Past

„Oto, jsi ještě vzhůru?“

„My přece nechodíme spát se slepicema. Co máš na srdci?“

„Potřeboval bych ti něco říct, ale radši bych z očí do očí.“

„Tak přijď, dáme si spolu pivo.“

K Vávrovu domku to nebylo daleko a Pepek to vzal pěšky – klusem. Po tom, co slyšel, se potřeboval trochu vydýchat. Ota už ho očekával a na stolku se objevily dvě sklenice piva. Pepek si sedl a pověděl Otovi, co se dozvěděl od Naomi.

„Naprosto jí věřím, přečetl jsem si to totiž v jejích myšlenkách. Rád bych jí nějak pomohl, ale asi to závisí hodně na tobě.“

Ota nevypadal potěšeně.

„Je pravda, že ta japonská kancelář moc nešlape. Myslel jsem, že to je dáno jejich mentalitou, ale pravá příčina bude asi tohle. Víš, že v Novém Německu jsme se všemi zaměstnanci dobrá parta a v tom spočívá tajemství úspěchu každého podnikání. Samozřejmě mi nejsou lhostejné osudy lidí v mém podniku. Jestli se děje to, co Naomi vyprávěla, je nejvyšší čas tam udělat pořádek. Zítra si o tom popovídám s ředitelem Vávra Interstellar a pak se asi vypravíme do Japonska. Jel bys tam se mnou?“

„Jasně. Rád bych věděl, jak to dáš dohromady, abych měl také pro Naomi nějakou potěšující zprávu. Až se dohodneš s ředitelem, dej mi vědět, kam mám přiletět.“

Když vypili pivo, Pepek se rozloučil a zaletěl rovnou do svého místa na posteli. Už na něj čekali.

U snídaně vypadala Naomi mnohem lépe než u večeře. Bylo vidět, že z ní spadla tíha, která na ní včera ležela. Pepek se telepaticky obrátil na Salgiel.

„Naomi má asi nemocné rodiče. Co kdybychom se na ně podívali?“

„Tak jo, ale až bude Naomi doma. Asi někdy večer.“

„Já to pak s ní dohodnu.“

Pepek vzal Naomi za ruku a posadil jí do křesílka. Objednal japonský čajový obřad a začal telepaticky vyprávět. V telepatii jde vyprávění o hodně rychleji než ústně, ale stejně už byl čas oběda, když Pepek vyprávění skončil. Do vyprávění vložil i některé dojmy svých manželek, které získal telepatií.

Naomi seděla, ani nedutala a soustředila se na vyprávění. Čaj už dávno vystydl, ale Naomi jako by se bála pohnout, že vyprávění přeruší. Když Pepek skončil, podívala se na něj zcela jiným pohledem než dříve.

„Tak ty jsi vlastně tohle všechno vybudoval, zachránil tisíce ďáblic a ďábelských dětí a staráš se teď o to, aby zapadly do normálního života. A ony to berou jako samozřejmost, ale zato zapomněly na dřívější nevraživost a chtějí vlastně taky pomáhat. A teď bys asi chtěl pomoct i mě. Ale já ti za to taky nemůžu nic nabídnout. Ledaže bys chtěl mě.“

„To by tě moje manželky hnaly! Nemysli, i převychované ďáblice se dovedou pořádně naštvat. O tohle přece nejde. Ale proč by ses měla trápit, když to není nutné? Jdi se radši vykoupat a já ti objednám něco dobrého k obědu.“

Ze Země se ozval telepaticky Ota Vávra. „Mluvil jsem s ředitelem Vávra Interstellar. Vedoucí Japonské kanceláře se mu jeví jako snaživý úředník, který pro kancelář dělá, co může. Sdělil jsem mu, že se tam dnes odpoledne podívám. Nebudu ale ředitele tahat s sebou, nestojím o příjemné popovídání u kafíčka s panem vedoucím. Radši bych ho viděl v akci. Jak to ale zařídit?“

„Mám nápad. Domluvíme se na něj s Naomi. Ona mi snad už pevně věří a bude ochotná spolupracovat na testu. S její kolegyní by to asi nešlo. Zítra tedy bude v Japonské kanceláři ve službě Naomi a Mariuk se obrátí na pana vedoucího se žádostí o pomocnici pro organizování průzkumu s tím, že ji dívka v kanceláři sdělila, že nikoho nemá. Uvidíme, co se bude dít.“

Pepek vysvětlil Naomi, co chtějí vyzkoušet. Ta ale měla strach. „Určitě mě bude bít, že jsem neposlala kolegyni. Asi si jí zavolá a bude jí bít taky. Není to zrovna příjemná zkouška.“

„Já se někde schovám a kdyby tě chtěl opravdu bít, tak zakročím. Neboj.“

„Ale u nás se nikam neschováš, kancelář nemá žádné oddělené prostory!“

Pepek se jen usmál a zneviditelnil se.

„Jsem schovaný, nebo ne?“ Naomi sebou cukla, lekla se. Pak se Pepek objevil a Naomi už neprotestovala.

Ráno se Pepek domluvil s Xapho a vzal Naomi do kanceláře. Ta požádala kolegyni, aby jí přenechala místo, a vysvětlila jí, k jaké zkoušce se chystají. Měla strach, ale rychle odešla a nechala v kanceláři Pepka s Naomi. Za chvíli se ozval telefon. Volal pan vedoucí, proč neposlala k Xapho svoji kolegyni. Naomi řekla, že neví, kde je. Na to se vedoucí rozčílil a řekl, že přijde.

Když vedoucí přicházel, Pepek se zneviditelnil. S údivem zíral na vedoucího, který mu červeně zasvítil. Ještě, že si vzal přívěsek s indikátorem označených. Napojil se na Otu a všechno mu telepaticky předával. I pro Otu to bylo překvapení.

Jen vedoucí vešel do kanceláře, začal křičet. Vedoucí neurvale Naomi chytil a řekl, že ji potrestá. Vyhrnul jí tuniku, ale místo aby jí udeřil, rozepnul kalhoty a chtěl do ní zasunout svůj ztopořený úd. To už ale Pepek na nic nečekal a zviditelnil se.

„Přeji vám dobrý den.“

Vedoucí na něj vykulil oči. „Co tady chcete? Kde jste se tu vzal?“ zakřičel na něj a snažil se tunikou zakrýt své pohlaví.

„Chtěl bych se informovat na nějaké zájezdy.“

„Teď máme zavřeno. Přijďte za hodinu.“

„Proč máte zavřeno? Normálně bývá kancelář touto dobou otevřená.“

„Do toho vám nic není. Zavřeli jsme z provozních důvodů.“

„Tohle jsou ty vaše provozní důvody?“ řekl Pepek a strhl tuniku, která vedoucího zakrývala.

Vedoucí zrudl a vrhl se na Pepka. Ten mu ale zmrazil nohy, takže se vedoucí natáhl jak široký, tak dlouhý, na podlahu břichem dolů. Zařval a chtěl vstát, ale jaksi mu to nešlo. V tom vstoupil do kanceláře pan Vávra.

„Co se tady děje?“

Vedoucí hned Otu nepoznal a zařval: „Vypadněte!“

„O totéž jsem chtěl požádat já vás,“ řekl Ota „A už se sem nikdy nevracejte.“

Vedoucí Otu poznal a strachy oněměl. Pepča na nic nečekal a šoupnul toho homunkula bránou na Rafaelův arest.

„Musím se vám slečno omluvit,“ obrátil se na Naomi Ota „Bylo to pro vás jistě velmi nepříjemné, ale takhle nemusím nikomu nic vysvětlovat, Pepek má tefirský záznamník a tam to všechno je. Budu se snažit přiměřeně vás odškodnit.“

Naomi Otu neznala, ale pochopila, že přišel sám pan majitel a padla na kolena.

„Tohle tu nebudeme zavádět,“ řekl Ota, vzal dívku za ramena a zvedl ji ze země. „Pepek už mi o vás všechno pověděl, takže nemusíte nic vysvětlovat.“ Vzal telefon a chvíli mluvil s ředitelem kanceláře německy. Pak se obrátil na Naomi.

„Uvolnilo se místo vedoucího zdejší kanceláře. Měla byste zájem do toho místa nastoupit?“

Naomi nevěděla, jestli se jí to jen zdá, nebo je to skutečnost. Probral ji až Pepek otázkou: „Nebo máš už něco lepšího?“

Rychle zavrtěla hlavou. Pak chtěla Otovi políbit ruku. Ten ale odmítl a pak řekl: „Ředitel připraví vaši pracovní smlouvu. K této funkci patří i služební byt. Jestli vám bude vyhovovat ten po bývalém vedoucím, můžete se nastěhovat, jakmile podepíšete smlouvu. Plat budete mít zatím stejný, jako váš předchůdce.“

Pepek prošel do Rafaelova arestu, odmrazil novému vězni nohy, vzal mu klíče a předal mu vězeňský domek. Nic mu nevysvětloval a odešel zpět na Zem.

„To bych nevěřil, koho jsme to zaměstnávali. Než jsme vyhubili ďábly, byla vlastně tahle kancelář v jejich službách,“ poznamenal Ota.

S Naomi pak šli prohlédnout služební byt. Měl tři prostorné pokoje a luxusní kuchyň i příslušenství.

„Pan vedoucí si nežil špatně.“ řekl Ota.

Pepek otevřel bránu do Bykyle a objednal si velký kontejner. Všechny věci bývalého vedoucího do něj naskládali a Pepek šoupnul kontejner za nový vězeňský domek v Rafaelově arestu.

„Ať si to ten všivák užije!“

Pak Pepek znovu otevřel bránu do Bykyle a objednal u robocentra vymalování, nové záclony, a pár dalších maličkostí.

„Tak, domácí paní, můžeš se nastěhovat,“ obrátil se k Naomi.

„A teď bych se šel podívat, jak si žijí zaměstnanci zdejší kanceláře. Naomi, pozvete nás?“

„A ... ale my nemáme uklizeno,“ vymlouvala se Naomi.

„Uklidíte si až tady,“ řekl Ota a rázně vykročil, aniž čekal na další výmluvy.

Chudobné obydlí Naomi a jejích rodičů bylo v ostrém kontrastu s bytem, který obýval vedoucí kanceláře. Tři postele, stolek a dvě židle, to bylo všechno, co se na plochu malého domečku vešlo. I tak nájem za toto obydlí spolkl polovinu platu Naomi. Oba rodiče leželi na lůžku a bezzubými ústy žmoulali kukuřičnou placku. Nevypadali zdravě. Pepča se s Otou dorozuměl a každému dali jednu dávku andělské energie.

„Asi toho na stěhování moc nemáte. Nábytek tu nechte, obstaráme vám lepší. Vezměte si jen svoje osobní věci.“

Moc toho nebylo, vešlo se to do dvou tašek. Nájemní smlouvu vypověděl Ota telefonicky. Oba rodiče Naomi se po dávce andělské síly zvedli z postelí a k nemalému údivu Naomi křepce kráčeli za ní. V novém bytě ještě Pepek pořídil podle přání nových obyvatel nábytek.

„Naomi, víš, kde bydlí tvoje kolegyně?“ zeptal se Pepek.

Ta zavrtěla hlavou.

„Zavolejte jí. Snad vám to řekne,“ požádal Ota Vávra Naomi.

Služební telefon naštěstí musely obě zaměstnankyně mít, a tak nebyl problém se spojit. Seliko ale hrůzou málem omdlela, když jí řekli, že k ní chce zajít sám pan majitel cestovky. Adresu ale nemohla zapřít. Když přišli, klečela u malé postýlky, v níž spal asi dvouletý chlapec.

Ota pozdravil a podíval se do postýlky. „To je hezký chlapec, a kdepak je tatínek?“

Seliko jen zavrtěla hlavou a rozplakala se. Ota litoval, že se takhle nevědomky dotkl jejího citlivého místa. Rozhlédl se po příbytku a zjistil, že Seliko je na tom podobně jako dříve Naomi.

Pepek kontaktoval Otu telepaticky. „Ten chlapec je jejího šéfa. Ale není to dítě lásky. Otěhotněla, když ji jednou znásilnil. Neměla ale peníze na potrat a dítě před šéfem tajila, bála se, že by ji vyhodil. Její sousedka má naštěstí také malé dítě, takže jí chlapečka pohlídala, aby mohla chodit do práce. Ale musela jí za to dávat nějaké peníze. Když zaplatila nájem a za opatrování dítěte, zbylo jí jen tak-tak na nuznou stravu.“

Ota chápal, že tohle mu Seliko nikdy nebude vyprávět. Situace s dítětem ale neměla jednoduché řešení. Ota zašel za sousedkou. Byla vdaná a byla s dítětem doma. Peněz ale měli také málo a byla ráda, když jí sousedka dala alespoň pár jenů za hlídání chlapečka.

„Myslíte, že to budete moct takhle dělat alespoň do doby, než půjdou děti do školky, kdyby vám sousedka dávala dejme tomu dvakrát tolik co teď?“

„To by mi docela bodlo. Nerada bych dávala dítě do jeslí. Jsou ostatně tak drahé, že by na to stačil tak můj plat. Nemám naději na dobře placené místo.“

„Možná bychom to mohli udělat ještě jinak. Najmeme vás jako externí spolupracovnici, která nám bude pomáhat s korespondencí. Práci budete moct dělat doma a nebude jí tak moc. Dáme vám sem počítač s internetem. Dostala byste plat jako za polovinu pracovní doby v naší kanceláři. Měli bychom ale nepsanou dohodu, že budete za tyto peníze hlídat dítě Seliko, když bude v práci. Tak by to mělo platit, dokud mu nebudou tři roky.“

„To by se mi líbilo. Práce doma by mi nevadila. Byli bychom na tom určitě líp než teď.“

„Takže jsme domluveni. S vedoucí kanceláře to zařídím.“

Ota se vrátil k Seliko. Řekl jí, jakou dohodu navrhl sousedce. Kromě toho jí o polovinu zvednou plat. Seliko byla s tímto řešením moc spokojená.

Ota s Pepčou zašli ještě zpátky k Naomi. Ota jí vysvětlil, co dohodl se Seliko. „Asi budete muset najmout ještě jednu sílu místo sebe v kanceláři. Vy se budete muset školit a budete muset víc cestovat. Seliko na to sama nestačí.“

Pepča dostal nápad: „Salgiel, mohla bys dát Naomi andělskou paměť a telepatii?“

„Co tě to napadlo? To budeme každému dávat na potkání?“

„Ne, ale Naomi teď dostala na starost japonskou kancelář Vávra Interstellar a je toho hodně, co neví a co se bude muset naučit. Třeba by jí to pak mohl Ota předat paměťovou pihou?“

„Tak dobře. Vypěstuješ štěpy?“

„Dobře, za týden se ti ozvu.“

Pepek se obrátil na Naomi: „Budeš se muset hodně učit a hodně věcí si pamatovat. Chceme ti dát něco, co by ti pomohlo. Za týden bych pro tebe přišel a Salgiel by ti implantovala andělskou paměť a telepatii.“

Pak sdělil Otovi: „Část svých zkušeností bys jí mohl předat paměťovou pihou.“

Errata:

30.07.2021 20:12