Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kosmokoráb Bommu vystoupil v cílové oblasti z teleportu v nejvyšší pohotovosti, připraven vynutit si přiblížení k planetě, na kterou mířil, všemi prostředky. Měl k tomu pádný důvod: svou poslední návštěvu zde nezakončil vůbec v dobrém. Podařilo se mu sice opustit orbit aniž by došlo ke konfliktu, ale bylo to opravdu o vlásek. Jenže nyní byla situace naprosto jiná. Tentokráte už žádná shovívavost. Běda tomu, kdo by ho chtěl zastavit!

Přestože teleportovým přesunem překonal během okamžiku vzdálenost osmi světelných let, vynořil se s ohromující přesností pouhých dvaadvacet tisíc kilometrů od planety Bokweru – kvetoucího ráje, jež byl domovem téměř jeden a půl miliardě obyvatel.

Jenže posádka, napjatě sledující průběh přiblížení na svých zobrazovačích, Bokwer nedokázala poznat! Místo modravé perly, věnčené bělostnými závoji mračen, před sebou měla obrovitou kouli černočerného dýmu, protínaného záblesky bouří a katastrof.

Blízké okolí bylo přeplněno troskami. Mnohé ještě hořely. Z orbitální ostrahy zůstaly dva rozstřílené křižníky, propadající se bezmocně do žhavé náruče černé atmosféry. Komunikační sféra byla beznadějně zahlušená praskotem blesků a rušivými signály. A dole vládla totální anarchie a zkáza. Planeta byla v agónii.

„Ekvisito-?!“ řekla Bay nevěřícně.

„Jsme správně u Bokweru!“ potvrdil pilot okamžitě.

„Potvrzuji,“ podotkl řídící počítač korábu.

„Velký Leptone-!“ zašeptal don Ortogon, první důstojník korábu.

Teprve postupně si posádka sestavila obraz událostí.

Informace o katastrofě nedozírných následků, známé jako konec vesmíru, se sice podařilo udržet na vládní úrovni. Ovšem díky tomu, že obchodní lodě nemohly zaměřit Homicingu, stejně mezi obyvatelstvem narůstala nejistota. Ale to samo ještě neznamenalo katastrofu, neboť planetární krizový výbor investoval obrovské prostředky a úsilí do mocné zastírací kampaně, takže se kupodivu dařilo udržet pořádek a atmosféru relativně klidného vyčkávání.

Jenže tok neoficiálních informací bezprostředně indikovaly i všechny tajné služby, včetně meziplanetárních. Poplašná zpráva se téměř bleskově dostala skrytými kanály do oficiálního ústředí Svazu planet.

Jedno velmi jízlivé heslo politiky učí, že centralizovaná a decentralizovaná vláda jsou nejhorší ze dvou možných variant. V tomto případě se však trpký vtip stal příšernou skutečností.

Prezidium Svazu planet, vyděšené zmíněnou hrozbou jež vypukla v nedaleké soustavě Homicingy, okamžitě pochopilo, že taková zpráva by znamenala konec celého Svazu planet. Informace NESMÍ uniknout!

Uvedlo do pohybu své kosmické šiky a vyslalo je zařídit izolaci. Nebe nad Bokwerem zčernalo nespočtem lodí, které bez varování cíleně počaly likvidovat všechny prostředky mezihvězdné dopravy a komunikace.

Planeta musela zůstat zcela odříznuta! Prezidiální agresoři prováděli svůj rozkaz důsledně a nelítostně, úplně stejně jako si zoufalý člověk utne infikovanou končetinu v naději, že se tím zachrání.

Zločin, k němuž se vláda Planetárního svazu snížila, nejenom že nešel ničím omluvit, ale dal všem Bokweřanům jasně najevo, kde je pravda. Bokwer byl prostě obětován.

Peklo, které na kontinentech propuklo, nelze dost dobře popsat. Bipolárně založená planetární vláda, fungující na patovém principu, se totálně rozpadla a celý svět zaplavil nepředstavitelný chaos.

Ani za ideálního stavu by se nestihl připravit smysluplný evakuační program pro víc jak zlomek Bokwerské populace. Po zákeřném útoku a v nastalé panice byla jakákoli záchrana zcela vyloučena. Svět, proslulý svou krásou, propadl globální hysterii.

První vlna nelítostné anarchie proběhla hned po útoku – lidé se jako v pominutí smyslů rvali o zbylé koráby se schopností teleportace. Jen málo z nich dokázalo planetu skutečně opustit. Pochopitelně. Nikdo nenechá odletět někoho místo sebe, raději ho zničí i s korábem.

Obloha nad Bokwerem, zmítána křečí nevýslovného dramatu, skrápěla povrch planety deštěm mrtvých bytostí a zničené techniky, padajících dolů k zemi jako srdcervoucí pláč umírajícího ráje.

Masakry ale neustávaly. Druhá vlna divokého ničení vybuchla krátce poté. Ti, co zůstali, se proměnili v lítou zvěř. Na co se chovat jako lidé, když svět stejně skončí? Veškeré smlouvy, dohody a pakty se mžikem proměnily v pouhý cár papíru. Prakticky z minuty na minutu zkolaboval globální finanční systém. I ti nejzarytější optimisté konečně se zdrcující jistotou poznali, že čísílka v počítačích bank nemají absolutně žádnou cenu.

Zato vše, co mělo nějakou hmatatelnou hodnotu, bylo okamžitě drancováno. Agresoři a násilníci loupili a zabíjeli na potkání. Ale i utlačovaní počali zabíjet své pány, ublížení si vyřizovali skutečné i domnělé účty, soused vraždil souseda pro dávné křivé slovo. Po pár dnech se hrůzou a strádáním šílení lidé zabíjeli i pro láhev pitné vody...

Nebyl už nikdo, kdo by kohokoli mohl volat k zodpovědnosti. Policie se rozutekla bránit aspoň své vlastní rodiny. Armády odolávaly vlně anarchie jen o trochu déle, než podlehly také. Morálku udržela jen elitní vojenská jádra, seskupená kolem nejvyšších štábů. A generálové uposlechli bezcitnou vojenskou analýzu, jež jasně říkala že není lepší šance na vítězný útok než nynější izolace a zmatek. Zelené mozky, neschopné lidskosti ani za dané krize, aktivovaly nejtěžší útočný kalibr.

Utajená podzemní sila zbraní s opravdu velkým účinkem rozevřela chřtány a vyplivla ve sloupech ohně svůj smrtonosný obsah. Konečná.

Ještě nedohaslo běsnění jaderných démonů, a žezlo zkázy převzala probuzená tektonika a uragány, drtící vše na povrchu a roznášející smrtící látky z výbuchů, skladů bojových látek i ze zničených tajných laboratoří. Kontinenty, vzduch i moře naplnilo tolik jedů a radioaktivity, že nejdéle do roka většina biosféry neodvratně vymře.

Přesto se Prezidiální jednotky ještě jednou vrátily. Jen nakrátko, aby zkontrolovaly izolaci. Poté byl Bokwer ponechán své agónii.

Když orbit zanesl Bomma na odvrácenou stranu Bokweru, nespatřila posádka kromě blesků bouřek, výbuchů a požárů dole ani jedno světlo. Jen oblaka, těhotná radioaktivitou, a místa kam dopadly atomové střely, děsivě zářily ve vysokoenergetických spektrech. Hluboko pod korábem se prostírala jedy prosycená noční louka plná květů smrti. Sedmá komnata pekelná.

Zděšení na Bommově palubě bylo zdrcující. Nejen lidé, ale i androidé a dokonce i roboti byli v šoku z rozsahu hrůzy, kterou měli před sebou.

Silou vůle se don Ortogon donutil naplánovat a spustit průzkum.

Dům mistra pokrmů Apsy Vanimy, pro kterého si vlastně přiletěli, dosud stál víceméně nepoškozen, ačkoli nedaleko zelo obrovské, několik set metrů dlouhé totálně vypálené místo. Kraj soukromého parkoviště nesl stopy po přestřelce, ale po někom živém ani stopy.

Ani jedna z dvanácti pátracích sond, které koráb vyslal do toho pekla, nezachytila o mistrovi pokrmů sebemenší informaci. A žádná z nich se nemohla vrátit na palubu, kvůli obrovskému zamoření kterému byla během plnění svého úkolu vystavena.

Po patnáct oběhů vysílal Bommu na desítce frekvencí volací sekvenci, a bedlivě naslouchal vším co měl k dispozici.

Jediné tři komunikační družice, hořící na svém neodvratném pádu do pekelné atmosféry, se z posledních sil pokoušely o navázání spojení, ale byly natolik poškozené, že signály nedávaly žádný smysl.

Jinak... nic. Praskání. Ticho. Sršení. Ticho.

U zničené planety se během té doby nikdo z okolních soustav neobjevil. Izolace, uvalená na Bokwer, byla absolutní. Ukázala se pouze tři Pulnillionská průzkumná plavidla. Bylo zvláštní, proč přiletěla z takové dálky. Nezaparkovala na orbitu ani nenavázala spojení. Provedla jen krátké přiblížení, načež zmizela pryč. Nenesla na domovský svět žádné dobré zprávy...

„Apsův koráb jsme také nenašli,“ shrnul Ortogon výsledky marného hledání. „Třeba se mu podařilo odletět...“ Nedodal, že zrovna tak mohl skončit jako kterýkoli z milionů vraků, které pokrývaly zjizvený povrch planety či zmizely beze stopy v temných hlubinách oceánů.

„Zbývá možnost že se skryl záměrně,“ nadhodil Bommu. „Nechtěl, abychom se kvůli jeho záchraně vydávali v nebezpečí. Přesněji aby ses do nebezpečí vydala ty, Bay...“

„Mlč-!“ štěkla kapitánka. Rána v jejím srdci, způsobená ztrátou člověka který ji miloval, byla příliš bolestivá. Zavřela oči, aby zadržela slzy. Bylo to tím horší, že měl mozek korábu dost možná pravdu...

Ach, Apso. Navždy na tebe budu myslet...

„Padáme odtud!“ vykřikla.

„Ekvisito! Přesun!“ velí don Ortogon pilotnímu robotovi.

O okamžik později již Bommu plul volným vesmírem v blízké neobsazené soustavě. Nebyl tam sám: kolem skomírajícího červeného trpaslíka vyplašeně poletovala slabá stovka malých objektů. Byly to lodě, které se přece jen dokázaly zachránit z Bokweru a nyní zděšeně přemýšlely, co dál.

Don Ortogon si s kapitánkou vyměnil významný pohled. Fakt, že uprchlíci nehledali spásu u nějaké z okolních osídlených soustav, mohl znamenat jen jedno: zkusili to, a žádné pomoci se tam nedočkali!

„Svaz nám nějak praská ve švech,“ podotkl don temným hlasem.

Nejedno z vesmírných plavidel, která se nějakým způsobem dokázala prodrat z Bokweru ven, na tom nebylo moc dobře, ale Bomma volala povinnost jinam. Kapitánka Bay O‘Nett neprodleně nařídila další přesun, tentokráte k další z blízkých planet, jménem Skaringa.

Ani k té nemířili s příjemnými pocity. Prakticky celá posádka by nejraději svůj macešský domovský svět už nikdy více neviděla, ale měli tam závazek. Nuže tedy, do toho!

Teleportový agregát polkl porci energie, rozepnul předivo kosmické reality, pronesl koráb skrz svinuté dimenze a opět ho bezchybně vetkal v gobelín běžného časoprostoru. Bommu s ohromující dokonalostí vystoupil z teleportu šestnáct tisíc kilometrů od od cílové planety. Uši detekce našpicované, všichni naslouchali vysílání.

A ono nic!

Skaringa nevzrušeně žila svým maličko těžkopádným, všedním životem. Žádný chaos na orbitu, žádný zmatek na informačních a zpravodajských frekvencích. Vláda očividně dosud dokázala udržet embargo na zprávu o konci světa. Obdivuhodné, i při své děsivosti. Ale kapitánka i první důstojník sami nejlépe věděli, jak moc je Skaringa proslulá svým tvrdým, zkostnatělým, autoritářským režimem.

„I tak jsem si jist, že to nebude mít dlouhého trvání,“ podotýká don Ortogon. „Žádný, sebesilnější totalitní systém nevydrží pohled do tváře nevyhnutelného zániku. Ale my máme jedinečnou šanci, Bay...“

„Já vím.“ Kapitánka myšlenkou aktivuje spojení.

„Bay!“ Ten úžas, když mladá doktorka Luka na tajném čísle komlinku bere hovor, těžko popsat. „Kde jsi, holka? Jak se máš-?!“

„Luko,“ přerušuje kapitánka její slova. „Není čas na dlouhé řeči. Bleskově svolej svojí skupinu. Nic si s sebou neberte! Všechno nechte být! Nic nedokončujte, nikde se nezdržujte, na nikoho dalšího nečekejte! Popadněte nejbližší modul, který vás dostane ven z atmosféry. Vypalte nahoru, jak nejrychleji to půjde, a nenechte se zastavit! My si vás na orbitu vyzvedneme.“

„Bay-??“ třeští Luka nechápavě oči.

Kapitánka nespokojeně sevře rty. To jsem si mohla myslet. Žasne, váhá a ztrácí čas. „Luko, u všech spálených komet! Myslím to smrtelně vážně! Každá vteřina má cenu života! Ozvěte se z orbitu! Běž už! Běž!!“

Vypíná spojení.

„Snad jsem jí vystrašila dostatečně...“ opře se Bay do křesla a aniž by užívala nějaké technické rozhraní, znovu se napojí na informační síť korábu. Ani ne před dvěma týdny zjistila že dokáže vymístit své vědomí do jiných systémů – technických, i biologických. Díky této schopnosti nyní pomocí Bommových elektronických smyslů osobně sleduje vybrané kritické uzly planetární komunikační sféry.

Sekunduje jí půvabná rudovlasá androidka Louve, která kupodivu ovládá podobnou schopnost. Získala ji jako posmrtný odkaz dnes již neexistujícího světa. Tato zcela kromobyčejná dvojice bytostí by dokázala svou pouhou existencí způsobit ve vědecké i humanistické sféře Svazu planet hotovou revoluci – pokud by o nich ale někdo věděl.

Dole na glóbu je zatím klid. Kdo bude rychlejší? Zpráva o počínajícím rozpadu Svazu planet a reakce planetární vlády, anebo přátelé na povrchu? Minuty ubíhají v mlčenlivém, drásavém napětí.

Náhle probleskne poplašná zpráva na jedné veřejné lince.

Ne, to byl jen omyl.

„Nebyl...“ kontruje Bommu varovně. Planetární vláda právě vyhlásila drastické zastavení toku informací a meziplanetárního provozu.

„U Leptona!“ vykřikne Bay a myšlenkou znovu zapne komlink. Tentokráte to trvá déle, než naskočí spojení – komunikační sféra je přesycena zmatenými dotazy i kaskádami rozkazů. Konec průtahům činí Louve – opouští své syntetické tělo, proniká do planetární sdělovací soustavy a násilím zjednává požadovaný hovor. Jakmile se otevře kanál, Bay volá – ne, přímo řve: „Luko! Padejte! Nebe se vám zavírá! Zmizte nahoru! Hnéééd!!“

Obraz se třese. „Jo, běžíme!“ slyší Luku. „Proč se zavírá?!“

„Až pak! Hlavně makejte!!“

Ve zvukovém pozadí cosi zapraská, obraz se na okamžik roztrhá a když se znovu stabilizuje, je na něm jen velmi blízký záběr na plochu parkoviště. Několik dalších prásknutí výmluvně dokresluje, co se právě dole na planetě stalo.

Ne, to ne-!

NE!!

Errata:

30.05.2021 13:23