Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Stará láska nerezaví

Salgiel byla zvědavá, jaké pohnutky měli ďáblové k úděsné smrti hladem namísto nového života, i když by naruby převrátil vše, na co byli dosud zvyklí. Měli takový strach z té proměny? Rozhodla se vstoupit jim do vědomí a zjistit jejich skutečné pohnutky.

Myšlenky prvního ďábla kypěly nenávistí. Hlavně nenávistí ke Kanáncům, kteří uvrhli ďábly do žaláře na Sibérii a teď je nutí k tomu, aby se sami živili prací.

„Měli jsme je všechny vyhubit, dokud byl čas. Pár atomových bomb, a bylo by po Kanáncích. My bychom to přežili v krytech, těch pár desítek let, než by radioaktivita klesla pod snesitelnou mez. Pak bychom si dovezli někoho poslušnějšího, třeba ty mrňousky z Pegsda. S těmi by nebyly takové potíže.“ Ďábel zaťal pěsti, až se mu nehty zaryly do krve.

„Ty, co vypadali, že měli štěstí a zůstali na Zemi, zabili Kanánci jednou ranou v Jeruzalémě. Paradoxně jsme zůstali jen my, kteří jsme byli první na ráně. A teď nás ještě chtějí předělávat na takové hloupé ovce, jakými byli oni sami, dokud je nenavštívili andělé. Nemůžu pochopit, že jim na to všichni skočili. To radši pár týdnů trpět a zemřít hladem než se stát jedním z Kanánců. Jestli bude hlad nesnesitelný – nikdy jsem opravdový hlad nezažil – vezmu si ten velký kuchyňský nůž a podřežu si žíly.“

»Opravdu kovaný ďábel,« pomyslela si Salgiel. »Tak ať si to užije!«

Přelétla do domku, kde zůstal druhý ďábel. Jeho myšlenky byly podobné, jen vymýšlel, jak to měl udělat ve chvíli, kdy ho Kanánci hodili do bažin. „Proč jsem nepoužil yvoro dřív, než mě zmrazili? Mohl jsem je pak hodit do našeho marsického světa a tam je krásně mučit, postupně jim loupat kůži, ponořit do rozpáleného oleje, dloubat oči, řezat gonády...“

Salgiel se odpojila. »Tomu ta smrt hladem bude slušet. Měla bych mu ztupit všechny ostré nástroje, aby si ani ty žíly nemohl podřezat.«

Ani neměla chuť zpovídat třetího ďábla, který tu zůstal.

U toho ale našla o dost jiné myšlenky.

»Stěhovat se jinam se stejnými syčáky, s jakými tady žil dosud? Proč? Moje láska je stejně mrtvá. Buď ji sestřelili Árjové, nebo zahynula v poslední pevnosti Baalů. Dneska už je to stejně jedno.« A ďábel nechal hlavou běžet vzpomínky na nejhezčí část svého života.

»Na Kanánu jsme byli oba jako výzkumníci. Hayyoth byla jiná než ostatní tefirky, co s ní pracovaly. Všechny sice hluboce pohrdaly Kanánci, ale ty ostatní se hnaly za svým výzkumem, jak Kanáncům zkrátit život, jak do nich vložit co nejvíc nenávisti a agresivity a podobně. Hayyoth ale přemýšlela také o tom, proč je tolik nenávisti a agresivity v nás. Svěřila se mi, že pátrá v našich genech, kde se tyto vlastnosti skrývají. Miloval jsem ji. Tu noc, kdy jsme se spojili, jsem poznal, co je opravdové štěstí. A ona mi pak řekla, že už nebude pátrat. Poznala, že to není v genech. Láska z ní tu nenávist sejmula.«

Ďábel se obrátil na druhý bok, ale oči neotevřel. »Při sexu jsem musel dávat pozor, za omezení bojeschopnosti by nás oba bez milosti popravili. Stejně to na ní ale poznali. Jak celá rozkvetla a byla šťastná – to nešlo přehlédnout. Poslali ji na průzkum vědomí. Pak ji poslali k bojovým jednotkám a mě na dalekou vartu na tichomořské ostrovy. Stal jsem se tam náčelníkem kmene lidojedů. Vyžíval jsem se mučení zajatců, jedl jsem i jejich maso. Byl to bezmocný vztek a nenávist ke všemu, co mi ji připomínalo. Hlavně ti pitomí Kanánci!«

»Pak přišli bílí Kanánci a lidojedy pobili nebo zotročili. Mstil jsem se jim tak, že jsem na ně posílal ty nejhorší nemoci. Lepru, choleru, tyfus... vše marno, přicházeli další a další. Nakonec jsem pochopil, že nejvíc bolesti a utrpení si působí Kanánci kvůli penězům. Stal jsem se ředitelem banky a dusil je nedostatkem peněz, nebo naopak nadmírou peněz, která je hnala do nesmyslných dobrodružství, kde jsem měl moc nad jejich životem či smrtí.«

Teď ďábel otočil oči ke stropu a bloumal v myšlenkách s otevřenýma očima.

»Nevím, kdo si na mě vzpomněl a pozval mě do Evropy. Stovky let jsem neviděl žádného ďábla, a tak jsem se tam docela těšil. Když jsem ale položil aktovku a mával na taxíka, aktovka se najednou sama rozletěla pryč. Rozeběhl jsem se za ní. Najednou se přede mnou objevil bílý ovál, do kterého jsem vběhl, a lup, už jsem se ráchal v bahně.

Když jsem viděl, že se nade mnou vznášejí dvě ďáblice, volal jsem, aby mě vytáhly. Nevím, jak to udělaly. Ani se mě nedotkly a já letěl, až na nějaký ostrůvek, kde byly i další ďáblice. Stouply si kolem mě a začaly se blbě vyptávat, jako co jsem na Zemi dělal, kolik jsem zabil Kanánců a jestli toho lituji.

Jasně že jsem nelitoval. Měl jsem vztek, že jsem celý od bahna a ony se mě ptají na takové blbosti. Pak se mi ještě hrabaly ve vědomí – nevím vůbec jak to dělaly – a nakonec zase lup, a už jsem se válel ve sněhu. Vedle mě se objevila ta maringotka, kde jsem se mohl aspoň umýt a ohřát. Pak jsem se ale dozvěděl, že to je konečná stanice.«

Ďábel si zhluboka povzdechl.

»Za ty roky, co jsem tady, mi celý můj život mnohokrát procházel hlavou. Postupně ale bledly všechny vzpomínky až na jedinou. Hayyoth. Naše láska, to bylo to jediné, co v mém životě za něco stálo. Pořád ji miluji, i když její tělo už je asi prachem, který rozvál vítr. Ta vzpomínka je pořád živá, jako před půl druha tisíci lety. A pochopil jsem, že všechno ostatní bylo špatně. Sám před sebou jsem se styděl. Kolik lásky jsem asi zničil, i když to byla jen láska pitomých Kanánců. Proč jsem je tak nenáviděl? Oni mi přece mou lásku nevzali! A jak všechno odešlo a zůstala mi jen láska, zmizela i nenávist. Měl jsem tehdy bojovat o svou lásku, a ne se mstít na nevinných. Ale nic z toho se už nedá vrátit. Nemám chuť žít s těmi mrzouty a vzteklouny, kteří mají dnes jediný cit – pomstu. A možná, že právě mezi nimi jsou ti, kteří nás s Hayyoth rozdělili. Těm, kdo by si moji pomstu zasloužili, už se nepomstím.«

Salgiel ten příběh dojal, a i když to neměla původně v úmyslu, vstoupila do jeho vědomí otázkou:

»A dnes bys za svoji lásku bojoval?«

Ďábel sebou trhnul a pak nahlas zvolal: „Bojoval, ano, dal bych za ni i život!“

Pak se usedavě rozplakal.

Salgiel si náhle vzpomněla: „Hayyoth – není to náhodou ta Hayyoth, se kterou se potkali na Pegsda? No, to by byla ale náhoda!“

Vrátila se do Oázy a Hayyoth vyhledala. Z její rodiny dvě tefirky odešly na Zem jako ošetřovatelky, takže na pět dětí zůstaly jen dvě. Ale nestěžovaly si. Holky už odrůstaly a spíš měly zájem, jak se co nejdřív dostat do zdravotní školy nebo na rekreaci v Andělském světě. Na stárnoucí tefirky pomalu začala doléhat předtucha osamělosti.

Salgiel se rozhodla zajít k nim do rodiny. Popíjely čaj a Salgiel tak mezi řečí prohodila: „Je zajímavé, že jsi vlastně jediná Hayyoth, kterou znám. Znávala jsem ještě jednu, ale ta zahynula v Jeruzalémě. Bylo mi těch dvou holek strašně líto. Taková mláďata a bomba je rozprášila na molekuly.“

„Litoval je každý. Ale válka na Gehenně byla strašnější. Tam takových holek zahynuly miliony,“ smutně dodala Hayyoth.

Salgiel se nechtěla Hayyoth hrabat ve vědomí a zeptala se jí přímo: „Zajímalo by mě, co jsi dělala před tím, než jsi se stala pilotkou. Byla jsi někdy na Zemi?“

Hayyoth se chvilku dívala do prázdna, pak si vzdychla a přitakala.

„Na Zemi jsem strávila deset let svého života. Dělala jsem ve výzkumu, podobně jako Yazatap. Já tam ale byla později, potkat jsme se tam nemohly.“

„A za deset let tě poslali zpátky? To nějak brzo, ne?“

„Měla jsem kázeňský přestupek. Zamilovala jsem se. Bohužel, bylo to na mě poznat. Ne, že bych byla těhotná – to on si dával pozor – ale byla jsem tak šťastná, že to na mě vedoucí výzkumu poznala. Poslala mě na průzkum vědomí a tam to prasklo. Mě přeložili k bojovým jednotkám a jeho poslali, jak Kanánci říkají, bůh ví kam. Nikdy jsem se to nedozvěděla. Nějakou stovku let jsem byla výsadkářkou. Naštěstí byl dlouho mír, tak jsem to přežila. Pak se zase začalo bojovat. Potřebovali víc pilotek a já jsem prošla testem. Pak jsem půl tisíciletí měla štěstí, ale skončila jsem – ty víš jak. Vlastně to ale bylo štěstí, jinak by se stará bába, jako já, sem, s dětmi nikdy nedostala, a já bych skončila v kotli atomového výbuchu. Jak jsem byla tenkrát na Pegsda hloupá! Pamatuješ?“

„No, chvíli to trvalo, než ses rozkoukala, ale docela rychle tě to přešlo. Ale pilotovat jsi nezapomněla, ten zásah ve světě červů byl mistrovský. O děti ses tady starala vzorně, měly krásné dětství a jsou slušně vychované. Ale o nějakého tatínka pro ně jste se nikdy nesnažily?“

„Možná ty mladší holky, ale my dvě se na to cítíme už staré. Svoje ďábly už jsme obě oplakaly, a druhé takové už nenajdeme. Já jsem svého ztratila na Zemi, a tady Laya toho svého oplakala, když ho sestřelili. Ale ne tak jako nás. Trosky jejich vimaanu ještě leží někde na Gehenně.“

„Takže láska na celý život?“

„Kanánci tomu tak říkají.“

„A co bys dělala, kdyby se ten tvůj najednou objevil?“

Hayyoth sebou trhla a zamračila se. „Nedělej si ze mě legraci. Myslíš jako mastný flek na troskách vimaanu, nebo jako popel z Jeruzalémské pevnosti?“ bylo vidět, že má pláč na krajíčku.

„Víš přece, že někteří naši chlapi ještě žijí.“

„Myslíš ty v gay klubu?“

„No ty určitě ne. Ale ti, co je hodili do Sibérie také ještě žijí.“

Hayyoth se podívala Salgiel pátravě do očí. „A co ty o tom víš? Já akorát vím, že tam nějakou holku zabili, aby jí ukradli slýrib. To by můj Barnabáš určitě neudělal. Kolik jich v té Sibérii vůbec je?“

„Teď už jenom tři. Ostatní odešli začít nový život ve světě, který býval Fedibajů, než je Hyriome vyhubili. Teď se tam ďáblové budou muset postarat o sebe sami.“

„A co ti tři, co zůstali v Sibérii?“

„Zůstali tam, protože chtějí umřít.“

„Prosím tě proč?“

„Dva z nich proto, že jsou tak plni nenávisti, že by se na novém světě nedokázali smířit s novými poměry. A ten třetí z nešťastné lásky. Rozleželo se mu v hlavě, že vlastně všechno, co dělal, bylo špatně, kromě lásky k nějaké Hayyoth, kterou mu vzali tak před jeden a půl tisícem let.“

Hayyoth sebou praštila na židli a lapala po dechu. Laya k ní přiskočila a pozorovala, jestli ještě dýchá.

„Teda děvenko, jestli je to sranda, tak to je hodně blbá sranda. Nevymýšlíš si to?“

„Nevymýšlím, přišla jsem rovnou odtamtud.“

Pak se Salgiel obrátila na Hayyoth: „Mluvím naprosto vážně. Chtěla bys se podívat, jestli je to ten tvůj Barnabáš?“

Hayyoth, stále ještě jako omráčená, pomalu otočila hlavu k Salgiel. Pak přikývla a rozplakala se.

„Nemůžu tě tam vzít hmotnou. Ti ostatní dva by ti mohli ublížit. Jestli ho chceš vidět, proměníme se v duchy a já tě tam vezmu. Jestli ho poznáš, můžeš k němu mluvit telepatií, to jde i mezi duchem a hmotným ďáblem. On ti může odpovídat nahlas. Jestli ho poznáš a jestli projde psychotestem, můžeme ho vzít sem, do Oázy. Byl by to první z pozemských ďáblů, který by žil s námi, ale být to opravdu ten tvůj, zasloužili byste si to.“

Hayyoth pomalu vstala, Laya ji ještě musela podpírat.

„Utři si slzy, tady máš kapesník. Nebreč a jdi se radši podívat, jestli je to opravdu on.“

Hayyoth se vzchopila a udělala pár kroků k Salgiel. Pevně jí stiskla ruku a řekla jen: „Tak jdeme.“

Salgiel udělala dvojitou bránu a provedla jí Hayyoth. Pak se ještě trochu zviditelnila pro Layu, která jen řekla: „Tak hodně štěstí!“

Salgiel si pamatovala správné místo a doletěli na něj ještě v Oáze. Pak otevřela rychle po sobě brány až do Siberie. Octly se přímo u domku, kde bydlel zamilovaný ďábel. Prošly stěnou dovnitř. Ďábel už neležel, ale nervózně přecházel v malé místnosti. Čtyři kroky sem, čtyři kroky tam. Salgiel četla zmatek v jeho myšlenkách:

»To se řekne – bojuj za svoji lásku. Když je ale láska dávno v říši zemřelých, jak o ni mám bojovat? Ale snad se tam spolu setkáme.«

Šel do kuchyňky a vytáhl ostrý nůž.

»Proboha, Barnabáši, co chceš dělat?« šeptala telepaticky Hayyoth.

Barnabáš strnul. »Mám už asi halucinace...«

„Barnabáši, to jsem já, tvoje Hayyoth, promluv na mě.“

„Hayyoth! Tys pro mě přišla z říše stínů? Hned půjdu za tebou!“

„Ne! Já jsem živá. Jsem teď ale napůl Kanánka. Ale pořád tě miluju. Máš mě ještě rád?“

„I kdyby tě proměnili třeba v opičku, budu tě milovat! Jak jsi mě tady našla?“

„To ne já, ale naše lazarnice, bylo jí divné, proč jste tady zůstali. Ona je také ďáblice, ale umí číst myšlenky. A když jsi na mě myslel, zavedla mě sem jako ducha, abych si tě prohlédla. Podívej, jsem to já! Jsem teď duchem, ale v našem světě budu zase hmotná.“

Salgiel při tom Hayyoth zviditelnila. Barnabáš se celý rozklepal. „Ale kde to je, ten váš svět?“

„Žijeme teď v Oáze.“

Barnabáš se zamračil.

„Ale tam jsou přece naši největší nepřátelé!“

„Jsou to Kanánci, kteří dostali od andělů nějaké dary. Některé z nich mám teď i já, jinak bych k tobě nemohla. A divíš se, že s vámi válčili, když jste jim na Zemi dělali tolik zlého?“

Barnabáš si vzdychl. „Já vím, hodně jsem tady přemýšlel o svém životě. Chtěl bych toho hodně vrátit zpátky, ale to nejde, čas plyne jenom jedním směrem. Oni mi to ale těžko odpustí.“

„To se pleteš. Vždyť my jsme nebyly lepší a odpustili nám. Jim jde o to, abychom už dále nikomu neškodili a vzali je jako rovnocenné partnery. Přijmeš to?“

Barnabáš se chvíli zamyslel. „S tebou ano, na ničem jiném mi nezáleží. Jestli se nebudou Kanánci na mě vytahovat, proti nim nic nemám. Už jsem si dávno vynadal za to, jak jsem s nimi zacházel na Zemi. Tady v Sibérii bylo moc času si to všechno rozmyslet.“

Zatím co Hayyoth a Barnabáš spolu mluvili, probírala se Salgiel jeho myšlenkami a shledala, že už tam není nenávist a že všechno, co říká, si také myslí.

„Rozhodněte se!“ promluvila telepaticky Salgiel. „Chcete se vzít a žít spolu na Oáze bez nenávisti a pohrdání k ostatním myslícím tvorům?“

Znělo to, jako by je vlastně oddávala. Napadlo jí to, hned jak jim tu otázku telepaticky položila. Byla by to zvláštní svatba mezi duchem a živým ďáblem v cizím světě.

„Ano,“ řekli oba, Hayyoth telepaticky a Barnabáš nahlas.

Ozvalo se bouchání na dveře. „Barnabáši, co se to tam děje? Slyšíme tu nějaké hlasy a vůbec se nám nelíbí, co říkají.“

Salgiel si uvědomila, že používají všesměrovou telepatii.

„Honem!“ nasměrovala telepatii tentokrát jen na Barnabáše. „Udělám bránu a dávej pozor, abys se do ní vešel celý!“

Pak se nasměrovala na Hayyoth: „Ty pojď taky, rychle!“

Otevřela brány až do Oázy a prošla rychle za nimi.

Byli nad mořem, a tak tefirky musely Barnabáše nadnášet očima až k nejbližšímu ostrůvku. Barnabáš se nestačil divit, když tam Salgiel otevřela dvojitou bránu podobnou zrcadlu, ze kterého vystoupily najednou obě ďáblice z masa a kostí. Chvilku jen koukal na Hayyoth, ale pak ji objal a dali si polibek jako z amerického filmu. Salgiel mezi tím zavolala minibus, nasedli a dolétli k domku Horákových. Mezitím všem Horákům dala vědět, koho přivedla. Všichni si přišli Barnabáše prohlédnout. Po chvilce rozpaků k němu vykročil Olda a podával mu ruku.

„Tak tedy vítej, polepšený ďáble. Doufám, že ti mezi námi bude dobře.“

Barnabáš se v první chvíli naježil – co mu to ten Kanánec povídá? Ale pak se usmál, přijal nabízenou ruku a řekl:

„Dejž to pán bůh.“

Všichni se rozesmáli a přivítací ceremoniál tím skončil. Hayyoth pak zavedla Barnabáše do jejich domku.

O několik dní později navštívila Hayyoth Salgiel. Celá jako by rozkvetla. Pryč byla maska stárnoucí ďáblice smířené s klidným stářím.

„Salgiel, to je kouzelné! Už jsem skoro zapomněla, jaké to je s chlapem! A ještě lepší to je, když si nemusí dávat pozor. Bylo by hezké, kdybych ještě mohla mít dítě!“

„A proč bys nemohla? Podívej na Yazatap, jak si hrdě hladí bříško. Možná se nám rodina zase rozroste.. Mohli byste pak spolu chodit s kočárkem.“

Hayyoth se naklonila k Salgiel: „A měla bys mu co nejdřív dát telepatii. Prý je to pak ještě hezčí.“

„Jasně, ale bude Barnabáš souhlasit, abys o něm všechno věděla?“

„Už mi toho o sobě napovídal! A říká, že to je čistá pravda, a dokáže mi to i v myšlenkách. A je tu ještě jeden důvod. Chci, aby si nás Barnabáš vzal obě, jak je u ďáblů zvykem. S Layou jsme na sebe zvyklé a nemáme také žádná tajemství. Už jsme to zkoušeli ve třech. Myslím ale, že to pravé to bude až s telepatií.“

„Tak ho sem rovnou pošli, večer to pak můžete rovnou vyzkoušet,“ smála se Salgiel.

Ještě jí předvedla, jak se správně telepatie napojuje, ale jen na okamžik. Tajemství spolu sdílet nebudou. Hayyoth na to zatleskala jako malé dítě.

„Už se tak těším!“

Errata:

30.07.2021 20:12