Vítej, návštěvníku!

K n i h a (nebo kočka?) Kniha   (Světy za závěsem 1) Dětská science fiction Václav Semerád © 2003 Václav Semerád, Praha Nakladatelství: Autobus Adélka

Adélka je naše dcera.

Jsou jí teprve čtyři roky, je neuvěřitelně roztomilá, jak to u malých holčiček bývá. Takového diblíka není snadné uhlídat a všechny dokáže odzbrojit svou nefalšovanou dětskou upřímností.

Toho pátečního odpoledne si byla hrát na pískovišti. Při návratu si tam zapomněla kbelíček i s lopatičkou, zato přitáhla domů – knihu.

„Čí je to knížka?“ udeřil jsem na ni.

Když jsem natáhl ruku, podala mi ji dost neochotně, nicméně mi ji podala.

„Věříš mi, tati, že na mě vypadla z popelnice?“ opáčila s tak nelíčeným rozhořčením, že jsem s ní musel bezděčně souhlasit. Ani já nevidím rád, když lidé pro nic za nic vyhazují knihy.

„Z popelnice?“ ujišťoval jsem se.

Prohlížel jsem si tu knihu udiveně a nezdálo se mi to. Kniha vypadala čistě, jako by právě opustila tiskárnu. Přímo voněla novotou.

„No vážně,“ podívala se na mě nevinně. „Kdo ji vyhodil? Je úplně nová, nebyla by jí škoda?“

„Byla,“ odtušil jsem. „Kde máš kbelíček a lopatku?“

„Ach jo!“ vzdychla si. „Na písku. Můžeš mi, tati, pohlídat tu knížku?“

S těmi slovy se otočila jako na obrtlíku a vyrazila zpátky.

Barevný obrázek na obálce ukazoval romantickou rozeklanou krajinu s vysokými horami, zeleným údolím a horskou bystřinou s mnoha třpytivými vodopády. Velký nápis hlásal autora a titul knihy: J. R. R. Tolkien, The Hobbit or There and Back Again. Jinak byla kniha na obrázky chudá. Až na poslední straně jsem našel neumělý náčrtek mapy Wilderlandu.

Na zadní straně byla doporučená cena: dvanáct liber UK. V Anglii je to asi normální cena, ale na naše poměry po přepočtu kursů představovala pěknou paletu. Něco takového si kupují jen skalní příznivci Tolkiena a zdálo se mi neuvěřitelné, že by někdo z nich tak drahou a přitom úplně novou knihu vyhodil do popelnice. Na knize přitom nebylo ani smítko.

„Byly tam!“ jásala Adélka ještě na schodech. Vítězně třímala v drobných ručkách kyblíček s lopatičkou, ze kterých se ještě sypal mokrý písek.

„Ukliď všechno, kam co patří,“ nabádal jsem ji přísně.

Splnila to okamžitě, jen se přitom zapomněla zout.

„Co děláš v pokojíčku v botách?“ napomenul jsem ji.

„A jo! Vidíš! Máma by nám dala!“ sama se tomu upřímně podivila a honem se vrátila pro bačkůrky. Přezula si je a hned ke mně.

„Vrátíš mi tu knížku?“ prosila.

„Nevím,“ odtušil jsem. „Přiznej se, že ji někdo zapomněl na lavičce? Takové vzácnosti nikdo do popelnice nevyhazuje. Měla bys ji tam vrátit, někdo ji určitě bude hledat.“

„Nebyla na lavičce,“ zamračila se Adélka, spravedlivě rozhořčená, že mě vůbec napadlo ji podezírat ze lži. „Vyhazovala jsem do popelnice papírek od žvejky a vypadla na mě kniha, čestně tati! Praštila mě do hlavy!“

Vzhledem k její dosavadní neschopnosti úspěšně lhát mi nezbylo než od podezření ustoupit. Adélka nelhala, to jediné mi bylo jasné. Na hlavě sice žádnou stopu neměla, ale to nebyl důkaz proti jejímu tvrzení, tak nepatrná stopa nejspíš rychle sama zmizela.

„Dobře, tak tedy z popelnice,“ připustil jsem. „Jenže neumíš číst a navíc je psaná anglicky.“

„Ale co obrázky?“ nedala se.

„Vždyť tam žádné nejsou!“ upozornil jsem ji. „Ta kniha ti na nic nebude.“

„Jak to?“ zamračila se. „Ukaž!“

Podal jsem jí knihu s potěšením, jen ať sama uzná, že se mýlila.

„Podívej se!“ obrátila ke mně vítězně stránku.

V první chvíli jsem strnul. Ano, byl tu obrázek, dokonce barevný a krásně vyvedený. Hověl si na něm hobbit před svou norou, zatímco stranou po cestě se blížila neurčitá postava v šedivé kápi.

„Že tu nejsou?“ vytrhla mi dcera jemně knihu z ruky a obrátila pár stránek. Další obrázek ve stejném stylu. Skupina hobbitů, bezstarostně kráčejících po cestičce. Pak obrovský pavouk. Adélka vítězně obracela stránky a ukazovala mi další a další obrázky. Nehledala je, nelistovala. Prostě rozevřela knihu na libovolné stránce – a byl tam obrázek. Jak je možné, že jsem na ně při listování nenarazil? Vzal jsem to jen zběžně, ale abych tolik obrázků jen tak přehlédl?

„Necháš mi ji?“ uzavřela Adélka předvádění.

„Dobře, ale uklidíš si ji mezi knížky,“ ustoupil jsem.

„Díky, tati!“ zavýskla a utíkala splnit můj požadavek.

Ozvalo se odemykání hlavních dveří bytu a přišla moje choť Petra. Nastalo krátké vítání a nezbytné vyprávění, co bylo dnes nového. Petra šla vařit večeři, Adélka do svého pokojíčku a já jsem se uklidil ke svým věcem, než se ozvalo pozvání k večeři. Všechno šlo obvyklým tempem. Jen při večeři byla Adélka nezvykle roztržitá. Spěchala a házela do sebe jídlo, ani nevnímala co jí.

„Děkuji, maminečko, bylo to moc dobré, můžu si ještě před spaním chvilku číst?“

„Má novou knížku,“ usmál jsem se na Petru.

„Od koho?“ zpozorněla.

„Našla ji, někdo ji asi vyhodil,“ odtušil jsem za dceru. „Jsou v ní docela hezké obrázky.“

„Kdoví co to je,“ trochu se zamračila Petra, ale pak se rozjasnila. „Dobře, když se stihneš do sedmi umýt...“

Naše střapaté torpédo se vyřítilo od stolu, zapadlo do koupelny, odkud se ozval zvuk tekoucí vody. Samostatné večerní mytí bylo posledním hitem, které si Adélka patřičně užívala.

„Neměli jste tu knihu něčím otřít?“ obrátila se ke mně Petruš. „Kdoví, kdo ji měl v ruce!“

„Na to už je pozdě,“ ujistil jsem ji.

„Jestli bude holka takový knihomol, jako ty...“ usmála se na mě s pochopením.

„Dobrou noc!“ stála před námi dcera v pyžámku. Byl to rekord v převlékání, knížka měla pro ni očividně magickou sílu.

„Dobrou,“ usmála se na ni Petra. „Ale v sedm skončíš, jasné? Večerníček – a spát!“

„Jasné!“ zvedla ruku šibalsky k vojenskému pozdravu, který musela odkoukat od nějakého kamaráda ve školce. My jsme se tak přece nikdy doma nezdravili.

„Dnes se o ni poprali dva kluci,“ sdělovala mi Petruš poslední zprávy, na které nebyl do této chvíle čas.

„Takže už má nápadníky,“ usmál jsem se.

„A ona sama se postavila třetímu, když jí bral věci. Vychovatelky je musely od sebe trhat.“

„Nedá se. Co chceš víc?“

Chvíli jsme si ještě sdělovali poslední události dne.

„Poslyš, vždyť se nedívala na Večerníček!“ napadlo náhle Petru.

„Ten už tedy prošvihla,“ mrkl jsem na hodinky.

„Co tam dělá? To si tak zaujatě prohlíží tu knihu?“

„Půjdu se tam podívat,“ uvolil jsem se.

Opatrně jsem pootevřel dveře do pokojíčku.

Adélka seděla bočně na postýlce, zády o stěnu. Novou knížku držela rozevřenou před sebou, jako by si v ní doopravdy četla. Letmým pohledem jsem zjistil, že na rozevřeném místě knihy žádný barevný obrázek není. Jen anglický text, nic víc.

„Ještě si čteš, kočičko?“ oslovil jsem ji vlídně. „Už bude čas sbalit knížku a spát!“

„Počkej, tati, teď je to strašně napínavé!“ opáčila nedočkavě.

„Napínavé?“ usmál jsem se pobaveně. Má to ale ta žába nápady! Od koho to jen odkoukala? Představa tříleté holčičky, která si zaujatě čte cizojazyčnou knihu, ve mně vzbuzovala úsměv.

Co se stalo poté, mi v první chvíli připadalo jako nějaký sen.

„Poslouchej tati! Není to napínavé? Murderers and elf–friends, the Great Goblin shouted. Slash them! Beat them! Bite them! Gnash them! Take them away to dark holes full of snakes, and never them see the light again! Tati, dokázal bys na tak napínavém místě zavřít knížku a spát? Zrovna když chtějí hodit chudáčky hobbitky do tmavé jámy plné hadů? No uznej!“

Zalapal jsem po dechu. Něco tak neskutečného mi vyrazilo dech.

Adélka si skutečně četla.

Tolkiena – a anglicky!

Navíc, tak dokonalý oxfordský přízvuk jsem u ní rozhodně nečekal. Ještě strašlivější bylo, že to dávalo smysl. Ona to snad nejen četla, ona tomu rozuměla! Vyloučené, ale...

„It’s impossible,“ povzdychl jsem si anglicky, jak mě to dokonale vyvedlo z míry.

„Why, father?“ opáčila klidně Adélka. „The Great Goblin is a bad boy, he is a Goblin‘s big chief, and all of them they are murderers, aren’t they?“

„Odkdy umíš anglicky?“ vydechl jsem.

„To bylo anglicky?“ podívala se na mě bezelstně. „Vidíš, a já jsem si hned říkala, že je to nějaké divné. Ale když ti hobbiti a goblini... to je taky anglicky? Jak se jim vůbec říká tady?“

„Nijak. V Čechách takové bytosti neznáme. Kočičko, nech toho čtení, nebo se ti o nich bude celou noc zdát.“

„To bych hrozně ráda. Víš, je to tak zajímavé...“

Začala mi vyprávět děj od začátku. Že by to slyšela od některého dítěte ve školce? Ale to by určitě nepoužívala tolik anglických slov! Spíš se mi zdálo, že zná anglicky lépe než česky! Číst ve třech letech bylo samo o sobě neuvěřitelné, ke všemu anglicky a navíc rozumět složitým výrazům, jaké Tolkien s oblibou používá? To se mi snad jen zdá!

„Zhasnout a spát!“ vzpamatoval jsem se.

„A co knížka?“ fňukla.

„Půjčíš mi ji? Můžu si v ní taky něco přečíst?“ vzpamatoval jsem se a zkusil to po dobrém. Nechci u vlastního dítěte sklouznout do příkazů, chápaných jako nespravedlnost.

„Jistě, tati. Ale necháš mi ji pak, že ano?“

„Nechám. Ale teď šup pod peřinku!“

„Ráno mi ji ale dáš, ano?“

„Až vstaneš, budeš ji mít tady,“ slíbil jsem jí.

S knížkou v ruce jsem přišel nejistě do obýváku.

„Ještě si ji prohlížela?“ sondovala Petra neurčitě.

„Ne. Četla si v ní,“ odtušil jsem bezbarvým hlasem.

„Vždyť neumí číst!“ oponovala mi lhostejným tónem, asi to nebrala vážně.

„Prosím tě, podívej se, co četla!“ vybuchl jsem a přistrčil jí před oči knihu, rozevřenou na stránce, kterou naše dcera nechtěla zavřít.

Petra si nedůvěřivě prohlížela text, kterému vůbec nerozuměla.

„Vždyť je to snad anglicky, nebo ne?“

„Je to anglicky,“ přikývl jsem. „Naše kočička to četla. Bez jediného zaškobrtnutí. Rozumíš tomu? Tolkien je hodně vysoko i nad mými schopnostmi v angličtině. A ona to četla. Bez chyby!“

„Tohle?“ vyděsila se Petra až teď. „Co z toho mohla mít, můžeš mi to říct?“

„Adélka na mě mluvila anglicky,“ pokračoval jsem nemilosrdně. „Čistou Oxford English, spisovnou oxfordskou angličtinou, občas proloženou slangovými výrazy z Tolkiena. Ona snad umí anglicky lépe než já!“

„A ty chceš tvrdit, že tomu rozuměla?“ vybuchla nedůvěřivě. „Snad tomu nevěříš? Neměl jsi dnes nějaký... prostě výjimečně těžší den?“

„Dokázala mi to vyprávět vlastními slovy,“ odvětil jsem. „Anglicky i česky. Přesvědčila mě, že tomu textu rozumí.“

„To přece není možné!“ vyjekla až teď nešťastně.

„Já vím,“ opakoval jsem mechanicky. „Není to možné. My jsme ji číst nenaučili, sama se to naučit nemohla. A když mi povíš, kde přišla k té angličtině, vyřešíš největší záhadu, na jakou jsem kdy v životě narazil. To přece není možné! Já to vím!“

„Ukaž mi tu knihu?“ natáhla se po ní a chvíli si ji prohlížela.

Mlčel jsem.

„Říkal jsi něco o obrázcích,“ řekla roztržitě po chvíli bezúspěšného listování.

„Je jich tam dost,“ odtušil jsem. „Ale neprohlížela si obrázky, četla si text.“

„Kde vidíš jaké obrázky?“ opakovala Petra důrazněji.

Podala mi knížku. Pokoušel jsem se nalézt alespoň jeden, obrázky nikde. Jen anglický text, ke kterému bych nejspíš potřeboval dostatečně velký slovník.

„Obrázky tam byly,“ odtušil jsem. „Ještě před večeří mi je Adélka ukazovala.“

„Kde jsou?“ zaútočila na mě Petra nervózně.

„Nejsou tam,“ připustil jsem po chvilce listování.

Pak teprve jsem si povšiml, že některé listy jsou trochu tlustší než jiné. Zkusil jsem, zda nejde o dva slepené listy s obrázkem. A skutečně tomu tak bylo. Záhada se tím vysvětlila, obrázky se k sobě lepily, jako kdyby byly elektricky nabité.

„Už to mám, jsou tu,“ ukázal jsem Petře ulehčeně. „Slepily se k sobě elektrostaticky.“

Zůstalo nevyřešené, jak dokázala čtyřletá česká holčička bez nejmenších problémů číst velice těžký anglický text.

Položili jsme knížku na stůl a odešli jsme se na vlastní dítě podívat jako na malý zázrak. Skutečně, byl to zázrak. Náš andílek sladce spal s úsměvem na tvářičce, jakoby se nechumelilo. Otočili jsme se a po špičkách se vrátili do obýváku.

„Nezdálo se ti to?“ obrátila se ke mně smířlivěji Petra. Očividně mi nevěřila ani slovo.

„Ani nevím,“ odtušil jsem nešťastně. Vrátil jsem se ke knížce a bezmyšlenkovitě ji otevřel. „Vždyť bych to bez slovníku ani nedokázal přečíst. Jak to mohla číst ona? Kdybych to na vlastní oči neviděl...“

„Uvidíme ráno,“ řekla s pochopením.

Knížka zůstala na stole.

Jen, ale to se mi muselo zdát – jako kdyby se trochu protáhla...

Ráno byla sobota, budík zůstal zaklapnutý. Spali jsme neuvěřitelně dlouho. Když do mě Petra šťouchla, abych vstal, byl už dávno den.

„Kde je malá?“ vyhrkla s podezřením.

Vyskočili jsme a rozhlíželi se po Adélce. Dlouho jsme ji nehledali. Byla přesně tam, kde měla být. Seděla v postýlce, zády ke stěně, před sebou rozevřenou knížku a četla si v ní jako večer.

„Ještě si čteš, kočičko?“ podivil jsem se. Trochu s úlevou, trochu s napětím. Bylo mi jako opilci, který se probudí ráno po flámu a s hrůzou zjišťuje, co včera vyvedl, ačkoliv potají doufá, že se mu to všechno jen zdálo.

„Už ji budu mít přečtenou,“ ukázala nám. Opravdu, knížku měla rozevřenou pár stránek před koncem.

„Odkdy umíš číst, šotku?“ oslovila ji opatrně Petra.

„Od včerejška,“ odtušila Adélka samozřejmě. „Mami, to je strašně zajímavá knížka.“

„Can you speak English?“ oslovil jsem ji anglicky.

„Of course, I can!“ odvětila. „Father, this is a greatest book of my life and I’m so glad to read such a wonderful story...“

V té chvíli jsem myslel, že budu muset Petru zachytit a omývat.

„Šotku...“ zalapala po dechu. „Kdo tě naučil anglicky?“

„Ta knížka, mami,“ přešla dcerka plynule do češtiny. „Moc jsem si přála rozumět, co je tam napsané! A splnilo se mi to. Je to ale vážně ta nejkrásnější pohádka, jakou znám!“

„Přečti mi z ní kousek,“ požádala napjatě dceru Petra.

„’Farewell! O Gandalf!’ said the king. ‘May you ever appear where you are most needed and least expected!’“

„Co to znamenalo?“ přerušila ji.

„Král se loučí s Gandalfem a říká mu, že by se měl vždycky objevit právě tam, kde je ho nejvíce zapotřebí. Gandalf je wizard, mami, umí spells. Také bych chtěla umět něco takového...“

„Co je to vizárd?“ opáčila Petra.

„No přece...“ zarazila se najednou Adélka. „Takový pán, tahá z klobouku malé králíčky a...“

„Kouzelník?“ napověděla jí Petra.

„Jasně, kouzelník, mami,“ rozzářila se. „Gandalf excellent kouzlí, je to veliký magician!“

Z těch anglických slov, vložených mezi české, mě trochu jímala hrůza.

Adélka očividně věděla, co znamená slovo wizard i magician, ale nemohla si vzpomenout na český ekvivalent kouzelník. Ale dala si je pak k sobě správně.

„Půjč mi tu knížku!“ požádala Petra dceru. „Neboj se, vrátím ti ji.“

Adélka sklapla knížku poslušně, ačkoliv nepříliš ochotně. Petra zatím zalovila rukou v dětské knihovničce a vytáhla jinou knížku.

„Přečteš i tohle?“ rozevřela jí namátkou text.

„Jasně, mami,“ usmála se Adélka a začala číst.

„’Na to zapomeňte, Rumburaku,’ prohlásil král. ‘Nebudete ani čarodějem druhé kategorie. Odevzdejte panu Vigovi cestovní plášť, kouzelný prsten a zvonek. Tak. Rozsudek zní: stanete se mluvícím vlkem, abyste nahradil nebožtíka. Hned po přelíčení se hlaste u Červené Karkulky.’“

„Ježišikriste!“ zmohla se Petra na jediné.

Adélka četla jako profesionál. Žádné slabikování, žádné koktání. Správně klesala hlasem, kde bylo třeba. Tohle – ne, tohle nebyl dětský projev! Takhle čtou děti až mnohem později, snad někdy po šestnáctém roce věku, až potom na to mají!

„Půjčíš mi tu knížku, mami?“ ptala se nadšeně Adélka. „Vypadá taky zajímavě. Hned se do ní pustím, tedy – jen co dočtu Hobbita!“

„Na, vezmi si obě,“ vzdala to zničeně.

Vycouvali jsme z dětského pokojíčku a zastavili se až v kuchyni.

„Rozumíš tomu?“ podívala se na mě Petra nechápavě a taky trochu nešťastně.

„Ne,“ odtušil jsem. „Nedáme si radši kafe?“

Petra mechanicky nalila vodu a zapnula konvici. Všiml jsem si, jak se jí třesou ruce, pěkně ji to psychicky rozházelo, jen co je pravda. Ale nebylo divu.

„Ona vážně umí číst,“ vzdychla si. „Já myslela, že se ti to včera jen zdálo.“

„Kdyby jen číst!“ přihodil jsem další trumf. „Čte Tolkiena v anglickém originále. Na to bych si netroufl ani já! To už je vrchol!“

Opakoval jsem to už po několikáté, sám jsem tomu nemohl uvěřit.

„Co s ní budeme dělat?“ řekla nerozhodně.

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Je to nad mé chápání. Muselo se stát něco... něco co prostě nechápu.“

Nedokázal jsem blíže vysvětlit, co se stalo, ale Petra mi rozuměla. Asi proto, že stejný šok prožívala spolu se mnou.

„Že by ta kniha?“ napadlo ji nejbližší možné vysvětlení.

„Nesmysl,“ vzepřelo se tomu mé materialistické založení. „Kniha je jen kniha. Ale co se tady vážně stalo, já nevím.“

Kafe jsme pili v atmosféře tajemna. Oba jsme usilovně přemýšleli, oba zřejmě o tomtéž.

„Nepodíváme se na to ještě jednou?“ navrhl jsem Petruš.

Mlčky přikývla. Odešli jsme společně do dětského pokojíčku. Na stolečku ležela knížka o Arabele a Rumburakovi. Druhou, přesně stejnou knížku držela Adélka před sebou na posteli.

„Půjčíš nám knížku o Hobbitovi?“ poprosil jsem dceru.

„Je na stole,“ zavrčela nepřítomně, aniž by se namáhala zvednout hlavu od Rumburaka.

Otočil jsem oči na stůl a zkoprněl jsem. Na stole ležela Tolkienova knížka Hobbit. Přísahal bych, že před okamžikem vypadala jinak. Jako – Arabela.

Mechanicky jsem Adélce poděkoval a vzal se stolu jejího Hobbita. Pak jsme oba opustili její pokojíček.

Následujících asi dvacet minut jsme strávili prohlížením knížky, ale nic zajímavého jsme na ní neobjevili. Dokonce ani listy s obrázky se navzájem k sobě nelepily. Pokoušel jsem se číst text, ale brzy jsem se zasekl. Tolkienova angličtina byla opravdu nad mou úrovní. Umínil jsem si dát se co nejdřív zapsat do kursu angličtiny pro pokročilé, aby mě vlastní dcera nezahanbovala.

„Rozumíš tomu?“ obrátil jsem se na Petruš.

„Ani trochu,“ přikývla. „Ta kniha vypadá normálně. Že je anglická, na tom přece není nic neobvyklého. Až na to, že ji četla Adélka. To jediné nechápu.“

„Zkus se do ní začíst taky,“ navrhl jsem jí.

„Blázníš?“ vyhrkla. „Neumím anglicky ani slovo!“

„Adélka také neuměla. Jenom si to přála.“

„Taky bych si to přála,“ povzdychla si Petra. „Angličtina by se mi hodila, ale pouhé přání na to nestačí, to snad víš.“

Věděl jsem to. Všechno by vypadalo přirozeně. Až na dceru, která dočetla Tolkiena a teď se zabrala do další knihy. Ve třech letech, bez pomoci dospělých. Byl to tak trochu zázrak. Co se to s ní proboha stalo?

V té chvíli jsem si konečně všiml něčeho, co mi tu nehrálo. Na zadní straně Tolkienovy knihy Hobbit byla samolepící etiketa s doporučenou cenou 158 Kč. To snad ne!

Vzápětí jsem udělal nepochopitelnou chybu, nepochopitelnou až později, když jsem si to důkladně promýšlel. Vyskočil jsem a rychle s knihou v ruce doběhl do Adélčina pokojíčku.

„Adélko, půjč mi Arabelu!“ požádal jsem dceru.

Vyhověla mi, ač nepříliš ochotně. Vytrhl jsem ji zřejmě z nejlepšího. Podala mi knížku a já jsem se podíval na její zadní stranu. Položil jsem si dokonce obě knížky vedle sebe.

Na Hobbitovi byla cenovka: Recommended price 12 Ł in UK, na Arabele samolepka 158 Kč. Všechno bylo úplně normální, jak to má být.

„Tati...“ zatahala mě Adélka za ruku. „Tu knížku! Prosím!“

Vrátil jsem bezděčně Arabelu Adélce. Skoro jsem měl pocit, jako kdyby se mi ta kniha sama vytrhla z ruky. Ale ne, to byla tak nedočkavá má dcerka. Bylo mi z toho nanic, ale uvědomoval jsem si, že mi to nikdo, ani vlastní žena neuvěří. Kdybych jí tu cenovku ukázal před chviličkou, když tam ještě byla ta anglická...

Proboha, to není možné! vzepřela se tomu moje dosavadní životní zkušenost. Tohle jsou přece kouzla a čáry!

Vrátil jsem se ke své nic nechápající manželce.

„Co s tím budeme dělat?“ zeptala se mě Petruš nerozhodně.

„Nevím, nejspíš nic,“ povzdychl jsem si. „Raději bych byl zticha. Kdyby se stalo něco špatného... ale tohle by nás nemělo znepokojovat. Mnoho lidí už zjistilo, že má doma zázračné dítě. Málokoho napadne využít toho komerčně a udělat si z vlastního potomka pouťovou atrakci. To se mi příčí, nejlépe bude, když to zůstane mezi námi.“

„Nebude jí to nakonec vadit ve škole?“

„Do školy má ještě daleko, to snad budeme řešit až potom. Já si myslím, že jí to neuškodí.“

Během dopoledne Adélka přečetla Arabelu. Po obědě se nás jako obvykle zeptala, jestli může jít na píseček. Všechno bylo při starém.

„Jdi si, ale tentokrát nezapomeň přinést kbelíček,“ napomínala ji s ulehčením Petruš.

„Zdá se mi, že je zase normální,“ obrátila se ke mně, když ji přestala sledovat z okna.

Většinu životních omylů prý člověk udělá, aniž si to v první chvíli uvědomí...

Errata:

10.08.2021 21:16