Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vigův prsten

Následujícího dopoledne se nepřihodilo nic vážného, co by nás varovalo. Zkoumáním knihy jsme s Petruš strávili půl hodiny, pak jsme to současně vzdali. Kniha jako kniha.

Adélka se tentokrát přihrnula z pískoviště dřív než obvykle. Za ruku vlekla kamaráda a hned ve dveřích se nás pro jistotu zeptala, zda si ho může pozvat dál. Nebylo to poprvé ani naposledy. Jaroušek Vaňásků bydlel v sousedním vchodě, byl o půl roku starší než Adélka, setkávali se každý den na ulici, na pískovišti i ve školce. Petra Adélce návštěvu velkoryse povolila a obě děti zmizely v Adélčině pokojíku. Jen mě napadlo, že už za deset–dvanáct let budeme podobné návštěvy sledovat zrakem ostřížím, ale teď nehrozilo nic víc, než že se děcka pohádají.

Po půlhodině klidu a ticha náhle Petra zpozorněla.

„Poslyš, nezdá se ti, že jsou ty děti nějak moc hodné?“ zeptala se mě starostlivě.

Samozřejmě měla pravdu. Když jsou děti v tomto věku nezvykle ticho a neprojevují se, je nejvyšší čas zpozornět. Zvedl jsem se a šel se za nimi podívat, aby si mě nevšimly.

Oba seděli jako myšky u stolu. Měli tam křídou nakreslený kostrbatý plán města s domy a ulicemi, rozmístili na něm asi dvacet autíček angličáků a všelijak si je postrkovali. Adélka neměla nikdy zálibu v autíčkách, ale Jaroušek tím byl mezi dětmi známý, jeho tatínek mu jich prý pořídil už pěknou sbírku. Zlé jazyky tvrdily, že Jaroušek je jen kamufláž a tatínek si s nimi hraje častěji. I tak to ale někdy bývá.

Potichu jsem se vytratil, abych je nevyrušil. Normálně si hrály, to snad bylo v pořádku.

Když jsem to vyprávěl Petře, zpozorněla pro změnu ona. Dokonce si to nechala ode mě ještě jednou zopakovat.

„Poslyš, tebe vůbec nic nenapadlo?“ otázala se mě záludně, jak má ve zvyku, když přijde na něco, co bych měl podle ní pochopit taky a hned.

„Co mě mělo napadnout?“ opáčil jsem nejistě.

„Kolik jsi tam těch autíček viděl?“

„Vždyť říkám, asi dvacet...“

„A kdy si je tam donesli?“

„Asi hned když přišli,“ pokusil jsem se to vysvětlit.

„Přišli bez nich,“ tvrdila Petruš s určitostí. „Adélka nesla kyblíček, Jaroušek vůbec nic.“

„Nějak se tam ten autopark dostat musel,“ konstatoval jsem stručně, ale bez zájmu. Opravdu jsem netušil, že je to událost srovnatelná s nablýskaným UFO, nepohnutě visícím v pravé poledne třicet metrů nad koněm svatého Václava na Václavském náměstí v Praze.

„Musel se tam nějak dostat,“ potvrdila Petruš. „To beru. Jde jen o maličkost – jak? Sedíme tu přece oba dva a ani Adélka, ani Jaroušek pokojík neopustili. Kdo tam ta auta dostal?“

„Možná je měl Jaroušek u Adélky schované už z dřívějška.“

„Je vidět, kdo z nás dvou tam častěji uklízí!“ trvala na svém Petra. „Kam by to schovali?“

Abych poctivě udělal všechno, šel jsem pro jistotu za dětmi ještě jednou. Jaroušek byl už na odchodu a Adélka mu angličáky pečlivě rovnala do plastikové taštičky.

„Čí jsou ta auta?“ zeptal jsem se nevinně.

„Moje!“ vyhrkl Jaroušek s ostražitým postojem psíka, hájícího pracně vykňučenou kost.

„A támhlety?“ ukázal jsem na skříňku, kde leželo asi deset dalších.

„Ty jsou Adélky,“ odtušil Jaroušek.

„My jsme se o ně poctivě rozdělili,“ dodala Adélka.

„O co že jste se rozdělili?“ nechápal jsem okázale, až významně.

„O ty angličáky, tati,“ mávla rukou Adélka klidně. „Rozdělili jsme se o ně spravedlivě. Půlka je moje a půlka Jarouškova.“

„Nepochybuji o tom, že dělení spravedlivé bylo,“ nedal jsem se odbýt. „Zajímá mě, kdo vám je koupil, případně, kde jste je sebrali.“

„Nikde jsme je nesebrali,“ podívala se na mě uraženě Adélka. „Všechny jsem je poctivě sama vyčarovala.“

Pravda, tím mě důkladně zaskočila. Takovou odpověď jsem od ní na mou věru nečekal. Od koho se naučila tak rychle a pohotově lhát? Bude to souviset s její fantazií, utěšoval jsem se. Hráli si na čaroděje a ona se pořád ještě cítí ve hře.

„Vyčarovala?“ opakoval jsem významně. „Odkdy umíš čarovat?“

„Ode dneška,“ odtušila klidně.

„Tak mi něco předveď,“ poprosil jsem ji.

„A co bys chtěl, tati? Angličáka?“

„Třeba,“ opět bych smekl před její pohotovostí. Nabízet mi s vážnou tváří, že něco opravdu vyčaruje, kde na to proboha přišla? Začala se mi tu ale rýsovat nebezpečná hranice mezi nevinnou hrou a méně nevinným lhaním, kdy by měl každý rodič zpozornět.

Nebo jsem si to ještě v té chvíli myslel.

„Jakého angličáka chceš?“ vyptávala se dcera.

„Nějakého, to je jedno,“ odtušil jsem.

„Myslím, co to má být za typ?“ upřesňovala rychle. „Čarovat není jednoduché, jak si myslíš, tati. Musíš přesně vědět co chceš, jinak se nic vyčarovat nedá.“

„Tak třeba – autobus Škoda 706 RTO,“ napadlo mě.

Ten typ autobusů se už nevyrábí a na běžných linkách nejezdí, nepočítám-li pár dožívajících veteránů v majetku soukromníků, pěkný oříšek pro kouzelníky.

Adélka se zamyslela, ale nevyvedlo ji to zmíry.

„Jakou barvu má mít, tati?“ požadovala se další specifikace. Očividně zdržovala, aby oddálila okamžik pravdy.

„Červenou se dvěma krémovými pruhy po délce,“ odtušil jsem bez zaváhání, zvědavý na to, jak se tentokrát z neuváženého slibu vykroutí.

„Máš ho mít,“ přikývla a ukázala na stoleček.

Stál tam miniaturní červený autobus. Škoda 706 RTO se dvěma podélnými pruhy krémové barvy. Šokovalo mě to dokonale, sotva jsem zalapal po dechu.

„Jak jsi to udělala?“ vydechl jsem.

„Vyčarovala,“ opakovala unuděně. „Jak sis to přál. Nebo jsi myslel na něco jiného?“

Podala mi červený autobus. Dotyk chladného kovu mě vzpamatoval. Mechanicky jsem hračku obrátil a podíval se jí na podvozek. SKODA 706 RTO, Made in England. Proboha, která anglická firma si dovolila lisovat dokonalý kovový model českého autobusu, který se už dávno nevyrábí?

„Chceš ještě jeden?“

„Dobře, ale celý šedivý,“ přikývl jsem mechanicky.

A pak jsem to uviděl.

Netrvalo to ani čtvrt vteřiny. Kdybych mrkl, ani bych nepostřehl roj šedivých bodů, které na okamžik vyvstaly ve vzduchu, aby se tiše, bez jediného zvuku bleskurychle poskládaly do obrysu dalšího miniaturního autobusu, hned vedle předchozího. Podobný jev se světélkujícími body bývá vidět na obrazovce u počítačových animací, tam ale nejde o nic materiálního.

„Jak jsi to udělala?“ obrátil jsem se na Adélku přísně.

„Vyčarovala,“ odpověděla lakonicky a trochu zarputile.

„Dobře, ale jak?“

„Prstenem,“ přiznala nepříliš ochotně.

„Říkala jsi, že to je tajemství,“ obrátil se na ni vyčítavě Jaroušek.

„Tátovi lhát nechci!“ podívala se na něho nerozhodně. Skoro by mě tím dojala, protože tohle svědčilo o velké důvěře. Ale nemohl jsem to teď ocenit, čarování bylo na mě moc.

„Ukaž mi ten prsten,“ poručil jsem jí přímo.

Váhavě ke mně zvedla levou ruku. Na prsteníčku měla navlečený těžký zlatý prsten s velikým diamantem. Určitě bižuterie, pravý diamant téhle velikosti by měl cenu nejméně milion.

Netušil jsem, že ten kámen má ke sklu opravdu daleko a jeho cena by byla ještě větší.

„Čí je ten prsten?“ zamračil jsem se.

„Vigův,“ odtušila smutně. „No přece čaroděje Viga, ty jsi tu knížku nečetl?“

Aha, došlo mi. Arabela, Rumburak, čaroděj Vigo a jeho prsten.

„Kdo ti ho ale dal?“ pokračoval jsem ve výslechu.

„Včera večer jsem si ten prsten přála...“ fňukla Adélka. „Moc jsem si ho přála. A ráno jsem ho měla na prstě.“

„To ti mám věřit?“ obořil jsem se na ni. „V našem světě se nic neobjevuje samo od sebe.“

„Opravdu nelžu, tati,“ odtušila. „Je to snad kouzelný prsten, ten se může objevit sám od sebe. Kouzelné věci se přece objevují, viděl jsi to sám. Chceš ještě jednoho angličáka?“

Pomalu zatočila na ruce prstenem a na stole se objevil třetí autobus, tentokrát ve vojenské barvě khaki. Bylo toho na mě trochu moc. Adélka nelhala ani v nejmenším, ale co se tady dělo, bylo nad mé schopnosti pochopit. Připustit, že máme dceru čarodějnici?

„To se mi snad jen zdá!“ vzdal jsem výslech.

„Já už musím jít domů,“ hlásil se o pozornost Jaroušek. „Můžu přijít zítra zase?“

„Samozřejmě,“ přikývl jsem rezignovaně.

Donesl jsem autobusy Petře, ale nebyl jsem schopen přesvědčit ji, že je Adélka vyčarovala. Nejjednodušší důkaz, pozvat Adélku k předvedení, Petra prudce a nepochopitelně odmítla.

„Ty bys ji chtěl opravdu dostat do šoku?“ obořila se na mě.

„To jistě ne,“ odmítl jsem nařčení.

„Tak už o tom nemluv.“

„Jak chceš, ale...“

„Řekla jsem ti jasně, že o tom nechci nic ani slyšet!“ řekla Petra zvýšeným hlasem.

Diskuse tím skončila, protože k diskusi je třeba aspoň dvou. Petra další hovory na toto téma prostě ignorovala.

„Když ti je to jedno...“ ustoupil jsem a odešel do svého pokoje.

Jeden tichý večer za půl roku se dá vydržet.

Errata:

10.08.2021 21:16