Nepopsatelná zuřivost doslova vykopla Bayino vědomí z jejího těla. Neuvažovala, nepřemýšlela, prostě se to dělo někde mimo její rozum. Zatímco její biologická schránka zůstala bezvládně v řídícím stanovišti, vědomí letělo po radiových linkách prostorem dolů k planetě.

Dostat se přes komunikační kanály na povrch, pro ní byla otázka dvou sekund. Cestou pochopila, proč Skaringa udržela zprávy utajené tak dlouho: tolik a tak masivních cenzorských barikád dosud nikdy nikde v elektronickém světě neviděla.

Lokalizovat parkoviště orbitální dopravy, na němž vedle nehybných těl ležel i komlinkový aparát, jí trvalo další dvě sekundy.

A přesně po těchto čtyřech sekundách se Luka zvedla ze země. Bay poprvé místo cizího elektronického systému stoprocentně infiltrovala něčí organismus. A rovnou pět naráz!

Ti dva strážci, kteří se obezřetně přibližovali k zasaženým tělům, museli být hodně vyděšeni už jen z toho, že na kategorický příkaz systému zastřelili lidi, kteří se ničeho nedopustili. A to nebylo nic proti tomu, jak žasli když se těla počala znenadání zvedat!

„K zemi! Lehnout!“ křičeli, ale znělo to spíš jako volání o pomoc.

Prásk!

Další projektil vnikl do těla Luky, ve zlomku sekundy se prokousal skrz a s rudou fontánou vylétl na opačné straně.

Bay se ani neusmála. Pitomečci. Jak chcete zabít mrtvého...

K dalšímu výstřelu nedošlo. Androidka Louve, která již byla – podobně jako kapitánka – vědomím přítomna v okolní informační síti, stočila let nejbližšího dopravního dronu na hlavy obou střelců. Smazaný první zákon robotiky v jejích obvodech vydal své ovoce, a podle známého hesla „pošli to dál“ nyní smazal dvojčlenný zákon totality stojící se zbraněmi v rukou na parkovišti.

Orbitální modul kousek od nich samočinně otevřel vstup a zapnul motory. Zda to měl na svědomí Bommu na vysokém orbitu, nebo část kapitánčina vědomí zanechaná v jeho palubní síti, by se asi těžko určovalo.

Krátká chvíle, v níž mrtvá těla poněkud nekoordinovaně napochodovala dovnitř, by jistě byla perlou všech hororových festivalů. Vstup zaklapl a modul prudce vystartoval k obloze. Šlo o vteřiny.

Skaringa však již připomínala poškozené vosí hnízdo. Z tisíců míst vzlétaly vojenské i policejní stroje, které měly jediný rozkaz: vše z orbitu poslat k zemi – po dobrém či násilím – a nic nepustit z povrchu nahoru!

Netušily, do čeho se řítí. Proti palebné převaze těžce vybaveného Bomma neměli syntetičtí strážci planetárního despotismu sebemenší šanci. Než vládní křižník dostal koráb do zaměřovačů, modul s uprchlíky již přistával v Bommově doku. Vzápětí ostrahu orbitu dostihla děsivá zpráva o konci vesmíru, která se jako vlna totální paniky šířila po celém glóbu. Pak už měl každý vlastních starostí dost. Bommu uzavřel nákladní dok a bez ohledu na Skarinžská orbitální pravidla zmizel teleportem pryč. Čas měl totiž stále cenu zlata.

Mezi různými technologiemi, jež koráb v minulosti posbíral na své nedlouhé, ale značně dobrodružné cestě prostorem Svazu planet, byla i mechanicianská „ošetřovna“ – jako buňka vypadající, poněkud ďábelské, lidským rozumem těžko pochopitelné zařízení, které dokáže s biologickou hmotou prakticky cokoli. Včetně vrácení do života.

Takže Mario, Emil, Luka, Alsaina a Boris zanedlouho seděli s původní posádkou Bomma ve velínu, ani nedýchali, a snažili se každý po svém vyrovnat s faktem, že jsou živí, i když vlastně mrtví.

„Bay...?“ řekl jen don Ortogon mírně zaraženě.

„Nevěděla jsem to. Fakt ne!“ ohradila se kapitánka. Mluvila pravdu. Skutečně netušila, jaké vedlejší účinky má totální revitalizace pomocí mechanicianských zařízení. A tak k lidem, „mimotělňákům“, androidům a robotům na palubě Bomma přibyla i skupina nemrtvých.

Inu – co ještě může někoho při konci vesmíru překvapit...?

Errata:

30.05.2021 13:23