Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když největší vlna emocí opadla, sezvala Bay palubní společnost k poradě. Celou – to jest nejen živé a nemrtvé, ale i androidy a roboty. Včetně mozku korábu samotného, který – aniž přestal bedlivě sledovat okolní vesmír zda odněkud něco nehrozí – si vzal slovo úvodem.

„Nemáme na výběr,“ konstatoval zpříma Bommu. „Protože ničivý jev, rozšiřující se z bývalé Homicingy, patrně nepůjde zastavit, je nutno dosáhnout takovou vzdálenost od čela zkázy, aby nás nedostihla za našich životů.

S využitím dostupných údajů jsem spočítal, že optimum křivky úspěšného exodu pro nás leží někde kolem čtyř set padesáti až pěti set světelných let od epicentra.“

Nikdo počítač nepřerušoval. Nebylo k tomu co dodávat.

„Zpočátku se zdálo, že máme k dispozici dvě únikové varianty,“ pokračoval mozek korábu. „Buď se můžeme držet oblastí s vyšší hustotou soustav, nebo naopak zamířit do prázdnějších prostor. Jak sami snadno nahlédnete, vše má své pro i proti. Hustěji obsazené oblasti slibují větší šanci nalezení vhodného exilu, ale současně jimi bude postupovat největší díl současných i budoucích uprchlíků. Sektory s řídkým zastoupením soustav nám sice neposkytnou žádnou podporu, ale zase tam bude mnohem klidněji a bezpečněji.“

Bay si všimla, jak si při těch slovech nemrtví vyměnili znepokojené pohledy. Nemají to lehké, pomyslela si. Jejich životy teď závisí na bezchybném chodu ošetřovny. Ale lehké to nemá nikdo z nás.

„Ve skutečnosti pro nás připadá v úvahu pouze druhá varianta,“ pokračoval mezitím Bommu. „Ideální by bylo najít dostatečně odlehlý svět, kde by se dalo zakotvit a usadit na povrchu aniž by hrozilo, že zažijeme příval prchajících. A to v hustě obydlených sektorech nepůjde. Nejenom že tam není možno najít nic, co by již nebylo obsazeno. Ale i kdybychom takové místo nalezli, museli bychom o něj nepochybně neustále bojovat s dalšími a dalšími příchozími.

Co se naší síly týče, jsme na tom sice relativně velmi dobře, ale jsou tu dva rizikové faktory. Za prvé – efekt obležené pevnosti. Nemáme zdroje z nichž bychom mohli obranu obnovovat proti stále novým a novým útokům. Druhý problém je morální: museli bychom bez milosti hájit své zásoby proti lidem, kteří sami zoufale hledají pomoc. Dovoluji si předpokládat, že to by se vám nelíbilo.“

„Předpokládáš dobře,“ souhlasil tiše don Ortogon.

S krátkou zvonkohrou se mezi nimi zobrazila holografická projekce, ukazující okolní vesmír. Rudě poblikávající bod představoval současné epicentrum zkázy – bývalou Homicingu, zelená střelka polohu korábu. Pak se některé úseky mapy pokryly šedou mlhou. Nebylo jich mnoho. Osídlené oblasti Svazu planet byly jen úzkými řetězy oáz v mrtvé vesmírné prázdnotě.

„Šedé jsou oblasti, jež nevyhovují našim záměrům,“ referoval Bommu. „Doporučoval bych tedy zamířit do nějakého z neoznačených sektorů. V tomto případě však analýzy úspěšnosti nemám, protože nikdo neví, co nás tam může čekat. Žádný z dostupných parametrů plánování nemá takovou váhu, aby bylo možno na něm vystavět věrohodnou předpověď. Kromě zásob, které nám bez doplňování, pro současný počet osob a režim spotřeby, dojdou za šest let...“

„Nesmírně dramatická situace ve Svazu planet, tak jak zrovna probíhá, bude postupně vychládat,“ převzal slovo don Ortogon. „Zčásti tím, jak konec vesmíru pohltí ty, kteří nedokáží utéci, a dílem protože se s rostoucí vzdáleností zvětšuje prostor, co něhož se dá uprchnout. V osídlených soustavách, vzdálených více jak sto světelných let, už nad tím nemálo bytostí určitě mávne rukou – i když se o zkáze dozvědí, prostě rezignují s tím, že je to za jejich života stejně nedostihne. A počet osob, ochotných zamířit pryč do nejistého vnějšího vesmíru, bude s rostoucí vzdáleností ještě víc klesat.

Pokud nějaká z planetárních vlád přece jen dokáže zajistit exodus civilizace, nejspíše bude jeho cílem nějaká ze satelitních galaxií. To řešení ale není pro nás, opět ze dvou důvodů.

Zásadní je ten, že nemáme teleport druhého řádu. Nezaměříme ho na tak vzdálený cíl. A druhý je ten, že je velká otázka, jak se satelitní galaxie zachovají k uprchlíkům z oblasti, která si nad nimi z pozice síly dlouhou dobu nárokovala ne vždy vítanou nadvládu.

Čili zůstáváme v galaxii.

Spolu s Bommem odhadujeme, že někde kolem dvě stě padesátého světelného roku od epicentra se stěhování prakticky zastaví: lidé budou doufat, že než k nim konec vesmíru dorazí, vědecký pokrok si s nenadálou zkázou nějak poradí. Ovšem o uprchlíky velký zájem dozajista nebude. Prchající tedy nejspíše zaplaví dalších sto světelných let.

Proč zrovna tolik? Neplánovaný exodus většině z nich sebere všechny síly i prostředky, proto přijmou první možnost, která se jim naskytne, aby se někde mohli usadit. Ti odvážnější a vytrvalejší možná poputují ještě nějakých padesát, osmdesát srků dál, než to vzdají. Tolik k důvodům, které nás s Bommem vedly ke stanovení již vyřčené putovní vzdálenosti.“

Boris se zhluboka nadechl, což bylo znamení že bude mluvit. Coby nemrtvý nepotřeboval zrovna moc dýchat, a vědomě musel nabrat do plic vzduch, když chtěl něco říci.

„Měla jsi nás upozornit rovnou, o co jde,“ obrátil se kriticky na kapitánku. „Takhle jsme vůbec netušili, proč máme utíkat...“

„Nešlo to. Filtry cenzorů by okamžitě zablokovaly hovor, kdyby padlo nějaké slovo o konci vesmíru.“

„Můžeme se vrátit a zachránit ještě někoho?“ zasáhla do hovoru napjatou poznámkou Alsaina.

„Můžeme, ale téměř jistě by se nám to nepodařilo,“ ujal se odpovědi mozek korábu.

„Tady rozhoduje nějaký zatracený počítač nebo co?!“ rozkřikla se mladá kamarádka. „Ortogone? Bay?! Tak řekněte něco!“

Bay si bezeslovně vyměnila s Bommem několik vět.

„Dobře, pokusíme se. Alsaino, připrav si komunikátor a přes třetí kanál ho napoj na vnější lodní soustavu. Jak se vynoříme, volej!“

Myšlenkou se dotkla mozku robota Ekvisita, který zastával funkci pilota. „Směr Skaringa, start,“ řekla. Svět blikl, stálice skokem změnily svá postavení, a po Bommově pravém boku se objevila jasná oběžnice.

„Vypadá to docela dobře, ne?“ prohodil Mario s nadějí v hlase, zatímco Alsaina chvatně aktivovala zvolenou adresní sekvenci.

„Moc ne,“ poznamenal nesouhlasně Bommu a promítl na zobrazovač několik zvětšených výřezů. V atmosféře se bojovalo! Když oko přivyklo chaosu, bylo možno vysledovat, že nějaké lodě nemilosrdně brání jiným v odletu z atmosféry. Vzhledem k tomu, že civilní plavidla neměla žádnou výzbroj, odehrávala se na nebi Skaringy hotová jatka. Planeta radikálně nechtěla dopustit, aby obyvatelé v panice uprchli.

„Jsme odhaleni,“ upozornila androidka Louve, velitelka detekce. Radary orbitálního dozoru, pročesávající celé okolí planety, již vyhmátly návštěvníky, a vzápětí k nim letěla jasná výzva:

„Korábu bez domoviny na dráze 16536! Neprodleně opusťte výsostný prostor Skaringy! Další varování nebude!“

„Pořád nemám spojení! Musíme níž-!“ zvolala Alsaina odhodlaně.

„Alsainočko,“ vzala jí lékařka za ruce, „to bychom ale museli zabíjet. Ty křižníky nás blíž bez boje nepustí...“

Dívka otevřela ústa jako by chtěla něco říci, ale zůstala němá. Jen oči se jí zaleskly slzami.

„Ani to nepomůže,“ zasáhl don Ortogon. „Skaringa zapnula rušičky. Žádná frekvence není dostupná. To je úplná informační blokáda...!“

„Pozor, jsme napadeni!“ zazněl náhle hlas mozku korábu. Od křižníku, který mezitím stále pálil po vzlétajících strojích, vyrazily tři velké raketové střely přímo k nim.

„Honem pryč!“ vykřikl vyděšeně Mario.

Bommu však byl tvrdý oříšek: na letících tečkách se bleskově usadily zaměřovací symboly palubní obrany a výboje energie neomylně proměnily rakety v rozpínající se chumel ohně.

Kapitánka Bay ale nestála o boj. „Ekvisito, vrať Bomma zpět,“ velela.

Vyčkala těch pár sekund, než robotický pilot přenesl kosmolet pryč do nehlídané soustavy, a otočila se k hostům. „Viděli jste sami. Skaringa už nikomu nedovolí to, co se nám podařilo s vámi. Lituji, Alsaino. I kdybychom se pustili do boje, bez spojení dole nikoho nenajdeme, stejně jako na Bokweru... Nezbývá než spasit sami sebe.“

Chvíli bylo ticho.

„Děkuji, že jste to aspoň zkusili,“ řekla Alsaina šeptem.

„Pokud je ale situace tak vážná, měli bychom se raději držet hustěji obsazených oblastí,“ vrátil se k tématu Boris. „Je tam větší šance opravit ošetřovnu, kdyby se náhodou pokazila. Jak víte, je to naše jediná naděje, že se zbavíme toho divného stavu v němž jsme...“

Ortogon pomalu přikývl. „Děkuji za názor, Borisi. Tvá námitka má ale jednu vadu: nikde ve Svazu nenajdeme náhradní díly k mechanicianské ošetřovně. Oproti tomu riziko že ošetřovnu poškodí útočník, je vyšší než hrozba jejího selhání na nějakou vadu.“

Boris nespokojeně zavrtěl hlavou. „Tvrdíte že jste dobře vyzbrojeni i vybaveni. Myslím že cílem násilí budou logicky spíše slabé stroje. Každý si raději vybere snadnější kořist.“

„Kromě planetárních mocností, zcela zoufalých jedinců a sebevrahů,“ podotkla Bay. „Borisi, soustavy, přes které se uprchlíci povalí, jistě nebudou sedět se založenýma rukama. Někde jim zprvu možná budou pomáhat, než zjistí, že je to samotné ničí. Jinde se s uprchlíky nebudou bavit vůbec, a dost možná že někde si z nich udělají vítaný zdroj zisku, neboť nebudou mít žádné zastání.“

„Z mého pohledu považuji za nejvážnější hrozbou Mechanicianské invaze,“ zasáhla do hovoru androidka Louve. „Inteligentní stroje sice také prchají, ale je jim jasné, že se Svaz planet rozpadá. Část z nich jistě napadne myšlenka, že by tam mohli snadno získat kořist.“

„Osobně bych riziko, že by nějaký bludný Mechanician napadl zrovna nás, považovala za nízké,“ nesouhlasila Luka.

„Naopak, dost velké,“ odpověděl Bommu. „Mechaniciané si rychle uvědomí svou převahu nad objekty Planetárního svazu. Ale rozhodně se nebudou spokojovat se slabými loděmi, protože tam jim kyne nízký, nebo i zanedbatelný zisk. Díky své technologické nadřazenosti budou atakovat ty největší a nejsilnější, podobně jako se velrybáři nezahazují s malými rybkami. Bez přehnané namyšlenosti soudím, že i my spadáme do té množiny, po které takřečení velrybáři půjdou.“

„Já ho nemám rád!“ prohlásil Emil na Bommovu adresu, a otočil se k Bay. „Lidi, kam jste dali rozum, že vám tu kecá do velení nějaká škatule plná drátů?!“

Bay na něj mlčky hleděla. Sama také Skarinžanka, moc dobře věděla o tvrdošíjné kastovní nadřazenosti lidí nad vším, co nebylo rozeného původu. Ale neměla vůbec chuť se s Emilem dohadovat.

„Skvělý nápad,“ řekla najednou. „Zkombinujeme obě varianty tak, abychom z nich měli největší užitek.“ Vstala. „Louve, pomůžeš mi s přípravou. Za půl hodiny u mě. Děkuji všem, porada skončila.“

Opustila místnost, aniž dala jakékoli vysvětlení.

„Done-?“ podíval se Boris udiveně na dona Ortogona. „Vážně je Bay kapitánka? Nemělo... ehm, nemělo by se to třeba přehodnotit?“

První důstojník pomalu zavrtěl hlavou. „Došli jsme společně k dané hierarchii na palubě, a považujeme ji za optimální.“

„Ví někdo, co má v úmyslu?“ tázala se zaraženě Alsaina.

Androidka Louve nejspíše věděla, ale protože již pochopila jak citlivě noví příchozí reagují na slova syntetické posádky, seděla bez hnutí a ani nemrkala.

Don Ortogon maličko povzdechl. „Bay je velmi komplikovaná osobnost,“ řekl opatrně. „Ale jsem si jist, že chce přežít zrovna tak jako my.“ Rozpřáhl ruce. „Neptejte se, co chystá. Ale věřte jí...!“

Errata:

30.05.2021 13:23