Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Základna Lazgů

Vybalovat nebylo co, přistáli tedy jeden vedle druhého na plošince a očekávali, co se bude dít. Alexijev se ovšem nenechal dlouho pobízet.

„Základna Lazgů je vysunutá stranou od souvisle prozkoumané oblasti,“ začal, sotva se za ním objevilo schéma nejbližšího hvězdného okolí.

Měli se v tom vyznat všichni, ale měli jen hrubé vědomosti o způsobu kreslení hvězdných map, schéma jim připomínalo čerstvě utržený hrozen složený ze samých malých zeměkouliček, z nichž jedna, zhruba uprostřed, trochu blikala. Zeměkoule byly pospojované různobarevnými čarami namísto propojovacích vazeb, jako nitě v náhrdelnících z korálků.

„Když si v mapě zprůhledníme světy již prozkoumané, vyniknou ty okrajové,“ ukázal na měnící se schéma Alexijev. „K nim vedou vazby ze světů již objevených, ale co na nich je, zatím nikdo neví. Neznáme ani jejich klasické souřadnice. Úkolem pátračů není nové světy objevovat. Samozřejmě se všude rozhlédnou a když si něčeho zajímavého všimnou, zaznamenají to do naší databáze, ale jejich hlavním úkolem je najít v klasickém prostoru světy bezprostředně sousedící s oblastí zničených světů. Někde se tam ukrývá civilizace, která ostatní ničí. Může jich být i víc, náš úkol je objevit je a zpacifikovat. Nemyslete si, že vám přidělím nebezpečné úkoly a sám se toho neúčastním. Hledám na dvanácti světech najednou, přitom mám na starosti několik polobarbarských světů, ale víc se dělit nemohu.“

„Dobře, to už jsme slyšeli od Bísíáji,“ mávl rukou Pepek. „Kdy a kam vyrazíme?“

„Počkej, nebuď pořád tak netrpělivý!“ krotil ho Alexijev. „Nejprve se musíte pocvičit. Musíte umět zacházet s homsobem, bez toho byste tam nebyli nic platní, pak bych vás měl naučit přecházet do duchovitého stavu pomocí dvou bran a nakonec vám musím dát pár taktických rad.“

Pepek to raději uznal, ale dychtivost z něho čišela stejně jako z ostatních.

Alexijev začal ukázkou, jak se dostat do duchovitého stavu, což jim mělo usnadnit průzkum neznámých světů. Bylo to jednodušší, než to dosud znali.

„Aforxita nedovolí otevřít současně dvě brány tímtéž rozhraním,“ začal Alexijev. „Je tu ale jedna výjimka: když v první bráně otevřeš druhou, ale opačné orientace. Začneš tedy normálním otevřením brány ze světa A do světa B, ale hned poté otevřeš další ze světa B do světa A. To aforxitě nevadí, ale výsledná brána A-B-A sdílí společný okraj a má vlastnosti hmotového zrcadla. Když k ní přistoupíš, spatříš jako ve skutečném zrcadle sám sebe. Když si tam ale na svůj obraz sáhneš, nenarazíš na zrcadlo. Namísto toho projdeš skrz sebe jako Alenka do říše divů. Změníš se totiž v ducha, jinak bys sám sebou projít ani nemohl.“

Alexijev je naštěstí učil rychleji než paměťovými pihami i Yazatapinou elektronickou čelenkou. Všichni si postupně vyzkoušeli otevřít hmotové zrcadlo a projít skrz ně do imaginární duchovité hmoty a zpět. Pepek si přitom všiml, že se Alexijev nachází v obou hmotách současně, ale zařekl se, že se tomu nebude divit.

Když se vrátili zpátky, vyzval je Alexijev, aby si celý postup zopakovali.

„Hmotové zrcadlo má jednu zvláštnost,“ vysvětloval. „Nevím, jestli jste si toho všimli, ale z reálné hmoty projdete do imaginární duchovité zrcadlově otočení. Levá ruka proti levé, pravá proti pravé, takže se vám svět úplně otočí. Písmenka jsou zrcadlová, vedou opačným směrem, knihy přečtete jen v zrcadle nebo po delším tréninku, z praváků tam jsou leváci a naopak.“

„To se nám ale předtím nestávalo,“ podotkl Pepek. „Jako duch jsem četl normálně.“

„Jistě, protože průchod hmotovým zrcadlem je přece jen jiný než průchod přírodním rozhraním u Jupitera i než konverze interakcí neutrin s krouživým polem.“

„Ani jsem si toho nevšimla,“ přiznala Yazatap. „Kolem nás nejsou žádné nápisy, kde by se to projevilo.“

„Mohli jste si ale všimnout, že obraz zrcadla není při pohledu z imaginární hmoty do reálné stejný,“ pokračoval Alexijev. „Tohle zrcadlo se chová opačně, než jak jsme zvyklí. Pravou ruku vidíte jako pravou a při průchodu zrcadlem nemusíte sami sebou projít, ale můžete se i minout, obejít sám sebe. Potíž je, že v reálné hmotě budete zrcadlově otočení.“

„Mohli by se tím úspěšně předělávat leváci,“ napadlo Oldu. „Přece jen jsou při psaní proti nám pravákům v jisté nevýhodě.“

„Taková výhoda by byla asi jediná,“ odmítl to Alexijev. „Nevýhody jsou závažnější, než si myslíte. Zrcadloví lidé mají obráceně vnitřní orgány. Srdce na pravém místě, žaludek a játra prohozené, ale to by bylo jen nezvyklé, ne nebezpečné a možná by to ani nevadilo.“

„Mohlo by na tom být něco nebezpečnějšího?“ zeptala se Yazatap.

„Samozřejmě,“ přikývl. „Opačně orientované šroubovice genů a aminokyselin jsou větší nebezpečí než si myslíte. U jednoduchých molekul, jako je voda a vzduch, se orientace neprojeví, ale obrácené organické sloučeniny jsou nestravitelné a chovají se jako jed. Proto nesmíte v zrcadlovém stavu jíst, raději se snažte nezůstat tak déle než je nutné a nedoufejte, že to napravíte až později. Jen se pokaždé poctivě obraťte! V obráceném světě pro jistotu nejezte nic, co jste si tam sami nepřinesli.“

Raději se všichni znovu změnili v duchy a zpátky, aby byli normální. Při té příležitosti se soustředili na přechod, kde je hmotové zrcadlo tak divně zobrazovalo. Bylo to, jak jim Alexijev řekl. Obráceně ukazující zrcadlo můžete získat přiložením dvou zrcadel k sobě do pravého úhlu, ale dělící čára výsledný dojem zkazí. Hmotové zrcadlo dělící čáru nemělo, jeho obraz byl prostě jen neobvyklý.

„Zakřivený prostor obrací vazby na imaginární,“ vysvětloval jim to Alexijev. „Násobením dvou imaginárních jednotek vznikne mínus jednička. Musíte na to použít komplexní matematiku, v reálné to nejde.“

„Za to jsem dostal ve škole neprávem pár kulí z matiky,“ vzdychl si Olda. „Učitel mi odmocninu z mínus jedné neuznal, středoškolská matematika ji nezná.“

„Dobře, už o tom nemluvme,“ začal netrpělivě Pepek. „Bereme to na vědomí. Mám jiný nápad. Jako duchovi se mi zdálo výhodné přecházet mezi sousedními světy co nejhlouběji pod zemí. Podle mě se tím sníží nebezpečí přenosu cizího života. Pod zemí se o sebe obvykle opřou jenom skály.“

„Vidíš, to měla být jedna z mých taktických rad,“ usmál se Alexijev. „Do neznámého světa vstupujte zásadně jako duchové buď vysoko nad atmosférou nebo naopak hluboko pod zemí. Víš aspoň, jak se dostaneš do hloubky? Pokud vím, duchovi to někdy jde ztěžka.“

„Mám na to dvě metody,“ řekl Pepek. „První říkám kamikaze a využívá setrvačnosti. Když to z velké výšky napálím kolmo dolů, zabrzdí mě to až sto metrů pod zemí. Není to hluboko, zato to jde rychle. Druhá metoda, dupání s antigravitačním tahem idarchonem dolů je pomalejší, ale účinnější, dostanu se tak hluboko, jak potřebuji. Dá se zkusit i kombinace, nejprve kamikaze a pak dupat.“

„Sdělím vám raději nejrychlejší metodu, určitě ji neznáte,“ usmál se Alexijev. „Podobá se metodě kamikaze, ale je lepší. Stačí to kolmo dolů napálit vdudegem. V reálné hmotě by to dopadlo jako u kamikaze, tam to ale naštěstí nejde. Zato duch se dostane až kilometr hluboko a platí pro něho další výjimka, do cíle nemusí vidět.“

„Paráda!“ nešetřil nadšením Pepek.

„Jen pozor, aby tam dole nebyl jiný duch. Taková srážka by byla životu nebezpečná.“

„Totéž, jako kdyby duch spadl z výšky na jiného ducha,“ podotkl Pepek.

„Doufám, že tam nebude velká koncentrace duchů, aby to hrozilo,“ usmál se Alexijev. „Ale budete tam vy a nejlépe se chodí pohromadě.“

„Dobře, dáme si pozor,“ slíbil za všechny Pepek.

„Další poznatek se týká živých bytostí,“ pokračoval Alexijev. „Jistě víte, že telepatii vnímá i ten, kdo ji neovládá. Vnímají ji správně i zvířata, problém je to naopak. Telepatie přenáší primární pojmy, ale protože řeč je druhotná, domorodcům neporozumíte. Duch má další výjimku. Když svou hlavu v imaginární hmotě prolnete s hlavou živého tvora v reálné hmotě, propojíte holografická pole mozků a budete vnímat cizí myšlenky. Vjem je sice slabý, ale při troše klidu pochopíte, co si právě myslí.“

„A bude on vnímat moje myšlenky?“ vyhrkl rychle Olda.

„Budeš se divit, nevnímá,“ ujistil ho Alexijev. „Vyzkoušeli jsme to, je to jednosměrné, ale když máš telepatii a potřebuješ obousměrný rozhovor, můžeš se bavit telepatií.“

„To je asi důležitý poznatek,“ souhlasil Olda. „U nás v Oáze tyhle výslechy prováděly bažiňačky, ale muselo jich být nejméně šest. Jenže Přítel nám svěřil citlivější telepatii, takže můžeme číst myšlenky i bez toho.“

„Můžete,“ připustil Alexijev. „Přítel občas dělá takové výjimky. Važte si toho.“

„Zatím jsme toho moc nepoužívali,“ řekl Olda.

„Na každém navštíveném světě bude nejdůležitější úkol zjistit jeho polohu v reálných souřadnicích klasického prostoru,“ pokračoval Alexijev. „Homsob vypadá jako fotoaparát, ale umí fotografovat jen hvězdy. Vaším úkolem bude pořídit aspoň jeden snímek hvězdné oblohy v místě, kde se objevíte. Za jasné noci je to snadné, prostě namíříte objektiv nahoru a je to, ale když je pod mrakem, musíte vzletět nad mraky a ve dne až nad atmosféru, aby byly vidět hvězdy. Vyletět nad stratosféru není problém. Kokon obsahuje vzduch na půl hodiny a když budete šetřit energií, i na delší dobu. Navíc máte v hiblagu připravenou tubu kyslíkové pěny. Vystačí zhruba na hodinu a můžete si ji vytvořit vícekrát. Pobyt ve vakuu neomezuje kyslík, ale kosmická radiace, ačkoliv i v tom mají duchové výhody. Nad atmosféru se dostanete vdudegem, ale buďte opatrní při návratu. V reálné hmotě skončí kamikaze vždycky špatně. Byli byste první, ale o tuhle čest jistě není co stát.“

„Co s těmi snímky potom?“ chtěla vědět Yazatap.

„Víc se nemusíte starat, homsob odešle výsledek telepaticky sám,“ ujistil ji Alexijev.

„A co dál?“

„Na rozhlédnutí budete mít dost času, vyhodnocení polohy potrvá pár hodin,“ sliboval jim. „Kdybyste tušili, co to znamená, nedivili byste se. Nemá cenu hnát se bezhlavě dál, dokud nevíte, kde jste. Až vám přijde potvrzení, můžete pokračovat do dalšího světa.“

„Dobře, ale co kdybychom objevili tu hledanou civilizaci?“ zajímal se Pepek.

„Nejspíš by nastalo velké rojení,“ usmál se Alexijev. „Ale nemějte přehnané obavy, je malá pravděpodobnost, že se to stane hned napoprvé. A uvědomte si, nejste zdaleka sami.“

„Ostatní také chodí po trojicích?“ zajímala se Máňa.

„Také,“ přikývl Alexijev. „Další rozdíl je, že v jedné skupině bude Čert. O jeho kvalitách nepochybuji, ale nejsou s tím dosud žádné zkušenosti. Nevím, jak se rozdělíte, ale nepovažuji to za kritické, rozdělte se raději sami.“

Všichni na sebe mrkli, ale Yazatap byla nejrychlejší.

„Rozdělíme se rychle,“ odpověděla za všechny. „Jestli se máme dělit na dvě poloviny, základem jedné bych viděla Oldu s Máňou, jsou spolu nejvíc sehraní. Ve druhé by to byli Pepek, Xapho a Ramiel, ti jsou na sebe nejcitlivější. Čert se někam přidá sám a jak ho znám, bude mu jistě nejmilejší zůstat s Oldou. Já, Mariuk a Salgiel je podle potřeby doplníme.“

„Můžeme se taky občas střídat,“ navrhla hned Salgiel.

„Jistě,“ souhlasila Yazatap. „Ale pro začátek bych to viděla takhle.“

Máňa by tak jako tak byla nejraději s Oldou, ani Xapho a Ramiel nevadilo, že jim Yazatap přiřkla Pepka. K Pepkovi se mohla přidat už jen jedna ze zbývajících a Yazatap navrhla v zájmu spravedlnosti los. Losovala Mariuk, ale vytáhla pro Pepka Yazatap a sama se Salgiel tak automaticky připadly k Oldovi.

„Začneme hned,“ souhlasil i Alexijev. „Nedá mi to, doprovodím každou partu alespoň do dvou světů, abych viděl, jak si povedete, ale pak se zaměřím jinam. Světů je ve vesmíru mnoho a čas nás tlačí.“

Také s tím všichni souhlasili.

Alexijev se pak rozdělil na dva. Olda, který něco podobného viděl už dřív u Přítele, nemrkl ani okem, ale ostatní byli přece jen zaražení. Rozdělení Alexijevové se připojili k oběma skupinkám a spolu s každou odešli dvěma různými hvězdnými branami.

Kdyby všichni neměli nejasné tušení, že zde zůstává aspoň menší část jejich dobrého, ale teď už ne-lidského přítele, zdálo by se jim, že základna Lazgů osaměla...

Budou se sem možná rádi vracet...

Errata:

11.08.2021 15:05