Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ďábelská otázka

Reportáž ze shromáždění vysílala CNN několikrát. Ohlasy diváků byly bouřlivé. Záznam ve zkrácené formě oběhl celý svět.

„Snad to pomůže lidem otevřít oči. Je ale pravda, že homunkulové budou vymýšlet stále nové finty, jak zblbnout lidi a jak dostat zpátky na svět jejich pány.“ povzdechla si Hedvika při večerním telepatickém souznění. „I když víme, že by se homunkulům s ďábly nevedlo dobře, vrátila bych se k úsloví »Kdo chce kam, pomozme mu tam«. I můra létá kolem lampy tak dlouho, dokud nevlétne do plamene. A když je kolem lampy stínítko, nedá pokoj, dokud si nenajde svoji cestu za záhubou. S homunkuly to bude zrovna tak.“

„Potíž je v tom, že oni nechtějí jít za svými pány,“ přidala se Máňa. „Oni chtějí pracovat s lidmi, ale tak, aby celý svět byl zase ovládán ďábly. A ty ďábly zase přivést na Zem. Tahle situace nemá jednorázové řešení. Znamená to pořád sledovat situaci na Zemi a kdykoli se vyskytne nějaký problém, reagovat na něj. A hlavně, zabránit tomu, aby se ďáblové na Zem dostali. Už sama existence ďáblů je pro nás trvalým nebezpečím.“

„A co existence nás, ďáblic?“ nadnesla otázku Mariuk. „A co existence Hyriome, ďáblů na Firhoi a nakonec všech lidí? Každý má svoji představu o životě a občas se prostě stane, že se ty představy nepotkají, někdy i kolidují, a odtud už je jen krůček k nepřátelství. Vždyť boj o svůj život a rozmnožení svého rodu je základním přírodním zákonem. To, že se naučili lidé žít vedle sebe a nezabíjejí se na potkání, je jen důsledek toho, že poznali, že takhle mají lepší šanci se dál rozvíjet. Ale uvnitř společenství dál panuje boj o lepší postavení a výhodnější životní podmínky. I kdybychom všechny ďábly pozabíjeli, tenhle boj neustane. A uvědomte si, že těmi schopnostmi, kterými teď vládneme, představujeme i my pro lidstvo nepoznané nebezpečí, zatlumené naším světovým názorem, ale pořád potenciálně ohrožujeme jedince s menšími schopnostmi. Nelze žít mimo realitu.“

Tak dlouhý projev od Mariuk už dlouho neslyšeli. A hlavně, byla to pravda. To, že teď ďáblové žijí v Sibérii jako šelmy v zoologické zahradě, neznamená, že ztratili svoje schopnosti ovládat lidi a zabít každého, kdo se jim protiví, pokud k tomu mají možnost. A jakmile pominou okolnosti, které je drží v zajetí (a ty pominou, protože budou žít déle než kdokoli z Horáků) vrátí se opět do své role predátorů. Nějakou cestu ze svého zajetí si najdou. A když ne, tak pochcípají hlady, protože jim Horákovi přestanou posílat kontejnery s jídlem. Ale je daleko pravděpodobnější, že někdo vytvoří potřebnou bránu ať už ukradeným slýribem, nebo konvertorem, který jim otevře cestu ven.

„Podívejme se do nedávné historie. I v Novém Německu bylo hodně lidí, kteří pokládali chobotnice za podřadné tvory a sebe za nadlidi. Je pravda, že pár těch nadlidí museli zabít, stejně jako muselo být zabito pár Hyriome, které představovaly tu neakceptovatelnou sílu. Ale ostatní přijaly novou životní doktrínu a pokud jí akceptují natrvalo, mohou v novém prostředí žít a dokonce vzkvétat.“ meditoval Olda.

„Jestli jsme přesvědčeni, že všichni ďáblové, které vězníme na Sibérii, představují to nesmiřitelné zlo, pak nám nezbývá, než je všechny zabít, než to zlo opět prosákne do vnějšího světa. Než sáhneme k tomuto krajnímu řešení, udělal bych ještě pokus, který nám řekne, jaká je pravda.“

„A jak si to představuješ?“ zeptala se Mariuk.

„Dnes jsou všichni ďáblové na tom stejně a vlastně s tím nemohou nic dělat. Nanejvýš se mohou zbláznit z neradostné perspektivy, jako to udělala Cargino. Myslím ale, že tak černě to po důkladném uvážení ani nemohou vidět. Mohou jenom čekat, až jejich nepřátelé zemřou, což se určitě stane daleko dříve, než budou i jejich dny sečteny. Zkusme je ale přesadit do jiných podmínek.“

Všichni se soustředili na Oldu, že dokonce přestali myslet na společný sex. Nevadí, to přijde, až se rozmotá to klubko, které drží Olda.

„Představme si, že ďáblům sdělíme, že je přestaneme zásobovat. To je samozřejmě vyděsí, protože za současných podmínek to znamená jistou smrt. V té chvíli jim ale nabídneme jiné řešení – přechod na jiný svět, kde se o sebe dokážou postarat, když budou chtít pracovat. A že by to dokázali, to jsme poznali z toho, jakou si na Sibérii postavili klubovnu. A že to těmi primitivními nástroji byla práce nemalá.“

„A kterýpak svět bys jim chtěl nabídnout?“

„Vím o jednom, kde už nikdo nežije, a původní obyvatelé se tam už nechtějí vrátit. Fedibajové říkají, že by je tam všechno děsilo a že by raději zůstali s námi na Oáze. Na kolonizaci celého světa je jich stejně málo. Ještě bych se podíval, jestli tam nemůžeme někoho oživit, a pak to bude pole neorané. Dodal bych tam stroje, sazeničky a přístroj na lisování nafty a slíbil bych zásobování do té doby, než by jim mohlo něco vyrůst. Tak ještě jeden rok. Pak bych je tam tak na tři roky zavřel a po třech letech bychom se podívali, jestli žijí, a jestli jo, tak jakou mají organizaci společnosti. A hned se uvidí, kde jsou kořeny zla.“

„Myslíš, že se tam uživí?“

„To už je jejich problém. Nevím, proč bychom je do nekonečna živili. Je to úrodná země, jen zdevastovaná. Musí si zvyknout na to, že už na ně nebude nikdo pracovat. Jestli se dokážou přizpůsobit, přežijí. Jinak – žádná škoda.“

Pepek s Oldou a Ókem podnikli ještě několik výprav do světa Fedibajů. Bývalá obydlí však našli vesměs zničená a jen v jednom případě našli sklep, kde se ukryla celá rodina, jež pak zahynula hlady. Když je oživili, byli několik hodin mimo realitu, pak se ale připojili k Fedibajům, kteří osídlili jeden ostrov na Oáze. Ani oni se nechtěli vrátit do světa, kde prožili tolik hrůzy.

Dvacetčtyři Fedibajů dávalo jistou naději na zachování jejich druhu. S tefiry ani lidmi se však křížit nemohli, natož pak se sůvičkami. Salgiel dávala naději, že i při tak malé skupině by nemusela hrozit degenerace. Šlo o to, jestli Fedibajové budou mít zájem se množit. Do toho jim ale Oázané neměli co mluvit.

Plán na přesídlení ďáblů nabýval reálnějších rozměrů. Několika jejich zástupcům sdělili, že je na Sibérii přestanou zásobovat. Jediná jejich naděje je přesídlit se na jiný svět, kde si budou muset obživu vypěstovat sami. Oáza jim dodá stroje, osivo i sazenice a bude je tam ještě rok zásobovat potravinami. Pak budou mít jen to, co si vypěstují. Kdo zůstane v Sibérii, pravděpodobně zemře hlady.

Když vše připravili, jednoho dne otevřeli soustavu bran, která umožňovala přechod ze Sibérie do světa Fedibajů (od teď už světa ďáblů). Oznámili, že brána bude otevřena po tři dny, pokaždé jen dvě hodiny. Kdo neprojde, dává tím najevo, že zůstává v Sibérii a bere na vědomí, že mu tam nebude poskytována žádná péče.

Když uplynuly stanovené tři dny, konstatovali Oázané, že na Sibérii zůstali tři ďáblové, kteří se tam pravděpodobně rozhodli zemřít. Salgiel je tam navštívila jako duch, aby se přesvědčila, že příčinou toho, že zůstali, není nějaká nemoc nebo úraz. Všichni tři byli neteční, ale jinak zcela zdraví.

Oázané zablokovali všechny prostupy z nového světa ďáblů. Jak slíbili, ještě rok tam budou dodávat kontejnery s jídlem tak, jako dříve do Sibérie. Pak zásobování zastaví.

Errata:

30.07.2021 20:12