Doslov (25) - Válka ďáblů Jupiterský duch 3.část Science fiction

Jsem příliš líný prohrabat veškerou dokumentaci, abych našel pravou příčinu vzniku tohoto románu. Také by to mohlo být marné, dvakrát po sobě mi odešel hard-disk, nejprve hlavní a hned nato záložní, z pošty mi toho moc nezůstalo. Ale nepovažuji to ani za nutné. Byl to někdo z čtenářů, přispívající do Fóra nakladatelství Autobus. Začal tam hecovat, že autoři sci-fi nemají dost fantazie a odvahy vybočit ze starého, věky zaběhaného schématu, kterého je plná veškerá literatura, snad kromě technické.

Ano, jde o známou a všemi opěvovanou dvojici Ona a On, případně vylepšenou na trojúhelník, který je sice nelegální, zato skrývá vítané příležitosti k dějovým zápletkám.

Tato dvojice oprávněně kraluje v naší přízemní pozemské literatuře již několik tisíc let, vzpomeňme si třeba na biblické začátky. Ale co literatura science-fiction, která by měla být od přízemnosti vzdálená? Ani ta se nemůže toho zaběhnutého schématu zbavit.

Marně jsem scifisty hájil krásnou povídkou Venuše a sedmero pohlaví. Prý to nebyli lidé. Ano, nebyli. Ale jejich rozkošatělá manželství stála za to! Argumentoval jsem i tím, že jsem kdysi zkoušel psát scifi o inteligentních pavoukovitých bytostech Sizyadech, ale sám jsem uznal, že to nebylo ke čtení. Jejich starosti o kokony vajíček nikoho netáhly.

Nakonec jsem se naštval a tak vznikl tento román o společnosti lidských a přitom ne-lidských bytostí, kde je sice základem společnosti tak jako na Zemi rodina, ale jiná než naše tradiční. Kde naše dvojice Ona a On tvoří odstrkovanou menšinu. A protože by místně nebo časově příliš vzdálená společnost nebyla záživná, posadil jsem ji na dosah od naší pozemské skutečnosti a umístil tam i pár lidí ze Země. A koukejte se s nimi shodnout, nic jiného vám nezbývá, druhá alternativa by nejspíš byla zničující válka. A basta!

Základem tefirské společnosti je tedy rodina. Rozeznávají malou a velkou. Už to může být podezřelé, ale brzy se dozvíme naplno, že „malá“ rodina odpovídá našim starodávným pozemským harémům a „velká“ je ještě košatější. Na rozdíl od pozemských harémů ale tyto rodiny nevznikají uměle, tedy tím, že si nějaký chlap přisvojí (vybojuje, koupí, nebo sprostě uchvátí) několik žen či otrokyň. Tefirská rodina je nevyhnutelná a racionální, je vyžádaná genetickou odlišností, takže jinou možnost nemají. Typickou pozemskou rodinu ve složení otec, matka a děti, tam (pozor, plným právem!) považují za nemravnou a mají pro to velice pádné důvody. A basta!

Na rozdíl od pozemských harémů jsou tefirské rodiny symetričtější. Jejich základem je spravedlnost, proto v nich má na výběr nejen muž z několika žen, ale také ženy z několika mužů. Láska? Ano, ale až na druhém místě. Bez spravedlnosti je i láska nemravná. A basta!

Napsat román o takové společnosti a nenapsat pouhé porno je ale oříšek. Doufám, že to nikdo nebude jako porno chápat, tady opravdu nejde pouze o sex v nezvyklém exotickém harémovém prostředí. Úmyslně jsem si za hrdinu vybral nedospělého kluka na kraji puberty, který je sice na sex přirozeně zvědavý, ale protože cítí i jistou zodpovědnost, přece jen se toho lekne. Hlavním motivem ale je, že může jako jediný pomoci tisícům nešťastnic a právě proto jim pomoci musí. Nemůže od nich utéci, nemá cestu zpátky, ačkoliv je každému brzy jasné, že ho jen jako mimochodem uženou k svatbě. Také jemu to včas dojde, ale nenajde proti tomu odpovídající protitah, může to jen oddálit. Svatba proto není tradiční happy end na konci knihy, ale odehrává se uprostřed a žádný happy end to není, ty největší problémy totiž vyvstanou až pak.

Pepek se vrací domů z nebezpečné výpravy. Přišel o tři roky života a je rád, že zůstal naživu. Vrací se k rodině, kde ho dávno oplakali jako mrtvého, udiveně si prohlíží vlastní pomník, postavený vděčnými spoluobčany za jeho nepřítomnosti. Musí se přitom vyrovnat s něčím, co rozhodně nečekal. Jeho nejmilejší žena, co na tom, že mimozemšťanka, má dítě s jeho kamarádem. Co teď? Zákony Gubirufa, platné ve světě ďáblů, jim nabízejí řešení, které by na Zemi nebylo možné, ale tady může být pro všechny vysvobozením. Jde o to, zda je přijme nebo ne. Naštěstí Pepek není ztřeštěný puberťáček jako zpočátku a ledacos snese.

Román byl opět ve znamení experimentu, kdy jej čtenáři dostávali na pokračování na internetu a mohli jeho další děj ovlivňovat hlasováním. Některé otázky jsem vymýšlel sám, jiné poslali jako náměty do ankety sami čtenáři a nebyly to tak jednoduché otázky. Poslední byla klíčová. Dokázali by se lidé ze Země začlenit do společnosti úplně jiného typu, než je naše tradiční? Dokázali by překonat zaběhnuté předsudky a schémata myšlení? Byla by ta společnost pro ně (pro nás!) přínosem?

Uznávám, že jsem na takové řešení zprvu nepomyslel. Dost na tom, co bylo předtím.

Tři kamarádi z minulých románů se tedy nakonec opět sešli. Trochu jinak, než se dalo čekat na začátku. Sešli se jako tři spolumanželé ve velké tefirské rodině, v situaci, kdy se do našeho pozemského prostředí vrátit nemohou. Když už musí žít ve společnosti jiného světa, musí se jí přizpůsobit. Je to jedno z možných řešení, ale sci-fi o mezních možnostech často pojednává a v jejich situaci by bylo přinejmenším logické přijmout to.

Dalším klíčem románu je odvěký zápas Dobra se Zlem. Nejčastějším motivem tu bývá vítězné tažení silnějšího Zla, kdy si slabší strana Dobra někde vskrytu líže rány a připravuje se na drtivý závěrečný protiútok zakončený okázalým happy-endem.

Protipólem jsou naopak katastrofické scénáře, které ponechávají hrstku bezmocných lidí zcela napospas Zlu, obvykle s pokryteckou poznámkou, že svět už je prostě takový.

Učedníci svůj pobyt v Oáze, skryté před světem, zpočátku považují za dočasný ústup. Postupně ale zjišťují strašnou pravdu: jsou zahnáni do kouta, zatímco našemu světu vládnou železnou rukou darebáci. Závěrečný drtivý protiútok proti silám Zla se tak stále více mění v pouhé nereálné přání. Jaký má smysl stavět se proti zlu, když mu významná část lidí Země aktivně pomáhá a část, obvykle označovaná za mlčící většinu, se pod vlivem jednostranné propagandy staví proti Učedníkům jako proti domnělé příčině všeho neštěstí? Nebylo by lépe pohodlně se zařídit na tropických ostrovech ve světě podobném ráji a bezstarostně si tam užívat života?

Učedníci se ale nakonec přidrží zlatého Werichovského pravidla: nad lidskou blbostí se nedá zvítězit, ale nesmí se přestat proti ní bojovat.

Pohodlný život na Seychelách nebo Bahamách bývá výhodný pro zbohatlíky, stíhané policií za kolosální podvody. To ale případ Učedníků rozhodně není. Chtěli by se opět vrátit domů, i kdyby jen jako duchové.

Kdo jste se ještě nesetkali s pojmem duch? Pokud jste žádného na vlastní oči neviděli, nic si z toho nedělejte. Je to přirozené, duchové totiž s naším hmotným světem interagují jen okrajově a setkání s nimi se špatně dokumentuje.

Předem chci přítomné upozornit, že nejde o přednášku z oboru fantasy. Duchové jsou zde vysvětlováni přísně vědecky. Když si objasníme pojem allohmoty, zjistíme, že podstata duchů je docela reálná a s existencí a vlastnostmi duchů se může (a vlastně musí!) smířit i tvrdý materialismus.

Pozor, předem varuji každého, kdo se odvážil pomyslet na antihmotu. To je totiž zcela jiný problém a o tom tato přednáška není, i když se zmínce o antihmotě také nevyhnu.

Nejprve se ale zeptám, znáte historii objevení částic hmoty, nazývaných neutrina?

Zřejmě nikdo... (případné výjimky se dají spočítat na prstech jedné ruky...).

Částice jsou všechny příliš malé a vidíme nanejvýš stopy jejich průletu hmotou. Ale počet lidí, kteří na vlastní oči viděli jakékoliv projevy existence neutrin, se nedá srovnávat s počtem lidí, kteří viděli ducha. Dá se říci, že stopy neutrin vidělo celosvětově pár výjimek, kdežto duchy viděly již celé davy, nebo to aspoň tvrdí, ale opakuji, setkání s duchy se dost špatně dokumentuje.

Neutrina jsou totiž částice čistě vypočítané. Když se dělala energetická bilance reakce, při níž se jádro Uranu 235 štěpí a uvolňuje energii (kdo neslyšel o Temelínu, jistě neviděl ani duchy), vědcům pořád nějaká energie chyběla. Až ze zoufalství vymysleli částice, které by tuto chybějící energii z reakce nepozorovaně odnášely. Upřímně, té energie je poměrně velké procento. Dá se to přirovnat k tomu, že někdo z továrny soustavně, ale nepozorovaně odnáší lokomotivy.

Teď si asi říkáte, co je to za pořádek, když nějaké částice odnášejí takovou energii, ale nikdo je přitom neobjeví? Vědci to opět vyřešili po svém: přiznali těmto částicím velice nepravděpodobné vlastnosti. Nemají skoro nic. Nemají elektrický náboj, proto neutrina, ale to ještě nic není, neutrony také nemají náboj a jak se projevují! Kdo neslyšel o neutronové bombě? Neutrina skoro nemají hmotu, no budiž, ale především nemají účinný průřez, jinými slovy, velice snadno procházejí hmotou. Tvrdí se, že neutrino si proletí naskrz Zeměkoulí, aniž by se o něco zachytilo. Takovou částici je výjimečně těžké prokázat, když se vlastně skoro vůbec neprojevuje, nicméně od dob, co na Zemi začaly pracovat tisíce jaderných reaktorů, už byla neutrina přece jen s velkou slávou zachycena a tedy potvrzena.

Teorie allohmoty vznikla podobně z pokusu objasnit některé špatně objasnitelné jevy a z potřeby něčeho, co tyto jevy elegantně vysvětlí, podobně jako neutrina vysvětlila ten legendární schodek energie při štěpení.

Až bude existence allohmoty reálně potvrzená, Nobelova cena mě jistě nemine.

Kdo si někdy ukopl palec, bude určitě zastávat názor, že hmota je kompaktní. Což je jeden z obecně rozšířených nesmyslů či jemněji, bludů. Ani nejpevnější diamantová ocel není například pro neutrony žádnou překážkou, prolétají si skrz ni jako světlo sklem. Mezi molekulami hmoty je prostoru víc než dost a mezi atomy v molekulách ještě větší. A kdo si vážně myslí, že atom je kulička, se kterou se dá cvrnkat, také se plete, protože i ten atom má v sobě víc prázdna než vlastní hmoty.

Mohou za to různé vazby, které mezi částicemi v atomu, mezi atomy navzájem a mezi sousedícími molekulami existují. Nebudu je zde rozebírat všechny, na to teď nemáme čas.

Hmota je zde pro lepší pochopení schématicky znázorněna černými kuličkami atomů, propojenými zelenými vazbami. Když do sebe narazí dva kusy hmoty, jejich zelené vazby se o sebe navzájem opřou a nedovolí atomům jednoho kusu hmoty pronikat mezi atomy jiného kusu hmoty. Říkáme tomu neprůchodnost hmoty. Když na sebe narazí větší silou, než je odolnost oněch zelených vazeb, může dojít až k jejich porušení, zpravidla většího tam, kde jsou vazby slabší. Známe to odmalička, připomenu známá rčení „Hlavou zeď neprorazíš,“ či modernější: „Co neubrzdíš, neukecáš!“ a každoročně celosvětově množství rozbitých dětských kolen.

Tady musím důrazně připomenout jednu méně známou věc: Za běžných podmínek na sebe jednotlivé atomy nikdy přímo nenarazí. Atomy si kolem sebe udržují svými vazbami vždy dost prázdného prostoru a většinu nárazů zachycují jen ta zelená vlákna. Musíte vědět, že to, co je tady pro jednoduchost naznačeno jedinou zelenou čarou, je vlastně spojení hned několika různých sil, přitažlivých i odpudivých. Když se vám podaří překonat odpudivé síly a srazit dva atomy jádry až k sobě, dojde k jevu, známému ze Slunce a u termojaderných bomb, k jaderné fúzi neboli spojení. Řekl bych, že je to jev sice potřebný, jinak by slunce asi tak jasně nesvítilo, ale rozhodně je lépe být od toho co nejdál.

Vazby nejsou u hmoty všude stejně silné. Nejpevnější vazby jsou jistě u pevné hmoty, u kapalin jsou slabší, což pevné hmotě dovoluje snadno do kapalin vnikat, vzduch má vazby ještě slabší, ale pořád dost silné, aby neprocházel pevnou hmotou. Teprve osamělé atomy či ještě lépe jednotlivé částice, například protony či neutrony, hmotou pronikají. Osamocené protony i neutrony se přitom hmotou zpomalují, až se nakonec zachytí. Ani zde není o co stát, ozáření těmito částicemi není zrovna příjemná záležitost.

Allohmota vypadá formálně stejně jako normální hmota. Na obrázku je znázorněna rovněž černými kuličkami atomů, ovšem tentokrát propojenými jinými, zde na obrázku červenými vazbami. Co to ovšem znamená?

Existují v ní stejné druhy spojení, v pevné, kapalné i v plynné fázi. Stejně jako naše běžná hmota se bude chovat i při vzájemné interakci. Koleno si proto v allohmotě o jinou allohmotu rozbijete naprosto stejně a kdyby se v takovém světě srazila dvě auta, budou létat plechy a mačkat se úplně stejně jako tady. Kapaliny jsou tam kapalinami, vzduch vzduchem a pevné látky stejně pevné a stejně rozbitné, jako v našem světě. Mohli bychom uvažovat celé světy, vytvořené z allohmoty, včetně vlastních hvězdných soustav a kdoví, třeba i vlastních galaxií. V allohmotě není vyloučený ani život.

Kdyby to byla záležitost vzdálených galaxií, byla by to sice hezká teorie, ale bez vlivu na nás, tady na Zemi. Ovšem jak se zdá, není tomu tak.

Opět to ale vyžaduje bližší rozbor. Jak odlišně? Některé vazby totiž účinkují stejně. Klasickým příkladem jsou odpudivé síly atomových jader. Ty interagují stejně, tj. odtlačují od sebe jádra atomů a nedovolí jim přiblížit se. To je dobře, jinak by při dotyku obou hmot došlo k dotyku atomových jader, nastala by jaderná fúze, což by mělo stejné efekty jako dotyk hmoty s antihmotou. Tomu naštěstí odpudivé síly účinně zabraňují.

Poněkud jinak je tomu s meziatomovými vazbami, znázorněnými v obrázku zeleně u naší hmoty a červeně u allohmoty. Tyto vazby reagují výhradně se svými atomy a s atomy opačných vazeb zanedbatelně. Obě hmoty se tak mohou téměř volně prostupovat. Nepatrné omezení je v tom, že atomy jedné i druhé hmoty se musí navzájem vyhnout, což způsobuje teplo navíc, ale díky odpudivým silám se vyhnou a pak již o nic nejde, protože mezi atomy je velice mnoho místa, mnohem víc, než je to na ilustračním obrázku. Ve správném měřítku to nakreslené být nemůže, protože při stejně velkých „atomech“ by tento obrázek musel být větší než fotbalové hřiště.

Zde maličko odbočím. allohmota je nepřesné označení. Ve skutečnosti by se měla jmenovat i-hmota, neboť zde jde spíš o imaginární základ „i“, ale upřímně řečeno, teorie komplexních čísel není součástí běžné školské matematiky, běžné počítače komplexní čísla neznají a když se pokusíte spočítat odmocninu z „-1“, počítač se omezí na chybové hlášení, že záporná čísla se odmocňovat nedají. Komplexní čísla nejsou samoúčelné matematické konstrukce, elektrotechnici s nimi běžně počítají, ale v tomto populárním výkladu se raději přidržím snadněji pochopitelného přiblížení allohmota.

Zdálo by se tedy, že obě hmoty budou procházet skrz sebe volně bez omezení. Opět je tomu tak pouze při prvním přiblížení. Přece jen na sebe nějaký vliv mají. Tento vliv je ale anizotropní (specifický a nesymetrický). To si musíme vysvětlit, neboť je to důležité.

Vzájemné mechanické vlivy opačných hmot jsou minimální, nicméně existují. Je to způsobeno tím, že jen jedna hmota má oporu v gravitaci. Sami duchové na normální hmotu mechanicky téměř vůbec nepůsobí, ovšem normální hmota na duchy ano, i když slabě. Na to pozor! Duch vás slyší, vy jeho ne. Když vás přesto osloví, pak neslyšíte zvuk, ale vnímáte telepatii. Té ale nejsou schopní všichni, většina duchů tedy mlčí, nanejvýš ukazuje posunky, jak krásně popisuje již Shakespeare v Hamletovi.

Při průchodu pevnou hmotou pociťuje duch slabý hydrodynamický odpor. Vysvětlení je prosté. Jednotlivé atomy si musí přece jen, byť nepatrně, uhýbat s cesty. Odpor nelineárně narůstá s rychlostí, s hustotou hmoty a závisí na mnoha dalších faktorech. Duch zcela jinak (téměř bez odporu) prochází vzduchem, s nepatrným odporem kapalinami, ale při průchodu kompaktní hmotou, například skálou nebo betonem, je již odpor hmoty větší. Dá se to dobře přirovnat k odporu vody při brodění v rybníce.

Značná anomálie existuje při interakci s gravitací. Když se nad ní zamyslíte, vlastně o anomálii nejde, jen se tak na první pohled jeví.

Působí gravitace na duchy? První odpověď by mohla znít: ne. Což je obecný omyl. Připomenu důležitou poučku, která se vtlouká do hlavy studentům fyziky na všech školách s výjimkou základních:

Gravitace tedy na duchy působí, jen trochu jinak než na nás. Duchové se vzduchem pohybují poněkud duchovitě. Ve světě allohmoty tak naopak působí naše hmota, tam jsme duchové my. Největší rozdíl nastane v místě dotyku obou hmot. Vznikne tam asymetrické rozhraní, kdy je hmota ve směru gravitace méně propustná než ve všech ostatních směrech.

Nemá cenu uvádět tady matematické vysvětlení, postavené na parciálních integrálech, stačí vědět, co to prakticky znamená?

Bez tohoto efektu by se duchové propadli do středu Země a víme všichni, že tomu tak není. Pohyb ve směru gravitace je pro ně naopak značně ztížený. Tak je např. možné, aby duch chodil po podlaze a nepropadl se. Naopak mívají problémy, když se potřebují dostat do hloubky. Nemají totiž tu správnou váhu, právě proto, že na ně gravitace působí slaběji. Proto mohou duchové chodit i po vodě. Nejenže se neutopí, ale naopak, nemohou se ani dostat pod hladinu. Nepoměr v působení gravitace je krásně zřejmý v tom, že se vodní hladina pod duchem ani neprohne. Ducha ale neudrží pevná hmota, která má aspoň dvě třetiny plochy prázdné. Duch, kráčející po chodníku, proto občas znenadání zmizí pod zemí, stačí, aby tam byla mříž, která ho neudrží. Je to paradox, když ho vidíte chodit po hladině vody, která vás zaručeně neunese, jak se pak propadne poměrně pevnou mříží. Hlouběji se duch dostává s využitím nějaké přírodní nebo umělé dutiny, jeskyně či tunelu, případně může využít setrvačnosti. Například při pádu ze Žižkovské věže se duch zaboří do dvaceti metrů a pokud se přitom strefí do nějaké šachty, kolektoru nebo zazděného sklepa, dostane se ještě hlouběji. Pád z té výšky mu nevadí, opačná hmota ho totiž přibrzdí plynule, jako kdyby padal do molitanu nebo do záchranné sítě. Něco jiného ovšem je, když při pádu dopadne na stejný druh hmoty. Pád na jiného ducha by proto mohl být pro oba smrtelný.

Vraťme se k popisu setkání s některými duchy. Duch, známý jako duch paní Slavěny, byl známý střemhlavými pády z nejvyšší věže hradu. Neznalí svědkové to přičítali památce paní Slavěny, která z té věže prý skočila hanbou, když svého rytířského manžela přistihla in flagranti. Není tomu tak, tento duch má se skutečnou paní Slavěnou společnou jen pověst. Ovšemže věž využívá, ale ne k demonstrování jakési dávné sebevraždy, prostě se potřebuje rychle dostat do hloubky. Hned vysvětlím, proč.

Pověsti často mluví o výskytu duchů na starých hřbitovech. A opět jde o neznalost. Je pravda, že duchové vyhledávají podzemí. Ale ne protože tam spočívají jejich hmotné kosti. Vypadají snad duchové jako beztvaré medúzy, či uzlíky rosolu? Ba ne, jen se podívejte, mají všechny kosti v pořádku! Příčina je odlišná. Trochu předběhnu, působení světla mám v plánu později, ale zkuste si představit, že jste napůl průhlední! Tedy, trochu ano, trochu ne. A představte si, že na vás znenadání dopadne denní světlo! Samozřejmě mrknete, ale průhledná oční víčka vás před oslněním neochrání. Dáte si před oči ruku, ale ta je také průhledná. Zkrátka, na ostrém slunečním světle jsou duchové slepí jako sůvy. Co jim tedy zbývá? Držet se přes den tam, kde na ně slunce nemůže, nejlépe pod zemí. Ale jak, když mají problém dostat se dolů? Na to si musí najít místo, kde jsou nějaké sklepy, ale ve sklepích je může kdekdo vyrušit a oslnit, proto tam nezůstanou, ale přesunou se tam, kde je hmota kompaktnější a kde nebudou rušeni. Hřbitov je proto pro ně ideální místo. Nahoru se dostanou už snadněji. Nejrychlejším způsobem je šlapat vodu, ale stačí jít a zvedat přitom kolena, s každým dalším krokem jsou o něco výš, jako by stoupali po schodech. Jak to? Jakmile zvednou nohu, dolů to jde špatně, spíš zvednou tělo nahoru. Vystoupit ze hřbitova mezi hroby je tedy pro ně zcela přirozené, proto bývalo nejvíc duchů pozorováno právě zde.

Na vesnicích nebývá tolik sklepů, s výjimkou vinných, ale ani ty nejsou dost hluboké. Jak ale víme, hřbitovy i kostely bývají většinou na kopci. Kostel je na vesnici orientační bod číslo jedna a do vyvýšeniny se duch poměrně snadno zanoří z boku. Opět není divu, proč tam byli poměrně často pozorováni.

Pohyb duchů pod zemí má svá pravidla. Dolů to nejde téměř vůbec a pokud se chtějí pohybovat vodorovně, nesmí zvedat nohy. Proto se pod zemí pohybují šoupáním nohama na způsob bruslení. Málokdo je tam ale spatří, takže tato část života duchů není příliš popsána. Museli byste se dostat do pozice ducha, například návštěvou světa složeného z allohmoty či pomocí některé konverze, ale to si necháme na konec.

Mechanické působení naší hmoty na allohmotu má ještě další aspekty. Při rychlém pohybu skrz pevnější hmotu se duch samozřejmě zahřívá, ale není to významné a zejména není čím to změřit. Protože ale zahřívání působí v celém objemu hmoty ducha a společně se zmíněným hydrodynamickým odporem, dochází po krátkém pobytu v tomto prostředí k vyhubení všech nižších organizmů, především bakterií, včetně symbiotické střevní fauny. Znamená to, že duchové mají téměř vždy velice pomalé trávení. Samozřejmě pokud mají co jíst, protože jídlo z naší hmoty není pro ně použitelné.

Duchů se po mechanické stránce nemusíme obávat ani štítit. I kdyby vypadali jakkoliv odpudivě, nemohou se nás dotknout, ani když skrz nás procházejí.

Tak jako je odlišné mechanické působení obou typů hmot, je odlišné také další možné působení.

Nejprve si vezměme světlo, přesněji fotony. Zde je působení větší, oboustranné, ale opět asymetrické. Abychom nějaký předmět viděli, musí světlo sám vydávat, nebo se od něj musí světlo alespoň odrážet. Vzduch světlo neodráží, proto jej nevidíme. Potíž je, že většina světla se v normální hmotě odráží od elektronového obalu, zatímco u opačné hmoty jedině od atomových jader. To způsobí, že se většina světla neodrazí, ale projde skrz, jak už víte, ve hmotě je víc prázdna než hmoty a obal atomů je přece jen rozsáhlejší než jádro. Nicméně se malá část světla odrazí a proto můžeme ducha vidět, ovšem jen v šeru. Ducha můžeme vidět za úplné tmy pouze pokud sám světlo vyzařuje, což může být u některých způsobeno zvýšenou teplotou. Občas u nás bývá viděn ohnivý pes ze světa Okifeia, kde ovšem nejde o teplotu, ale o extrémní fosforescenci.

Duch nás vidí poměrně dobře, ovšem také jen v šeru, kdy není oslněn. Zajímavé je, že i my jsme z hlediska ducha částečně průhlední. Některé fotony se totiž od povrchu pevné hmoty neodrazí. Říkáme, že byly pohlceny a většinou je tomu tak, což si můžeme ověřit na sluníčku, kde se většina pevných předmětů pohlceným světlem ohřeje. Nicméně některé fotony procházejí do značné hloubky. Mají ovšem tu vlastnost, že je pak už nezpozorujeme. Ty, které projdou hmotou, projdou stejně tak oční sítnicí, aniž by se v ní zachytily, takže na ní nevytvoří pozorovatelný obraz.

Tento jev je poměrně málo známý, ale dá se přirovnat ke známější polarizaci světla. Jde o to, že světlo určité polarizace prochází hmotou snadněji než světlo polarizace jiné. Mimo jiné je na tom založeno zobrazování pomocí tekutých krystalů, ještě nedávno byly displeje z tekutých krystalů novinka, dnes je bereme jako samozřejmé.

Důležité je, že allohmota se chová jako opačně polarizovaná, takže nepatrné stopy světla, které normální hmotou procházejí, naopak zachycuje. Duch tak vidí a může se stát, že nás vidí i skrz stěnu a pokud o nás nemá zájem, nedá nám šanci ho spatřit.

Jako perličku musím uvést, že nás duchové vidí i skrz oděv a zajímavé je, že my je ne. Díky polarizaci totiž vidíme jen světlo, které se odrazí od jejich povrchu, ostatní projde. Ale na takové podrobnosti by nám nestačilo ani desetkrát víc času, než máme.

Ducha samozřejmě neohrozíte zbraněmi. Mechanické zbraně, počínaje různými noži a meči až po střelné zbraně v nich vyvolají pohrdavý úsměv. Světlo laseru zpravidla projde skrz beze škody. Duchovi by mohly ublížit jen kombinované laserové-elektromagnetické zbraně, jako jsou tefirské eldyfy, které naštěstí nemáme.

Vzájemné elektromagnetické působení je silnější, nicméně je opět asymetrické. Výše zmíněné tefirské eldyfy účinkují z naší hmoty na duchy, ale ne naopak. Duchové, vybavení silným zdrojem elektromagnetického pole, se ale mohou projevovat dosti zřetelně. Mohou ovlivňovat citlivé dynamické mikrofony a pokud je dokáží namodulovat zvukem, mohou se s námi i domlouvat. Vhodných mikrofonů najdou dost ať v mobilních telefonech, u počítačů či jinde. Ale pozor, duch vybavený výjimečně silným zdrojem může způsobit až nepříjemné poruchy elektronických zařízení, televizorů, monitorů, hovoří se o obrazovkách s duchy.

Duch ale může odpálit elektrickou rozbušku a tímto způsobem škodit již citelně.

Jiným nebezpečím může být schopnost některých duchů vytvořit oblast elektrolytické nevodivosti, což je jev podobný supravodivosti, jenže opačný. Pokud je v zasažené oblasti živý tvor, úplně mu to ochromí nervy. Tento jev výstižně popisuje české slovo přimražení. Naštěstí tato dovednost není většině duchů na Zemi známá a hmota ji úspěšně tlumí.

Ve výčtu odlišných vlastností proberu v kostce i další, méně zajímavé. S některými se na Zemi nesetkáme, pravděpodobnost jiných je mizivá.

Tefirské psychozbraně yvoro účinkují téměř výhradně z většinové hmoty, takže nám duchové tefirského původu opět nemohou ublížit.

Xeri a quro, využívající elektřinu opačného znaménka, působí stejně oběma směry, ovšem na Zemi se s těmito druhy elektřiny setkáme rovněž výjimečně až mizivě.

Síla uvolněných kliček prostoru využívaná idarchony nebo naopak torzními bombami má větší účinky z menšinové hmoty na většinovou. Torzní bomby by mohly být pro nás lidi nebezpečné, ale síla zpracovaná idarchony neškodí, naopak má na lidi léčivé účinky, takže by nám duchové mohli spíš pomoci. Je ovšem málo pravděpodobné, že se s ní setkáte.

Vyhodnocení vzájemného působení allohmoty a běžné hmoty je tedy příznivé. Mezi námi a duchy si navzájem škodit nemůžeme, což je jen dobře. Z principu to není vyloučené, ale zbraně, působící současně na obě hmoty naštěstí nemáme.

Na závěr jsem si nechal jednu velice důležitou úvahu. Kde se na Zemi duchové berou? A co můžeme očekávat od případného setkání s duchem?

Obvyklá vysvětlení existence duchů pomocí magie a jiných nadpřirozených jevů ve vědě neobstojí. Jakmile víme, že podstatou duchů je allohmota, musíme opustit magické způsoby interpretace duchů a zaměřit se jinam. Duchové nejsou jakýmisi obrazy zemřelých lidí. Mohou se za ně zlomyslně vydávat, v tom jim asi nemůžeme bránit, ale potom klamou. Jsou to živí tvorové, pouze tvoření jinou substancí. Jejich svět je pro ně stejně hmotný jako náš svět pro nás. U nás potkáte, až na zanedbatelné výjimky, jen duchy pocházející odjinud.

První, co napadne snad každého, je že k nám přišli ze světů, tvořených jejich hmotou. Návštěvy z vesmíru jsou pro většinu lidí srozumitelné a pochopitelné a když navíc víme, že návštěvníci nemusí zdlouhavě cestovat vesmírnými loděmi, ale mohou nepoměrně snadněji využít přechodové jevy mezi paralelními vesmíry a přicházet otvory v prostoru, známějšími jako hvězdné brány, kterých je dokonce několik odlišných typů, pak bychom mohli použít známou Occamovu břitvu a další možnosti rovnou vypustit.

Byla by to ovšem chyba, skutečnost je jiná. Způsobů, jak se stát duchem, je více.

Druhá možnost je podstatně složitější. Nejenže zahrnuje nutnost cestování hvězdnými branami, ale navíc vyžaduje volbu hodně speciální trasy tohoto cestování. Teorie paralelních vesmírů připodobňuje náš vesmír k japonské papírové skládačce origami, jejíž záhyby jsou z našich tří rozměrů vnímány jako vesmírná tělesa. Podobně jako japonská hříčka nejsou ty ohyby ani zdaleka pravidelné. Nejsnadnější je cestování s využitím ohybů kolem naší Země, ale existují skupiny vesmírů dostupných pomocí ohybů kolem Marsu i dalších planet. Máme skupiny světů zemských, měsíčních, merkurských, marsických, venušských a dalších podle nebeského tělesa pozorovaného v místě prostorového ohybu. Vesmír je složitější než se nám zdá, takže mezi některými světy přejdeme pomocí přechodů faetonských, tato planeta v naší sluneční soustavě chybí.

Nepříjemným problémem jsou zejména světy jupiterské. Už to, že Jupiter je největší planetou, dává tušit jejich velikost. Jupiterská zakřivení vesmíru jsou nejrazantnější a stává se, že vesmír v oblasti jupiterských světů má jiné vlastnosti, než jaké známe v našem okolí. V jupiterských světech neplatí některé matematické a fyzikální zákony a to platí i o rozhraní mezi vesmíry, zejména u hvězdných bran. Neuvážený průchod do jupiterského světa může vyvolat nečekanou změnu znaménka hmoty, podobně jako přechod některými rozhraními stáčí polarizační rovinu procházejícího světla. Z normální hmoty tak vznikne polarizovaná a naopak, jako když obrátíte naruby rukavičku. Z hlediska cestovatelů se to navíc stane nepozorovaně a pokud se nevrátí stejnou cestou zpátky a zvolí pro návrat slabší rozhraní, kde nevyvolají změnu hmoty, vrátí se do svého vlastního vesmíru jako duchové.

(Zde musím chtě nechtě udělat reklamu knize Jupiterský duch, ve které tento způsob přeměny hraje klíčovou roli.)

Ani tato možnost přeměny v ducha není poslední. Kuriózní druh přeměny objevili za války tefirové. Obranné krouživé pole, které mělo chránit jejich letadla, interferovalo při nukleárním výbuchu s proudem neutrin, vznikla lokální porucha integrity vesmíru a nevelká oblast, vymezená tímto krouživým polem, kde se ovšem nacházelo letadlo i s posádkou, se změnila v allohmotu a často navíc proletěla miniaturní hvězdnou branou do nejbližšího sousedního vesmíru.

Ačkoliv je tento způsob přeměny dost kuriózní, pro nás lidi je významný. Válka tefirů se totiž odehrává v sousedním paralelním vesmíru a právě Země je tím světem, kde většina takto změněných letadel a zejména jejich posádek skončí. Když tedy u nás na Zemi potkáte ducha, není to s největší pravděpodobností člověk, ale tefir ze sousedního vesmíru. Tefirové se nám lidem velice podobají, takže si těžko všimnete rozdílů. Budete je nejspíš považovat za lidi, což vám oni sami nebudou vyvracet. Naopak, mohou vás úmyslně uvádět v omyl, když se budou vydávat za někoho, kým nikdy nebyli, například za ducha vašeho prastrýce.

Jaký vztah mohou mít duchové, tedy proměnění tefirové, k nám, lidem Země?

Teoreticky jakýkoliv si dokážeme představit. Mohli by nás snadno vést k podzemním pokladům, podzemí našeho světa znají jako své boty, lépe než my. Mohli by nás ale stejně snadno svést do některých podzemních pastí, odkud se už nedostaneme. Uvědomte si, kdo duchové jsou a zejména kým byli před svou přeměnou. Tefirská civilizace je mnohem starší než naše. Jejich návštěvy na Zemi spadají až do doby, kdy pračlověk lovil mamuty. Jejich svět s naším sousedí, dříve se u nás objevovali častěji, takže o nich ledacos víme. Tefirové ovlivňovali naše dějiny, ale považovali nás, a dodnes považují, za primitivní barbary. Není divu, nejsme přece o nic lepší, arogantně zacházejí i příslušníci našich takzvaně vyspělých zemí s ostatními lidmi světa, ačkoliv pro tefiry jsou primitivové i oni.

V každém případě je lépe držet se pravidla, že od duchů, tak jako od našich vyspělých sousedů, nemůžete čekat nic kladného. Mohli by nám pomáhat, jistě. Ale proč by to dělali? Zábavnější a snadnější je přece škodit! Ne nadarmo nás před jejich škodolibostí historické prameny varují! S oblibou nás uvádějí do různých omylů, kterým se pak mezi sebou smějí. Když s tím předem počítáme, zpravidla neuděláme chybu. Je pravda, že se jich my Češi zastáváme, v našich pověstech jsou duchové spíše dobrosrdeční a lidem pomáhající, ale právě my Češi jsme ochotní považovat naivně za dobráky i ďábly, které jiné národy právem považují za vtělené zlo.

Když si uvědomíte, že duchové byli před svou přeměnou bytostmi, kterým naše staré legendy říkají ďáblové, tedy bytostmi, zvyklými nám lidem škodit, nemůžeme čekat, že by se přeměnou stali lepšími. Jsou jen maličko neškodnější, nemohou nám škodit tak přímočaře jako v původní ďábelské podobě. Očekávat od nich prospěch je ale nejhorší omyl, jakého se můžeme dopustit.

aforxita aforxita = vlastnost hvězdných bran – na jednom přechodu mezi vesmíry může být současně otevřena jen jedna jediná brána

allohm allohmota = (allomass) hmota se spiny elektronů otočenými do imaginární roviny, prostupná hmotou s reálnými spiny (základ duchů)

arachlirud arachlirud = [elek(t)rolyt] zóna elektrolytické nevodivosti, kde proud nevedou elektrolytické roztoky (včetně nervů, takže tam dochází nejen k nefunkčnosti přístrojů a baterií, ale i k »přimražení« živých tvorů)

avoccatto avoccatto diaboli = ďáblovi advokáti – advokáti opačné strany při svatořečení nových světců

blackwater Blackwater = soukromá organizace profesionálních zabijáků, vykonávajících špinavou práci místo oficiálních složek armády, která pak z těchto zločinů nemůže být obviněna

collateral collateral damage = vedlejší škody na civilistech, obvykle vícenásobně převyšující vojenské škody – běžné jednání armád Spojených států

flovy flovyň = ochromující droga užívaná ke znecitlivění při operacích

grizzly_joker Grizzly Joker = krycí jméno pro nejagresivnější biologickou zbraň – ničivé bakterie tefirů

hyriome Hyriome = [kalousi] sovám podobní obyvatelé nedalekých světů, typických zotročováním jiných bytostí

libri_prohibiti libri prohibiti = knihy zakázané cenzurou, držené v klášterních knihovnách zásadně pod zámkem

mezohmot mezohmota = »střední hmota« neprostupná pro hmotu ani pro allohmotu

oarizu Oarizuo = [eurasie] svět Mars-dolů od Země s proslulými vakuovými pastmi

okifei Okifeia = [utopie] svět v sousedním paralelním vesmíru, sídlo Mrzoutů

tasike tasike-sipde = [nevodi-vosti] zóna kovové nevodivosti – opak supravodivosti, oblast, kde kovy nevedou elektřinu

ursýd ursýd = [arzén] silný jed, používaný tefirkami na otravování studní v jiných světech

uturge uturge = [odolna] výjimečná odolnost, imunita vůči psychonátlakům i zbraním

wic WIC = World Information Centre = Velký Bratr = celosvětové špehovací středisko (obdoba dnešního NEC)

xijtra Xijtra = svět v sousedním vesmíru, obývaný inteligentními chobotnicemi

zhavae zhavae = všegalaktická přírodní délková jednotka (přibližně 21 cm = vlnová délka záření vodíku)

zidibad zidibad = [fotomet] nejnovější palubní zbraň vimaanů na principu torzní vlny

aforxita = vlastnost hvězdných bran – na jednom přechodu mezi vesmíry může být současně otevřena jen jedna jediná brána

allohmota = (allomass) hmota se spiny elektronů otočenými do imaginární roviny, prostupná hmotou s reálnými spiny (základ duchů)

arachlirud = zóna elektrolytické nevodivosti, kde proud nevedou elektrolytické roztoky (včetně nervů, takže tam dochází nejen k nefunkčnosti přístrojů a baterií, ale i k »přimražení« živých tvorů)

avoccatto diaboli = ďáblovi advokáti – advokáti opačné strany při svatořečení nových světců

Blackwater = soukromá organizace profesionálních zabijáků, vykonávajících špinavou práci místo oficiálních složek armády, která pak z těchto zločinů nemůže být obviněna

collateral damage = vedlejší škody na civilistech, obvykle vícenásobně převyšující vojenské škody – běžné jednání armád Spojených států

Grizzly Joker = krycí jméno pro nejagresivnější biologickou zbraň – ničivé bakterie tefirů

Hyriome = sovám podobní obyvatelé nedalekých světů, typických zotročováním jiných bytostí

libri prohibiti = knihy zakázané cenzurou, držené v klášterních knihovnách zásadně pod zámkem

tasike-sipde = zóna kovové nevodivosti – opak supravodivosti, oblast, kde kovy nevedou elektřinu

ursýd = silný jed, používaný tefirkami na otravování studní v jiných světech

WIC = World Information Centre = Velký Bratr = celosvětové špehovací středisko (obdoba dnešního NEC)

zhavae = všegalaktická přírodní délková jednotka (přibližně 21 cm = vlnová délka záření vodíku)

Slovník

aforxita = vlastnost hvězdných bran - na jednom přechodu mezi vesmíry může být současně otevřena jen jedna jediná brána

allohmota = (allomass) hmota se spiny elektronů otočenými do imaginární roviny, prostupná hmotou s reálnými spiny (základ duchů)

avoccatto diaboli = ďáblovi advokáti - advokáti opačné strany při svatořečení nových světců

Blackwater = soukromá organizace profesionálních zabijáků, vykonávajících špinavou práci místo oficiálních složek armády, která pak z těchto zločinů nemůže být obviněna

Bykyle = Bykyle = Svět Liščí hory - svět Měsíc-nahoru od Země

Cifuri = svět v sousedním vesmíru

Ciropegy = kočkovití obyvatelé jiného vesmíru

collateral damage = vedlejší škody na civilistech, obvykle vícenásobně převyšující vojenské škody - běžné jednání armád Spojených států

démonkracie = oficiálně vláda lidu, ve skutečnosti vláda démonů

eldyf = ruční zbraň tefirů podobná laserům

Erduk = nadlidská bytost, spojená s anděly

FBI = Federální vyšetřovací úřad Spojených států

flovyň = ochromující droga užívaná ke znecitlivění při operacích

Gehenna = svět v sousedním paralelním vesmíru

gézgete = vnadidlo lákající nepřátele do léčky

glyteja = mezivesmírná brána tefirů

Grizzly Joker = krycí jméno pro nejagresivnější biologickou zbraň - ničivé bakterie tefirů

gunis = spojovací prostředek tefirů ne na bázi radiovln

Hyriome = sovám podobní obyvatelé nedalekých světů, typických zotročováním jiných bytostí

idarchon = umělý energetický orgán Ogdurů

ixogotl = odštěpek inteligentních hurikánů v Jupiterském světě

kliftón = legendární detektiv, přeneseně policisté

kluapusé = ochranné silové pole

Kogucu = Osada Naděje ve světě Bykyle

Kristus = bratr andělky Bísíáji, kdysi žijící na Zemi

kytoskef = ruční zbraň tefirek

libri prohibiti = knihy zakázané cenzurou, držené v klášterních knihovnách zásadně pod zámkem

mea culpa = moje vina (lat.)

MEDr = Medicinae Extraterrestrial Doctor - doktor mimozemské mediciny

mezohmota = »střední hmota« neprostupná pro hmotu ani pro allohmotu

mgýčna = elektromagnetické orgány tefirů

mínus vteřina = vzniká při převracení časoprostoru

mosít = tefirský lékařský přístroj

Oarizuo = svět Mars-dolů od Země s proslulými vakuovými pastmi

Ogdur = příslušník starého vesmírného národa

Okifeia = svět v sousedním paralelním vesmíru, sídlo Mrzoutů

Pegsda = svět v sousedním vesmíru, obývaný inteligentními obyvateli

přírjev = redukovaný telepatický pojem (přírodní jev)

rodzot = starší palubní zbraň vimaanů

saké = japonská rýžová kořalka

slýrib = orgán Ogdurů otvírající mezivesmírné brány

socka = nadávka zbohatlíků a zlodějů většině normálních lidí

tasike-sipde = zóna kovové nevodivosti - opak supravodivosti, oblast, kde kovy nevedou elektřinu

tefir = obyvatelé sousedního světa Gehenny

telekineze = přemisťování předmětů na dálku vůlí

telepatie = přenos myšlenek na dálku

tuorcha = protilátka na halucinogeny

ursýd = silný jed, používaný tefirkami na otravování studní v jiných světech

uturge = výjimečná odolnost, imunita vůči psychonátlakům i zbraním

vimaan = letadla tefirů

WIC = World Information Centre = Velký Bratr = celosvětové špehovací středisko (obdoba dnešního NEC)

xeri = orgán Ogdurů produkující neelektrickou elektřinu

Xijtra = svět v sousedním vesmíru, obývaný inteligentními chobotnicemi

yvoro = útočný elektrický orgán tefirů

zhavae = všegalaktická přírodní délková jednotka (přibližně 21 cm = vlnová délka záření vodíku)

zidibad = nejnovější palubní zbraň vimaanů na principu torzní vlny

Následuje:

Asistenti Erduka

Jupiterský duch 4.část

Skupina

Paralelní

01) Čtvrtá říše

02) Čtvrtá Země

03) Andílek

04) Učedník andělů

05) Andělský svět

06) Duch a ďáblice

07) Svět ďáblic

08) Válka ďáblů

09) Asistenti Erduka

Titul: Válka ďáblů

Podtitul: Jupiterský duch 3.část

Autor: Václav Semerád

Skupina: Paralelní vesmíry 8

Veškeré připomínky jsou vítané

vsemerad@volny.cz

Nakladatel: Autobus

Žánr: Science fiction

Téma: Válka-ďáblů-J3

Next: Asistenti Erduka

(Paralelní vesmíry 9)

Errata:

Anotace

Pepkův svět poskytl azyl i Učedníkům z Andělského světa a spolu se připravují na návrat. Ďáblové na Zemi - třeste se! Konečně se potkají i s hrdiny Čtvrté Země... a je to po mnoha nedorozuměních opravdu podivuhodné setkání... V knize Čtvrtá Země potkalo hrdinu Otu Vávru neštěstí - zahynul mu syn Jiří. Jenže teď si ďáblice Yazatap Horáková, známá na Zemi jako Sibyla, královna ze Sáby, vzpomene, že návrat ze světa duchů není tak nemožný, jak se zdá...

Připomínky

Tuto dobrodružnou knihu si můžete sami upravit.

ZDE můžete změnit jméno hlavního hrdiny i hrdinky (třeba na svoje). (Nastavení platí i pro jiné knihy.)

Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru.

SDÍLENÁ LITERATURA

www.romanyzdarma.cz

www.cteni-zdarma.cz

www.giweruz.cz

Tento pokus o sdílenou literaturu rozesílejte, prosím, dál. Pokud usoudíte, že napsaný text byl pro vás natolik zajímavý a čtivý, že byste byli ochotni ho finančně ohodnotit, pošlete autorovi na číslo konta

*** 1479600028/3030 ***

dobrovolný příspěvek (do dvaceti korun).

Jde o nový směr šíření literatury bez mezičlánků a dalších nákladů, který by se časem mohl stát přijatelný autorům i čtenářům.

Díky.

Poznámky pod čarou

1 Suchý + Šlitr: Škrhola (pevně věřím, že Suchý není a nikdy nebyl takový suchar jako známý sudič Svěrák a nezažaluje mě...)

2 Naivek, které věří, že Spojené státy jsou ve všem nejlepší na světě, je ve Spojených státech více než jinde! (I když ani jinde jich není málo...)

3 Spojené státy jsou země s největší koncentrací sledovacích kamer na obyvatele. V tom nemají ve světě soupeře

4 Naivek, které věří, že Spojené státy jsou ve všem nejlepší na světě, je ve Spojených státech více než jinde - i když ani jinde jich není málo...

5 Naivek, které věří, že Spojené státy jsou ve všem nejlepší na světě, je ve Spojených státech více než jinde - i když ani jinde jich není málo...

6 Dnes tomuto účelu slouží automatické aktualizace. Bez nich se systém stává pomalu ale jistě nefunkční, i když není připojovaný k internetu.

7 Ota Vávra má v sobě ďáblici Belial, takže občas mluví jejími slovy v ženském rodě

8 Něco jako rozvážení demokracie ze země, kde žádná demokracie není (USA)

9 Všechno obsahuje román „Čtvrtá říše"

10 Všechno obsahuje román „Čtvrtá říše"

11 Viz Andělská trilogie - Andílek, Učedník andělů a Andělský svět

12 Ota Vávra má v sobě ďáblici Belial, takže občas mluví jejími slovy v ženském rodě

13 Národní technické muzeum v Praze na Letné

14 Ota Vávra má v sobě ďáblici Belial, takže občas mluví jejími slovy v ženském rodě