Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Spojenci

Setkání dvou bratří, i otce s dávno ztraceným synem přerušilo jednání.

Yazatap, která se na to očividně těšila, převzala řízení diskuse a ohlásila další hudební vložku, aby mohla vypoklonkovat všechny Vávrovce ze sálu. Podle jejích slov se měli plně věnovat nalezenému Jirkovi. Právem tvrdila, že se musí nejprve vykoupat, najíst a upravit, aby působil zase jako člověk. Obě Belial naopak požádala zůstat v sále, neboť se po hudební vložce bude jednat o kontaktech s Firhoi, Pepka naopak poslala s Vávrovci, aby jim jako chlap chlapům vysvětlil, co se stalo. Prý bude určitě vědět, jak se všechno seběhlo.

„Snad ti to došlo, ale kdyby ne, zeptej se mě,“ oťukla ho směrovanou telepatií, aby to nikdo jiný nevnímal.

Pepkovi to samozřejmě došlo skoro okamžitě. Yazatap si na výlet nebrala Ramiel kvůli telepatickému spojení s jednacím sálem v Kogucu, ale kvůli její citlivosti. Pravděpodobnost, že se Otův syn Jirka nachází ve světě, kde ho sestřelili, byla sotva třetinová, proto začaly v neobydleném sousedním světě Zerakira. Tam by byl prakticky sám, stálo to tedy za pokus a zřejmě jim to vyšlo.

Jak to vlastně Yazatap napadlo? uvažoval Pepek. Někdo z Vávrovců jí asi vykládal, že se Jirkovo letadlo úplně rozplynulo. Což, jak víme, nemusela být pravda. Rozplynulo by se každé pozemské letadlo, ale ne poslední typy vimaanů Árjá se zapnutým štítem. Výbuch by je ale mohl změnit v duchovitou hmotu a na to si Yazatap vzpomněla. Zerakira nemá měsíc, jenže přistát na ní by neměl být problém ani pro nezkušeného pilota, tím spíš, že se nemusel obávat havárie. V nejhorším případě by přistál pár metrů pod terénem.

„Kde jsi celou tu dobu byl?“ ptal se syna otec, když mu pomáhal do vany plné horké vody, zatímco bratr Jaroslav přinášel čisté prádlo a šaty.

„V říši duchů,“ opakoval syn.

„To přece nemyslíš vážně!“ durdil se pan Ota v domnění, že si syn dělá legraci.

„Myslí to vážně,“ zastal se Jirky Pepek. „Nikdy jste se s tím nesetkali, ale věřte nám, opravdu máme s říší duchů zkušenosti. Dlouho jsem byl sám duchem a umím si velice živě představit, jak se tam asi Jiří cítil.“

„Příšerně!“ vzdychl si Jirka, ale labužnicky se ve vaně protáhl. „Tohle mi tam moc chybělo, nikde tam není voda.“

„Nesmysl!“ namítl pan Ota. „Zerakira je země tisíců jezer!“

„Voda tam je, ale ne pro ducha,“ zastal se opět Jirky Pepek. „Já to znám. Můžete jako duch po vodě chodit, ale napít se jí nedokážete.“

„To není možné!“ trval na svém pan Ota. „Vydržet tak dlouho bez vody je nesmysl, to ví přece každý!“

„Měl jsem tam nějaké limonády,“ ospravedlňoval se Jiří.

„Aby ti pár láhví vydrželo na tolik let?“

„Však jsem měl taky žízeň!“ souhlasil Jirka.

Bratr Jára se ho na nic nevyptával. Klekl si k němu a pomáhal mu dostávat z něho tu hroznou zelenou plíseň, kterou byl Jirka úplně obrostlý. Jeho kombinéza by ihned putovala do koše na odpadky, kdyby Pepek Járu nezastavil s prosbou, aby ji nevyhazoval, ale nechal si ji jako vzácnou památku.

„Jednou bude vystavená za sklem v muzeu,“ věštil mu. „Kluci všech věkových skupin ji budou prohlížet a obdivovat.“

„Myslíš?“ nedůvěřoval mu Jára.

„To si piš!“ ujišťoval ho Pepek. „V jednom muzeu v Praze jsem jako malý kluk viděl kombinézu, ve které český vědec Běhounek cestoval s italskou vzducholodí na severní pól a po ztroskotání trpěl na ledové kře. Ta kombinéza byla ušmudlaná, zčernalá, v zašlé špíně byla možná ještě krev ledního medvěda, kterého tam tehdy trosečníci zastřelili a živili se medvědinou, co vám budu povídat, jako kluk jsem to strašně obdivoval a možná tam ještě je. Kdoví, kolik generací zdejších kluků bude obdivovat tuhle.¹³“

„Poslyš, kamaráde,“ obrátil se na Pepka už opravdu vážně pan Ota. „Jak se tak dívám, bereš to jako samozřejmost, ale my o samozřejmostech ze světa duchů nemáme páru. Vážně mi chceš tvrdit, že pár láhví limonády, které ve vimaanu měl, mu vystačily na tolik let?“

„Mohly,“ potvrdil mu vážně Pepek. „Duchové mají zpomalený metabolismus. Když jsem byl duchem, skoro rok jsem nejedl ani nepil. Hlad by dostal až po roce, možná ještě později, žízeň se tam dala taky vydržet.“

„Jen ze začátku,“ trochu ho opravil Jirka. „Taky jsem se tomu divil, že nemám po celé týdny hlad a na žízeň mi pokaždé stačilo trochu usrknout. Zdálo se mi, že v tom světě ubíhá nějak zvláštně čas. Šetřil jsem zásoby jak to šlo, nekazily se a mizely pomalu, ale přece jen ubývaly, až jsem jednoho dne spolkl poslední čtvrtku sušenky a zapil ji posledními kapkami vody. Pak to bylo opravdu k zbláznění. Věděl jsem, že žádné další zásoby nemám a v tom podivném světě se ničím neuživím. A nejhorší bylo, že jsem tam byl sám. Nemít zápisník, kam jsem si zaznamenával neobyčejné úkazy, které jsem zažil, asi bych se dřív zbláznil.“

„Být sám, to nebyl žádný med, zažil jsem to taky,“ doplnil ho Pepek. „Byl jsem i ve světě, kde skutečně jinak ubíhá čas, ale Zerakira to není. A pochybuji, že by se ti stýskalo po společnosti, jakou jsem zažil na Pegsda. Tam byly duchů stovky, někteří tam živořili tisíce let, pak se z toho opravdu zbláznili a začali se živit masem ostatních. Začali mrtvolami, ale když jsem tam přišel, řádily tam organizované bandy lidožroutů. Nováčkové se tam často nestačili ani rozkoukat a už je ti staří porcovali na kusy.“

„Nevím,“ otřásl se i Jirka. „Klidně se přiznám, mrtvolou bych nepohrdl, ale zabíjet živé by se mi hodně příčilo.“

„Vezmi si raději tohle!“ vnutil mu bratr Jára do ruky krajíc ukrojený z masohrušky.

Jirka ji vděčně přijal a jak byl hladový, rychle se do ní přímo ve vaně zakousl.

„Lidožrouti se mi nelíbili,“ navázal raději Pepek. „Trochu jsem je litoval, ale nebyla s nimi řeč, tam to bylo opravdu na nože, kdybych je nechal na pokoji, odnesla by to spousta jiných... musel jsem jim sekat hlavy jako kat Mydlář!“

„Ty jsi tam jedl lidské maso?“ trhl sebou Jirka, ale ostatní se také na Pepka podívali, jako kdyby na jeho místě viděli obrovskou ropuchu.

„Já? Proč? V té době už jsem se uměl měnit v ducha a zpátky, hladem jsem netrpěl, naopak jsem duchům na Pegsda vozil jídlo...“ ospravedlňoval se Pepek.

„Tak proč jsi je zabíjel?“ ozval se i otec Ota Vávra.

„Protože to jinak nešlo,“ řekl Pepek. „Nabízel jsem jim jídlo, ale oni chtěli jen maso, syrové a navíc lidské. Kdybych je tam nechal, kdoví kolik desítek ženských by to stálo krk. Co jsem s nimi mohl dělat? Když to nešlo jinak, dal jsem se tedy i na kata.“

„A co ti ostatní duchové?“ chtěl vědět pan Ota.

„Byli mi neskonale vděční, že jsem je z toho dostal,“ usmál se Pepek. „Co zažil Jirka na Zerakiře, byl opravdu slabý čajíček proti Pegsda, kde jsem se z toho uměl dostat a měnit se zpátky v člověka, i když jako jediný. Když jsem těm ubožákům nabízel vysvobození, mohl jsem si klást jakékoliv podmínky a bez protestů mi je splnili!“

„Ty jsi je za takových okolností ještě vydíral?“ napadlo Jardu.

Pepek se zarazil a podíval se na Járu, jako kdyby ho chtěl zakousnout.

„Vlastně... vydíral jsem je,“ řekl po chvilce. „Slíbil jsem zavést je do světa podobného ráji pod podmínkou, že na Pegsda zůstane jejich dosavadní nenávist, která by udělala peklo i z ráje. Slíbil jsem jim mír, když zanechají válčení. Bylo to podle vás kruté vydírání?“

„Takové podmínky přece nejsou tak nepřijatelné,“ couvl trochu pan Ota.

„Nejsou?“ usmál se trochu kysele Pepek. „Člověk, který má v sobě myšlení ďáblice, by měl vědět, jak se ty potvory dívaly na nás, lidi ze Země!“

Chvíli čekal, až si to pan Ota uváží. Ten by to pochopit mohl.

„Máš asi pravdu,“ přiznal Ota po chvilce. „Pro ně to tak jednoduché nebylo.“

„A vidíte! Sebral jsem jim válku, vojenské hodnosti, zbraně a zásluhy, zato jsem jim dal klidnější život a především děti. Žádná z těch válečnic to s dětmi neuměla a musely se to učit, ale teď už to zvládají i bez mého dohledu. Není to lepší pro všechny?“

„Kde jsi vzal pro ně děti?“

„V pekle, tedy v Gehenně,“ usmál se Pepek. „Pořádali jsme na ně loupežné pirátské výpravy a vytahali jsme z Pekla všechny, které jsme stihli. Ty ostatní jsou dneska po smrti, o tom byste měli vědět nejvíc vy, ale Yazatap to říkala správně, ty děti tam byly jen mladší kanonenfutr. Nemusím vám snad vykládat, že je tam vyráběli v továrně klonováním, takže ani nemohly přijít o rodiče, naopak všechny u nás získaly matky. A máte vidět, jak se o ně naše válečnice starají! Přijeďte se aspoň podívat, budete zírat!“

„Koukám, to je snad na Nobelovu cenu míru!“ podíval se pan Ota na Pepka tentokrát skoro s obdivem.

„Proboha!“ vyjekl Pepek. „To snad ne! Jak vás to mohlo napadnout?“

„Máš snad něco proti tomu?“

„Co je to Nobelova cena míru?“ opáčil Pepek. „Prestižní cena, kterou se kdysi pyšnili zločinci jako Chamberlain, který v Mnichově předhodil Čechy Hitlerovi, nebo protagonisté nekončící palestinsko-izraelské války Jicchak Rabin, Šimon Peres i terorista Jáser Arafat. Za co ji dostávali? Za příměří, které nemělo ani rok trvání? Nebo za mírovou iniciativu, kterou jsem kdysi ze šéfů velmocí vydupal hrozbou, že je vyhodím do stratosféry jejich vlastními atomovými bombami? Pyšnili se, jak jsou mírotvorní! Nikdy se neodvážili přiznat, že za tím stojí nezřetelná silueta dítěte s atomovým kufříkem, sejmutá kamerami v jejich supertajných krytech. Přečtěte si jenom seznam laureátů té ceny a z některých vám bude špatně.“

„Ty je nějak nemáš rád!“

„Někteří si možná úctu zaslouží a o mír se snažili, ale většina byli služebníci ďáblů. Přinejmenším nepochybuji o šéfech států, ty měli ďáblové pod kontrolou všude.“

„Třeba ne,“ namítl pan Ota. „Nikdy jsem nebyl sluha ďáblů a přitom jsem Novému Německu starostoval celou řadu let.“

„No dobře, výjimky by se snad našly,“ ustoupil Pepek. „Ale možná by mi na ně stačily prsty jedné ruky. Nejvíc mi byl sympatický Vietnamec Le Duc Tho, který tu cenu odmítl. Do společnosti těch darebáků, teroristů a Mnichovanů by se mi taky nechtělo.“

„Nemusíš se obávat, nabízet ti to nikdo nebude,“ usmál se pan Ota.

„To doufám!“ usmál se Pepek šelmovsky.

Jirka se rozhodl vylézt z vany a za chvilku už seděl u stolu plného jídel, připravených starostlivým bratrem Járou. Pobízeli i Pepka a sami si také vzali, i když jen ovoce. Jirkovi dali veliký krajíc chleba se salámem, ale Pepek v tom ihned rozpoznal plody chlebovníku a salámovníku. V osadě Naděje se tedy také žilo zdravě, podobně jako v Oáze.

„Poslyš, Pepku,“ nedalo to panu Otovi. „Přece mi to nejde do hlavy. Hledat v úplně cizím světě ztraceného člověka, natož ducha, se mi zdá horší než hledat jehlu v kupce sena. Dnes jsem se tvé choti Yazatap zmínil o tom, že mi nad Varvejí sestřelili syna, včera o něm nejspíš nevěděla. Sotva se to ale dozvěděla, zmizela a přivedla nám ho. Říkala, že budeš vědět, jak to dokázala, mně ale nic nenapadá. Zerakira je pustý svět, jsou tam husté pralesy a jezera, najít člověka by byla práce pro tisíce záchranářů. Máš pro to nějaké vysvětlení?“

„Nevšiml sis, že tam šly dvě,“ usmál se Pepek. „Ta druhá, Ramiel, má ze všech mých manželek nejcitlivější telepatii. Kdyby byl Jirka po smrti, nenašly by ho, ale Yazatap vsadila na to, že může být ještě naživu. A měla pravdu. I kdyby už byl v komatu, přece jen se v něm našla jiskřička života. Ve světě, jako je Firhoi, kde jsou miliony živých lidí, by to nestačilo, ale na pustém světě jako je Zerakira ještě nějaká šance byla. Začaly ho telepaticky volat. On jim sice vědomě neodpověděl, ale přece jen se nějaké zachvění objevilo a Ramiel po něm šla jako pes stopař po pachu krve, až ho objevila.“

„Na nic takového si nevzpomínám,“ vrtěl hlavou Jirka. „Najednou jsem cítil podivné horko, otevřel jsem oči a ty dvě už stály nade mnou.“

„Jo, to už tě křísily,“ souhlasil Pepek. „Na to předtím si nejspíš nepamatuješ.“

„Ale že se jim i to kříšení povedlo nějak rychle,“ podivoval se Jirka. „Vím, že už jsem se hladem nemohl ani pohnout, z posledních sil jsem zalezl do tmavé jeskyně, aby mi nešlo světlo do očí a už jsem tam jen čekal na konec... Ani nevím, jak dlouho. A pak mě probudilo to teplo... Víte, že jsem si opravdu myslel, že to jsou andělé a vedou mě do ráje? Ta větší mi podala ruku, zvedla mě ze strašné hromady prachu, ale pak už jsem šel sám.“

„Ty dvě mají k andělům hodně daleko,“ ušklíbl se Pepek. „Ale křísily tě Ogdurskými metodami, máme je od nich. Máš štěstí, že jsi ještě nebyl mrtvý. Ne že by tě pak nedokázaly vzkřísit, na to by stačila i jediná, ale nenašly by tě. Máš prostě kliku. Abys věděl všechno, ten prach byla plíseň. Té to v blízkosti každého ducha prospívá, ať je v normální hmotě, nebo v duchovité. Dokud se hýbeš, není to znát, ale když se nepohybuješ, roste.“

„Zásoby mi tam ale vůbec neplesnivěly,“ namítl Jirka.

„Ty nebyly živé,“ upozornil ho Pepek. „Plíseň potřebuje něco živého. A chová se jako kdyby měla rozum. Než by tě skrz naskrz prorostla a sežrala, jen tě obalí a trpělivě čeká na každý tvůj pohyb. Ten jí nejspíš dává sílu.“

Jirku ovšem takové podrobnosti nezajímaly, když neměl ani potuchy o tom, co se za jeho nepřítomnosti seběhlo na Varvei, na Firhoi, i na Zemi. Pepek raději nechal slovo panu Otovi a Jirkovu bratru Járovi, aby mu to postupně podávali. Sám poslouchal také, ačkoliv něco z toho už věděl.

Na to, že se Belial Ameata nabídla provdat za pana Otu, aby mu nahradila syna a tím aby zažehnala roztržku mezi Vávrovci a Firhoi, měli ale připomínku oba.

„Doufám, že jsi ji neodkopl,“ prohlásil Jirka s šibalským úsměvem.

„Neodkopl,“ přikývl jeho otec. „Vzali jsme se, i když bych po ní splnění vynuceného slibu nikdy nechtěl.“

„Že vám slíbila syna?“ vytáhl obočí Pepek. „Tomu já říkám slib jako řemen! Neříkal jsem vám, že tefirky mají na jednoho kluka tři holčičky? Hodně bych se divil, kdybyste měli syna hned napoprvé. Možná až po několika dcerách!“

„Netrval bych na tom slibu tak puntičkářsky,“ usmál se trochu smutně Ota. „Vždyť to nedělala jen aby se obětovala. Docela nám to spolu klapalo, než...“

Jen Jirka ještě neslyšel, jak tátovi Belial Ameatu zastřelili, jeho málem zabili a přežil to jen díky tacuky hlavonožců z Xijtry a s jejich pomocí. V domě Vávrů na Zemi zahynula i spousta dětí a ošetřovatelek, pan Ota tomu říkal největší teroristická akce v Čechách.

„Její hlavní viníky máme u nás,“ doplnil to nenuceně Pepek.

„Koho?“ překvapeně vyhrkl pan Ota. „Myslel jsem, že vražedné komando zahynulo na Gehenně při havárii letadla!“

„Komando možná,“ připustil Pepek. „Máme ale ty důležitější. Ne střelce, ale samotné velitele. Ďábly Efraima a Isidora, od kterých to nejspíš vyšlo, presidenta Spojených států, který vydal rozkazy a generála Redwicka, který je patřičně propracoval.“

„Redwicka...“ vzpomínal usilovně pan Ota. „To jméno se párkrát objevilo, když jsme vyslýchali zajaté posádky amerických letadel na Ribge. Ujišťovali nás, že je v tom generál Redwick dlouho nenechá.“

„Ten už jim nepomohl,“ ujišťoval ho Pepek. „Je za trest v tom nejhorším vyhnanství, jaké tady máme pro obzvláštní vyvrhele. Máme u nás jedno nevlídné místo, velice podobné stejnojmennému koutu Země. Určitě vám něco říká pojem ostrov Krakatoa. Právě tam dnes generál Redwick spolu s presidentem zpytují svědomí.“

„Ne že bych to někomu přál, ale těm to asi patří!“ usoudil Jirka.

„Ostatní, zejména ti kdo to provedli, jsou po smrti,“ přikývl pan Ota. „Nebyla to moje pomsta, ale nepodařilo se mi dostat je z Gehenny. Máme jednoho zajatce, který se podílel na střílení našich děvčátek, ale ani ten tam sám nebyl, jen to zařizoval.“

„Přihodil bych ho ke generálu Redwickovi,“ navrhl Jára. „Kriminál v pevnosti Myeor se mi zdá horší než pouhé vyhnanství, ale Krakatoa by mohla být tvrdší kriminál než Peklo. Pro některé výtečníky by to bylo docela přiměřené. Je to tam hodně nebezpečné?“

„Trochu,“ ujistil ho Pepek. „Domek pana generála je monolit, nerozsype se ani při zemětřesení, jen trochu poskakuje. Stojí stranou, ale sopečné pumy dolétnou až tam, jenže střecha i stěny domku to vydrží a uvnitř je relativně v bezpečí. Příjemné mu to ale nebude. Při naší poslední návštěvě dokonce brečel.“

„Ale jinak ven může, ne?“ ubezpečoval se Jára.

„Klidnější období si může zpestřovat procházkami,“ přikývl Pepek. „V tom mu nikdo nebrání, i když procházky po ostrově, kde nic neroste, kde šlapete jen po sopečném popelu, sklu a ztuhlé lávě, to asi nebude nic povzbuzujícího. Další potíž bude, že klidnější období je tam sotva jeden den v měsíci. Nepříjemné nejsou jen občasné otřesy, ale především neustálý řev vulkánu poblíž, je to zkrátka bydlení na sopce. Sám bych tam rozhodně bydlet nechtěl.“

„Výborně!“ pochvaloval si Jára. „To je větší peklo než Myeor.“

„Nebuď takový sadista!“ mírnil bratra Jirka.

„Sadista?“ obrátil se na něho bratr. „Viděl jsi, co zůstalo z Belial? Já to viděl, byla to hrůza! Z pohledné ženské, které jsem už říkal maminko, zůstala hromádka spečeného masa s trčícími kostmi – jak ji z toho dokázali v Oáze oživit, to vážně nepochopím.“

„Jednoduše!“ opáčil Pepek. „Zázrakem! Ty děti přece vypadaly stejně. Dalo nám to zabrat, ale my se zázraky běžně pracujeme.“

„Zázraky?“ vybuchl Jára. „Takhle černá magie, tomu bych věřil víc! Zvlášť když sám připouštíš, že vaše ženské pocházejí z Pekla!“

„Pocházejí z Pekla a proto jsme je museli zázraky učit my, co ty schopnosti máme od Ogdurů,“ nedal se Pepek. „Říká se, že je těžké odlišit zvlášť pokročilé technologie od černé magie, ale to se dá i otočit: když se dá nějaká technologie odlišit od černé magie, pak prostě není dostatečně pokročilá.“

„A ty o tom mluvíš, jako kdyby o nic nešlo?“ vzdychl si pan Ota. „Vaše technologie mě opravdu zajímají. Čím víc o nich slyším, tím víc.“

„Však se vám chystáme některé věnovat,“ řekl Pepek. „Samozřejmě za předpokladu, že je nezneužijete proti lidem. To je u nás kategorický požadavek, který nikomu neslevíme, ale ten byste měli pochopit.“

„Ten ti uznáme,“ přikývl pan Ota. „Ale nemá to ještě nějaký háček?“

„Má,“ přiznal bez vytáček Pepek. „Říkal jste, že po vás na Firhoi požadovali jakousi psychozkoušku. My požadujeme něco takového od každého, kdo má naše možnosti dostat.“

„Říkal jsem přece, že jsou někteří lidé proti psychozkouškám odolní,“ připomněl Ota.

„Já jsem zase říkal, že proti našim zkouškám není odolný nikdo,“ nenechal se zmást Pepek. „Ale nebudeme je vyžadovat hned zkraje, to by byly nepříjemné. Nejprve dostanete andělskou paměť, psí telepatii a kdo ještě nemá tacuky od Xijtranů, dostane je od nás. Pak ale budeme požadovat telepatické propojení s našimi bažiňačkami, ty už jsou ve vyšetřování povah nejzběhlejší. A teprve kdo tím projde, dostane zbytek.“

„Andělskou paměť?“ zarazil se pan Ota. „My už nějakou paměť máme od Xijtranů, ale tefirové z Firhoi nás varovali, že může snadno dojít k jejímu přeplnění. Nepříjemně se to prý podobá Alzheimerově nemoci.“

„Tuhle nedokonalost andělská paměť nemá,“ ujistil ho Pepek. „My už jsme to dávno s Xijtrany konzultovali. Jejich paměť nefunguje dokonale, však ji Xijtrané používají jen pár tisíc let a pro lidi ji navíc jen narychlo adaptovali, zatímco Ogdurové ji mají ověřenou tisíci lety bezproblémové funkce na milionech jedinců.“

„Myslíš, že se vám nebude přeplňovat?“ zajímalo pana Otu.

„Podle mě ne,“ řekl Pepek. „Zeptejte se našich expertů, nejlépe Oldy nebo Salgiel, čím se Ogdurská paměť nejvíce liší, ale mně utkvělo v hlavě, že vědomosti lépe organizuje. Můžeme si je předávat našimi pihami i vašimi borůvkami, i když naše pihy jsou jednodušší. Důležité je, že když do paměti Xijtranů vstřebáte dvě úplně stejné borůvky, zaberete tím dvojnásobek paměti, zatímco při přijímání poznatků do Ogdurské paměti se vstřebá jen to, co člověk předtím ještě nevěděl. Nejenže ta druhá borůvka nezabere vůbec nic, ale už ta první se uskrovní, protože něco z toho mohl člověk vědět už dřív a odjinud a co není nové, to se nikam zbytečně neukládá.“

„Prima!“ rozjasnil se trochu pan Ota. „Mně to zajímá nejvíc. Mám v hlavě ďáblici, proto jsem se začal borůvkovým vědomostem vyhýbat, abych neskončil v demenci.“

„Ogdurská paměť vám to zorganizuje lépe,“ ujistil ho Pepek. „Ogdurové mají každý několik univerzit, však uvidíte!“

„To bych asi uvítal nejvíc,“ liboval si pan Ota. „Nebudu ani protestovat proti vašim psychozkouškám, zdá se, že jste i v tom směru lepší než my. Kdybychom rozpoznali faleš pana Pierre Lavarédé včas, spousta neštěstí by se nikdy nestala. Ještě kdybychom se shodli ve vašem, jak bych to nazval, rodovém zřízení!“

Opět nezbylo než do problému zasvětit i Jirku, který o něm ještě nevěděl. Zdálo se ale, že existenci dvou nových nevlastních matek přijme docela klidně.

„Už jsem řekl, že pro vás nebude jiná cesta než přidat se k nám,“ řekl Pepek vážně. „Jistě se nechcete rozejít se svými tefirkami. A když se s nimi nerozejdete, nemáte už jinou cestu. Zpočátku budete muset v sobě překonat pozemské zvyklosti, monogamie je v Evropě zažraná už tisíce let, ale myslím, že si zvyknete. Vaše tefirky vám to jistě usnadní.“

„Ale co na to řeknou pozemské zákony?“ nadhodil pan Ota.

„Na Firhoi i v Oáze platí ohledně rodin jiné,“ pokrčil Pepek rameny. „Oáza je v tom nejtolerantnější, uznáváme klasickou monogamní rodinu i rodiny platné na Firhoi, zatímco na Firhoi považují pozemské i naše rodiny za nemravné. Země i Firhoi se tedy budou muset naučit tolerovat odlišné zvyklosti. Nikoho nebudeme nutit do našich, ale nenecháme si ani diktovat něco, co by tefiry uvrhlo do nestability.“

„Dobře, tefirové jsou jiní,“ přistoupil Ota i na tuto podmínku. „Ale co my ze Země?“

„Budeme muset prosadit naše pravidla,“ řekl Pepek. „Jsou přirozená, neboť jsou daná geneticky. Když si pozemská žena vezme tefira, jejich děti tefirské geny nenesou a mohou žít kdekoliv. Když si ale člověk vezme tefirku, musí se jí přizpůsobit, bydlištěm počínaje. Tam zkrátka neplatí, že žena následuje muže. Bude tomu přesně naopak.“

„Máš to zřejmě hodně probrané,“ rezignoval pan Ota. „Ale pořád máme na vybranou mezi Oázou a Firhoi, že?“

„Máte,“ přikývl Pepek. „Ale na Firhoi by vám mohli nutit třetí ženu, ať chcete nebo ne. Jak říkám, u nás jsme tolerantnější.“

„Nechci, aby někdo řekl, že jsem se dal lehce ukecat,“ usmál se pan Ota. „Ale jak si to tak před očima otáčím ze všech stran, Oáza mi vychází nejlíp. Doufám jen, že není úplně odtržená od Země.“

„Na Zem máme jen o jednu bránu dál než vy z Bykyle,“ ujistil ho Pepek. „Největší rozdíl je v tom, že se tam dostanete jedině skrz Venušské světy. Tam tefirové ani vy žádné brány nepostavíte. Naštěstí je ani nebudete potřebovat.“

„Vidíš! A my jsme je stavěli tak důkladně...“

„Neříkám, abyste je zničili,“ řekl chvatně Pepek. „Co vím, vytvářejí mnohem větší otvory a dnes třeba nevíte, k čemu mohou být dobré. Ale na Venušské a Saturnské světy je zkrátka nepostavíte, tefirům se to nepovedlo ani za sto tisíc let snažení a výzkumů.“

„Doufám, že na Venušské světy nebude třeba dopravovat letadlové lodi, ani z nich na Zem přemisťovat celé stakilometrové kusy pevnin,“ zasmál se trochu pan Ota.

„Od Xijtranů jsem slyšel, že oboje dodnes obdivují!“ připomněl Pepek. „Prý to rychle vyřešilo válku s Hitlerem i odstěhování Němců. Nejvíc oceňovali, jak snadno jste přesvědčil Američany, aby vám pomohli.“

„Snadné to zrovna nebylo,“ podotkl pan Ota. „Ale když jsem se zmínil o tom, že tam nebude problém s palivy, neboť Xijtrané hitlerovcům hned na počátku vyšlechtili plodiny, později nazývané hitlernafta, pak už to šlo jako po másle. Přemluvit Američany, aby šli někam, kde je nafta, není vůbec těžké. Horší bylo, že tam hned chtěli vládnout.“

„Jo ták, hitlernafta!“ došlo i Pepkovi.

Jako kluk se nikdy nestaral o tak přízemní věci, jako benzín do automobilů, ale teď už věděl, že ta plodina nedávno zachránila Zemi před hrozící palivovou krizí. Že by tím ale odstranila zdroj válek, to už se tvrdit nedalo.

Jirka se ještě znovu přeptal na strukturu Horákovy rodiny. Zpočátku se, pravda, chytal za hlavu, když slyšel o třech manželích a devíti manželkách, ale postupně se s tím smiřoval, zejména když viděl, že jeho vlastní táta má podobný, na Zemi neřešitelný problém. Měl teď dvě manželky tefirky, obě krásné jako obrázek, obě do něho zamilované a podržte se, obě ochotné spravedlivě se o něho dělit. Přitom bylo jasné, že na tom nikdo nenese vinu. Viníci, kteří první Belial Ameatu zastřelili, se trestu dočkali, ale problém zůstal. Co s tím? Řešení jménem Oáza se skutečně nabízelo samo jako nejlepší.

„Jen ještě nechápu, co ve vaší rodině dělají manželky pocházející ze Země?“ zeptal se nakonec Jirka. „Chápu, že to tefirkám nevadí. Jsou jiné. Ale co pozemské holky?“

„Zvykly si taky,“ usmál se Pepek. „Dvě se k nám dostaly se svými kluky a všechny se připojily v zoufalé situaci a pohřební náladě po zkáze Andělského světa. Spojenectví jim slibovalo aspoň náznak jistoty a dneska ničeho nelitují. Náš svět je spravedlivější než Země, náš harém může být lepší i než nespravedlivé monogamní vztahy, tak časté na Zemi.“

„Takže si myslíš, že se jim to líbí?“ podíval se na Pepka pátravě pan Ota.

„Já to vím naprosto jistě,“ řekl Pepek. „Nezapomeňte, že se spolu denně telepaticky spojujeme a vím tedy přesně, co si kdo z nás myslí. Všichni zase vědí, co si myslím já, tak to musí být, spravedlnost nade vše! Vyžaduje to jen jedno, nemít před nimi co skrývat.“

„To si pořád nějak nedovedu představit,“ povzdychl si pan Ota.

„Vždyť to stejně všechno zůstane jen mezi vámi,“ utěšoval ho Pepek. „Neříkej, že jsi před nimi předtím kdeco tajil. Určitě jsi před nimi tak jako tak neměl tajemství.“

„No, abych před nimi tajil něco závažného, to jistě ne,“ ustupoval Ota. „Ale takhle mi budou obě vidět až do žaludku!“

„A ty jim,“ pokrčil rameny Pepek.

„Máte při tomhle vůbec nějaké roztržky?“ zeptal se Jirka.

„Občas se na sto procent neshodneme,“ přiznal Pepek. „Ale neřekl bys, co všechno se dá společně vyřešit.“

„A to všechno dělá ta telepatie?“ zajímal se Ota.

„Jistě,“ přikývl Pepek. „Až ji dostanete, uvidíte.“

„Myslíš, že by telepatie svedla do harému i nás monogamisty?“ pochyboval Jára.

„Už jsi ženatý, viď?“ podíval se na něho Pepek. „Neměj obavy, k harému tě to nesvede, ale to telepatické propojení si se svou ženou vyzkoušejte, až to budete mít. Jde to i ve dvou a budete velice příjemně překvapení.“

„A co kdybych tě teď požádal, abys mi tu vaši Oázu ukázal?“ obrátil se najednou na Pepka pan Vávra. „Vešlo by se do vašeho autobusu pár lidí navíc? Přinejmenším tři, ledaže by se tam kluci chtěli podívat také?“

„Na to přece čekám!“ rozzářil se Pepek. „Airbus je plný, ale když se tam našlapeme... nebojte se, nebude to větší tlačenice než v městském autobuse a nepoletíme daleko, jen přes tři hvězdné brány. A kdybyste si chtěli udělat výlet všichni, airbusů máme víc.“

„Bereme!“ vykřikl nadšeně Jirka.

Vrátili se do největšího sálu právě včas. Yazatap tam mezitím dokonale rozehrála své dávné umění diplomacie, ze kterého zřejmě nic neztratila. Vávrovce s Pepkem přivítal jásot, neboť se s vyhlášením spojenectví mezi Bykyle a Oázou čekalo už jen na ně.

Pan Vávra se nad připravenými listinami trochu zarazil.

„Myslím, že by to šlo i bez nabubřelých oficialit,“ řekl omluvně. „Papírové smlouvy mohou obě strany porušit, kdy se jim zachce, zato neformální, ale tím upřímnější dohody mívají delší trvání.“

„Máš jistě pravdu,“ přikývla mu na to Yazatap, „ale až se budeme po pěti tisíci letech shánět po originálech téhle smlouvy, bylo by trapné žádnou nemít.“

„Kde ji budeme skladovat?“ namítl Pepek. „Ačkoliv, nebylo by od věci založit nějaké muzeum, ale dával bych tam zajímavější věci. Třeba důstojnické meče, ukořistěné tefirským pilotům, nefunkční makety různých zbraní nebo i tu Jirkovu plesnivou kombinézu.“

„Dobrý nápad!“ přijala to Yazatap. „Muzeum zatím ještě nemáme, ale už teď máme dost exponátů. Například ty zbraně. Ale máš pravdu. Za pár let po nich nebude ani zmínka a jak je jednou budeme vysvětlovat dětem? I tu smlouvu bych pečlivě zakonzervovala, aby přežila třeba až sto tisíc let!“

„Záznamy přece vydrží i déle,“ ujišťoval ji Pepek.

„Na ty taky dojde!“ nedala se Yazatap.

Na smlouvě už bylo připravené všechno. Pepek se trochu podivil, že ho v textu uvedli jako hlavní osobu za stranu Oáza, o něco méně se divil tomu, že za svět Bykyle byl hlavní osobou pan Vávra. Bylo to ale logické, oba měli klíčový podíl na založení prvních obydlí na těchto světech a bez nich by byly dosud pusté. Podpisy snímaly tefirky slavnostně svými záznamníky, aby se zajistila jejich tisíciletá trvanlivost.

Pak teprve vypukl jásot, kterého se účastnili všichni bez rozdílu, nejhlasitěji ovšem hudebníci, kteří smlouvu oslavili jásavými fanfárami.

Nicméně každá sláva musí jednou skončit.

„Nechte si trochu nadšení i na smlouvu s Firhoi!“ uklidňoval všechny marně Vávra.

Jásot se ještě zvýšil, když Pepek navrhl všem zájemcům z Kogucu výlet do Oázy.

V Kogucu nežili žádní peciválové. Stavitelé a obyvatelé zdejšího městečka měli již za sebou putování přes několik světů, ale nabídka výletu na dosud nedostupné Venušské světy je přece jen uvedla do nadšení. Ani tlačenice v airbusu by nikomu nevadila, jenže v delegaci z Oázy byla převaha telepatů se psí telepatií a zakrátko v Kogucu přistál druhý airbus, aby se všichni pohodlně svezli i bez mačkání. Yazatap s Tabris rozmísťování pečlivě dirigovaly a obyvatele Bykyle a Oázy důkladně promíchaly, jak se to nedávno osvědčilo při smiřování kmenů Baal a Árjá. Tady se sice nedalo mluvit o bývalém nepřátelství, ale i pouhé oddělení těchto skupin zavinilo spoustu zbytečných obětí.

Přílet airbusů vyvolal obrovské pozdvižení také v Oáze, zejména mezi zachráněnými obyvateli Jeruzaléma. Většina se jich vyrojila z nouzového ubytování v halách, aby viděla přistávání airbusů bez křídel na malém prostranství mezi halami a mořem.

Divadlo ovšem bylo na obou stranách a ne jedno.

Návštěvníci z Bykyle mohli na roztodivném davu nechat oči. Na první pohled mohli rozeznat místní od návštěvníků, všichni místní měli totiž na sobě andělské kombinézy, které svým dočasně ubytovaným hostům nabídnout nemohli. Naštěstí se v pamětech robocenter zachovalo klasické pozemské oblečení z dob Andělského světa, takže nikdo nemusel chodit v hadrech jako krátce po katastrofě. O zachráněné se staraly tisíce ochotných rukou, nouzí nikdo netrpěl. Pro místní nebyl problém objednat u robocentra obleky libovolného střihu a Víťa rozhodně nebyl jediný, kdo uměl vytvořit programy na to, co chybělo. Ale jen malá část Arabů zůstala u svých tradičních oděvů, byť z lepších materiálů, větší část podlehla volnějšímu režimu v Oáze. Naštěstí zde chyběli ortodoxní náboženští vůdci a pokud tu někteří byli, byla pro ně pomoc ďáblic obzvlášť hořkou pilulkou. Neodvažovali se proto své dosavadní ovečky usměrňovat, natož rozeštvávat. A to nejhorší na ně teprve čekalo. Yazatap všem slibovala předvést záznamy ze svého vimaanu. Vyhlásila, že zájemci uvidí autentické obrazy z pravé potopy světa, jaké ještě nikdo z nich ani ve snu neviděl. Kdo by nechtěl něco takového spatřit?

V Oáze se Yazatapin původ roznesl rychlostí světla. Všichni už věděli, že je to bývalá královna ze Sáby a přitom pravá ďáblice, ale tím spíš budila zvědavost a právě její minulost jí dodávala na věrohodnosti.

Aby se promítání zúčastnilo co nejvíc lidí, Salgiel napadlo nepromítat v žádné hale, ale v půlkruhovém přírodním amfiteátru nedaleko od laguny, kde bude ze všech míst krásně vidět. Původně to byla jen velká rokle, ale Salgiel odhadla, že drobnými terénními úpravami vznikne přírodní divadlo podobné starořeckým, jaké nenajdete nikde na Zemi. S terénními úpravami jí samozřejmě pomohlo robocentrum, dodalo i pohodlné sedačky, jedině tak se to dalo stihnout za zbytek odpoledne, ale obyvatelé Oázy byli zvyklí na jiné zázraky a tohle už jim ani zázračné nepřipadalo.

Nebylo to jediné, čím Oáza všechny přivítala. Dalším zážitkem měly být koncerty pod vedením kapelníka Františka, jinak ředitele zdejší hudební školy. František přímo zářil, jak se na to těšil. Jeho několikaleté snažení teď ukázalo výsledky a ty rozhodně nebyly špatné. Paměťové pihy odstranily léta dřiny, které museli dosavadní hudebníci přetrpět, aby zvládli mechanickou část hry na nástroje a František se tak mohl více věnovat skutečnému umění, zaměřenému více citově než na pouhou rutinu. A talentů našel víc než doufal.

Na Pepka s Yazatap čekalo ale další překvapení, které nečekali, ačkoliv se jim nejspíš připravovalo přímo na očích.

Adélka s Kryštofem přišli za Pepkem s žádostí, která ho přivedla do rozpaků. Nechtěli po něm totiž nic méně, než aby je oddal.

„Copak jsem starosta?“ bránil se. „Dojděte si za Tabris Dvořákovou, ta přece v Oáze za normálních okolností oddává!“

„Když se ale vdávala Tabris, oddával jsi je ty!“ vyčetla mu Adélka. „A platilo to snad, takže to můžeš dělat i ty.“

„Poslyš, Pepku,“ doplnil Adélku i Kryštof. „Přece by ses z toho nevyzouval! To nám jako kamarád neuděláš!“

„Podle smlouvy s Bykyle jsi tady přinejmenším stejně důležitý jako Tabris,“ dodala rychle Adélka. „Ale nejdůležitější je, že jsi člověk.“

„To jsme snad všichni!“ zamračil se trochu Pepek.

„Člověk ve smyslu Homo Sapiens, čili pozemšťan,“ dodala rychle Adélka. „Víš, my se chceme vzít tady, ale oba se chceme vrátit na Zem. A tam by třeba svatba, kterou oddává pravá ďáblice, nemusela platit.“

„Vy se chcete vrátit?“ podíval se na ně užasle Pepek.

„Ano!“ řekla Adélka. „Tady je krásně, ale Země je Země!“

„Uvědomujete si, že na Zemi mezi lidmi nebudete ještě dlouho bezpeční?“ zkoušel je Pepek. „Vidím to na delší dobu.“

„My tam nechceme hned teď,“ dodala rychle Adélka. „Ale rozuměj nám, až to půjde, určitě se tam vrátíme.“

„Chceme to oba,“ přidal se k ní Kryštof.

„Nebyl jsi náhodou sveřepým nepřítelem ženění?“

„Byl,“ přiznal bez mrknutí oka Kryštof. „Kde ale na Zemi najdu ženskou, se kterou si bez jediného slova rozumím i přes dvě hvězdné brány? Navíc reportérku, ochotnou jít pro reportáž třeba do pravého Pekla? Řeknu ti, budeme pár, jakých na Zemi není nadbytek.“

„Tady je takových víc a nejsou to jen páry!“ upozornil ho jemně Pepek.

„Tady!“ ušklíbl se Kryštof. „Tady není Země! Teprve na Zemi se ukáže, kdo v sobě má jiskru a kdo ne! Nekomunikoval jsem přece telepaticky jen s Adélkou, ale jen my dva jsme si nejvíc rozuměli. Chápeš to?“

„Proč bych to nechápal?“ opáčil Pepek. „Já jen, že nám tady budete chybět.“

„Nemyslím si, že bychom si tím uzavřeli cestu sem, stejně jako ty se jistě budeš často objevovat na Zemi,“ ušklíbl se Kryštof.

„Tady bychom si ale mohli uzavřít tu Zemi,“ dodala Adélka. „Pamatuješ se snad, co jsem ti říkala ten den, kdy jsem tě poznala? Že chci kluka, který bude mít jenom mě a já jen jeho. Tady je to... řekněme neobvyklý stav. Když si i křesťan František vzal tři ženy...“

„Ale vyčítat vám to tady nikdo nebude,“ ujistil ji Pepek. „František to měl těžší, vzal si hned zpočátku ďáblici a ta ho nakonec k polygamii dotáhla, u vás by to snad nehrozilo.“

„To doufám!“ usmála se Adélka na Kryštofa, ale v tom úsměvu byla jen laskavost bez náznaku přísnosti nebo čehokoliv jiného.

„Proč tedy nezůstanete tady?“ naléhal na ně Pepek.

„Kvůli dětem,“ řekla Adélka. „Zatím žádné nemáme a ještě dlouho je mít nebudeme, na Zemi by to ani nebylo vhodné, ale my s nimi už teď najisto počítáme. A opravdu chceme, aby naše budoucí děti vyrůstaly na Zemi.“

„Ani to vám nikdo vyčítat nebude a já nejméně ze všech,“ řekl vážněji Pepek. „Ale co vám musím říci a opakovat, budete nám chybět.“

„Neboj se, pár let to tady vydržíme,“ usmála se na něho Adélka. „Možná i pár desítek let, než se to na Zemi změní. Když se běžná délka lidského života zvedne až na stovky let, nic nezmeškáme. Ale už jsme se na všem shodli.“

„Vážně?“ zažertoval si Pepek.

„Vážně,“ přikývla Adélka.

„Pak asi o sobě víte všechno,“ ustoupil Pepek. „Takže budu mít už jen dvě otázky: kdy se chcete brát? A chcete svatbu v užším kruhu nebo s tisícovkou hostů?“

„Chceme se vzít hned jak to půjde, nejlépe dneska,“ řekla rychle Adélka.

„A co se týče hostů,“ začal Kryštof. „Tady jsme nebyli úplně rozhodnutí. Za jiných okolností bychom se chtěli brát v menší společnosti. Příbuzné ze Země bychom sem raději netahali, abychom někomu neublížili. Pozvali bychom jen tvoji rodinu a pár bažiňaček, se kterými se oba nejlépe známe. Wirael nám ale navrhla, abychom svatbu vzali manifestačně před všemi současnými návštěvníky, kdo o účast projeví zájem.“

„Takových by ale mohlo být přes dvacet tisíc!“ zasmál se Pepek.

„No právě!“ řekl Kryštof. „Nejlepším místem by byl amfiteátr, co tam chtějí Salgiel s Yazatap ukazovat potopu světa.“

„Pak jsme jen uvažovali, jestli by to mělo být před potopou nebo po ní,“ pokračovala rychle Adélka. „A shodli jsme se, že by svatba měla být napřed. Mě sice napadlo, že to bude přesně podle hesla Po nás potopa, ale Kryštofa napadlo, že by se po potopě dala naše svatba chápat jako Pokračování katastrofy. Co ty na to?“

„Vy dva jste se ale našli!“ zasmál se Pepek ještě víc. „Koukám, že vám to myslí hned v palcových titulcích! Škoda, že tu nemáme noviny!“

„Budeme vám ty naše ze Země posílat,“ sliboval Kryštof. „Založíme na Zemi vlastní noviny, to bude to první, co tam uděláme. Už jsme o nich s Víťou jednali. Nebylo to přímo o novinách, ale potvrdil nám, že nebude problémem postavit na Zemi robocentra, jen jak se to tam trochu uklidní.“

„Robocentra by snad neměla Zemi krmit novinami,“ zaškaredil se Pepek. „Myslím, že by pro ně bylo tisíc důležitějších využití. Novin jsou už dnes na Zemi tisíce tun.“

„Tak zrovna o tomhle jsme naopak s Víťou a Oldou hodně jednali,“ nedala se Adélka. „Olda souhlasí, že nemá cenu přinášet na Zem blahobyt, dokud nebudou lidi připravení, aby to nedopadlo jako u Mrzoutů. V tom světle budou noviny opravdu důležité. Dnes je jich tam opravdu hodně, ale kolik jich patří ďáblům? I když jsou redaktoři lidé, ďáblové je ovládají. Jen si vzpomeň, jak zametli s námi! Vyhodili nás, ani jsme nemrkli a v žádných jiných novinách už jsme se ani prstíčkem nezachytli. Že tím úroveň našich novin poklesla? No bóže, to bylo asi to poslední, co je zajímalo.“

„Ďáblové jsou ale minulostí,“ připomněl jim Pepek.

„Ti hlavní zmizeli, ale tisíce homunkulů na Zemi zůstalo,“ nedala se Adélka. „Dobře víme, jak jednají i bez svých pánů. Ve vymýšlení darebáctví jsou vynalézaví, že nad sebou ďábelský dozor ani nepotřebují. Čekáme, že se na nás sesypou jako hejno sršňů, budou se nás snažit vyřídit všemi způsoby, od pomluv po násilí. Nezapomeň, po ďáblech jim k tomu zůstaly i prostředky všeho druhu.“

„No právě!“ zapochyboval Pepek. „Jak dlouho asi vydržíte, kdyby se na vás opravdu všichni sesypali jako ti sršni? Den, možná dva?“

„Promyšlené to máme dost a Olda s Víťou nás v tom podporují, vyjasni si to s nimi,“ odvětila Adélka. „Samozřejmě musíme přijmout důkladná bezpečnostní opatření. Kluci nás zasypali spoustou katastrofických nápadů, ale všechny by se daly vyloučit. Nesměli bychom bydlet v normálních bytech, jsou příliš na ráně najatým zabijákům. I redakci musíme umístit do bezpečí. Oldu napadlo usídlit se v nějakém pustém světě. Měl by to být blízký soused Země, aby nebyly problémy s dopravou, ale nesmíme ohrožovat místní obyvatele. Výběr se tím zúžil na Gehennu, ale to není tak špatný nápad, jak to možná na první pohled vypadá. Pan Vávra tvrdí, že tam zná opuštěné pevnosti, ponechané jako nástraha, které by dokázal zprovoznit. Co myslíš, ukecáme ho, aby přesunul vězně z pevnosti Myeor do Raphaelova Arestu? Nám by ta pevnost pro začátek stačila.“

„Řekl bych, nechte Gehennu Gehennou,“ vzdychl si Pepek. „Já bych tam bez vážných důvodů nevlezl ani za zlaté prase. Nejbezpečnější byste byli na Zemi, je tu spousta nádherně zabezpečených pevností, mám na mysli opuštěná ďábelská podzemní sídla. Žilo by se vám tam jako v bavlnce a rozhodně byste nebyli odtržení od světa jako v Gehenně. Ďáblové měli komunikační kanály dokonalejší než lidé nahoře, aby byli vždycky o všem informovaní. Tam byste mohli vydávat noviny ve velkém. A kdyby tam zacláněli služební homunkulové, pošleme je za ostatními do Raphaelova Arestu, aby na světě nezůstal jediný svědek, nikdo, kdo by vás tam mohl ohrožovat.“

„Jediný nebezpečný bod by potom byla distribuce,“ vzdychl si Kryštof.

„I to se dá zajistit,“ nedal se Pepek. „Můžete využít některý Marsický svět, ďáblové už vás tam ohrožovat nebudou, postavíme tam tedy překladiště. Můžeme jich postavit i víc, aby byly v záloze. Navrhl bych přepravovat noviny na návěsech v nevratných kontejnerech, které by se daly po vyložení změnit na jednoduché domky. Zabijete tím dvě mouchy jednou ranou. Domky se na Zemi vždycky uplatní, těch tam nikdy nebude dost. A když se nebudou vracet, nikdo vám do nich nepřibalí bombu.“

„No vidíš!“ rozjasnil se Kryštof. „Bál jsem se, že nás od toho budeš odrazovat a zatím nám dáváš docela dobré nápady!“

„Odrazoval bych vás od nesmyslného hazardu,“ odvětil Pepek. „Tohle ale nesmyslné není. Lidstvo přišlo o vládce, ale to neznamená, že smíme nečinně zůstat v Oáze stranou ode všeho. Budeme se muset o Zem zajímat, je to nezbytné a nevyhnutelné.“

„Taky si to myslím,“ přidal se Kryštof. „Zemi dnes chybí stabilita. Po pádu ďáblů se vyrojí spousta menších místních vládců, kteří by v jejich díle pokračovali. Tomu musíme zabránit. Alfréd Schmidke doufá, že zpacifikuje část Mafie, ale sám na všechny nestačí.“

„Už jsme s ním mluvili,“ přidala Adélka. „Tvrdil, že pokrok, který chceme přivézt na Zem, musíme dávkovat opatrně. Ani andělské dary nejsou bezpečné před zneužitím. Není to tak dávno, co Vávra přivezl na Zem plodiny od Xijtranů a letecké motory ďáblů. Hitlernafta světu skutečně významně pomohla z palivové krize a nová letadla se také začala brzy stavět, jenže Američané začali jako první vyrábět bombardéry a války nejenže na Zemi nepřestaly, ale Američané by je rozšiřovali i do vesmíru. A nebyli za tím jen ďáblové! Pozemšťané jim v tom tak zdatně pomáhali, až je skoro nemožné je od sebe odlišit.“

„Taky je mi to jasné,“ souhlasil Pepek. „Nebojte se, nenecháme vás v tom samotné.“

„Říkal jsi ale, že se na Zem vrátit nemůžeš,“ připomněla mu Adélka.

„Nemohu tam mít rodinu,“ opravil ji Pepek. „Vybral jsem si tefirky, musím žít s nimi. Nechápej to ale jako žalář. Zemi můžeme navštěvovat, i když tam trvale žít nebudeme.“

„Takže nás budeš podporovat?“ rozjasnila se Adélka.

„To se rozumí!“ slíbil jí Pepek. „Budeme podporovat stejně kolonii na Bykyle, jako lidi na Zemi. A jestli se dohodneme s tefiry na Firhoi, můžeme se kamarádit i s nimi a to by bylo ještě lepší.“

„A co Xijtrané, nebo ti lidičkové na Pegsda?“ nadhodila Adélka.

„Přijdou na řadu později,“ uklidňoval Pepek její nadšení. „Teď se jim jistě ulevilo od nájezdů z Gehenny, později jim pomůžeme i jinak, ale teď máme nejdůležitější úkol přinést na Zem spravedlnost. Té se tam nejvíc nedostává!“

„Budeme se snažit,“ přikývla Adélka.

------------------------ Poznámky:

  13 Národní technické muzeum v Praze na Letné

Errata:

11.08.2021 15:00