Vítej, návštěvníku!

Královské vojsko

„Dabine – něco se děje,“ vrazil do velínu Gynapa.

„Už mi to právě říká Kaimoo,“ přikývl Dabin a ukázal na zástupce öre, stojícího proti němu. „Do země jede královské vojsko. Ale nevím, co my s tím máme dělat...“

„Řekl bych, že zrovna my bychom s tím něco dělat měli,“ prohlásil Gynapa. „Víš, nebo tušíš, co v tomto kraji znamená příjezd královského vojska?“

„Kaimoo se mi to právě snažil vysvětlit,“ pokrčil rameny Dabin. „Pochopil jsem jen, že se jedná o jakési neštěstí.“

„Mně to vysvětloval Kasiže, ale zdá se, že jsem pochopil rychleji než ty,“ škaredil se na velitele Gynapa. „Příjezd královských vojáků se dá přirovnat jenom k přírodní pohromě, asi jako když na pole přiletí mrak kobylek. Ovšem z kobylek může být i užitek, místní lidé je nakládají do sudů s octem nebo se solí, vaří si z nich nápoj grízi a mají tak alespoň nějakou náhradu za sežranou úrodu. Kdekoliv v království se více obávají královské Gardy. Po té obvykle nezůstane nic, co nebylo včas zakopáno. Tím spíš to platí v naší okrajové provincii, kde nikdo z královských vojáků nemá ani příbuzné, ani známé, na které by bral ohled. Krom toho tu mají smutnou zkušenost z posledních vpádů, kdy se Garda k místním lidem chovala jako k poraženému nepříteli. Lidé před vojáky houfně prchají do lesů, ačkoliv tu pobyt v lesích rozhodně nepatří mezi rekreační podniky jako v civilizovanějších světech.“

„No dobrá – ale co my s tím máme společného?“ zeptal se opět Dabin nerozhodně.

„My?“ vybuchl Gynapa. „My bychom se přece měli zamyslet, jak tu pohromu co nejvíce zmírnit!“

„Ale co chceš udělat?“ zeptal se Dabin. „Chceš se snad s těmi vojáky prát? Kolik lidí můžeme odvézt sem, do bezpečí na Gonovu horu? Sám víš, že nejvýš pár set!“

„My lidé strašně rychle zapomínáme,“ vzdychl si Gynapa. „Jak je to dávno, co u nás na Zemi byla také taková pohroma? Nazývala se, pokud si vzpomínám, Svatá válka... Nedošlo ti, že to bude podobný případ? A že by se dal vyřešit stejnými prostředky?“

„To bychom možná mohli zkusit... Ale dobře víš, že máme jen jeden jediný agisar! Co když to Zirranei nezvládne?“

„Musíme se o to přinejmenším pokusit, Robe,“ trval na svém Gynapa smířlivěji. „Měl bys svědomí nechat kdovíkolik lidí povraždit? Víš, co dokáže s bezbranným člověkem udělat chlap s metrovým mečem?“

„No dobrá – ať se nad tím Zirranei zamyslí,“ mávl rukou Dabin. „Beztak to bude záviset jen na ní.“

„Já už jsem jí to vysvětlil – ona už s Gisíkem ty umělé baktérie pěstuje,“ řekl Gynapa. „Potřebuje k tomu jen krev od několika dárců, ale dobrovolníků jsme našli dost.“

„Dobrá – vezmeš si to na starost s ní,“ rozhodl Dabin. „Jednak sis to vymyslel – a také se ve zdejším společenství vyznáš nejlépe. Koho si na to vezmeš?“

„Už mě prosil Kasiže,“ odtušil Gynapa.

„Mně bys nevzal?“ otázal se Kaimoo.

„Vzal – kdybych nepotřeboval alespoň jedno místo navíc jako rezervu,“ řekl Gynapa.

„Jak si vlastně představujete bojovat proti královským vojákům?“ chtěl vědět Kaimoo.

„Abys věděl, chystáme se mezi královské vojáky nasypat nemoc, jako nám to tady chtěli udělat Kasoo a Motii. Hlavní rozdíl bude v tom, že naše nemoc sice všechny královské vojáky zneškodní, ale nikoho z nich nezabije, rozumíš?“

„K čemu to bude, když jim neublíží?“

„Oni nezemřou, ale na celý den usnou, ale tak pevně, že je nic na tomto světě neprobudí. Mezitím do jejich ležení vtrhnou naši lidé...“

„...a pobijí je jako kuřata o svátcích Ksišanta,“ dodal rychle a s nadšením Kaimoo. „To by se mi líbilo!“

„Jenže my žádné vraždění nestrpíme,“ zamračil se Gynapa.

„Tak k čemu potom to všechno?“ divil se dál Kaimoo.

„Což si opravdu nedokážeš představit, že by to šlo i bez toho věčného zabíjení?“ obrátil Gynapa oči v sloup. „Zkus si promyslet, jak to bude vypadat. V ležení všechno spí, lidé i zvířata. Nikdo se neprobere, ani když vojáky svlékneme ze zbroje, sebereme jim zbraně a necháme je v košilích.“

„To je podle mě zdlouhavé,“ zabručel Kaimoo. „Proč jim rovnou nepodřezat krky – to by bylo přece rychlejší a taky mnohem jistější.“

„Protože naše víra nám v takovém případě zakáže pro vás hnout jediným prstem,“ zamračil se Gynapa. „Dobrá, zkuste si je pobít – ale bez nás!“

„Máte hrozně nepraktickou víru,“ zabručel Kaimoo.

„Naopak,“ usmál se Gynapa. „Kdybychom vojsko povraždili, král sebere jiné, větší. Kdežto když se mu vrátí vojáci sice všichni, ale beze zbraní a s očima navrch hlavy, neboť nikdo z nich nepochopí, jak se to mohlo stát, co si bude pan král myslet? Samozřejmě ho napadne, že v tom budou čáry a kouzla. Bude sem posílat další vojsko, když si nebude jistý, co tady vlastně proti němu stojí? Já si myslím, že ne. Tím budeme mít pokoj natrvalo.“

„No... máš možná pravdu,“ připustil neochotně Kaimoo.

„Vidíš,“ oddechl si Gynapa. „Však už jsem to probíral spolu s Kasižem, není to jenom z mé hlavy...“

„Kasiže je velice chytrý mladík,“ pokýval hlavou Kaimoo. „V tom případě nic nenamítám...“

„Dobrá – jak je na tom Zirranei?“ zeptal se Dabin.

„Do večera bude mít hotovo,“ kývl Gynapa. „Musí předem proti té spavé nemoci přeočkovat nás, to znamená mě, Kasiže – a celé naše úderné komando, co bude zítra ráno odzbrojovat královské vojáky. Ovšem až do večera budou královští vojáci řádit, v tom jim nezabráníme...“

„Jenže oni teď cestují lesem Gwanaluí,“ usmál se Kaimoo. „Tam mohou ublížit leda medvědům...“

„Tak naopak dejte pozor, aby medvědi neublížili vojákům, až budou spát,“ staral se Dabin.

„Bez obav – máme to vymyšlené dobře,“ řekl Gynapa už na odchodu.

Errata:

10.08.2021 11:04