Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jaký div, že Ortogon vyskočil jako střelený! Bleskově se otočil a ustrnul. Vedle stanoviště náčelníka detekce stála jakási... bytost. Přiléhavý oděv, který těsně kopíroval její postavu, byl hotovou symfonií filigránské ornamentalistiky vyvedené nepochybně v nejdražších materiálech, které Svaz planet a jeho okolí znaly. Tuto nádheru korunoval obličej lemovaný černo-rudo-zlatou hřívou, a podle určitých detailů bylo znát, že genom dotyčné osoby se sbratřil s linií dravců poněkud blíže než bývá obvyklé. Přesto – nebo snad proto – byl její zjev v naprosto harmonickém kontrapunktu démonické něžnosti tak podmanivý, že Ortogon ztratil všechnu řeč.

„Neautorizovaný vstup na palu-!“ reagoval Bommu. Kráska si položila v jemném gestu prst na rty. Mozek korábu skutečně umlkl v půli slova, a místo toho dodal: „-prosím všechny do velína, děkuji...“

Vida, tak je to lepší, přikývla mlčky neznámá bytost.

Bay vtrhla do velína jako bouře, protože se muselo dít něco zcela mimořádného: Bommu s ní přestal mluvit! Hned za ní vběhla do řídícího centra i Luka s medikitem v ruce. „Co se-?!“

„Děkuji,“ promluvila sedačka, patřící správně náčelníkovi palubní výzbroje. „Já vás znám, vy mě dosud ne. Napravím to. Pro svět bývalého Svazu jsem sice všekrálovna Zummurr, ale stejně dobře reaguji i na slovo Dejane. A nechci si vás dát k večeři, takže se můžete uvolnit...“

Několik sekund jim trvalo, než pochopili že to buď měl být vtip, nebo svérázný způsob, jakým záhadná bytost komunikuje se svým okolím.

„Kdo jsi...?“ odvážila se Bay otázky.

„Bommu je v pořádku,“ ujistil jí zobrazovač vedle její pravé paže. Kapitánku zamrazilo: tajemná příchozí očividně neodpovídala na to, co zaznělo, ale na skutečné obavy které stály v pozadí vyřčeného.

„Done?!“ zatřásla Luka jemně s důstojníkem, který se teprve nyní poněkud vzpamatoval.

„Výtečně,“ pochválil si informační panel projektoru. „A nyní, když už jste všichni schopni aspoň přiměřené pozornosti, vyslechněte pár slov ohledně naiahh, neboli v unilangu: rozklíčování.“

Celá situace byla tak absurdní, že nikdo z trojice snad ani nedýchal. Vlastně u Luky to platilo stoprocentně.

„Kawairika je moje, a vy jste mými hosty,“ pravil tichým, ale zřetelným hlasem Ortogonův komunikátor. „Jak si Bay pamatuje, pozvala jsem vás. Líbíte se mi, takže jsem vás přišla ve vaší panice trochu uklidnit. Nemám vám to za zlé. Až se časem naučíte trochu lépe číst Mechanicianský holistický model, už si poradíte sami. On bere v úvahu plno věcí, které jste přehlíželi...“

Holografický projektor se náhle zapnul a promítl mapu okolního vesmíru. „Já jsem soustava Kawairiky,“ promluvila zničeho nic jedna planetární soustava. „A já zase,“ vmísila se chrochtavým hlasem rudá tečka opodál, „jsem DALŠÍ konec vesmíru. Ušetřím vás odhadování vzdálenosti: jsem pouhých dvacet světelných let daleko...“

„Tohle vám holistika chtěla sdělit. Jak vidíte,“ pokračoval už opět příjemným tónem ovladač ručního řízení u pilotního stanoviště, „Homicingský fenomén všechny kolem nehezky zaskočil. Nešíří se jen rychlostí světla, ale expanduje skokem i přes svinuté rozměry. Rozprskává se dál do prostoru a zakládá nová ohniska. Tohle je momentálně nejvzdálenější...

Nový fakt tedy zásadně mění situaci. Nejen pro Mechaniciany, kteří to rovnou vzdali a přesouvají se do hodně vzdáleného vesmíru, ale obzvlášť pro zbylé Svazové planety, které jsou rázem ohroženy místo v horizontu roků či desetiletí, tak týdnů či dní. Je to o dost horší, než zprvu vypadalo, a dá se říci, že Svaz planet, tak jak si ho pamatujete, definitivně přestal existovat...“

Slovo převzalo tričko, které měla Bay na sobě. „Na první pohled se tedy nabízí otázka: jak daleko je třeba uprchnout, aby se dalo mluvit o přiměřeně zajištěném dožití...?“

Bay sebou překvapeně trhla – nestane se každý den, aby část oděvu, který máte na sobě, začala mluvit.

„Otázka je pochopitelně řečnická,“ ujistil je dálkový ovladač projektoru. „Správné řešení zní: neutíkat, bojovat.“

Ze slotu pro externí systémy vykoukl konektor a pravil: „Je zatím vše jasné? Nějaké otázky?“ Krátce rytmicky zacinkal o okraj panelu a dodal: „Luko, posaď se a udělej si pohodlí...“

Lékařka sice netušila, proč by si zrovna ona měla sednout, ale dobře chápala že s bytostí jež stojí před nimi, se dohadovat nedá. Poslušně se usadila do jednoho řídícího stanoviště.

„Co... z toho pro nás plyne?“ řekla opatrně Bay.

„Prakticky nic, a všechno,“ odpověděl uzávěr vstupu do velína, až se překvapeně otočili. „Předně: nemusíte zvedat kotvy, pokud je tento slovní obrat ve Svazovém unilangu srozumitelný...“

„Nešlo by mluvit... normálněji?“ odvážila se kapitánka poznámky.

„Šlo. Ale proč?“ prohlásil pro změnu Bommu. Dejanin smaragdově zářivý pohled pobaveně mrkl. „Bez obav, Bay,“ pokračoval hlas mozku korábu, „Dejane se mě nepokouší znásilnit, zatímco si s vámi povídá...“

Akorát není vůbec jisté, že to jsou Bommova svobodná slova, pomyslela si Bay ostražitě.

„Ne, není,“ reagoval na její myšlenky náčrtový tablet vlevo, a rozpustile zavířil na jednom rohu v blyštivé otočce. „Proto také nevedeme diskusi. Sdělím vám, co nutno, a odejdu.“

„A...?“ vydechl Ortogon.

„A nic,“ převzal řeč velitelský stylus. „Obývejte Kawairiku jak libo. Můžete sem zkusit vzít koho chcete, ochranná sféra už si to přebere. Po posledních událostech jsem jí maličko přeprogramovala.“

„Rozumíme,“ přikývla Bay. „To je ohledně slova neutíkat. A co pro nás znamená druhé slovo – bojovat?“

„To se vás vůbec netýká, bylo pouze informační,“ vysvětlil profilový nosník. „Věci se dostaly do bodu, kdy se s nimi musí poprat jiné síly, než obvykle. Ony už o tom vědí, a soudím, že si s nimi poradí v takovém čase, aby nebyla Kawairika ohrožena.“ Po povrchu konstrukčního dílu pobaveně přeběhly lehké vlnky, jako by se materiál proměnil na okamžik ve vodu. „Ale no tak, Bay... nezkoušej se do mě nějak dostat. Ne,“ USMÁL se kovový díl nečekaně, „mně to nevadí, ale tobě by to mohlo ublížit.“

Projektor zablikal a nakreslil Kawairiku s projekcí dráhy korábu. „Jste na orbitu,“ řekl jeho zářící obraz, „a já odejdu.“ Dejane se podívala na kapitánku. „S L.E.S.em jsi na dobré cestě. Neobávej se trilibrixia v hlubinách a neobávej se jeho kolektivního vědomí. Zvládneš-li to, najdi jej a zkus poznenáhlu probudit. Hodí se,“ tlumočil hlas projektoru.

Náhle se Dejanina osoba počala stávat víc a víc průhlednou.

„Poslední čtyři věci,“ řekl tiše segment podlahy pod jejich nohama. „Nemluvím s vámi přímo, protože Krogg moc dobře zná můj hlas. Bay, jen prosím neuč L.E.S. neslušné výrazy. A k vaší kolonii se zrovna blíží nová, vydatná bouřka...“

Když dozněla poslední slova, Dejanina slábnoucí vize se úplně vytratila. Setkání bylo u konce.

„A-“ polkla Luka, „co ta čtvrtá-?!“ Ale odpovědí jí bylo jen ticho.

„U Leptona,“ vydechla Bay rozechvěle a spíš spadla než si sedla do křesla vedle doktorky. Nebylo pochyb o tom, že se osobně viděli s bytostí, jež byla nejspíše srovnatelná se zmíněným Kroggem. Co to doopravdy znamenalo, nemohl nikdo z přítomných tušit, natož snad vědět. Ale jednu úžasnou věc, která se bez jakéhokoli náznaku odehrála během divného rozhovoru, Bay přesto postřehla naprosto přesně. Tiše zasténala.

„Jsi v pořádku?“ naklonila se k ní Luka. „Bay. Bay!“ uchopila kamarádku za ramena. Ale vtom kapitánka udělala něco naprosto nečekaného. Chytila doktorčinu ruku a bleskurychle jí kousla do prstu!

„Au, hrome!“ ucukla Luka překvapeně. „Co šílíš, holka-?!“ Jenže vtom jí došla souvislost! Na okamžik ztrnula a pak sama sebe divoce drápla nehty do paže! Ortogon měl v tu chvíli pocit, že se obě dívky naprosto zbláznily. Tím spíš, že Luka vyskočila jako vyhozená katapultem.

„Já cítím! Já ŽIJU!“ zaječela, až všem zalehly uši. Bleskově ze sebe servala halenku a v horečném chvatu si napojila sondy z medikitu. Když spatřila zrychlenou, ale přímo učebnicovou křivku EKG, vyhrkly jí slzy.

„Čtvrtá věc. Jsps,“ použil Ortogon proslulou zkratku, což u někoho jako byl on, znamenalo stav nejvyššího ohromení. Proměnit biologickou podstatu živého organismu? Pro osoby, seznámené s účinností Mechanicianských ošetřoven, by to bylo přípustné. Ale udělat to tak, aby si ani operovaná bytost ničeho nevšimla, jen jakoby mimochodem za nenuceného hovoru?! To už byla fantazie přesahující rámec toho čemu Ortogon dokázal uvěřit. Ale krajně vzrušená lékařka, kterou měl před očima, byla nepopiratelným důkazem toho, že se potkali buď s neuvěřitelnou technologií, nebo rovnou se zázrakem.

„Bommu!“ vykřikla doktorka a její hlas zněl jako řev vyhladovělé šelmy, která konečně spatřila tučnou kořist. „Chci řízek! Jablko! Komitovou paštiku s česnekem! Karouk s medovou polevou! Okurky! Nezeboranské víno! Smažené najroty, pořádně na ostro! Kotel horkého chajkomu! Hnéééd!!“ Na vteřinku zavřela oči, rozpřáhla ruce a dodala téměř šeptem: „A chléb! U Leptona, pořádný krajíc chleba, a láhev vychlazené pramenité vody! Prosííím...!“

„Bommu?“ pousmála se Bay a kývla prstem k doktorce.

„Jsem vzhůru,“ ozval se typický hlas mozku korábu. „Požadované věci dopravím za dvě minuty dvacet sekund! Ale současně upozorňuji, že zmíněná bouřka postupuje k základně na Kawairice. Vzhledem k tomu, že před deseti minutami ještě neexistovala, musí jít o velmi prudkou atmosférickou anomálii. Bude třeba zabezpečit kolonii.“

Jenže trojice ve velínu na sebe upřela zcela jiný pohled.

„Bouřka?!“ vyrazil ze sebe don Ortogon.

„Bouřka...!“ rozzářila se Luka jako supernova.

„Bouřka!“ vyskočila Bay ze sedačky.

„Bommu! Objednávku doruč do modulu!“ vykřikla Luka.

„Velitelé?“ slyšeli Leviera z povrchu. „Máme pokračovat s evakuací i přes bouřku?“

„Zastavit!“ zvolala Bay. „Vracíme se na planetu! Louve Orksalová! Kde jsi? Tentokrát tě chci mít dole!“

„Pohyb!“ cpal Ortogon skoro násilím dívky do kapsle rychlé vnitřní dopravy. „Vezmu si druhou! Sejdeme se v hangáru, skočíme do modulu a praskáme dolů!“ Zabouchl za nimi vstup, a sám pro sebe dodal: „To musíme stihnout!“

Errata:

30.05.2021 13:23