je jejich svět..?

Ale co jiného dělají lidé? Také si mění svět podle své potřeby a občas tím vznikají i pouště. Ne-li stejné, pak jistě srovnatelné. Proč by to měl vyčítat jiným bytostem, když se s nimi dokáže dohodnout? A možná lépe než s některými lidmi!

Klíčovou otázkou teď bude, jak se dostat nazpět. Jestli je pravda, že zdejší Jupiter dělá ty díry do sousedních světů náhodně, bude ošemetné najít některou z nich otevřenou. Co když na žádnou nenarazí? Spoléhat se na to, že se planeta unaví, je nesmysl. Co do energie se s ní měřit nemůže. Jakže mu to říkali? Jupiter díry mění, zavírá je a otevírá místo jedněch jiné. Buďto tedy zastihne nějakou otevřenou, nebo, což vypadá přijatelněji, vystihne pravý okamžik, kdy jednu zavírá a otevírá druhou. Pak by mohl otevřít svoji bránu, nezávislou na Jupiterově vůli či náhodě.

Dobře, ale co bude dělat do té doby?

Může dělat jen jedno. Vyčkávat a pokoušet se otevírat brány naslepo. Nic jiného mu beztak nezbývá. Nebude to snadné, ale má aspoň o spoustu starostí méně. V tomhle světě nenajde nic k jídlu, všechno do posledního drobečku spořádala zdejší mlha, ale nebude se už snažit dát si ke snídani i jeho, to mohla udělat, když ho měla v hrsti. Nemusí se bát napít se z louže, pokud na nějakou narazí. Voda v ní bude nejspíš sterilní jako čerstvě destilovaná. Ale nic víc od zdejšího světa čekat nemůže. Neroste tu nic jedlého. A nedovedl si představit, o čem by se bavil se zdejšími hurikány. I když chápal, že tuhle podobu mají jen když chtějí.

V té chvíli ho ale zamrazilo.

Hlavou mu totiž bleskla myšlenka, která vypadala jako strašlivé kacířství.

Olda a pes Čert se na Zemi setkali s podobnou bytostí, s jakou tady hovořil Pepek. Ta na Zemi si říkala Přítel andělů a jak se zdálo, pomáhala andělům, přesněji bytostem, kterým tak říkali lidé Země i ďáblové tefirové. Přítel andělů byl bytostí podobnou zdejším bytostem hurikánům. Normálně byl rozptýlený a tedy neviditelný, jen když se chtěl někomu zjevit, objevil se mu v první podobě, jaká ho napadla. Jako zdejší mlžné bytosti na sebe mohl vzít téměř libovolný tvar. Není nakonec Přítel andělů se zdejšími spřízněný?

Pepek se pokusil je zavolat. Znal už přece jejich charakteristiku, která je pro dálkové telepatické směrované spojení nutná.

„Proč nás voláš?“ ozvalo se mu ihned v hlavě. „Potřebuješ od nás něco?“

Fungovalo to tedy! Na okamžik se zatetelil uspokojením, ale vzpamatoval se a kvapně zdejším bytostem přednesl svůj dotaz ohledně možné příbuznosti s Přítelem andělů, který se pohybuje někde ve známých vesmírech.

„Ne, není z nás,“ dostalo se mu okamžitě ujištění. „Nikdo tam nikdy nezůstal, když se díra zavřela. Vždycky to poznáme včas a ještě nikdy se nestalo, aby některý ixogotl zůstal na druhé straně.“

„Netvrdím, že to musí být tak,“ přistoupil na to Pepek. „Přítel je přece jen jiný než vy. Ale trochu se vám podobá, proto jsem se zeptal. Ale jak vlastně poznáte, že se chystá brána zavřít? Vy přitom něco cítíte?“

„Ano. Je to takový nezaměnitelný pocit,“ odvětil hlas neurčitě.

„A mohli byste mi sdělit, až se něco takového stane? Žádný takový pocit nemám, ale bylo by to pro mě důležité.“

„Dobře, právě teď je otevřeno osm bran, každá jinde,“ dostalo se mu ujištění. „Jsou ale otevřené daleko odsud, než se tam dostaneš, zavřou se.“

„Vím, že jich je osm,“ řekl. „Kdyby se některá otevřela někde poblíž, stačilo by mi to, ale možná mi postačí vědět, že se některá z těch osmi zavírá.“

„Upozorníme tě, až to pocítíme,“ slíbili mu.

Ta věta byla v plurálu, asi to bylo mínění více těchto bytostí. Zřejmě spolu telepaticky komunikovaly, ale mohly se podle potřeby i spojovat nebo dělit. Podobně se přece Pepek spojuje se svými ženami, i když jen na krátkou chvíli po dobu milování. Tyhle bytosti mají svůj svět, jiný než svět lidí. Těžko se daly pochopit, ale jedno na nich bylo sympatické. Uznávaly i jiný rozum než jejich. Jak známo, ne všichni lidé tohle dokáží.

Poděkoval jim a zase osaměl jen se svými myšlenkami.

Slunce pomalu klesalo k obzoru a Pepek pořád zkoušel otevírat brány. Nebyl naivní, aby doufal, že zastihne zdejšího Světlonoše nečinného, spíš aby nevyšel ze cviku. Hurikány mu přece slíbily oznámit, až se kterákoliv z bran pohne. Ale nedělal to tak zimničně, jako když měl ještě důvod doufat, že to zvládne sám.

Objevil osamělou prohlubeň, kde stála voda. Podle jeho očekávání byla naprosto čirá, bez sebemenšího organického kalu, takže se jí po chvilce váhání napil. Chutnala jako dobrá pramenitá voda a žízeň zaháněla dobře, v tom byla určitě lepší než destilovaná. Nález ho uspokojil, žízeň byla jeho největším problémem.

Slunce zvolna zapadlo a na bezútěšnou krajinu začala padat tma.

A vtom se to stalo.

„Pozor!“ ozvalo se mu v hlavě. „Jedna z bran se právě zavírá!“

Pepek očekával, že se místo ní ihned otevře jiná. Musel využít prchavého okamžiku, kdy na rozhraní nebude otevřená žádná, pokud vůbec nějaký takový nastane, aby se pokusil otevřít v neobsazeném rozhraní bránu svoji a doufat, že začne od toho pravého. Kdyby začal jiným, může rychle vyzkoušet zbývajících sedm, ale také se může stát, že prchavý okamžik mezi dvěma branami propase.

Nadechl se, aby nepropásl signál od zdejších bytostí.

„Zavřená!“ ohlásily mu krátce, jediným telepatickým pojmem.

Teď nebo nikdy, nesměl zaváhat. Zkusil nejprve Jupiterskou dolů, která vedla přímo domů, do Oázy.

A brána se otevřela!

Na okamžik ho prostoupil pocit vítězství. Dokud bude držet bránu otevřenou, aforxita nedovolí nikomu jinému otevřít jinou, ani samotnému Jupiteru. Ale brzy pochopil, že mu do úplného vítězství chybí ještě krůček. Nebo spíš pořádný krok. Ačkoliv se pokusil otevřít jen bránu minimálních rozměrů, tedy elipsy kolem dvou metrů na metr, otevřela se brána sotva desetiny požadované velikosti. Vzniklým otvorem by proletěla vlaštovka, možná slepice, ale husa a větší zvířata už by se tudy neprotáhla. Jupiter se zřejmě pokusil otevřít náhodně svou bránu právě v okamžiku, kdy byla Pepkova pootevřená jen napůl. A Pepkovi se nepodařilo ji rozšířit. Po pravdě ani nevěděl, jak by to měl udělat.

Klasická nápravná akce by byla: bránu zavřít a místo ní otevřít větší. Ale Pepek dobře věděl, že tato cesta pro něho není. Jakmile bránu zavře, Jupiter opanuje rozhraní a k dalšímu pokusu ho nepustí. Bude pak kdovíjak dlouho čekat na další příležitost a kdyby se navíc ukázala jako pravdivá jeho domněnka o byť minimální inteligenci planety, další příležitost by se mu mohla naskytnout až kdoví kdy, možná i po staletích. Ba ne, musel teď bránu držet a nepustit. Tak si to aspoň v této chvíli myslel.

Brána slyšitelně skřípěla jako nenamazaná vrata, otevíraná větrem. Pepek viděl, jak se její modrý okraj chvěje a pomalu stahuje. Současně ale cítil řezavou bolest na vnitřní straně břicha, v místě, kde se nachází slýrib, orgán schopný otevírat vesmírné brány. Jako kdyby ho tam uvnitř něco začalo drásat.

Zkroutilo ho to do hlubokého předklonu, jako kdyby ho rozbolelo břicho. Kdysi, ještě jako malý kluk, kradl spolu s ostatními kluky z děcáku v sousední zahradě třešně a pak se na ně napil vody. Ale teď dobře věděl, že to není z nevhodného jídla. Postavil se proti síle celé planety a i když byla aforxita na jeho straně, protivník byl silnější, než si dovedl představit.

Chvíli ho to kroutilo, ale vzdoroval. Ležel na kamenité zemi, zkroucený do klubíčka, zatínal zuby, ale se zarputilostí sobě vlastní se rozhodl vydržet. I ten Jupiter musí poznat, že nemůže uspět. Brána může být jen jedna a bude to ta jeho, Pepkova!

Strašidelné skřípění ale pokračovalo dál a Pepkova brána se zmenšovala. Zprvu by jí prošla slepice, teď už by se neprotáhla. Snad by ještě na druhou stranu proskákal vrabec, kdyby tu nějaký byl. Ale jak se brána zmenšovala, brzy by nestačila ani vrabci. Ještě by jí prolezl chroust, za chvilku jen moucha. A čím byla brána menší, tím větší bolest pociťoval v břiše. Vypadalo to, že si troufl na větší koláč než mohl ukousnout. Aforxita nesla největší tíhu, ale aforxita je pouhá mrtvá vlastnost paralelních vesmírů, zatímco otevírání brány plně leželo na Pepkově slýribu, nevelkém kusu zranitelné živé hmoty. Proti němu stál celý svět! Ale ne pár miliard broučků, nazývajících se hrdě lidmi! Do Pepka se opíral kolos třistakrát větší než Země a snažil se prolomit prostor vahou několika kvadrilionů tun hmoty. Co proti němu zmůže slabý jedinec jako je Pepek, přes všechnu hrdost na lidský původ a inteligenci, zděděnou po předcích? Ani Ogdurové by si netroufli vyzvat na souboj něco tak mamutího, jako je planeta, navíc největší kolos každé hvězdné soustavy!

Brána skřípěla a stále se zmenšovala.

Několikrát už předtím otevřel bránu velkou jen jako zrnko máku, kudy prošla jen jeho telepatie, ale neprotlačil by se tudy ani stafylokok. V takovém případě nebyla brána zřetelná a chyběl jí typický modrý okraj. Tady ale se zmenšovala tak, že její modravý okraj zůstával a podobala se modré kuličce, která už se ani zmenšovat nemohla. Ale šílený tlak planety na bránu se aspoň zlomkem účinků promítal i do Pepka a působil mu stále větší bolest.

Ve chvíli, kdy mučení dosáhlo stupně, jaké si předtím nedokázal ani představit, kdy myslel, že mu to vyrve z břicha nejen nešťastný slýrib, ale všechny vnitřnosti, podlehl té kruté bolesti a vzdal to. Přestal bránu udržovat a smířil se s jejím uzavřením, ačkoliv mu to bralo naději na brzký návrat a kdoví, možná i na návrat vůbec.

Brána se ale nezavřela.

Ačkoliv přestal na její udržování dávat energii, brána nezmizela. Modrá kulička před ním žhnula pořád stejně jasně, ale co horšího, krutá bolest v břiše nezmizela a deptala ho v neztenčené míře dál. Takový podraz nečekal. Až teď propadl panice. Uvědomil si, že se stal zrnkem písku v soukolí strašlivého vesmírného stroje. Zrnkem, které na okamžik stroj přibrzdí, ale soukolí je okamžitě rozdrtí a pokračuje jako by se nic nestalo, jako už běží celé miliony let. Ani žraloci nepamatují, kdy se na osamělém, pustém ostrově ve světě zvaném Oáza poprvé objevila rudá mlha ixogotlů, aby se napásla na organické hmotě. Žraloci jsou prastarý kmen, nacházející se na většině světů od Dinosaurie přes Zemi po Oázu. Vědí, že proti rudé mlze byl vždycky nejlepší obranou útěk. To měl Pepek udělat a ne se holedbat, že přemůže Světlonoše. Světlonoš je přece jméno Lucifera! Jméno pekelného knížete, který dnes žije na Zemi a vládne lidem. Tady je to stejně nebezpečný protivník, vlastně ještě horší než lidem podobný Lucifer z rodu tefirů.

Ogdurové Učedníky varovali, aby se příliš nebezpečným Jupiterským světům raději vyhnuli. Pepek toho varování nedbal. Nezastavila ho ani přeměna v ducha, ačkoliv měla být dostatečným varováním. Naopak si z ní udělal nástroj. K čemu to vlastně používal? Ke spravedlnosti v jeho pojetí. Teď se ale postavil proti samotnému Jupiteru. Proti Světlonoši, Luciferovi, vládci temnot. A to už bylo opravdu drzé. Trestuhodně drzé! A jak říkal doktor Alexijev, vesmír nezná ani milost, ani podmíněné tresty, vesmír trestá nemilosrdně. Bolest ho kroutila víc a víc, před očima mu vyskakovaly jiskřičky. Uvolněné nebeské síly ho brzy roztrhají, ale předtím zažije mučení, hodné španělské inkvizice. Nebudou ho mučit lidé, jen slepé přírodní síly, ale i to může stát za to.

Koutkem oka zpozoroval, jak nad obzorem vychází hvězda. Ale nebyla to hvězda, byl to sám zdejší Jupiter, Světlonoš, Lucifer, vládce pekel. Jako by se přicházel podívat na toho drzého odvážlivce, který se mu pokusil postavit. Co je to za zrnko písku, které se mi chtělo postavit na odpor, ptá se jistě zdejší pán oblohy? Pepkovi se zdálo, že tvář vládce nebes je tady mnohem bližší, než na Zemi, kde je jen malou hvězdičkou v dáli. Proto mohou být i jeho účinky jiné než v soustavě starého dobrého sluníčka. Tam je Jupiter pouhá malá hvězdička na obloze, tady je to vládce nebes. Ani tady není veliký jako pozemský měsíc, ale jeho tvář teď rudne spravedlivým hněvem nad Pepkem, který se mu snad chtěl ve své trestuhodné pýše stavět na odpor.

Ba ne, pomyslel si Pepek. To je přece nesmysl. Proč by měl vládce nebes rudnout nad malým červíkem, kterého ani nerozezná od vedle ležícího balvanu? Vládce nebes se nebude zabývat prkotinou, jakou je jeden nepatrný drzounek, který se mu odvážil postavit! Vládce je nad takové drobnosti povznesený. Rozdrtí ho, pravda, ale ani si toho nevšimne, bude dál kralovat tomuto vesmíru a tři vteřiny poté, co Pepka roztrhá na kusy, nebude už o něm vědět. Kdoví, jestli si všimne, že mu brání otevřít bránu do sousedního vesmíru, bránu, která je jeho dávným výsostným a jediným právem, do kterého si nedá od nikoho mluvit, a už vůbec ne od takového zrnka písku!

Pepek se pokusil bránou prostřednictvím slýribu zacloumat. Kéž by se zavřela! Možná by ho přestala trýznit a ponechala mu jeho zbytečný, bídný život. Pro Jupitera nemá cenu, tomu bude jedno, jestli ho smete a rozdrtí na prášek, ale pro něho, Pepka...

Marně se ale namáhal, marně cloumal svými trýzněnými vnitřnostmi. Nad obzorem se zatím úplně vyloupl z mlhy a majestátně stoupal zdejší Světlonoš – Jupiter – Lucifer. Snad se přece chce podívat na to nepatrné smítko, co mu v soukolí překáží, ještě než je nesmírnou silou rozdrtí!

Čím ale stoupal výš, a teď už se to nedalo popřít, tím byl červenější.

Že by nad tím bezvýznamným zrnkem písku přece jen rudl hněvem? Nebyla by to pro to zrnko pocta až nezasloužená?

Modrá kulička Pepkovy brány náhle prskla a zhasla.

Skoro okamžitě pocítil Pepek nesmírnou úlevu. Břicho ho bolet nepřestalo, dál se cítil, jako by ho nakopl kůň, ale to strašlivé drásání uvnitř, ta nesnesitelná trýzeň, přestala. Přesně v okamžiku, kdy modravá kulička zhasla a brána, kterou chtěl pokořit Jupitera, se zavřela.

Zaplaťpámbu! pomyslel si Pepek, než od prožité hrůzy, bolesti a napětí posledních minut plných děsu ztratil vědomí...

------------------------ Poznámky:

  2 Dobré jitro, sluníčko!

Errata:

19.07.2021 10:09