Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Citadela

Ačkoliv většina obyvatel Emurechó Císaře uznala, nebyli s ním všichni spokojeni. Zavděčit se všem by byl ale zázrak. Pepkova parta dělala zázraky menšího formátu: Salgiel občas někoho zázračně uzdravila. Brzy za ní chodili nemocní, i když se brzy rozkřiklo, že zázračná léčitelka léčí jen ty nejpotřebnější. Zvlášť simulanti to u ní neměli lehké.

Nejčastěji jí pomáhala Ramiel. Ty dvě se nádherně doplňovaly, jenže Ramiel musela občas zaskočit, kde jí bylo zrovna víc potřeba.

Yazatap převzala funkci Císařského vyřizovatele stížností, kde mohla nejlépe uplatnit své zkušenosti. Kde mohla, tam stěžovatelům pomohla, ale na druhé straně se v ní nezapřela její minulost. Kdysi byla na Zemi jako královna intrikánkou k pohledání a právě proto byla proti zdejším intrikám menšího formátu odolná. Jakmile pochopila, že stížnost nepatří mezi potřebné, nebo že je dokonce zaměřena k něčí škodě, dokázala stěžovatele bez váhání odpálit. Císař z ní byl doslova nadšený. K obrazu spravedlivého Císařství přispívaly nejen kladně vyřízené stížnosti, ale kupodivu i ty odmítnuté.

Jako duch strávila z celé party nejvíc času Xapho. Dávala se střídat jen na spánek a většinu času věnovala střežení paláce a jeho okolí. Pepkovi se to zpočátku nezdálo, ale Xapho prohlásila, že ji to asi nejvíc ze všech baví. Samozřejmě nelhala – to se u Horáků nestávalo, kdokoliv z nich si to mohl při nejbližší příležitosti ověřit. Časem se v paláci vyznala lépe než jeho dávní stavitelé. Na svých procházkách přišla i na spoustu zapomenutých tajných skrýší. Jeden starodávný poklad dokonce vyzvedla a přinesla ukázat Císaři, ale hromady drahocenných šperků a starých, dávno neplatných mincí ji zajímaly spíš jen jako doplněk, zvyšující tajemno podzemních prostor. Nakonec se s Císařem dohodla ponechat poklady na místě, dokud pro ně nebude připravené lepší umístění. Císař již zamýšlel postavit místo vojenské školy Výchozího Bodu muzeum, kam by soustředil památky na zapomenuté časy. Kromě starých předmětů, jako byly šperky a mince, tu chtěl uchovat i památky z doby sice nedávné, ale již dnes odsouzené k nepotřebě. Především zbraně, přesněji makety – funkční zbraně by mohly být nebezpečné a velké kosmické křižníky by se sem nevešly. Pepek zprvu namítal, že by bylo lépe na ně úplně zapomenout, ale ustoupil, když i Alexijev usoudil, že by to nebylo správné. Odstrašující případy je dobré nezapomínat.

Pepek zůstal hlavním poradcem Císaře, ale navíc se zabýval rozplétáním gordických uzlů mafiánských klanů. Nebylo jich mnoho, ale byly složitě propletené. Sdružovaly – jak jinak – především vysoce postavené lidi. Klany mezi sebou někdy tvrdě soupeřily, jindy se naopak podporovaly, ale kdykoliv jejich členové zpozorovali náznak společného hrozícího nebezpečí, zapomněli rázem na neshody a spojili se proti němu.

Tentokrát to ale mafioso neměli tak snadné, jako dosud. Jakýmsi varováním pro ně bylo až podezřele snadné vyřazení knížete Pačdoga, pověstného největší soukromou gardou čipovaných. Nepomohl mu ani zlopověstný Mistr Virmáh. Další ranou klanům bylo zmizení celého Hlavního štábu Císařské armády, který několik význačných členů klanů prakticky kontrolovalo. Záhadná zmizení agentů – atentátníků už jen dokreslovala, že Císaře chrání něco opravdu mocného.

Schůzka nejvyšších bossů proto na sebe nedala dlouho čekat. Sezval ji po měsících tápání a oťukávání dgóši Dlugnyg do místa určeného losem – zámečku Bhagaro poblíž města Scheja, sídla normálně konkurenčního, ale nyní spojeneckého klanu Suxirů. Pod svícnem obvykle bývá tma, ale hlava zdejšího klanu, Tailta Suxir, se navíc ze všech nejvíce přiblížil k Císaři, neboť si s partou průmyslníků nechal Císařem vysvětlovat podrobnosti chystaných reforem.

Bossové přilétali vlastními letadly brzy ráno, či spíše na prahu noci, aby nebudili pozornost. Tailtovi služebníci od nich přebírali letadla a ihned je ukrývali do podzemních hangárů, aby na ně nebylo vidět ani ze vzduchu, ani z oběžné dráhy. Pánové zásadně dodržovali zásady konspirace, ačkoliv by takové setkání nebylo nic zvláštního – koho by zajímaly soukromé párty?

Ve velké jídelně nebyl žádný nával, ani když dorazil poslední zvaný host. Oválný stůl byl plný jídel, převážně zákusků, které při konzumaci nevyžadovaly pozornost. Té se mělo dostávat především hlavnímu námětu schůzky.

„Jsme všichni? Nebudeme tedy zdržovat!“ rozhodl Tailta Suxir coby hostitel. „Vezměte si každý podle chuti, ale jednat budeme už při jídle, máme o čem!“

Zasedací pořádek u stolu byl, jak jinak, určen losem, aby bylo již předem vyloučeno skryté domlouvání nebo předběžné koalice. Pánové se usadili, někteří si vzali i nabízené zákusky, ale nikoho nezajímalo jídlo víc než otevíraná diskuse.

„Začneme nejspíš samotným Císařem,“ zahájil ji Tailta Suxir. „Mám za to, že jsem mu byl nedávno nejblíže ze všech, ale upřímně řečeno, velkým dojmem na mě nezapůsobil.“

„To je opravdu zvláštní!“ opáčil svolavatel schůzky Cigtu Dlugnyg. „Císař by snad měl být velmi důležitý, ne?“

„Měl, ale není!“ trval na svém Suxir. „Císaře a jeho současnou společnost bych raději ani nepodezíral. Mohl by to být úder do prázdna!“

„Něco na něm musí být zvláštního, nemyslíte?“ nedal se Dlugnyg. „Všichni dobře víme, že ho měl Pačdog po celá desetiletí ve vězení. Jak se odtud mohl dostat?“

„Pačdog považoval útěk vězňů za zcela vyloučený,“ přisadil si další člen společnosti, Suxirův poradce Mistr Hoaj. „Jeho vězení bylo pověstné jako nejlépe zabezpečené, musí být jasné, že se Císař ven dostat nemohl. Ani Pačdog to nechápal – pokud ten údiv jen nehrál.“

„A právě proto bych ponechal Císaře na pokoji,“ trval na svém Suxir. „Uvažujte, pánové! Pačdog přišel o největší trumf své kariéry! Držet Císaře bylo pro něho výhodné. Nikdo mě nepřesvědčí, že by ho sám dobrovolně propustil. Ostatně i Pačdogovo záhadné zmizení zapadá do celkového obrazu. Císař na něho jistě nevzpomínal v dobrém a Pačdog měl počítat s odvetou. Spíš jsem se divil, že se ani nepokusil někde se včas ukrýt.“

„Pačdog se vždycky cítil nejjistěji ve svém sídle,“ pokusil se to vysvětlit Pačdogův soused Helad Fexyl. „Jeho sídlo byla pevnost a přitom nedostižný kryt. Zásah kosmického křižníku by zničil nejvýš nadzemní část a ani celý pluk vojska by neobjevil všechny tajné chodby a podzemní komnaty, kde by se mohl skrývat.“

„Jak tedy vysvětlíš, že Pačdog tak záhadně zmizel?“

„Já to nevysvětluji. Jen konstatuji fakta. Pro mě je to stejně záhadné jako pro vás, možná ještě víc, když vím, jak si byl Pačdog jistý!“

„Pánové, uvažujte trochu!“ napomenul všechny Dlugnyg. „Císař byl vždycky pouhá loutka v něčích rukou. Dokud byl u Pačdoga, bylo to v pořádku. Pačdog nám získané výhody neodpíral. Rozděloval je štědře a podle možností rovně, Císař pracoval pro nás všechny. Dnes nemáme tušení, čí ruce vodí loutku Císaře. A to je problém. Uvědomte si, že jsme najednou mimo hru a další kroky Císaře nemusí být ani zdaleka pro nás příznivé! Nesmyslné zastavení vojenské výroby i oddlužení lidí může vypadat směšně a idealisticky, ale uvědomte si, on to určitě nedělá ze své hlavy! Vždyť by byl sám proti sobě! To chtějí ti, kdo ho teď ovládají! A my? Nevíme proč! Pro Alianci nepracují, to by nedávno nevyřadili její nejsilnější Flotilu!“

„Potíž je, že pořád nevíme, kdo za tím vězí,“ rozvíjel to dál Suxir. „Chtě nechtě musíme přiznat, že jeho úmyslně slabý doprovod je jen volavkou, inteligentně spočítanou, aby vzbuzovala dojem slabosti. Vypadají všichni tak bezbranně! Jenže to je krutý omyl!“

„Vypadalo to, že si s nimi snadno poradí první diverzant,“ přidal Dlugnyg. „A bylo by to tak, kdyby je nechránilo něco extrémně silného, co ještě nemáme ani zmapované! Císař může být loutka, ale především je to chytře nastražená past, ve které zmizelo pár desítek zkušených Mistrů! Budeme muset vymyslet nějaký účinnější protitah!“

„Silou to nepůjde,“ přidal Fexyl. „To zkusil už Pačdog a jak dopadl, víme. Totálně selhali i jeho elitní čipovaní mariňáci!“

„Zadali jsme našim mediamachrům za úkol zjistit, co se tam vlastně odehrálo,“ informoval kolegy Dlugnyg. „Reportéři pečlivě vyzpovídali všechny svědky, které objevili. Bylo jich jen pár, mariňáci to tam krátce předtím úspěšně zdecimovali. Metodou křížového porovnávání odfiltrovali, co si kdo jen vymýšlel a přidával, ale zbyl jim opravdový horror.“

„Vždycky je to horror, kde mariňáci decimují nečipované,“ podotkl trpně Suxir.

„Nejde přece o nečipované!“ zarazil ho Dlugnyg. „Horror je to pro nás, jak snadno a rychle to čipovaní prohráli! Stačí si to jen představit a měl by vám jezdit mráz po zádech, pánové! Naše elitní gardy se mohou stát ze dne na den hromadami mrtvol, aniž by si všimly, že se něco děje!“

„Což o to, když si toho všimli i prosťáčci, čipovaní to jistě nepřehlédli, jen proti tomu včas nenašli účinnou obranu,“ ušklíbl se Fexyl.

„Co se tam vlastně dělo?“ zajímal se živě o podrobnosti Kedovlýr Udkedo z klanu Udkedů, který to sem měl ze svého sídla na jižní pevnině nejdál a nebyl úplně v obraze.

„Pačdog s Mistrem Virmáhem poslali pro uprchlého Císaře komando mariňáků,“ začal mu to ochotně vysvětlovat Suxir. „A protože si ho hodně cenili, neposlali si pro něho pár agentů třetí třídy, ale plné letadlo nejlepších mariňáků. Chtěli jistotu, že posádku ve Scheji přečíslí počtem i kvalitou, kdyby se za Císaře postavila. Tři sta mariňáků mělo ze Scheji udělat mrtvé město, ale přepočítali se. Začali podle běžného scénáře, ale nevyčistili pořádně ani letiště. Najednou je něco smetlo, nepřežil to ani jeden.“

„Co to bylo, nevíte?“ ožil Udkedo. „Snad se dá něco zjistit aspoň z mrtvol, nebo ta záhada přetrvává?“

„Nemáme jedinou mrtvolu,“ zavrtěl hlavou Suxir. „Císařova ochrana je odstranila dřív, než na místo dorazila policie. Máme jen svědectví náhodných svědků, to je zatraceně málo. Co chcete vydedukovat z nejčastější informace, že všichni mariňáci najednou padli a už nevstali? Na určení příčiny smrti je to dost málo.“

„Viděl někdo, kam Císařova ochranka ty mrtvoly uklízí?“

„To nebyla Císařova Ochranka!“ opravil ho Suxir. „Bývalá Ochranka dnes stráží palác jen zvenčí, do jádra Císařova paláce nemá přístup. Chápu, že jí Císař nevěří. Chrání ho něco jiného, nevíme co, ale je to kromobyčejně úspěšné. Jen nevím, jak ty vetřelce nazvat.“

„Pánové, uvědomte si už konečně, že tady stojíme proti něčemu od základů novému!“ řekl netrpělivě Dlugnyg. „Nemá smysl přít se o něčem, o čem nemají jasno ani odborníci. Co víme? Na jedovatý plyn to nevypadá, zabíjelo to příliš selektivně a svědků se to netklo. Všechny naše dosavadní poznatky jsou vlastně negativní, prakticky víme jen, co to nebylo. Neodpovídají tomu žádné známé smrtící prostředky.“

„To je pak těžké!“ povzdychl si Udkedo. „To potom může být všechno, co neznáme. Jak každý ví, neznámého je víc než známého.“

„Něco bychom vymyslet měli,“ trval na svém Dlugnyg. „Už mě párkrát napadlo, jestli jsme nenarazili na úplně neznámého protivníka. Lidé ve Scheji tvrdí, že to přišlo z vesmíru. To by mohlo mít značný význam. Nemohla třeba mezitím někde na nezmapované planetě vzniknout další kolonie, která si vyvinula něco úplně nového? Přesně tak, jako naše předky kdysi překvapila Aliance? Možná s tím rozdílem, že tahle může mít něco po čertech novějšího, čím může srazit na kolena najednou nás i Alianci!“

„Tyhle zvěsti jsem taky slyšel,“ přisadil si Suxir. „Jde o to, co na nás ti lišáci ušili.“

„Může to být něco převratného, že proti tomu prostě nenajdeme obranu?“ pokračoval Dlugnyg. „Pak bychom měli aspoň zachránit, co se dá!“

„Také jsem se toho obával,“ zavrtěl hlavou Suxir. „Ale jen do chvíle, než mi došlo, že to prostě nemůže být pravda. Pánové, uvědomte si to! Fyzikální zákony musí platit stejně pro nás jako pro Alianci – a pro vetřelce jakbysmet. Něco naprosto neznámého bych škrtl, to je chiméra. Musí to být něco co známe, jen si neumíme představit, jak je to použité.“

„Když si to nedokážeme ani představit, jak chcete proti tomu hledat protizbraň?“ namítal zaraženě Mistr Hoaj. „Bojovat s chimérami neumíme!“

„To je právě to, že to žádné chiméry nebudou!“ opáčil vítězně Suxir. „Musí to být něco, co známe, jen to zatím – a to zatím bych rád zdůraznil – neumíme použít.“

„Například?“ vybídl ho Dlugnyg.

„Nápadů jsem už v hlavě probral tucty, tak jen ty, co mohou vypadat reálně,“ začal Suxir. „Například neviditelnost. Vím, namítnete mi, že funguje jen ve velkých rozměrech a ve vesmíru. Jenže – co když připustíte, že se to někomu podařilo zmenšit do velikosti člověka? Něco jako je individuální ochranný štít?“

„To také není nic malého,“ podotkl Udkedo.

„Já vím, není to nic malého a je to závislé na přívodu energie zvenčí, ale optejte se prvního pyrotechnika, jestli by se mu chtělo zneškodňovat půltunovou nálož bez štítu!“

„Nikdo se ani nezmínil o tom, že by se tam nějak vlnilo pozadí,“ namítal Udkedo. „Kdyby taková zmínka padla, byl by každý hned doma.“

„Nikdo nemluvil o vlnění,“ připustil Suxir. „To neznamená, že tam být nemohlo. Jen že by bylo o dvě až tři třídy dokonalejší než naše neviditelnostní kosmické klíny.“

„Budiž,“ připustil Udkedo. „Vyloučit se to nedá. Neviditelná a nejspíš i čipovaná armáda, to zní velice dobře. Nevysvětluje to, jakým způsobem zabíjí.“

„Nevysvětluje toho víc,“ nedůvěřoval tomu Dlugnyg. „Bylo mi jasné od začátku, že tu šlo o čipované proti čipovaným. Do jisté míry by to vysvětlovalo i rychlost uklizení mrtvol. Napadlo mě další vylepšení – když připustíme individuální neviditelnost, proč ne osobní létací aparáty? Vysvětlovaly by hodně ze zbývajících záhad. Představte si armádu, která se na nepřítele nevyhrne z výsadkových letadel a zapadne do lajdácky prozkoumaných bažin, ale armádu, kde je každý mariňák letadlem. Nikým neviděn pronikne až nad nepřátelské vojáky a každého jedinou dobře mířenou ranou zblízka odpráskne!“

„Podle svědků tam naopak nastalo znenadání ticho,“ připomněl mu Suxir. „Když mariňáci padali, bylo prý slyšet, jak jejich zbraně cinkají o podlahu!“

„Neviditelnou armádu by byl hřích vyzbrojit obyčejnými střelnými zbraněmi bez tlumičů!“ opáčil Dlugnyg sebevědomě. „Neviditelná armáda nebude nepřítele ohromovat střelbou, řevem, ani efekty, ale přesně naopak! Naprosto tichou, nevysvětlitelnou smrtí! Velet tomu komandu já, nechal bych klidně naživu všechny svědky. Jen ať tu záhadu šíří a bezradně komentují!“

„To vypadá rozumně,“ přikývl Udkedo.

„Takže to může být zcela špatně,“ promluvil do té chvíle mlčící Fulov Fuchuyč ze Severní provincie. „Pánové, navrhl bych vám, pořádně si prostudujte materiály! Ujišťuji vás, že jsem je probral velice pozorně a soustředil jsem se na taktickou stránku té akce. Velitel, který si nezajistí východy, je u mě pitomec, ale to velitelé mariňáků nebývají! Ti se nedají tak snadno překvapit! Uvědomte si, kde se to stalo! Na letišti! To je veliká podzemní hala, letadla přistávají střechou, zavíranou velkými žaluziemi. Ty ale byly zavřené! Tři východy vedou na nástupiště pohyblivých chodníků a jeden do stanice kabinkové dráhy. Svědkové se vzácně shodují, že mariňáci všechny obsadili hned na počátku akce, uzavřeli je a hlídali. Myš by neproklouzla ven ani dovnitř. Pitomci tomu rozhodně neveleli! Vysvětlete mi, jak se ta vaše neviditelná armáda dostala dovnitř a uznám vám létání i neviditelnost, ale do té doby bych na to nesahal ani ocelovou rukavicí za osobním štítem! Vždyť tam nikdo nebyl, když začali! A pak – najednou se všichni zhroutili? Podle mě je to nebezpečnější, než si myslíte!“

Fulov Fuchuyč byl kdysi prominentním důstojníkem, svým mariňákům prý často velel sám, takže po jeho slovech nastalo dlouhé ticho. Pravda, to byla další záhada. Detektivky tomu říkají záhada zamčeného pokoje, ačkoliv tenhle pokoj měl pěkných pár hektarů.

„A co služební a nákladní východy?“ sondoval Udkedo.

Věděl toho ze všech nejméně, ale to mu dovolovalo volně fabulovat a nevadilo mu nechat se poučovat.

„Ve Scheji se náklady přepravují standardními kontejnery,“ pokračoval zachmuřeně Fulov Fuchuyč. „Kontejnerové vagony jezdí stejnými tunely jako kabinková dráha a na kontejnery mají výtah. Náklady ale přepravují výjimečně a výtah byl jako obvykle vypnutý a uzamčený. Služební východy jsou malé, otevírají se jen zaměstnancům s identifikační kartou a každý udrží jediný muž. Velitel věděl jak na to, měl plány a nic nezanedbal, služební vchody se neotevřely ani na okamžik. Žaluzie se za mariňáckým letadlem zavřely a už tak zůstaly, mariňáci přece jako první vyvraždili velín letiště. Ani myš ven, ani myš dovnitř. Přiznejme jim, udělali všechno tak, jak měli. Přesto až neuvěřitelně hladce prohráli. Běžná, i když neviditelná a létající armáda by se tam vůbec nedostala!“

„Mohla být přímo na letišti!“ nadhodil rychle Udkedo.

„Ve velíně přežil jeden operátor,“ řekl Fuchuyč. „Schoval se jim ve zmatku do skříně, kde ho přehlédli. Je to důležitý svědek! On sám prý stačil zavolat policii, že letiště obsazují cizí vojáci. Volání už nedokončil, vtrhli tam mariňáci a svědek v panice zapadl do nejbližší skříně, ale jedno je mi jasné. Obsluha velína, která jistě znala situaci, volala o pomoc ven. Ta pomoc přišla až po několika minutách, ale dostala se dovnitř zavřenými a hlídanými východy. To jsou, prosím, fakta!“

„Nemůžete připustit, že by na letišti ve Scheji proti známým plánům přibyl nějaký nový tajný vchod?“ namítl Udkedo.

„A pak stejně záhadně zmizel?“ ušklíbl se Fuchuyč. „Letiště je přístupné, novináři se dostanou všude, nikdo tam před nimi nic neutají, ani se o to nepokouší. Tajný vchod neexistuje. Ba ne, Pačdogovi mariňáci nenarazili na běžné, tuctové protivníky! Nechci brát na lehkou váhu ani zvěsti o neznámých příšerách z vesmíru! Vím, nevypadají věrohodně! Ale pánové, fakta jsou fakta! Něco ve Scheji vyřídilo tři sta čipovaných mariňáků v čase pod jednu minutu! Chcete snad zopakovat pokus pustit se do neznámého protivníka silou? Pak nejspíš dopadnete stejně!“

To byla hodně silná slova! Vypadalo to, že schůzka bossů je tam, kde byla na začátku.

„Neviděl bych to tak katastroficky,“ řekl po chvilce Suxir. „Všimněte si, s jakým klidem si Císař vede. Vypadal by tak klidně, kdyby ho ovládaly nějaké kosmické příšery?“

„Potíž je hned ve dvou otázkách,“ nedal se Fulov Fuchuyč. „První – ví Císař, kdo ho ovládá? Vždyť nemusí ani tušit, že ho ovládají! Natož jakým příšerám slouží! Povšimněte si, má ve svém okolí poměrně neškodné osoby – nebo se tak aspoň tváří. Já bych jim po tom všem rozhodně nevěřil, ale Císař... Císař jim přece věřit může! Kdyby dokázal odlišit přátele od nepřátel, nenaletěl by ani knížeti Pačdogovi.“

Chvíli bylo ticho.

„Císař v moci kosmických příšer?“ vzdychl si Dlugnyg. „To by bylo horší než jsme čekali. On jim dá legitimitu svého jména, ony jemu ochranu. Může být něco ještě horšího? Zmiňoval ses ale o dvou otázkách, ne?“

„Druhá otázka je ještě horší,“ odvětil Fuchuyč. „Jsme si jistí, že to je pravý Císař? Může to být přímo někdo z vetřelců, kdo jako Císař jen vypadá.“

„Císařský čip je ale pravý! Ten žádný člověk nezfalšuje!“ namítl prudce Suxir.

„Kdyby to šlo, ani Pačdog by Císaře nepotřeboval!“ přidal se Dlugnyg.

„Žádný člověk nezfalšuje...“ opakoval pomalu Fuchuyč. „Až sem s vámi souhlasím. Jenže Císařský čip, stejně jako čidla, která se jiným klíčem nespustí, udělal člověk.“

„Udělal,“ přikývl Dlugnyg. „Jenže tvrdil, že jeho kódy nemůže uhodnout nikdo živý, komu je on sám neřekne. A pak umřel. Byl na umření už když s tím začínal, tvrdil, že to bude jeho životní dílo, které přinese Emurechó rovnováhu.“

„Tu báji jsem slyšel,“ přikývl netrpělivě Fuchuyč. „Rovnováhu? Možná. Přinejmenším to znemožnilo časté střídání Císařů. Budiž, rovnováha Emurechó prospěla. Jenže tvůrce čipů byl jen člověk a umřel, dokonce už dávno. Jeho kódy od té doby nikdo nerozluštil, ale uvažte, co víme o schopnostech těch – i kdyby jen hypotetických – kosmických příšer? Nic! Jen že dokáží i to, co vypadá jako nemožné.“

„Domníváte se, že se jim podařilo ošálit snímače kódů?“

„To ne,“ zabručel Fuchuyč. „Ale mohli rozluštit kód. Snímač ho vyhodnotí správně, ale nositelem už není původní Císař.“

„Pak bychom ale ten podvod měli odhalit!“ vyskočil Suxir.

„Nemáme důkazy,“ usadil ho Fuchuyč. „Císař působí tak věrohodně, že ho přijali.“

„Všichni ne!“ namítl Suxir. „Někteří ho nepřijali!“

„Jenže je jich strašně málo,“ namítl Fuchuyč. „Většina ho přijala. Císař je populární. Jeho finanční reformy osvobodily spousty zadlužených!“

„Ale potopily válečný průmysl!“ vyhrkl nespokojeně Suxir.

„Ano, ale továrny vyrábějí dál a jejich zaměstnanci se mají podstatně lépe než dřív.“

„Mzdy šly přece dolů!“ namítl Suxir. „Dnešní zisky jsou pro smích a mzdy dosahují sotva pětiny dřívějších!“

„Zisky se většiny lidí netýkají, nepočítejte je,“ připomněl mu Fuchuyč. „Mzdy klesly, ale odečtěte úroky průměrných dluhů a připočtěte Císařské penze a zjistíte, že jsou vlastně vyšší. Poptávka po běžném zboží díky tomu neklesá, ale naopak stoupá, civilní výroba se zvedá a civilní továrny se většinou už vzpamatovaly.“

„Jenže banky jsou na odpis!“ postěžoval si bankéř Rydomolor. „Všichni, kdo doposud se skřípěním zubů dluhy spláceli, převedli je ozlomkrk na Císařskou banku. Za nesmyslné odstupné ve výši původní sumy! Ten pakatýlek pořádně nepokryl ani náklady spojené s převodem! Vždyť je to nestydatá loupež za bílého dne!“

„Císař poškodil banky, ale dlužníci na tom vydělali!“ pokrčil rameny Fuchuyč. „Jsou mu vděční a nepůjdou proti němu! Banky drží nad vodou úvěry z podniků, naštěstí měly platební podmínky mírnější a nemají důvod přecházet. Naštěstí!“

„Když se to tak vezme, proč mají dlužníci Císaře blahořečit?“ namítl Suxir. „Nevidím k tomu důvod, jsou na tom s dluhy jako na počátku!“

„Nevidíš?“ ušklíbl se Fuchuyč. „Nejsou na tom jako na začátku! Dluhy mají stejné, ale podmínky splácení se podstatně změnily! Oni to teď snadno splatí, nechápete to?“

„Ano, a banky přišly o své úroky!“ zavrčel Rydomolor. „To je ta loupež!“

„Císař si chce zřejmě také smočit zobák,“ pokrčil rameny Fuchuyč. „Mohl to udělat ještě hůř, kdyby se zpětnou platností vyžadoval vrácení přeplatků z toho, co už zaplatili. To by teprve byla loupež! Jenže by se zhroutil finanční systém a to Císař, rozumějme ti, kdo ho ovládají, nepotřebují. Nejsou tak hloupí! Ovládli Emurechó a lidé ještě Císaře oslavují!“

„Jenže Císařská banka na tom nevydělává,“ namítl Rydomolor. „Účtuje si směšný úrok, ten podle mě nestačí ani na režii.“

„Naopak! Vydělává na úrocích nejvíc, dohání to množstvím,“ vysvětloval Fuchuyč. „Nebyl to špatný tah! Císař je chytřejší, než si myslíme. Jeho banka je dnes nejsilnější!“

„Chytřejší?“ naježil se Suxir. „Proč si to myslíš?“

„Proč? Protože jeho banka není rozežraná! Splácení nízkých úroků dlužníky nezatíží a Císařská banka má přesto žně. Kdybyste to včas pochopili, mohli jste tomu předejít.“

„Tomu se nedalo předejít,“ odvětil temně Rydomolor.

„Dalo,“ uklidňoval ho Fuchuyč. „Kdybyste hned po vyhlášení Císařského patentu snížili úroky jako pro podniky, zbylo by něco i na vás – a lidé by vás blahořečili.“

„Šílíš?“ odsekl Rydomolor.

„Ne. Jenom – na rozdíl od vás – uvažuji. Ani já nemám důvod Císaře velebit. Ale snažím se uvažovat racionálně. Dal jsem továrny přeprogramovat na civilní výrobu, neměl bych odbyt. Jde to také, o tom nemá cenu pochybovat, stejně jako že to není jako dřív. Také bych rád nahradil Císaře někým povolnějším, ale při jeho současné ochraně je jeho svržení nad naše síly. Mlčíme a podřizujeme se mu proto všichni.“

„Ale co máme dělat?“ namítl i Suxir. „Vždyť nás zničí!“

„Neřekl bych,“ vrtěl hlavou Fuchuyč. „Císař není vševědoucí ani neomylný! Nechápe, že v poslední době, řekněme od té doby, co se ocitl v Pačdogově vězení, nevydává peníze jen jeho, Císařská banka! Naše emisní banky se novým penězům přizpůsobí, máme přece na to stejné prostředky, jde jen o odhalení bezpečnostních prvků. Císařská měnová reforma se tak nutně mine účinkem a my budeme opět nejmocnější na Emurechó. Nezdoláme ho silou, zdoláme ho penězi.“

„Ale nebude to tak snadné!“ namítal Dlugnyg.

„Nebude,“ přikývl Fuchuyč. „Ale půjde to. Přitom můžeme s neztenčeným úsilím pátrat po zdroji Císařovy síly. Když zjistíme, v čem spočívá, můžeme proti ní použít třeba i sílu, ale do té doby bych si nechal zajít chuť. Vzpomeňte si, jak dopadl Pačdog s největším počtem soukromých mariňáků na celé Emurechó!“

Chvíli bylo opět ticho, všichni přemýšleli.

„Vlastní emise peněz jsou samozřejmě dobrý nápad,“ řekl Suxir. „K tomu bychom asi došli tak jako tak. Ale co se týče zjišťování Císařovy síly... mám nápad! Znám bezpečnější cestu, jak se dostat k Císaři. Jinou, než posílat k němu Mistry bojových umění.“

„Sem s ní!“ vybídl ho Fuchuyč.

„Pošlu k němu – svoji dceru!“ řekl Suxir.

„Blázníš?“ vyprskl Dlugnyg. „Chceš o ni přijít?“

„Vůbec ne!“ opáčil Suxir. „Nechám stranou, že by mi to nevadilo, dcer mám přebytek. Ale – neslyšeli jste, kdo může vstoupit do Císařského paláce, aniž by vzbudil podezření?“

„O tom jsem neslyšel,“ zavrtěl hlavou Fuchuyč. „Naopak, pokud vím, až do dneška měli všichni agenti smůlu!“

„Agenti ano,“ souhlasil Suxir. „Ale nemocní tam chodí v celých procesích.“

„O tom vím,“ potvrdil to nerozhodně Dlugnyg. „Už mě taky napadlo přimíchat mezi ně svého agenta, ale slyšel jsem, že oni nemocné skutečně léčí. Což znamená, že je snadno odliší od zdravých a agenta odhalí mnohem dřív, než by se dostal k Císaři!“

„Zdravého agenta by odhalili,“ usmál se Suxir s převahou vědoucího. „Musíme tam poslat agenta skutečně nemocného. Moje dcera Baraub je nevyléčitelně nemocná, podle lékařů jí nezbývá ani deset let života, ale přitom je dost mazaná, aby toho uměla využít. Samozřejmě po ní nemohu chtít, aby se chovala jako běžný agent, nemá ani smysl dávat jí na cestu zbraň. Postačí nám, když něco zjistí. A kdyby ne, aspoň se vrátí zdravá, současní Císařovi společníci vyléčí i horší případy. Stojí to za pokus, nebo ne?“

„To jistě ano,“ přidal se Fuchuyč. „Riziko není velké a zisk za to bez dlouhých debat stojí. Zkus to! Ale spoléhat se na to nemůžeme, musíme vymyslet ještě jiný způsob, jak se dostat Císaři na kobylku!“

„Rád bych věděl, jaký!“ odvětil skepticky Rydomolor.

„Něco nás napadne,“ odvětil lehkomyslně Fuchuyč. „Něco už přece víme!“

„Co?“ vytřeštil na něho oči Dlugnyg.

„Že to klasickou silou nepůjde,“ odsekl mu Fuchuyč. „Věnoval jsem se tomu jako málokdo z vás a můj závěr je jednoznačný: při neznalosti sil skutečného protivníka proti němu nemáme nejmenší šanci!“

Errata:

11.08.2021 15:05