Vítej, návštěvníku!

Pomoc

Hosté z Bykyle i ze Země si pobytu v Oáze užívali víc než vrchovatě.

Obyvatelé Oázy jim v krátké době ukázali to nejlepší, čím se mohli chlubit. A nebylo toho málo. Pravda, početné rodiny v Oáze neodpovídaly pozemským zvykům, ale kritikové dostávali pořád stejnou odpověď: Nikdo za to nemůže, je to jediný možný důsledek zdejší genetické odlišnosti. Část kritiků dál cosi brblala o Boží nepřirozenosti, ale pro místní byl ten problém dávno oddiskutovaný, nemínili se o něm dohadovat a kritikové tak nenaráželi na odpor. Ano, máte pravdu, na Zemi je to jinak, ale tady je to docela přirozené a nemůže to být nemravné, opakovali jim trpělivě nejen ďáblice, ale i pozemšťané, kteří se tu mezitím zabydleli. Neznají ostatně i muslimové mnohoženství? Proč by jim vadily tefirské rodiny? Že je v nich nejen více manželek, ale i manželů? To je přece spravedlivější, ne?

Zatím se ale nezdálo, že by to někoho ze zachráněných obyvatel Jeruzaléma nadchlo. V oblastech světa, kde víra pomáhá udržovat pospolitost části obyvatel proti táboru opačné víry, se lidé k radikální změně názorů odhodlávají jen ztěžka. Na druhou stranu muslimy odrazovalo, že v mnohoženství v Oáze nemají muži hlavní a vlastně jediné rozhodovací slovo. Žen je tam sice víc, ale – ó hrůza! – nejsou svým manželům nijak podřízené, takže se mohou účastnit – a také se účastní – i nebezpečných výprav nejen po boku svých manželů, ale i samostatně! A občas – vlastně často – výpravě velí žena, i když je v ní muž, který se tak stává jejím podřízeným!

Svatba Adélky s Kryštofem vyšla ale velkolepě a části kritiků nahnala vodu na mlýn.

„Hleďme, najednou to jde i normálně!“ neslo se mezi přihlížejícími.

Pak se dozvěděli, že to je proto, aby se ti dva mohli vrátit na Zem, kde budou muset respektovat pozemské zvyky.

„Na Zem se mohou vrátit jen lidé, kteří se na Zemi narodili,“ snažil se to Pepek všem vysvětlit, když ty dva podle zdejšího práva prohlásil za manžele. „Přejme jim všichni, aby se jim tam dařilo.“

Novomanželé nadšeně přijímali gratulace, ale veliký amfiteátr se už začal připravovat na úplně jinou podívanou. První částí měly být Yazatapiny autentické záznamy ze skutečné potopy světa, způsobené kdysi dávno ďábly. Druhou část záznamů přinesl pan Vávra, který je měl ve svém velitelském vimaanu z doby, kdy byl kněžnou Árjů. Je nutné přiznat, že měl záznamy novější, lidem bližší a tedy důležitější.

Tefirské záznamy jsou dokonalejší než pozemský film. Nejen tím, že z nich vyvstávají třírozměrné objekty, ale kromě toho působí i na smysly, které pozemský film ponechává na okraji zájmů. Člověk si ledacos domyslí, ale lidská fantazie v tomto směru přece jen není dost přesvědčivá. Při spatření něčeho hnusného se vám může vybavit i smrad, který k tomu patří, ale v žádném kině se tím nebudete tak dusit, jako při pravých tefirských záznamech.

Již pohled na spousty vod, padajících z černého nebe, vyvolával pocit nebezpečí, ještě podtržený vnímáním syrové vlhkosti, hukotu kalných vod a tříštěním lámajících se stromů. V řevu vichru se skoro ztrácel marný křik a úpění posledních lidských bytostí. Zběsilá voda je vyplavovala z posledních úkrytů, než je přikryla rozbouřenou kalnou hladinou, odkud se již nikdo živý nevynořil.

„Za několik desetiletí pomalého vysušování jsme do stratosféry dostali velké množství vody,“ komentovala to Yazatap. „Během té doby hladina oceánů poklesla a lidé závislí na moři si svá obydlí přesunuli blíž k vodě. Když se voda téměř naráz na povrch Země vrátila, hladina oceánů se opět zdvihla a po příbřežních městech nezůstala ani nejmenší stopa.“

Nemluvila tefirštinou. Tefirský záznamník, přepnutý na promítání, by dokázal zesílit její hlas, ale ne přeložit tefirštinu do jiných jazyků. Víťa ale přinesl zesilovač Mrzoutů, který zesílil do celého amfiteátru všesměrovou telepatii, stačilo přiložit k hlavě snímač.

„Ale co na horách?“ ozval se z davu kdosi odvážnější. Otázka byla v hebrejštině, což Yazatap nedělalo potíže.

„Správná otázka,“ souhlasila a pro jistotu ji zopakovala telepaticky: „Jak asi dopadli lidé na horách, kudy se při potopě voda jen přehnala? Lidé obvykle nežijí až na vrcholcích, ale maličko níž, v údolích. Tam se ale voda z vrcholků hor přiřítila v podobě dvacetimetrové vlny a smetla i nejpevnější kamenné stavby i s lidmi. Nebylo před ní úniku. A zatímco lidé, žijící na břehu moře, se jen utopili, těla ostatních se do moře dostala rozemletá na kousky. Dopadly tak i mohutné kmeny stromů a jistě uznáte, že dřevo je maličko pevnější materiál, než měkká těla lidí i zvířat.“

„Vy jste u toho byla?“ zeptal se kdosi zaraženě.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Yazatap. „Stalo se to dřív, než abych u toho mohla být, potopu jsem znala jen ze záznamů. Jsem ale ďáblice a musím přiznat, byla jsem pěkná bestie. Jako děcko jsem si ty záznamy ráda prohlížela, litovala jsem, že jsem u toho nebyla a obdivovala ty, kdo tuhle spoušť vymysleli.“

„Já jsem u toho ale byla¹⁴,“ řekl temnějším hlasem Ota Vávra.

Potíž byla v tom, že ještě neměl telepatii. Dokázal by to říci všemi jazyky, kterými se dnes v Oáze mluvilo, včetně tefirštiny, ale musel by to pokaždé znovu opakovat.

„Klidně mluv, Oto,“ pobídl ho ale Pepek. „Yazatap to přetlumočí.“

Yazatap rychle přikývla. Ani jí nedělaly jazyky problém, takže pan Vávra mohl mluvit libovolnou řečí. Yazatap s telepatickým zesilovačem obsáhla bez problémů celý amfiteátr, takže si někteří ani neuvědomovali, že k nim pan Ota nemluví jejich mateřštinou.

„Mám v sobě ďáblici, jednu z pekelných kněžen,“ začal pan Ota s vysvětlením. „Žila pětatřicet tisíc let, vystřídala několik těl a u mě snad skončí, ale díky ní si pamatuji i potopu světa. Byla taky pěkná bestie a měla na ní nemalý podíl, jen tomu neříkala vina, ale zásluhy. Záznamy Yazatap Horákové zřejmě pocházejí z dnešního středního Východu. Moje ďáblice byla tou dobou někde na místě dnešní Indie. Tenkrát tam byla vyspělá říše Atchoe, lidnatější než dnes. Voda ji smetla, města i menší osady, lidé se topili po milionech, ale poměrně dost lidí by tu katastrofu přežilo. Říše Atchoe měla flotilu velikých lodí kvůli obchodu se svými sousedy, hlavně s ostrovy Cibilgó na místě dnešní Indonésie. Jenže vimaany ďáblic létaly nad mořem a přeplněné lodě i s lidmi s gustem potápěly. Nevím, kolik lodí jim uniklo. Bible trvá na jedné jediné Arše, já sám doufám, že se pár lodí schovalo mezi ostrovy, ale tisíce jich rozhodně nebyly a jinde ve světě to nebylo o moc lepší. Větší vyhlídku měli lidé ukrytí ve vysokohorských jeskyních, tak snad přežilo dost lidí v Kordillerách, v Tibetu a v Číně. I dnes stojí některá obydlí vysoko v horách. Poblíž vrcholků byly i přívaly vody slabší a lidé se proti nim udrželi.“

„Jak se mohly lodě schovávat mezi ostrovy, když byly potopou spláchnuté?“ zajímalo někoho z diváků.

„Na některých nezatopených vrcholcích nižších hor přece jen nějaké stromy zůstaly,“ vysvětloval to pan Ota. „Tak to jistě přežila i některá zvířata. Noe by těžko dokázal rozvážet klokany do Austrálie a lamy do Jižní Ameriky, o jedovatých hadech ani nemluvím.“

„Ať to bylo jakkoliv, potopa vrhla lidi o tisíce let zpátky,“ souhlasila Yazatap. „Kdo ji přežil, začínal od úplného začátku. Vědci se na lodě nedostali, většina oborů lidské činnosti úplně zanikla a musela být po tisíciletích znovu objevována. V nastalém boji o holé přežití měli největší naději primitivové, zejména rybáři. Ti ale úroveň civilizace neudrželi.“

„Říše Atchoe v Indii měla slušně zvládnutou technologii železa, vyspělé zemědělství a rozsáhlé knihovny,“ přidal Ota Vávra. „Zemědělství spláchla voda, po průmyslu nezůstala ani stopa a potomci těch, kdo to přežili, již pouhých pár set let po potopě neznali písmo.“

„A vy jste pak lidmi jako primitivy pohrdaly,“ potřásl hlavou Pepek.

„Však se za to dneska stydíme,“ vzdychla si Yazatap. „Ale to je asi všechno, co s tím můžeme dělat, napravit se to nedá. Tenkrát jsme to považovali za správné. Lidé pro nás byli podřadná rasa a na jejich životech nám nezáleželo. I dnes přece někteří považují jiné lidi za méněcenné a neumí si jich vážit.“

„Ano, přesně tak to je!“ ozvalo se z davu arabsky. Pepek tomu nerozuměl, ale smysl si rychle domyslel podle reakce Yazatap.

„Smutné je, že to často bývá vzájemné!“ okřikla ho. „Jedni neuznáváte druhé, kdeco si navzájem oplácíte a ještě vyhledáváte spory. Oko za oko, až budete všichni slepí!“

„A vy nás už uznáváte?“ ozvalo se vyčítavě.

„To už jste mohli u většiny obyvatel Oázy poznat!“ odvětila Yazatap. „Pevně doufám, že jsem i já svou nejhorší pýchu překonala, i když to nebylo mojí zásluhou. Musela jsem ale projít beznadějným stavem duchů, kdy jsem žíznila nad potůčkem čisté vody, které jsem se nemohla napít, procházela jsem skálou, ale nemohla jsem utrhnout ani stéblo trávy. Změnilo mě to tak, že dnes lidem pomáhám a jsem pyšná za každý zachráněný život, ať už je to život pozemských nebo ďábelských dětí.“

„Vy ďáblové byste přece měli být nesmrtelní!“ divil se kdosi, pro změnu hebrejsky.

„Ne, to nejsme,“ nesouhlasila Yazatap. „Život máme delší, ale ne věčný. Skvěle se nám podařilo oddálit stárnutí, je mi tři a půl tisíce let a počítám ještě s další tisícovkou, než na mně bude věk znát. Jenže úmrtnost ve válce jsme měli příšernou a tím se to otočilo, náš průměrný věk byl kratší, než je dnes v současných vyspělých lidských zemích.“

„Co ale chcete na Zemi dneska?“ tázal se opět kdosi, tentokrát arabsky a nevlídně.

„Chceme vám lidem pomoci od špatných vládců,“ chopila se otázky klidně Yazatap. „Máme spoustu možností a některé k tomu využijeme.“

„V první fázi stačí zbavit lidi vlády ďáblů a jejich pomahačů.“ zjednodušil to Pepek.

„V tom bychom měli lidem pomoci především,“ souhlasila s ním Yazatap. „Musíme ale přiznat pravdu i panu Alfrédovi. Nebude to jednoduché.“

„To snad nikdo netvrdí,“ souhlasil s oběma pan Vávra. „Bude to velká fuška, než svět zbavíme ďábelských pohrobků. Dokud budou u moci, nedá se dělat nic jiného, všechno by obrátili proti lidem.“

„Znamená to snad, že nám chcete vnutit svoji vládu? Co když ji ale nechceme?“ ozval se opět nesouhlasně někdo z Arabů.

„My vám vládnout nebudeme!“ ujistila ho Yazatap s trpkým úsměvem. „Ani po tom netoužíme, to by byla jen výměna jedněch ďáblů za jiné, žádná změna. Budete se muset naučit vládnout si sami, i když to zatím neumíte. Sama jsem velice zvědavá, jak vám to bez vašich dosavadních pánů půjde. A že to nebyli žádní andělé, tím si můžete být jistí!“

„Tak co vlastně chcete na Zemi dělat?“ dožadoval se Arab stále odpovědi.

„Trochu se mezi vás zamícháme a když se vaši spoluobčané v zodpovědných funkcích nebudou zodpovědně chovat, svrhneme je,“ řekla s klidným úsměvem Yazatap.

„A co když ani o takové vměšování nebudeme stát?“

„Kdo o to nebude stát?“ usmála se klidně Yazatap. „Nějaké zkušenosti s tím máme, většinou příznivé. Pochopitelně se to nebude líbit těm nezodpovědným, kteří se k ostatním chovají jako k nevolníkům. Většina lidí ale brzy pochopí, že nám jde o spravedlnost. Těm to vůbec vadit nebude, naopak. Jen to přivítají.“

„Jenže my si chceme vybrat vládu sami!“ trval na svém Arab. „A když to bude nutné, budeme ji také bránit. A třeba i se zbraní v ruce!“

„Se zbraní v ruce půjdete proti duchům?“ zasmála se Yazatap, ale pozorně se zadívala do davu, aby si toho tvrdohlavce zapamatovala.

„Nový druh munice prý dokáže zabít i ducha!“ opáčil Arab.

„Jak vidím, máte nejčerstvější informace přímo od ďáblů,“ zvážněla Yazatap. „Jenže vám nebudou nic platné. Ta tajná munice ještě nikoho z nás nezabila, ale počítáme ji jako dum-dum a její používání budeme hodnotit okamžitým odesláním do pekla.“

„Mně horko nevadí!“ odvětil lehkomyslně Arab. Zřejmě neměl ani tušení o výhodách andělských darů, jakou byla i Yazatapina fotografická paměť, to by se jistě držel zpátky.

„Asi budete nepříjemně překvapený,“ zasmála se ďáblice. „Do pověstného pekla pro hříšníky se už nedostanete, ale vařící olej není jediný možný trest. Známe třeba Raphaelův svět, kde je jen led, sníh a mráz.“

„Svět zvaný Sibérie je co do mrazu ještě krutější,“ doplnil ji pohotově Pepek. „To pak není příjemný odpočinek ani pro samotné ďábly. Kdo z lidí se bude chovat nezodpovědně, dostane od nás jedno varování a když si nedá říci po dobrém, poletí tam.“

„Ale to přece není možné!“ vybuchl Arab. „Alláh to nedopustí!“

Alláh to nedopustí! ušklíbl se Pepek, ale nedal na sobě nic znát. Za každé války se na Zemi odehrávaly hrůzy a nikdy se proti nim nikdo nepostavil.

Gabriela Affariss, maršálka Baalů, se kdysi sešla s Mohamedem a umožnila mu dobýt Mekku, což dodalo jeho přívržencům na celá staletí sílu k neuvěřitelným krutostem. Tenhle pravověrný by měl být rád, že se ďáblice obrátily na dobro, ačkoliv je docela dobře možné, že v tom bude vidět zlo a bude úpěnlivě prosit Alláha o pomoc. Ale nač? Opravdu je kruté zabíjení nepřátel bohulibým skutkem? Pepek si to rozhodně nemyslel.

Yazatap si samozřejmě neodpustila záznamy ze svého pobytu na Zemi v dobách krále Šalamouna, jen se zdržela hodnocení. Pepek už to znal a věděl, jak bývalá královna o svém pradávném milenci smýšlí. Znal Šalamouna nejen ze záznamů, ale zejména z Yazatapiných vzpomínek a ty byly syrovější než záznamy z oficiálních ceremonií. Jedno ale bylo všem od začátku jasné: na těch záznamech je skutečně Yazatap. Nešlo jen o podobu, ale i o způsob chůze, hlas i drobné bezděčné grimasy. Pochybovači by museli napadnout pravost záznamů jako celku, ale to by znamenalo nevěřit ani vlastním smyslům.

Pepek se po ukončení svatebních obřadů a prvních historických záznamech nenápadně vzdálil. Nebylo to těžké, většina lidí viděla tyto historické záznamy poprvé, upoutaly skoro všechny. Pepek byl jedinou výjimkou. Nebylo to ale tím, že by všechny záznamy již viděl. Podrobně shlédl jen ty Yazatapiny, o záznamech dovezených panem Vávrou nevěděl nic víc než pár letmo zaslechnutých zmínek. Výhodou rozlehlého amfiteátru je, že tyto historické klenoty mohly shlédnout obrovské počty lidí současně. Výhodou menších místností je méně rušivých vjemů z okolí, člověk se lépe soustředí na to, co vidí. Pepek věděl, že si všechno brzy prohlédne někde v klidu, kde se na to lépe soustředí. Proto mu nevadilo, že záznamy zaujaly všechny ostatní natolik, že si nikdo nepovšiml jeho tichého odchodu. Chtěl si něco v klidu promyslet. A musel být na to sám.

Vydal se po okružní cestě kolem ostrova. Minul dům, kde dnes obětavá Tabris hlídala své i jeho děti, minul pomníky včetně svého vlastního a zamířil do ještě málo zastavěného koutu ostrova pod horou, která získala jméno v době jeho nedobrovolné jednodenní a přitom tříleté nepřítomnosti. Medvědí hora nenesla jméno podle toho, že by tu někdo někdy spatřil medvěda, ale podle tvaru, vzdáleně prý připomínajícího tvar medvědího hřbetu. Zastavil se před strmou skálou úpatí. Chtěl si tady o samotě něco ujasnit, co jistě nebude bez významu.

»Alláh to nedopustí!« křičel ten Arab.

Nebyl sice označený ďábelským cejchem, ale věděl o duální munici, nejčerstvějším tajemství pozemských ďáblů. Musel mít tedy kontakt přinejmenším na jejich pomocníka. Ti přece k podpoře svých cílů zakládají mafiánské organizace z lidí neoznačených cejchy, kteří ale rovněž tak vynikají škodlivostí.

V Oáze je i ďábelský pomocník téměř neškodný. Není ozbrojený, když se nepočítá, co by mohl využít z místních zdrojů, od kamenů a klacků po kuchyňské náčiní a nádobí. Je ale namístě otázka, zda bude správné takové lidi vracet spolu s ostatními na Zem. Nu což, to bude předmětem diskusí, až na to bude čas. Horší je, že v některých lidech ani zázračná záchrana nevyvolala pocit vděčnosti a nepřinutila je zamyslet se nad sebou. Co teď s nimi?

Pepek se posadil na velký kámen. Byl vyhřátý a ohlazený, příjemně se na něm sedělo. Ano, tady mohl nerušeně, v klidu přemýšlet.

Jak to ten chlap křičel?

»Budeme svou vládu bránit! A třeba se zbraní v ruce...«

Jakou vládu chce ale bránit?

Nejspíš tu, která ho vyzbrojila duální municí... Vládu, která by pokračovala v tom, co tady ďáblové rozehrávali už celé tisíce let. Vždyť ani ďáblové by nedokázali svět ovládat tak pevně bez svých lidských sluhů, ať už homunkulů, nebo jelimanů.

Atomovou bombu nemusel dopravit do Andělského světa sebevrah, ale vyloučeno to není a je to naopak velice pravděpodobné. Takoví lidé prostě na světě jsou, nemá smysl před tím zavírat oči. Ze světa během Kongresu zmizeli ďáblové, ale jejich široce rozvětvené sítě lidských pomocníků zůstaly a jsou mnohem početnější. Větší část není označená ďábelským cejchem a bude těžké je vypátrat, pokud se sami neprozradí. Kéž by to bylo jen takovým nenávistným výkřikem, jako se prozradil tenhle!

Pepek věděl, že je čeká dlouhá a nekončící práce, než se jim podaří lidstvo vyčistit od posledních zbytků ďábelské minulosti. Vlastně ani nemohou vyčítat Alfrédu Schmidkemu, že problém ďáblů vyřešil tak rázně. Použil jen totéž co ďáblové proti Andělskému světu. Že si Učedníci slibovali takových metod nepoužívat? Schmidke o té nepsané dohodě nevěděl, nebyl jí tedy vázaný. Málo platné, v jeho situaci to bylo správné řešení. Parta Oty Vávry na Bykyle byla slabší a tedy ohroženější než Učedníci, i když měla a v nouzi i použila torzní bomby zděděné po Hitlerovi. V jejich situaci se to nedalo jednoznačně odsoudit, ačkoliv při tom zahynuly i tisíce nevinných. Alfréd má pravdu, v nejbližší válce by byl počet nevinných obětí mnohem vyšší. I když ani teď není jisté, jestli tím nějaké válce zabránil. Neměl přístup do všech ďábelských armádních štábů a i když ďáblové ze světa zmizeli, nikdo nemůže ručit za jejich homunkuly. Alfréd díky svému novému tělu ďábla může vyřídit alespoň své bývalé homunkuly, ale ne všechny. I když by bylo dobré i to, co ještě dokáže.

Ano, ale co dál?

V Sibérii je kolem dvou tisíc zneškodněných, zato neuvěřitelně dlouhověkých ďáblů. Dosahují prý věku až sta tisíce let, ale bez žen se nemohou rozmnožovat a jsou tam pěkně u ledu, přeneseně i doslova. Ti už nebudou nebezpeční, postačí občas je zkontrolovat, aby se jim nepodařilo to přírodní vězení opustit, ačkoliv ani to není pravděpodobné. Že mají pouhé dvě tisícovky zloduchů pro sebe celý svět? Aťsi, Sibérii jim nikdo závidět nebude, o tu se nedá čekat žádná tahanice.

Dobré je už to, že Oáza a Bykyle jsou v současné době bezproblémové kolonie. Parta z Bykyle se zřejmě spojí s partou z Oázy. Nebudou už muset používat torzních bomb, i bez nich budou silnější. To by mohl být dobrý základ.

Velkou neznámou jsou ale ďáblové kmene Asbeelů na Firhoi. Ota Vávra je chválil, jak se nedávno zbavili nenávisti, ale ukázalo se, že to není pravda. Pořád u nich přetrvává ta prastará animozita k andělům. Dobrá, s tím jim Oáza pomůže. Salgiel už zaškolila několik svých kolegyň, jistě vycvičí další odbornice přímo na Firhoi. Asbeelové si za pár tisíciletí na Firhoi zvykli, je to teď jejich domov, vracet se na zničenou Gehennu nechtějí a obavy z nich možná nejsou na místě. Až se přestanou obávat nájezdníků z Gehenny, mohli by skoncovat i se zbraněmi, jako se jich zbavila Oáza. Pan Vávra tvrdil, že to už jednou udělali a nebýt šílených pozemských válečníků, žádné zbraně by neměli. Jistě budou rádi, že si mohou po tisíciletích neustálého napětí konečně oddychnout, budou ale ochotní pomáhat lidem? Nebo to všechno zůstane na nepříliš početné skupině obyvatel Oázy, doplněné o pár stovek lidí z Bykyle? Dohromady jich je méně než ďáblů. Nebude to příliš těžký, až nadlidský úkol?

Až se z toho Pepkovi točila hlava, když o tom přemýšlel. Pravda, válka proti ďáblům začala za podstatně horší situace. Zničení Andělského světa byla prohra na celé čáře, přišli prakticky o všechno, ale když se rozhodli začít znovu jako lovci ďáblů, měli před sebou cíl – zbavit Zemi ďáblů. Kdo by si pomyslel, jak brzy toho dosáhnou? Nerozhoduje přispění skupiny Vávry z Bykyle, i sami by to dokázali, a s menším počtem obětí, ale kdo by tušil, že další cíl bude jednodušší a přitom složitější než první?

Jednodušší, neboť ďáblové byli nepochybně tvrdšími protivníky, ale složitější, protože lidských bestií je stokrát, ne-li tisíckrát víc a jsou mezi ostatními lidmi dobře rozptýlení.

Začít s tím ale budou muset. A čím dřív, tím lépe. Každé zdržení pomůže ďábelským homunkulům lépe se zamaskovat a upevnit si pozice. Dnešní den nebude ztracený, spojení Oázy s Bykyle je pro obě strany úžasným přínosem, ale nejpozději od zítřka by bylo dobré na Zemi začít.

Ano, teď už zbývá jedině Země, ale bude to fuška!

Pepek si dovedl živě představit, že i ostatní o tomhle přemýšlejí. Věděli o tom všichni stejně, ale při samostatném přemýšlení se přece jen mohli v názorech rozejít. Později se asi sjednotí na tom nejlepším nápadu, ale nemá cenu čekat, kdo s tím přijde. Každý o tom musí přemýšlet a jistě to všem vrtá hlavou, i když se možná právě teď dívají na prastaré záznamy, nebo se starají o hosty z Bykyle. Večer si to jistě dají dohromady.

„Pepku! Kde jsi? Přileť rychle domů, máš tu návštěvu!“ ozvalo se mu ale v té chvíli v hlavě směrované telepatické volání Ramiel.

„Jakou návštěvu?“ zeptal se jí stejně telepaticky.

„Jeden z tvých českých krajanů, od Vávry z Bykyle,“ informovala ho Ramiel ochotně. „Ale chce jen tebe, s námi se domlouvat nechce, víš přece, že lidé...“

„Já vím, nejsou zvyklí na telepatii,“ odtušil Pepek a vstal z vyhřátého kamene.

Otočil se směrem k domovu, nadechl se a vzlétl. Hosta se nesluší nechat čekat. Na tak krátkou vzdálenost se ani nedostal nad koruny stromů a už musel dolů. Přede dveřmi jejich domku nikdo nestál, asi byli všichni uvnitř. Pepek hladce přistál na obě nohy na plochých kamenech zápraží, zhoupl se v kolenou, jak vyrovnával rovnováhu, a otevřel dveře. Chodbu přešel rychle a konečně vstoupil do velké haly, kde zůstal stát hned za dveřmi.

Hala nebyla přeplněná, jak víceméně očekával. Mimo jeho rodiny, zastoupené Marií, Ramiel a Yazatap, tu seděl u stolku nad oranžovou xijtranskou kávou jen jeden cizí člověk. Oblečený byl všedně, do nenápadné strakaté košile s džínami a nevypadal nijak zvláštně. Při jeho spatření ale Pepek ztuhl jako přimražený a svět se s ním pořádně zatočil.

Rozhodně měl ale proč.

Skoro minutu stál Pepek ve dveřích a zhluboka dýchal, než se vzpamatoval. Teprve pak sebou trochu trhl a vykročil k ostatním.

„Tak tě tady u nás vítám,“ oslovil návštěvu nahlas a česky. „Neposadíme se všichni? Muži mají při jednání sedět!“

Ramiel se už zvedala, ale když Pepek všem navrhl sedět, zase dosedla do pohodlného zeleného křesílka, jen je předtím odstrčila, aby mezi ní a Máňou udělala mezeru pro Pepka.

„Vy se znáte?“ podivila se taky česky a dívala se přitom tázavě na Pepka.

„On mě zná velice dobře,“ vzdychl si Pepek. „Já jsem ho v životě neviděl, ale poznal jsem ho na první pohled. Jen by mě zajímalo, proč vypadáš zrovna takhle?“

Poslední věta zněla jako výčitka a byla zřejmě určena návštěvníkovi.

„Vypadám jak vypadám,“ odtušil neznámý. „Jak vidím, nemělo to velký účinek, když jsi mě poznal. Gratuluji, čekal jsem, že na to tak rychle nepřijdeš.“

„Teď tomu ale nerozumím,“ otočila se k němu Yazatap. „Jak jsi to myslel, Pepku? Očekával jsi snad návštěvu ve společenském obleku?“

„To ne,“ řekl suše, ale vážně Pepek. „Čekal jsem ho už hodně dlouho, přál jsem si to, těšil jsem se na to. Jen jsem nečekal, že se tu objeví jako mrtvola.“

„Počkej, Pepku, to snad přeháníš!“ zamračila se také Marie, ale i ona ochotně uhnula s křesílkem stranou, aby se k nim Pepek vešel.

„Nepřeháním,“ vrtěl Pepek hlavou, ale nepolevil ve vážnosti. „Už jste se tady všichni vzájemně představili? Nebo se toho mám chopit sám?“

„Už jsme se představovali,“ ujistila ho Ramiel. „Pan Dušek je náhodou fajn člověk, jen mi není jasné, proč chce zrovna tebe. Když chce z naší rodiny nějakého chlapa, proč by mu nestačili Olda nebo Víťa?“

„Já to vím,“ vzdychl si Pepek. „Zato vy ještě nevíte vůbec nic.“

Posadil se na křesílko, které si předtím přitáhl mezi Ramiel a Máňu.

„Až na jméno toho opravdu moc nevíme,“ souhlasila Yazatap. „Ale co to má všechno znamenat? Hovoříš taky nějak moc tajemně.“

„Tajemně, to je spíš jeho parketa,“ vzdychl si Pepek a pokynul hlavou k neznámému. „Takhle, jak se tu objevil, mu ani pořádně vynadat nemohu. Gratulovat mu k tomu nebudu, to by musel být člověk a to on není.“

„Počkej!“ ztuhla i Yazatap. „Chceš říci, že je to ďábel? To bych snad měla poznat!“

„Nemůžeš v něm poznat ďábla, to on opravdu není,“ ujistil ji Pepek.

„Tak kdo je to?“ opáčila už napjatě Yazatap, zvědavá jako všechny ostatní.

„Mě by spíš zajímalo, proč mi chceš vynadat,“ usmál se návštěvník.

„Zeptal bych se tě jenom na jedno,“ zvážněl ještě víc Pepek, až se zdálo, že se mračí. „Proč jsi nechal spálit Andělský svět?“

„Počkej, Pepku... když není ďábel, tak za to přece nemohl...“ začala nesměle Yazatap, ale Pepek ji nenechal dokončit větu.

„Neříkám, že to udělal!“ vybuchl. „Ale jako jediný dobře věděl, co se stane! A jedině on tomu mohl zabránit. Jenže nezabránil. Proč?“

„Zkáze Andělského světa přece nemohl zabránit nikdo, to už jsme...“ začala Yazatap.

„On mohl!“ ukázal na návštěvníka prstem Pepek. „Ale nezabránil! Cožpak to ještě nechápete? Vždyť je to přece – Přítel andělů!“

Jak se dalo čekat, všechny tři ženy znovu ztuhly překvapením. Jen návštěvník a Pepek zachovali klid. Chvíli bylo ticho, dokonce i protřelá ďáblice Yazatap potřebovala čas, aby se z toho ohromení vzpamatovala.

„Vypadá to hodně trapně, co?“ obrátil se po chvilce Pepek na podivnou návštěvu už zase smířlivějším tónem. „Nemohl bys aspoň vypadat jinak?“

„Pepku!“ vydechla Marie. „Jak to s ním... Proč ho...“

„Má pravdu,“ zastal se Pepka vážněji návštěvník. „Ta podoba nebyla nejšťastnější.“

„Vy jste...“ začala Ramiel bázlivě, ale pak se najednou nadechla a změnila tón hlasu do útočnějšího. „Proč to vlastně Pepkovi připomínáte?“

„Aby mi nemohl na uvítanou od plic vynadat,“ usmál se smutněji návštěvník. „Proto jsem mu připomněl jeho vlastní minulost. Ano, vypadám přesně tak, jak by vypadal jeho dávný trýznitel Kráječ, kdyby ho tenkrát Pepek nezabil.“

„Toho gaunera znám jen z Pepkových vzpomínek, ale sama bych ho určitě nepoznala,“ nedala se Ramiel. „Jen Pepek si mohl domyslet, jak by asi dneska vypadal, kdyby nebyl po smrti. Ale nemyslím, že je správné vypadat jako grázl...“

„Máš pravdu,“ přikývl návštěvník. „Podoba grázla nebyla nejvhodnější. Ale byl první Pepkovou obětí a myslím, že to mělo aspoň trochu účinek.“

„To teda jo,“ vzdychl si Pepek. „Proto jsem tě taky hned poznal. Znáš mě příliš dobře, abys věděl, že na jeho zmrtvýchvstání neuvěřím, ale potkat někoho, kdo je dávno po smrti, navíc mou vinou, to není tak všední, aby to člověkem nezamávalo.“

„Zvlášť, když jsi mu sám pomohl do hrobu,“ dodal Přítel.

„Jistě,“ přikývl Pepek. „Ale víš to od začátku a nebyl jsi proti tomu. Proč to vytahuješ zrovna teď?“

„Abys mi nemohl na uvítanou vynadat,“ opakoval návštěvník.

Náhle, sotva stačili mrknout, seděl mezi nimi místo Kráječe doktor Alexijev. Poznali ho všichni a okamžitě. Marie jen vyjekla leknutím a odtáhla se od něho.

„Bude to takhle lepší?“ zeptal se falešný Alexijev ztuhlé skupinky.

„Naopak, tohle je ještě horší,“ odvětil vyčítavě Pepek. „Nemůžeš vzít na sebe nějakou neutrální podobu? Ivo byl přece pro změnu tvoje oběť.“

„Nikoho jsem tam nezabil,“ opáčil zprudka Přítel. „Nemám to ve zvyku.“

„Jen ses na to díval,“ pokračoval pořád stejně vyčítavě Pepek. „Není to totéž, ale nemá to k tomu daleko. Kdo zlu nebrání, ačkoliv by mohl, sám nese vinu. Je velký rozdíl, když někdo pomoci chce, ale nemůže, proti tomu, když někdo může, ale nechce.“

„Nevíš ani zdaleka všechno,“ hájil se Přítel.

„O zkáze Andělského světa toho víme dost,“ namítl Pepek. „Byli tam nejlepší lidé ze Země a jistě dobře víš, čím se zabývali. Na jejich smrti měli zájem ďáblové, nehodilo se jim to do plánů. O zlobě ďáblů jsme věděli, ale doufali jsme, že se tam nedostanou. Zato ty jsi určitě tenkrát věděl, co se na ně chystá a co se stane. Proč jsi jim nepomohl?“

„Pomohl jsem jim třikrát,“ ohradil se Přítel. „Nejspíš o tom nevíte, mohli jste být jen u prvního případu, kdy jsem atentát na Andělský svět znemožnil. Určitě si na to pamatujete, jen nevíte všechno, co kolem toho bylo.“

„Kdy to mělo být?“ zeptal se ho Pepek věcně.

„Opravdu si myslíte, že by cejchovaný pomocník ďáblů čekal s úderem tak dlouho, až jste si ho všimli? Ano, myslím řidiče Bulise. Zdržel jsem ho, než Víťa dokončil vynález indikátoru, kterým ho odhalil. Ale nebylo vám podezřelé ani jeho rychlé napravení? Odkdy se ocejchovaní ohlíželi na něco takového, jako je láska jejich manželek? Ba ne, musel jsem mu hluboko sáhnout do svědomí a hodně ho předělat, aby se obrátil.“

„Jenže to nepomohlo a nakonec se to přece jen stalo,“ vzdychl si Pepek.

„U Bulise to pomohlo,“ ujistil ho Přítel. „Nehnul už proti vám prstem. Ale bylo naivní čekat, že se tím všechny možnosti ďáblů vyčerpaly. Nemám ve zvyku zachraňovat někoho znovu a znovu.“

„Udělali jsme spoustu protiopatření,“ řekla Marie. „Zavazadla jsme tam vozili zvlášť, prohledávali jsme je... Jak se tam mohlo něco cizího dostat?“

„Podcenili jste protivníka,“ řekl Přítel. „Ještě dvakrát jsem zkáze zabránil, ale bylo to pokaždé důmyslnější a vůbec nikdo si toho nevšiml.“

„Zemřeli mi tam rodiče a obě sestřičky,“ řekla vyčítavě Marie. „Snad až na Pepka tam všem někdo zůstal.“

„Mně taky,“ dodal rychle Pepek. „Alexijeva jsem považoval za svého druhého tátu.“

„Vím,“ odvětil Přítel. „Zato vy nevíte, co a k čemu bylo dobré.“

„Zkáza Andělského světa byla k něčemu dobrá?“ vybuchla Marie. „To snad nemyslíte vážně! Všechny nás to zruinovalo, rok jsme chodili jako bez duše a ďáblové se zatím smáli! Co na tom mohlo být dobrého?“

„Z vašeho pohledu nic,“ připustil Přítel. „Ale zdaleka nevíte všechno. Ztratili jste tam přátele, někteří i rodiče a příbuzné... já jsem je ale neztratil, z mého hlediska je to jinak.“

„Ty jsi tam ani žádné rodiče nebo příbuzné ztratit nemohl!“ přisadila si Yazatap.

„Mohl bych,“ opáčil Přítel. „Vesmír je příliš nekonečný, než abych mohl být všude. Ale vás si už budu pamatovat, stojíte mi za to.“

„To nám asi bude co platné!“ vyhrkla Marie.

„Jak se to vezme,“ odvětil Přítel. „Souhlasím s Pepkem, že v Andělském světě byli ti nejlepší lidé ze Země. Tedy, až na pár darebáků, kteří se tam přijeli léčit, ale pacienty jste beztak nemysleli. Léčili jste všechny bez výběru, ať si to kdo zasluhoval nebo ne. Ačkoliv, to bych vám ani nepočítal jako chybu.“

„Ještě aby léčení lidí byla chyba!“ ohradila se zprudka Máňa.

„Lékař, který po plynovém útoku zachránil život německému poddůstojníkovi, jistě nepochyboval, že dělá dobro, anebo že aspoň plní svou povinnost,“ usmál se trochu smutně Přítel. „Vážně si myslíte, že by to udělal, kdyby věděl, že mu ten zachráněný vojáček za pár let vyvraždí celé příbuzenstvo?“

„To by byl přece strašlivý nevděk!“ namítla Marie.

„A vidíte, i to se nedávno na Zemi stalo,“ ujistil ji Přítel. „A není to ani tak dávno. Ten lékař byl totiž Žid a ten chudinka vojáček Adolf Hitler. Dál si to už jistě umíte představit.“

„Je to možné,“ připustil Pepek. „My ale opravdu nedokážeme předvídat, jak se někdy v budoucnu zachová kdejaký pacient, který čeká na naši pomoc. Nemůžeme zjišťovat, zda si ji zasluhuje nebo ne. Nezbývá nám než tu pomoc poskytovat i naslepo.“

„Máš aspoň částečně pravdu,“ uznal Přítel. „Ale rozhodně ne ve všem. Považuješ za chybu, když někdo pomoci může, ale nechce. Není to vždycky chyba. Mohl jsem zabránit výbuchu torzní bomby Alfréda Schmidkeho ve vstupní hale Kongresu pod Jeruzalémem, ale nechtělo se mi. Co mi na to řekneš?“

„Je v tom asi rozdíl,“ podotkla Marie. „Pomáhat zlým není žádná zásluha, zato pomoci něčemu dobrému je spravedlivější.“

„Spravedlivější...“ podíval se na ni Přítel s tajemným úsměvem. „Ano, máš pravdu. To je to pravé slovo!“

„Chceš nám snad tvrdit, že zkáza Andělského světa byla spravedlivá?“ zavrtěl hlavou nesouhlasně Pepek. „Že ďáblům šlo někdy o spravedlnost? To by bylo všechno naopak a to spíš budu zítra čínským císařem!“

„Opravdu bys chtěl být už zítra čínským císařem?“ pousmál se Přítel. „Stačí říct!“

„Prosím tě, nech si ty vtipy!“ odsekl trochu unaveným hlasem Pepek. „Věřím, že bys to dokázal, o tom mě přesvědčovat nemusíš. Ale k čemu by to bylo dobré? Kdybys opravdu mohl všechno a byl bys opravdu spravedlivý, jak se o tobě říká, nenechal bys bez pomoci shořet Andělský svět.“

„Proč si to myslíš?“ podíval se na něho Přítel.

„Já tu zkázu za spravedlivou nepovažuji,“ odvětil Pepek. „A těžko mi to vymluvíš!“

„Nejsem tu, abych vám něco vymlouval,“ vzdychl si Přítel. „Pro vás to byla zkáza, to máte naprostou pravdu. Ale ne pro všechny, kdo tam byli.“

Chvilku bylo ticho.

„Počkej...!“ přejel si Pepek rukou přes obličej. „Chceš snad říci, že jsi odtamtud stihl někoho dostat ještě před výbuchem do bezpečí?“

Tři ženy podruhé ztuhly jako přimražené. Pepkův nápad vypadal strašně ztřeštěně, ale v přítomnosti Přítele to ani tak nesmyslně nevyznělo.

„Ne, nikoho jsem z atomových plamenů nevytahoval,“ zavrtěl hlavou Přítel. „Nemám ve zvyku zachraňovat někoho tak primitivním způsobem. Stačí mi, když si je pamatuji.“

„My si je taky jen pamatujeme,“ čišelo Máně z hlasu neskrývané zklamání. „Ještě si je dokážeme nakreslit jako živé, postavili jsme jim pomník, aby na ně lidé nezapomněli, ale to je asi tak všechno, co je v našich silách.“

„Ano, vím,“ pousmál se Přítel. „Vy si ale pamatujete jen vnější podobu, podle toho se dá stěží víc než namalovat obraz nebo postavit pomník. Nevíte, že si toho pamatuji víc. Dokázal bych místo pomníku kohokoliv z nich znovu vytvořit.“

„Opravdu?“ zasvitla všem čtyřem v očích jiskřička naděje.

„Můžeš je oživit?“ zeptala se Máňa.

„A uděláš to?“ dodal trochu nedůvěřivěji Pepek.

„Kdybych opravdu chtěl, dávno bych to udělal,“ řekl Přítel. „Ale není to tak snadné rozhodování, jak si asi myslíte.“

„Proč?“ zarazil se Pepek. „Vrátit život nevinným lidem by snad bylo spravedlivé.“

„Možná, z vašeho hlediska,“ připustil Přítel. „Z mého a hlavně z jejich hlediska to tak jednoduché nebude.“

„Proboha, proč?“ vybuchl Pepek.

Přítel se jen tajemně usmál.

„Protože nevíš, co s nimi zamýšlím,“ odvětil. „V tomto směru mám víc možností, než si všichni myslíte. Vrátit ty lidi mezi vás je jen jedna z nich a nezdá se mi nejlepší.“

„Nezlob se, ale obávám se, že tě úplně nechápeme,“ vzdychl si Pepek.

„Zkuste trochu přemýšlet!“ pobídl je všechny. „Představ si, že bych ti nabídl výběr ze tří možností: mohu ti darovat pětikorunu, pět tisíc anebo pět milionů. Kterou možnost by sis vybral? Předem tě ujistím, že z mého hlediska je to úplně jedno, žádná z těch nabídek mě na mizinu nepřivede.“

„Peníze v Oáze nepotřebujeme,“ ujistil ho Pepek.

„Vím, jste tady na jedné lodi,“ přikývl Přítel, „ale snad si ještě dovedeš představit, že to na Zemi bez peněz nejde. Ale budiž, když peníze nejsou pro tebe tou pravou hodnotou, zkusím to jinak. Představ si nabídku jedné ze tří možností: můžeš být věhlasným zázračným lékařem. To už přece znáš, ne? Druhá možnost bude být neomezeným vládcem Zeměkoule, dokonale zajištěným proti všem nepřátelům. Nemusel by ses obávat cizích armád, teroristů ani převratů a záleželo by jen na tobě, jak budeš vládnout, dobře nebo špatně. Třetí možnost by byla stát se Erdukem, kterým se kdysi tady na Zemi říkalo archandělé, ale s podmínkou, že na nějakou dobu opustíš Zemi. Uvažuj o tom!“

„Asi bych si vybral...“ začal Pepek, ale Přítel ho zarazil.

„Poradil bych ti, přemýšlej. Maličko ti napovím. Být věhlasným lékařem by bylo jistě záslužné, ale jeho vliv se omezí na pár tisíc uzdravených lidí. Není to málo, ale takový dar přirovnám k pětikoruně. Vládce světa musí být zodpovědnější. Neomezený panovník může přinést světu mnohem víc dobra než jeden zázračný lékař, ale může také víc pokazit. Je to jako kdybys dostal darem pět tisíc korun. Jaké to je, být Erdukem, si neumíš představit, ale připodobním ti to k pěti milionům. A teď to zkus uvážit znovu, zodpovědněji.“

„Aha,“ zmlkl Pepek po prvním vzdechu. „Nabídl jsi jim víc. Přijali to, protože mohou přinést víc dobrého, než kdyby se vrátili... Nevím, ale mně by se po kamarádech stýskalo.“

„Uvažuješ v rámci nejbližšího týdne, nebo v dimenzích kolem milionu let?“

„Milionu?“ zarazil se Pepek. „To si ani neumím představit. Yazatap může mít jakousi představu o tisíciletích, pár jich už prožila, ale jistě víš, že mi ještě není ani dvacet!“

„Vezmi to tedy jako cvičení z logiky a představivosti!“ pobídl ho Přítel.

„Dobře,“ přistoupil na to Pepek. „Věřím, že si i Erduk může najít pár hodin na setkání s přáteli, i kdyby to bylo jednou za sto let. Uvítal bych, kdybychom se ještě někdy setkali. Nevím sice, co máš pro ně připravené, ale jestli mohou u tebe přinést víc dobrého než tady, nezazlíval bych jim, kdyby si vybrali ten milion.“

„Nebudete mi tedy vyčítat, že vám vaše přátele nepřivedu?“

Pepek na chvíli zaváhal. Ale pak mu došlo, že tady nemá smysl naléhat.

„Nebudeme,“ slíbil.

„Ani my ne,“ přidala se Marie, zatímco obě tefirky jen souhlasně přikývly. „Ale byli bychom jistě radši, kdybyste nám vrátil aspoň Alexijeva. A nemohl byste ho oživit dvakrát? Jednou u sebe a jednou u nás?“

„Uvažuješ příliš krátkodobě,“ pokáral ji Přítel. „Pro mě by to bylo možné, ale představ si, že to tak udělám. Jeden Alexijev bude u mě, druhý tady, spokojení mohou být oba, tisíce let by to nevadilo. Ale co potom? Lidský život je omezený a nakonec by se u mě sešli oba. Umíš si představit, co by to pro ně znamenalo? Spojit by se už nemohli, jejich osobnosti by se za tu dobu přece jen značně rozešly a milion let schizofrenie by byl krutý trest. Omlouvá tě, že si to neumíš ani představit. Já ale ano a podruhé už takovou chybu neudělám.“

„Už jste to někdy udělal?“ zeptala se zaraženě Marie.

„Ano, ale jen jednou. Ten pokus nebyl příliš úspěšný.“

„Dobře, pak to raději nechte být,“ ustoupila i Marie.

„Jsem rád, žes to uznala,“ usmál se Přítel. „Opravdu by mě mrzelo, kdybyste o mně smýšleli jako o zrádci, který nesplnil slíbenou pomoc.“

Nálada se tím vrátila k původní uvolněné srdečnosti, jen Pepkovi cosi vrtalo hlavou.

„Smím se ještě na něco zeptat?“ obrátil se na Přítele.

„Jen směle!“ vybídl ho oslovený.

„Zajímá mě toho víc, ale teď zrovna by mi nedala spát ze všech možných otázek jedna jediná. Opravdu by ti záleželo na našem mínění?“

„Myslíš, že ne?“ usmál se opět Přítel. „To bych tu teď s vámi nebyl.“

„Ne, tak jsem to nemyslel,“ odvětil Pepek. „Věřil jsem, že nám budeš pomáhat. Pak jsi v nejhorší době zmizel. Nevadí, dostali jsme se z toho sami, ale zbylo mi podezření, že jsme pro tebe jen něco jako mravenci. Také jim někdy uděláme radost, když jdeme kolem jejich mraveniště, nadrobíme jim cukr, ale pak jdeme dál a už si na ně nevzpomeneme. Rozhodně by mě nenapadlo zajímat se, jaké o mně mají mravenci mínění.“

Přítel se na okamžik zamyslel. Toho krátkého zaváhání si všimli všichni, ale každý si to zřejmě vyložil jinak. Pepek se až zachvěl, když si to uvědomil. Neseděl před ním postarší doktor Alexijev, ale bytost o mnoho řádů složitější, která až dosud odpovídala mžikem.

„Máš pravdu,“ připustil Přítel. „Nepřišel jsem za vámi, abych si vyslechl vaše mínění o mně. Všelijakých hodnocení už jsem slyšel dost a dávno mi na nich přestalo záležet. Znají mě miliardy bytostí v mnoha různých vesmírech. Některé se mi snaží lichotit a někdy mě až nekriticky uctívají, jiné mě hluboce nenávidí. Přiznám se, nejraději jednám s těmi, kdo se mnou jednají jako rovný s rovným. Mně i vám je asi jasné, že kromě myšlení toho nemáme mnoho společného a o skutečné rovnosti mezi námi nemůže být řeč. Ale mám rád, když si je někdo vědomý své ceny a nepřepočítává ji na peníze či jiné směnitelné jednotky.“

„Dobře, ale dozvíme se dnes pravý důvod tvé návštěvy?“ zeptala se Přítele Yazatap.

„Jistě,“ přikývl Přítel. „Nemám ve zvyku zjevovat se jen na kus řeči. Chtěl bych vám něco nabídnout. Ale k tomu bude důležité, abyste měli o mně správné mínění.“

„Nabídnout?“ zarazil se Pepek. „Něco jako pět milionů?“

„Ne, to opravdu ne,“ usmál se pobaveně. „To nabízím jen těm, kdo se svou původní existencí již nějakým způsobem skončili. V Andělském světě jsem získal naráz celou solidní partu, ale ani tam jsem nebral všechny. Nemám zájem o ty, kdo si toho nezaslouží.“

„A co ti, které jsi nepotřeboval?“ zeptala se rychle Marie.

„Všichni přece zemřeli,“ pokrčil Přítel rameny. „Kdybych si měl pamatovat každého, kdo kdy ve vesmíru zemře... Zásadně nedávám nový život těm, kdo si to nezaslouží. I tuhle chybu jsem kdysi udělal, ale následky mě mrzí dodnes.“

„Dobře, do toho ti mluvit nebudeme,“ souhlasila Marie. „Můžeš mít zájem o lidi jako Alexijev, ale nevím, nač potřebuješ mé sestřičky. Co by ti to udělalo, kdybys nám je vrátil? A třeba taky Oldovu sestru Bóžu. K čemu by ti byly?“

„A když ti řeknu, že jsem je neoddělil od rodičů?“ usmál se trochu Přítel. „Jak říkám, většina obyvatel Andělského světa novou příležitost dostane. Ani děti nejsou zkažené. Olda s Alexijevem stihli udělat tolik práce, že to není obvyklé ani ve vyspělejších světech. Vybral jsem si i několik pacientů, ale těch, o které nestojím, se raději ani nezastávejte. Nemáte proč a většinou je ani neznáte.“

„Myslíte třeba toho, kdo tam dopravil tu bombu?“ chtěla vědět Marie.

„Třeba,“ přikývl Přítel. „Bývaly doby, kdy bych se snažil měnit i darebáky, ale to se ukázalo jako příliš nešťastné. Už nějaký milion let to nedělám.“

„Nedostali tu příležitost Prskavcovi, co si chtěli podat Oldu?“ připomněla mu Máňa.

„To nebyla nová příležitost,“ namítl. „Jen jsem jim upravil paměť, abych jim zabránil škodit Oldovi. Počítal jsem s tím, že je bývalí pánové nenechají na pokoji, ale nevěděl jsem, co konkrétního s nimi udělají. To už byla jejich věc. Myslící tvorové by se snad zamysleli, co se tam vlastně stalo. Ďáblové je prostě jako neposlušné zlikvidovali.“

„Na Kanaánce jsme se nikdy neohlíželi,“ souhlasila Yazatap. „Až v poslední době se s nimi snášíme.“

„Já to přece dobře vím, paní Yazatap Horáková, bývalá královno ze Sáby,“ obrátil se k ní trochu jízlivě. „Ale není to tvoje zásluha. Kolik pokusů o vraždu musel Pepek přečkat, než se ti konečně rozsvítilo?“

„Poslyš, že jsi ho přitom chránil!“ napadlo ji najednou.

„Ne, to šlo mimo mě,“ ujistil ji Přítel. „Nemám ve zvyku vodit někoho za ručičku. Někdy pomohu dítěti, ale jakmile děti vyrostou, musí si poradit samy.“

„To je možná dobře,“ přemýšlela Marie. „V čem tedy spočívá ta nabídka pro nás?“

„Mezitím jsem všechno zařídil, chci vám teď už jen přidat pár vysvětlení a rad, abyste zbytečně netápali. Jestli chcete opravdu pomoci svému světu, nemáte čas na rozdávání.“

„To už jsme pochopili,“ přikývl Pepek.

„Vím a mám na to podobný názor,“ přikývl Přítel. „Ale přejdu raději k věci: nejspíš jste si ničeho nevšimli, ale trochu jsem upravil celou vaši rodinu i s dětmi. Budete mít ode dneška citlivější telepatii než měla doposud Ramiel.“

„Takže se spolu dorozumíme i přes hranice vesmírů?“ došlo Máně.

„Nejen to,“ řekl Přítel. „Naučíte se využívat psychorezonance s lidmi z vaší blízkosti, asi jako to dokáží bažiňačky, ale nemusí vás na to být osm. Místo hrubé síly budete zkrátka citlivější, dokážete číst lidem myšlenky i každý zvlášť a na rozdíl od bažiňaček to nikdo ani nepostřehne, leda byste mu to sami řekli. Tu vlastnost ale nedokážete nikomu jinému předat. Klonováním se citlivost ztratí a vznikne obyčejný typ, kterému dnes říkáte psí. Je vám ale jasné, že je to hodně silný prostředek? Už proto nechci, aby se to šířilo.“

„Bažiňaček se proto někteří lidé pořád bojí...“ zachmuřila se trochu Ramiel.

„Ano. Nikomu není příjemné, když mu někdo jiný čte nejtajnější myšlenky,“ souhlasil Přítel. „Proto mám pro vás radu: nikomu to bez důvodu nedávejte najevo. Zacházejte s tím jako se zpovědním tajemstvím a většinu z toho, co se dozvíte, si nechte pro sebe. Ani vám to nebude vždycky příjemné, ale musíte se s tím nějak vyrovnat. Sami brzy pochopíte další výhody i nevýhody.“

„Máš s námi asi nějaké speciální plány,“ hádal Pepek. „Budeš od nás za to jistě něco požadovat, ne?“

„Právě že ne,“ odvětil Přítel. „Opět vás opustím a nechám vás, jak si s tím poradíte. A bude to na dlouho. Přidám vám raději k tomu nějakou radu.“

„Dobře, víš o tom víc než my,“ pokusil se to ukončit Pepek. „Víc by nás měly zajímat tvé slíbené rady. Nemůžeme je dost dobře odmítnout, tak sem s nimi!“

„Před chvilkou jsem naznačil, že byste mohli být vládci celého světa,“ začal Přítel. „Již dnes jste prakticky vládci Oázy, ale já tím světem myslím Zemi. Budete-li chtít, s mými dary to dokážete. Rady od Přítele nejsou rozkazy, vlastní vůli vám neberu, bude to záležet především na vás, ale připomenu vám: neomezený panovník může přinést světu více dobra než zázračný lékař. Jako většina dosavadních panovníků to ale můžete i kardinálně pokazit, z těch si raději příklad neberte. Být vládcem světa vyžaduje velkou zodpovědnost.“

„Myslíš, že se máme prohlásit za vládce světa?“ nechtěla tomu věřit Ramiel. „Nejsem si moc jistá, ale nezdá se mi, že by to lidé přijali s nadšením!“

„Vládce světa nemusí nosit titul krále ani císaře,“ ujistil ji Přítel. „Pepek už s tím má jisté dobré zkušenosti. Dítě s atomovým kufříkem zbavilo svět na dlouhou dobu válek, aniž by je někdo viděl. Králové, královny i prezidenti bývají jen nastrčenými figurkami, které se nedokáží odtrhnout od vodících šňůrek. Zdánlivě mají obrovskou moc, ve skutečnosti jsou většími otroky než jejich poddaní. Skutečný vládce světa může vypadat obyčejně. Ďáblové, dosavadní vládci světa, řídili svět pomocí nastrčených homunkulů a sami se na veřejnosti objevovali jen zřídka. Věřím, že přijdete na něco lepšího.“

„Něco nás jistě napadne,“ usmála se trochu Yazatap. „Ale mohu se teď na něco zeptat i já? Taky mám pár nezodpovězených otázek.“

„Počítám přece i s tebou,“ přikývl s lehkým úsměvem Přítel. „Ptej se!“

„Říkáš si Přítel andělů,“ začala. „Mohl bys tedy vědět, proč se my ďáblové s anděly nesnášíme. Měli jsme to dokonce zafixované v dědičnosti a dodnes většina ďáblů na Firhoi ztrácí při vyslovení pojmu anděl soudnost a propadá slepé nenávisti. Nevím, proč tomu tak je, ale chtěla bych to vědět. Asi na to nejsem dost stará, ačkoliv proti Pepkovi pamatuji celá tisíciletí. Nenašla jsem to ani v nejstarších dokumentech. Víš to aspoň ty?“

„Vím,“ zvážněl Přítel. „Je to ale opravdu hodně dávná záležitost.“

„Byl jsi u toho, když ta nenávist vznikla?“ zeptala se Yazatap. „V této části vesmíru se říká, že my ďáblové jsme vlastně andělé, kteří kdysi dávno propadli zlu. Je to pravda?“

„Ne, to pravda není,“ odvětil vážně Přítel. „Je to přesně naopak. Ogdurové se oddělili od vás ďáblů. Je to ale už tak dávno, že kromě mě žádný jiný pamětník těch dob nežije. Jen já se na ni pamatuji, skoro jako vy na to, co se stalo včera.“

„Jak to tedy skutečně bylo? Kde je pravda?“ dorážela na něho Yazatap.

„Vy ďáblové jste byli ve vesmíru dávno přede mnou,“ řekl Přítel. „Vždycky jste byli velice tvrdí tvorové. Okolní světy jste osídlovali bezohledně, způsobili jste vyhynutí mnoha civilizací a kde jste neměli nepřátele, pouštěli jste se do vleklých válek i sami mezi sebou. Gehenna není ani první, ani poslední svět, odepsaný vaší vinou. Jste potomky kmene, který se dostal až sem, ale kdy jste osídlili Gehennu, to mohu jen odhadovat. Podle toho, co jsem tady porůznu zaslechl, neměli byste tu být déle než čtvrt milionu let.“

„Čtvrt milionu?“ zalapal po dechu Pepek. „Tak dlouho už tady jsou?“

„Tak dlouho jsou na Gehenně,“ potvrdil to Přítel. „Dědičná nenávist k andělům je ale starší, počítám asi milion let, předtím se Ogdurové s ďábly ještě občas snášeli.“

„Salgiel také tvrdí, že ta nenávist je hodně stará,“ podotkla Yazatap. „Ale podle jejího mínění se dá odstranit, i když to není úplně triviální záležitost.“

„Není,“ souhlasil Přítel. „Ještě horší je, že se často vrací. Nepropadejte uspokojení, že se vám ji podařilo zrušit, vaši potomci ji mohou mít opět v plné síle.“

„To ale Salgiel neříkala,“ zarazila se Yazatap. „Ale to by přece i její děti...“

„Děti, které máte s pozemšťany, tu nenávist mít nebudou,“ podotkl Přítel. „Ale až se začnou navzájem spojovat potomci tefirek, zase se objeví a budete ji muset znovu a znovu odstraňovat tak dlouho, dokud se bude objevovat. Ty geny byly vytvořené opravdu pečlivě a je na nich znát, že je sestavoval někdo s hodně velkou nenávistí.“

„Ale proč?“ naléhala Yazatap.

„Nevím, s autory toho genu jsem nemluvil,“ přiznal Přítel. „Jejich ďábelský nápad jsem zjistil pozdě, když už to bylo příliš rozšířené. Teď už se toho můžete zbavit jen sami, ale jen pokud budete opravdu chtít.“

„Už jsme s tím začali,“ ujistila ho Yazatap. „Jak se ale od nás oddělili Ogdurové?“

„Už jsem se zmínil, že ďáblové byli velice tvrdí, k jiným i k sobě. Když neměli jiné nepřátele, válčili vynalézavě a krutě i mezi sebou. Válka na Gehenně byla slabý odvar toho, jak se decimovali jinde. Až jeden kmen napadlo vytvořit úplně novou zbraň. Takovou, aby proti ní jejich protivníci neměli prakticky žádnou obranu.“

„Něco jako absolutní zbraň?“ zajímalo Yazatap.

„Něco takového,“ přikývl Přítel. „Tu zbraň skutečně vymysleli, jejich nepřátelé žádný protitah nenalezli, válku pochopitelně drtivě prohráli a úplně zmizeli z dějin i z vesmírů.“

„Co to bylo za zbraň?“

„Ta zbraň jsem já,“ řekl Přítel.

„Ty – a zbraň?“ nechtěl si to připustit Pepek.

„Asi se divíš,“ přikývl Přítel. „Ale tak mě vytvořili. Proniknu kamkoliv, nezastaví mě žádná překážka a kdo mi chce uškodit? Postupoval jsem jejich územím jako neviditelná, tichá a účinná smrt, Pepek to jistě dobře zná. Zůstávali za mnou mrtví, kteří si většinou svou vlastní smrt ani nestihli uvědomit. Padali při odpočinku i s rukama na spouštích zbraní, ale nikdo už nevystřelil. Tvůrci byli se mnou velice spokojení a ihned zahájili přípravy k dobytí dalšího světa.“

„Kolik těch světů jsi takhle dobyl?“ mračil se Pepek.

„Jen ten první,“ odpověděl mu Přítel. „Pak jsem se proti svým tvůrcům vzbouřil.“

„Co tě k tomu ale vedlo?“ zajímalo Yazatap. „Stvořit absolutní zbraň a nenapadlo by je stvořit si tě maličko poslušnějšího? To by snad nemělo být tak těžké!“

„Dali mi příliš velikou inteligenci,“ odvětil Přítel. „Do první války mě poslali hned po mém vzniku, nestačil jsem se ani rozkoukat. Válka se vlekla již léta, na obou stranách bylo bezpočtu mrtvých a nedalo se zjistit, kdo ji vlastně začal. Řekli mi, že je musím chránit před zákeřnými útočníky a já jsem jim v dobré víře dopomohl k vítězství. Pak začali připravovat další válku proti sousedům, se kterými do té doby udržovali příměří. Vybavili mě vlastními hvězdnými branami, abych k nim mohl lépe proniknout a těšili se, jak rychle je vyvraždím. Kdybych měl inteligenci běžného vojáka, jak si jistě umíš představit, dokonce i podle sebe, vyvraždil bych další svět a postupovalo by to dál. Já jsem si ale uvědomil, že druhá, teprve chystaná válka, nebude obranná. Moji tvůrci mě podvedli. Při první válce jsem zdánlivě zabíjel krvelačné útočníky, abych ochránil ty, kdo mě stvořili. Teď jsem měl být krvelačnou bestií sám, i když jsem, pravda, zabíjel bez krve.“

„A co jsi udělal?“ chtěla vědět Yazatap.

„Obrátil jsem se proti nim,“ řekl Přítel. „V první válce se mi zabíjení zhnusilo, přišel jsem ale na lepší způsob. Naučil jsem se pronikat do jejich mozků a předělávat jim myšlení. Nechtěl jsem je vygumovat úplně, to by bylo totéž co zabití, naštěstí jsem dosáhl zručnosti, jak najít a smazat jen některé myšlenky a ponechat všechny ostatní. Zpočátku by mi stačilo, aby zapomněli, že mě chtěli poslat do války. Pak jsem jim začal odebírat myšlenky na válku jako takovou a nakonec jsem jim sebral všechno násilnické, co v nich kdy bylo.“

„Aha...“ řekl Pepek. „Tak tedy vznikli Ogdurové...“

„K těm byla ještě dlouhá cesta,“ vzdychl si Přítel. „Brzy jsem si povšiml, že nejsou všichni tak posedlí válkou, jako ti, kdo mě stvořili. V každé populaci se najdou agresivnější i mírnější jedinci, ani u ďáblů tomu nebylo jinak. Války je provázely od samého začátku, ale zdaleka ne všichni cítili k nepřátelům nenávist, i když ta menšina často strhla až k fanatické nenávisti všechny. Napadlo mě, dodnes doufám, že správně, zaměřit se na ty mírnější, kteří na dalším zabíjení neměli zájem. Nejsem si už tak jistý svým tehdejším rozhodnutím oddělit je od nenávistných, ale tenkrát se mi to zdálo rozumné. Našel jsem si několik neobydlených světů s vhodnými životními podmínkami, daleko od oblasti ovládané ďábly, upravil jsem je a vybrané mírnější jedince jsem tam přemístil. Teprve tam se z nich stávali tehdejší andělé.“

„Ne ještě ti dnešní?“ zajímal se Pepek.

„K těm chyběl asi milion let dalšího vývoje,“ doplnil Přítel. „Z bývalých nelítostných válečníků se pomalu stávaly mírné bytosti, ochotné místo válčení pomáhat vlastním i cizím. Rozšiřoval jsem jejich oblast převážně směrem do dosud neobjevených světů, jenže z druhé strany se blížili ďáblové, kteří také nezůstávali na místě.“

„...až na sebe narazili...“ hádal Pepek.

„..až na sebe narazili a první kontakt skončil, jak jsem se obával. Krajní svět Ogdurů ďáblové vyhubili tak rychle, že se jich zachránilo sotva pár.“

„Zřejmě se vůbec nebránili, hádám správně?“ zkusila to Yazatap.

„Hádáš správně,“ přikývl Přítel. „Když se objevily první vimaany, vycházeli se na ně dívat. Pak začala z nebes přilétat smrt. Jen málo se jich zachránilo útěkem.“

„Proto říkala Bísíája Oldovi, že ďáblové jsou jedinou výjimkou, proti kterým mohou Ogdurové používat násilí...“ vzdychla si Marie.

„Ano,“ přikývl Přítel. „Po tomhle debaklu jsem musel něco podniknout. Mírné bytosti nenadělají ve vesmíru tolik škod, ale proti barbarům jsou v nevýhodě. Proto jsem musel chtě nechtě naučit Ogdury bránit se. Obrazně řečeno, skřípal bych zuby, kdybych nějaké měl, ale nic jiného mi nezbývalo. Uvolnil jsem mezi Ogdury i nebezpečné vlastnosti, jako schopnost vytvářet zóny kovové i elektrolytické nevodivosti, neviditelnost a v poslední řadě slýrib, aby měli své vlastní brány a nebyli závislí na strojích. Něco z toho teď používáte i vy, i když ani zdaleka ne všechno.“

„Ale co ti barbaři, kteří vás přepadli?“

„Tenkrát jsem udělal asi největší chybu,“ přiznal Přítel. „Pokusil jsem se změnit je na tvory podobné andělům. Přehlédl jsem ale, že měli mozky vylepšené strojovými implantáty. Ty se přetížením při předělávání dočasně odpojily, ale když se vzpamatovaly, většinu mých úprav zrušily. Výsledek byl krutý. Ta horda nelítostných ďábelských válečníků, vybavená možnostmi andělů, byla příliš vražedná, bestie vraždily neuvěřitelně rychle. Obětí mezi Ogdury bylo nepočítaně a ďáblové rychle pronikali na další světy. Narazili až na mě, tenkrát jsem je naposledy zabíjel. Neměl jsem jiné východisko, každé zaváhání stálo tisíce životů.“

„Naposledy?“ podivila se Yazatap. „Nebyl by to spíš důvod přehodnotit předcházející rozhodnutí a vrátit Ogdurům alespoň něco z bývalé bojovnosti?“

„A vrátit je jejich původní ďábelské podstatě?“ ušklíbl se Přítel. „Ba ne, to by nebyla správná cesta. Ďábly jsem tenkrát vyhladil do posledního, jejich svět jsem obsadil Ogdury, všichni dostali školení o obraně před nepřáteli a navíc jsem se zařekl, že již nikdy nebudu předělávat pravověrné ďábly na Ogdury.“

„Aha!“ zesmutněla Yazatap. „Takže nás už se to týkat nebude...“

„Vy nejste pravověrné ďáblice,“ ujistil ji Přítel. „Pochopily jste i beze mne, že násilí není správné ani ke zdánlivě méněcenným tvorům. Můžeš si to tisíckrát zkazit, ale když odoláš pokušení vrátit se mezi pravověrné ďábly, kteří všemi okolo pohrdají, můžeš se s ostatními dostat až mezi anděly.“

„Jenže až po smrti,“ vzdychla si Ramiel.

„Proč po smrti? Dostat se mezi Ogdury není těžké ani pro bytosti, které se jim vůbec nepodobají, natož pro lidi Země. Podmínkou je nebýt barbarem. Barbarství přitom nesouvisí s technologickou úrovní světa, ale se schopností jeho obyvatel ubližovat jiným. Zpočátku se nějakému násilí nevyhnete, nečekal bych, že dokážete svět jako je Země změnit výhradně po dobrém, takže pozvání k Ogdurům zatím není reálné, ale při troše dobré vůle byste se k nim mohli dostat relativně brzy.“

„Jak se k nim ale dostaneme, když nevíme, kde jsou?“ vyhrkl Pepek.

„Celá vaše rodina má ode dneška telepatii, schopnou dohovořit se s nimi,“ připomněl jim Přítel. „Stačí znát psychorezonanci jediného Ogdura, ale Olda se zná s Bísíájou, která už se nemůže dočkat, až jí zavolá.“

„Proč tedy Bísíája nezavolá Oldu?“ napadlo Máňu.

„Má to zakázané,“ usmál se Přítel. „Musela být potrestaná za svévolné cestování do barbarských světů. To nebyl výlet vhodný pro malé dívenky, příliš riskovala! Nejvíce tady, když narazila na ďábly. Správně měla Zemi okamžitě opustit, jakmile to zjistila. Uznali jí jako polehčující okolnost jiný přestupek proti pravidlům, a sice že se starala víc o Oldu, než o sebe, ale nakonec trest přijala a sama ho zavolat nesmí.“

„Jak dlouho ten zákaz potrvá?“ starala se Marie.

„Dokud ji nezavolá Olda,“ usmál se Přítel. „Mohl přece využít i Čerta, záleželo jen na tom, kdy ho to napadne. Ten zákaz mohl trvat krátce, nebo i navždy. Ani teď to asi nebudou dlouhé rozhovory, Bísíája jistě nechce Oldu zdržovat. Jestli se vám opravdu podaří zbavit Zemi barbarství, setkáte se s ní všichni. Podle mého odhadu by to mohlo být dříve než za dvě stě let, odhadovaných Alexijevem, a nemuselo by to být na Zemi, ale i na Ogduromuru, domova Bísíáji, kde je právě teď. To ale bude záležet spíš na vás, než na ní.“

„Dobře, to určitě přivítáme, zvlášť Olda,“ přikývla Marie. „Ale něco mi nehraje. Proč se tam někteří dostanou až po smrti a my bychom se k nim mohli podívat ještě zaživa?“

„To si trochu pletete pojmy,“ usmál se Přítel. „Ogdurové jsou bytosti podobné lidem, dokonce jsou s nimi geneticky příbuzní, i když díky ďáblům. Jistě byste si s nimi rozuměli. Už teď mají mezi sebou spoustu cizích bytostí a naopak, žijí a pomáhají barbarům na mnoha jiných světech. Erdukové se ale jim ani vám nepodobají, mají blíž ke mně.“

„To znamená, že už doktora Alexijeva nikdy neuvidíme?“ zesmutněl Pepek.

„Teď už nikdy,“ přikývl Přítel. „Může si vytvořit tělo jaké chce, může se objevit jako teď vidíš mě, ale už to není, ani nemůže být ten Alexijev, kterého jsi znal.“

„A co bude u tebe dělat?“ zajímalo Pepka.

„Erdukové se starají o bezpečí statisíců světů,“ odvětil Přítel. „Až si Alexijev zvykne na své možnosti, dostane úkol pomáhat chránit některou civilizaci. Spravujeme jich stovky tisíc, ale tefirů je víc a technická převaha je také na jejich straně. Ogdurové jsou v nevýhodě pro svou mírnost, ale i tak se jejich oblast vesmíru pozvolna rozšiřuje i na úkor ďáblů.“

„Ďáblové mají přitom světů víc?“ zajímala se Marie.

„Zdá se,“ přikývl Přítel. „Vesmír je příliš nekonečný a zkroucený, než aby měl někdo přehled, kde všude jsou a kam všude pronikli. Vesmírné vazby jdou od prostých kruhů po složité obrazce, z jednoho světa na druhý se často dostaneš více odlišnými cestami, některé brány jsou nestabilní, takže se časem ztrácejí a uhlídat všechno je za těch okolností nemožné i pro mě. Země je také takový případ. Ogdurové ji kdysi navštívili, jenomže pak se spojení ztratilo, takže zůstala pod vlivem ďáblů z Gehenny.“

„Když si teď ale tvoříš další Erduky, bude to snad lehčí!“

„Nebude,“ zavrtěl hlavou. „Nedokážu stvořit bytost, jako jsem sám. Erdukové jsou jednodušší, ale ani oni nedokáží stvořit tvora podobného sobě. Dovedou sice snadněji křísit mrtvé a nepotřebují k tomu ani nepatrný vzorek tkání, jako vy, dokáží stvořit člověka podle vzpomínek, ale těch lidí si nemohou zapamatovat víc než pár tisíc.“

„Snad ti ale i tak dost pomáhají,“ mínil Pepek.

„To ano,“ souhlasil Přítel. „Ale kdybych chtěl každý svět zabezpečit před nenadálou katastrofou nebo přepadením ze strany tefirů, muselo by mít nad ním dohled nejméně sedm až deset Erduků. Tolik jich zatím není.“

„Vždyť je umíš... stvořit...,“ namítla Marie.

„Nechci kvůli tomu nikomu zkracovat dosavadní život,“ usmál se Přítel. „To mi snad uznáte. Ogdury jsem kdysi vylepšil a udělal je dlouhověké, aby se jejich znalosti neztrácely a aby nestrávili značnou část života učením, jako lidé. Bývalé barbary beru mezi Erduky jen výjimečně, ale dnes je jich paradoxně víc než bývalých Ogdurů.“

„A kolik Erduků dnes hlídá Zemi?“ zajímal se Pepek.

„Žádný,“ přiznal Přítel. „Země není v současné době bezprostředně ohrožená. Kolem ní jsou světy buď neobydlené, nebo aspoň bez nebezpečných barbarských civilizací. Jedinou výjimkou byla Gehenna a po jejím zničení vám jako poslední problém zbyli lidé, vychovaní ďábly. Neříkám, že to budete mít snadné, ale Zemi aspoň neohrožují praví ďáblové. S tefiry na Firhoi se domluvíte stejně jako s ďáblicemi v Oáze. Země má ale velkou nevýhodu. Je od naší oblasti příliš daleko a nevedou sem bezpečné a stabilní cesty. Právě Bísíája měla smůlu na slabou a nestabilní vazbu, neboť se jí místo ní při cestě zpátky vnucovala silnější vazba do Gehenny. Nestává se to často, ale pro Ogdury je ten typ cesty neprůchodný. Cesta, kudy jsem se s ní vracel, vede přes nebezpečné světy. Se mnou se jí nemohlo nic stát, ale trvale to není možné. Každého cestovatele bych musel doprovázet buď já, nebo Erduk, aby nedošlo k neštěstí. Musím sem najít jinou, lepší cestu.“

„Jak rychle si ji troufneš najít?“

„V průměru projdu každou vteřinu pěti branami. Ty mě nezdržují, ale kdybych se na neznámých světech pořádně nerozhlédl, mohl bych něco přehlédnout. Ďáblové tam nemusí ani žít, překážkou je už když tam mají volný přístup z okolních světů. Při dnešním tempu si troufám objevit přijatelnou cestu... odhadněme to do roka.“

„Pět bran za vteřinu – a rok?“

„Netušíš, jak je to složité,“ usmál se Přítel. „Nebylo by to těžké, kdyby některé světy nebyly neprůchodné nepříznivými životními podmínkami nebo civilizacemi barbarů. Kolem Země jsou rozsáhlé oblasti ďáblů, tudy nevedou cesty pro nedělní výlety malých děvčátek.“

„Tak mě napadá,“ začal Pepek. „Mohl bys Erduky, třeba Alexijeva, zaměstnat někde poblíž? Máme tu hned vedle nebezpečný svět Venuše nahoru...“

„To neudělám,“ usmál se Přítel. „Zkušenosti říkají, že Erdukové nemají být ochránci světů, odkud vzešli. Jistěže se snaží být spravedliví všude, ale něco z jejich původní bytosti v nich zůstane a bývalí barbaři mohou svým krajanům stranit i nevědomky. Na úplně cizích světech se chovají spravedlivěji. Erduk může být na více místech současně, i když se tak jako já drobit nemůže. Alexijev se na vás jistě podívá, i kdyby přišel jen svou menší částí.“

„Jen ať přijde!“ přál si Pepek. „Někdy se mi po jeho hubování docela stýská.“

„Však sis to často zasluhoval,“ ujistil ho Přítel, ale usmíval se přitom.

„Nejde přece jen o hubování,“ namítal Pepek. „Když bylo něco správné, ustál jsem to. Měl ale přece jen víc zkušeností a jeho rady nebyly nikdy marné.“

„Až na to, že ses jimi často neřídil,“ připomněl mu Přítel. „Ale to si už jistě vyříkáte sami, až tu bude. Já vás teď opustím. Ačkoliv se mohu dělit víc než Erdukové, občas se na něco potřebuji soustředit. Zaměstnává mě vyhlazovací válka několika kmenů ďáblů ve světě Rijifolaa ve sféře ďáblů, podobná válce v Gehenně. Myslím si, že mě to opravňuje k zásahu. Ďáblové o ten svět přijdou tak jako tak a nemá cenu nechat je zbytečně umírat po milionech, když postačí zbavit je jejich velitelů. Andělé z nich sice nebudou, ale i sveřepí válečníci a válečnice se mohou časem změnit, viď, Yazatap...“

„Jak dlouho mi to ještě budeš vyčítat?“ naježila se trochu Yazatap. „Snažím se přece už dost dlouho aspoň něco odčinit a snad v tom nejsem bez úspěchů.“

„Připomínat ti to neuškodí nikdy,“ řekl Přítel. „Není to pouhá výčitka, ale i uznání, že ses z nejhoršího barbarství vymanila. Na Zemi se některým národům správně připomínají dávné zločiny, ačkoliv se od té doby vyměnily celé generace a ti dnešní se necítí odpovědní za viny svých předků. Nikdo už ale nesmaže vyvražďování národů Němci, zločiny ruských gulagů, ani kolonizátorů, od dávných dob po dnešek, ať je spáchali na plachetnicích nebo na letadlových lodích. Vždycky bude správné jim to připomínat. Nepomůže jim vymlouvat se na své zlotřilé vůdce, ani že je k tomu vedli ďáblové. Nejsou to plané výčitky, ale prevence proti možnému opakování.“

„Zlo se velice často dělo na obou stranách,“ namítla Yazatap uraženě.

„To se také stává,“ souhlasil s ní Přítel. „Vyčítat zločiny jedné straně ale neznamená omlouvat zločiny druhé strany. Spravedlnost bývá často překroucená, zločiny označuje jako zásluhy a oběti zaměňuje s viníky, ale na to nesmíte přistoupit, musíte se snažit ji narovnat. Zločiny předků se mají připomínat, ale vlastní zločiny trestat. Jestli se vám podaří změnit barbarský svět ve spravedlivý, bude to tisíckrát záslužnější, než kdybych to udělal za vás.“

„My se snažit budeme,“ ujistila ho Marie. „Ale měl bys uznat, že je nás na celý svět dost málo.“

„Teď jste přece dostali významnou posilu,“ připomněl jí Přítel. „Nečekejte, že to za vás vyřeší tefirové z Firhoi, ale slíbili pomoc vašim dnešním spojencům Vávrovcům, to také není málo. Je mi jasné, že toho na vás leží moc, ale není to nad vaše síly. Zkuste to.“

„S tím už jsme začali,“ ubezpečil ho Pepek. „Máš asi pravdu, netěšilo by nás, kdybys to za nás řešil. Ještě bychom si na to zvykli a pak už by to bez tebe nešlo. Určitě bude lepší, když nějakou zodpovědnost poneseme i my. Jde jen o to, aby nás to nakonec nezlomilo.“

„V tom vám ale nepomohu,“ usmál se smutně Přítel. „Předělávání ďáblů na anděly skončilo již před milionem let. Líbí se mi, že se zodpovědnosti nevyhýbáte, ale právě jsem vám pomohl víc než je mým zvykem a další pomoc by nebyla ani účelná, ani omluvitelná. Nechám vám ještě možnost zavolat si mě, kdyby šlo o něco, co nezvládnete ani při nejlepší vůli. Například při nebezpečí ničivé srážky Země s asteroidem. V takovém případě si mě zavolejte. Vy zvednete očima lokomotivu, pro mě není problém vychýlit ze špatné dráhy nebeské těleso. Ale kvůli menším problémům mě raději nevolejte.“

„Ani kdybychom tě chtěli potěšit, až se nám to na Zemi podaří?“ zkusila to Máňa.

„To je něco jiného,“ usmál se na ni Přítel. „Říkáte přece, sdělená radost, dvojnásobná radost. To by mě opravdu potěšilo. Ale to není žádný problém.“

„Tak ti aspoň teď děkujeme,“ řekla Marie.

„Máte proč,“ přikývl. „Další už bude na vás.“

A s těmi slovy se rozplynul.

------------------------ Poznámky:

  14 Ota Vávra má v sobě ďáblici Belial, takže občas mluví jejími slovy v ženském rodě

Errata:

11.08.2021 15:00