Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Kde je ten poslední?

Po noční debatě zmizela rozmrzelost z neúspěšného hledání. Pro dnešní hledání zůstali u dvojic z prvního dne. Indikátor slýribů zatím nechali doma, slýriby se určitě ještě neprobudily. Víťa se zatím pokusí je vylepšit a udělat kopii pro každou dvojici. Jestli dnes pátého obdarovaného nenajdou, bylo by to už zítra potřeba.

Olda se zamyslel. „Dneska ani nebudeme potřebovat bažiňačky. Jestli toho pátého najdeme, tak už bude definitivní konec s pátráním. Nic jiného už vědět nepotřebujeme.“

Na mapě Sibérie si vytvořili okruh, kam by až ďáblové ze svých ubytoven mohli. Nejdříve ještě prolétli první vesničku, nic podezřelého ale neobjevili. Ve stromovém teepee bylo vše tak, jak ho ďáblové po pokusu klonovat slýrib opustili.

Dohodli se, že nejúčinnější by asi bylo pátrat po stopách ve sněhu, které vedou mimo vesničky. V posledních dvou dnech v Sibérii nebyla fujavice a stopy nebudou zaváté. Jestliže vynechali prošlapanou cestu od teepee do vesničky, nebylo mnoho stop, které vedly jinam. Vlastně jen do dvou dalších vesniček vedlo několik stop, které ale nebyly čerstvé, takže je asi někdo udělal v den, kdy se uskutečnil pokus o klonování. Pátrání se proto soustředilo na ty dvě vesničky.

Nejdříve prolétli znovu všemi domky, jestli něco nezanedbali. Všimli si, že v jednom z domků nikdo nespal. Když prohlédli lednici, zjistili, že je prázdná. V posteli určitě tuhle noc nikdo nespal a podle prachu na stolečku se dalo soudit, že tam nikdo nebyl ani předešlou noc. Tohle bylo opravdu podezřelé.

Podle stop mezi domky nebylo poznat, kdo kam šel. Na obvodu vesnice ale už tolik stop nebylo. Rozhodli se ve dvojicích jednotlivé stopy sledovat. Stopa, kterou sledovali Olda a Ramiel vedla do sousední vesnice. Bylo tam více šlápot různě starých. Asi se ďáblové chodili občas navštívit. To mohlo znamenat, že tam obdarovaný prošel, ale jestli se neukryl v sousední vesnici, tak asi ne. Nebylo to pravděpodobné i proto, že kdyby se schovával u známých, nepotřeboval by zásoby jídla.

Pepek s Xapho dolétli po stopě jen k zamrzlému potůčku, odkud se neznámý ďábel vrátil stejnou cestou. Asi byl jen na procházce. Yazatap s Jarkou dopadly podobně. Zato Mariuk se Soňou letěly směrem, kterým poslední dobou prošel jen jeden ďábel. Asi po dvou kilometrech stopa končila v rokli, kde vyvěral horký pramen. Kolem se válela mlha a sníh v okolí pramene byl pokryt ledovou krustou. Soňa ukázala Mariuk otvor, ve kterém se voda pramene ztrácela. Dál byla vrstva sněhu neporušená. Až v dálce po svahu rokle se objevil opět tenký potůček, který se ale po několika desítkách metrů opět ztrácel pod sněhem.

Kolem otvoru, kam tekla voda, byly kameny, jejichž uspořádání vypadalo nepřirozeně. Mariuk na jednom z nich objevila stopy krve. Když ho nadzvedla, objevil se větší otvor. Mariuk tam strčila hlavu, ale to neměla dělat. Dostala ránu, že na chvíli ztratila vědomí. I Soňa, která stála vedle, si tu ránu yvorem pořádně vychutnala. Zůstala ale při vědomí a rychle telepaticky oslovila Yzatap a Pepka, od nichž se nadála účinné pomoci. Oba tam v minutě byli. Společně odtáhli Mariuk od díry. Už byla při vědomí, ale svaly jí ještě nesloužily.

„Tak máme i toho pátého!“ zajásala Yazatap a všem to hned oznámila. Za chvíli se celá desetičlenná skupina sešla v mlžném oparu nad dírou, kde se ztrácel pramen. „Asi je tam jeskyně, kterou ta horká voda vyhřívá.“

„Tak polez ven, syčáku!“ zavolal do díry Pepek. Novou ránu yvorem pocítili všichni, ale už nebyla tak silná, ďábel zřejmě nebyl při síle.

„Tak jste mě přece jen našli, vy svině andělský!“ zařval ďábel. „Ale sem na mě nemůžete. Tak počkám, až budu moct tu bránu vytvořit a pak se uvidí, kdo s koho.“

„Jsi tak naivní, nebo ti přeskočilo?“ zeptal se Pepek. „Kdybys nebyl ďábel, tak bych ti doporučil, aby ses ještě pomodlil, než odejdeš do říše svých předků.“

„Lepší chcípnout, než tady v tý slotě živořit. Tak dělej, ukaž co umíš.“

Pepek pokrčil rameny a vyslal do díry zónu elektrolytické nevodivosti. V díře něco žuchlo a bylo ticho.

„Počkej, půjdu se tam podívat radši sama,“ řekla Yazatap a spustila se do díry. „No páni, ten si to tady zařídil. Je tu sice mokro, ale teplo jako v pekle. Cítil se tu asi jako doma.“

Zvedla očima bezvládného ďábla a vysoukala ho dírou ven.

„Co s ním?“ zeptala se Jarka. „Budeš ho odmrazovat?“

„Ani ne, už od něj vlastně nic nepotřebujeme. Uloupený slýrib už je vyřešený. Hodím ho do bažin tak, jak je. Tam už se o něj vodní červi postarají.“

„A co uděláme s tím řezníkem? Nenechal si kousek slýribu i v sobě?“

„Jak by to udělal? Možná, že si to nechával až na konec. Pro jistotu ho můžeme ještě nechat v bažinách a sledovat ho Víťovým indikátorem. Pak bych ho vrátil na Sibérii.“

„Tak jdeme domů,“ navrhla Yazatap. „Už mám toho duchování dost. Těším se, že se pořádně vykoupu v laguně u našeho milého ostrůvku. Ale odpoledne ještě promluvím do duše Maryně. Neměla by si myslet, že se vlastně nic nestalo. Za trest jí uložím vymyslet pravidla pro novou cestovní kancelář.“

„A teď dotáhneme ten volný den,“ pošeptala Soňa Oldovi. „A už se těším na pořádný sex večer. Dneska jsem na forhontě a pořádně ti proženu faldy.“ Máňa to zaslechla a trochu se zamračila. Pak se ale usmála.

Večer si to vynahradí s Pepkem.

Errata:

30.07.2021 20:12