Vítej, návštěvníku!

Písek

Křik na dětském hřišti obvykle nic neznamená, tentokrát to byla výjimka. Byl to zoufalý křik, plný bolesti. Vyletěl jsem k oknu zjistit příčinu, vidíme z kuchyně přímo na pískoviště. Válel se tam a křičel bolestí patnáctiletý Éda Homuc ze sousedního vchodu našeho domu – a už se tam sbíhali poděšení lidé. Byla tam ale i Adélka a proto jsem se raději pro jistotu rozhodl jít tam osobně.

Prošedivělý doktor Alexijev z vedlejšího vchodu tam dorazil krátce přede mnou. Bez řečí se dal do vyšetřování, ale brzy toho nechal, vytáhl mobil a volal sanitku.

„Co se stalo?“ zajímal jsem se, sotva jsem dorazil.

„Ošklivá dvojitá fraktura,“ odtušil suše Alexijev. „Nic víc, ale určitě bude lepší, když mu to na ortopedii srovnají pořádně podle rentgenu.“

„Aha. Kluk si zlomil nohu o obrubník od pískoviště,“ přikývl jsem.

„Vo žádnej vobrubník, vo ten jejich zasranej hrad!“ syčel bolestí Éda.

Pravda, Éda byl sígr, nevychovaný jako dříví v lese. Ve škole měl čtyřky a slovník neměl zrovna vybraný. Ale co to proboha plácal?

„Tati...“ tahala mě za ruku Adélka. „Víš... chtěl nám rozbít hrad...“

Že by žalovala, to bych pochopil. Uprostřed pískoviště se skutečně tyčil veliký pískový hrad s mnoha věžičkami a cimbuřími, s bránou a padacím mostem z dřívek a šikmými střechami stavení. Pro Adélku a její čtyři kamarády, kteří se na tom pachtili, to byla nejkrásnější stavba světa a nedivil jsem se tomu, byla tak realistická, až bylo k nevíře, jak se to udrží a nesesype. Nejvyšší věžička hradu sahala skoro metr dvacet nad úroveň pískoviště. Nejvíce jsem obdivoval jemňoučké mostní oblouky. Ačkoliv byly jen z písku, klenuly se směle nad příkopem. Napadlo mě, že bych si měl přinést fotoaparát a tu stavbu Adélce zvěčnit, než se zřítí. Ale aby si o pískový hrad zlomil Éda nohu? To byl očividný nesmysl. Leda by pod tím pískem ležel kus betonu nebo něco takového.

„Moc hezký hrad,“ pochválil jsem Adélce i jejím nasupeně se tvářícím kamarádům dílo. „Nechcete to vyfotit? Když už jste si s tím dali takovou práci... Dám vám všem udělat na památku fotky, chcete?“

„Príma, tati!“ zajásala Adélka s rozjasněnou tváří. Kamarádi okamžitě následovali jejího příkladu. Najednou jsem měl před sebou pětici vděčných dětí, dychtivých fotografování.

Běžel jsem tedy domů pro fotoaparát. Než jsem se vrátil, přijela sanitka, Alexijev zraněného Édu předal saniťákům a odborně instruoval lékaře. Na ohrožení života to nevypadalo, nikdo se už nad tím nevzrušoval.

Bouchla dvířka, sanitka se rozjela a hlouček čumilů se začal rozcházet.

Zaměřil jsem se zatím na fotografování. To filigránské dílo si to určitě zasloužilo. Jako kdyby to nestavělo pět malých dětí, ale umělec–sochař. Hradní budovy neměly okna naznačená, ale pečlivě prodlabaná a v některých byly i miniaturní květinové truhlíky s květinkami, děcka šla do takového detailu, až mě to udivovalo. Na nádvoří stál jezdec na koni, jen hračka z plastické hmoty, ale byla v dokonalém měřítku ke všemu okolo. Napadlo mě, že děti hrad nejspíš postavily právě pro toho rytíře a všechno přizpůsobily jeho velikosti.

Fotoaparát v mé ruce cvakl jednou, podruhé, potřetí. Obcházel jsem ten zázrak kolem dokola a pořizoval fotodokumentaci. Děcka mi pyšně asistovala a upozorňovala na detaily, kterých bych si nejspíš ani nevšiml. Úzké gotické okno s balkónem pro nějakou středověkou Julii, cimbuří, hradní příkop, barbakán, most, veliká věž. Závěrka cvakala a filmu ubývalo.

„Nádherný hrad!“ povzdychl jsem si. „Kdyby nebyl z písku...“

„Poslyšte, pane Mikeš, až to dofotíte, nezdá se vám to divné?“ oslovil mě doktor Alexijev. „Ten kluk do toho hradu kopl plnou silou. Přitom není nikde znát, kam se vlastně strefil?“

„Kdoví jestli si nevymýšlel,“ opáčil jsem. „Řekl bych, že letěl jako blázen a tady nešťastně zakopl o obrubník.“

„Nezakopl a nevymýšlel si,“ pokračoval umíněně Alexijev. „Viděl jsem to už od křižovatky. Éda je zlomyslný darebák a chtěl to těm dětem zničit. Nakopl plnou silou hlavní věž hradu, způsobil si komplikovanou dvojitou frakturu holenní i lýtkové kosti, ale na hradu není ani stopa. Já to prostě nechápu a nejde mi to do hlavy.“

To už jsem zpozorněl a probudila se ve mně zvědavost. Napadlo mě udělat malou zkoušku materiálu. Hrad byl ostatně na filmu a za chvilku se beztak sesype. Sklonil jsem se a prstem šťouchl do cimbuří v místech, kde by se to dalo snadno opravit.

V prvním okamžiku jsem měl pocit, že jsem místo do písku vrazil do betonu. Málem jsem si zlomil prst, ale písek neuhnul ani o milimetr.

„Adélko!“ obrátil jsem se na dceru. „Jak jste to, prosím tě, stavěli?“

„Normálně, tati,“ odpovídala opatrně a trochu nejistě, aha, v úplném pořádku to asi nebylo! „Musíš pomalu, pak ten písek povolí.“

Poslechl jsem. Když jsem se pokusil zatlačit do pískové zdi, nejprve odolávala, jakoby byla z betonu, pak se najednou utrhla a začala mi pod rukou zvolna uhýbat. Ani teď se nedrolila. Ačkoliv jsem působil na jedno místo, odsouval jsem celou stěnu. Kdyby to bylo hladké a mastné, řekl bych, že je to modurit nebo plastelína. Ačkoliv, tohle se nedalo přirovnat k ničemu známému.

„To je divné!“ zavrčel jsem. „Takhle se přece písek nechová!“

„Má trochu jiný creep,“ vysvětlovala mi Adélka. „Víš, tati, to má ohromnou výhodu, když něco stavíš. Že sis nevšiml, že máme uvnitř toho hradu zařízené i komnaty? Podívej se oknem!“

Nevšiml jsem si toho. Až když jsem přiklekl a podíval se oknem dovnitř, jen jsem si pro sebe v duchu hvízdl. Okna nebyla jen trochu prodlabaná, jak jsem si myslel prve, byly za nimi skutečně místnosti. V té, co jsem se díval, stál dokonce malý pískový trůn. Když jsem se sklonil ještě víc, zjistil jsem ke svému údivu, že pod tou místností je další. Strop bude nejspíš z prkénka, napadlo mě. Při téhle tloušťce nemůže být z písku, ačkoliv se tak tváří...

„Tohle nepochopím,“ brumlal si doktor Alexijev. Došel k hradu a pokusil se odlomit vrchní část věžičky u vstupní brány. Podařilo se mu to, ale její špičatá část se nerozsypala, ani když ji zvedl do výšky. Ležela mu na dlani vcelku.

„Tohle přece není písek!“ tvrdil s úžasem. „Co je to za hmotu?“

„Je to písek,“ ujišťovala ho Adélka. „Docela obyčejný. Jen má trochu... jinou strukturu. Tati, to máš tak, když vysypeš z pytle míčky jen tak, rozsypou se ti na všechny strany. Když si dáš práci a srovnáš je do pyramidy, zůstanou na místě. Někdy je dokonce těžké vytrhnout z té pyramidy míček, když není úplně nahoře.“

„Míčky snad,“ podíval jsem se na ni přísně. „Snad mi nechceš tvrdit, že jste ten hrad rovnali zrnko po zrníčku?“

„To ne, tati,“ rozesmála se Adélka. „Ale když... víš ty vůbec, co je to rezonance?“

Tím mě pořádně vyvedla zmíry. Samozřejmě to vím, patří to přece do základního vzdělání, ale jak to ví ona?

„Když budeš chvilku do písku syčet, srovná se sám,“ ujišťovala mě. „Musíš se jen strefit do rezonančního kmitočtu zrnek.“

„Pane Bože!“ vyjekl doktor Alexijev. „Odkud tohle vzala?“

„Chceš snad říct, že se strefuješ do rezonance zrnek písku?“ udeřil jsem přísně na dceru.

„Jo,“ přikývla. „Jde to.“

„Kdo ti řekl, že je něco takového možné?“

Pochopila, že se můj počáteční obdiv změnil ve výslech, nasupila se, ale nemlčela.

„Divím se, že to ještě nikoho nenapadlo,“ zavrčela nesouhlasně. „Být v tom písku cement, už by to nikdo nikdy nerozboural.“

„Tedy, jsem jenom doktor medicíny, žádný odborník na materiály, ale tohle je k neuvěření,“ připojil se ke mně Alexiev. „Kdybych toho kus nedržel v ruce...“

„Kluci, jdeme domů,“ obrátila se najednou na kamarády Adélka.. „Dnes už jsme si hráli dost a táta slíbil udělat fotky pro všechny.“

Pak se stalo něco, co mě mělo pár dalších dní či spíše nocí strašit.

Adélka prudce sykla.

Byl to podivný zvuk, jako kdyby nevycházel z úst dítěte. Byl v něm sykot rozzuřené kobry, šelestění přesýpacích hodin, položených na citlivý mikrofon naplno vytočeného zesilovače. Nebo jako když sklápěcí auto zvedne korbu plnou písku a ten se naráz vysype na zem.

To ale zdaleka nebylo všechno.

Účinky toho syknutí byly ještě děsivější než zvuk sám.

Monumentální hrad se bez nejmenšího varování sesunul v hromádku písku, nižší než jsem čekal. Stropy se propadly okamžitě a tenoučké stěny je následovaly. Úplná destrukce toho veledíla trvala méně než vteřinu. Teď teprve bylo jasně vidět, že uvnitř nebylo nic, co by stavbu podpíralo. Rozpadl se i padací most, ačkoliv vypadal z dálky dřevěně. Ani stropy nebyly z prkýnek, jak jsem si původně myslel, ale z písku, při jejich centimetrové tloušťce to bylo něco nepochopitelného.

„To jsi snad ještě nemusela, Adélko,“ mračil se doktor Alexijev. Místo filigránské věžičky měl v ruce také jen trochu písku, ale nevnímal to.

„V noci bude pršet a voda by to stejně zbořila,“ ujistila ho dcera.

„Ale přece... byl to nejkrásnější hrad z písku, jaký jsem kdy viděl,“ řekl šedovlasý doktor tiše. „Pane Mikeši, mohu si také zamluvit jednu sadu těch fotek na památku?“

Přikývl jsem bez jediného slova.

Pět autorů se okamžitě nadmulo pýchou, ale všichni byli i trochu smutní, to se dalo pochopit.

Děti ještě chvíli postávaly nad hradem. Josífek Mlynářů z trosek vyhrabal svého plastikového rytíře i s koněm a pak se všichni smutně obrátili k domovu.

Kupodivu žádné z dětí už nepromluvilo.

Já a doktor též.

Errata:

10.08.2021 21:16