Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Brouci

Do večera jsem navštívil pět pracovních skupinek. Všechny jsem vyrušil z pilné práce, ale nikdo mi nic nevyčítal. Převzali černé známky, stačilo vteřinku se na ně dívat a fotografická paměť udělala své, rozloučili jsme se a já spěchal na další adresu. V tajné sýpce jsem měl nastavení báhja na nejkratší cestu, abych zbytečně nebloudil, ale při nežádoucím zájmu kterékoliv Zamolxis bych jim neposkytl informace, kde všude jsem byl a co na těchto neobvyklých návštěvách dělám. Kdyby se mě některá přímo zeptala, proč navštěvuji právě tyto lidi, měl jsem odpovědět, že si je vybírám náhodně. Lidí tady na Zuazru je za tisíce let mnoho, všechny beztak neuvidím a nějaký systém se mi zdá nesmyslný. Musela by to uznat, ale přece mi doporučili se po každém setkání se Zamolxis pečlivě zkontrolovat.

Japonce měl na starosti Franta, já jsem začal u Američanů.

Vzhledem k tomu, že jsem byl posel špatných zpráv, na srdečnosti nebyl čas. Střídal jsem je jako filmový herec milenky, ale všem stačilo mrknout na známku a už mě nezdržovali. Mělo to nepatrnou nevýhodu v tom, že jsem neměl příležitost sledovat, jak se budou tvářit na celý obsah zprávy, až si ji dešifrují.

Pokračoval jsem u Mexičanů. Tam to bylo horší, měli snahu vnutit mi aspoň malý kalíšek. Pak jsem měl na řadě ybipy Indiánů. Ti mi naopak nenabízeli nic, jen mrkli na známku a hned se s pokyvováním hlav loučili.

Netušil jsem, kolik lidí je v našem komplotu tak nebo onak zamícháno, ale byly jich zřejmě tisíce a já jsem navštěvoval jen tu pověstnou špičku ledovce. Byli mezi nimi Eskymáci, jihoameričtí kreolové, nebo původní Australané. Lidi z Asie a Afriky měl na starosti Běhounek, jistě teď dělal totéž co já.

Na první Zamolxis jsem narazil až u Eskymáků. Donutila mě zůstat tam delší dobu, než bych potřeboval k předání vzkazu. Nemohl jsem přece někam přijít, kde mě ani neznali, říci jim Dobrý den, na shledanou, a opět odejít. Zdejší Zamolxis nebyla černá, ale neobvykle bílá. Nejevila o mě ale zájem a když jsem se představil a přednesl zájem navštívit je, neboť mě jejich život interesoval už na Zemi, decentně se vypařila. Pro jistotu jsem se nechal pozvat na porci neuvěřitelně tučného tuleního masa; bylo neslané a vůbec mi nechutnalo, pak jsem si dal vysvětlit princip tepelné izolace iglú. Vyhověli mi se zřejmým potěšením, ačkoli mi to vysvětlovali pomocí tepelných gradientů na povrchu a koeficienty turbulence vzduchu při přestupu tepla mezi vlhkým vzduchem a klkovitou strukturou polokulovité sněhové stěny. Byl jsem rád, že jsem jim rozuměl, ale nemohl jsem tvrdit, že by mě to bavilo.

Místo teleportu, kterým jsem k nim přišel, jsem se rozhodl k dalšímu ybipu přeletět. Jednak to nebylo daleko, aby byl teleport nutný, ale hlavně jsem potřeboval být aspoň na chvíli sám, abych si zkontroloval myšlenky.

Nic červeného jsem nespatřil a mohl jsem si tedy oddychnout. Pro jistotu jsem zametl svou dosavadní trasu za tajné dveře, pozměnil jsem vzpomínku na druhou teleportaci, aby teď vypadala jako skok od Američanů přímo k Eskymákům a přistál jsem na sněhové pláni přímo vedle sněžného vozidla, obaleného vrstvou ledových rampouchů.

„Smím vás navštívit?“ zeptal sem se telepaticky majitelů ybipu, ale odpověď nepřišla.

„Jsou na návštěvě,“ ozvala se mi v hlavě odpověď – ale ne od člověka. Ze sněhu se na mě dívala jen tři červená očička. Zamolxis. Byla samozřejmě bílá, skoro ji nebylo vidět.

„Na návštěvě?“ Nechápavý obličej jsem ani moc nehrál.

„Už dvě hodiny,“ potvrdila mi Zamolxis.

„No jo... to je smůla,“ řekl jsem tónem, jako by se nechumelilo. „Tak asi půjdu jinam...“

„Můžeš tady počkat, až se vrátí,“ ujišťovala mě Zamolxis ochotně.

„Navštěvuji lidi náhodně,“ opáčil jsem. „Chci jich stihnout co nejvíc a nemám čas čekat na ty, kdo nejsou doma.“

„To je snad podivné, nemyslíš? Opravdu nemáš chuť na ně počkat? Jistě by si s tebou rádi pohovořili,“ přemlouvala mě úlisně.

„Podivné to není,“ oponoval jsem jí. „Jsem na Zuazru krátce a spočítal jsem si, že uplyne pár desítek let, než oblétám všechny lidi. Takže bych se s mnoha zajímavými lidmi za celou dobu ani nesetkal. Řekl jsem si tedy, že to vezmu hopem. Kdybych narazil na někoho obzvlášť zajímavého, mohu se snad kdykoliv vrátit, ne?“

„To je dost neobvyklý přístup,“ opáčila Zamolxis.

„Neobvyklý, ale můj,“ podotkl jsem.

„Takhle ale přeskočíš spoustu zajímavých lidí, nemyslíš?“ nedala se.

„Smůla!“ opáčil jsem klidně. „Kdybych všude čekal, vynechal bych těch zajímavých ještě víc. Je to jisté riziko, naštěstí snesitelné.“

„Jak myslíš,“ sykla a zmizela ve sněhu, jen červený obláček ji ještě označoval.

Bylo mi ale jasné, že nesmím otvírat dvířka do tajné sýpky pro další směrový vektor báhja. Kam ale dál? Nenapadlo mě nic jiného než vzletět a zamířit si to nazdařbůh, jak by odpovídalo náhodnému charakteru mých návštěv.

Přeletěl jsem hranice sousedního ybipu, ale byl úplně prázdný. Byla tu poušť. Celý ybip byl plný šelestících písečných přesypů, nikde žádná oáza, ani zmínka přítomnosti člověka. Letěl jsem tedy nazdařbůh dál. Na hranici to jemně luplo, byl jsem teď nad oceánem, ale nikde ani stopy po nějakém ostrůvku. Jen vlny od obzoru k obzoru.

To snad není pravda, řekl jsem si, když jsem přeletěl další hranici a opět jsem byl v pusté krajině, tentokrát v jakési úplně rovné stepi, kde rostly jen ojedinělé trsy suché trávy.

Napadlo mě, že jsem zabloudil do míst, která nám lidem ani nepatří. Možné by to bylo, neměl jsem odpovídající představu, kam až se naše území rozkládá, ale nedělal jsem si z toho hlavu. Až si nebudu opravdu vědět rady, nastavím si vektor báhjo domů a vrátím se. Ve své pseudonáhodné cestě pak mohu pokračovat po přestávce.

Další ybip byl vysokohorský, ale dole jsem viděl jakési stavby. Hned jsem k nim zamířil a za malý okamžik přistál na kamenné dlažbě nevelkého nádvoří. Kolem byly jednotvárné kamenné zdi, postavené z velkých šedomodrých kamenů, odhadl jsem je na čedič. Jen na málo místech v nich bylo pár nevelkých dveří a malých okének. Dveře byly zakryté barevnými dekami, za všemi okny byla tma. Vypadalo to ale dost pustě.

Kolem mě se objevilo několik lidí, ale pochopil jsem hned, že nejsou skuteční. Měli jednotný obličej indiánských rysů, ale byli tak stejní, že jsem nemohl pochybovat o jejich umělém původu. Byly to jen napodobeniny, dusoi, navíc ani ne dost věrní, neboť měli obličeje bez jediné vrásky, což zblízka působilo až nepřirozeně.

„Kde máte pána?“ zeptal jsem se nejbližšího. Nejprve telepaticky, ale když jsem nedostal ani náznak odpovědi, zeptal jsem se znovu, tentokrát nahlas.

„Bagla ta vion!“ řekl s naprosto kamennou tváří. Nerozuměl jsem mu, ale pochopil jsem proč. Mohly být nastavené, aby mluvily pozemskou řečí svých pánů, aby jim tím připomínaly domov.

„Kde je váš pán?“ opakoval jsem netrpělivě. Na jednoduché otázky by i dusoi měli umět odpovědět v řeči Zuazru, ale tihle mi nerozuměli. Netvářili se nadšeně ani nepřátelsky, netvářili se vlastně nijak. Jen si mě letmo prohlédli a pokračovali v chůzi. Jako kdybych byl vzduch.

Dobrá, nejsou nastaveni na příjem hostů, řekl jsem si. Aššura–Sirrušovi dusoi se nezvykle oblečených hostů bojí a klaní se jim jako bohům. Od těchto se asi také nic nedozvím.

Zamířil jsem ke stavení, abych se po majiteli podíval sám. První dveře mě zklamaly, byla za nimi stáj plná zvířat, nejspíš americké lamy. Stáj vůbec nezapáchala, což ovšem znamenalo, že lamy jsou umělé a navíc dost nedbale udělané. Nikdo tu nebyl, ani dusoi-lidé. Lamy se na mě dívaly bez zájmu, byl jsem pro ně také jen vzduch. Některé aspoň přežvykovaly, jiné stály nehybně jako figuríny. Občas některá zastříhala ušima, ale nebyly tak nastavené všechny.

Stáj neměla jiný východ, proto jsem se obrátil a vyšel na nádvoří.

Bylo mi jasné, že takhle vyzkouším několik dveří, než narazím na ty pravé. Majitel ybipu to zřejmě svým návštěvám nijak neusnadňoval.

Za dalšími dveřmi byly ale strmé kamenné schody vedoucí dolů. Měl jsem štěstí, že jsem si nejprve zvykal na přítmí, také jsem mohl vkročit do tmy a skutálet se do kdovíjaké hloubky.

„Je tu někdo?“ ptal jsem se už po několikáté.

Ticho a tma. Vycouval jsem, ale za dalšími dveřmi byla nepříliš veliká místnost, kterou přehlédnout mi nedalo žádnou práci, byla úplně prázdná.

Do dalších dveří neustále vcházeli dusoi a míjeli se s jinými. Takové dveře byly kolem nádvoří tři, ale když jsem nahlédl dovnitř, dostal jsem skoro záchvat smíchu. Dusoi přicházeli, řadili se do fronty, která pomalu obešla všechny stěny a ti, kdo si ji vystáli, vypochodovali na nádvoří k dalším dveřím. Jejich vysílání ze dveří zřejmě řídil nějaký generátor náhodných čísel, ale bylo to primitivní jako všechno kolem.

Pro jistotu jsem se spolu s dusoi podíval do druhých a pak i do třetích dveří. Všude se mi naskytl stejný obraz. Dusoi jen vytvářeli iluzi činnosti, ve skutečnosti nedělali naprosto nic.

Mnoho dveří mi už nezbývalo, ale všude to bylo stejné. Místnosti byly prázdné, nikde nic, jen prázdné kulisy k nepovedenému divadlu. Ačkoliv to by mohlo znamenat, že si majitel vyčaruje co potřebuje a pak po sobě takhle uklidí. Nu což, snad mi to sám vysvětlí, až ho najdu.

Zbývala mi poslední možnost, vrátit se k těm schodům dolů, do tmy. Bylo to poslední místo, kde bych mohl narazit na pána toho podivného ybipu, pokud ovšem nebyl na návštěvě.

Pomalu jsem došel ke dveřím a nadzvedl závěs. Byla za nimi tma a schody do hloubky, to už jsem věděl. Nějak se mi to ale nelíbilo. Napadlo mě strhnout závěs, aby se dovnitř dostalo aspoň trochu světla, ale rozmyslel jsem si to. Nebudu přece poškozovat cizí majetek.

Přál jsem si pozemskou bateriovou svítilnu. Objevila se přede mnou na kamenné podlaze nádvoří hned, jakmile jsem ji trochu popsal. Mohlo to být tím, že nejsem první, kdo si ji tady přál? Sehnul jsem se a zvedl ji. Po zapnutí spínače se rozsvítila, sláva, aspoň něco tu funguje, pomyslel jsem si. Posvítil jsem si do hloubky schodů – a zkoprněl jsem.

Ty schody dole neměly konec.

Světlo baterky se ztrácelo v úděsné hloubce, ale pořád osvětlovalo to samé, schody a nic než schody. Kilometr ztuchlých kamenných schodů, pokrytých zpočátku nějakým mechem, pak už jen šedozelenou plísní. Těch schodů ale byly tisíce. Představa sestupu po nich byla značně deprimující, nemluvě o výstupu zpátky, ale když jsem chtěl zjistit, co je dole, nezbývalo mi nic jiného než po nich sestoupit. Co bude dole? To jsem nevěděl, světlo baterky na jejich konec nedosáhlo.

Samozřejmě jsem nesehnal dost odvahy sestupovat po těch schodech do hlubin pěšky. To po mně nemohl nikdo chtít. Šlapat kilometr příkrých schodů by byl neúměrně tvrdý trest, kromě toho bych se mohl na vlhkých schodech podklouznout a takový pád by byl nejspíš nebezpečný životu. Trochu jsem se nadlehčil, abych se ujistil, že mi vznášení ještě jde – a vzápětí už jsem se snášel sotva půl metru nad míhajícími se schody dolů, do hlubin.

Byl to strašidelný pád, až jsem dvakrát maně přibrzdil, abych se ujistil, že ten pád pořád ještě ovládám. Pokaždé schody pode mnou poslušně zpomalily, takže jsem opět nasadil větší rychlost. Uvědomil jsem si, že se sem už dlouho po vlastních nohách nikdo nepodíval. Mech na schodech, zejména nahoře u vchodu, byl bez jediné lidské stopy, bez nepatrného škrábnutí. Světlo baterky se jen míhalo na kamenných stupních, odráželo se od nich a lámalo na spoustě jiskřících kapičkách vody. Bylo tu vlhko a zatuchlý pach.

Dole pode mnou se objevila světlejší skvrna. Čím víc jsem se k ní blížil, tím bylo jasněji vidět, že to jsou uzavřené těžké dřevěné dveře. Zpomalil jsem ještě víc. V záři svítilny bylo jasně vidět zrezivělé kování. Vlastně to nebyla rez, to kování nebylo ze železa. Bylo měděné, lesklé všude tam, kde nebylo pokryté ornamenty, i když ornamenty pokrývaly většinu plochy.

Ještě víc jsem zpomalil a postavil se na kamenné desky tvořící podlahu.

Dveře byly zavřené na těžkou závoru z velikého kusu mědi.

Vzal jsem za ni, ale musel jsem pořádně zabrat, než se pohnula. Jakmile se ale pohnula, odsunul jsem ji poměrně lehce. Vzal jsem za těžký měděný kruh v podobě hada a zatáhl, aby se dveře otevřely. Ozvalo se strašidelné skřípění. Těžké, mědí okované dveře se pohnuly a zvolna se otevřely. Byla za nimi nepříliš široká chodba, jejíž konec se opět ztrácel ve tmě.

„Je tu někdo?“ vykřikl jsem.

Ticho, jen nezřetelný zvuk kapající vody.

„Sem rozhodně na návštěvu chodit nebudu,“ řekl jsem nahlas, ale ani na ten povzdech žádná odpověď nepřišla.

Kráčel jsem opatrně chodbou a občas před sebe posvítil baterkou, ale konec chodby byl pořád v nedohlednu. Napadlo mě vzletět, ale včas jsem si všiml, že maličko výš než mám hlavu je chodba pořádně vyzdobená pavučinami a letět jen trochu výš by znamenalo prorážet si cestu těmi šedými, nevábně vyhlížejícími závoji.

Kilometr chodby ale uběhl rychle a přede mnou byly další pevné mědí okované dubové dveře. Otevřel jsem je stejně snadno jako předchozí, za nimi ale bylo kupodivu světlo.

Byla tu místnost veliká asi tři krát pět metrů, prázdná jako všechny místnosti nahoře. Až na to, že na zdech tu byly držáky a v nich zastrkané hořící pochodně. Osvětlovaly tu prázdnou místnost strašidelným plápolavým světlem, ale nebyl to zřejmě přirozený oheň. Stejně jako ve stáji s lamami úplně chyběl jakýkoliv čichový doprovod, vzduch byl vlhký, zatuchlý, studený, ani stopa po kouři, po vůni hořícího dřeva. Buď to nebylo dřevo, nebo nehořelo přirozeným plamenem, jiné vysvětlení jsem neměl.

Přistoupil jsem k jedné pochodni blíž – a byl jsem doma. Tohle opravdu nebyly plameny, jen rekombinace iontů z nějakého iontového zdroje, zpomalená polem rivscha. Taková napodobenina ohně nemůže spálit, ale dávat ruku do plamene se nedoporučuje, ionty vyvolají dokonce zákeřnější spáleninu, protože se projeví až po kratší či delší době, od několika minut do několika hodin. Ta se pak přirozenou cestou hojí déle než spálenina vyvolaná vysokou teplotou. Ta pochodňová výzdoba je tedy jen laciný efekt, až na to, že na rozdíl od přírodního ohně může osvětlovat místnost bez dozoru i několik století.

Dveře v protější stěně byly stejného druhu a proto jsem k nim přistoupil stejně jako k těm předchozím.

Otevřely se rovněž se strašným skřípěním, ale skoro se ve mně zastavilo srdce. Byla za nimi místnost zhruba stejně velká jako ta s pochodněmi, ale nebyla prázdná. Uprostřed ležela na studené podlaze z šedomodrých kamenných desek – lidská kostra.

V první chvíli mě zamrazilo, ale hned jsem si uvědomil, že to bude náhražka. Tady na Zuazru se přece neumírá! Vydechl jsem si. Ale aranžované to bylo věrněji než všechno, co se nacházelo nahoře. Ty kosti byly propracovanější než obličeje zdejších dusoi. Kostra ležela na zemi, jako by se natahovala k veliké míse, na níž jsem ještě rozeznal tmavohnědou vysušenou změť čehosi neurčitého. Byly tu i džbánky vyzdobené indiánskými motivy, podobné jsem ještě před hodinou viděl na návštěvě u jihoamerických Indiánů. Jako kdyby se kostlivec zoufale natahoval, ale nemohl dosáhnout na jídlo, umístěné mimo dosah. Nohy kostry svíraly těžké měděné okovy, připoutané řetězem ke kruhu, vetknutému do čedičové stěny. Vypadalo to jako sadistické týrání odsouzence na smrt, kterému se dá vše co potřebuje mimo dosah a pak se nechá zemřít hladem a žízní s pohledem na hojnost jídla i nápojů.

Pohled na tuhle scénu mě sice na chvíli přimrazil, ale pak jsem si opět vydechl a začal si prohlížet podrobnosti.

Naaranžované to ovšem bylo krásně. Ve srovnání s lajdáckým provedením dusoi v horní části tohoto domu, ať už lidských nebo zvířecích, tohle bylo dokonalé. Snad tomu trochu vadily umělé pochodně, ovšem přirozené by tu nemohly trvale hořet, ledaže by je něco zapálilo. Buď při vstupu návštěvníka, nebo ještě lépe krátce předtím. I takhle to ale bylo přirozeně osvětlené a ponurost hrůzné scény ještě víc vynikla.

Co trochu rušilo dojem, byla stranou pohozená kniha. Ležela na podlaze hřbetem vzhůru, pár listů ohnutých šikmo, jako kdyby ji tam někdo odhodil, nebo někomu vypadla z ruky. Byla to starodávná kniha v těžké kožené vazbě s přezkami. Do zdejšího rázu se ale moc nehodila. Pokud tu mělo všechno vypadat ve stylu starodávných středoamerických Indiánů, pak autor té scény přehlédl, že Indiáni knihy neměli. Taková kniha by patřila spíš do Evropy.

Byla to jediná věc, která sem očividně nepatřila, samozřejmě pokud mělo jít o scénu určenou k nahnání hrůzy pro toho, kdo sem vstoupí. Podle zpomaleného tlukotu srdce jsem musel přiznat, že autor tohoto horroru úspěch měl, u mě aspoň na pár vteřin.

Tedy – až na tu knihu.

Shýbl jsem se pro ni. Nedala se zdvihnout a když jsem ji odtrhl od podlahy, ukázalo se, že ji na kamenné podlaze držela plíseň. Plíseň, prorůstající všemi listy, která z knihy za tu dobu udělala jednolitou hmotu. Text nebyl pod plísní vůbec vidět.

Podíval jsem se zvědavě aspoň na hřbet knihy.

Nápis na ní byl v písmu Zuazru. Ale něco dalšího ve mně teprve zarazilo dech.

Kniha se jmenovala: Deník boha Quetzalcoatla.

Vlevo dole na zadní desce byla strašlivě zašlá černá známka, ale pořád ještě zřetelná, navíc s otevřeně dopsaným textem, vyškrábaným čímsi do špíny na povrchu kůže:

„Héfaistovi – spěchá!“

Panebože! Ta kostra snad nebyla náhražkou!

Chvíli jsem na ni civěl a nevěřil svým očím. Uvědomoval jsem si, že jsem možná prvním člověkem, který po tolika staletích na vlastní oči vidí boha Quetzalcoatla, či přesněji to, co z něho po té době zbylo.

Byl to pro mě ale strašlivý šok.

Byl to první mrtvý pozemšťan tady na Zuazru. Na Zuazru se neumírá, žijí zde prašamanové od pravěkých lovců mamutů, bohové Sumérů, Egypťanů, ale tahle kostra to naráz převrátila, jako když neurvalá bota kopnutím rozmetá křehký domek z karet.

Na Zuazru se tedy – umírá!

A navíc, to už bylo jasné, tohle nebyla přirozená smrt. Tohle byla – vražda.

Proto Quetzalcoatl za poslední staletí nepřijímal návštěvy!

Okamžitě jsem si vzpomněl na známku na jeho knize. Stačil mi okamžik a měl jsem celý její obsah ve vlastní paměti. Co ale měla znamenat ta poznámka, pracně vyškrábaná do kůže? Znovu jsem mrkl na kostru v okovech. Ano, jako kdyby tu byl někdo bez kouzel! Někdo, kdo si nemůže přičarovat jídlo... kdo nedokáže nic víc než rýt nehtem do kůže.

Pro jistotu jsem se rozhlédl. Co jsem spatřil, stačilo mi, abych se nezdržoval čtením, přesunul kód známky do tajné sýpky a zabouchl dvířka.

Oběma otevřenými dveřmi jsem viděl do kilometr dlouhé chodby. Byla v ní tma jako v hrobě. Vlastně vždyť je to hrob! Hrobka, už několik staletí skrývající to strašné tajemství vraždy!

Na konci té černé chodby jsem ale spatřil světélko.

Světélko na konci tunelu bývalo na Zemi vždycky symbolem naděje. Tady tomu ale bylo naopak. To světélko bylo totiž rudé. V barvě zdejších zlověstných duchů – Zamolxis.

Okamžik jsem horečně uvažoval, co dál. Světélko Zamolxisů se blížilo. Jsem určitě na místě, kde bych neměl být. Co teď? Rychle jsem položil knihu na podlahu. Nesmím vzbudit dojem, že mi na ní záleží, vlastně mi už na ní ani nezáleží, takže je to pravda, ale i tahle myšlenka musí za tajná vrátka!

Najednou mě to napadlo. Za stálého ohlížení jsem pomalu vycouval do předpokoje, kde plápolaly nehasnoucí pochodně.

V dalších otevřených dveřích stála šestinohá černá kočka a upřeně mě pozorovala svýma třema červeně jiskřícíma očima.

„Co tady děláš?“ mňoukla na mě nevlídně.

„No konečně!“ obrátil jsem se na ni jako kdybych ji kdovíjak vítal. „Ty jistě dobře víš, čí je tenhle ybip, viď? Poslyš, vyřiď svému pánovi, že má děsně morbidní vkus!“

„Co víš o mém pánovi?“ mňoukla na mě znovu, teď už jasně nepřátelsky.

„Nic, jen že mu tohle muselo dát moc práce a přitom to je strašně nevkusné. Nebo mi chceš tvrdit, že nevíš, co je tady za těmi dveřmi za nechutnost?“

„Nic netvrdím,“ odsekla Zamolxis. „Můžeš mi srozumitelně, rozumíš, a věrohodně vysvětlit, co tady děláš?“

„Já? Jezdím po návštěvách,“ odsekl jsem také. „Mám co dohánět a tady jsem se zdržel jako nikde jinde. Prosím tě, co je to za ubohé vtipy? Kde máš vůbec pána? Poslyš, ať je to kdo je, už ani netoužím po setkání s ním! Tohle si mohl nechat od cesty.“

„Od cesty?“ mňoukla šestinožka. Poslední větu jsem řekl česky a všechny Zamolxisy zřejmě česky neuměly.

„Aha, promiň, nejsem tu tak dlouho,“ omlouval jsem se, ale aby bylo znát, že to myslím jen formálně. „Vyřiď svému pánovi, že jsem měl v úmyslu ho navštívit, ale po tom, co mi předvedl, už ten úmysl nemám. Jdu jinam a sem se už nikdy nevrátím.“

Otočil jsem se, mávl rukou k zadní místnosti, ale pak jsem zamířil ke dveřím do chodby.

„Počkej!“ zastavila mě přísně Zamolxis, nenechala mě odejít. „Jak ses sem dostal?“

Takže – výslech!

„Jak?“ podivil jsem se. „Touhle chodbou přece! Ovšem po těch příšerných infarktových schodech jsem nešel po vlastních... ale no jó, promiň, ty asi nevíš, co je to infarkt... jak se to vlastně řekne v řeči Zuazru...“

„Schody jsou vedlejší,“ odvětila přísně Zamolxis. „Jak ses nahoře dostal na nádvoří?“

„Jak? Normálně jsem přiletěl!“ odtušil jsem.

Dívala se na mě skoro jako kněžna Libuše, když... ale co... chce se něco dozvědět, ptej se. Snažil jsem se odpovídat co nejrychleji, jen aby si nemyslela, že před ní něco tajím. Měl jsem co tajit, ale vědomě jsem nezapíral nic, teď jsem věděl jen o klíčku od tajných dvířek, ale to byla sama o sobě nicotná informace. Mohla ze mě vytáhnout netajené podrobnosti o všech silových polích, které jsme probírali, všechno o mně i o mé rodině, ale jen stíny detailů o jiných lidech. Héfaistos, můj parťák, uznávaný všemi. Kněžna Libuše, ano, tam někde pracuje Petra a bude tam i Adélka.

„Kudy jsi sem přiletěl?“ dívala se na mě přísně.

„To kdybych věděl!“ skoro jsem vykřikl. „Beru to rovnou za nosem! Najednou jsem ale byl v takové pustině... jako zdejší to musíš znát, nejprve holá poušť, pak moře, potom step, či co to bylo, no a nakonec tohle... předtím jsem byl, taky nevím u koho, nebyli doma... víš co? Zeptej se kolegyně, co mě viděla naposledy, umíte se přece domlouvat na dálku, já ani nevím, kde to bylo...“

„Ty že jsi zabloudil?“ podívala se na mě, jako by mě chtěla těma třema očima propálit.

„To ne!“ protestoval jsem okamžitě. „Domů trefím! Až mě návštěvy omrzí, nastavím si báhjo rovnou domů – a mějte se!“

„Už vím!“ řekla Zamolxis. „Jsi ten nový, Lukáš, otec Adélky Mikešové, že?“

„Přesně tak,“ vypjal jsem se před ní hrdě.

„Máš velice neobvyklé metody návštěv,“ pokračovala Zamolxis opět přísně.

„Neobvyklé, ale moje!“ odtušil jsem pyšně. „To už jsem přece jedné z vás říkal!“

„Vím,“ řekla Zamolxis upjatě. „Neobvyklé, ale tvoje! Jenže dost nepraktické. Víš, že jsi už daleko mimo území vyhrazené lidem ze Země?“

„To snad ne,“ namítal jsem. „Ty dusoi nahoře byly přece naše, lidské.“

„Tady nemáš co dělat!“ zastavila mě přísně kočka. „Nikdo zde nežije. Ybipy se vyměňují málokdy, ale občas se to stává.“

Mohla to být polopravda a nejspíš byla. Nikdo zde nežije, to je ta pravda. Dusoi nejsou živí, ta kostra má také do života daleko. Výměna ybipů, i to se stává. I když asi ne tady.

„No tak promiň, to jsem nemohl vědět,“ rozhodl jsem se uvěřit jí. Aspoň slovy.

„Kam jsi měl opravdu zamířeno?“ pokračovala přísně.

„Vždyť říkám, nikam! Tedy, nikam konkrétně,“ opravil jsem se hned. „Létám od návštěvy k návštěvě a je mi jedno kam. Když narazím na někoho zajímavého, zapamatuji si ho, abych se tam mohl případně vrátit, ale letím dál. To jen tady jsem se zbytečně zdržel.“

„Vidím,“ řekla Zamolxis. „Takový trouba přece nejsi, třída pět minus není nic moc, ale ani nic málo. To je divné. Tak příšerný systém návštěv jsem ještě neviděla.“

„Jaký systém?“ rozesmál jsem se. „Proč systém? Metoda Monte Carlo je proti tomu systém neuvěřitelně utříděný, já cestuji pouze a jedině náhodně, rozumíš?“

„Náhodně?“ podívala se na mě ještě přísněji.

„Je to tak těžké na pochopení? Neříkej! Při vaší inteligenci? Začátek naprosto náhodně a pak už rovně za nosem,“ objasnil jsem.

„Je to primitivní, ale odpovídá to výsledku,“ připustila kočka. „Sem ses ale neměl co dostat, zdejší oblast je mimo vaše území.“

„No a?“ pokrčil jsem rameny. „Není přece zakázáno navštívit kohokoliv. Když tu bude někdo jiný než krajané, buď mě podle své vůle přijme, nebo odmítne. Tak o co jde?“

„Zakázáno to není... jenže tady je území nikoho,“ zdůraznila.

„Taky se mi to zdálo divné,“ připustil jsem. „Úplně prázdné ybipy, jeden vedle druhého... Nikde nikdo, ale tím spíš jsem nikoho nepohoršoval, ne? Aspoň jsem se podíval někam, kam bych se jinak nedostal ani za tisíc let. Nebo ano?“

„Jistě,“ odtušila skoro sarkastickým tónem. „Chceš aspoň báhjo, které tě odsud vyvede?“

„Báhjo domů si umím nastavit sám,“ ujistil jsem ji rázně.

„To by tě vedlo přes desítky prázdných ybipů a přes bytosti, které si určitě nepřejí rušit...“ řekla. „Vrať se raději přes výběžek, kudy jsi sem přiletěl. A příště, zkrátka výlety nazdařbůh nejsou nejlepší nápad!“

Ustoupila mi s cesty, chodba byla prázdná. Takže mi to prošlo.

Nadnesl jsem se, položil se a velice těsně nad kamennou podlahou se rozletěl. Baterka jen slabě prozařovala tmu přede mnou. Letěl jsem rychle a přitom jsem sledoval, zda neuvidím další světélko. Konečně chodba končila, začínaly schody. Těsně před nimi jsem prudce zlomil let vzhůru, těsně se otřel o kamenné stupně, ale už jsem byl opět nad nimi a hnal se nahoru.

Konečně denní světlo!

Oddychl jsem si, ale najednou jsem si všiml, že mi v očích jiskří cosi červeného. Hned jsem se soustředil na Libušino zobrazení paměti.

Červený obláček mi kroužil přímo v hlavní sýpce. Brouk!

A sakra! Zarazil jsem se, ale bylo to jen krátké zaváhání. Dvířka jsou zavřená, tak klid, jen nedělat nic nečekaného a rychle zpátky mezi lidi!

Nechal jsem si v hlavě zjevit směrový vektor báhjo od kočky, který mě měl mezi ně zavést, nabral jsem směr a za okamžik jsem se přehoupl přes hranici. Okolní velehory rázem zmizely, pode mnou byla step a já jsem zvyšoval rychlost.

Co teď? Pokoušel jsem se nepřemýšlet, ale nešlo to. Raději jsem se soustředil na cestu. Báhjo najednou zmizelo, byl jsem mezi lidmi u Eskymáků, ale ihned jsem si vyvolal jiné, nasměrované na kněžnu Libuši. Ta mi jistě pomůže!

Byl jsem ale daleko, ybipy se pode mnou jen míhaly, ale pořád nic známého. Teleportem by to bylo jistě rychlejší, ale musel bych obtěžovat někoho neznámého, navíc bych si ho pamatoval... Konečně se vektor změnil kolmo dolů na Vyšehrad. Přistál jsem na nádvoří a hrnul se dovnitř.

Ve velké síni byla celá Libušina parta. Tentokrát nebyli při práci, takže se ke mně otočili všichni, nejen Libuše, ale i Petra, Adélka, Faust a další.

Zastavil jsem je všechny zlověstným gestem, znamením roztažené dlaně se skrčenými prsty. Znamením, že nejsem čistý. Reagovali správně všichni, i Petra a Adélka.

„A jejej!“ zaúpěla Libuše. „Jděte raději vedle, ať si vás moc nepamatuje!“

Podle Libušiných instrukcí jsem se měl dívat někam stranou, ale koutkem oka jsem přece jen zahlédl, jak Petra s Adélkou mizí bočními dveřmi. Ty ale beztak patřily do rodiny...

„Jsi si tím jistý?“ obrátila se Libuše na mě.

Přikývl jsem. „Uspi je, aspoň na minutu,“ požádal jsem ji.

„Je to nutné?“ zeptala se mě.

Přikývl jsem.

„Dobrá, ale ne déle,“ svolila.

Pak se mi chvilku dívala do očí. Když skončila, měl jsem červený obláček v hlavě pořád, ale nehýbal se.

„Převezmi si to ode mě, dvě známky a trasu!“ vysypal jsem rychle ze sebe.

„Známku od Héfaista nepotřebuji, tu mám,“ ujistila mě. „Co to máš za tu druhou?“

„Objevil jsem tajemství Quetzalcoatla, to je ona, vezmi si ji a doruč ji Héfaistovi.“

Vytáhla si z mé hlavy Quetzalcoatlovu známku s obrazem jeho podzemního sklepení, schéma mé dosavadní cesty i s Héfaistovou známkou. Pak jsem pevně zavřel dvířka.

„Vyhodnotíme to potom, teď jdi domů. Budeš celý týden cvičit dusoi, neboli sekat latinu, rozumíš? Adélka ti v tom bude pomáhat. Poselství zařídí někdo jiný, to už není tvoje věc.“

„To mám radost!“ opáčil jsem ironicky.

„Budeš zkrátka sekat latinu, rozumíš?“ opakovala přísněji. „Děvčatům řeknu, co mají dělat. Cestu přerušuješ, protože ses vyděsil té kostry. Tak to budeš tvrdit a bude to pravda.“

Podívala se na mě opět ostře, pak mě nechala stát, otočila se a odkvačila ze dveří.

Sledoval jsem červený obláček. Chvíli se ještě nehýbal, pak se pohnul, ale to už přiběhly Petra s Adélkou a vedly mě k teleportu. Za chvíli jsme byli všichni tři v naší chalupě.

„Tedy – nevěděla jsem...“ podívala se na mě Petra.

„Kššš! Nech toho, mami!“ okřikla ji Adélka. „Koukej si raději vzpomenout, jak vypadal hostinský Tvrdík, ať ho správně trefíme!“

Modelovaly pak přede mnou několik postav dusoi, aby konečně obsadily klíčová místa v naší umělé vesnici. Hostinského Tvrdíka trefila Petra hned, ale s pošťačkou se dlouho mořila.

„Víš co, tati?“ napadlo najednou Adélku. „Mám nápad!“

Houpal jsem se právě ve velikém houpacím křesle, když mi Adélka znenadání vtiskla do ruky velkou studenou láhev. Vodka Stoličnaja, tvrdil na ní nápis azbukou.

„Vypij to na ex, tati,“ řekla rozhodným tónem. „Nemusíš se bát, tady to není nebezpečné, i když na to nejsi zvyklý.“

„Adélko, to nemyslíš vážně,“ pokáral jsem ji. „Víš, co to je za trapas, ožralý abstinent? To je to nejhorší...“

„Z toho se vyspíš,“ ujistila mě rychle. „Dělej, na ex!“

Na jednu stranu to byl zajímavý pokus, na druhé straně jsem měl trochu obavy.

„My to nikomu nepovíme,“ slibovala mi ještě Adélka.

„Neodmlouvej!“ přidala se k ní stroze Petra. „Je to nejlepší prostředek!“

Koneckonců, byl to jen pokus.

Na ex jsem to nedokázal, ta kapalina byla na mě příliš ostrá. Ještě mě napadlo podívat se do své sýpky. Jak se to tam bude projevovat? Uvidím tam nějakou potopu, či co?

Neuviděl jsem ale nic, najednou mi sýpka roztála před očima a víc nevím. Je přece notoricky známé, že abstinent nedokáže vypít naráz litr vodky...

Prázdniny nebo dovolená? Tak by se to dalo nazvat. Zamolxis se neukázala celý týden. Pak jsem nevydržel a navštívil Héfaista, ale ani jsem jim nemusel ukazovat znamení, věděli už všechno. Okamžitě přešli na odborné téma, kde jsme se samozřejmě pořádně vyřádili. Měli mezitím za sebou první pokusy s nově vyvíjenými eygusegy. Vladimir navrhl odlišnou strukturu mikrokódů, většina jeho instrukcí byla rychlejší, některé až dvojnásobně.

„Taky jádro je rychlejší,“ chlubil se Vladimir. „Zamolxis nás byly kontrolovat, ale uznaly, že stabilita vyžaduje rychlost. Ujistili jsme je, že nemíníme vyvíjet úplný systém, včetně dálkových generátorů hmoty, prostě potřebujeme, aby naše výtvory stihly ukočírovat případné zákmity.“

„Dohodli jsme se na rozhraní mezi našimi eygusegy a vnějšími,“ pokračoval Descartes. „To je teď moje starost. Rozhraní nemusí být extrémně rychlé, ale i tak bude z naší strany rychlejší.“

Přivítal jsem se i se dvěma dalšími členy týmu. Franz Fisher byl podle jména Němec, ale na Zemi žil v Argentině a měl stejný koníček jako Vladimir, dobře se tedy shodli. Vooptoon Benjaa byl Holanďan. Seznamoval jsem se s nimi opatrně, ale Héfaistos mě ujistil, že jsou tu jako nová podpora týmu naprosto oficiálně.

„Co ty tu ale děláš?“ obrátil se na mě dobrácky. „Máš přece dovolenou, nepotřebujeme tě tady. Kromě toho jsi chtěl cestovat!“

„To mě úplně přešlo,“ mávl jsem rukou. „Zabydlujeme si teď ybip.“

Rozloučil jsem se a odešel.

„Neměl by sis udělat pár vlastních dusoi?“ snažila se mě doma povzbudit Petra. „Nevadí, že v babiččině vesnici nežili! Někam je nastěhujeme, místo se pro ně najde. Ať tu máš taky nějakou památku.“

Začal jsem vzpomínat na své rodiče, ale nezdálo se mi, že by se sem hodili. Patřili přece do jiného prostředí. Ostatně, ani Petra tu neměla svou babičku.

„Ta by přece musela bydlet s námi,“ usmála se na mě, když jsem jí to připomněl. „Tohle byla její chalupa. A dát ji jinam by asi nebylo dobré.“

Řekla mi pak, že Libuše si tu prý vytvořila Přemysla, ale vydržela s ním sotva půl roku, pak se ho zbavila. Není prý jednoduché žít neustále poblíž loutky někoho, koho jste dříve důvěrně znali. Dvojnásobně po tom, co jí prý ještě na Zemi vyvedl...

Se zařizováním se nám nabídla i Zamolxis. Ačkoliv nás předtím už dlouho nenavštívila, teď se objevila a vlísala se do naší přízně. Nakonec proč ne, zapřáhnout jsme ji mohli. Pověřili jsme ji opatřením potřebných informací ze Země. Kdyby kočka uměla protáhnout obličej, tahle by to asi udělala, ale ani nemrkla, slíbila to, ale hned prohlásila, že tím pověří nějakou jinou na Zemi. Tím zase zůstala s námi, nezbavili jsme se jí.

To jsme ani neměli v úmyslu. Ještě jsme společně opravili několik detailů na dolním konci vesnice, starý tyčkový plot místo moderního kovového pletiva, okapovou rouru nezaústěnou do odpadu, ale dole jen ohnutou, aby z ní při dešti voda volně stříkala...

„Tady bydlela Gábinka,“ vzpomněla si najednou Petra.

Nahluchlá stařena Gabriela nám podle svého zvyku začala sprostě nadávat, ale patřila do své chaloupky rozhodně víc než my do chaloupky po babičce. Zakrátko ji ale nadávání u plotu unavilo, odbelhala se na zápraží, kam jsme na ni neviděli, jen to nadávání jsme slyšeli dál.

Vytvořená byla ale věrněji než dusoi těch beztvářných Indiánů...

Adélka nás nakonec nechala s Petrou samotné, prohlásila, že Japoncům přibude nováček. Měla to být dívenka sotva patnáctiletá, takže ji chce vidět, byla by jí věkem nejbližší. Propustili jsme ji a zůstali spolu.

Posadili jsme se na zápraží a vychutnávali si pohodu letního večera. Petra chvíli mlčela, ale pak se mě bezelstně zeptala na můj zážitek na cestách.

Kočka Zamolxis ležela na vyhřátém kameni dva metry od nás, takže mi bylo jasné, že Petra nechce znát pravdu, jen chce, abych o tom mluvil. A také jsem hned věděl, co budu říkat.

Začal jsem ve stejném duchu, v jakém jsem ujišťoval kočku Zamolxis v podzemí. O tom, jak jsem znenadání narazil na podivný ybip s neuvěřitelně morbidní výzdobou, jako kdybych věřil, že šlo jen o neživý inventář.

Petra mě mlčky pozorně poslouchala. Přibrzdila mě, když jsem se rozohnil nad pokleslým vkusem majitele, který to podle mě nastražil, ale jen trochu.

„My tu přece také máme hřbitov, i ten k vesnici patří,“ ujistila mě.

„Snad není udělaný do takových podrobností, aby v těch hrobech byly kosti,“ zamračil jsem se okázale.

„Není,“ pokrčila rameny Petra. „A kdyby byl?“

„V tom případě bych to raději vybagroval a na jeho místě udělal rybník,“ řekl jsem.

„Nemusíš se bát,“ uklidňovala mě. „Hřbitovní zeď je na hranici ybipu, hřbitov už je mimo, takže je to jen obraz, iluze. Můžeš tam jen nakukovat skrz mříž ve vchodu.“

„A když projdeš brankou, dostaneš se mimo?“

„Jistě. Za hřbitovní brankou to blikne a jsi v lese, ale ten nám už nepatří.“

„Ještě že tak,“ oddychl jsem si. „Víš co? Pojďme do hospody! Dáme si večeři tam!“

Neodporovala mi, zvedli jsme se a šli k brance.

Zamolxis tu už nebyla a při letmém rozhlédnutí jsem nikde neviděl červený obláček. Jen jsem nakoukl do své hlavní sýpky, ale i tam bylo prázdno.

Vyšli jsme na náves a zamířili k hospodě.

„Brouk je pryč,“ řekl jsem Petře polohlasem.

„Opravdu?“ zeptala se mě nedůvěřivě. „Podívej se pořádně!“

„Je pryč,“ opakoval jsem, když jsem se opět do sebe vnitřně zahleděl.

„Takhle krátce? To nebývá zvykem,“ nedůvěřovala mi.

„Zamolxis je pryč také,“ upozornil jsem ji. „Vyzvedla si brouka a už ji dnes neuvidíme.“

„Možná to chtěla co nejrychleji vyhodnotit,“ přistoupila Petra na tuto možnost. „Pak by to ale bylo horší než si myslíme.“

„Proč myslíš?“ podíval jsem se na ni.

„Obvykle nechávají brouky déle než deset dní,“ řekla mi. „To by byl první případ.“

„Je pryč. Přiznám se, že jsem si oddychl,“ řekl jsem.

„To si jen myslíš,“ odtušila nepřítomně a opatrně se rozhlížela. Před hospodou svítila lampa veřejného osvětlení, ale kolem nás byla tma, tady by se žádná Zamolxis neschovala.

„Přijdou nám říci, jak dopadla naše objednávka ze Země,“ upozornila mě. „Možná ti přitom nasadí dalšího brouka, aby to dotáhly do konce.“

„To bych měl tedy radost,“ zavrčel jsem.

„Vydrž,“ povzbudila mě. „Přiznám se, obrečely jsme tě obě.“

„Co jste obrečely?“

„Ty jsi to věděl déle než my! Když nám ale Libuše vysvětlila, co se tady děje... Adélka se ještě chvíli Zamolxisů zastávala, ale pak se rozbulila a já s ní. To byl takový pád iluzí, ani nechtěj znát podrobnosti... A to jsme na to byly od tebe trochu připravené, ještě že aspoň tak!“

„Héfaistos říkal, že Adélka byla déle pod jejich vlivem,“ řekl jsem tiše.

Z oken hospody se k nám nesl běžný hospodský hluk. Pár proplétajících se hovorů, cinkot sklenic, kroky po prkenné podlaze.

Zastavili jsme se.

„Pojď domů,“ navrhla tiše Petra. „Přijdeme sem jindy. Beztak je celá hospoda naše. Jako celá vesnice. Vytvořily jsme ji a Adélka by nám tam teď beztak chyběla...“

Otočili jsme se domů. Nikdo nás tam nečekal, ten hluk tam bude zítra také.

Vraceli jsme se domů, do domku, který byl teď náš. Až na to, že nám tu nepatřilo nic. Ani to stéblo trávy, které si Petra bezmyšlenkovitě utrhla u plotu.

„Řeknu ti, Libuše se už obávala, že Adélka překročila hranici... naštěstí Adélka začala sama přidávat své postřehy... Byly jsme v partě poslední dvě, které ještě nic netušily...“

„Vidíš... a kdo mi nevěřil?“

„Vždyť to bylo něco tak nečekaného, nepravděpodobného, neuvěřitelného..!“

„Všechno se nám tu převrátilo,“ vzdychl jsem si. „Zamolxisy, ty přívětivé kočičky, laskavě se starající o lidské děti, pečující o ně, často je i zachraňující před nepřízní lidí – a ony si na Zemi jen vychovávají levné zaměstnance!“

„Pokud ne rovnou otroky,“ přikývla Petra. „Jsme snad něco víc? Drží nás sliby místo okovů, ale volný pohyb máme pouze na Zuazru v rámci vyhrazených ghett. Mezidruhové návštěvy nejsou zakázané, ale silně nedoporučované... Vybírají si nás na Zemi, kterou deptají, aby ji mohly ždímat. Je mi z nich nanic.“

„Cítím to také tak,“ přikývl jsem. „A teď se budeme muset tvářit, jako bychom to nevěděli... Dokážeme to vůbec?“

„Dokážeme,“ podívala se na mě povzbudivě. „Konspirativní jednání ze Země ovládáme, tam bylo takových vladařů také vždycky dost. Zvlášť my Češi máme trénink, o jakém se jiným národům ani nesnilo, ale jak se zdá, nebudeme v tom ani zdaleka lítat sami. Libuše byla ve svých odhadech skromná, já tvrdím, že Pozemšťanů, kteří Zamolxisům věří každé slovo, je tu méně než procento.“

„Pozor! I na Zemi spousta lidí s otrokáři spolupracovala a spolupracuje,“ řekl jsem opatrně.

„Ano, ale tam mohou doufat, že něco získají,“ podotkla Petra.

„Tady jsme také leccos získali,“ připomněl jsem jí. „Přinejmenším dlouhý život.“

„Zajímalo by mě, proč vlastně zemřel Quetzalcoatl,“ uvažovala tiše Petra. „Nepochybuji, že to byla vražda.“

„Já zase, že ji nespáchal žádný člověk,“ odtušil jsem stejně tiše. „To je mi jasné. Ty potvory o tom vědí a tají to, ergo udělaly to samy. Ale proč? Nevím.“

„Nechceš se raději podívat na jeho známku?“ připomněla mi. „Mohla by to osvětlit!“

Pravda. Zapomněl jsem na ni, když jsem kompromitující znalosti zametal do tajné sýpky a zabouchl vrátka. Jakmile jsem vrátka otevřel, vzpomněl jsem si na všechno. Kódování známky mi nevadilo. Projel jsem ji myšlenkou odpředu dozadu a naopak, ale text moc informací neobsahoval.

„Héfaiste, zjistil jsem závažné skutečnosti, které Zuazru před námi stůj co stůj tají. Měl jsi pravdu. Vědí ale, že toho vím příliš mnoho. Obávám se, že mi zabrání říci ti to osobně. Kdybychom se už neviděli, prohlédni si dobře můj deník.“

„Máš pravdu,“ řekl jsem. „Je to zajímavé.“

Když jsem si dal dohromady všechny střípky, mozaika se mi začala rýsovat před očima.

Pokusil jsem se to srozumitelně vysvětlit Petře. Jak se mi zdálo, Quetzalcoatl objevil tajemství Zamolxisů, ale dřív než se o ně stačil s ostatními pozemšťany podělit, kočičky ho v jeho vlastním domě zaskočily a jak to dopadlo, viděl jsem na vlastní oči. Musel být pro ně asi hodně nebezpečný, když ho neváhaly zlikvidovat, ale podařilo se jim to před ostatními lidmi ututlat. Všichni jsme pak věřili, že Quetzalcoatl nepřijímá návštěvy, protože je tak nepřístupný!

„Dal jsi známku Libuši, takže Héfaistos už to ví,“ ujistila mě Petra. „Škoda, že jsi tam nechal tu knihu... ten deník.“

„Byla zplesnivělá,“ chlácholil jsem ji, aby si nemyslela, že jsme o něco přišli. „Kromě toho, kdybych dal najevo, že o ni stojím, mohlo to dopadnout hůř! Jsem rád, že jsem tam nezůstal vedle Quetzalcoatla!“

„Pravda, ale když si uvědomíš, že Quetzalcoatl kvůli tomu deníku přišel o život...“

„To je hezké, ale já tam podruhé nepůjdu,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ostatně si myslím, že to co tam bylo, je už stejně dávno pasé. Poznání se o pár set let pozdrželo, ale teď už to víme i odjinud. Je otázka, zda by přínos té knihy vyvážil rizika při jejím získávání.“

„Nevím,“ řekla Petruš. „Zaměříme se teď asi všichni dopředu. Mě by to ale i tak zajímalo.“

Adélka té noci nepřišla, zůstala u Japonců. Hranice ybipů izolovaly telepatii, teď by se nám hodila. Na druhou stranu bylo lépe, že jsme byli sami. Mohli jsme spřádat různé teorie a podělit se o dosavadní zkušenosti. Adélka a Petra do dnešního dne s Libuší spolupracovaly na biologickém výzkumu, ale teď se dozvěděly skutečný stav věcí a nejen to, Libuše je prý začala učit znalostem, které pozemští biologové nikdy Zamolxisům nepředali a nechali si je pro sebe. Na něco pořádného by si ještě netroufly, ale už věděly o dělitelnosti lidské mysli, základu dvojitých sýpek, schopných ukrývat nepohodlné myšlenky a znalosti před naší kočičí vrchností. Připomínalo mi to vícesměrové myšlení, kterým se tak chlubili dužurizové a Petra hned opáčila, že je to skoro totéž, dužurizové to mají zavedené už dávno a zvykli si na to. Oni prý dovedou myslet každou čtvrtinou mozku zvlášť, my to dovedeme jen s polovinami, ale při troše tréninku to dokážeme také.

„Tedy, vědět, že něco skrýváš i přede mnou...“ pohrozila mi žertem.

„Neskrýval jsem nic, co nebylo nutné,“ ohradil jsem se. „Jak jen to bylo možné, přiměl jsem vás k zamyšlení a od toho byl krůček k úplnému seznámení. Uvědom si, až dvojité sýpky umožnily, aby vás někdo zasvětil bez rizika, že těm potvorám všechno prozradíte. Dostaly by vám to z hlavy, než bys řekla švec. Tady dobrá vůle nestačí. Teprve když je máte, smíte vědět všechno.“

„Dělení mysli je zajímavý fenomén,“ řekla Petra zasněně. „Zajímavé na tom je, že na tom pořád někdo něco zlepšuje, ačkoliv to spolehlivě funguje už několik tisíc let. Libuše říkala, že se s tím seznámila hned po svém příchodu na Zuazru, což je hodně přes tisíc let, ale už v té době nikdo nevěděl, od koho to pochází, tak to bylo staré.“

„Přitom jsme to donedávna nutně nepotřebovali,“ dodal jsem. „Lidé sice už dlouho tušili, že s námi Zamolxisy nehrají úplně fér, ale až v posledních stoletích nám došlo, že budeme muset proti jejich špehování něco dělat.“

„Neuvědomělý odpor proti Zamolxisům začal už dávno,“ souhlasila Petra. „Někteří lidé jim přestali dávat všechno, některé výsledky si nechávali pro sebe. Možná šlo zprvu jen o nedodělky, neověřené věci. Časem se to rozmohlo, takže každý trochu proslulý vědec měl a má v záloze něco významnějšího než co Zamolxisům odevzdal.“

„Nedávno Héfaistos tvrdil, že by pro nás byla dobrá zpráva, kdyby naše výmysly byly tím nejsilnějším, co tohle impérium má. To bylo samozřejmě jeho zbožné přání, ale objevy nás lidí se nedávno skutečně zasloužily o zvýšení doletu hvězdných lodí Zuazru a o jejich zvýšené odolnosti. Je sice možné, že to proti naší vůli přineslo záhubu bytostem, které se už dlouho těšily ze svobody a nezávislosti na Zuazru, ale to není úplně naše vina a kdyby byla pravda, že naše objevy jsou to nejsilnější, byla by to opravdu dobrá zpráva. Kdybychom teď vymysleli něco silnějšího, mohlo by nám to hodně pomoci. Máme tady jednu výhodu, startujeme z vyšší úrovně než vědci Země.“

„Slyšela jsem, že teď vyvíjíte něco hodně silného,“ podívala se na mě Petra.

„Mělo to být silové pole, schopné nahradit vukcir, štít Zuazru. Ten kontrolují Zamolxisy, náš by patřil nám.“

„Libuše ale něco říkala o tom, že to odkládáte,“ zajímala se.

„Vlastní štít budeme potřebovat tak jako tak,“ řekl jsem. „Jen problémy se mezitím zhoršily. Teď už víme, že ty bestie nemůžeme prostě postavit před naše jednostranné vyhlášení nezávislosti, se kterým by se musely smířit. To by platilo, kdyby nám skutečně chtěly pomoci, my ale víme, že je tomu jinak. Nejsme zdaleka v situaci bývalých kolonií, které na Zemi nedávno získaly samostatnost víceméně pokojnou cestou. Donedávna jsme si to tak představovali, ale teď už bezpečně víme, že odtržení od Zuazru nebude otázka dohody, ale síly. Budeme se na to ale muset lépe připravit, jinak by nás velice rychle rozprášily.“

„To nevypadá moc dobře,“ zaváhala. „Zuazru má před námi náskok statisíců let!“

„Náskok před námi mají,“ musel jsem přiznat. „Proto to odkládáme. Za současných okolností by bylo otevřené střetnutí předem odsouzené k nezdaru.“

„Znamená to, že musíme získat zbraně?“

„Nebude to jednoduché, ale nemáme jinou možnost,“ přikývl jsem. „Na několika jiných rasách jsme viděli, jak to dopadlo postavit se jim nepřipraveně.“

„Na jak dlouho to vidíš?“ podívala se mi do očí. „Stačí hrubý odhad. Rok, století, tisíc let?“

„To po mně chceš moc,“ usmál jsem se trochu trpce. „Jednak jsem tady krátce jako ty, takže toho nevím o nic víc. Za druhé, ani ti, kdo tu jsou už dva tisíce let, nevědí víc. Budeme muset věnovat pozornost shánění informací, vlastně špionáži. Za třetí, od začátku to vypadalo na delší lokte, to se zatím nemění.“

„Díky za upřímnost,“ usmála se také. „My dva máme jednu výhodu, jsme proti nim dva. To je rozhodně lepší než když je každý sám.“

„Poslyš,“ napadlo mě najednou, „snad tady nejsou všichni sami?“

„To je dost, že tě to napadlo!“ podívala se na mě vyčítavě. „Mě to napadlo dřív. Zkusila jsem něco vytáhnout z Libuše, ačkoliv se jí do toho moc nechtělo. Nakonec řekla, že partnerské vztahy nepěstují, každý tu je sám za sebe. Rodina je na Zuazru věc neznámá, nanejvýš jako vzpomínka ze Země.“

„Oni tu neprovozují sex?“

„Taky se mi to zdálo divné, ale neprovozují. Libuše se mi to snažila vysvětlit tím, že se sem dostávali lidé často ve starším věku, kteří si bouřlivé mládí odbyli na Zemi. Do téhle skupiny počítá i sama sebe. Na to jsem jí připomněla, že se sem dostala i spousta mladších, často ještě dětí. Ti na Zemi určitě neměli čas vybouřit se.“

„Co ti na to řekla?“

„Vypadá to, že tady sex nekvete,“ přiznala. „Rozhodně ne tak, jako na Zemi. Je to divné, ale je tomu tak. Konečně, rozešli se tu i Filemon s Baucis. Nebude to tím, že by tu bylo málo žen nebo mužských, na počty to je skoro vyrovnané. Tady spíš kvetou jiné vztahy, řekli bychom – pracovní.“

„Dobře, to by se dalo pochopit, náš tým jsme samí chlapi, ale chlapi jsou přece i u Libuše, oni se mezi tolika ženskými vydrží bavit jen o práci?“

„Nejspíš se ti to bude zdát divné, ale na Vyšehradě se žádné sexuální harašení neprovozuje. Chlapi jsou korektní, sice trochu dvorní, ale nikdo si nic nedovolí. Poslyš, ono je to opravdu trochu divné. Myslela jsem si, že to je kvůli Libuši, ale oni se tak chovají i když je Libuška z dosahu.“

„Nebude to nakonec nějakým ovlivňováním od Zamolxisů?“

„To mě ani nenapadlo,“ přiznala. „I když, možné by to bylo.“

„Tohle se přece tradovalo už na Zemi,“ vzpomínal jsem si. „Například o bromu, přidávaném do jídla vojákům. Bylo to ovšem dost primitivní ovlivňování, ale že by i tady?“

„Nevím, proč by to dělaly,“ uvažovala Petra.

„Tak tohle bych ti naopak dokázal vysvětlit snadno,“ holedbal jsem se.

„Vysvětluj tedy!“ vybídla mě. „Já to pořád nechápu. Když tu lidé žijí tisíce let, pak taková mateřská dovolená musí být vyloženě zanedbatelnou ztrátou času.“

„Už jsme to jednou nakousli,“ připomněl jsem jí. „Když jsme se bavili o tom, proč si tady lidi nepěstují, proč sem tahají další a další děti ze Země. Třeba potřebují jen génie. Výkon na vědeckém poli je pro ně nejdůležitější hledisko, ale nechce se jim starat se o zbývající průměr. Ten nechávají na Zemi, napadá mě už jen jedno ošklivé slovo – vyhnít.“

„To vysvětlení je hodně cynické,“ pokývala hlavou a zamračila se.

„Cynické? Možná,“ povzdychl jsem si. „Nejsou ale Zamolxisy takové? Zapadá to do všeho, co o nich víme. Jsme pro ně jen výhodná pracovní síla.“

„Mohla by to být pravda,“ připustila. „Přiznám se, čím jsme tu déle, tím méně... Skoro mám chuť se už kvůli tomu přemoci častěji...“

„Ty už se musíš přemáhat?“

„Někdy ano,“ připustila. „Ty ještě ne?“

„Já ještě ne,“ popadl jsem ji do náruče...

Errata:

10.08.2021 21:16