Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Naomi

Do Japonska se Marijuk i Xapho těšily. Yazatap je na cestu vybavila znalostí japonštiny. Nejprve se zastavily v kanceláři Vávra Interstellar, kde jim předala úřednice dost dlouhý seznam uchazečů. Potutelně se přitom usmívala.

„Jestlipak máte také takové zájezdy pro ženy?“

„To je těžké. U nás je žen velký nadbytek, protože tam, odkud jsme přišly, ani žádní muži nebyli. My dvě jsme měly štěstí a chlapa jsme si našly, ale s ostatními to není valné. Proto tyhle zájezdy pořádáme. Kdybyste se ale chtěla k nám podívat, rádi vás tam vezmeme, až někdy nebudete mít službu.“

Dívka se zapýřila: „Když na mě jsou zájezdy pana Vávry moc drahé. Starám se o rodiče a každý jen je nám dobrý.“

„Tak to uděláme takhle: My sem teď budeme pár dnů chodit. Dohodněte si s kolegyní službu tak, abyste měla dva dny volna a my si vás večer odvedeme a za dva dny zase vrátíme sem. O peníze se nestarejte, berte to jako zaměstnaneckou výhodu. Nezapomeňte si plavky, i když u nás nejsou povinné.“

Ďáblice vzaly seznam s adresami uchazečů a odešly. Psychotesty měly stejnou formu i účel jako v Evropě. Zajímavé ale byly dost odlišné myšlenkové pochody uchazečů. Japonci byli i v myšlenkách uzavření a těžko se z nich dostávaly jejich pravé pohnutky. Ďáblice musely změnit některé otázky testu, aby tak přinutily uchazeče upřít myšlenky i do temnějších koutů myšlení. Stejně ale procento vyřazených bylo daleko nižší než v Evropě.

Když večer přišly do kanceláře předat seznam schválených uchazečů, seděla tam jiná dívenka než ráno. Předala jim ale vzkaz, že si vyměnily služby tak, aby Naomi měla ve čtvrtek a v pátek volno.

„Dobře, vzkažte jí tedy, aby na nás zítra večer počkala,“ řekla Mariuk.

Dívenka ale na ní koukala s nevyslovenou prosbou v očích. Mariuk to pochopila. „A jestli budete mít pak v sobotu a v neděli volno, můžeme s sebou vzít i vás.“

Dívenka se jen uklonila, ale v oku se jí zaleskla slzička.

„Zajímavý národ, tihle Japonci,“ pomyslely si v telepatii Mariuk a Xapho.

„Zítra budeme mít návštěvu z Japonska,“ hlásily ďáblice sotva přišly domů. „Musíme pro ni připravit návštěvní pokoj.“

Protože se ale jednalo o zaměstnankyni Oty Vávry (i když její šéf byl podřízeným ředitele Vávra Interstellar, a teprve ten byl přímým zaměstnancem Oty Vávry), Otu o její návštěvě informovali. Ota se s ní chtěl setkat.

Když druhý den Naomi přivedli do Oázy, byla úplně mimo sebe. U večeře seděla strnule a nevěděla, kam se dívat. Pepek už to nevydržel a oslovil ji směrovanou telepatií:

„Tak holka, co ti schází, že jsi jako zařezaná. U nás bys se takhle upejpat neměla. Objednám ti jídelníček v japonštině, a ty se nejdřív pořádně najíš. Pak půjdeme na procházku a ty mi povíš, co tě trápí.“

Naomi ale vůbec nevěděla, co se s ní děje. Telepatií jí nikdy nikdo neoslovil. Ale ten mladík naproti se na ni tak hezky usmíval, že mu to prostě musela oplatit. Nazdařbůh v nabídce robocentra ukázala na nějaké jídlo. Pepek se zasmál už skoro nahlas a objednávku uskutečnil. Na stole se objevil zmrzlinový pohár se šlehačkou. Pepek ho posunul před Naomi, která krásně vykulila oči, ale pak se do zmrzliny s ovocem pustila. Nejdřív jí bylo jedno, co vlastně jí, ale pak si uvědomila, že jí to chutná. Jak tála zmrzlina, roztála i křeč v obličeji Naomi.

„Yazi, půjč mi prosím tu jazykovou čelenku. Potřeboval bych se pobavit s Naomi,“ poprosil Pepek.

Yazatap se na něj pobaveně podívala a pak ho pozvala k sobě. Nasadila mu čelenku a počkala, než mu japonština vleze do hlavy. Pak se ho zeptala, o čem si chce s Naomi povídat.

„Zdála se mi taková nesvá, tak jsem se jí podíval do myšlenek. Nevím, jak se až tady dozvěděla, že Mariuk a Xapho jsou ďáblice. Myslí si, že ji odnesly do pekla a že už se nebude moct vrátit.“

„No, jestli si Japonci představují peklo jako Oázu, tak nevím, jakou mají představu o nebi. Ale asi bys ji měl uklidnit.“

Když se Pepek vrátil do jídelny, seděla Naomi ještě strnule u stolu. Vzal ji za ruku a vyvedl ji ven na vzduch. Promluvil na ni japonsky, sám se divil, jak mu to jde.

„Jak se ti u nás líbí?“

Naomi jen nesměle kývla hlavou, ale pak se rozplakala.

„Já tady nechci zůstat, já musím domů, mám tam nemocné rodiče a musím se o ně starat.“

„A proč bys se k nim nemohla vrátit?“

„Když Xapho a Mariuk jsou ďáblice a u nás se říká, že koho odnese ďábel, ten už se nikdy nevrátí.“

„A jak si poznala, že jsou ďáblice?“

„Je to na nich vidět, za ušima mají takovou bulku, kterou se ďáblové baví.“

„Aha, tak tys je poznala podle mgýčna. To se jim zatím asi nikdy nestalo.“

„Ale co se mnou bude?“

„Co by bylo. Teď tady s námi prožiješ dva dny, jak jsi si naplánovala, a v sobotu ráno tě holky zase vezmou do kanceláře a večer sem vezmou tvoji kolegyni taky na dva dny. Nevím, jestli sis všimla, že tady není žádné peklo. Ďáblice jsou tady, protože už se jim v pekle nelíbilo a všechny slíbily, že na peklo zapomenou a budou žít jako lidé. Jestli si myslíš, že holky mají ďábelské schopnosti, tak jsi na omylu. To jsou andělské dary, které holky dostaly od nás za to, že slíbily, že budou hodné.“

„A ty jsi anděl?“

„Kdepak, normální člověk. I já jsem ty dary dostal. Nejdřív je dostal Olda, toho jsi viděla u večeře, od andělské holky, se kterou se skamarádil. Ten je postupně rozdal nám a pak přišel Přítel andělů, a ještě je nám i některým ďáblicím zdokonalil. Když jim uvěřili andělé, měla bys jim věřit i ty.“

Naomi si otřela slzy. „Tak opravdu mě vrátí na Zem?“

„To víš, že jo. Mohl bych to udělat i já. Ale být tebou, tak bych tak nepospíchal a nechal tvůj výlet sem proběhnout podle původního plánu. Můžeš se koupat v moři, slunit se a když budeš chtít, tak se můžeš i dozvědět, jak to s těmi ďáblicemi, co jsou tady, vlastně bylo.“

„Tak já už se nebudu bát. Věřím ti. Budeš mi vyprávět?“

„To vyprávění by bylo hodně dlouhé a za dva dny bych to asi nestihl. Kdybychom to ale udělali telepaticky, bylo by to rychlejší a měla bys to i s obrázky.“

„Ty jsi na mě mluvil u večeře tou telepatií?“

„Jo. Vypadá to tajemně, ale nic nepříjemného v tom není. Ty ale telepaticky nemůžeš vysílat, protože ten dar nemáš. Přijímat to ale může každá inteligentní bytost.“

„Tak povídej – nebo telepati.“

„Dneska už ne, zítra ti budu vyprávět. Mimochodem – říká ti něco jméno Ota Vávra?“

„To myslíš našeho majitele?“

„Jo toho. Tak ten by se s tebou chtěl zítra setkat.“

Naomi se zase celá rozklepala. „Se mnou? Proč by takový pán chtěl mluvit s hloupou holkou jako já?“

„Ota je náš kamarád a vzájemně si pomáháme. Má zájem vědět, jak se daří pracovníkům v jeho kancelářích.“

Pepek teď v myšlenkách Naomi zaznamenal opravdovou úzkost. Co mu řekne? Že má tak mizerný plat, že se ani pořádně nemohou najíst? Že žije s rodiči v chatrném domku na pozemku pět krát čtyři metry, za který musí platit nekřesťanský nájem? Že vedoucí kanceláře se o ně stará jenom když přijde pro peníze od klientů? Že je někdy bije a dokonce sexuálně zneužívá? Ne, radši se s ním nechce setkat. Vždyť on o tom jistě ví a neřeší to.

Ten příval vyděšených myšlenek Pepkovi vyrazil dech. Vždyť ta holka ani nežije a nebýt jejích rodičů, asi by už pomýšlela na sebevraždu. Tohle Ota určitě neví a bude to chtít řešit.

„Tak víš co? Když se Oty bojíš, řekneš to mně a já pak zvážím, jestli je potřeba něco změnit a když, tak to s Otou proberu.“ Přitom jí věnoval trochu andělské síly.

Naomi začala tak rychle mluvit, že jí Pepek chvílemi ani nerozuměl. To ale ani nepotřeboval, protože si to četl přímo v jejích myšlenkách. Vyzpovídala se během deseti minut a pak zase začala brečet.

„A co tvoje kolegyně, je na tom také tak?“

„My se vzájemně moc nesvěřujeme. V Japonsku to není zvykem. Ale řekla bych, že má taky nějaké velké trápení.“

„Tak víš co, já si o tom s Otou ještě před vaším setkáním promluvím. Nebudeš mu vyprávět o svých starostech, ty on už bude znát, ale budete si spíš povídat o tom, jak to řešit. Ota by určitě chtěl, aby v jeho kancelářích byla pohoda. Nedobrá situace se přenáší na klienty.“

„Ale on mě vyhodí! U nás si na šéfy nikdo nesmí stěžovat! Jak já uživím svoje rodiče?“

„Neboj, nevyhodí. Slibuju ti to. A teď pojď dovnitř. Dáš si čaj, chvíli můžeš poslouchat hudbu a pak se pořádně vyspíš.“

Pepek zavedl Naomi do návštěvního pokoje, stáhl žaluzie, objednal jí čaj s uklidňujícími prostředky a pustil jí jednu ze Sibeliových symfonií. Popřál jí dobrou noc a odešel.

Errata:

30.07.2021 20:12