Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Adélčino přání

Souseda Vaňáska, který nám příštího odpoledne zazvonil u dveří, jsme ještě nikdy neviděli tak rozčileného. Očividně nebyl schopen ze sebe vypravit ani slovo.

„Co se děje?“ zeptala se ho Petra klidně.

„Kde máte dítě?“ vyhrkl konečně.

Kdybych jeho projev charakterizoval výrazem zařval, odpovídalo by to emotivně, ale značně by to odporovalo hlasitosti vyjádřené v decibelech, soused totiž sotva sípěl.

„Adélku? Měla by být na písku!“ odtušila Petruš.

„Měla by být! Měla by být!“ opakoval po ní Vaňásko skoro nepříčetně. „Víte vy vůbec, kde vaše dcera lítá?“

Byl jsem k balkónu blíž, takže jsem se tam šel podívat. Každý člověk by měl občas ukázat dobrou vůli. Soused měl pravdu, Adélka na písku nebyla. Ale současně jsem nedaleko zaslechl její veselý smích.

„Slyším ji někde tady,“ uklidňoval jsem nahlas svou drahou polovičku.

„Někde tady! Někde tady!“ opakoval z chodby jízlivě soused jako papoušek. „Pořádně se po ní podívejte, ať to vidíte sám! Nekoukejte se po ní dolů, ale nahoru! A až ji uvidíte, nařiďte jí, ať nám okamžitě vrátí Jarouška.“

Pravda, Jaroušek byl Adélčin nejvěrnější kamarád. Že běhala s ním, na tom snad nebylo nic divného a v jejím věku snad ani nic pohoršlivého.

Vyklonil jsem je, abych je lépe viděl.

„Tati! Tati! To je krása!“ ozvala se Adélka.

Neviděl jsem ji, ale odněkud z výšky jsem jasně uslyšel její zvonivý hlásek. Podíval jsem se tedy vzhůru – a málem jsem přepadl přes zábradlí.

Adélka s Jarouškem seděli obkročmo na našem starém koštěti a kroužili s ním třicet metrů vysoko nad hřištěm!

Každého člověka by pojala závrať při představě čtyřletých dětí vznášejících se ve vzduchu jen tak, na ničem. V první chvíli jsem doufal, že buď omdlím, nebo se probudím. Pak jsem se naplno nadechl, ale před výkřikem mě zachránila vzpomínka na varování mé babičky.

„Nikdy nekřič na náměsíčného, když chodí po střeše, nebo na jiném nebezpečném místě,“ varovala mě kdysi se smrtelně vážnou tváří. „V klidu počkej, až sleze. Probudíš-li ho, zabiješ ho.“

Napadlo mě proto něco jiného.

„Adélko, svačinka!“ zavolal jsem co nejklidnějším hlasem, jakého jsem byl schopen. „Pojď domů a nenech tam zase kyblíček!“

Okamžitě jsem vpadl jako povodeň zpátky do bytu, abych Petře zabránil v údivu.

„Udělej něco k svačině!“ řekl jsem jí.

„Teď hned?“ podívala se na mě jako na cvoka.

„Prosím tě, neptej se a dělej!“

Cosi v mém hlase ji přinutilo zpozornět. Nejspíš jsem v té chvíli nevypadal příčetně, takže se omluvně podívala na Vaňáska a zabouchla mu nezdvořile dveře před očima.

„Co mám udělat?“ vyhrkla.

„Třeba chleba s čajem,“ navrhl jsem, co mě napadlo.

„Můžu k nám pozvat Jarouška?“ ozvala se Adélka.

Málem jsem padl naznak. Adélka s Jarouškem se přihrnuli z balkónu, Adélka tedy přistála přímo tam. Na úzkém balkóně, na ploše tři krát jeden metr. Nebydlíme vysoko, ale i druhé poschodí je slušná výška na to, aby si člověk při pádu zpřelámal všechny kosti.

„Jaroušek má jít domů,“ řekl jsem. „Už se po něm sháněl tatínek.“

„Jůžiš!“ zhrozil se Jaroušek. „Musím dom’, nebo bude sekec.“

„Možná ani nebude,“ uklidňovala ho Adélka. „A kdyby, stálo to za to, nebo ne?“

„Stálo,“ přikývl rychle Jaroušek, ale už se nezdržoval a vyrazil na chodbu. Jakmile za ním bouchly dveře, ozvalo se z chodby tlumené, ale bolestivé zakvílení. Adélka se tentokrát zmýlila, když kamaráda utěšovala předpovědí beztrestnosti.

„Kde je ta svačinka?“ starala se Adélka zamračeně.

„Umyla sis ruce?“ vzpamatovala se Petruš přísně.

„Hned, mami,“ odtušila Adélka a odšourala se do koupelny.

„Oni byli celou dobu na balkóně?“ sondovala Petra udiveně. „Že jsme o nich nevěděli!“

Několika kroky jsem byl na místě jejich předpokládaného přistání. Samozřejmě tam stálo naše už trochu ometené koště. Vzal jsem je do kuchyně jako corpus delicti.

„Když ti řeknu, co tam dělali, nebudeš tomu věřit,“ vzdychl jsem si.

„Co mohli dělat na balkóně, prosím tě?“

„Seděli na tomhle a lítali na tom,“ podával jsem jí koště.

„Mají to ale nápady!“ usmála se Petra. „Já když jsem byla takhle malá, vystačila jsem si se Šmudlou. To byla mrkací panenka, měla jsem ji skoro do svých patnácti let.“

„To nebyla hra!“ tvrdil jsem zarputile zadrhnutým hrdlem. „Oni na tom lítali doopravdy. Třicet metrů nad zemí. Máme zkrátka doma čarodějnici, chybí jí už jen černá kočka a havran.“

Že se i v tom mýlím, by mě nenapadlo. Nemohl jsem tušit, že Adélka má ve svém pokojíčku i tu černou kočku.

„Neblázni!“ ztuhla teprve teď Petruš. „Na koštěti? Ve výšce?“

„Před chvilkou jsem to viděl na vlastní oči,“ ujistil jsem ji. „Tedy, pokud po tomhle ještě budu vlastním očím věřit. Petruš, nedávno jsme s Adélkou zažili divoké věci, ale tohle je i na mě trochu moc.“

„Nedělej si...“ zbledla Petruš.

Chápal jsem ji, nevidět to na vlastní oči, taky bych tomu nechtěl věřit. Petra tomu ale uvěřila, jinak by tak nezbledla.

„Myslím to vážně,“ ujistil jsem ji. „Samozřejmě bych si přál, aby to byla halucinace, jenže drogy neberu a tohle vypadalo až moc reálně.“

Chvíli jsme se na sebe bezradně dívali, než mě napadlo logické vysvětlení. Mohlo a mělo mě to trknout už dřív, ale jako každý normální člověk jsem dokázal úspěšně potlačovat představy, které se mi nehodily do světonázoru. Let na koštěti byl ale poslední kapičkou, kdy míra přetekla.

„To určitě způsobila ta kniha!“ napadlo mě v náhlém osvícení. „Všechno přece začalo, když si ji přinesla. Kde ji má schovanou? Musíme se na ni podívat důkladněji, než nám z dcery udělá čarodějnici! Čarodějnice do našeho světa nepatří!“

„Zřejmě patří, když máš jednu doma,“ utřela mě Petruš k mému velkému překvapení.

„No a co má být?“ pokračovala, když jsem nebyl schopen popadnout dech. „Vysvětli mi dvě věci. Předně, kam se poděl tvůj materialismus? Jak můžeš se svým vědecko–skeptickým názorem něco takového tvrdit? A kdyby to nakrásně byla pravda, co je na tom zlého? Kromě toho, že ti to nejde pod nos?“

„Mohli spadnout,“ namítl jsem chabě. „Spadnout z té výšky, kde jsem je viděl, nezůstala by na nich jediná kost celá.“

„Připouštíš-li, že létali na koštěti, musíš připustit, že je tam mohlo něco přidržovat. Na koštěti asi normálně žádná stabilita nebude. Navíc to představuje asi tak dvacetinu problému. Mnohem víc je proti současné logice, vědě, zkušenostem i zdravému rozumu, že se dvě malá děcka vznáší ve výšce bez létacího aparátu, pokud koště neuznáme za regulérní letadlo. To mi vysvětli a pak se můžeme dohadovat o podružných detailech, jako je stabilita.“

„Já vím. Ale buď na to přijdeme, nebo...“

„Nebo nepřijdeme,“ dorážela na mě. „Říkáš kniha. Drželi jsme ji oba v ruce dost dlouho, ale na nic jsme nepřišli. Když si to vezmeš nezaujatě, nic zlého se nestalo. Co ta kniha vlastně provedla tak strašného? Naučila Adélku číst? I když se shodneme na domněnce, že za to může, není na tom nic zlého. Proč ti to tak vadí?“

„Adélka dokázala zpacifikovat nejdivočejší psy sídliště zpěvem.“

„Aspoň jí neublíží. Co s tím chceš dělat?“

„To přece evidentně porušuje přírodní zákony,“ zkusil jsem to jinak.

„Neporušuje,“ odrazila mě Petruš. „Přírodní zákony se porušovat nedají a ty to víš.“

Tím mě uvedla do zmatku ještě víc. Petra, ta přesvědčená zastánkyně paranormálních jevů a záhad, ctitelka Dänikena, se najednou zastává přírodních zákonů? Navíc proti mně, skeptikovi?

„Jak to, že neporušuje?“ vyjel jsem si na ni. „Zákon zachování energie, gravitační zákony, to všechno je nic?“

„Může se pohybovat na okraji našich vědomostí, anebo i za nimi,“ uklidnila se. „Co my jako lidstvo o přírodních zákonech víme? Známe jich sotva pár a děláme ramena, jací jsme páni tvorstva. Přitom nás dokáže vyvést z míry první jev, který nechápeme. Ve středověku by tě elektrická svítilna přivedla na hranici. Dnes o elektřině víme víc, ale vyvede nás z rovnováhy cokoliv jiného. Co víme o gravitaci a antigravitaci? Můžeš vyloučit, že ji tvoje vlastní dcera, a třeba nevědomky, neovládá? Příhodu se psy ti věrohodně a logicky vysvětlila psychorezonancí, kterou bys měl znát ze školy.“

„Psychorezonanci jsme se ve škole neučili, ale budiž,“ uznal jsem. „Snad aspoň nevidíš nic špatného na tom, když se tomu pokusíme přijít na kloub? Na to snad máme právo!“

„Ano, ale opatrně. Četla jsem kdysi povídku, ve které se do našeho světa dostalo omylem pár hraček od dětí z jiné civilizace. Aby to nakonec nebyl podobný případ!“

Znal jsem tu povídku Lewise Padgetta. Dospělí v ní dětem hračky sebrali, ale děti se toho už od hraček naučily tolik, že objevily cestu do té vzdálené civilizace a odešly tam. Zmizely, jako kdyby se rozplynuly. Nemá naše Adélka v ruce také takový klíč?

Adélka se zatím přihrnula z koupelny. Na svačinu bylo pozdě, na večeři brzy. Během našeho rozhovoru Petruš připravila čaj a mechanicky namazala krajíce. Posadili jsme se a chvíli bylo ticho, jak to má u stolu být.

„Můžeme se tě na něco zeptat?“ začala Petruš opatrně výslech, když mi dala najevo, abych byl zticha, že začne sama. Petruš málokdy dokázala dlouho chodit kolem horké kaše.

„Co bys chtěla vědět, mami?“ podívala se na ni dcerka tázavě.

„Co vlastně víš o létání na koštěti?“ začala Petra přímo.

„Je to úžasný, mami!“ roztáhla se tvář dcerky do širokého úsměvu. „Teď teprve vím, co asi cítí vlaštovky! Proč vlastně lidi nelítají, když je to tak děsně krásný?“

„Tak jsem to nemyslela,“ opáčila Petruš. „Nezajímají nás tvé pocity, chceme vědět, jestli víš, proč se vznášíš ve vzduchu a nespadneš.“

„No, to už tak jednoduché není,“ podrbala se roztržitě ve vlasech. „Když... já opravdu nevím jak začít. Nemůžu si pořád vzpomenout, jak se to řekne... u nás. Tedy česky.“

„Víš aspoň, jak se to řekne... anglicky?“ napověděl jsem jí.

„Cetlavi vuli inrybug zugr,“ odtušila klidně Adélka. „Ignu hrizunico pí zrk git hrizuniců.“

„Co to znamenalo?“ obrátila se Petruš nerozhodně ke mně.

Mě ale z těch slov přejel mráz po zádech.

„To nebylo anglicky!“ řekl jsem suše a nejspíš i trochu zlomeně. Až mě zvuk mých vlastních slov zarazil, jak prázdně najednou zněla.

„Anglicky to taky říct neumím,“ ujistila nás dcerka tak tiše, že jsme to sotva slyšeli. „To bylo řečí Zuazru.“

Ztuhl jsem ještě víc. Došlo mi, že to může být příčina všeho.

„Co je to Zuazru?“ chtěla vědět Petra, která se vzpamatovala dřív.

„Prostě Zuazru,“ pokrčila Adélka ramínky. „Nevím, jak jinak to říct. Tak se jmenují.“

„Kdo vlastně jsou ti Zuazru? Nějací lidé? Viděla jsi je?“ řekl jsem.

„Viděla jsem je jen v knížce,“ ujistila nás. „Nejsou to lidi jako my. Vypadají... ne jako my... Ale oni nepotřebují vypadat jako my...“

„Jak vypadali v té... knize?“ pokračovala v otázkách Petruš. Po straně mi ale dala energickým posunkem najevo, abych se jí do výslechu nepletl a mlčel.

„V knize vypadali gejli...“ vzdychla si. „Jak bych to... takový velikánský chlupatý míč!“

„Takový obrázek v té knize nebyl,“ nevydržel jsem a opět porušil Petřin zákaz. Petruš po mně loupla okem, ale nezdálo se mi, že bych něco pokazil.

„Asi tam v té chvíli opravdu nebyl,“ uznala Adélka. „Zamolxis, ta kniha, víš? Vypadá, jak chce sama vypadat. Jako pohádka o hobbitech, jindy o Arabele, někdy je to encyklopedie. Když je jako kočička, má takový měkký, černý kožíšek...“

„A ti Zuazru, jsou tady u nás na Zemi?“ naplno se zeptala Petruš. Také už pochopila, že to nebude nic jednoduchého a napadlo ji, stejně jako mě, odkud může vítr foukat.

„Jsou moc daleko, ani se jim k nám nechce. Doma u nich je jim líp,“ zesmutněla Adélka.

„Takže to jsou mimozemšťané?“ formuloval jsem to konečně bez obalu. „Víš aspoň, co tady u nás dělají?“

„Když říkám, že tu nejsou, můžeš tomu věřit,“ mračila se Adélka. „Poslali k nám jen knížky, Zamolxisy.“

„To je u nás těch knížek víc?“ pokračovala Petra.

„Tři,“ přikývla Adélka. „Hrají si s dětmi, povídají nám pohádky, někdy nám plní přání. My máme jednu a další jsou až někde na druhém konci světa.“

„To také víš od té knihy?“

„Přečetla jsem si to,“ přitakala Adélka. „Je to ale veliké tajemství a musela bych vás naučit řeči Zuazru, jinak si to ani nepřečtete.“

„Ty tu řeč znáš, kočičko?“ usmála se na ni Petruš. „Ale když je to takové velké tajemství, proč nám to prozrazuješ?“ napadlo ji hned.

„Protože právě to bylo moje největší přání,“ vyhrkla Adélka po krátkém zaváhání. „Nejvíc ze všeho jsem si přála, abych vám to směla povědět. Dlouho mi to Zamolxis nechtěla splnit, ale slíbila jsem jí, že určitě nic nezkazíte.“

„Co bychom mohli zkazit?“ vyhrkl jsem. Důvěra dcerky, vyjádřená jejím přáním zasvětit nás do tajemství, mě trochu potěšila.

„Vy velcí zkazíte všechno. Třeba právě teď, Jaroušek dostal nasekáno a musí klečet. Žádnou rošťárnu přece nevyvedl a nezdá se mi to vůbec spravedlivé! Proto mají Zamolxisy raději děti, než velké lidi,“ objasňovala nám bezelstně Adélka.

Že to nebude mít Jaroušek lehké, nám bylo jasné už podle sousedova sveřepého výrazu.

Exekuce hned na chodbě napovídala, že trest nebude malý ani spravedlivý, ale jak mohla Adélka vědět o klečení? To už zavánělo jasnovidectvím, ale ani tomu jsem se už nedivil.

„Třeba se o vás bojíme,“ obhajovala rychle nás dva i souseda Petra. „Víš jak byste dopadli, spadnout z takové výšky?“

„Mami, ty jsi nikdy v životě neletěla na koštěti, viď?“ usadila ji Adélka. „Jinak bys věděla, že spadnout s koštěte je asi jako... utopit se na Sahaře.“

„I na Sahaře jsou studny s vodou,“ podotkl jsem.

„Já vím, a kolem nich jsou oázy,“ přikývla Adélka. „Jenže tam jsou lidi a ti by snad nikoho utopit nenechali.“

Pokud by tě sami do studny nehodili, pomyslel jsem si pro sebe.

Následovali jsme raději dcerku do jejího pokojíčku, aby nás seznámila s knihou Zamolxis. Kniha ležela na svém čestném místě uprostřed hraček a byla nějak objemnější než dřív. Nevypadala ale jako Hobbit, Arabela ani jiná dětská pohádka, měla na deskách obrázky bombardérů všech dob, od prvních plátěných typů po nejmodernější proudové stroje. Ze všech se ale sypaly nějaké bomby. Titul knihy hlásal: „Dějiny válek na Zemi od starověku po dnešek.“

„Nezlob se, Zamolxis,“ oslovila knihu bezelstně Adélka.

Knihou to ani nepohnulo.

„Trucuje,“ vysvětlovala nám rychle. „Vždycky když takhle vypadá, trucuje. Nechce se s námi bavit. A přitom mi to slíbila!“

„Dělá to často?“ chtěla vědět Petra.

„Ani ne,“ zavrtěla střapatou hlavičkou Adélka. „Jen když jsem vám to chtěla povědět. Ale ona zas bude hodná. Určitě.“

„Třeba to dělá schválně,“ hádala Petra. „Chce nám dát něco najevo. Dějiny válek na Zemi... to by mohla být oprávněná výčitka celému lidstvu. Ta kniha má asi pravdu. Válkami se vyspělým kosmickým civilizacím chlubit nemůžeme.“

„Leda by ta kosmická civilizace byla válkychtivější než všichni naši vojevůdci od počátků světa do dneška,“ dodal jsem.

V té chvíli se cosi divného přihodilo. Ne s knihou samotnou, ale začaly se zvolna měnit knihy na stole, Arabela a Čapkovo Povídání o pejskovi a kočičce. Zčernaly, zmizely z nich obrázky. Na černých deskách zůstal stručný žlutý český nápis: „Poučte se!“

„Vidíte to?“ ukazovala nám vítězoslavně Adélka. „Zamolxis už se nezlobí!“

„Proč tyhle a proč obě stejné?“ nechápala Petra.

„To je jasné,“ zářila Adélka. „Ať si nemusíte koukat přes rameno.“

Vzal jsem přece jen do ruky knihu Zamolxis. Byla mnohem těžší, než když jsem ji měl v ruce poprvé. Pochopitelně, předtím to byla pohádková knížka, teď obrovská encyklopedie.

„Nech ji, tati,“ vzala mě za ruku Adélka. „Já to taky nemám ráda.“

„Co?“ nepochopil jsem to hned.

„To... uvnitř,“ řekla Adélka. „Je to opravdu ošklivé, horší než si myslíš. Je tam... hodně krve. Moc mrtvých... lidí...“

„A ty ses na to dívala?“ podíval jsem se na dcerku chápavě a trochu i soucitně.

Mlčky přikývla.

„Tohle se přece malým dětem neukazuje. Chápeš to, Zamolxis?“ oslovil jsem přímo knihu a položil ji na Adélčin stůl.

Kniha se začala zmenšovat a na jejím povrchu vybledly obrázky bombardérů. Nahradila je usměvavá tvář Arabely.

„To nestačí,“ trval jsem na odporu. „Je hezké, že Adélce pomáháš. Odpustil bych ti, že se nám pleteš do výchovy, co se vědomostí týče, možná máš lepší výsledky než my sami. Možná bychom ti měli být vděční, že naše dcerka vypadá o deset let starší než je, ale mám jednu důležitou otázku. Rád bych věděl pravý smysl toho, co děláš.“

„To ti můžu říct i já,“ navrhovala Adélka. „Zamolxis chce, abychom byli lepší.“

„Tobě to věřím, kočičko,“ obrátil jsem se na ni shovívavě. „Ale já bych se chtěl dozvědět od Zamolxis, co má s námi v úmyslu? Že disponuje nějakými úžasnými silami i znalostmi, to už víme. Že se snaží vychovávat naše dítě jinak než my sami, je také očividné. Zůstává mi záhadou, proč to dělá. Svět se nedá předělat tím, že sebelépe vychováme jedno dítě. Nebo se mýlím?“

Kniha neodpověděla, aspoň ne hned. Začala se ale pozvolna měnit. Vyrašila na ní srst, na stranách vyrostlo šest kočičích nožiček, tři a tři na každé straně. Začala se zužovat a na konci z ní vypučelo cosi podobného hlavě. Vlastně – ano, byla to hlava. Víc a víc se podobala veliké kočce se šesti nohama. Při bližším pohledu ale bylo vidět, že to stvoření má ke kočce daleko. Nejen šesti nohama, ale i tvarem uší navrchu hlavy. Dvě uši tam sice byly, ale kulaté a ne do špičky, jak je u koček obvyklé. Neseděly ani oči. Pseudo–kentauro–kočka měla tři oči uspořádané do trojúhelníku, prostřední bylo výš a vyčnívalo z hlavy. Do kočky jí navíc úplně chyběl čumáček a tlamička.

„Co se to děje?“ vyjekla Petruš.

„Nic moc,“ přiznala Adélka. Pozorovala tu proměnu s nefalšovanou důvěrou, jakou jsme my s Petruš rozhodně necítili. „Slíbila mi, že si s vámi promluví. Jako kniha přece mluvit nemůže.“

„Dobrá, chcete to vědět, máte to vědět,“ zasyčela na nás šestinohá černá kočka bez velikého nadšení a stočila se po vzoru koček do klubíčka, takže byste ji ze dvou metrů snadno zaměnili se skutečnou černou kočkou domácí.

„Ale nejprve se zeptám já vás,“ přednesla svůj vlastní dotaz. „Co si vy sami myslíte o vašich lidských dějinách?“

Bleskurychle jsem se zamyslel.

Ta kočko–kniha toho o nás, lidech Země ví více než my sami. Včetně těch stránek, za které se můžeme opravdu jen stydět.

„Jak se to vezme,“ řekl jsem. „Nemyslím si, že bychom měli být moc pyšní, ale na druhé straně se mi zdá, že se aspoň něco vylepšuje.“

„Jistě,“ přikývla hlavičkou kočka Zamolxis. „Římané vyvražďovali Kartágo měsíce, a jak se při tom nadřeli! Dům od domu vyvraceli dveře, každou oběť pracně probodli mečem. Ve třicetileté válce potřebovali žoldnéři na vyvraždění podobného města už jen den. Dnes pilot stiskne knoflík a celé město se naráz promění v hromadný hrob. Máte v tom úchvatný pokrok!“

Jízlivá tedy byla, jen co je pravda! Co jí na to říct?

„To si z nás ale bereš jen to nejhorší,“ přikývl jsem.

„Máte snad něco lepšího?“ jemně ironicky podotkla Zamolxis.

„Nejsou na světě jen vojáci, vrazi a násilníci,“ zkusil jsem to.

„Jistě,“ přikývla kočka. „Jsou i menší darebáci. Menší vrahové, co jiným poškozují obličeje, malí i velcí zloději a zlodějíčci, nebo aspoň hulváti...“

„Nemáme jen takové,“ namítl jsem. „Máme přece i vědu, umění...“

„Jistě,“ přikývla kočka. „Bez vědy byste atomové bomby neměli. A vaše umění? Řekněte mi upřímně, jak dlouho vydrží vaše slavné hudební skupiny dávat lidem své vrcholné umění? A jak se rozcházejí? V hádkách a nenávisti, jen co ze svého umění vytloukly dost peněz! Kolik hudebních skupin propadlo drogám? Umělec, který zemře na otravu alkoholem, nebo se v opilosti zabije v autě a ještě přitom zmrzačí jiné, snad není vhodným příkladem pro děti, nebo ano?“

„Nejsou všichni takoví. Máme i jiné,“ trval jsem na svém.

„Vždyť já vím všechno,“ připustila kočka. „Chcete-li upřímnost, budu muset chválou hodně šetřit. Celé lidstvo je nešťastný výtvor. Moc jste se nepovedli, to vám tedy řeknu.“

„Odporovat ti nebudu,“ vložila se do diskuse Petra. „Ani mně se všechno nelíbí. Co tu ale děláte vy? Ty jsi nějaká... sonda zkoumající lidstvo?“

„Taky trochu,“ připustila kočko–kniha. „A nejen to.“

„Učíte nám dítě,“ přikývl jsem. „To je záslužné, ale žádnou díru do světa tím neuděláte.“

„Nejsme od toho, abychom vás předělávali,“ prskla kočka. „Máme povolené jen malé zásahy, které se globálně neprojeví.“

„Proč nezasahujete víc?“

„Kdysi jsme to dělali,“ připustila. „Nemělo to efekt a když ano, nebyl kladný, rozumíme si?“

„Takže spíš záporný...“

„Spíš záporný,“ připustila. „Jste prostě hrozní. Cokoliv jsme vám dali, až na pár dětí, které si naší výchovy vážily, všechno jste obrátili ve zlo. Dokonce ani výchova dětí nebyla bez problémů.“

„Asi jste to vzali za špatný konec,“ nadhodil jsem.

„Všechno má svůj konec, jitrnice dva,“ filosofovala kočka. „Potíž je v tom, čím se ty konce liší. U jitrnic je jeden jako druhý.“

„Lidé nejsou jitrnice,“ namítla jemně Petra.

„Jistě ne,“ neodporovala jí kočka. „Lidé mají konců víc, ale kdo vyniká, dopadne špatně.“

„Všichni?“ zpochybnila to Petra.

„Většina,“ ustoupila trochu kočka. „Velká většina lidí žije ze dne na den, jen málo má nějaký slušný cíl. Neříkám, že se takoví nedají vypátrat, dnes jich je dokonce více než dřív, ale... nic moc. Na tak velkou populaci, no, katastrofa ani není moc silné slovo. Zkazíte, co se dá.“

„A ta většina vás nezajímá?“

„Upřímně řečeno ne,“ přisvědčila kočka. „Ta většina se nemění už třicet tisíc let. Snahou většiny je být najedený. To se dá pochopit, hladový člověk musí nějaký čas věnovat shánění něčeho k nasycení, teprve najedený má náladu dělat něco navíc, ale kolika lidem jídlo úplně stačí ke štěstí? Najíst se, zalehnout k televizi, případně jen tak do stínu pod palmou, a dost. S pitím je to ještě horší. Vodu pijete jen na žízeň, ale alkohol do bezvědomí. A co dál? Sex? Z toho si děláte kšeft nejhoršího druhu. Většině lidí stačí jíst, pít, ačkoliv hlad ani žízeň nemají, a neuvěřitelně žvanit... Tady to máte pohodlnější, nemusíte se jako vaši dědové trmácet do hospod, opíjíte se pohodlně doma a zvolna přitom ztrácíte schopnost domluvit se. A bez toho nikdo nic nevymyslí.“

„Nejsou všichni lidé takoví,“ podotkla Petra jemně.

„Já to přece vím,“ ujistila ji kočka. „Pravda, ještě nedávno, tady jste to nazývali Třicetiletá válka, byli v celých Čechách všeho všudy tři lidé, kteří za něco stáli. Dnes jich najdu možná deset. Vzhledem k tomu, že tu je lidí desetkrát víc, je to vlastně horší.“

„To snad nemyslíš vážně,“ zamračila se Petra. „Že je v Čechách jen deset inteligentních lidí? To už nám ubližuješ! Máme přece vysoké školy, divadla, umělce, hudebníky, to ti nestačí?“

„Nestačí,“ odtušila kočka. „Odmysli si všechny, co to dělají pro peníze a ne pro radost jiným. Vždyť se hádá i Filharmonie, která má mít dávání radosti jako hlavní krédo. A o co se vážení páni hudebníci hádají? O peníze! Ostuda!“

„Člověk nějak žít musí,“ přešla Petra ihned do obrany.

„Jistě,“ přitakala kočka. „Jen byste neměli pořád oslavovat zlatá telata, nebo jak tomu právě říkáte. Což o to, Čechy ještě ujdou, jinde to bývá horší. Ne že by si Češi vážili života víc než jiní, ale aspoň těm druhým méně škodí.“

„Vidíš, a já jsem myslela, že nás Čechy nemáš v lásce.“

„Já nemám v lásce nikoho z lidí,“ podotkla kočka, „A pokud láskou myslíte sex, ten mě na vás láká ze všeho nejméně.“

„Nesmíš lásku omezovat na sex,“ vyčetla jí Petra. „Existují i jiné druhy lásky. K některým se sex ani nehodí.“

„Já to vím,“ souhlasila kočka. „Opravdové a nevypočítavé kamarádství, láska dětí k rodičům a naopak. To přece znám. Mě na tom mrzí jen, že toho máte, jak sami říkáte, jako šafránu.“

„Já vím,“ přikývla Petra. „Máme ještě hodně co zlepšovat.“

„V současnosti se to spíš zhoršuje,“ povzdychla si kočka otráveně. „Tady u vás to není nic moc, ale jinde je to ještě horší. Například nedávno Německo. Lidi tam uvěřili, že musí být lepší než ostatní. Už to byla hloupost, navíc to jejich vědci hloupě zdůvodnili, ale oni si z toho vyvodili, že ostatní jsou horší, takže nemají ani právo na život. Příšerný národ!“

„Neměla bys jim křivdit,“ zastala se našich sousedů Petra. „Jednak dnes už nejsou takoví, ale i v té nejhorší době tam bylo dost lidí, kteří s tím nesouhlasili.“

„Moje chráněné dítě tehdy žilo v Bavorsku,“ odtušila kočka. „Tam to bylo doslova příšerné. I malé děti hajlovaly, ani nevěděly, co to znamená... Až jsem musela rodičům té dívčiny zfalšovat dokumenty a všem se podařilo utéci do Čech. Když později vyrostla, nebyl pro mě důvod vracet se do Německa. V Německu nebylo v tom hnusném čase jediné dítě hodné naší pozornosti. Našlo se tam pár výjimek, ale kdo nesouhlasil s Hitlerem a jeho partají, zpravidla neměl děti a s dospělými zásadně nejednám. I tady v Čechách mě z několika rodin vyštvali, devětkrát mě dokonce hodili do kamen. Oheň mi neublíží, ale nemám ve zvyku vracet se na takové místo. S dnešními Němci máte pravdu; nejsou takoví, podruhé se snad na stejnou pitomost nachytat nedají, ale nepopřete, že se pořád považují za něco nóbl. Hanba mluvit! Myslíte si, že vás cizince budou brát jako sobě rovné? Jděte si to zkusit! Výjimky snad najdete, ale drtivá většina to nebude.“

„Cizinců se trochu straníme i my Češi,“ řekla Petra sebekriticky.

„Straníte se,“ souhlasila kočka. „O některých si dokonce myslíte, že jsou méně kulturní než vy, což je taky hloupost, ale spíš se jich bojíte, než abyste se nad nimi vyvyšovali. To je, jak tomu sami říkáte? Mezi slepými jednooký králem?“

„Německo byl odstrašující případ, ale vážně si myslíš, že to jinde nebylo a není lepší?“

„Na mnoha místech to bylo a je horší,“ prskla kočka zlostně. „Často ve svých dětech nenávist pěstujete dříve než abecedu. Někteří i tu abecedu vynechají a zůstanou jen u nenávisti. S takovými je to nejhorší.“

„Ty přece naučíš číst i malé děti,“ nesouhlasila Petra. „Nepotřebuješ, aby byly gramotné. Adélka byla na gramotnost také ještě malá, když jsi s ní začala.“

„Naučím vědomostem, neodnaučím nenávisti, k čemu to bude?“ opáčila kočka. „Nenávistný vědec je stokrát horší než nenávistný pastevec. S mnoha lidmi je škoda ztrácet čas.“

„Co vlastně s těmi dětmi děláte? Naučíte je nevídaným vědomostem, budiž. Co s nimi bude, až vyrostou? Opustíte je a najdete si jiné? Kdyby tomu bylo tak, jak říkáš, musely by v tomto světě žít stovky a tisíce géniů. Kde jsou?“

„Někteří se dostali do dějin, pár jich tu ještě máte,“ prskla kočka. „Třeba takový Leonardo da Vinci, abych nejmenovala živé, mohlo by jim to uškodit, genialita se v tomto světě neodpouští....“

Chvilku jsme mlčeli.

„Na tom se mi něco nezdá,“ pokusil jsem se vmísit do debaty. „Leonardo da Vinci byl génius, ale jen na úrovni své doby. Proč jste ho nenaučili zacházet s elektřinou, proč jste ho nenechali stvořit parní stroj? To jste přece už v té době museli umět.“

„My ano, ale doba k nim nedozrála,“ vysvětlovala kočka. „Leonardo měl větší znalosti než jsou vaše současné, ale slíbil, že nebude používat nic, co nebylo v jeho době známé. Za druhé neměl technické zázemí a konečně si to ani nemohl dovolit, skončil by na hranici. Byl to od něho těžký oříšek nepřekračovat možnosti své doby a přitom něco dělat. Stejně jako jiní. Myslíte, že Einstein neznal víc než relativitu? Znal, ale směl uveřejnit jen to, co bylo tak jako tak na spadnutí. Kdyby ji nezveřejnil on, přišel by na to jiný. I tak předběhl dobu a výsledek? Hirošima, Nagasaki, tisíce úplně zbytečných atomových pokusů, radioaktivita ve stratosféře... Bál se, že Němci dobudou svět a přimlouval se v Americe za vývoj atomové bomby. To rozhodně dělat neměl, pak to nedokázal zastavit, ani když jiné vědce osobně přemlouval, aby dali od atomu ruce pryč...“

„Co vlastně chcete?“ vybuchl jsem. „Udělat z Adélky geniální dítě a pak jí nedovolit projevit se, to přece nedává smysl! Není to marná práce? Vždyť vy ty nadané jen trápíte!“

„Jak se to vezme,“ podotkla kočka klidně. „Většina námi vychovaných dětí tu nezůstane a dá se k nám. Když říkám většina, našly se jen dvě výjimky. Někteří vydrží odmítat krátce, jiní déle, ale nakonec naši nabídku využili skoro všichni.“

„Nabídku?“ reagovala živěji Petruš. „Jakou nabídku? Dát se k vám? Snad ne odejít s vámi? A nedali jste ji nakonec naší Adélce také?“

„Vaše dívenka je výjimka,“ utrousila kočka. „Podivná výjimka. Nic jsme ji ještě nenabízeli. Malým dětem k nám pomáháme jen když je vy dospělí nebezpečně pronásledujete. U ní to tak není. Ona chce jít sama, hned, ale s vámi. Je to velice ojedinělý případ.“

„Opravdu?“ podívali jsme se oba, já i Petruš, na Adélku.

„No... nechtěla jsem jít hned,“ vytáčela se. „Nejprve jsem chtěla, abyste věděli.“

„A kdybychom nesouhlasili?“

„Určitě budete souhlasit,“ podívala se na nás nevinně. „Vždyť je tam u nich krásně... a taky bych se chtěla na něco zeptat pana Einsteina a pana Fausta...“

„Fausta?“ nevěřila svým uším Petra.

„Vy neznáte Fausta?“ podivila se Adélka. „Doufala jsem, že je známější, ale jestli ho vážně neznáte... žil přece také v Praze a když ho překvapila Inkvizice, zmizel jim dírou ve stropě... pak se tvrdilo, že ho odnesl čert... Že ho tam máte?“

„Johannes Faust u nás skutečně žije,“ potvrdila jí šestinohá kočka neochotně. „Bylo to velice schopné, vy byste řekli nadané dítě. Dlouho naši nabídku odmítal, chtěl si udělat jméno už na Zemi. Kvůli oficiálnímu titulu vystudoval na universitě, myslel, že mu to otevře svět. Vystudoval snadno, znal toho víc než učitelé, mohl by jim přednášet. Jako dospělý se ale dostal do sporu s Inkvizicí. Žádný div, stačilo ukázat, že umí víc než oni a nakonec mu nezbylo, než se... přestěhovat.“

„A na co se ho chceš zeptat?“ obrátila se Petra na Adélku.

„Dělal zajímavé výzkumy s biologickou entropií,“ odvětila dcerka nepříliš ochotně. „To je hodně starý problém.“

„Ano, ale na Zemi je to dosud mimo okruh povolených znalostí,“ doplnila ji kočka. „Kdyby přijal naši nabídku dřív, nemusel by se vůbec snažit, my ten problém máme vyřešený už dávno.“

„Ale jen na Zuazru,“ namítala Adélka. „Přitom tady by to bylo...“

„Už jsem ti dvakrát vysvětlovala, že by to znamenalo zkázu,“ napomenula ji kočka. „Tyhle vědomosti se na Zem nehodí.“

„Biologická entropie je ale strašně důležitá a vy ji využíváte...“

„Využíváme,“ souhlasila kočka rychle. „Využíváme i energii, která by ze Země udělala černý škvarek. Víš, jak dopadla štěpno– a termojaderná.“

„Já vím,“ posmutněla Adélka. „Když ale...“

„Poslyš, Adélko, dělám pro tebe jednu výjimku za druhou, ale všechno má své meze,“ sykla na ni kočka varovným tónem, jaký u pozemské kočky předchází seknutí drápky. „Vyhověla jsem ti víc než jiným, respektuj chvilku ty mě a snaž se, nemáš moc času.“

„Já vím, víc pro mě udělat nesmíš,“ souhlasila Adélka nerada.

Kočka se na stole protáhla a rozplacatěla. Hlavička a nohy zmizely, chlupy se přitiskly k sobě a rozpustily. Na stole opět ležela tlustá kniha o dějinách válek na Zemi.

„Nezlob se, Zamolxis,“ odprošovala ji Adélka.

Kniha se ani nepohnula.

„Já vím, zase je to na mně...“ vzdychla si Adélka.

Než jsme stačili s Petruš dohodnout, Adélka si nás s prstem na puse odvedla do kuchyně.

„A teď to víte,“ vzdychla si s trpitelským výrazem v kulaté tvářičce. „Tajemství je venku.“

„Cos’ to na nás ušila, čečetko naše?“ podívala se na ni přísně Petra.

„Výjimku, jaká ještě nikdy na světě nebyla,“ řekla Adélka. „Přesvědčila jsem Zamolxis, aby mi ji vymohla. Zbývá mi jen jedno. Přesvědčit vás dva, abyste tam šli se mnou.“

„Ale kam? Víš ty vůbec, co chceš?“ peskovala ji Petruš.

„Vím, maminko,“ řekla Adélka a podívala se jí do očí. „Zuazru je hodně daleko, ale je tam krásně, věř mi.“

„Jak to můžeš vědět?“ namítl jsem.

„Vím to, tati,“ obrátila se na mě. „Víte přece, že vím víc, než je obvyklé, to musíte uznat, i když vypadám pořád jako malá. Nebo o tom ještě pochybujete?“

„O tvých vědomostech pochybovat nebudeme,“ řekl jsem. „Něco jiného jsou ale vědomosti a něco jiného životní zkušenosti.“

„Vlastní zkušenosti nemám,“ přikývla vážně. „Ale kdybych nebyla pod vlivem Zamolxis, mohla bych se s vámi bavit na úrovni? Uznejte, že malé holčičky takhle nemluví. Nemohli byste mě srovnávat ani s patnáctiletými slečnami, nestačily by mi. Maminko, tatínku, vy to nechápete?“

„Chápeme,“ přikývla Petra vážně. „Jsi pořád naše malá Adélka, ale rozumnější než se dalo čekat. Ale uvaž, víš co to je cesta na kdovíjak vzdálený svět? To není jako cesta k babičce.“

„Na rozdíl od vás si to představit dovedu,“ trochu se usmála. „Šest tisíc osm set dvacet sedm světelných let je opravdu dál než napříč Prahou. Nebude to cesta na týden, to je samozřejmé. Ale na druhé straně, která cestovní kancelář vám něco takového nabídne? Žádná!“

„Nejde o cestovní kancelář,“ namítal jsem. „Bude to stát za to? Jak se zdá, dovolená na tu cestu stačit nebude. Musel bych nejspíš opustit zaměstnání, které mě docela baví.“

„Jde ti o zaměstnání, nebo o mě?“ podívala se na mě ukřivděně.

„Jistě víc o tebe,“ přibrzdil jsem ve výčtu nesnází. „Jde ale také o to, co s námi bude, až se vrátíme. Jestli se v tomhle světě dokážeme znovu uchytit... a tak.“

„Až se vrátíte, nebudete mít nikdy v ničem nouzi.“

„Jak to můžeš vědět?“ zděsila se z té neochvějné jistoty dítěte Petra.

„Jde-li vám o věci, které se dají koupit, nemějte obavy,“ ujistila nás Adélka.

Natáhla ruku a na stole mezi námi zavířily žluté jiskřičky. Tentokrát se neposkládaly do tvaru angličáku, ale do cihličky zlaté barvy se šikmými boky a s vyraženým puncem.

„Za tohle si můžete koupit vlastní dům,“ ujistila nás. „Nebo spíš palác.“

Zamrazilo mě. To už opravdu nebyl kovový angličák. Věděl jsem, že to dokáže, ale proč si, proboha, vybrala zlato?

Petra se pro cihličku natáhla, ale nemohla ji uzvednout. Těžké zlato klouzalo, nedalo se nijak uchopit. Petra nakonec cihličku přesunula na kraj stolu, aby ji mohla vzít do ruky.

„Panebože, má nejmíň tři kila,“ vydechla údivem.

„Čtyři,“ opravila ji Adélka s jistotou. „Chcete jich víc? Dvě, tři, deset?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Přesvědčila jsi mě.“

„A zaměstnání? Vážně chceš, tati, celý život chodit do kanceláře? Nechceš se raději naučit to co já? Protože to k tomu patří, rozumíš?“

„To jakože se máme naučit čarovat?“ pochopila spolu se mnou Petra, jen to vyslovila dřív než já, až mi nezbylo než mlčet, abych to jen neopakoval.

„Jistě,“ přikývla. „Stačí jediné, svolit a jít se mnou. Další možností je odmítnout a zůstat tady. Není všechno tak jednoduché, jak se zdá. Mě by Zamolxis začala přemlouvat až za patnáct – dvacet let. Zamolxis to tak dělají a já tu možnost dostanu. Odolat takovému pokušení je prý velice těžké a dokázali to jen dva. Ale pro vás ta možnost platí jen omezenou dobu. Buď vás přesvědčím hned teď, nebo ji nedostanete nikdy. Maminko, tatínku, opravdu vás prosím, rozmyslete si to. Pro vás dva je ta nabídka jedinečná a neopakovatelná. Je to víc než vyhrát miliardu dolarů v loterii.“

„To bychom si opravdu měli rozmyslet,“ zarazila se Petruš.

„Nemáte k tomu čas,“ ujistila nás dcerka. „Ta nabídka platí ještě hodinu. Pak Zamolxis zmizí a nikdy víc ji už neuvidíte. Mě ze své přízně nevynechá, ale pro vás dva by to byl konec nadějí. Musíte se teď rozhodnout, oba a dobrovolně. To je ta podmínka. Strašně tvrdá, ale to jen vyvažuje neobvyklost výjimky, jakou jsem vám vymohla.“

„Jen hodinu?“

Jestli jsem vypadal stejně vytřeštěně jako Petruš, nevím. Ale bylo to velice pravděpodobné.

„Když to chcete vědět, lhůta je kuyl, desetina dne na Zuazru, asi dvě hodiny a dvacet minut. Jen po tu dobu smí Zamolxis ukázat kouzla jiným lidem než chráněným dětem. Větší část lhůty ale uplynula, když jsme se všichni se Zamolxis dohadovali.“

„Za hodinu, to se nerozloučíme ani s babičkou?“ nadhodila Petra.

„Můžete babičce zatelefonovat,“ navrhla jí vážně Adélka. „Nechte jí tady v tašce tu zlatou cihlu jako náhradu. Všechny ostatní věci nemají cenu, musíte je obětovat. Věřte mi, kdyby to šlo, vymohla bych výjimku i pro babičku, ale víc mi ani Zamolxis splnit nemůže...“

„Ale zaměstnání... měl bych tam aspoň...“ začal jsem...

„Nic nezařizujte,“ zarazila nás Adélka. „Tati, mami, prosím vás, půjdete se mnou? Jestli ano, nestarejte se o nic, všechno už jsem vymyslela.“

Podívali jsme se na sebe s Petruš.

Nejprve bezradně, ale pak se Petře mihl po tváři náznak úsměvu. Nepotřeboval jsem, aby víc říkala. Bylo to neuvěřitelné, překvapující, strašně nakvap, ale věděl jsem, že jsme se shodli.

Přikývl jsem.

„Vypadá to jako skok do tmy, ale ať je po tvém,“ řekla Petra Adélce za nás oba.

„Já věděla, že budete souhlasit!“ rozzářila se Adélka, jako když byla roční batole, viděla mě brát si čepici a věděla, že spolu půjdeme ven.

„Zavolejte babičce, aby sem přijela,“ pobízela nás. „Uvažte ještě, co si vezmete. Nemáte na to moc místa, všechno se musí vejít do tří batohů. Bránou projdeme jen s tím, co budeme mít u sebe. Nemá smysl brát si tam věci, které se dají vyčarovat až na místě.“

„A co tedy?“ podívala se na ni bezradně Petra.

„Třeba album,“ poradila nám Adélka. „Všechno kromě vzpomínek se dá nahradit. Vezměte si hlavně nějaké památky, třeba i bezcenné tretky. Tam se hodnoty otočí, uvidíte.“

Mrknutím jsme si s Petrou rozdělili úlohy. Já jsem šel k telefonu zavolat tchýni. Vyřídil jsem jí obvyklý pozdrav a připojil prosbu, aby k nám co nejdřív přijela, že musíme narychlo odcestovat. Petra se zatím vrhla ke skříni, kde jsme schovávali fotoalba a podobné věci. Jen na okamžik se odtrhla, aby přesvědčila máti, že je všechno pravda a nevymýšlím si.

„Dostali jsme nabídku, jaká se nedá odmítnout,“ ujistila ji. „Ne do Ameriky, něco lepšího. Nemáme čas na vysvětlování, jedeme hned. Ne, žádný podraz, aspoň to tak nevypadá. Prosím tě, mami, přijeď sem. Kdybys nás tady nezastihla, klíče od bytu máš. Všechno co máme, je ode dneška tvoje. Ano, všechno. Co s tím uděláš, necháme na tobě. Ten byt budeš muset pustit... Opravdu nám na něm přestalo záležet. Na stole najdeš peníze a nějaké cennosti, ne, nebudeme je už potřebovat, jsou tvoje. Něco tě tu překvapí, uvidíš sama, jinak by to nebylo překvapení. Aspoň pochopíš, proč tak nahonem. Přijedeš? Musím ještě balit na cestu, jedeme moc narychlo. Tak pá.“

Přinesl jsem dva batohy a Petra začala dovnitř skládat, co jí přišlo pod ruku. Alba, fotografie, rodinné památky. Chtěl jsem vzít alespoň pár knih, ale Adélka mě vzala za ruku a ujistila mě, že veškeré knihy patří mezi věci vyčarovatelné a tudíž zbytečné.

„Co tedy?“ zeptal jsem se jí.

„Nech to na mámě, ta bude vědět,“ přivinula se ke mně Adélka.

Ano, byla to pořád naše malá holčička, ačkoliv hovořila a jednala, že jsme ji chtě nechtě brali ne jako dítě, ale za rovnocenného partnera. Jako kdyby jí nebyly čtyři roky, ale aspoň dvacet.

„Já jsem tak šťastná, tati!“ řekla Adélka. „Trochu jsem věřila, že vás přemluvím, ale trochu jsem měla i strach, že couvnete.“

„Jela bys tam i bez nás?“ zeptala se jí zkoumavě Petra, přinášející z kuchyně v košíku naše rodinné památky, dosud vystavené za sklem.

„V takovém případě ne,“ ujistila nás oba rychle. „Aspoň ne hned. Jednou bych tam určitě odešla, ale bez vás by to určitě nebylo ono...“

Pomáhal jsem Petře balit. Adélka nás občas zarazila. Nebudeme potřebovat kapesníky, holící strojek ani kosmetiku. Peníze jsme dali s krátkým vysvětlením pro babičku do tašky ke zlaté cihle.

„No, jestli si myslíš, že už to bude všechno...“ uzavřela to Petra s tázavým pohledem.

„Ještě musím udělat dusoi...“ vyvinula se mi z náruče a postavila se proti nám. Ucítil jsem závan horka a cosi mě popostrčilo o krok dopředu, blíž k Adélce.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak Petruš také popošla. Současně jsem ale viděl, jak moje drahá polovička vykročila – sama ze sebe. Prostě se rozdvojila. Ačkoliv jsem si okamžitě promnul oči, přeludy nezmizely. Vedle mě stály dvě Petry. Otočil jsem se k nim a až teď jsem spatřil sám sebe.

Stáli jsme jako solné sloupy a nemohli pochopit, co se děje. Mnul jsem si oči, jedna Petra také. Mé druhé já a druhá Petra stáli klidně.

„Co je to?“ obrátil jsem se na Adélku. Teprve teď jsem si všiml, že i ona tu stojí ve dvojím provedení.

„To jsou dusoi,“ mávla rukou Adélka, stojící krok před tou druhou. „Nevšímejte si jich, jsou to jen figuríny, i když se nám podobají. Jsou tu proto, abychom nezmizeli příliš záhadně. Už jsem je, jak bych to nejlépe řekla, naprogramovala. Jděte, dusoi!“

Až teď se tři nehybné figuríny pohnuly. Obešly nás jako překážky v cestě, ani se po nás neohlédly a nejistým krokem zamířily hlavními dveřmi z bytu. Můj dvojník přitom prkenně hrábl po klíčích od garáže a auta na háčku u dveří. Jejich pohyby se ale rychle měnily, toporný krok se stával přirozenější a vláčnější. Po schodech už se pohybovaly k nerozeznání od nás.

„Kam vlastně jdou?“ vyhrkla Petra.

„Zabít se,“ odtušila Adélka tak klidně, až jsem se otřásl.

„Adélko!“ napomenula ji Petra a zamračila se. „To snad ne!“

„Vážně,“ pokračovala dcerka bez nejmenšího vzrušení. „Nelitujte je, vždyť jsou to figuríny. Jak bych to řekla, česky to slovo neexistuje, jako je fotografie obrazem světla, jsou tihle obrazem hmoty. Nejsme to my, jen naše neživé stíny.“

Dole se ozvalo startování motoru.

„To bylo naše auto!“ vyjekl jsem dost vyděšeně.

„Dusoi je rozbijí,“ vzdychla si Adélka. „Pamatuješ se, tati, na ten kamenolom u cesty, kudy jezdíme za strejčkem? Říkal jsi, že je to tam špatně označené a jednoho krásného dne tam někdo i s autem spadne. Snad tam teď dají nějaká pořádná svodidla...“

„To myslíš vážně...?“ nedokončil jsem to.

„Auto je jen věc. Na věcech ani na figurínách nám záležet nesmí. Mohu jich vyčarovat kolik chci. Dusoi jen vypadají jako lidé, ale nejsou to lidé. Mohla bych udělat jakékoliv, ale vzala jsem si formu od nás, je to tak jednodušší.“

„Proč to s nimi provádíš?“ mračila se Petra.

„Chceme zmizet ze světa a nesmí to vypadat záhadně,“ opakovala Adélka. „Za hodinu přijede babička. Odveze si cennosti, co jste pro ni připravili. Potom byt zapečetí policie a pak už to půjde, jako kdybychom se my tři zabili v autě. Dusoi nejsou lidé, ale po havárii je nikdo od lidí nerozezná. Vymyslela jsem to dobře?“

„Jako v nějaké hodně morbidní detektivce,“ podotkla pořád ještě otřesená Petra.

„Už mi aspoň věříte, že nepotřebuji vlastní životní zkušenosti?“

„Věříme,“ přikývl jsem rychle. „Co bude dál?“

„Vezmi si, tati, batoh na záda a jdeme za Zamolxis,“ pobídla mě.

Vlísala se mezi nás, aby nás mohla vzít za ruce. Tak jsme všichni tři vstoupili do dětského pokoje. Kniha ležela na stole a vypadala přesně tak, jak jsme ji viděli prvně. Na obálce cizí krajina a anglický nápis: J. R. R. Tolkien, The Hobbit or There and Back Again, ale když jsme vstoupili, rychle se přímo před námi opět proměnila v šestinohou mimozemskou kočku.

„Gratuluji ti, Adélko,“ oslovila dceru. „Rodiče tě mají opravdu moc rádi.“

„Říkala jsem ti to,“ usmívala se dcerka. „Naši nic nezkazí.“

„Dobrá, sliby se mají plnit. Když už jste připraveni, jděte tam.“

„Děkuji, Zamolxis!“ skoro si zavýskla Adélka.

„Řeknu ti upřímně, divím se, že jsi je přemluvila. Nedovede se každý odtrhnout během pouhé hodiny od majetku, ačkoliv nic moc nemáte... Tím lépe pro vás. Pošlu vás na Zuazru a najdu si jiné dítě, už to tak dělám tisíce let. Převezmou vás jiní, budou překvapeni, ačkoliv už ode mě dostali zprávu a o téhle možnosti vědí. Ani oni mi nevěřili, že půjdete všichni tři a naráz.“

„Třeba se lidé opravdu mění k lepšímu,“ podotkla tiše Petra.

„To si povíme za tisíc let,“ prskla nesouhlasně kočka. „Taková výjimka se ještě na Zemi nevyskytla. No, uvidíme, zda jste náhodný výkyv v rámci Gaussova rozdělení, nebo trend, jak tomu říkáte vy. Zatím to nic nepotvrzuje.“

Neodpověděli jsme.

„Zacpěte si na okamžik uši a až tam budete, párkrát polkněte,“ pokračovala kočka stroze nabádavým tónem. „Je tam vyšší tlak vzduchu, asi o tři sta metrů.“

„Měříte tlak v metrech?“ podíval jsem se na ni udiveně.

„Ne, vyjadřuji to ve vašich jednotkách, abyste mi rozuměli,“ prskla kočka. „A protože většině lidí ani vaše vlastní metrika nedává správnou představu, raději to říkám takhle. Kdybyste poklesli o tři sta metrů, třeba v nějakém hlubokém dole, byli byste hluboko pod hladinou moře, ale jen tak byste dosáhli stejného tlaku vzduchu, jako na Zuazru. A teď se připravte a jděte!“

Zpozorněli jsme všichni tři. Adélka hovořila o bráně, ve skutečnosti nešlo o žádné dveře, ani o něco, co by je připomínalo. Najednou nás popadla neznámá síla, svět kolem nás převrátila vzhůru nohama, padali jsme vzhůru nebo možná dolů, v okamžiku jsme proletěli černou dírou ve stropě našeho bytu a vynořili se z kamenné podlahy pochmurné místnosti, která rozhodně nepřipomínala byt sousedů nad námi, už pro svůj kruhový půdorys o průměru bratru šesti – sedmi metrů.

Proti našemu bytu tu bylo přítmí. Stěny neměly okna, světlo přicházelo stropem, podobným veliké matné skleněné desce. Všichni tři jsme současně, ale poměrně měkce dopadli na podlahu, sestavenou z kamenných šestiúhelníkových dlaždic rozměrů kolem půl metru. Vzduch kolem nás byl stejně teplý jako v našem bytě, ale dlaždice byly studené a chlad z nich přímo čišel.

Okamžitě nám také zalehly uši. Podle kočičí rady jsem začal polykat a opravdu, brzy jsem se toho zbavil. Přitom jsem se díval na Petru i na Adélku. Také polykaly jako o závod. Přestali jsme téměř shodně.

„Představovala jsem si to trochu jinak,“ řekla Adélka vážně. „Ale vlastně jsem to tak měla pochopit. Je to zvláštní, ale právě jsme přeletěli šest tisíc světelných let. Vítejte na Zuazru!“

Errata:

10.08.2021 21:16