Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Přízrak

Palmer s Icym předali službu i stanoviště a opustili osmou torpédovou sekci bitevní lodi Eremage. S morousem Palmerem nebyla řeč, obvyklých osm hodin odpočinku většinou prospal, ale Icymu se spát nechtělo, vyspal se přece ve službě. Během bojové pohotovosti se nedala čekat žádná kontrola, důstojníci měli v takové chvíli jiné starosti než buzerovat vojáčky a v případě poplachu by sirény tak jako tak každého spolehlivě probudily. Torpéda pečlivě zkontrolovali snad dvacetkrát a v bitvě by na ně beztak došlo až nakonec.

V jídelně mužstva nebyl žádný nával. Každá sekce si střídala služby v jiné době, aby byla většina posádky v trvalé pohotovosti, v jídelně byli jen právě vystřídaní, jako Palmer a Icy. A těch nebylo tolik, aby je kuchaři neodbavili levou rukou.

Icy se ani nesnažil navázat hovor s Palmerem. Věděl předem, jak je to marné. Palmer svou porci jedl zásadně bez řečí. Ale ani okolo sedící vojáci neměli náladu na hovory. Přece jen bylo znát, že jdou do bitvy a kdo ví, jestli budou ještě příští hodinu naživu. Napětí viselo kolem ve vzduchu, že by se dalo ždímat.

Dojedli skoro současně a na závěr oba snědli i misky. Byly z tvrdšího těsta, ale během večeře nasály vodu z omáčky a změkly, takže každému zůstala jen lžíce. Místo umývání si ji olízli a zasunuli do kapsy nad kolenem. Ve světech s nedostatkem vody a na lodích se to tak dělalo běžně, bezodpadkové hospodářství bylo na lodích povinné.

„A jde se chrnět, nerušit!“ zabručel Palmer, když se spolu zvedli a obrátili k východu z jídelny. Na jeho málomluvnost to byl nevídaně dlouhý proslov.

„Jak myslíš,“ pokrčil Icy rameny.

Měli kajuty vedle sebe a tak se rozešli až na úzké chodbě, ale zatímco Palmer zapadl do své kabinky s jediným úmyslem zamknout se, zalehnout a do budícího signálu nevstat, Icy se ve své kajutě také pečlivě zamkl, ale na lůžko se nehrnul. Místo toho opatrně otevřel heslem chráněnou osobní zásuvku a až zezadu opatrně vytáhl načatou tabulku čokolády.

Přesněji řečeno, jako čokoláda to vypadalo a z důvodu kamufláže to mělo stejný obal. Proč ji tady vlastně skladoval? Pravé čokolády si mohl v kantýně za denní příděl lux-bonů koupit třeba půl kila, ale tahle nebyla obyčejná. Icy si opatrně odlomil jediné políčko, větší množství by už bylo nebezpečné, zbytek zabalil, pečlivě uložil dozadu do zásuvky a opatrně překryl klasickými vojáckými časopisy Tygří spár, z jejichž obálek se vyzývavě dívaly parádní sexbomby. Klasické časopisy byly už jen tyhle. Přece jen se daly srolovat do kapsy a prohlížet kdekoliv, ačkoliv v bojových úsecích byly i zakázané. Jenže za časopisy mohl dostat nanejvýš pokutu ve formě zaražených lux-bonů, kdežto za čokoládu s obsahem zaljóhy by mu za války hrozil válečný soud, což by znamenalo přímou cestu do palubního krematoria s krátkou mezizastávkou u popravčí stěny.

Pravda, mluvilo se o neštěstích, kdy zdrogovaní střelci způsobili citelné ztráty vlastní flotile, vypadalo to věrohodně a každý si to snadno představil, ale Icy to ignoroval. Natáhl se na stísněné lůžko, opatrně si vložil čtvereček zakázané čokolády do úst a blaženě cucal. Jeden čtvereček – dvě hodiny bezstarostného štěstí. V těch dvou hodinách nesmí vypuknout bojový poplach, to by se všechno prozradilo, jenže na dvě hodiny klidu se dá spolehnout. V dostřelu zbraní bitevní lodi nebylo nic než pár přírodních asteroidů, gravitační klín je stačil bez námahy odhazovat. Dnes si v lodi tuto zakázanou radost dopřeje aspoň stovka lidí a nikdo nikoho nechytí, na to by musela být extra velká smůla.

Icy pomalu docucal pastilku zakázané čokolády a jeho hlava se začala obrazně vznášet ve vzduchu. Pocit volnosti z ptačího letu byl tak sladký, že kvůli němu riskoval i drakonický trest. Zaljóha byla stokrát lepší než ženská. Hlavně ji měl vždycky po ruce. Ženy se na bitevních lodích držely stranou od mužstva a kromě toho by se důstojnice nikdy nezahodily s nějakými poručíky od torpéd. A ve válečném tažení už vůbec ne, v takové době měly víc práce než mužstvo. Zaljóha na něho pěkně trpělivě čekala ve skříňce, jen ji ulomit a začít tu sladkost rozpouštět na jazyku.

Jak pastilka ubývala, svět kolem postupně modral. Icy se tím nevzrušoval, změněné vidění patřilo ke zaljóze jako k jídelní misce lžíce. Ale průhledná postava, kterou vedle sebe spatřil, ho nejprve parádně vylekala. Uklidnil se, když si uvědomil, že i ta asi patří k zaljóze. Nebyl to nikdo z lodi, ale přelud. Icy ještě nikdy neměl přeludy v lidské podobě, ale to se přece stávalo. Přelud neměl uniformu ani civilní oblek, ale nebyl nahý, měl na sobě jen podivnou bílou pěnu, nebo to tak aspoň vypadalo. Nepodobal se nikomu z posádky, ale proč také? A ta bublina kolem něho! Pravda, v zaljóhovém oparu se člověku před očima zjevuje ledacos, ale tohle bylo obzvlášť vypečené!

„Hej ty!“ oslovil to zjevení. „Co tady chceš? To je moje kabina!“

„Ty mě vidíš?“ zarazilo se zjevení.

„No jasně, že tě vidím,“ odvětil Icy rozjařeně. Mluvící přízrak byl určitě zajímavější než dosavadní tiché přeludy a bylo by zajímavé pobavit se s ním, než se rozplyne.

„Tak tedy promiň,“ odvětil přízrak. „Normálně mě nikdo nevidí.“

„To máš asi pravdu,“ připustil Icy. „Ještě nikdy jsem se žádným přízrakem nemluvil.“

„Ještě záhadnější je, že ti rozumím,“ opáčil trochu nejistě přízrak. Zdálo se, jakoby se nad tím zamýšlel.

„Proč bys mi neměl rozumět?“ nechápal Icy. „Já ti přece taky rozumím.“

„Ty mně musíš rozumět,“ pokrčil rameny přízrak.

„No jistě,“ uchechtl se Icy. „Jsi přece můj přízrak. Kdybys patřil Alyakům, mluvil bys jejich nářečím, ne? Ne že by mi to vadilo, rozumím i té jejich hatmatilce.“

„Zajímavé je, že rozumím i já tobě,“ opakoval přízrak, ale hned pokračoval: „Potkal jsem v téhle lodi několik lidí, ale nikdo mě neviděl a nikomu jsem nerozuměl. Ty jsi první.“

„No bodejť, když jsi můj přízrak,“ opáčil Icy s převahou vědoucího nad nechápajícím hlupákem. „Však taky budeš trvat jen tak dlouho, dokud budu pod zaljóhou.“

„Co je to zaljóha?“ zajímal se přízrak.

„To je, můj zlatej, droga štěstí!“ vysvětloval mu ochotně Icy a ani ho nenapadlo, že by ji měl jeho přízrak znát, když mu dala vzniknout. Ale přízraky se nikdy nechovají logicky, aby se z toho dalo něco usuzovat.

„Droga štěstí?“ zamračil se trochu přízrak. „Drogy nemám rád.“

„Proč bys je neměl rád?“ opáčil Icy. „Bez nich bych tě neviděl a ani popovídat bych si s tebou nemohl. Co máš proti drogám?“

„Tady nic,“ povzdychl si přízrak a zdálo se, že se už se vším smířil. „To byla jen taková dávná vzpomínka. Kdysi jsem drogy přísně trestal, někdy až smrtí, víš? Ale tady jsou mi tak nějak šuma-fuk. Pro mě za mě, dělejte si s nimi co chcete.“

„Ty že jsi něco trestal?“ zakuckal se smíchy Icy. „Nekecej, před čtvrthodinou jsi ani neexistoval! Jsi přece jenom můj přízrak!“

„Asi bude lepší, když si to budeš myslet,“ pokrčil přízrak rameny. „Poslyš, jak to, že máš čas na drogy? Nemáte mít na lodi pohotovost?“

„Mám volno,“ odsekl Icy. „Trvalá pohotovost je na velitelství, ale to je vocaď daleko.“

„Daleko, říkáš?“ opáčil přízrak. „Daleko je pojem značně relativní. Určitě je to blíž než k cíli vaší cesty, ne? Posádka jedné lodi mívá obvykle stejný cíl.“

„To jistě,“ odvětil přezíravě Icy. „Každý máme ňákej cíl, že jo? De vo to, kdo a jakej. Já si dám pohov, až se vrátíme, teda esli se vůbec vrátíme... Náš současnej cíl mě může bejt ukradenej. Na Alyaku nedostaneme volno ani na hodinku, tak mě to ani nezajímá.“

„Tak přece! Letíte za nějakým blízkým cílem v této hvězdné soustavě, ne? A když už jsi tady na lodi, měl bys mít stejný cíl jako ostatní...“

„Blboune nejapnej!“ naznačil Icy odplivnutí. „Musíš bejt příšerně starodávnej přízrak, esli eště věříš na ideály! U všech kreténů, snad si nemyslíš, že jsem se do týhle rakve dostal vlastním přičiněním? Ačkoliv, máš pravdu, pitomec jsem na to dost velký. Ale abych měl společné cíle s ostatními? Di! Například naše velitelství teď určitě plánuje smetení císařské flotily a obsazení nejméně jednoho, raději dvou světů, teda pokud to půjde. Můj cíl je podstatně skromnější. Vrátit se domů pokud možno vcelku a ne v urně.“

„Tebe sem dovedli svázanýho?“ zasmál se trochu přízrak.

„Svázanýho ne,“ připustil Icy. „Ale moc dobrovolný to nebylo. Ale vlastně, když si to tak v hlavě občas překládám z jedný hromady hnoje na druhou, mý přičinění v tom trošku bylo. Ale jen nechtěný!“

„Je možný přičinit se o něco, co vlastně nechceš?“

„Že váháš!“ vybuchl Icy. „Teda, na začátku to byl čistě můj průšvih. Možná... kdybych se víc snažil, nebyl zadluženej a nějak z toho vykličkoval, ale když má člověk na vybranou mezi pobytem v útulku dlužníků s ostrahou, spojeným s chlapskou prací na čestnou úhradu dluhu, nejlépe v uranovým dole, odkud se člověk dostane až na pohřební káře, protože i kdyby se přetrhl, dluh při lichvářských úrocích roste rychleji než vyděláváš, proti možnosti upsat duši armádě, je armáda přece jen nadějnější. Tady jsem zase člověk, dneska už dokonce poručík. Tam bych byl toudle dobou jen číslo. Možná živé, ale spíš neživé. To je pak snadný výběr! Umírá se tam i tady, ale tady to není tak beznadějný. Esli vydržím eště deset let, budu mít nakřečkováno, abych si až do smrti jen lebedil. Samo sebou, pokud to neprošustruju nebo mě neoškubou, ale to už je zase úplně jiná balada!“

„Na zapálenýho fanatika teda nevypadáš,“ pousmál se trochu shovívavě přízrak.

„Di se vymáchat do latríny!“ ušklíbl se Icy. „Fanatici vyhynuli! Pořád nám předhazují, jací byli čestní, zapálení a obětaví, ale tomu už tady nevěří ani poslední debil.“

„Vidíš, a já jsem si myslel, že se v Alianci žije líp než pod Císařstvím!“

„To jo,“ připustil Icy. „Páč za císaře to bylo eště horší. Jenže ten nás aspoň neverboval do armády, nebyli jsme mu dost věrní. Pravda je, že jsme se žádný armádě nebránili. Když nás obsadila Aliance, střílela jen Císařská Garda a z našinců to odnesli jen ti, kdo byli moc blízko. Dokonce jsme prý alianční vojska nadšeně vítali. Posoudit to nemůžu, tenkrát se eště nenarodil ani můj fotr. Zato pamatuju na dobejvání, kdy do nás bušily nejprve bitevní lodě Císařství a hned zase Alianční, žádnej flyk! Kosmický bitvy by se měly odehrávat co nejdál od obydlenejch světů. Většinou se střílí na takovou dálku, že než od cíle doletí světlo k nám a od našich dělových věží k cíli, případně naopak, je už cíl jinde a ta šílená energie proletí mimo, jenže ještě nikdo kromě Morzortů nepostavil tak silný motory, aby dokázala uhnout celá planeta, takže co nakrásně mine cíl, způsobí pořádnou paseku až tam, kam to dopadne. Hele, vysvětli mi, jak to, že to nevíš?“

„Nevím,“ pokrčil přízrak rameny. „Třeba jsem, jak jsi říkal, moc starodávnej.“

„Starodávnej?“ podíval se Icy na přízrak nedůvěřivě. „Hele, nezažil si nakonec ňákou kolonizaci vod samýho počátku?“

„Vlastně jo, zažil,“ usmál se přízrak. „Jenže ne tady.“

„Takže máš eště plnou hlavu ideálů, co?“ viditelně ochladl Icy.

„Jak se to vezme,“ taky trochu zvážněl přízrak. „Rozhodně nemám ideály na to, abych šel střílet za nějakého císaře. Ale jak tak koukám, Aliance není o moc lepší, co?“

„To si tedy piš,“ trochu se zase uvolnil Icy. „Idealisti bejvají největší svině. Na každý lodi se jich dycinky pár najde, čovek aby si zatraceně dával bacha, co mu vyletí z huby, na lítost je pozdě. Už sem se vylekal, že i ty... ale co blázním, přízrak mě přece udat nemůže.“

„Toho se neboj, to rozhodně nemám v úmyslu,“ ujistil ho přízrak. „Poslyš, tobě je asi jedno, jestli tu císařskou flotilu smetete, nebo ne, viď?“

„Úplně jedno mi to není,“ broukl si Icy. „Bylo by mi to fuk, nebejt se všema zavřenej v týhle rakvi. Říká se, že vlastní hlavy je každýmu nejvíc líto. Na harcu holt musí každej chtě nechtě fandit svý straně.“

„Případně i udělat něco pro vítězství, jinak se domů nevrátíš ani v tý urně, co?“ ušklíbl se chápavě přízrak.

„No vidíš, jak ti to pálí, když chceš!“ ušklíbl se i Icy. „Čovek může nadávat jak chce, ale na týhle lodi si všichni upřímně přejeme jedině vítězství našich barev. Pár pablbů kvůli ideálům, maličko víc kariéristů kvůli frčkám a epoletám a ten nejrozumnější zbytek kvůli vlastní kůži.“

„Ale co když slavně zvítězíte?“ zajímalo přízrak. „To zase odnesou ti na druhé straně, není ti jich aspoň trošku líto?“

„Kdyby seděli doma na Emurechó, žili by si tam jako prasata,“ mínil Icy. „Nechtěj, abych je litoval, když si tu prašivou válku začali.“

„Nemyslím posádky císařských lodí,“ upřesnil rychle přízrak. „Co lidé na Alyaku? Ti v tom snad jsou nevinně a jsou tam doma, nikam se nehnali.“

„Ti mají prostě smůlu,“ pokrčil rameny Icy. „Přeju jim hodně hluboký kryty, který by naše lejzrkanóny nepropálily. Něco rozptýlí i atmosféra, přinejmenším už to nemá takovou průpalnost. Ale kdo nebude dobře zalezlej, má prostě smůlu. Hele, jak myslíš, že to vypadalo u nás, když do nás pražili chvilku Císařští a po nich Alianční?“

„No, asi bych vám nezáviděl!“

„Čoveče, v takový chvíli nikdo neví, esli láteřit nebo se modlit! Dojel jsem ke krytu, ale ty potvory mě vyhodily, že už mají plno. Nasednu tedy do traktoru a ženu se jinam, když najednou bác! Traktor se kutálel i se mnou, tlaková vlna je taky mrcha, ale byl jsem živej, zatímco na místě toho krytu byla jen pěkně hluboká očouzená jáma. Hned jsem jim blahořečil, že mě ty potvory odkoply, mohl jsem tam parádně zařvat s nimi, ani bych si to nestihl uvědomit!“

„To jsi zažil u vás?“

„Jo, to sem byl ještě mladík s mlíkem na bradě!“ připustil Icy.

„No dobře,“ pokračoval přízrak. „A co kdybyste smetli císařské, co pak? Neříkej, že se s tím spokojíte. Pak budete dobývat Alyak, ne? A dělat místním z domova peklo, že?“

„V tom mám obrovskou výhodu,“ ušklíbl se Icy. „Mám svý místo v torpédový sekci, mezi mariňáky ani nepáchnu. Nabízeli mi to, ale cukl jsem. Mezi náma, vočipovaný sou dycinky největší hovada. Zabíjejí příšerně snadno a moc často mají i plnou hlavu prašivejch ideálů, pro který by zamordovali i vlastní mámu.“

„Myslíš?“

„Možná nemají ideálů plnou hlavu, ale docela určitě plný huby,“ slevil Icy. „Kdyby to ale nemysleli vážně, těžko by mohli mordovat. Někteří to berou jako hru, nepřátelé jsou pro ně jen takový vymyšlený postavy, akorát trochu hmotnější než na simulátorech. Ale je mezi nima moc těch, co si zabíjení užívají jako úžasnou zábavu. Ti bývají nejhorší. Nezabíjejí hned, ale až po co největším utrpení. Ti dokážou člověka ořezat až na kost, jako kejtu na hostině, ale člověk je pořád naživu a řve jako tur, teda pokud má ještě čím.“

„To se o nich ví?“

„Že váháš! Taky mají proti mně pětinásobnej plat a spoustu dalších výhod.“

„Jaký třeba?“

„Například jsou vočipovaný, aby byli rychlejší a nedali se snadno zastřelit,“ řekl Icy ne moc ochotně. „Akorát nevím, esli je to výhoda.“

„Asi ano, když se to dělá?“

„Na harcu to výhoda je, o tom nepochybuj,“ připustil Icy. „Ale vočipovaný se už mezi normální lidi nemůžou vrátit. A lidi je ani mezi sebe nechtěj. Tomu se nediv, kdo by chtěl souseda, kerej umí akorát děsně rychle zabíjet a zabíjí pro kdejakou blbost? A taky nemůžou mít ženský, leda taky vočipovaný, ale těch je strašně málo.“

„Ty obyčejné jim nestačí? Nebo se jich ženské prostě bojí?“

„Voboje,“ přikývl Icy. „A mají sakramentsky proč! V dobách příměří žijou v rezervacích, kam se za nima nikdo dvakrát nehrne. Prachů mají přebytek a jediný, co jim chybí, sou děcka. Ale beztak vo ně nestojej. Zkrátka si nemyslím, že vočipování je tak velká výhoda.“

„Ty máš někde doma nějakou ženskou?“ zajímal se přízrak.

„Zatím ne,“ přiznal Icy. „To máš těžký. Sem docela rád, že sem eště žádnou neměl, vopuštěný to tuplem nemají lehký. Dokud člověk nemá vlastní farmu bez dluhů, nemá se po ženskejch koukat. Teda, pokud to s nima myslí poctivě.“

„A tys to myslel poctivě?“

„Až moc,“ vzdychl si Icy. „Byl bych docela poctivej chlap, kdyby to šlo.“

„A proč ti to nešlo?“

„Páč sem se za těch padesát let nezmoh na vlastní farmu!“ přiznal Icy. „Vzal jsem si větší hypotéku, než jsem mohl splatit. Zpočátku mi to šlo, ale čovek nemá nic plánovat v úrodný době. Pak byla válka a doba neúrody, farmu mi pro dluhy zabavili a jel jsem jako po mejdle rovnou do pekla. Eště že sem žádnou ženskou neměl!“

„Tobě už je padesát?“

„Šedesát, vypadám snad na míň?“ ohradil se Icy. „Ale je to k vzteku. Desetina života pryč a trčím tady jako torpédmajstr na bitevní lodi Aliance Eremage. Vosum bitev už mám za sebou, z toho sedum vítěznejch a jedna ústupová, ale zatím pořád žiju, tak si nestěžuju. Vono taky není ani kam, ani komu.“

„Hele, a nevykašlal by ses radši na to?“ začal ho popichovat přízrak.

„Vykašlal,“ přiznal Icy. „Mít prachy, kašlal bych na to. Měl bych někde farmičku, ne dost velkou, aby někomu stála za mord, nějaká ta ženská by se už jistě našla, měli bysme tam hordu malejch děcek, co by nám chybělo? Stejně si myslím, že to nakonec dokážu, teda, pokud to tady přežiju. Problém je, že to bez prachů prostě nejde.“

„U nás to jde,“ podotkl přízrak.

„Já vím,“ mávl rukou znechuceně Icy. „Pod zaljóhou de všecko, ale když vyprchá, je ta stísněnost snad ještě horší.“

„Proč to svinstvo tedy bereš?“ zaútočil na něho přízrak.

„A co mám brát jinýho? Fajnovější drogy sou děsně mastný! Nač by mi bylo přežít v týdle rakvi dvacet let a vypadnout s prázdnejma kapsama? Některejm to nevadí, klidně se pak upíšou na dalších dvacet, ale já tady zhebnout nechci! Neslyšel sem vo bitevní lodi, která by šla do šrotu po odsloužení povinnejch sta let. Dycky se najde silnější protivník, aby jí zařídil sešrotování na harcu. Proto si zásadně nic nepučuju a škudlím každý lóvre, abych zase všechno nerozfofroval. Nemůžu si to už dovolit!“

„A co takhle nebrat drogy vůbec?“

„Pak už ti tady moc možností nezbude,“ vzdychl si Icy. „Zcvoknout se, zabít se, nebo se dát k mariňákům, vočipovanejm až do smrti. Fuj!“

„Věděl bych ještě jinou možnost,“ uvažoval rychle přízrak. „Zastavit tuhle válku.“

Icy se na přízrak podíval vytřeštěně.

„Tohle že mám v hlavě?“ vybuchl po chvilce. „Měl bych si tě snad vymejšlet, když seš můj přízrak, ale abych já uvažoval o zastavení války? To snad ne!“

„Nemáš mě v hlavě,“ rozhodl se přízrak pro upřímnost. „Nejsem přízrak a už vůbec ne tvůj. Zaljóha mě nevytvořila, jen ti umožnila vnímat mě. Jsem člověk jako ty.“

„Vod nás z Nuaky?“ vyjekl Icy.

„Ne, s Nuakou nemám nic společného,“ usmál se přízrak trochu nuceně. „Přišel jsem na vaši loď z Alyaku, ale nejsem ani odtud.“

„Seš teda císařskej, nebo alianční?“ vyhrkl opatrně Icy.

„Ani císařský, ani váš,“ opáčil přízrak. „Přišel jsem ze světa mimo Císařství i Alianci, ale vaše světy mě opravdu zajímají.“

„Chcete nás napadnout?“ naježil se Icy.

„Proč si to myslíš?“ opáčil přízrak. „Mohl bys ale pochopit, že mě ani jedna strana vaší války nenadchla.“

„Tak co tu děláš? A jak ses dostal do naší lodi?“

„Je nás tady poblíž Alyaku víc,“ přiznal přízrak. „Zajímáme se o vás teprve pár dní a musím ti říci, vaše civilizace patří mezi nejhorší, s jakými jsme se kde setkali. Abych tě ale zase tak moc neurazil, víme o ještě horších.“

„Ta vaše je snad lepší?“ opáčil kousavě Icy.

„Že váháš!“ usmál se přízrak. „Hlavně jsme na sebe milejší.“

„Odkud jste k nám přiletěli? A jak ses dostal do naší lodi?“ trval na otázkách Icy.

„My necestujeme hvězdnými loděmi jako vy,“ odpověděl ochotně přízrak. „Používám cosi jako letadlo, ale mezi světy nic takového nepotřebujeme. A do vaší lodi jsem prostě vstoupil. Hmota je pro nás za jistých podmínek prostupná.“

„Ale to bys nám takhle mohl klidně do lodi propašovat i bombu!“

„Mohl bych, kdyby mě to napadlo,“ připustil přízrak. „Proč bych to ale dělal?“

„Abys nás zničil, ne?“

„Nemám k tomu žádný rozumný důvod. Nejsme s vámi ve válce.“

„Nejste... ale jak dlouho ještě nebudete?“

„My o válku nestojíme,“ ujistil ho přízrak. „Rozumní lidé se poznají podle toho, že se raději dohodnou.“

„To kdyby šlo...!“ vzdychl si Icy. „Vám se s námi bojovat nechce? Proč?“

„Proč?“ usmál se přízrak. „Proč vlastně vedete válku vy?“

„Kdyby vyhrál císař, bylo by to ještě horší než teď.“

„A když císař nevyhraje?“

„Tak samo sebou vyhrajeme my.“

„A bude to natolik lepší, aby to stálo za tolik mrtvých? Nebylo by výhodnější, kdyby nikdo neprohrál a rozešli jste se v míru?“

„Příměří nemají dlouhého trvání,“ odvětil s přehledem Icy. „Jsou dobrá jen aby obě strany dozbrojily. Čím delší příměří, tím tvrdší válka po něm přijde.“

„Nemluvím o pouhém příměří,“ opravil ho přízrak. „Mír může být natrvalo. Znám světy, kde válka nikdy nebyla a nebude.“

„Ty bych chtěl taky vidět! Tam potom nejsou vojáci?“

„Co by tam dělali?“ usmál se přízrak. „Mohou tam být leda na návštěvě, ale pak to nejsou vojáci, jen turisté z jiných světů.“

„Takové návštěvníky známe!“ vyhrkl Icy. „Turisté a obchodníci, ze kterých se vyklubou špioni! Na ty je třeba dávat si obzvlášť pozor!“

„Co by ale u nás dělali špioni?“

„No co asi?“ vyhrkl Icy. „Zjišťovali by slabiny ve vaší obraně, jak je u nich zvykem. Kolik kde máte bitevních lodí, kolik vojáků...“

„To by mohlo být zajímavé,“ usmál se přízrak. „Co až by zjistili, že v obraně žádná slabá místa mít nemůžeme, protože žádnou obranu nemáme? Nemáme ani jednu bitevní loď a vojáky u nás také nenajdeš.“

„Kdyby zjistili, že žádnou obranu nemáte, přivolali by si na vás svoji armádu a ta by vás dobyla raz dva!“ opáčil vítězně Icy.

„To těžko,“ zarazil ho přízrak. „S tím bychom asi nesouhlasili.“

„Odkdy se ptá armáda nepřátelskýho vobyvatelstva na nějakej souhlas? Armáda se většinou neptá ani spřátelenejch.“

„Bez našeho souhlasu se k nám nikdo nedostane,“ ujišťoval Icyho přízrak. „Pochop to už konečně, k nám se nelétá na hvězdných lodích. K nám se chodí pěšky a beze zbraní.“

„Pěšky?“ zarazil se Icy.

„Ano, pěšky,“ ubezpečil ho přízrak. „Z jednoho světa na druhý se dá dojít i pěšky.“

„Ale jak?“ nechápal Icy.

„Máte už přece aspoň nějaké ponětí o chobotech, nebo jim říkáte červí díry? Takové ty tunely ve vesmíru, které loď vcucnou a vyplivnou ji o pár světelných let dál? Občas přece využíváte těch přírodních. My si něco podobného umíme otevírat přímo na planetě, takže přejdeš ze světa do světa třeba i pěšky.“

„Ale teď přece nejsme na planetě?“ opáčil Icy. „Můžeš si snad otvírat červí díry i tady v naší lodi?“

„Jistě,“ ujistil ho vážně přízrak. „Ale nemám k tomu důvod. Poslyš, poručíku, víš už aspoň, proč jste až dosud nenarazili na hvězdné lodě císařské kosmické flotily?“

„To nevím,“ odvětil vyčkávavě Icy. „To možná věděj na můstku, já ne.“

„Něco ti povím. Císařská flotila je v této chvíli odzbrojená. Proto se vám nepostavil ani jeden křižník. A už se ani nepostaví.“

„A to jste způsobili vy?“ podíval se Icy na přízrak s nedůvěrou.

„Ano, my,“ dostalo se mu vážného ujištění. „Řekl jsem ti, že je nás tady víc. Ale neudělali jsme to proto, abyste hladce zvítězili a začali masakrovat obyvatele Alyaku. Odzbrojíme vás také a musíme to stihnout dřív než doletíte k cíli.“

„Odzbrojíte? Snad ne zevnitř? To není možné! Víte, kolik je na našich lodích zbraní?“

„Poslyš, tobě to přece ani moc neuškodí,“ řekl dobrácky přízrak. „Neříkal jsi, že se na válku rád vykašleš? Hele, co kdybys mi teď pomohl odzbrojit vaši loď? Já bych ti pomohl na oplátku k menší farmě, aby sis mohl konečně založit rodinu.“

„Jak to myslíš? To jako, že já mám jít s tebou proti našim? To je přece zrada!“

„Takže máš s nimi přece jen stejný cíl?“

„To jsem neřekl,“ odtušil opatrně Icy. „Ale řekl jsem, že bych se rád vrátil domů.“

„Myslíš snad, že to bez vaší bitevní lodě nepůjde?“

„No... nedovedu si to představit jinak,“ přiznal Icy. „A už vůbec si neumím představit svůj plat, kdybych šel s tebou. Máš snad ňáký lóvre?“

„Vaše peníze nemám,“ připustil přízrak. „Musel bych tě zaplatit ve zboží. Toho mám ale víc, než si dokážeš představit.“

„Tady ale nemáš nic!“ vyčetl mu Icy. „Jak ti to mám věřit?“

„Nemusíš mi věřit,“ ujistil ho přízrak. „Ale zvládnu to i bez tebe a ty nic nedostaneš. Rozhodni se sám, to už nechám na tobě.“

„Kolik je vás na naší lodi teď?“ vyhrkl Icy zamračeně.

„Jsem tu sám,“ odtušil přízrak. „Sám proti flotile, ale na počty nekoukej, nedopočítal by ses. Císařskou flotilu zlikvidoval během jediného dne můj kamarád Alexijev, taky sám.“

„U všech ďasů!“ zbledl Icy. „Co jste to za šílenou civilizaci, když proti dvěma bitevním flotilám pošlete pouhé dva chlapy?“

„Jedna z těch dvou flotil už je odzbrojená,“ ujistil ho přízrak. „Nejsme válečníci, ale tohle dokážeme i bez létajících rakví. Nejvíc jsem se zdržel hledáním, než jsem vás našel. Nebylo to jednoduché, když používáte neviditelnost.“

„Vona není tak dokonalá,“ vyhrkl Icy. „Říkali nám ale, že při setkání dvou civilizací nutně vznikne strašlivý konflikt, který skončí až zničením jedné z nich!“

„Vám toho nalhali!“ odfrkl si přízrak. „Kdo takhle uvažuje, toho asi netíží svědomí, lépe se mu vraždí a všechno je krásně jednoduché. Vaše loďstvo je vždycky v právu, i když vraždíte po milionech, že?“

„Proč ale potřebujete mě, když si troufáte na něco tak nemožného? Čím vám může být užitečnej vobyčejnej poručík od torpéd?“

„Můžeš mi ušetřit čas,“ řekl mu přízrak vážně. „Právě toho nemám nazbyt. Jsi jediný, kdo mě vidí a může se mnou mluvit. Ve vaší lodi se nevyznám, ale ty jsi tady pár let doma, mohl bys mi pomoci najít všechno, co potřebuji.“

„A splníte pak svůj slib? A bez vytáček?“

„Jistě,“ přikývl přízrak. „Zásadně neslibuji, co bych nemohl splnit.“

„Dobře, půjdu s vámi,“ svolil Icy.

Errata:

11.08.2021 15:05