Vítej, návštěvníku!

I vyhrůžky se mají plnit

Pepek nešel hned programovat. Nejprve se zastavil u doktorek Jarči a Salgiel poptat se na Hedviku. Samozřejmě dostal vynadáno, že neměl chodit osobně, stačilo přece zeptat se jich telepaticky, ale když Salgiel viděla, jakou má o Hedviku starost, přestala ho hubovat.

„Aspoň je vidět, žes ji opravdu přijal do rodiny,“ řekla smířlivěji.

Pepek se nedivil, tefirky se navzájem nepovažovaly za sokyně. Když jeho starostlivost o Hedviku přijala vstřícně i Jarča, bylo to dobré znamení. V rodině, kde je spravedlnost, nejsou důvody pro rivalitu. A to bylo jedině dobře.

Hedvika ale spala, což Salgiel prohlásila po takovém zranění za normální. Pepek ji viděl jen zdálky ode dveří a pak ho obě lékařky vypoklonkovaly. Pak se vrhl do projektování a do večera stál na pobřeží za domkem Horáků novotou svítící airbus. Podobal se tomu na pomníku, jen měl víc okének. Pepek vybavil jeho obytnou část většími okny, aby měly tefirky z Bažinného komanda rozhled po okolí. Trochu tím narušil pevnost stěn, ale airbusy neměly létat ve stratosféře, takže o pevnost tolik nešlo.

„Můžeme to hned vyzkoušet,“ navrhoval Yazatap.

Mezitím se ale setmělo a dokonce i Yazatap prohlásila, že bude lépe odložit výpravu až na ráno. To se ale Pepkovi nelíbilo.

„Půjdu se podívat na Zem do Prahy,“ prohlásil. „Chci vidět, co se v Čechách změnilo za ty tři roky, co jsem tam nebyl.“

„Půjdu tam s tebou!“ chytila se ho hned Xapho.

„Do večera času dost,“ usmál se na ni Pepek. „Nikam před tebou neutíkám, ale nebylo by chytré jít tam jako procesí!“

„To by tak ještě scházelo, abys přede mnou utíkal!“ oplatila mu Xapho úsměv. „Ale chci se tam taky podívat. Dva snad ještě nebudeme tak nápadní...“

„Budeš ale muset chodit se mnou, mám tam nějaké plány. Na neplánované zastávky a odbočky nebudeme mít čas.“

„Stačí mi, když tam půjdu s tebou,“ podívala se na něho dobromyslně.

Meče nechali doma, raději si vzali peníze. Měli je v Oáze z dřívějška, aby při každé návštěvě nemuseli brát na Zem cenné předměty a zatěžovat se jejich prodejem ve zlatnictví. Pozemské peníze neměly v Oáze jinou cenu, proto jich část schovávali v domě Horáků, část v domě Tabris Dvořákové, neoficiální, ale pořád všemi respektované starostky. Ta funkce jí zůstala i po svatbě s Járou Dvořákem, který ji jako starostku uznával jako všichni ostatní.

„Jedna zmrzlina nás nezdrží,“ ujišťovala Pepka Xapho.

Na některých místech Prahy byly v Oáze rozmístěné kabinky teleportů s obrazovkami na orientační plánky. Podobné mívali Učedníci i v Andělském světě, aby mohli navštěvovat své známé na Zemi. Krátce po zkáze Andělského světa požádala Yazatap Oldu s Víťou, aby je instalovali i v Oáze, doufala, že je tím vytrhne z apatie. Poslechli ji, ale dělali na tom spíš ze setrvačnosti a rozmisťovali je jako v nějakém zlém snu. Dlouho je pak nikdo nepoužíval, až v poslední době, kdy Učedníci začali na Zem podnikat výpady proti ďáblům.

Pepek si vybral zastrčený dvorek nedaleko od Jindřišské a zakrátko vycházel s Xapho ztemnělým průchodem na ulici. Přivinula se k němu, aby vypadali jako normální milenecká dvojice, ale hned mu došlo, že to nesedí. Tři roky mu opravdu chyběly, Xapho vypadala spíš jako jeho starší sestra než jako manželka. Raději ji vzal za ruku a směrovaně telepaticky jí ujistil, že to bude méně nápadné. A protože se mu nesnažila odporovat, šli tak spolu dál. Večerní Praha má ale jiná kouzla než ve dne a Xapho ji nestačila obdivovat.

Zmrzlina je nezdržela, ačkoliv se zastavili u prvního zmrzlinového stánku. Pepek si ve vedlejší trafice koupil troje noviny, aby si přečetl, co je v Čechách nového. Na čtení už bylo málo světla, takže je jen stočil do ruličky a nesl si je v ruce.

Václavák vypadal klidně, to Pepka potěšilo. Nikdo jim už nenabízel drogy. Pepek raději zamířil do redakce bývalého kamaráda Kryštofa, aby si s ním trochu poklábosil. Redaktor Kryštof byl jeho největším pozemským kamarádem a Pepek mu ještě dlužil slíbený upřímný stisk ruky.

Do sídla redakce dorazili bez problémů. Xapho se na redaktora pamatovala a návštěva mohla proběhnout ve vzájemné pohodě. Jistou překážkou se stala vrátnice, kde je starší, ale nekompromisní vrátný nechtěl pustit dál, že už je příliš pozdě.

„To by mohl říci každý!“ odsekl na Pepkovo ujištění, že jde za kamarádem.

„Zavolejte mu, ať vám potvrdí, že se známe.“

„Právě od Kryštofa tu mám naléhavou poznámku, že ho nemám rušit, ani kdyby prase na kole jezdilo,“ odsekl vrátný.

„Dobře,“ řekl klidnějším tónem Pepek. „Zavolejte mu, že za ním přišel Smrťák. Jestli ho ani tohle nezvedne ze židle, vyřiďte mu, že za ním přijdu oknem.“

„To byste si dal, mladej,“ mračil se vrátný. „Má redakci ve čtvrtém patře. Ale nejste trochu drzej? Na takový špeky vám neskočím!“

„Vy jste nikdy neslyšel o Smrťákovi?“

„Slyšel,“ odsekl vrátný. „Jenže ten bude ještě aspoň deset let za mřížemi. Nemůžeš si aspoň vymyslet něco lepšího?“

Pepek to pochopil tak, že se za něho nejspíš tady v Čechách někdo vydával, aby mohl páchat něco nekalého, ale chytili ho a odsoudili. Možná to trochu odnesl i za Pepka, ale dobře mu tak, neměl si hrát na něco, co nebyl.

Vrátného by ale mohl snadno přesvědčit.

„Co bych si vymýšlel?“ zavrtěl holou lebkou a prázdnými očními důlky se dál upřeně díval na nerudného strejdu. „Vystačím si s pravdou!“

Vrátný mu chtěl něco ostřejšího odpovědět, ale v té chvíli padl jeho zrak na holé kosti Pepkovy ruky. Vzhlédl rychle k jeho hlavě a zapotácel se.

„To snad není možný!“ vyhrkl tiše, jako by se bál upoutat na sebe pozornost.

„Zavolejte Kryštofovi, že pěkně prosím,“ opakoval Pepek a zviditelnil se zpátky.

Vrátný jen lapal po dechu, ale vzal telefon a volal. Když telefon položil, obrátil se na Pepka, i když pořád s nedůvěrou.

„Čeká vás,“ řekl. „Na čísle 423. Hned vás tam pustím.“

„Děkuji,“ řekl Pepek. „Pouštět nás nemusíte.“

Vzal Xapho za ruku a přeletěl s ní turniket, aniž by čekal, až ho vrátný uvolní. Ten jen víc lapal po dechu, když se oba před ním vznesli a pokračovali po schodech vzhůru, aniž by se zdržovali šlapáním po stupních.

Na dveře Pepek obřadně zaklepal, než vstoupil.

„No né, Pepku!“ uvítal ho redaktor. „Odkdy chodíš dveřma?“

„Přišel jsem ti podat ruku,“ odtušil Pepek. „Kdysi jsem ti to slíbil.“

Hned se ke kamarádovi hrnul a protože Kryštof vstal a nelenil mu jít vstříc, potkali se uprostřed mezi dveřmi a Kryštofovým pracovním stolem.

„Opravdu jsi hmotný!“ třásl redaktor Pepkovi rukou jako suchou švestkou.

„Zrovna se mi to tak líbí,“ usmál se Pepek.

„A slečna je taky hmotná?“ mrkl Kryštof na Xapho, která se držela krok za Pepkem.

„Taky,“ usmíval se Pepek. „Xapho, pojď si taky potřást rukou s Kryštofem!“

„My se přece známe,“ usmála se zářivě na redaktora a podala mu ruku.

„Ale odkud?“ nechápal ještě Kryštof, ale po vteřině vzpomínání se mu rozzářily oči a podávanou ruku stiskl ještě vřeleji.

„Počkej, že je to jedna ze tvých ďáblic!“ vyhrkl a pořádně jí zatřepal pravicí. „Ale jak to, že mluví? A česky?“

„Xapho tu byla se mnou první,“ odvětil Pepek. „A česky umí odedávna, dřív než jsme se potkali. Jenže když byla nehmotná, nemohl jsi ji slyšet.“

„Takhle ale vypadá ještě líp než tenkrát,“ lichotil jí Kryštof.

„Aby ne!“ souhlasil s ním Pepek. „Teď je navíc i dvojctihodná matka a podle zvyků Oázy je to má nejoblíbenější manželka. Máme spolu malého Pepču, to ti je rošťák... uvidíš sám, až ti ho přivedeme ukázat... poslyš, nechtěl by ses k nám raději podívat osobně? Máme tam hotovou mateřskou školku, to se jen tak nevidí!“

„Opravdu máš více žen?“ Kryštof pustil Xaphinu ruku a díval se na Pepka vyčkávavě.

„Devět,“ přikývl Pepek jako by se nechumelilo.

„Devět?“ opáčil dost nevěřícně Kryštof. „Neříkal jsi něco o pěti?“

„Poměry se mění,“ usmál se Pepek. „Je to jen jedna z dalších možností v Oáze. Nediv se tomu, je to jiný svět.“

„Dobře, ale co teď děláte tady?“ vzpamatoval se redaktor.

„Přišli jsme ti potřást rukou, jak jsem ti kdysi slíbil. A taky jsem tři roky nebyl v Praze a musím se podívat, co je tu nového.“

„Skoro jako kdybys tu byl včera... přitom jsem tě taky tři roky neviděl, neslyšel o tobě ani zmínky...“ vyčítavě řekl Kryštof.

„O ty tři roky jsem totiž dokonale přišel,“ přikývl vážně Pepek. „Možná se ti zdá, že jsem se vůbec, ale vůbec nezměnil, až na to, že jsem hmotný. To se ti ale nezdá, to je fakt. Tři roky jsem ztratil ve vesmíru. Je tam svět, kde čas plyne jinak než nám.“

„Jak ...jinak?“ zpozorněl redaktor.

„Byl jsem tam jediný den a v okolních vesmírech zatím uběhly tři roky,“ vysvětloval mu Pepek. „V tom vesmíru neplatí naše fyzikální zákony, především tam jinak ubíhá čas. Uznávám, mé zmizení bylo trochu nešťastné a přišlo mě draho. Celé tři roky mě doma považovali za mrtvého, narodily se mi zatím a povyrostly čtyři děti, ale úplně marné to nebylo a až to jednoho krásného dne sepíšu, bude to strašlivé svědectví.“

„Počkej!“ zarazil ho Kryštof. „To přece není možné! Jedno dítě se ti narodit mohlo, ale čtyři určitě ne! Ty další určitě nejsou tvoje!“

„Neuvažuješ zřejmě dvojčata, ani že mám děti s více manželkami,“ řekl na to klidně Pepek. „V rodině se nám narodilo dětí šest, z toho čtyři jsou moje přímo, dvě jen nepřímo. Máme zkrátka jiné počty, než si vůbec dovedeš představit.“

„To máš asi pravdu,“ vzdychl si Kryštof. „Co to ale znamená, nepřímé děti?“

„Například adoptované mám tři,“ pokrčil rameny Pepek. „Dvě mám nevlastní, neboť nejsem jejich biologický otec. Xapho má od doby, kdy jsi ji viděl naposledy, dvě děti. Pepču se mnou a Janinku s Oldou.“

„S jakým Oldou?“ zavětřil hned Kryštof.

„S mým spolumanželem,“ opáčil Pepek. „To bych ti měl asi vysvětlit. Naše rodina je větší, než je na Zemi obvyklé. Podle zákonů platných v Oáze ji tvoří nejen více manželek, ale taky více manželů. Jsme v ní na devět žen tři a máme zatím dohromady devět dětí. Čtyři z nich jsou biologicky napůl moje.“

„Panebože, to je strašné!“ vyhrkl Kryštof. „Jak si potom můžeš být jistý, které děti jsou tvoje a které ne?“

„Jistý si tím náhodou jsem,“ usmál se trochu Pepek. „Jsou ještě z doby, kdy jsem byl na pět manželek sám, ale není to problém ani dnes. Určení otcovství je maličkost a kromě toho je jedno, čí které děti jsou, vychováváme je stejně, ať biologicky patří komukoliv. Tam je to normální a nám to vyhovuje. Proč by to mělo být strašné?“

„Člověče nešťastná!“ chytal se stropu Kryštof.

„Kde tady vidíš jaké neštěstí?“ namítal Pepek. „Nic neznáš, nic jsi nezažil a chceš nás hodnotit? Spíš bych měl za nešťastného považovat já tebe.“

„Ty mě?“ zarazil se redaktor.

„No jistě! Žiješ sám jako kůl v plotě, ženu ani děti nemáš, co je to za život?“

„Aspoň dělám, co mě baví!“ hájil se.

„To já taky,“ pokrčil rameny Pepek. „Tomu přece rodina nepřekáží. Naopak se mi ji podařilo do všeho zapojit a ještě to rozšířit. A neohrozilo to ani mé zmizení.“

„Poslyš,“ podíval se na něho redaktor pátravě. „Že vy máte zase v něčem prsty?“

„Jestli máš na mysli, že během posledních let v Evropě záhadně zmizelo více lidí, pak jsi to uhodl.“

„Tak přece!“ vybuchl Kryštof. „Podezíral jsem tě tedy správně. Člověče, můžeš mi to na tomto místě nějak přijatelně vysvětlit? Vždyť je to něco příšerného! A ještě jsi to rozšířil! Panebože, vždyť v té záhadě už jde o stovky mrtvých!“

„Nejsou mrtví,“ opravil ho klidně Pepek. „Jen nezvěstní. A za druhé, nejsou to lidé.“

„Nejsou to lidé?“ pohlédl redaktor trpně ke stropu. „Chceš mi snad tvrdit, že mizí jen nějaké kozy domácí?“

„To ne, ale lidé to nejsou,“ trval na svém Pepek. „Povím ti jednu klíčovou informaci, sám rozvaž, jestli ji říkám jen pro tebe. Našim vědcům se podařilo vyvinout zcela spolehlivý detektor ďáblů. Nedetekuje nějaké hloupé, zfalšovatelné biočipy, chytá se o jejich podstatu. Odhalí je na dvacet kilometrů, takže v této chvíli mohu směle tvrdit, že v Praze žádný ďábel není. Jdeme jen po nich, lidí jsme si přestali všímat. Grázlové z lidského rodu budou na řadě později. Všichni ti zmizelí, které máme na svědomí, jsou ďáblové přímo z Pekla. Na Zemi to jsou vetřelci a nemají tu co pohledávat. Nezabíjíme je, jen je unášíme do pustého světa, kde nemohou nikomu škodit a odkud se sami nedokáží vrátit.“

„Mám tomu rozumět jako posílání do vyhnanství, nebo snad do koncentráku?“

„Můžeš tomu říkat slušné vyhnanství,“ přikývl Pepek. „Pod pojmem koncentrák se to zahrnout nedá, ty byly mnohem horší. Všichni jsou škůdci, že jim rovno není, ale mají se slušně, dopadli rozhodně lépe než jejich oběti na Zemi. Nikdo je nehlídá, nikdo je netýrá. Jen jim znemožňujeme návrat.“

„A co tvá... manželka?“ podíval se s podezřením na Xapho. „Je to snad také ďáblice, nebo ne? Ta je na Zemi také vetřelec?“

„Xapho je ďáblice, ale na Zemi nežije, jen sem občas zajde na návštěvu a to ještě ne sama. Vždycky jen doprovází nějakého člověka.“

„A ty sám... jsi člověk nebo ne?“

„Já člověk jsem,“ řekl vážně Pepek. „Narodil jsem se na Zemi a pocházím z lidských rodičů, jsem tedy člověk. Mám nějaké vlastnosti navíc, ale to na podstatě věci nic nemění.“

„Já se z toho asi picnu!“ vzdychl si Kryštof. „Poslyš, že vy máte něco společného také se současnou válkou?“

Pepek zůstal stát, jako by se vedle něho znenadání vztyčila pětimetrová kobra.

„Válkou?“ opakoval nevěřícně. „Jakou válkou?“

„Neříkej, že o ní nevíš!“ podíval se na něho Kryštof nedůvěřivě. „První pořádná válka po deseti letech míru! Už druhý den jsou toho plné zprávy!“

„Nevím o ní,“ řekl Pepek. „Nemáme s ní nic společného. Kdo na koho zaútočil?“

„Američané zpacifikovali hrozící nebezpečí ze strany Nového Německa,“ vysvětloval mu Kryštof ochotně. „Jak to, že o tom nevíš? O ničem jiném se poslední dobou nemluví!“

„Myslíš ten nový ostrov poblíž Brazílie?“ zamračil se Pepek.

„Právě o ten se válčilo,“ řekl Kryštof. „Teď už vlastně ne, Američané Němce obsadili bleskově, už je tam zase klid.“

„Proč je ale obsazovali?“ zeptal se Pepek.

„Ty vážně nic nevíš?“ durdil se Kryštof. „Příčin bylo přece víc. Ukrývali se tam od Druhé světové války němečtí váleční zločinci i s Hitlerem...“

„A kvůli tomu se válčilo?“ zachmuřil se Pepek. „To se snad dalo řešit i diplomatickou cestou, ne?“

„Za druhé tam Němci přechovávali své tajné zbraně,“ pokračoval Kryštof. „Říkali jim torzní bomby a hrozili jimi celému světu. Za třetí se Němci nedávno přímo v Pekle zmocnili tří létajících talířů. Jak to, že o tom nevíš? Takové UFO může během minuty srovnat se zemí celé velkoměsto! Celý svět si oddychl, že už to nikomu nehrozí!“

„Nehrozí?“ zavrčel Pepek. „Nemají ty létající talíře i s německými torzními bombami Američané?“

„To je přece stokrát lepší, než aby je měli hitlerčíci, nemyslíš?“

„Není to lepší, naopak,“ řekl Pepek. „Přiznám se, zaskočilo mě to. Víc než si myslíš. Budu se o tom muset s někým poradit.“

„Já ti na radu nestačím?“ zamračil se trochu Kryštof.

„Ty jsi mi o tom své mínění právě řekl,“ usmál se Pepek.

„A co ty na to?“ opáčil redaktor vyčkávavě.

„Zeptám se na mínění mimozemšťanů z Xijtry,“ řekl Pepek. „Mívají často pronikavé postřehy a o Němcích z Nového Německa ledacos vědí.“

„Těžko ti řeknou něco nového,“ pochyboval Kryštof.

„Kdybych se něco od nich přece dozvěděl, přijdu ti to říci,“ slíbil mu Pepek.

Pak ke Kryštofovu nebetyčnému údivu odešel i s Xapho nevelkou hvězdnou bránou přímo do jakéhosi pralesa. Svět, do kterého Kryštofova návštěva odešla, se rozhodně nedal považovat za vonný, spíš naopak. Redakci okamžitě naplnil hrozný puch a Kryštof se ihned vrhl k oknům pozotvírat, co se dalo.

Ještě dlouho si pak ale ucpával nos...

Ve světě Xijtra nepobyli dlouho.

Pepek se s místními tvory chvíli dohadoval na dálku telepaticky, ani se s nimi nemusel scházet osobně. Pak se spolu s Xapho vrátili do Oázy.

„Potřebuji obě Bažinná komanda!“ oznámil Yazatap, jakmile vstoupil bránou do světa Oázy. „Teď hned. A plánky teleportů.“

„Jsou v každé kabince,“ ujistila ho. „Nač potřebuješ Bažiňačky? Mají snad taky děti a už bude noc.“

„Tam, co půjdeme, je den,“ ujistil ji suše. „Musím nutně splnit jeden dávný slib.“

„Kam máš zamířeno? Komu jsi co sliboval?“ ptala se ho stejně lakonicky, když viděla jeho odhodlání.

„Někomu jsem sliboval peklo, když vyvede něco nehorázného,“ řekl vyhýbavě Pepek. „A on to nakonec provedl. Takže mi nezbude než ten slib dodržet.“

„Co ti kdo provedl tak zlého?“ vyslýchala ho Yazatap. „Nepočkalo by to? Proč chceš na něho hned Bažiňačky?“

„Nepočká to,“ řekl Pepek zamračeně. „Poslyš, Yazatap, co bys udělala s někým, kdo by v kterémkoliv vesmíru, je mi jedno kde, vyhlásil válku a vydal příkazy ke střílení?“

„Záleželo by na tom, jak dalece bych na něho mohla,“ zpozorněla opatrně Yazatap.

„Je to na Zemi a můžeme na něho,“ dodal Pepek. „Takže tam jdeme.“

„Někdo začal střílet?“ zeptala se ho. „Vždyť tam byl už dlouho klid a mír!“

„Byl!“ odvětil Pepek. „Byl tam klid a mír, protože jsem některým lidem slíbil peklo, když začnou válku. Oni si zřejmě myslí, že je to planá hrozba. Ale to si piš, že to nebylo prázdné tlachání! Nejen sliby, ale i vyhrůžky se mají plnit.“

„Aha!“ řekla Yazatap. „Vezmeš do toho komanda i mě? Víš přece, jak miluji být tam, kde se něco děje.“

„Čím nás tam bude méně, tím lépe,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Nejsme nehmotní a tam, kam půjdeme, nebudeme ani pořádně neviditelní.“

„Ale jdeš tam, jak vidím! Hlásím se ti do party,“ řekla stejně odhodlaně. „Jednak si myslím, že to bude správné, ale taky nechci, aby se ti tam něco stalo.“

„Dám si pozor,“ řekl suše. „Ale někoho tam asi potřebovat budu. Xapho by mi stačila, ale jestli chceš, pojď taky.“

„Už jsem tady,“ přiletěl otevřeným oknem jako vítr malý černý psík Čert. Nikdo se ho ani neptal, proč přiletěl, všem bylo jasné, že si ho přivolal Pepek.

„Můžeme jít?“ zeptal se psík telepaticky.

„Dobrá, jdeme!“ rozhodl Pepek.

Chodby byly osvětlené, ale prázdné. V celé budově bylo lidí dost, ale nikdo se jen tak bez cíle neprocházel. Kuchaři byli soustředěni ve velké kuchyni, na některých chodbách se procházeli strážní, ale nic závažného se tu zřejmě nedělo.

Jeden člověk se choval jinak, než ostatní. Hned by bylo vidět, že sem nepatří, kdyby nebyl neviditelný. A ke všemu se ve vysokých chodbách zásadně vznášel až někde u stropu.

Neviditelný, vznášející se přízrak, o kterém by už mohly vyprávět desítky lidí...

„Pozor, Pepku!“ ozval se mu v hlavě varovný hlas. „Přijelo auto s nějakým velkým zvířetem. Jde rovnou dovnitř.“

„Díky, Yazatap,“ odvětil aniž by vydal sebemenší zvuk. „Dám si na něho pozor!“

Směrovaná telepatie je pro přízraky nejlepší způsob utajeného dorozumívání.

Zvuk vojenských bot tlumily koberce, ale přízrak v tiché chodbě slyšel všechno.

„Kde je?“ ozval se nepříjemný, rázný hlas ve dveřích.

„Kde by byl?“ zněla odpověď. „Jako vždycky, ne?“

„Musím za ním,“ projevil rázný hlas svou vůli.

„Máte tu snad auto, ne?“

„Dobře, ale tohle tu nechám. Kam to dáte, aby se to neztratilo?“

„Jen klid, máme tu trezory.“

Hlas se obrátil k odchodu.

„Vyjde ven nějaký člověk,“ varoval Pepek Yazatap. „Pošli s ním Xapho!“

„Myslíš, že je to někdo důležitý?“

„Je to možné,“ připustil Pepek.

Snesl se níž ke dveřím, odkud se předtím nesly ty zvuky.

„Neměl by ho někdo vyrozumět?“ staral se jakýsi starší pán v bezvadném obleku, asi komorník či co. „Generála Redwicka přece sám několikrát sháněl.“

„To není tvoje starost, Paule! Nech to na mě!“

„Na jeho misi prý hodně záleží.“

„To víme,“ zněla odpověď. „Ale zprávu o výsledku má už skoro dvě hodiny. Všechny ďábelské děti jsou mrtvé a všichni svědci s nimi!“

„Třeba nese zprávu o reakci Čechů!“

„Ti se nikdy na nic nezmohou,“ odfrkl si strážný. „Byly to možná unikátní děti, kdo se může chlubit, že má děti přímo z Gehenny? Ale je po nich!“

Pepkovi ztuhla krev v žilách.

Unikátní děti přímo z Gehenny! A všechny mrtvé! Proboha, co to bylo za důležitou misi, aby vraždila malé děti? Kdo tohle mohl nařídit?

Najednou se rozhodl.

Když takovou zprávu přinese nějaký generál přímo do presidentského paláce a už je tam netrpělivě očekáván, znamená to, že o tom president ví. A nejenže ví, musel to sám buď povolit, nebo ještě hůř, přímo nařídit. Zabíjení malých dětí! Takový hnus! Ten generál to jde ohlásit. Nejspíš půjde přímo za presidentem...

„Yazatap, co je s tím chlapem, co odchází? Má venku auto, že?“

„Ano, právě nasedá. Xapho se ho chystá sledovat.“

„Přidej se k ní, ten chlap nám nesmí zmizet! Nejspíš jede k presidentovi, nechte ho jet, ale držte se mu v patách. Připojím se k vám, jen co se dostanu nepozorovaně ven.“

Rychle se rozhlédl. Jen jedny pootevřené dveře, za nimi komorník a ozbrojení strážní. Tudy to ven nepůjde. Nezbývá než dostat se o patro výš. Na schodišti nikdo, nahoře naštěstí také ani živá duše.

Pepek vyletěl schodištěm o patro výš, ale pak neodolal a pootevřel nejbližší dveře. Jak je to dávno, co tady byl naposledy? Místnost byla stejně jako tenkrát prázdná, nikde nikdo. Snesl se níž, vytáhl z brašničky tlustý popisovač a šikmo přes lejstra, zapomenutá na stole, cosi ledabyle namaloval. Až to tu objeví, vypukne poprask.

Text byl stručný:

Varoval jsem vás!

Pod tím místo podpisu velká černá lebka.

Pak zvolna vycouval z místnosti, pomalu doplul k oknu, pootevřel je a vyletěl ven. Už jednou odsud spěchal, dříve než to tu objeví, ale dnes to nebylo tak horké. Také tady už nastával večer, ale světla bylo dost. Neviditelná postava nabrala rychlost i výšku a rozletěla se za odjíždějícím autem, sledovaným dalšími dvěma neviditelnými postavami, vznášejícími se nad ním.

Generála Redwicka nepřijal sám president, ale jeden z jeho poradců, politolog Efraim. President stál stranou a se zájmem tomu přihlížel. Sál hlavního štábu byl plný důstojníků v maskovacích oděvech, ačkoliv je vůbec nepotřebovali, od nepřítele vzdáleného půl světa jim přece žádné nebezpečí nehrozilo. Velící důstojníci si ale vždycky rádi hrají na první linii, připadají si mnohem statečnější. Většina pozorně sledovala zpravodajské obrazovky, jiní tlumeným hlasem telefonovali. Byl tu šum, ale ne příliš hlasitý, lidé na sebe nemuseli křičet a vystačili si s normálním hlasem.

„Chybí nám jen věrohodný důkaz o smrti hlavního cíle!“ hlásil trochu mrzutě generál Redwick. „Jinak je ale všechno v pořádku.“

„Jak to?“ pozvedl k němu obočí poradce. „Na tom vám přece mělo hodně záležet!“

„Máme jen svědectví,“ odvětil generál. „Prostříleli ho zaručeně jako řešeto, dříve než tam přijela policie a hasiči. Jsou sice pověsti, že snad žil ještě v nemocnici, ale nedával bych jim velkou váhu. S průstřelem srdce se obvykle nežije déle než pár sekund.“

„Obvykle ne,“ odvětil klidně presidentův poradce. „Ota Vávra je ale hodně neobvyklý člověk, kladl jsem vám to přece na srdce...“

„Obvyklý nebo neobvyklý,“ mávl rukou generál. „Musel být mrtvý dřív, než jeho dům zapálili. Nikdo odtud neunikl.“

„Nemáte úplnou jistotu, generále,“ pochyboval medově poradce. „O tu jistotu jde.“

„Podle mě je několik průstřelů srdce dostatečná jistota,“ řekl generál prudce.

Nikdo v místnosti dosud neměl potuchy o tom, že tu není něco v pořádku. Ale i kdyby pohlédli správným směrem, totiž vzhůru ke stropu, dva nezřetelné stíny by těžko zahlédli. Hadí oči by tam možná upoutal pohyb, ale mezi mnoha důstojníky neměl žádný plaz místo, ačkoliv zdejší snůška generálů byla nebezpečnější než tisíc jedovatých korálovců.

Jeden z generálů náhle presidenta naléhavě přivolal a podal mu sluchátko klasického telefonu. President chvíli poslouchal a jeho obličej se stále více rozjasňoval.

„Pánové!“ zjednal si rázně ticho v sále. „Myslím, že je na čase připít na zdar operace. Nové Německo padlo do našich rukou skoro bez výstřelu, neztratili jsme ani jednoho muže. Tak hladké vítězství jsme věru nečekali! Můžeme vyhlásit ukončení bojů.“

„Netvrdil bych to tak jistě,“ ozvalo se v té chvíli.

President na okamžik strnul a všichni s ním. Hlas s dunivou ozvěnou, jaká by slušela katedrále, nepatřil nikomu z přítomných. Co hůř, nikdo netušil, odkud přichází. Jako by byl strop sálu jen fikce a nad ním se klenula obrovská klenba, zesilující zvuk.

Znenadání se ve stěně místo hlavních dveří otevřel veliký ovál orámovaný modravou svítící čárou, kterým by projelo i auto. Za ním byla vidět bezútěšná močálovitá krajina, nad níž jako zlověstné přízraky kroužily stíny, podobné lidským postavám. Nebo to byly lidské postavy, podobné stínům?

Presidentova poradce Efraima znenadání popadla jakási neznámá síla, vyzvedla ho do výše očí okolostojících důstojníků a než stačil vykřiknout překvapením, letěl hlavou napřed otvorem. Po několika metrech dopadl na hladinu, až bahno vystříklo do všech stran. Několik stínů se na něho ihned vrhlo, ostatní kroužily nad blaty zlověstně dál.

Druhý, kdo následoval poradce Efraima, byl druhý politolog Isidor. Vznesl se náhle do výšky a za okamžik žbluňkl do bažiny vedle svého kolegy.

„Co se to děje?“ vykřikl president, ale hlas se mu zlomil děsem. Ztratil rovnováhu, vznesl se a vzápětí už letěl skoro vodorovně nad bažinami za svými poradci. Do ohavného bahna žbluňkl až pár metrů za nimi.

Ostatní se nestihli ani vyděsit, natož aby pomysleli na odpor. Pár důstojníků poslechlo pudu sebezáchovy a vrhlo se k nouzovému východu ze sálu, ale na útěk bylo pozdě, dveře nešly otevřít. Jednomu po druhém u nich podjížděly nohy, vylétali za ostatními ven otvorem a padali do bahna. Dva stačili rozepnout pouzdra na pistole, ale než je stihli vytasit, odletěli k bažinám také. Neznámá síla je brala po dvou i po třech a po průletu otvorem měnila směr jejich letu, aby nedopadali na hlavy těch před nimi, co mezitím pomalu, bezmocně zapadali do bažin.

Veliký sál byl zakrátko prázdný.

Modravý ovál zhasl, zděšený křik topících se důstojníků nesoucí se sem z bažin utichl, jako když utne. Jen z několika telefonů se neslo naléhavé, ale slabé volání.

Volání, na které už nikdy nepřijde odpověď.

Errata:

19.07.2021 10:09