Vítej, návštěvníku!

Bísíája

Ohlášený příchod Bísíáji do Oázy všichni napjatě očekávali, ale přece je překvapila. Kdyby nic jiného, už tím náhle získaným svolením k návštěvě Země. Když ji upozornili, že za nimi musí jít do světa Oázy, dvě hvězdné brány od Země, přijala to bez mrknutí oka, jakoby o nic nešlo.

Objevila se na prostranství před domkem Horákových, očekávaná především Čertem v čele své psí smečky. Málem ji ale nepoznali. Na vlastní oči ji kdysi viděli pes Čert, Olda, Jarča a Máňa. Zbylí členové Horákovy rodiny ji znali jen z jejich vzpomínek z doby před třinácti lety. Děti Ogdurů rostou pomaleji a vypadají proto mladší, než jak jsme zvyklí u pozemských dětí. Patnáctiletá Bísíája se zdála mladší než dvanáctiletý Olda. Pamatovali si ji jako drobnou, ale kurážnou mimozemskou dívenku, která při svém putování vesmírem nakrátko uvízla na Zemi, než se za dramatických okolností vrátila domů.

Dívenku, která převrátila Zemi vzhůru nohama.

Dnes ale z veliké zářivě bílé elipsy vystoupila krásná zlatovlasá dívka, až si přihlížející jen úžasem vzdychli. Hvězdná brána za ní vytvářela dojem obrovských bílých křídel. Přesně tak lidé před dávnými staletími Ogdury malovali, když se s nimi setkávali.

A proč ne? Bísíája byla přece pravý anděl.

Přesněji – andělka.

Ani Olda nebyl ten dvanáctiletý klučina, který v lesoparku potkal bezradnou dívenku z jiného světa a vymohl jí u rodičů azyl. Bísíája mu za to zpřeházela život, byť s nejlepšími úmysly. Naučila ho léčit lidi pomocí kosmické síly a věnovala mu i některé mimozemské technologie, i když tím překročila pravidla Ogdurů pro kontakt s barbarskými civilizacemi. Zanechala za sebou na Zemi dvě geneticky zmutované děti a psa se zvýšenou inteligencí a telepatií, po návratu domů ji za to čekal zasloužený trest, ačkoliv si její chráněnci nikdy na nic nestěžovali. Proč by si také stěžovali, když jim její dary hodně pomáhaly. Olda díky jim vystudoval v rekordně krátké době pozemské vysoké školy a stal se zázračným lékařem. Bísíája to tak původně plánovala, ale nedala mu všechno, k zázrakům potřeboval spolupráci jiné zmutované vesnické dívenky Cilky, jenže ji nějak špatně odhadla. Nečekala, že by její dary někdo odmítl, ale přesně to se stalo. Cilka Oldovi spolupráci odepřela a postavila ho před hrozbu úplného fiaska. Olda se s tím naštěstí nesmířil, ale pokračoval v hledání jiných možností a když ho Cilka zklamala, pomohl si bez ní. S pomocí psa Čerta navštívil inteligentní chobotnice v sousedním vesmíru Xijtra a od nich získal, co se mu neodvážila dát ani sama Bísíája.

Kdyby se stal podle jejího přání zázračným lékařem, zapadl by nejspíš v některé blízké nemocnici a nic převratného by se nestalo. Xijtrané ho ale naučili předávat mimozemské dary dál a Olda je začal mezi lidmi rozšiřovat. Zpočátku neměl úspěch, dospělí mu nevěřili, u spolužáků sklízel posměch. Oporu našel až u doktora Alexijeva, ale ani ten si netroufal na nezbytnou náročnou operaci mozku, bez které to nešlo. Naštěstí Olda dokázal, že se mimozemské technologie nedají s pozemskými srovnávat a přemluvil spolužačku Marii, aby se dala od něho operovat.

Od obou to byla neuvěřitelná odvaha. Olda riskoval, že ho neúspěch doživotně srazí do role všemi vysmívaného potrhlého blázna, Máňa měla rozhodování ještě těžší, neboť hned ode dvou renomovaných lékařů slyšela důrazná varování před takovou partyzánštinou. Věděla, že jí v případě Oldova neúspěchu hrozí smrt, anebo, což by asi nebylo o moc lepší, zbytek života stráví v blázinci. Nakonec ale Oldovi uvěřila a nelitovala. Olda k vědomostem krajanů Bísíáji dodal vědomosti inteligentních hlavonožců z Xijtry a na náročnou mozkovou operaci, jaké provádějí pouze špičkoví lékaři, podporovaní zkušenými týmy, si troufl i bez odborné asistence, přímo ve svém dětském pokoji.

Byl to nezodpovědný hazard, nebo neotřesitelná víra v biotechnologie hlavonožců z Xijtry? Asi od všeho trochu, jenže hlavonožci ho svému umění naučili spolehlivě, takže Máně nejen neublížil, ale předal jí téměř všechno, co sám předtím získal. Nejen od Bísíáji, ale i od hlavonožců. Máňa získala hned po jeho zákroku telepatii, brzy zvládla i létání, ale zejména léčivou sílu, takže mohla spolu s Oldou pomáhat nemocným lidem.

Po skvělém úspěchu, nečekaném zejména u odborníků, měl Olda u doktora Alexijeva otevřené dveře a další operace na sebe nedaly dlouho čekat. Mezi prvními se Oldovi svěřil sám doktor Alexijev. S Oldou pak založil kliniku, kde léčili lidi mimozemskými metodami, časem si na nově objeveném světě postavili sanatorium i mimozemskou univerzitu, kde školili další odborníky. Oldou upravených lidí, kteří si říkali Učedníci, utěšeně přibývalo.

Jak to ale na Zemi bývá, mezi lidmi není radno vynikat. Zázračné dary mimozemšťanů vzbudily nejen přízemní lidskou závist většiny konkurenčních lékařů, ale i nebezpečný zájem pravých vládců Země. Bísíája před nimi Oldu varovala, ale ani ona netušila skutečný stupeň nebezpečí.

Na Zemi totiž již od dávných věků žily kromě lidí i další bytosti, pocházející z jiného světa. Sami si říkali tefirové, ale lidé jim odedávna říkají – ďáblové.

Tefirové zakrátko pochopili, že Oldovy schopnosti nejsou přírodního původu. Jednoho nedospělého kluka by se snad bát nemuseli, ale tefirové včas a správně rozpoznali, že Olda není jen jeden zmutovaný chlapec. Považovali ho za předvoj mimozemšťanů, se kterými měli pradávné konflikty a pokusili se jeho dílo rozbít. Pomocí nastrčené firmy a perfektně zfalšovaných dokladů zažalovali doktora Alexijeva z neplacení dluhů a najisto počítali, že ho soud odsoudí do vězení. S Oldou by pak měli lehkou práci a vypadalo by to jako běžný, i když trochu špinavý konkurenční boj.

Osudově ale Oldu podcenili. Netušili, že s doktorem Alexijevem hovoří telepaticky, přinese k soudu důkaz neviny a z podvodu naopak usvědčí nastrčené manažery. Nepomohl ani jejich pokus o podprahové ovlivňování soudců. Olda jim neviditelnou kosmickou sílou postupně vyřadil všechny přístrojky na podprahové ovládání lidí a neovlivňovanému soudu nezbylo nic jiného než Alexijeva osvobodit.

Tím ovšem Olda tefirům dokázal, že ho musí brát ještě vážněji než dosud.

Tak vypukla nevyhlášená, ale zákeřná válka tefirů proti Učedníkům. Pozemští tefirové si prostředky nevybírali a používali i podpásové údery. Učedníci zprvu ustupovali a když se necítili bezpeční na Zemi, přemístili se do sousedních světů, kam za nimi tefirové nemohli.

Nebo si to aspoň mysleli.

Podceňovat nepřítele se rozhodně nevyplácelo, a to oběma stranám. Tefirové jednoho rána propašovali do mimozemského sanatoria Učedníků v invalidním vozíku pacienta atomovou kumulativní nálož, po níž zůstala ze slibně se rozvíjející kolonie jen spálená radioaktivní poušť.

Hrstka Učedníků i s Oldou přežili zákeřný útok díky návštěvě sousedního světa Oázy, kde jejich kamarád Pepek Horák založil kolonii a nutně potřeboval pomoc. Na oplátku jejich arzenál mimozemských prostředků obohatil o další nezvyklou možnost – proměnu v duchy.

Válka nabrala nečekaný obrat. Tefirové po skvělém vítězství nad Andělským světem nenašli obranu proti duchům. Svět zvaný Oáza jim byl nedostupný a zdecimovaní Učedníci začali rány konečně oplácet. Nemuseli tefiry ani zabíjet, jen je odzbrojovali a zneškodněné nepřátele přemisťovali do zajateckých táborů v nepříjemném světě, příznačně nazvaném Sibérie. Pro tefiry nastalo období zasloužené odplaty. Na Zemi už jen nezadržitelně ubývali a Učedníci získávali na sebevědomí.

Partyzánskou válku Učedníků nečekaně ukončil jeden z tefirů, když do přísně tajných prostor tefirského Kongresu dopravil torzní bombu a všechny naráz vyhubil.

Nebylo to ale tím, že by někdo z tefirů poslechl hlasu svědomí. Tefirové žádné neměli. Jenže válku s nimi vedla i druhá skupina vyhnanců ze Země. Podařilo se jí zajmout vysoce postaveného tefira a inteligentní chobotnice z Xijtry umožnily lidskému dobrovolníkovi vstoupit do tefirova těla. Mezi bývalé soukmenovce pak dopravil bombu člověk v těle tefira a tím definitivně skončila nadvláda ďáblů na Zemi. Tefirů zbyla neškodná hrstka zajatců ve světě Sibérie a nevelká kolonie tefirek v Oáze, kam se ale dostaly jen ty mírnější.

Přítel andělů, který se tu nakrátko objevil, vyhlazení tefirů neodsuzoval. Potvrdil, co Pepek Horák očekával. Nepovažoval za barbary ani Učedníky, kteří válku nezačali a navíc ji vedli nezvykle nekrvavou cestou, ani druhou skupinu, která sice tefiry naráz vyhladila, ale zachránila tím víc životů, které by byly jinak ztraceny. Naznačil jim, že mohou počítat za své přátele nejen jeho, ale i Ogdury.

Ani smrtí tefirů válka neskončila, jen přešla do další fáze. Na Zemi zůstaly statisíce, možná miliony tefirských pomahačů. Někteří z nich neuvěřili, že jejich dosavadní páni zahynuli, jiní to pochopili jako nečekanou, ale vítanou příležitost osamostatnit se. Tefirové jejich prostřednictvím kdysi vládli světu a bývalým loutkám zůstala tisíciletími upevňovaná moc. Válka s tefiry se změnila ve válku s jejich bývalými služebníky. Ti naštěstí nebyli tak nebezpeční jako jejich páni, ačkoliv měli v rukou všechny mocenské prostředky pozemské civilizace a uměli je bravurně využívat.

Učedníci se ale v současné době neodvažovali pozvat Bísíáju na Zem, kde se dosud necítili v bezpečí, ale do Oázy, kterou považovali za svět nedostupný pro své nepřátele.

A tak se na prostranství před domkem Horákových objevila dlouho očekávaná veliká bílá elipsa, ze které vystoupila krásná zlatovlasá dívka. Elipsa za ní vytvářela dojem velkých bílých křídel, není divu, že lidé v dávných dobách považovali Ogdury za okřídlené bytosti, nazývané anděly. Bísíája křídla neměla, ale po dlouhých dvou tisíciletích byla první pravý anděl, který se mezi pozemšťany objevil.

Přesněji – andělka.

Také Bísíája za těch třináct let vyrostla. Z malé holčičky se změnila v krásnou dívku. Tím ale nic neztratila ze svého přirozeného přístupu k ostatním. Nejprve zvedla do náruče psíka Čerta, když jí jako první vyběhl vstříc, a nechala se od něho přátelsky olíznout.

„To je dost, že ses tady objevila!“ vítal ji telepaticky jako starou známou a přitom po psím způsobu kňučel blahem. „Už jsme si mysleli, že se tě nedočkáme!“

„Slíbila jsem vám přece, že přijdu,“ ujišťovala všechny.

To už se rozhoupali ostatní a vítání nebralo konce. Bísíája si potřásla rukama se všemi, některé krátce objala, ale přece jen se nejvíce vítala s Oldou.

„Slíbila jsem, že přijdu,“ usmívala se na něho. „Ačkoliv jsem si to nepředstavovala na tak dlouho. Co se dá dělat, měli jste to tu horší, než jsem čekala.“

„Mohla jsi k nám poslat své krajany,“ vyčetl jí psík Čert. „Třeba by se jim podařilo zachránit Andělský svět. Víš ty, kolik krásných štěňat nám tam spálili na prach? Mohl bych je vyjmenovat, ale lidí tam shořelo víc, ty bych musel vyjmenovávat aspoň dva dny!“

„Není to má vina,“ zvážněla Bísíája. „Udělala jsem pro vás, co jsem mohla, věř mi to.“

„Tobě to věřím,“ připustil Čert. „Ale štěknu ti, že se tví krajané rozhoupávali příšerně dlouho, aby nás v tom nakonec nechali samotné.“

„Nevyčítej nám to,“ zesmutněla trochu Bísíája.

„Nech ji, Čerte!“ zastal se jí i Olda. „Ogdurové sem nemohli přijít bez přípravy. Ivo jejich příchod odhadoval v nejlepším případě za dvě stě let. A sám vidíš, jak se zmýlil.“

„Byli by tady dřív,“ ujišťovala všechny Bísíája. „Stalo se ale něco nečekaného. Země není nejproblémovější svět z těch, co známe. Máme světy, kde je to ještě horší.“

„Horší?“ podíval se na ni podezíravě Čert. „Celý spálený svět se ti zdá málo?“

„Ano, jinde je to ještě horší,“ trvala na svém Bísíája. „Spálených světů naši poslední dobou objevili víc. Někde v té oblasti se nachází větší zlo, než na jaké jste narazili vy. U vás asi zbytečně zemřely tisíce lidí a to nezapomínám ani na psy, ale tam se mrtví počítají už na stovky miliard! Je tedy přednější co nejdřív najít viníky těch masakrů a postarat se, aby zlo konečně přestalo.“

„Najít viníky by snad neměl být tak velký problém?“ nechápal Čert.

„Je to problém,“ ujistila ho Bísíája. „Nájezdníci cestují kosmickým prostorem jinak než my. My využíváme přehybů vesmíru. Otevřít bránu do sousedního vesmíru je snadnější, než tam doletět hvězdným letadlem klasickým kosmickým prostorem, ačkoliv si to zkracují vesmírnými singularitami. My k cestám nepotřebujeme hvězdná letadla. Několika branami pronikneme do dálek, kam to v klasickém prostoru i při rychlosti světla potrvá miliony let. Máme zmapované statisíce světů, ale dostat se do sousedního světa, vzdáleného jen pár světelných let klasického prostoru, jehož hvězdu na noční obloze jasně vidíte, znamená někdy projít i několik stovek bran. Když výslednou trasu zakreslíš do hvězdné mapy klasického prostoru, dostaneš rozježené, zubaté klubko. Cestování branami je zkrátka odlišné a hledání civilizace, která ničí sousední světy, není tak jednoduché, jak se zdá.“

„Jak je tedy hledáte?“ zajímal se Čert.

„Je to zdlouhavé,“ připustila Bísíája. „Dosud jsme po vesmírech postupovali našimi branami od světa ke světu a dodatečně jsme objevené světy mapovali do třírozměrného prostoru. Jde to, ale má to nevýhodu. I při systematickém postupu se hvězdné mapy plní pomalu. Asi jako když na začátku deště vytvářejí kapky na zemi ojedinělé mokré skvrny, které se potom zahušťují a spojují. Každá taková kapka je z našeho pohledu jeden objevený a prozkoumaný svět, jenže proti rychlosti deště je to pomalejší, to se nedá srovnávat. Naše skvrny pokrývají několik galaxií, ale objevené světy představují na klasických mapách jen malé ostrůvky, zatím se jen výjimečně spojují a všude nám zůstávají nezmapovaná místa.“

„Světů je v každé galaxii mnoho,“ přidal se do hovoru Olda. „Jak dlouho byste zaplňovali bílá místa na vašich mapách?“

„To je právě to,“ vzdychla si Bísíája. „Kdybychom postupovali od světa ke světu a žádný nevynechávali, byl by to úkol na miliony let. Naštěstí některé zákony v mapování umožňují méně zajímavé světy vynechávat. Ale i tak je to zdlouhavé.“

„Přítel se do toho nezapojí?“ napadlo hned Oldu.

„Nejen Přítel, ale i Erdukové hledají, to se ví,“ ujistila ho. „Ale je to těžký oříšek i pro ně. Na rozdíl od nás hledají na více světech současně, ale rozdrobením jim klesá inteligence, takže se ani oni nemohou dělit libovolně. Museli jsme se k nim přidat, jinak by hrozily další katastrofy.“

„Poslyš,“ přidal se i Pepek. „Ani my tady nelenošíme a náprava Země není práce na jedno odpoledne, ale – odmítli byste naši pomoc? S objevováním sousedních světů už máme zkušenosti a kdyby vám to pomohlo...“

„K takové kontrole nestačí vstoupit na cizí svět hvězdnou bránou,“ vrtěla hlavou Bísíája. „Tak můžeš postupovat po bezpečných světech, ale nebezpečné světy tak snadno průchodné nejsou. Jistě si pamatuješ, jak mě tenkrát zastavil váš sousední svět! Situace ale občas vyžaduje projít i tudy. Na to ale potřebuješ zkušenosti s imaginární hmotou.“

„Myslíš tu, které my říkáme duchovitá, nebo taky allohmota?“ řekl Pepek.

Bísíája jen němě přikývla.

„S tou už zkušenosti máme, při kontaktu s nebezpečnými světy je neocenitelná.“

„Už jste se do podobného světa dostali?“ podívala se na něho Bísíája překvapeně.

„Jeden nebezpečný svět, Venuše-nahoru, máme v sousedství Země,“ přikývl Pepek. „Je plný neuvěřitelně žravých bakterií. Člověka spořádají během tří minut, že zůstanou holé kosti. Ale jako duchovi mi neuškodily.“

„O tom světu vím,“ zvážněla. „Mám ho na mapě jako zakázaný. Snad jsi tam nebyl?“

„Ne, jen jsem tam na okamžik otevřel bránu,“ přiznal. „Od té doby je přísně zakázaný i pro nás. Měl jsem dost práce zneškodnit bakterie, které pronikly na Zem. Nebýt duchovité hmoty a xeri, nevím, jak by to dopadlo.“

„Co já vím, špatně,“ přikývla vážně Bísíája. „Ani my na takové katastrofy nestačíme. Umí je zastavit jen Přítel, pokud ho někdo stihne včas zavolat.“

„Nechci se chlubit, ale zastavil jsem je,“ řekl Pepek skromně. „Naštěstí jich bylo málo, takže to šlo, ale nerad bych to zažil podruhé. Ačkoliv teď už vím, že se to zvládnout dá.“

„Znáš tedy imaginární hmotu?“ podívala se na něho tázavě Bísíája.

„V allohmotě jsem byl úhrnem několik let,“ přikývl Pepek.

„Sám, nebo je vás takových víc?“

„Jedině tak jsme se mohli tefirům postavit,“ ujistil ji. „Poslyš, nemohli bychom vám přece jen nabídnout pomoc?“

„Mohli,“ podívala se na něho se zájmem. „Ale bylo by to jen pro ty, kdo se umí v imaginární hmotě pohybovat.“

„Takových tady máme několik desítek,“ ujistil ji Pepek. „Ale v případě potřeby by se to rychle naučilo i několik stovek dalších. Všichni to ještě nezkoušeli, ale zájem by jistě byl.“

„Zajímavé,“ vzdychla si Bísíája. „Měla jsem přísně zakázáno žádat vás o pomoc, ani naznačit jsem to nesměla. Nemám ale zakázáno přijmout ji, kdybyste nám ji sami nabídli. Věřila jsem, že to někoho z vás napadne, nejspíš Oldu. Ale nikdo nečekal, že mi to nabídnete hned na uvítání. Kdyby Čert nenakousl problém s hledáním viníků masakrů, jaký jste tady nakonec měli i sami...“

„Nic jsem nekousal,“ namítl psík. „Ale nepohrdl bych. Nedala by sis taky jitrnici?“

„Dala,“ usmála se andělka.

Sotva to dořekla, přilétla k ní ze směru od psa veliká mastná jitrnice, ještě s kusem větévky, takže byl okamžitě jasný její stromový původ. Bísíája ji ve vzduchu opatrně chytila a zvědavě si ji začala prohlížet. S tím se na Zemi při své minulé návštěvě nesetkala.

„Vidíš!“ obrátil se na Oldu Pepek. „Ani návštěvě nic nenabídneme! Ještě tak pomoc, ale pořádná jitrnice napadla jen Čerta.“

„K tomu by jistě došlo,“ usmál se Olda. „A že jitrnice napadla zrovna Čerta, tomu se nediv. Jitrnice jsou mu bližší než problémy s nějakými kosmickými piráty.“

„Náhodou!“ ohradil se psík. „Poslyš, Bísíájo, máte mezi vašimi průzkumníky psy? Olda by beze mě do cizích světů ani nešel. Ne že by mě tak nutně potřeboval, ale správná smečka má být různorodá! Někdo líp vidí, někdo zase umí líp čuchat!“

„A ty bys nám chtěl taky pomáhat?“ usmála se na psíka Bísíája.

„To se rrrozumí!“ zavrčel Čert. „Je přece naše psí povinnost, doprovázet svou smečku i do nebezpečí! Výprav jsme se účastnili spolu a nezapomněl jsem ani procházet zdmi! Moc tam toho na čuchání nebylo, ale my psi jsme tam byli také užiteční!“

„Má pravdu,“ dosvědčil mu to Pepek. „Psi tam byli s námi. A byli tam velice užiteční!“

„My psy opravdu nepoužíváme,“ přiznala Bísíája. „Vaši psi jsou asi jediní inteligentní psi ve všech vesmírech, co znám.“

„Díky tobě,“ připomněl jí Čert.

„Já vím,“ sklonila k psíkovi hlavu. „Však jsem to za tebe schytala, ani nevíš!“

„Proč?“ štěkl psík. „Náhodou to bylo dobře! My psi se s lidmi kamarádíme od štěňat a jsme jim hodně platný. Každý ti musí dosvědčit, jak jsme s nimi chodili na Zem!“

„Dosvědčíme,“ přitakal mu Pepek. „Psi nemají jen lepší čich, ale i lepší instinkty. Ty jsou také důležité. Když pes převezme velení, je dobré ho poslechnout.“

„Oni u vás přebírají i velení?“ podivila se andělka.

„Většinou jde o varování před nebezpečím,“ přikývl Pepek. „Vycítí je dříve než my a jejich varování mají velkou cenu.“

„To ani neznáme,“ pokrčila rameny andělka.

„No vidíš!“ usmál se Olda. „Přitom jsi to způsobila. Ale bylo to užitečné, to musíme uznat. Psi jsou teď našimi velkými spojenci.“

„A nejsou to... tak trochu šelmy?“ nadhodila. „Máte za spojence i jiné predátory?“

„Psi jsou šelmy,“ souhlasil Pepek. „Ale stačí jim stromové maso, stejně jako nám.“

„Takže už ani zvířata na maso nezabíjíte?“

„V Oáze ne,“ zavrtěl hlavou Olda. „Na Zemi asi nebude přechod na jinou stravu tak jednoduchý, ale až i tam rozšíříme zdejší plodiny, přestane možná zabíjení zvířat i tam.“

„Překvapujete mě,“ přiznala andělka.

„Tady asi z překvapení nevyjdeš,“ ujistil ji s úsměvem Olda. „Ale dovol mi pozvat tě do našeho domu, už se tam chystá další část přivítání!“

„Dovolím,“ usmála se Bísíája.

Návštěva Bísíáji v Oáze netrvala dlouho. Olda trval na tom, aby jí ukázali zdejší svět shora. Vzletěli tedy do výšky, ale kromě romantiky to nebylo nic neobyčejného. Kolonie Pepka Horáka neměla víc než osm ostrovů v tropickém moři a zbytek světa byl idylicky neobydlený. Ostrovy si byly shora podobné jako vejce vejci, Bísíája ocenila, že jsou skoro všechny krásně zelené, jen tu a tam prosvítaly červené střechy nebo bílé zdi domků. Hlavní ostrov byl zčásti sopečného a zčásti korálového původu a měl jako jediný na západní straně vyšší strmou skálu. Nahoře byl altánek, zastávající mimo jiné i funkci rozhledny. Bísíáje to trochu vadilo, ale Olda ji ujistil, že altánek je nutný jako ochrana před nepohodou, která už děti nahoře několikrát zastihla.

„Na Zemi by tam vedla lanovka, ale u nás si tam každý vyletí sám,“ komentoval to Pepek. „Dětem se tam líbí. Létání je přece jen unavuje a na zábradlí mají cedulky se šipkami, aby lépe našly, kde co je a kdo kde bydlí.“

Vrátili se raději do Horákovic domku na přehlídku dětí. Bísíáju zaujal veliký dětský pokoj, kde se to dětmi hemžilo. Doma tolik dětí pohromadě nikdy neviděla. Navštěvovala sice barbarské světy, ale děti tam bývají hladové, potřebují najíst a často i lékařsky ošetřit. Zdejší děti byly oblečené do pestrobarevných andělských kombinéz, hladem určitě netrpěly a andělku přivítaly koncertem pro klavír, tři flétny, dvě violy, a violoncello, přičemž k tomu andělsky zazpívaly.

Bísíája se směsi andělské a barbarské hudby usmívala, ale líbila se jí. Děti se opravdu snažily. Vynikala Eilael, které se prstíky na klavíru jen míhaly. František nedávno Pepka ujistil, že ta holka to neumí od něho, protože hraje lépe než on sám. Podle něho by to na Zemi zaručeně bylo zázračné dítě.

Koncert se dětem vydařil, ale když dospělí dětský pokoj opustili, vypukla uvnitř jako skoro vždycky normální vřava.

Večer toho dne se ještě dostali do debaty nad zdejšími zákony.

„Poslyš, Bísíájo,“ začal Pepek po večeři, když všichni i s andělkou popíjeli červené víno z místních flaškovníků. „Lidé Země se sice podobají tefirům, ale přece jen se lišíme. Pozemšťanky se od tefirek liší víc než pozemšťané od tefirů, ale jak je to s vámi? Měli byste být geneticky příbuznější tefirům než nám, není to tak?“

Seděl u stolečku přímo naproti ní a díval se jí přitom pátravě do očí.

„Je to tak,“ přikývla Bísíája. „Slyšela jsem, že jste produktem genetiček z Gehenny, nějak vás upravovaly, ale ta úprava nebyla nejšťastnější a její smysl mi uniká. Opravdu ale máme blíž k nim než k vám.“

„Pak byste měli mít dva druhy žen a společný druh mužů?“ pokračoval Pepek. „Lidé na Zemi mají mužské chromozomy XY a ženy XX, zatímco tefirky jsou WX a WY.“

„Víme o tom,“ přikývla andělka. „Dvojí genetický typ žen má nadbytečnosti, vázané na chromozómu W spolu se stabilizátory, tím je odolnější proti samovolným mutacím. Je to výhodnější z hlediska stability. Oba ženské typy, WX i WY jsou si rovnocenné. Ženský typ XX je starší a v přírodě běžnější, ale také může stačit, ačkoliv nestabilizuje tak dobře jako gen W. My Ogdurové máme starší typ XX. Typy WX a WY zřejmě vznikly uměle a až po oddělení tefirů a Ogdurů.“

„Jste tedy blíž nám lidem?“ zeptala se Marie.

„Neřekla bych,“ zavrtěla hlavou Bísíája. „Máte velice krátký život, už jsem na to při svém pobytu na Zemi narazila.“

„Já vím,“ přikývla Salgiel. „Připisuje se to nám, tefirkám. Nevyvracím, že naši předci mohli zkrátit lidem věk, asi se jim to hodilo. Můžeme se za ně stydět, ale to je asi tak všechno. Dnes je to ale tvrdá skutečnost a náprava je momentálně nad naše síly.“

„Už o tom jednáme,“ odvětila rychle Bísíája. „Pomoc bude naší povinností, ale ani pro nás to nebude snadné. Já už jsem uznala, že tady není místo pro nějakou partyzánštinu, snad to uznáte i vy.“

„Dobrá, na to je teď čas. Máte tedy podobnou, ne-li stejnou skladbu chromozomů,“ pokusil se to uzavřít Pepek.

„Tefirové vznikli dávno před lidmi a rozšířili se po vesmíru tak, že vůbec nemáme přehled, kam se dostali,“ přikývla Bísíája. „Pořád ale máme společný genetický základ a jsme si navzájem kompatibilní. A právě požadavek na kompatibilitu nám nedovoluje dělat příliš převratné změny. Nechceme se úplně rozejít s jinými tefirskými kmeny, proto statisíce let děláme jen nástavbové změny, které nenarušují základní kompatibilitu, ale jsou naopak co nejvíc kompatibilní se vším. Například byly použitelné i na vaše psy.“

„To už víme,“ přikývla Yazatap. „I pro nás byl idarchon něco úžasného. Poslyš, mám ale dojem, že vám naopak cosi chybí. Například bych řekla, že máme proti vám navíc mgýčna. A to jsou velice užitečné orgány! Nebude to tím, že je naši předkové vyvinuli odděleně od vás?“

„My jsme je kdysi měli,“ odtušila Bísíája. „Pokud vím, snadno se jimi ovládaly stroje. Telepatické řízení je technologicky náročnější, zato má proti elektromagnetickým mgýčnům větší dosah, to kdysi rozhodlo. Mgýčna jsme nahradili telepatií a pak jsme je odbourali. Telepatie nahradila i yvoro, kterým jsme mohli ovlivňovat psychiku nižších tvorů. Vy jste si je naopak zesílili, takže je občas používáte až ve vražedné úrovni, jako zbraň. My dáváme přednost elektrolytické nevodivosti. Přimrazení, jak tomu říkáte vy, je sice také zbraň a může zabít, ale na rozdíl od yvora se dají jeho účinky zrušit dříve než zasažený tvor zemře. Při tomto druhu obrany není tolik obětí a je tedy výhodnější.“

„Pepek ale vydržel ránu od yvora z takové blízkosti, jaká ho měla zabít,“ podotkla Yazatap. „Jsem sice ráda, že jsem ho nezabila, ale ty jsi mu musela zvýšit odolnost, že?“

„Jistě,“ přikývla Bísíája. „To, že sami yvoro nepoužíváme, ještě neznamená, že jsme na ně zapomněli. Občas potkáváme militantní kmeny tefirů a tam je obrana důležitá i pro nás. Idarchon účinky yvora zeslabuje a účinky přimrazení ruší úplně.“

„Rozešli jsme se tedy víc než dost,“ shrnula to Yazatap.

„Ale ne natolik, abychom si byli geneticky nekompatibilní,“ odvětila Bísíája. „Pořád jsme si blízcí. Podobně v menším to platí i mezi lidmi na Zemi, jen to tam proběhlo rychleji. Jsou tam dnes různé rasy, navzájem vzhledově odlišnější než ďáblové od andělů, ale jejich společný původ se nedá popřít a lidé Země jsou pořád geneticky slučitelní. Podle všeho jsou slučitelní i s tefiry a tedy i s námi, ačkoliv k tefirům máme blíž.“

„Jestli ale máte typ XX, pak asi nemáte nadbytek žen ani polygamii?“ došel konečně Pepek ke klíčové otázce. „Rozuměj mi, v Oáze jsou většinou rodiny, kde na jednoho chlapa připadá až pět žen a pozemšťanům vždycky dlouho trvá, než si na to zvyknou.“

„Polygamii nemáme,“ odmítla Bísíája. „Nemáme ale ani manželství ve vašem smyslu. A když, tak monogamní. Tuším, oč ti jde. Při důsledné monogamii zůstane část tefirských žen bez partnerů, ale uvědom si, my žijeme podstatně déle nejen v poměru k vám, ale i k tefirům. Partnerství, nebo manželství, jak jim říkáte, máme proto jen dočasná, uzavíraná jen kvůli dětem a když se děti osamostatní, ztrácí partnerství důvod. Nerozcházíme se nikdy ve zlém a zůstáváme přáteli i když navážeme partnerství jiná, ale naše vztahy přetrvávají jen od dvou set do pěti set let a to je proti délce života krátká doba. Dlouhověká společnost vyžaduje, aby měla každá žena v životě aspoň jedno a nejvýše tři děti, ale nemusíme je mít tak brzy jako vy. Naše matky nemívají pod pět tisíc let, děti jsou od sebe věkem vzdálenější a s výjimkou dvojčat mívají málokdy stejné otce.“

„Ty tedy naše manželství neuznáváš?“ zaškaredil se trochu Pepek.

„Proč by ne?“ usmála se na něho Bísíája. „Máme jiné zvyky, no a co? S oběma druhy vztahů se dá žít. Víc nám na Zemi vadí násilí a jsem ráda, že jste od zabíjení nepřátel přešli ke zneškodňování vyhnanstvím. Je to přece jen lepší, i když uznávám, dřív to jinak nešlo.“

„To jsme ale porušili vícekrát,“ přiznala Ramiel.

„Vím,“ přikývla chápavě Bísíája. „Prohodit darebáka do sousedního ledového světa může být totéž jako zabít ho. Přece jen to tam musí být připravené, aby to nebyla ještě horší smrt. Jsem ráda, že jste to začali řešit bez zabíjení.“

„Pokud vím, ani ty jsi neměla na Zemi moc velký výběr,“ řekla Yazatap. „Ale to bych teď nechala být a vrátila bych se k problému manželství. Nejdůležitější je zajistit děti, proto instituce manželství vznikla. Vychovávat děti je třeba ve více směrech. Samotná matka nebo samotný otec to sice zvládnou také, ale jejich péče není úplná. Což neznamená, že je to lepší u dvojic, které výchovu odfláknou, případně ji omezí na zajištění jídla a ostatek nechají na ulici. Ve světech, kde se délka života počítá na statisíce let, je trvání rodin od dvou set do pěti set let rozumné, ale to jsou úplně jiné světy. Gehenna v tomhle bodu selhala úplně, ale i na Zemi je to u různých národů různé. U starověkých národů se na city nehledělo, ženy se prodávaly a kupovaly jako majetek a na mnoha místech Země to trvá dodnes. Vyhnat ženu a nechat ji bez prostředků je snadné. Židé dávali ženám aspoň psaný lístek se zapuzením, aby nebyly obviněné z nevěry, ale jiné národy měly ještě drakoničtější zákony.“

„Něco už o tom vím,“ přiznala Bísíája. „Ledacos jsem si o tom na Zemi přečetla.“

„Pak to změnili křesťané,“ pokračovala Yazatap. „Jenže to přehnali do druhé krajnosti. Prohlásili manželství za nezrušitelné, i když se pro některé ženy stalo doživotním vězením. Japonci uzavírali manželství na dobu určitou, asi jako vy, jenže nastavili dočasnost na nereálných devětadevadesát let, což bylo totéž jako křesťanské doživotí.“

„My náš způsob nikomu nenutíme,“ vzdychla si Bísíája. „Nemuselo by to vyhovovat. Neustupujeme jen ze zásadních požadavků. Nesnášíme násilí, zejména když je nahraditelné mírnější formou. To bývá skoro vždy, výjimky se dají snadno spočítat. Mě vaše rozkošatělá manželství zajímají, zejména když vidím, jak se v nich vede dobře dětem. Vaše děti si hrají se sobě rovnými a to se mi opravdu líbí, možná je to lepší než u nás. Ráda vzpomínám, jak jsem si na Zemi hrála s Oldou a jeho vesnickou partou. Byly to mé nejkrásnější prázdniny.“

„Ty nemáš sourozence, viď?“ politoval ji Pepek.

„Mám o dva tisíce let staršího bratra,“ přiznala Bísíája. „Ne že by si se mnou nehrál, ale rovné to nikdy nebylo. Mimochodem, právě od něho jsem měla plánek cesty k vám na Zem. Jen mi neřekl, že je neúplný, že tam je jedna brána jednosměrná a zpátky se musí jinudy. No, abych mu tolik nekřivdila, ten plánek mi jen ukázal, půjčila jsem si jej sama.“

„On byl někdy předtím na Zemi?“ podíval se na ni Pepek tázavě.

„Byl,“ usmála se trochu. „Zřejmě máme partyzánštinu v rodě. Zkoušel váš svět změnit, ale byl strašně mladý a sám, nedokázal to. Jak jsem zjistila z vašich dokumentů, bylo to spíš k horšímu než k lepšímu. Však měl potom dva tisíce let zakázáno se k vám vracet a dnes ani o návrat nestojí. Zvlášť když jsem mu vypověděla, co z jeho snažení vzniklo. Chtěla jsem po něm, aby přišel se mnou, jenže on se za to dodnes strašně stydí.“

„V jakých našich dokumentech jsi ho našla?“ zajímal se Olda.

„V Bibli,“ ujistila ho. „Ale nejen tam, bylo toho víc. Chtěl vám dát nové zákony, ale podle dějin vašich posledních dvou tisíciletí to přineslo víc krve, než kdyby vás nechal na pokoji. Vždyť i to vaše nezrušitelné manželství bylo jeho dílo!“

„Ježišikriste!“ došlo Máně, celou dobu napjatě sledující debatu od sousedního stolku. „Nebyl on nakonec...“

Všesměrovou telepatickou otázku nedokončila, ale kdo ji domyslel, tomu zatrnulo.

„Jo, byl to on,“ zachytila to Bísíája. „Říkali mu tenkrát Nazaretský, někde tam poblíž se zdržoval. Ale snad mu uznáte, že to aspoň myslel dobře. Přinejmenším jsem ve vašich knihách proti němu nenašla jediné křivé slovo.“

„Panebože!“ vyjekla Máňa telepaticky. „Na to jsem ve tvých vzpomínkách, Oldo, nikdy nenarazila – a to jsme si určitě vzájemně prošli všechno. Že ty jsi to vůbec nevěděl?“

„Nevěděl,“ přiznal Olda zaraženě.

„Jak se tak na to dívám, asi to tak bylo lepší,“ řekla skoro spokojeně Yazatap.

„Proč jsi nám to ale neřekla?“ obrátil se Olda naléhavě na Bísíáju.

„Nechtěla jsem bráchu pomlouvat,“ zčervenala Bísíája. „Jak říkám, stydí se za to.“

„Takže tetička měla v chalupě Ježíšovu sestřičku!“ odtušil zdrceně Olda. „Nad stolem visel na stěně obraz jejího vlastního bratříčka a pan farář jí o něm v kostele plamenně kázal! A chtěl ji obracet na víru, aby brášku uctívala! To teda byly kotrmelce!“

„Na těch obrázcích jsem brášku nepoznala, to mi došlo až doma, když jsem se začetla do Bible,“ přiznala Bísíája. „Psali tam o něm hezky, ale to nic nemění na pravidlech, že se takové zásahy dělat nesmí a už vůbec ne tak diletantsky. To si mohou dovolit jen odborníci na daný svět a pro Zemi je ani nemáme. A i ti to zvažují jen v odůvodněných případech, jinak hrozí až pravý opak dobrého úmyslu, jak se to zvrtlo bráškovi.“

„Pravý opak?“ uvažoval Olda už zase klidněji. „No, podle mě to pravý opak nebyl. Bráška se příliš stydět nemusí. Spoustu lidí od násilí odvrátil, ačkoliv ne všechny a někteří jeho jménem i vraždili. Nepochybuji, že toho zneužili tefirové, ale nebylo všechno zlé.“

„Náboženské války!“ vzdychla si Bísíája. „Miliony mrtvých! Rozvrácení vyspělých kultur a vyhubení celých kulturních národů! Zničení lidé, zkrvavený celý svět! Brečela jsem tenkrát, když jsem si to doma četla.“

„Já vím,“ vzal ji Olda mírně za ruku. „Ale uvažuj také miliardy lidí, kteří se tím dva tisíce let utěšovaly. Ti lidé ani v nejtěžších chvílích nepochybovali, že je tvůj bratr přišel zachránit a že se pro ně obětoval.“

„Tak jako miliony lidí stejně pevně věřily, že je přišel spasit jakýsi Lenin, Stalin, Hitler a dneska kdovíjaký další potentát, co?“ vrtěla hlavou.

„I ne,“ namítal Olda. „Marx sliboval lidem ráj na Zemi, když vyvraždí buržuje. Lenin tedy začal vražděním, jenže u toho zůstal. Stalin místo slibovaného ráje stavěl nové a nové gulagy. Jinak to nemohlo dopadnout, když začali vražděním. Hitlerovi překážely v zavádění nového pořádku méněcenné rasy a také začal vyvražďováním, Židy počínaje a ne-árijci konče. Dnešní potentáti jsou ještě horší. Už se to nesnaží maskovat něčím dobrým, prostě tvrdí, že jejich systém je zaručeně nejlepší a proto musí být zavedený všude, ať se to lidem líbí nebo ne. Jde jim přitom jen o peníze a vraždí ještě víc. Tvůj bratr byl jiný. Vedl lidi, aby se měli navzájem rádi a zavrhl násilí. A spousta lidí ho poslechla. Pravda, ďáblové později vedli jeho jménem náboženské války, ale bez něho by byl svět jistě krutější.“

„A přesto se lidi pořád vraždili a vraždí,“ povzdychla si andělka.

„Pořád,“ připustil Olda. „Ale dnes méně. Potentáti od nás nedávno dostali ultimatum. Kdo začne válku, poletí do Sibérie. Ota Vávra má s pozemskou správou lepší zkušenosti a my ho podporujeme. Nedávno založil Světovou Mírovou Banku a zásadně nefinancuje nic, co jen zdálky smrdí zbraněmi. Svět se mění, Bísíájo, pomalu, ale je to znát.“

„Věř nám,“ pokračoval i Pepek. „Můžeš nám po pravdě namítnout, že za poslední dva roky spáchali na Otu Vávru pět atentátů. Ano, zbrojaři mají dost peněz, aby si mohli zaplatit i nájemné vrahy, ale Ota vyvázl bez škrábnutí a vrahové teď v Raphaelově Arestu zpytují zbytky svědomí, pokud jim nějaké zůstaly. Nemůžeme vystupovat na veřejnosti přímo, musí nás neustále jistit ochranka z duchů, ale spousta lidí už nám věří a fandí nám.“

„A přitom jste ochotní nabízet pomoc i nám?“

„Ano,“ přikývl vážně Pepek. „Je nás málo, ale můžeme pomoci, kde bude třeba. Po Zemi máme rozptýleno tisíc duchů. Vypadá to málo, ale každý uhlídá velkoměsto, takže nás vlastně tak málo není. Zrovna máme období, kdy v klidu školíme další nováčky. Denně sice navštěvujeme Zemi, ale pro nás je to už rutina.“

„Kolik byste nás jako duchů potřebovali?“ obrátil se na Bísíáju Olda věcněji.

„Nejlépe tak milion,“ vzdychla si. „Ale budeme rádi za každého.“

„To je opravdu široký rozsah,“ zasmál se Pepek. „Milion nás není, ale co kdybys tam pro začátek pozvala naši rodinu? A až se tam rozhlédneme... co byste řekli na takových dvě stě duchů? To bych viděl reálně.“

„Vaši rodinu? Máte přece tolik malých dětí, kdo se o ně postará?“

„Mohli bychom je svěřit sousedkám, nebylo by to poprvé,“ uvažoval Olda. „Ale spíš se rozdělíme. Někdo zůstane u dětí a časem se vystřídáme.“

„Ale kdo tady zůstane?“ zajímala se Máňa.

„Nejspíš Hedvika se Soňou,“ přispěchal Pepek. „Hedvika má nejmladšího Honzíka a Soňa zrovna dítě čeká. Pro hlídání dětí budou ty dvě nejvýhodnější.“

„Nezeptali jste se, na jak dlouho to bude,“ zaškaredila se trochu Jarča. „Jestli těm dvěma nebude smutno a nebudou se o vás strachovat.“

„Vždyť o nás budou vědět pořád všechno,“ ujišťoval ji rychle Olda.

„Mám lepší návrh,“ nedala se odradit Jarča. „Rozdělíme se spravedlivě. U těch dvou důvod nikdo nezpochybňuje, ale měl by s nimi zůstat někdo, kdo se o ně postará a pomůže Soně, kdyby naše odloučení trvalo trochu déle.“

„Myslíš, aby tu s nimi zůstala Salgiel?“ zeptal se nerozhodně Olda.

„Pomoc u porodu umíme poskytnout všichni,“ odvětila Jarča. „Takže je jedno, kdo tu bude, ale Hedvika to sama nebude. Rozdělme se! S těmi dvěma tu zůstanu já a Víťa.“

„Proč já?“ naježil se okamžitě Víťa.

„Budeš tady s námi,“ odsekla Jarča. „Aby to bylo spravedlivé, musí tu zůstat nejméně jeden manžel. Nikdo nepochybuje, že si Olda cestu k Ogdurům zaslouží nejvíc a Pepka tady taky těžko někdo udrží. Poslyš, Víťo, Soňa čeká tvoji dceru, nemyslíš? Časem se můžeme vystřídat, ale pro začátek tady budeš ty. Já se nabízím dobrovolně a je to spravedlivé. Nebo si myslíš, že ne?“

„Spravedlivé? Možná,“ připustil Víťa. „Ale mohl by tu snad zůstat kdokoliv.“

„Mohl,“ přikývla Jarča. „Ale každému je jasné, že to musíš být ty. Největší léčebnou sílu mám přece s tebou. Neboj se, nikdo tě nebude podezírat, že bys tu zůstával ze strachu.“

„To bych ani nikomu neradil,“ zamračil se Víťa, ale bylo vidět, že už vlastně ustoupil.

Z rodiny Horáků tedy měli zůstat čtyři. Víťa a tři manželky, Jarča, Soňa a Hedvika. Rodina Horáků byla, jako většina v Oáze, tefirského typu. Tvořili ji tři manželé, kamarádi Olda, Víťa a Pepek, a devět manželek, většinou tefirek, pozemšťanky zde byly v menšině. Po rozdělení měli v Oáze zůstat jen pozemšťané a k andělům se měli vypravit dva ze tří manželů, Pepek a Olda, s pěti tefirkami a s Máňou, sedmou z devíti⁰⁰¹ manželek. Posledním členem výpravy měl být Čert, který se o tu čest nechtěl nechat připravit.

Andělku naštěstí nepohoršovalo ani košaté manželství, nezvyklé mezi lidmi na Zemi i mezi Ogdury, ani že mezi nimi byli tefirové, úhlavní nepřátelé andělů. Přesněji tefirky, neboli ďáblice. Čtyři z pěti tefirek, základ rodiny Horáků, zachránil Pepek ve světě Pegsda před smrtí hladem a před lidožrouty. Pátou Ramiel vynesli doslova z Pekla, kde by místo ní dnes zbyla jen špetka popela. A byl to Pepkův nápad založit v tomto světě kolonii nazvanou Oáza, kam přitáhl pár stovek tefirek a zejména tefirských dětí. V Oáze dal Pepek tefirkám místo válčení děti a pět si jich podle tefirského práva vzal za ženy. Ostatní pozemšťané se k jeho rodině přidali, až když se Andělský svět zřítil do atomového ohně a radioaktivního prachu a tefirky jim poskytly azyl.

To už dávno nebyly ďáblice, známé lidem na Zemi. Pepek je naučil něčemu, co samy nikdy předtím neznaly. Porozumění, soucitu a ať to vypadá jak chce divně, i lásce. Jedině ta mohla udělat z ďáblic lidi a když se s nimi setkali bývalí Pepkov kamarádi, nestačili se divit. Skončilo to, jak se jim nezdálo ani v nejdivočejším snu – hromadnou svatbou podle zdejších tefirských zákonů.

S andělkou se tedy měla mezi Ogdury vypravit část Horákovic rodiny. Byli to ale zkušení a ostřílení harcovníci, lovci ďáblů, kteří tefiry na Zemi jako duchové pronásledovali a likvidovali. Nemilosrdně, i když bez zabíjení.

Přijmou je ale stejně i Ogdurové?

Bísíája tvrdila, že určitě.

Jsou to přece andělé.

Errata:

11.08.2021 15:05