Vítej, návštěvníku!

Východisko

I jednorázovou pomoc od Přítele andělů přivítali všichni. Olda litoval, že u toho nebyl a nemohl se ho na něco zeptat, ale utěšoval se, že si večer průběh schůzky od účastníků vytáhne, jako kdyby byl u toho.

„Že v tom lítáme víceméně sami, víme už dlouho,“ komentoval to spokojeně. „Jistě je dobré vědět, proč se co děje. Ani případnou pomoc s asteroidy bych neodmítl, ale jestli bude Země naše záležitost, proč ne? Určitě si ale neodpustím zavolat ještě dnes Bísíáju.“

„Tak na co čekáš?“ vybídla ho Marie.

„Bísíája mi neuteče,“ telepatil jí Olda. „Zavolám jí v klidu večer. Nejprve to musíme sdělit panu Otovi, když chce být naším spojencem. Přijďte raději za námi do salonku vedle hlavního sálu, ať jednáme všichni z očí do očí.“

Vypravili se tedy za Otou a Vávrovci. Olda měl pravdu, z očí do očí se jedná lépe než na dálku. Pana Vávru i jeho tefirky příchod dalších členů rodiny Horáků potěšil, ačkoliv si ani doteď nemohli stěžovat na nezájem. Jednali s nimi Olda, Víťa, Xapho a Salgiel.

„Dohodli jsme se zatím na dvou bodech,“ sděloval Olda telepaticky Pepkově skupině, ještě než dorazili do salónku Hospody. „Napřed to nejdůležitější: Ota chce starosti o osadu Naděje předat synům a má i s oběma Belial zájem o podnájem v Oáze.“

„Uznal, že to jinak nepůjde?“ zasmál se Pepek.

„Ale to se rozumí, že by to šlo i jinak,“ odpálil ho Olda. „Takhle to ale bude nejlepší. Na Bykyle ho uznávají dál, se syny bude mít telepatické spojení a přitom se může účastnit našich akcí. Tak je to prostě ideální.“

Mezitím Pepek i s manželkami dorazili do salonku a opět se přivítali s rodinou pana Oty Vávry.

„Máte tu velice krásné prostředí,“ pochvaloval si, když se všichni přivítali a rozsadili.

Pohodlná křesílka byla k jednání nejvhodnější a u každého ležela na otočné poličce hromádka zdejšího ovoce. Nově příchozí si s chutí vzali, ale ostatní jim jen popřáli dobré chuti s odkazem na to, že sami už mají dost.

»Všichni jsou tak strašně mladí,« zachytil najednou Pepek čísi myšlenku. Soustředil se na ni a najednou si byl jistý, že si to myslí pan Ota.

»Takových mladíčků se ďáblové báli? To snad ani není možné. Ačkoliv... mají mezi sebou i tefirky a u těch člověk nikdy neví... Královna ze Sáby by měla být starší než Sarcha, i když to ani na jedné není znát.«

Pepek by ho už-už chtěl potěšit lichotkou, že ani on nevypadá na svých osmdesát, ale včas se zarazil. Ota by si z toho jistě domyslel, že mu čte myšlenky. A Přítel je varoval, ať to raději nikomu nedávají najevo, beztak ten dar nemohou nikomu dát.

„Oáza má teplejší podnebí než Země,“ odpověděl místo toho na Otovu narážku. „Dělá to zdejší sluníčko, svítí trochu víc než to naše na Zemi. Celosvětově to dělá skoro pět stupňů a to už je hodně znát. Uvidíte, že se vám tu bude líbit.“

„Olda nám už před chvilkou nabízel domek,“ začal Ota věcnějším tónem. „Možná ale bude problém s placením. Uznáváte aspoň nějaké pozemské peníze? Mám na Zemi miliardy a nechci tady jenom brát dary.“

„Jenže vám nic jiného nezbude,“ usmál se Pepek. „My tady totiž peníze nemáme.“

„Pěstujete komunismus?“ usmál se Ota.

„To ne, jen peníze nemáme,“ zvážněl trochu Pepek. „Zaslechl jsem ale, že vaše osada Naděje na Bykyle také nemá žádnou měnu a jde vám to i bez peněz.“

„Ano, jde to,“ přikývl Ota. „Na Bykyle je to ale trochu jiné. Máme všichni paměťové karty z Nového Německa. Slouží nejen jako identifikační průkazy, ale i jako peněženky.“

„To vím,“ potvrdil Pepek. „Na Bykyle ale jejich peněžní služby nevyužíváte.“

„Tam není proč,“ mávl rukou pan Ota. „Bykyle není zatím nic víc než základna. Bude ještě dlouho trvat, než tam zavedeme normální státní zřízení. Zatím tam máme polovojenský režim a to peníze obvykle nehrají roli.“

„Jde o to, čemu říkáte normální státní zřízení,“ nadhodil otázku Pepek. „Doufám, že tím nemyslíte bandu ministerských byrokratů, arogantní policii a všemocnou armádu.“

„Vedl jsem Nové Německo více než deset let,“ pokusil se to vysvětlit pan Ota. „Nové Německo je nevelký ostrov, má jen jedno město, takže celá vláda sídlila na rathause a mně říkali purkmistr, česky starosta. Armádu jsme nepotřebovali, vystačili jsme si s policií. Celých deset let ji řídil kamarád Alfréd Schmidke a měl ji v takovém pořádku, že nám ji okolní země jen tiše záviděly. Dnes to vedou jiní, ale vedou to taky dobře.“

„Peníze jste ale měli, nebo ne?“

„Měli,“ přikývl pan Ota. „Však s nimi byly problémy. Dokud peníze sloužily tomu, čemu mají, tedy běžnému ohodnocení vykonané práce, bylo to dobré. Ať to chcete přiznat, nebo ne, jen málo lidí dělá něco užitečného čistě ze zápalu o věc. Dokud jsou takoví všichni, vystačíte si i bez peněz, ale jakmile musíte počítat i s lidmi, kteří by se bez nějaké pobídky jen váleli u televize, případně chodili po městě a z dlouhé chvíle rozbíjeli okna, potřebujete je něčím motivovat a v naprosté většině případů na to stačí peníze.“

„Vy jste s lidmi problémy neměli?“

„Měli,“ přiznal pan Ota. „Problémy byly v zásadě dvojího druhu. Jeden s lidmi, kteří nehodlali pracovat. Týkalo se to především přistěhovalců, kteří přišli do Nového Německa s úmyslem přiživit se na našem blahobytu. Původní Němci totiž nekradli. Někteří říkali: Díky Hitlerovi, ale já nevidím jako zásluhu, že takové lidi bez slitování vyhubil. Za Hitlera nebyl za krádež jiný trest než kulka. Zloději a příživníčkové se buď obrátili k poctivé práci, nebo skončili před popravčí četou. Trvalo to dost dlouho, takže se ani po Hitlerově smrti ke zlodějně nikdo nevrátil.“

„Dobře, ale co jste dělali s těmi zvenku?“ zajímalo Pepka.

„Pokusili jsme se je ještě vychovat. Za každou krádež se zloději dostali do vězení, kde si ji poctivě odpracovali. Při nedostatku užitečnější práce urovnávali krajinu, tedy kopali hlínu a kámen, vozili je ručními kolečky a zarovnávali všelijaké stavební zásahy. Jistě by se to dalo udělat i bagrem, a když bylo vězení prázdné, také se to bagrem dělalo, ale krumpáč, lopata a kolečko měly svou výchovnou hodnotu a vězňové dostávali přednost i před bagry.“

„Nedalo se tomu ale říkat zneužívání otrocké práce?“ nadhodil Olda.

„Však jsme tam kvůli tomu měli delegací od všelijakých ochránců zlodějských práv!“ usmál se pan Ota. „Jenže každý, až na některé zaujaté, musel uznat, že naše vězení neslouží k deptání lidí. Samozřejmě jsme po pravdě přiznávali, že se vězňům nedostává kulturního vyžití. Jediný televizor ve vězení sloužil dozorcům, ale málo platné, kriminál není kulturní dům a vězňové jsou zbaveni občanských práv, kromě práva na život a zdraví. Samozřejmě museli tvrdě pracovat, ale ta práce nebyla ani zneužívaná, ani úplně nesmyslná.“

„Ale co když ani to na některé nezabralo?“ zajímalo Pepka.

„S některými přistěhovalci jsme si opravdu nevěděli rady,“ přiznal pan Ota. „Pro ně jsme měli v záloze poslední, nejtvrdší trest: deportaci do země, odkud přišli. Mohli si zvolit i jinou pod podmínkou, že je tam přijmou. Což byl ten kámen úrazu. O zloděje nebyl zájem nikde, takže většinou putovali zpátky. Vyčítali nám, že politické uprchlíky vracíme i do diktatur, kde si na nich smlsnou, ale kritiky jsme umlčovali, aby si zametli před vlastním prahem, neboť i jejich země těm lidem azyl odmítla. Na počátku je od nás s velikou slávou přijímala Kanada a hrozně se přitom honosila svou tolerancí, jenže brzy zjistila, že ochotně přijímá jen samé zloděje. Pokusila se to zarazit zavedením vízové povinnosti pro všechny naše občany, reagovali jsme okamžitým přerušením dodávek léků, v Kanadě padla vláda a tohle fiasko pak už žádná jiná země neopakovala.“

„Vy jste jim přerušili dodávku léků?“ zamračila se Salgiel.

„Kdyby jen to! Zásilku, původně určenou pro Kanadu, jsme se slevou prodali Indii. Když potom Kanada přišla s poměrně vstřícnou nabídkou, aspoň podle mínění Kanaďanů, že našim dopravcům poskytne výjimečně potřebná víza okamžitě a bezplatně, odmítli jsme je, že jsme zásoby léku pro ten rok již vyprodali. Na to v Kanadě vypukly občanské bouře, které skončily až předčasnými volbami.“

„Nebylo to trochu kruté k jejich nemocným?“ mračila se Salgiel, kterou to očividně jako lékařku popuzovalo.

„Nemocní v Kanadě možná strádali, ale ten lék zatím pomohl tisícům potřebných lidí v Indii, kam by se jinak dostal v menší míře. Produkce küfferlinu byla a dodnes je omezená výhradně na Nové Německo, ve světě je o küfferlin velký zájem a jakákoliv překážka, celní nebo vízová, byla pro nás signálem stop. Však se nám za ta víza nová kanadská vláda rychle omluvila a zrušila je. Úředníci pak zvažovali žádosti o azyl jednotlivě, ačkoliv jsme proti odmítání azylu nic nenamítali. Vyhoštěné nesmí odmítnout jen jejich vlastní země, takže se nakonec většina potrestaných vracela domů.“

„Takový trest může být účinný jedině na přistěhovalce,“ mínil Víťa. „Jak to ale mají dělat tam, kde tihle lidé vyrostli?“

„To se mě moc ptáš,“ pokrčil rameny Ota. „Co děláte s ďábly, když jejich převýchovu vzdáte? Podle mě to může být podobný problém.“

„Na převýchovu ďáblů nemáme sílu,“ přiznal Víťa. „Převychovávat můžeš jen toho, kdo tě neohrožuje. Ďáblové jsou ale trvale nebezpeční a můžeme je jedině izolovat ve světě, odkud se nedokáží sami vrátit. Na víc zatím nemáme.“

„Což tak trochu odpovídá doživotnímu vězení, jenže bez dozorců,“ přikývl na to Ota.

„Prakticky ano,“ připustil i Pepek. „Začal jsi ale o penězích a příživníci byli jen jeden z mnoha problémů.“

„Máš pravdu. Jiným problémem byli finanční spekulanti. Dokud bylo Nové Německo po válce s Brazílií pod celosvětovým embargem, nic nám nechybělo, hospodářsky jsme byli soběstační. Problém začal po otevření naší ekonomiky. Měli jsme zájem o některé moderní technologie a mohli jsme za ně nabízet küfferlin, lék od Xijtranů. Celosvětovou podmínkou ale bylo úplné otevření našeho hospodářství. Brzy se ukázalo čertovo kopyto. Spekulanti se zmocnili naší jediné banky Neues Bank a začali německé podniky finančně dusit. V té době jsem starostu nedělal, zabýval jsem se pronikáním do vesmíru, takže když se na mě němečtí kamarádi obrátili, bylo už málem pozdě. Nezbylo mi než narychlo založit Hilfesbank. Něco se mi podařilo zachránit, ovšem třetina průmyslu zůstala v cizích rukou. Bez mého zásahu by ale Němcům zbyly jen oči pro pláč.“

„Vidíš!“ triumfoval Pepek. „Cizí peníze vám moc nepomohly, naopak.“

„Ano, ale nemohli jsme si dovolit být zaostalou zemí bez moderních technologií.“

„Oáza je také bez moderních počítačů a nikomu to nechybí,“ ujistil ho Pepek.

„Jak tedy bez nich počítáte?“ zajímal se Ota.

„Co pořád potřebujete počítat?“ opáčil Pepek. „Peníze v bance? Účty a výnosy? Nás takové nesmysly vůbec nezajímají, ani nezdržují!“

„Nech ho, Pepku,“ zastal se pana Oty Víťa. „Počítače využíváme také, jen je nemáme tak na očích. Zkus něco vyprojektovat bez nich! Někdy vystačíš s odhadem, ale palác, jako bylo Sanatorium v Andělském světě, by bez výpočtů nevznikl, stejně jako je nesmysl stavět bez výpočtů letadla. Víš to přece stejně jako já!“

„No dobře,“ uznal to Pepek. „Jak často ale něco projektuješ? Řekl bych, že jsme tak nasyceni technikou, že už o ní ani nepřemýšlíme.“

„Ano, ale to neznamená, že ji nepotřebujeme.“

„A co potřebujeme?“ opáčil Pepek. „Auta nemáme, aspoň není všude asfalt. Nejčastěji používaným nástrojem v osadě je Františkovo piáno, případně housle. Přitom tu každý má co potřebuje až po bytelné střechy nad hlavou. Co komu chybí?“

„Děláš, jako kdybys nevěděl o integrátorech hmoty v robocentrech,“ podotkl Víťa. „Techniku si uvědomíš, až když ti odepře poslušnost. Nakrátko se to dá přežít s humorem, ale kdyby robocentra vysadila nadlouho, už by nám tak veselo nebylo.“

„O nějakých robocentrech jsem tady něco zaslechl,“ zajímalo pana Otu. „Víte o nich snad víc?“

„Jo, ty od nás dostanete co nejdřív,“ sliboval Pepek.

„Nejdřív je musíme postavit na Zemi,“ připomněl mu Víťa. „Na Bykyle to jinak než přes Zem nepůjde.“

„No tak jedno robocentrum postavíme na Zemi,“ opáčil Pepek. „Teď už se tam ďáblů obávat nemusíme a homunkulové nebudou nebezpeční.“

„Nepodceňoval bych je,“ připomněl mu Víťa.

„Postavíme to tedy někde na odlehlém místě,“ ustoupil Pepek. „Například v Čechách, tam dávají lišky dobrou noc.“

„No dovol!“ ohradil se pan Ota. „V Čechách že dávají lišky dobrou noc?“

„Z pohledu lidí ne,“ připustil Pepek. „Ale z mapy koncentrace ďáblů...?“

„Až na to, že ta mapa přestala celkem nedávno platit,“ připomněl mu Víťa.

„Přestala se týkat ďáblů, ale pořád vystihuje koncentraci homunkulů,“ namítl Pepek. „Poslyšte, pane Vávro, na Bykyle vám samozřejmě pomůžeme. Máme technologie nejen od hlavonožců z Xijtry, ale především od jiné civilizace, o nějaký milion let starší. Nebudete se stačit divit. Ale vás zaměstnáme víc než čekáte. Na rozdíl od nás máte zkušenosti se státní správou a přišel jste k nám jako na zavolanou. Troufl byste si dělat starostu celému světu?“

„To jsem přece dneska předal synům,“ odvětil trochu zmateně pan Ota.

„Nemám na mysli Bykyle,“ zavrtěl hlavou Pepek. „Myslím naši starou kuličku Zemi. Troufl byste si řídit celosvětovou vládu?“

„To snad nemůžete myslet vážně!“

„Myslíme to vážně,“ ujistil ho Pepek. „Uvědomte si už konečně, co se stalo, vždyť už jste to jednou zažil. Zastřelil jste Hitlera i s jeho nohsledy a vláda Nového Německa spadla na vás. Tady se stalo totéž ve větším. Váš kamarád Alfréd obrazně řečeno postřílel světovou vládu a ta teď spadla na nás všechny.“

„Světových vlád se to přece nedotklo,“ namítl pan Ota.

„Nedotklo se to loutek,“ zúžil to Pepek. „Skutečná vláda byla ale v rukou ďáblů a ti zmizeli pod troskami Jeruzaléma. Svěřil byste po pádu Hitlera vládu Nového Německa jeho zbývajícím úředníkům? Počítám, že ne. A nemůžeme si to dovolit ani teď, na Zemi by to bylo ještě horší. Pohrobci ďáblů by se mohli servat o koryta a zbytečně by to odskákalo pár milionů lidí. Nezapomeňte na to, že mají atomové zbraně a ještě méně zodpovědnosti než jejich dřívější pánové. Ti Zemi potřebovali a nenechali by si ji zničit.“

„Myslíte?“

„Myslím to naprosto vážně,“ ujistil ho Pepek. „A podle toho, že nikdo z nás neřekne ani slůvko proti, můžete pochopit, že máme všichni víceméně stejný názor.“

„Vy byste tedy chtěli svrhnout všechny současné vlády a začít vládnout za ně?“

„Ne tak úplně,“ zarazil ho Pepek. „Vy jste přece také ponechal na svém místě většinu Hitlerových lidí, včetně vašeho kamaráda Schmidkeho. Ponecháme všechny vlády jak jsou, ale obsadíme OSN, přeměníme tu organizaci na pořádnou světovou vládu a vy ji povedete. Nemusíte se bát, samotného vás v tom nenecháme.“

„OSN je dávno mrtvá organizace,“ podotkl pan Vávra.

„Tak ji oživíme,“ pokrčil rameny Pepek. „Ale jinak než ti, kdo tam sedí teď. Nebudou se stačit divit. Oni nejspíš do dneška sloužili ďáblům, takže pro ně nebude nic nového, když budou muset poslouchat nás.“

„Představujete si to dost anarchisticky, ale lidi nás nepřijmou,“ vrtěl hlavou Ota.

„To si každý rychle rozmyslí,“ prorokoval Pepek. „Můžeme je zkusit přesvědčovat po dobrém, ale kdo se bude vzpírat, na toho mám velice přesvědčivé metody. Nevěřil byste, jak rychle se mi podařilo zbavit Prahu kriminality. A to jsem byl sám na milion lidí!“

„Jak se ale chcete do OSN dostat? Nikdo nás tam nevyšle, ani nezvolí,“ namítl Ota.

„Vy si vážně myslíte, že mají v současném systému jednostranné propagandy nějaký smysl volby?“ zavrtěl hlavou Pepek. „Volby, kde se rozhoduje jen mezi dvěma homunkuly téhož ďábla? Ale kdepak! Vy jste po porážce Hitlera vešel do radnice a prohlásil jste, že jste do nejbližších svobodných voleb novým starostou, Němci sklapli kufry a bylo to. Totéž můžeme udělat v OSN, ale možná postačí obejít s detektorem ďábelských pomocníků současné zástupce světových vlád a všem, kdo nám zasvítí, pohrozit na místě Peklem, když nás nebudou na slovo poslouchat. Oni to znají, vědí, že Peklo není pouhá pohádka pro děti, za chvilku bude celá organizace poslouchat, co jí nařídíme.“

„Zkušenosti ale říkají, že z OSN si většina států stejně nic nedělá,“ namítl Ota.

„Jistě, pokud jsou v těch vládách jiní homunkulové, kteří poslouchají jiné pány. Těm ale dáme najevo, že buď budou poslouchat příkazy z OSN, jinak... a tak dál.“

„Víš, co tady navrhuješ?“ nadechl se konečně pan Vávra. „To by byla celosvětová diktatura, jaká tu ještě nebyla!“

„Byla tu tisíce let horší!“ nedal se ovlivnit Pepek. „A poslední dobou začala být lidem nepříjemně nebezpečná. Navrhujeme diktaturu jiného typu. Začneme zrušením armád, tím se prudce sníží daně. Pak zavedeme jednotný právní systém, jeho základy už v Oáze máme. Tím uděláme nezaměstnané z právníků, ale zbytku lidstva se uleví od nepřehledné soudní byrokracie. Zrušíme hranice, celníky a uvidíte, jak nás lidé budou velebit. Bude to jako když Novoněmci pochopili, že je nechcete ožebračit, ale povznést. Pokud vím, pak už vás volili dobrovolně a rádi a drtivou většinou.“

„Postavíme si proti sobě hned zkraje nejmocnější zbrojařské lobby a navíc právníky. To bude nepříjemný souboj!“

„Nebude!“ ujistil ho Pepek. „Zbrojařská lobby přijde o zakázky, tím pádem i o peníze a bez nich nebude nebezpečná. A právníci? Kdo sestavoval právní řád Nového Německa?“

Potutelně se přitom ušklíbl. Všichni věděli, že na právním řádu Nového Německa měl největší zásluhu právě pan Vávra.

„Přiznávám, spáchal jsem to já,“ nezapíral Ota. „Možná na tom něco bude. Právníci dokáží sestavit jen právní řád plný kliček, které jim zajistí výhody nad ostatními.“

„Nechte si něco na později,“ přerušila jejich plány Yazatap. „Ujasněme si raději pořadí, v jakém co chcete dělat. Bod první – klonování orgánů pro spojence. Kolik jich bude potřeba hned a kolik potom?“

„Už jsme s tím začali,“ ujistil ji Olda.

„Myslíte tím jen Otu, nebo celou osadu Kogucu?“

„Zatím Otu a jeho tefirky,“ odvětil Olda. „Pro celé Kogucu musíme uspořádat větší akci, na to sami nestačíme. Ale nemusíš se tím zdržovat, Tabris už shání dobrovolníky.“

„V pořádku,“ přikývla Yazatap. „Bod druhý, stavba domku pro Vávrovu rodinu. Už si vybrali místo?“

„Jak, když sedí tady?“ opáčil Olda. „Na to doteďka nebyl čas!“

„Tak je vezměte kolem ostrova a nějaké místo vyberte,“ navrhla Yazatap. „Obletět náš ostrov je otázka deseti minut, za dvacet minut už mohou bydlet ve svém.“

„Máte tu helikoptéry nebo něco novějšího?“ zajímal se pan Vávra.

„Něco mnohem staršího,“ sdělovala mu Yazatap. „Bude to rychlejší než předstartovní kontrola. Popadnou vás za ruce a obletí to s vámi bez letadla, uvidíte to nejlépe a jedinou překážkou by mohlo být, kdybyste nesnášeli výšky.“

„Létali jsme všichni helikoptérou,“ ujistil ji pan Vávra. „Umím ji i řídit.“

„Tak na co čekáte?“ pobídla Yazatap své manžely.

Hoši s návštěvou odlétli a Yazatap se rázně zmocnila velení. Po pravdě řečeno v tom jen pokračovala, neboť první rozkazy vydala směrovaně již předtím.

„Tak co, holky, co jste zjistily?“ obrátila se na Ramiel a Xapho.

„Podle mě nic závadného,“ odvětila Ramiel. „Belial Ameata se ve Firhoi při mírovém jednání sama nabídla jako záruka míru. Pominu, že se jí Ota Vávra na první pohled zalíbil, ale skutečně to vedlo k rychlému urovnání rozporů mezi Vávrou a tefiry Firhoi. Odcestovala s ním na Zem a protože je také lazarnicí, zabývala se podezřelou krátkověkostí lidí na Zemi. To, že objevila její příčinu, bych jí přičetla za další zásluhu. Jenže se do toho vložilo nám už známé vražedné komando a dál už to znáte.“

„Takže tvoje celkové hodnocení?“

„Škodit nám nebude, ani nechce. Vzala bych ji okamžitě a třeba i mezi bažiňačky.“

„A co ta druhá?“ obrátila se Yazatap na Xapho.

„Belial Sarcha je asi složitější případ,“ uvažovala také všesměrově. „Když na Firhoi zjistili přítomnost vetřelců na měsíci Varvea, Belial Sarcha nastoupila jako lazarnice do rady obrany Varvei. Měla tam jen poradní hlas, ale nevyužívala ho ani pro, ani proti. Když se ale vrátila z krátkého zajetí Belial Ameata a snažila se přesvědčit Radu o mírových úmyslech lidí ze Země, Belial Sarcha dostala za úkol prověřit, zda není Belial Ameata pod Otovým psychickým vlivem. To bývá obtížné zjistit, ale Belial Sarcha je zřejmě uznávaná odbornice. Když toto nebezpečí vyloučila, přidala svůj hlas na stranu zastánců míru. Ne že by její hlas rozhodl, ale její odborná váha přesvědčila většinu uvažovat přednostně o mírové variantě.“

„Jak se zdá, měl Ota Vávra obzvláštní štěstí na lazarnice,“ podotkla Yazatap. „Navíc má neuvěřitelné štěstí na jméno Belial. Nejenže má za ženy dvě Belial, takže je doma i na veřejnosti nazývá jejich dřívějším příjmením, on má třetí Belial přímo v sobě. Jak se zdá, byla to jedna z pekelných kněžen Árjů, Belial Naarská. Znamená to, že jsme se v té památné bitvě setkaly každá na opačné straně, ale to už je dnes pryč. Důležité je, že ani Ota Vávra se nemá v úmyslu vytáčet a nemá úmysly po straně. Starodávná poučka sice říká, že spojenců se má využívat, ale nesmí se jim věřit, tady bych to ale doporučila otočit. Jak známe kluky, budou stejného názoru. Jsem pro vzít je od začátku mezi nás a kdybychom jim mohli dát nejnovější telepatii, nebyla bych proti. Jsem pro dát jim všechno naráz, včetně slýribu. Máte některá jiný názor? Nemusíme s tím čekat na večerní sex.“

„Vy jste se jim hrabaly ve vědomí?“ vrtěla nesouhlasně hlavou Marie.

„Ano a víme proč!“ ujistila ji Yazatap. „Bez toho by bylo nezodpovědné vzít sem lidi, kteří vlastní atomové bomby. Kdybychom to neudělaly a ukázalo by se, že nejsou, jací jsou, mohl by se tady opakovat Andělský svět. Přitom jsme si naostro zkusily, zdali se dokážeme někomu dostat do vědomí aniž by si toho všiml.“

„Nepřipadá mi to ale kolegiální,“ namítla Marie.

„Naopak, Mančo, naopak!“ ujistila ji Yazatap. „A začni si zvykat, že to budeme dělat častěji. Dostali jsme neobyčejné dary a budeme je tedy používat. Proč by nám je Přítel jinak dával? Vzpomeň si, sám říkal, že to budeme mít těžké. Ale na druhé straně, koho si takhle prověříme, tomu můžeme věřit víc než dosud. Nechápeš to?“

„Slyšela jsem, že to budeme mít těžké,“ souhlasila Marie. „Ale nedošlo mi, že až tak, jak jste to začaly.“

„Myslíš, že to nebylo správné?“ podívala se na ni pátravě Yazatap.

„Asi bylo,“ vzdychla si Marie. „Ach jo, kdy bych si tohle pomyslela, když jsem jako malá žába zastavila Oldu, aby mi ukázal svoje kouzla!“

„Lituješ toho?“ usmála se na ni Yazatap. Věděla, co jí asi Máňa odpoví.

„Nelituju a nebudu litovat,“ ujistila ji Marie. „Nikdo nemohl předem tušit, kam až se to vyvine. A neměnila bych se žádnou kamarádkou, které zůstaly na Zemi.“

„Tak vidíš!“ kývla na ni povzbudivě Yazatap. „Nikdo to nemohl tušit. Dnes musíme pokračovat v tom, co jsme si začaly. Nic si z toho nedělej, že budeš občas někomu lézt do vědomí. Když to bude přítel, můžeš mu aspoň tím víc věřit. Kdyby se takový ukázal jako nepřítel, budeš nejspíš ráda, že jsi to zjistila včas.“

„A co kluci?“ napadlo Ramiel.

„Dozvědí se to nejpozději dnes v noci,“ usmála se Yazatap. „Tomu nemůžeš zabránit, ale ani tomu bránit nechceme, ne? Budou rádi, že jsme to vyzkoušely. Ani jim se to nevyhne a mohou být rádi, že jsme to vyzkoušely hned první den. Beztak vím, že Pepek na okamžik četl myšlenky pana Oty.“

„Jak to víš?“ vyhrkla Marie.

„Byla jsem přece tou dobou už ve vědomí pana Oty. On si cizího nahlédnutí nevšiml, já ano. Jenže Pepek pak couvl, asi se toho zalekl. Nevadí, já jsem to dokončila.“

„Pomalu začínám věřit, že to zvládneme,“ vzdychla si Salgiel.

„Tak jdeme na to!“ mrkla na ostatní Yazatap.

Vyšly před Hospodu, jako kdyby si chtěly prohlédnout noční oblohu. Venku potkaly Jarču, Soňu, Hedviku a Mariuk. Přivolala je před chvílí skrytě Yazatap, aby byla celá rodina pohromadě. Několik dalších minut strávily v telepatickém rozhovoru, aby se spolumanželky dozvěděly, co se dnes všechno přihodilo.

„Tím jsou z nás páni světa,“ řekla nahlas Jarča, ale tak odevzdaným tónem, jako by to necítila jako výhodu, ale spíš jako břemeno.

„Nereptej,“ napomenula ji Yazatap. „Neptej se, co tím získáš nebo ztratíš, ptej se, co bys teď měla začít dělat.“

„Náhodou to vím naprosto přesně,“ řekla Hedvika. „Teď půjdeme vyzvednout děcka od Tabris, nakrmíme je a dáme spát. Pak hupsneme pod pokrývky a dáme si hromadnou seanci se sexem, abychom si to s našimi kluky pořádně probrali. Takže něco opravdového začneme až zítra, ale budeme na to rozhodně lépe připravené než dneska. Máte snad některá jiný návrh? Jestli ano, tak rychle sem s ním, nemáme dost času. Kluci už támhle letí.“

Všech devět se podívalo směrem, kam Hedvika ukazovala. Nastávajícím soumrakem se proti obloze jasně rýsovaly tři letící a rychle se blížící postavičky.

„Tak honem, má některá nějaký protinávrh?“ opakovala Hedvika.

„Nemáme,“ odpověděla jí za všechny Yazatap. „Jak vidím, návštěva už převzala svůj domek, takže nám ubude loučení. Tím lépe! Hele, Hedvo, nechtěla jsi jít vyzvednout děcka od Tabris? Mohla bys jít napřed!“

„Nechtěla jsi ty prve, abychom byly spolu?“ odvětila jí Hedvika.

„Chtěla a taky si myslím, že to bude lepší,“ odtušila Yazatap. „Ale jsem pro to, letět tam nejkratší vzdušnou čarou, ať nás to nezdržuje. Kluci, otočte to k Dvořákům!“

Poslední věta už byla určená přilétajícím manželům, ale i když to bylo mimo dosah všesměrové telepatie, trojlístek chlapců změnil směr k domku Dvořáků, kde jim Tabris, jako již víckrát, ochotně hlídala děti. Ačkoliv se Tabris nevyhýbala starostování celého hlavního ostrova Oázy, přibírala si k tomu občas vedení mateřské školky a jeslí.

„Tak holky, na co čekáme?“ vzlétla Yazatap do výšky.

Všech devět vzápětí vzlétlo za ní a změnilo se v chumel vznášejících se žen.

Nebyly to čarodějnice, i když pět z nich bývalo ďáblicemi.

Horákova rodina byla opět pohromadě.

© 2006-7 Václav Semerád, Praha

Errata:

11.08.2021 15:00