Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kamufláž

Dovolenou jsem si prodloužil na celý týden a Petra si ji vzala se mnou. Věnovali jsme ji, jak je v Čechách dobrým zvykem chalupářů, vylepšování ybipu. Místo trpaslíků jsme pěstovali umělé dusoi. Čekali jsme, kdy se u nás objeví Zamolxis, aby nám ze Země přivezla několik objednaných obrázků a knížek, to prý tady Zamolxisy vyřizují celkem běžně.

Zamolxis nám všechno požadované dopravila do chalupy, aniž bychom si jí všimli. Byli jsme právě na horním konci vesnice, nezabývali jsme se ničím zakázaným, neposlušné myšlenky jsme měli zavřené, na Zamolxisy jsme nedávali pozor a uniklo nám, kdy se u nás objevily. Naštěstí se nenaplnily Petřiny obavy, že mě poctí ještě jedním broukem, aby své špiclování dokončily. Mohlo by to znamenat, že jsem jim nestál za námahu? Tím lépe!

Zahrádka ani chalupa pro mě ale nebyly, nejsem chalupářský typ. Pro mě bylo zvelebování ybipu konspiračním manévrem, ale rozhodně ne cílem. Tisíc let na zahrádce by byl pro mě krutý trest. Ačkoliv jsme si s Petrou užívali dovolené v klidu, na konci jsem už byl natěšený na návrat k Héfaistově partě. Ostatně i Petra se přiznala, že ji znepokojuje pomyšlení, co všechno jí uteklo, zatímco si tady nezávazně hraje s dusoi.

Nepopiratelnou výhodou zdejšího systému bylo, že tu žádný systém nebyl. Časová pásma neexistovala, střídání dne a noci bylo ve všech ybipech synchronizované, takže se nemohlo stát, aby někdo přišel do práce navečer, když jdou ostatní domů. Takže jsme si jednoho večera prostě řekli, že dovolenou končíme a ráno už jsem se vynořil ze zdi Héfaistova domu a radostně se pozdravil s ostatními.

Héfaistos mě přivítal a hned mě zapojil do společného úsilí. Dostal jsem na starost rovnice, které by zkrotily od přírody nestabilní pole peprycho. Nestabilních jevů je v přírodě mnoho, spousta jich lidem slouží k obecné spokojenosti, je to jen otázka vhodných regulačních rovnic. Například nukleární reaktory, přirozeně stabilní většinou nejsou a co dovedou bez pořádné regulace, to jsme viděli v Černobylu. A tady by to bylo ještě horší. Naše regulace měla udržovat ve stabilitě bublinu silového pole, která by pod sebou mohla ledacos slisovat, žádné horské velikány by ji nepodepřely dostatečně velkou silou. Podle výpočtů by se pod ním masivní horské velikány zachovaly asi jako bochánky tvarohu pod tlapou medvěda. Situaci komplikoval i tvar světa Zuazru. Jako naše Země, i tohle byl šišoidní bramboroid, od ideální koule na hony vzdálený.

Pomáhal mi s tím trochu Descartes, ostatní řešili jiné problémy. Řekl bych ale, že mezi nás Héfaistos rozdělil úkoly správně, skončili jsme totiž zhruba shodně.

Nejvíc práce udělala dvojice Vladimir Pěremuchin a Vooptoon Benjaa. Stihli nejen sestavit a odladit jádro nového operačního systému, ale během zkoušek se dokázali nabourat do systému dosavadních eygusegů. Svorně tvrdili, že má slabiny, které náš nový systém rozhodně mít nebude.

Vyzkoušeli jsme regulaci na modelu o průměru bubliny pouhých dvaceti metrů.

Podle očekávání nebyla stabilní, ale regulátor ji zvládl. Vypadalo to strašidelně, byla totiž za normálních podmínek neviditelná a mohli jste na ni narazit bez nejmenšího varování. Mechanické vlastnosti vypadaly uspokojivě – zpočátku jsme ji mohli úderem kladiva nebo hozeným kamenem rozezvučet, ale když se do regulace zapojily samoučící se schopnosti nového programu, zvuk se při úderech zvýšil, pak přešel do ultrazvuku a nakonec jste mohli do neviditelné bubliny bušit čímkoliv, už se ani nehnula. Ne že by při zkoušce pevnosti bylo úplné ticho, ale kovově znělo jen kladivo.

„A pak že to nedokážeme uregulovat!“ řekl vítězoslavně Héfaistos, když jsme zkoušku skončili a emitor pole vypnuli.

„Rychlé je to dost,“ uvažoval Vladimir. „Ale na modelu je časové zpoždění nepatrné. Pole o průměru tisíců kilometrů bude kmitat znatelněji. Rychlost světla je velká, ale není nekonečná.“

„Váš systém to ustabilizuje,“ ujišťoval ho Héfaistos.

„Přibližně s dvě stě procentní rezervou,“ doplnil jsem ho číselným údajem.

Krátce jsme se potom dohadovali, co budeme dělat dál. Otázkou nebylo, co z toho předáme Zamolxisům. Už dříve jsme rozhodli, že nic. Po naší první úspěšné zkoušce přepne Vladimir nějaké klíčové konstanty, pole ztratí stabilitu a jeho zhroucením dojde k menší katastrofě. Pak se náš tým věnuje jinému směru výzkumu, nejspíš budeme zkoumat pole zchuevoh, které nám tak jako tak doporučoval zástupce dužurizů. Héfaistos podle svých bohatých zkušeností odhadl, že na tento vývoj stačí tři členové týmu a ostatní se mohou věnovat něčemu jinému, aniž by Zamolxisy pojaly sebemenší podezření. Dužurizové nám předpovídali neúspěch, čímž nám vlastně dopředu poskytli alibi. Nebyl by to první neúspěšný pokus, výzkum občas sklouzne do slepé uličky, s tím se musí počítat a Zamolxisy to vědí. Pokud to povede k úspěchu jinou cestou, můžeme získat pochvalu, i když pole zchuevoh nebude tak atraktivní jako peprycho.

Vladimir projevil zájem věnovat se současnému systému eygusegů. Tvrdil, že jeho výzkumy nezaberou mnoho času a mohou být důležité pro pochopení jeho slabin.

„S tím se dá souhlasit,“ souhlasil Héfaistos. „Dobrá, věnuj se tomu. Předpokládám, že budeš potřebovat jako parťáka jako dosud Vooptoona, očekávám, že si vystačíte. Já, Svantovít a Descartes budeme dělat na poli zchuevoh, máme dost zkušeností, abychom to zvládli a aby to vypadalo jako dílo nás všech. Frantové, Běhounek i Fisher, budou s Lukášem pokračovat ve výzkumu peprycho. To pole je příliš zajímavé, než abychom je měli za úplně vyčerpané, dejte na můj nos!“

Rozhodnuto – uděláno.

Pokus se měl odehrát tam, kde to naplánovaly Zamolxisy. Neúspěch by později nepřekážel v namontování pravého štítu, montáž jistě zvládneme dostatečně rychle. Teď jsme na tomto pustém místě postavili maketu průzkumné kosmické lodi Zuazru, namontovali řídící eygusegy a emitor a připravili všechno ke spuštění, jako kdyby šlo o skutečný důležitý pokus. Vlastně to byl důležitý pokus i pro nás, zkoušeli jsme si přitom, jak rychle budeme schopní zařízení tohoto druhu sestavit i v případné časové tísni.

Sestavování a montáž byly ale velice rychlé. Od chvíle, kdy jsme sem přilétli, neuplynula ani hodina a Héfaistos mohl dát povel k zahájení pokusu. Kromě naší party se pokusu účastnilo několik desítek diváků. Héfaistos si sem pozval své známé, pozvání přijali i dva dužurizové.

Naše ochranná bublina měla chránit maketu průzkumné kosmické lodě Zuazru. Tím výběrem jsme dávali najevo, k jakému účelu má být náš nový štít předurčen, i když jsme už věděli, že naše předcházející štíty použili Zuazru bezostyšně na válečné účely. Maketa měla i motory, aby se mohla vznést, pokus jsme totiž chtěli provést ve výšce, i když ještě v atmosféře. Uvnitř samozřejmě nebyla posádka, jen autopilot s jednoduchým programem, eyguseg a emitor pole.

Maketa se prý skutečné průzkumné lodi podobala, byla jen trochu menší. My nováčci jsme pochopitelně ty lodě nikdy neviděli, ale i z pozemských starousedlíků je vidělo jen pár vyvolených. Na tento svět lodě zásadně nelétaly a málokdo z pozemšťanů se dostal mimo. Dužurizové, kteří kosmické lodě vídali častěji, nám ale tvrdili, že jejich vzhled téměř souhlasí, skutečné lodě jsou jen trochu větší.

Na konci příprav se mezi námi objevily i tři Zamolxis. Jedna byla mezi diváky, druhá došla až k nám, zatímco třetí se nezhmotnila, ale držela se nám nablízku tajně – nebo si to aspoň myslela. Tři Zamolxisy, to pro nás byla opravdu velká čest!

Maketa průzkumné lodi se vznesla a zahalila se do oblaka dýmu. Ochranné pole bylo totiž neviditelné a dým je měl pro naše oči zviditelnit, tak jsme to všem samozřejmě tvrdili. A skutečně se dým soustředil do koule, za jejíž hranici nepronikal.

V té chvíli připoutal telepaticky pozornost všech přítomných Descartes. Stál asi kilometr od nás a manipuloval s těžkým protimeteorickým laserem z dob prvotních průzkumných cest Zuazru. Zamířil jej na loď, chráněnou naším štítem, chvíli vyčkával, aby se všichni připravili, pak počítal od tří do nuly – a odpálil náboj, schopný vypařit jakýkoliv objekt do hmotnosti půl tuny.

Všichni to očekávali, všichni si zakrývali oči, takže záblesk nikoho neoslnil. Hned jsme si ale všichni oči odkryli, abychom sledovali, jak štít obstál.

Maketa průzkumné lodě se vznášela vysoko nad pustou plání, ale pole se podobalo obrovské mýdlové bublině ve větru, natahovalo se a smršťovalo, zvětšovalo a zmenšovalo, každý viděl, jak je nestabilní. V jednom místě se dotklo povrchu makety a v bublině dýmu zasršely jiskry. Už to bylo známkou, že se nám pokus plně nepodařil, ale to byl jen začátek. Bublina kmitala čím dál víc. Ještě dvakrát se dotkla makety, jen jiskry zasršely. Pak náhle zakmitla ještě víc a silové pole plnou silou maketu stisklo.

Záblesk byl skoro tak silný jako od protimeteorického laseru, až na to, že to nikdo nečekal a jen málokdo si předem zastínil oči. Já jsem naštěstí mrkl, takže jsem viděl i co se dělo potom. Silová bublina se na okamžik podobala ježku, do všech stran z ní trčely výčnělky, vyhladily se, pak se opět smrštila, ještě na menší objem a náhle zmizela. Zřejmě rozdrtila emitor, který ji vytvářel. Dým se začal větrem rozptylovat a dolů jako ohnivý déšť padaly kusy roztaveného kovu, maketu to očividně rozemlelo na kousky. Až za hodnou chvíli sem přiletěl zvuk podobný zvuku exploze.

„Tohle nám tedy nevyšlo,“ řekl klidně Héfaistos.

„Kde jste sebrali ten laser?“ zeptala se ho přísně Zamolxis.

„To je přece běžný protimeteorický laser z dokumentace k lodím,“ odbyl ji Héfaistos stroze. „Horší je, že jsme to neustabilizovali. Zpočátku to vypadalo dobře, před zásahem byl štít perfektní, ale rozkmital se víc než jsme čekali.“

„A co jste čekali?“ odfrkla si Zamolxis. „Lasery jsou jistě účinné, ale staré štíty je vykrývají bez problémů. A ve vesmíru se lodi setkávají s podstatně horšími věcmi!“

„My to vylepšíme!“ sliboval Héfaistos.

„Neříkali vám dužurizové, že to je marné?“ udeřila na něho Zamolxis.

Jen jsme na sebe mrkli, znamenalo to, že dužurizové Zamolxisům zatepla vyslepičili, o čem jsme s nimi jednali. Snad jen to odborné, jinak by asi Zamolxisy jinak šmejdily!

„Varovali jsme je,“ přitočil se k Zamolxis jeden z dužurizů. Poznal jsem ho, předtím s námi jednal. Přiznal to bez mrknutí oka, jakoby měl z toho škodolibou radost, ale nezdálo se, že by se jim zmínil o našich dalších tajemstvích. V tom s námi museli držet basu, jinak by mohli totéž očekávat od nás a i dužurizové měli co tajit.

„Je to jen otázka doladění regulačních rovnic,“ opáčil klidně Héfaistos.

„Nebo volby jiného pole,“ odsekla Zamolxis. „Kdybyste se tím neustabilizovatelným polem nezdržovali, kde už jste mohli být!“

„Kdybychom nezkoušeli všechno co se dá, neměli byste ani ufery,“ podotkl Héfaistos. „Před těmi jste nás také varovali a ukázaly se lepší než jsme my sami čekali.“

„No dobrá,“ otočila Zamolxis. „Necháme vám volnost, rozhodujte se podle vlastního uvážení, ale očekáváme od vás výsledky, to je přece přirozené. Kdybyste žádné neměli, zadávali bychom ty úkoly jiným.“

„Cožpak žádné výsledky nedostáváte?“ odtušil Héfaistos. „Slyšel jsem něco o trojnásobném množství vyřešených úkolů ve srovnání s tím, co získáváte od jiných ras. Je to jen fáma, nebo na tom něco je?“

„Přesné to rozhodně není,“ prskla kočka.

„Nejde o přesnost,“ řekl Héfaistos. „Mohli bychom postupovat přesně podle vašich pokynů, ale dobře víte, že je lépe nechat nám volnost a získat od nás víc.“

„Tohle moc přesvědčivé nebylo,“ otočila kočka hlavu k místu, kde dohořívaly zbytky makety.

„Byl to první pokus,“ řekl Héfaistos. „Vyhodnotíme z toho energetickou bilanci a podíváme se, jak by se dala vylepšit stabilita. Nebo vás poslechneme, soustředíme se na zchuevoh a peprycho odložíme.“

„Dělejte jak chcete,“ prskla Zamolxis. „Zchuevoh je podle mnoha expertů nadějnější.“

„Dobrá, bereme to v úvahu,“ řekl Héfaistos. „Můžeme se k tomu vrátit později, aspoň o tom budeme vědět víc.“

Naše parta se vrátila k Héfaistovi, ostatní se rozešli. Zamolxisy nás opustily, přenechaly tedy konečné rozhodnutí nám, což bylo výhodné. Na dalším postupu jsme se předběžně dohodli předem, ale kdyby nás nechaly pokračovat, museli bychom zorganizovat další neúspěšnou zkoušku. Takhle jsme mohli neúspěšné peprycho uložit k ledu a přejít na další kamufláž, aniž bychom vysvětlovali proč. Současně jsme měli dovoleno bádat na tom dál, což už mělo být čistě pro nás.

„Tohle nám prošlo,“ řekl jsem spokojeně, když jsme byli opět zpátky ve známém Héfaistově domku. „Štít máme, teď jde o to další. Mám dojem, že toho ještě zbývá dost.“

„Snad si nemyslíš, že naše parta vymyslí všechno sama?“ usmál se Héfaistos. „Nejsme přece sami, na našich bedrech je jen to, co zvládneme.“

„Máš aspoň nějaký přehled o tom, co se děje? Abychom neobjevovali Ameriku!“

„Přehled mám dvojího druhu,“ řekl Héfaistos. „Povšechný přehled o všem, podrobný o tom, co děláme my.“

„Ten povšechný by mě zajímal,“ upřesnil jsem.

„V tom případě se zkrátka musíš občas zeptat,“ usmál se na mě. „Kdo se na nic neptá, nic se nedozví. Když už jsi v tom namočený, měl bys vědět i něco povšechného. Například že biologové mají plně pod kontrolou biologickou entropii, lidově řečeno stárnutí. Stárneme totiž i na Zuazru, jen trochu jinak než na Zemi. Například vaše dcerka Adélka musí nejprve vyrůst z holčičky v dívku, bude tedy stárnout skoro stejně jako na Zemi. Pak se proces zastaví a podle potřeby se může obrátit. Nejvyšší dosažitelný věk má být kolem pětatřiceti tisíc let, ale i to se dá prodloužit reinkarnacemi, kdy se člověk skutečně znovu narodí, ale se všemi svými dosavadními vědomostmi. Tak se občas smí někdo z nás podívat zpátky na Zem. Jistě by to šlo i bez reinkarnace, ale Zamolxisy trvají na tom, že se nikdo nesmí vrátit na Zem jinak než tajně. Vyžadují tedy, aby to bylo v jiném těle, v jiné éře lidstva a na jiném místě, než kde to dotyčný zná. Jsou to tvrdé podmínky, ale Aššura–Sirruš se tak nedávno vrátil. Biologové toho znají podstatně víc než ti teď říkám, kdybys chtěl podrobnosti, zjistil by sis je od Libuše, ta se tím zabývá už tisíc let. Další parta se zabývá teleporty. Budeme je potřebovat, až se budeme stěhovat na Zem. Zdejší pro nás nejsou vhodné, Zamolxisy je dovedou zablokovat. Nejvíc lidí se podílí na zajištění našich vlastních vahajhí na Zemi. To jsou ta magická centra, která plní naše přání a vytváří nám všechno co potřebujeme. Opět platí, na Zemi je jich dost, ale kontrolují je Zamolxisy.“

„No právě!“ opáčil jsem. „Zamolxisy by nám na Zemi mohly i úmyslně škodit. Nejenže jsou toho schopné, ale mají to doslova v plánu.“

„Což znamená, že místo pouhého doplnění původních vahajhí našimi budeme muset všechna postavit od základu znovu a ta původní zničit, aby je nemohly proti nám použít,“ přikývl Héfaistos. „Nebudou-li Zamolxisy ochotné ke spolupráci s námi, musíme jim aspoň zabránit škodit a to půjde jen tím, že je zbavíme jejich magické moci. Na Zuazru i na Zemi. Proč myslíš, že jsme tam posílali Aššura–Sirruše? Kromě oficiálního úkolu, který dostal od Zamolxis, bude pro nás zjišťovat situaci na Zemi, zejména umístění jejich původní vahajhí. Aššura–Sirruš se tam vypravil dřív, takže nezná poslední zprávy, ale jeho úkol se nezměnil.“

„Jak to zjistí?“

„Máme na to pomůcku,“ řekl neurčitě Héfaistos. „Jako zjišťujeme přítomnost Zamolxis, umíme zjišťovat existenci a umístění magických center vahajhí. Potíž je, že se Aššura–Sirruš dostal na Zem jako malé dítě, nemluvně. Musí nejprve vyrůst a seznámit se s prostředím. Zamolxisy nás na Zem pouštějí nerady. Aššura–Sirruše jistě někomu na Zemi podstrčily, aby tak získal přirozenou identitu. Od normálních novorozenců se liší tím, že má všechny vědomosti co měl tady a smí potají trochu čarovat. Tu pomůcku si vyčaruje, až ji bude potřebovat.“

„Dejme tomu, že se nám podaří ovládnout Zemi,“ přistoupil jsem na to. „Vládcové Zuazru ale proti nám nejspíš pošlou své kosmické lodě s rozkazem zničit nás, případně i se Zemí.“

„Budeš litovat jejich posádky?“ ušklíbl se Héfaistos. „Ujišťuji tě, jsou to profesionální, trojitě prověření válečníci a napáchali už více zla než všichni diktátoři Země dohromady!“

„Právě! Jde mi o to, aby neměli úspěch,“ dodal jsem rychle.

„Úspěch by mohli mít, kdyby měli čas zkoušet prorazit náš štít vším, co mají. My jim ten čas nedáme. Jakmile je zjistíme, naštěstí máme čím, něco proti nim podnikneme.“

„Máme snad nějaké zbraně? Nebo je budeme teprve vymýšlet?“

„Nejspíš je ani nebudeme potřebovat,“ ušklíbl se Héfaistos. „Zbraně lodí Flotily jsou nejvíc účinné zblízka. Pevně věřím, že zdálky proti nám neuspějí, proto se budou muset přiblížit. Pak je odhodíme krátkodobým zvětšením průměru ochranného pole. Peprycho to umožňuje podstatně lépe než jiné druhy energetických polí.“

„To jim přece neuškodí! Jejich štíty ufer vydrží podstatně víc!“

„Lodě to vydrží. Vyrovnávače přetížení redukují setrvačné síly v poměru jedna ku třem stům, takže 300 G sníží na celkem přijatelné 1 G. Když ale jejich lodě odmrštíme razantněji, například se zrychlením deset tisíc G, lodě to vydrží, ale posádka bude na kaši. Kvalita štítů přitom nebude hrát žádnou roli. Ve hře bude jen obyčejná setrvačnost hmoty Země, lodí a posádek.“

„Kéž by tomu tak bylo...“

„Navíc se zdá, že nebudeme muset ničit ani jejich vahajhí,“ pokračoval Héfaistos. „Postačí zablokovat eygusegy, aby je nemohly používat Zamolxisy. Ovládání pak přizpůsobíme našemu.“

„Aha, proto může být tak důležitý Vladimir s Vooptoonem, kdyby se jim podařilo předělat systém eygusegů podle našich potřeb.“

„Bylo by to elegantnější než jejich násilná destrukce,“ přikývl Héfaistos. „Nám zůstává na krku hlavně štít, za ten zodpovídáme, ale hodilo by se, kdybychom se přičinili ještě víc.“

„Dobrá, tedy štít,“ souhlasil jsem. „Že to půjde, to už víme.“

„Vždyť ještě nevíme, co všechno si s polem peprycho můžeme dovolit,“ řekl Héfaistos. „Kulové silové pole je co do použití to úplně nejjednodušší. Já si ale myslím, že jsme jeho možnosti ani zdaleka nevyčerpali.“

„Dobrá, budeme to zkoumat dál,“ přikývl jsem. „Třeba to ještě k něčemu bude.“

„I kdyby se ukázalo, že výsledkem bude jen planetární štít, bude toho dost,“ řekl Héfaistos. „Beztak máme před ostatními partami trochu náskok.“

Znamenalo to další pokusy, další úpravy generátorů, další ladění eygusegů. Héfaistova důvěra mě blažila. Dobrá, dáme se do toho. Zamolxis tvrdila, že jsem psychicky třída pět minus, to by odpovídalo IQ 140, na zdejší poměry nic moc. Héfaistos mě podle psychických tříd nehodnotil. Práci mi přidělil, abych na ni stačil, v tomto směru jsem musel uznat, že se strefil, nebylo to nad mé síly, ale vytížilo mě to. Sám si vzal větší krajíc, zřejmě také podle svých možností. Jinak se mi zdálo, že mě bere spíš jako kamaráda a stejné pocity jsem měl i k ostatním.

Mým nejbližším kamarádem byl teď Běhounek. Byl mi podle jména známý už na Zemi, ale až tady jsem musel chtě nechtě souhlasit s těmi, kdo ho už tam obdivovali. Běhounek byl vždycky velmi skromný a vědecky poctivý dříč. Nikdy nic nenechal ležet stranou, nevyhýbal se zdlouhavým nudným experimentům ani úmorným výpočtům. Měl nos na extrémy a možná právě proto mu přálo i štěstí. Byla s ním zkrátka vždycky pohoda. Přispívalo k ní jistě i to, že jsme měli to nejdůležitější v podstatě hotové a teď jsme dělali jaksi navíc.

Samozřejmě to neznamenalo, že naše akce propukne zítra, ba ani letos. Museli jsme se na ni ve všech směrech pořádně připravit. Čím dál tím víc bylo jasné, že to bude hra va bank, buď anebo, můžeme všechno získat nebo všechno ztratit. V případě úspěchu získáme naši rodnou Zem a bude záležet jen na nás, co s ní dokážeme. V případě neúspěchu bychom dopadli jako borovochglové, kteří dosud ani nevěděli, že na Zuazru jen dožívají a jejich svět už neexistuje.

Trochu mě strašily pochybnosti ohledně Aššura–Sirruše. Měl na Zemi zmapovat magická centra vahajhí. Vezme to dost důkladně a poctivě, když ještě neví, jak je jeho mise důležitá? Jak by ho ovlivnilo vědomí, že při nějakém zanedbání hrozí zkáza celému našemu světu? Héfaistos tvrdil, že Aššura–Sirruš je stejně poctivý jako Běhounek, ale hodně bych si oddychl mít jistotu, že je to pravda. Tady ale platilo, že se musíme spoléhat každý na každého. Jeden člověk by nic nezměnil, teprve všichni zajedno máme jakousi naději.

Pomalu jsme začínali říkat domov tomu kousku fata morgány, kde jsme teď přebývali.

Co naplat, zvykali jsme si. Ačkoliv jsme mohli podle své vůle měnit cokoliv nás napadlo, teď už jsme na chalupě ani na okolí nevylepšovali nic. Petra si povzdychla, že za jejího dětství nebylo ve vsi tolik asfaltu, ale i když to asi byla pravda, nechala to být. Beztak to dnes na Zemi vypadalo ještě moderněji...

Jí a Adélce se strašlivě změnil pohled na svět, když si vyslechly, jak to tady na Zuazru chodí. Petra se mi přiznala, že ji trochu zamrzelo, že jsem to zjistil dřív než ona. Podle ní je spíše v ženské přirozenosti shromažďovat informace, muž má řešit přírodní katastrofy a podobné silové problémy. Trochu mi záviděla dobrodružství v Quetzalcoatlově ybipu i to nedokončené poselství. Že jsem se pravdu dozvěděl dříve než ony, si vysvětlovala větší zodpovědností kněžny Libuše, která si chtěla nováčky nejprve oťukat, dříve než je seznámí s pravým stavem věcí.

Netroufal bych si posuzovat, zda tomu bylo právě tak, nebo zda měla Libuše k odkladu jiné důvody. Héfaistos ale dobře věděl, proč mi všechno vyklopil krátce po našem seznámení. Tvrdil, že pořádně spolupracovat může jen parta, která se na sebe může spolehnout.

Jinou skutečností, která nás postupně začínala oddělovat, byly profesní rozdíly. Dalo se čekat, že si zakrátko nebudeme rozumět, co se týče našeho vědeckého zaměření. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do uznávané party. O důležitosti silového štítu věděl každý a i když všichni věděli o naší oficiální neúspěšné zkoušce, prakticky každý uživatel dvojích sýpek věděl i o tom, že naše klíčová zkouška úspěšně proběhla už předtím.

Parta kněžny Libuše měla už také leccos za sebou, ovšem v úplně jiném oboru. Kněžna měla nemalé vědomosti o různých zdejších bytostech, i o těch značně odlišných, ale věnovala se hlavně humanoidům, bytostem podobným lidem. Těžiště její snahy bylo ve výchově specialistů na lidské bytosti. Zamolxisy ji proto tak často nenavštěvovaly, nezadávaly jí další a další vědecké úkoly jako Héfaistově partě, což neznamenalo, že Libuše nemá žádné zkušenosti. Naopak! Zatímco fyzikové teprve připravovali Zamolxisům něco navzdory, Libuše s nimi vedla svou malou soukromou válku již od začátku, více než tisíc let. Byla to tajná válka, nebojovala silovými štíty, schopnými zadržet plameny expandované hvězdy, ale nenápadnými fiktivními dvířky, komůrkou v hlavě lidí, o které neměly Zamolxisy potuchy. Zrod tajemné dvojí sýpky byl zahalený tajemstvím, ale Libušinou zásluhou bylo zavedení nového smyslu pro včasné varování před Zamolxisy a zejména před jejich brouky. Šestý smysl Zamolxisů, navigační vektor báhjo, dával nejasné tušení směru, Libušin sedmý smysl se dokonale překrýval se zrakovým vjemem, takže vznikal obraz v obrazu. Když se na sítnici oka zobrazí šestinohá trojoká kočka, doplní se jí v mozku svítící červené oči. Nehmotná Zamolxis se lidskému oku nezobrazí vůbec, ale v mozku se ke zdánlivě prázdné scéně přidá červený obláček. Obrazy sýpek i brouků byly samozřejmě virtuální, vznikaly až v mozku a jinak se neprojevovaly.

To všechno už samozřejmě znaly i Petra a Adélka. Libuše jim vrcholné úpravy předala, aby je mohly aplikovat samostatně, dříve než se naučí všechno od samotných základů. Možná tomu mělo být naopak, ale nouze diktovala pořadí přeházet. Petra i Adélka uměly vstupovat do lidského vědomí a vytvářet v něm tajné přehrady, ačkoliv neznaly jednodušší věci, jako například kříšení mrtvých a reinkarnace.

Aspoň jsme si teď každý večer navzájem sdělovali novinky. Bylo v tom cosi vzrušujícího, dozvídat se, na co všechno se zdejší pozemská komunita připravuje. Původní idylka, kterou nám na Zemi líčila Adélka na základě Zamolxis, se rozplynula jako kostka ledu v horkém čaji. Skutečnost byla naprosto odlišná.

Toho večera mi Petra vyřídila záhadný vzkaz od kněžny Libuše. Soukromě mě na odpoledne příštího dne žádala o návštěvu na Vyšehradě. Petra mi víc nesdělila, očividně nevěděla proč to je a k čemu to bude.

Vypravil jsem se tam, jen jsem se v poledne omluvil Héfaistovi i Frantovi.

„Libuška něco potřebuje?“ podíval se tázavě Běhounek. „Pak nám jistě řekneš, co to bylo.“

Na Vyšehradě byla celá Libušina parta, ale Libuše se všem omluvila a odvedla mě do svých soukromých komnat. Vypadalo to tajemně a Petra na mě významně mrkala. Neměla ale nejmenší důvod ke znepokojení, že bych strávil s českou kněžnou v osamění byť krátkou chvíli.

V Libušiných komnatách na mě čekal chlap, jakého jsem ještě neviděl. Měl holou hlavu jako Aššura–Sirruš, kterému se trochu podobal, oblečený byl do černého sametového kabátu a stejných kalhot, ale bylo v něm cosi vznešeného. Stál rovně jako kdyby spolkl pravítko a jen neznatelně mi kývl hlavou na pozdrav. Podali jsme si ale ruce jako v moderní době.

„Seznamte se, prosím,“ vybídla nás kněžna. „Lukáš Mikeš je náš novic z dnešního věku, Čech jako já, přítel Ineni je Egypťan z doby faraona Thutmóse.“

„Potřebuji tvou pomoc,“ začal bez okolků. „Jsi jediný, komu se nedávno podařilo proniknout do Quetzalcoatlova sídla tady na Zuazru. Potřebuji vědět, jak to tam vypadá.“

„Chceš se tam snad vypravit?“ zeptal jsem se ho.

„Ano,“ přikývl vážně Ineni. „Naše skupinka došla k závěru, že potřebujeme Quetzalcoatlův deník. Měl jsi jej v ruce, ale nechal jsi jej tam. V tehdejší situaci bylo tvé rozhodnutí správné. Bylo lépe opustit ta místa bez nejmenší kořisti a vyvolat dojem, že nejde o nic důležitého. Černá známka ale na deník výslovně upozorňuje. Quetzalcoatl by nepodnikl nic bezdůvodně a skutečnost, že ho Zamolxisy bestiálním způsobem zahubily, jen potvrzuje, že nešlo o nic bezcenného.“

„V tom případě bude každý pokus o získání té knihy nebezpečný,“ namítl jsem. „Kromě toho se obávám, že je už dávno zničená plísní.“

„Viděl jsem tvé anagramy,“ přikývl Imeni. „Zničení knihy se neobáváme, i kdyby byla plísní prorostlá celá, dokážeme to napravit. Bohůmžel se k nám tvé vzpomínky nedostaly úplné, týkaly se jen poslední komnaty. Zajímá mě teď celá cesta k ní, od nádvoří Quetzalcoatlova hradu, tak jak je viditelné shora.“

„Domníváte se, že to bude stát za námahu i za nebezpečí?“ zeptala se ho se zájmem Libuše.

„Ano,“ tvrdil Imeni. „Půjdu tam osobně. Díky Lukášovi jsme se dozvěděli, že Quetzalcoatlův ybip není blokován trvale, ale jen při pokusu pozemšťanů o jeho návštěvu, případně když se k němu někdo přiblíží. Zatím jsem se dověděl další důležité podrobnosti a byl jsem se tam osobně podívat. Nejprve jsem se jako každý návštěvník ze Země snažil vzbudit dojem, že chci pouze Quetzalcoatla přátelsky navštívit. Ty neúspěšné pokusy o návštěvu už patří ke zdejšímu folklóru, zvykli jsme si na ně my i Zamolxisy, samozřejmě jsem odletěl s nepořízenou. Druhý pokus jsem podnikl ze směru, kudy se tam dostal Lukáš. Byl to zajímavý pokus. Nikdo mě tam nečekal, ochranná stěna zachebuz nebyla aktivní, dokonce ani dusoi tam nechodili. Neodvážil jsem se dál, abych neupozornil na náš zájem Zamolxisy, ale až tam půjdu doopravdy, potřebuji co nejpřesněji vědět, jak vypadá podzemí Quetzalcoatlova hradu.“

„Bude to věcí okamžiku,“ ujistil jsem ho. „Dveře, za kterými je to dlouhé schodiště, ti ukáži. Sletíš-li po něm dolů, budeš mít před sebou asi kilometr dlouhou přímou chodbu. I ta se dá velice rychle přeletět...“

„Počkej!“ zarazil mě Imeni. „Nechceme Zamolxisům naznačit, že o tu knihu máme zájem. Nechceme, aby vůbec zjistily, že ji máme. Podle tvého anagramu připravíme kopii, kterou nechám ležet na místě originálu. Ale co je nejdůležitější, nebudu tam ani na okamžik používat kouzel.“

„Ani na létání?“ zarazil jsem se.

„Na nic,“ ujistil nás. „Přijdu tam pěšky a kouzla včetně létání přestanu používat dva ybipy od Quetzalcoatlova sídla, aby ode mě nepřišel ani náznak požadavku na vahajhí. Japonci nám dali svůj nejnovější objev, který odstíní mozkové vlnění, Zamolxisy tedy na mou stopu nepřivede. Kdybych tam ale použil kouzel, měl bych je na krku velice rychle.“

„To by znamenalo sejít pěšky kilometrové schodiště!“ zděsil jsem se upřímně. „Je příšerně strmé, kamenné stupně jsou v jeho horní části pokryté vlhkým mechem a dole plísní. Budou klouzat a takové uklouznutí by nebylo zdravé.“

„Počítám s tím,“ řekl Imeni. „Zkoušel jsem to u Axayacatla na schodech jeho malé pyramidy, budou asi stejně strmé. Odhadujeme to na zátěž srovnatelnou s maratónem, ale ta kniha za to stojí. Kdybych uklouzl a začal padat, kouzla samozřejmě použiji, ale dám si pozor, aby to byla opravdu jen pojistka pro případ skutečné nouze.“

„No potěš!“ zalitoval jsem ho. „Až ty schody uvidíš, pochopíš, proč vzdychám. Dál je to ale jednoduché. Schody jsou přímé, zdola je vidět až nahoru, obráceně ne, to se díváš do tmy. Chodba dole je rovněž přímá a ty místnosti jsou jen dvě, jedna za druhou. Jsou trvale dobře osvětlené, nebýt těch schodů, bylo by to snadné.“

„Ty schody budou daň za to, co od té knihy čekáme,“ odtušil klidně. „Vycházíme z toho, co jsi přinesl. Quetzalcoatl dával ve svém vzkazu na svůj deník veliký důraz. Zamolxisy na černou známku nepřišly, očekáváme tedy, že Quetzalcoatlovu zprávu neodstranily.“

„Ty informace budou pět set let staré,“ varoval jsem ho. „Nejspíš tam nebude nic nového.“

„Jsi opravdu novic,“ usmál se Imeni. „Pět set let na Zuazru není totéž co pět set let na Zemi. Až budeš žít tři a půl tisíce let jako já, také budeš dávat rokům menší váhu. Quetzalcoatl mohl přijít na něco, co pro nás může být velice důležité i dnes. Důležité to být muselo, když ho to stálo život!“

„Já vám v té cestě bránit nechci a nebudu,“ ujišťoval jsem ho rychle. „Jen vás chci připravit na to, že námaha s tím spojená nemusí být vyvážena výsledným efektem.“

„Na Zemi jsem věnoval dvacet let dokonalému zabezpečení hrobky svého pána před zloději,“ řekl Imeni. „Nesměl jsem použít nic co by neodpovídalo době, jen svého důvtipu. Přemluvil jsem faraóna, aby svolil své tělo tajně uložit mimo budovu chrámu, který byl pro ně určen. Přede mnou ten trik nikdo nikdy nepoužil, ale zloděje to neoklamalo. V Egyptě se vždycky rozkradlo a rozneslo všechno, také má námaha přišla vniveč. Mám se proto rmoutit? Tělo mého pána vyvlekli z rakve, rozřezali na něm látky, aby se dostali ke šperkům, pak je pohodili. Moje tělo, či přesněji, tělo dusoi, zanechané na Zemi místo mě, okradli a neuctivě pohodili také. Mám snad bít hlavou o zeď žalostí? Ten výlet bude proti tomu jen krátká vycházka. I kdyby se ukázala marná, řeknu si, udělal jsem pro památku přítele Quetzalcoatla vše co bylo možné. Nebude-li marná, tím lépe.“

Nezbylo mi než přikývnout, ale hned jsem si vzpomněl na ty úděsné schody... Quetzalcoatl si vystavěl opravdu hrozné sídlo! Co ho k tomu vedlo? Ledaže, napadlo mě, ledaže by jeho pradávné sídlo na Zemi oplývalo podobnými výstřelky. Něco jako betonový rybníček na naší návsi.

Imeni mi za tu nepatrnou informaci poděkoval a zmizel. Já jsem se vrátil s Libuší mezi ostatní, ale jen jsem se s nimi rozloučil, mrkl na Adélku a Petru a odletěl za Héfaistem.

Přivítali mě všichni, právě začínali nějakou poradu. Využil jsem toho a oznámil jim, že se Egypťané ve spolupráci s Indiány chystají získat Quetzalcoatlův deník.

„Taky mě to už napadlo,“ řekl Héfaistos. „Pak jsem si řekl, že už určitě víme víc. Kdyby tam bylo něco závažného, jistě se to včas dozvíme. Jestli tu Quetzalcoatlovu knihu přinesou, bude to jen dobře, ale kdyby ne, oželíme ji.“

„Mám úplně jiný problém,“ přihlásil se o slovo Vladimir Pěremuchin. „S tou knihou to může být také zajímavé, ale náš poznatek bude určitě větší bomba.“

„Dobrá, povídej!“ vybídl ho Héfaistos.

„Pořád si děláme starosti se Zamolxisy,“ začal Vladimir. „Dáváme si na ně pozor, straníme se jich... ale napadlo vás někdy, co je to za rasu?“

„Jsou takové... proměnlivé...“ řekl opatrně Běhounek.

„Proměnlivé, to je slabé slovo,“ ušklíbl se Vladimir. „Jsou jako z jiného světa, že? Ze Země navěrno nepocházejí, tady jsme v jiném světě a nepřipadá nám to ani zvláštní.“

„Dozvěděl ses o nich něco zajímavého?“ zeptal se ho rovnou Héfaistos.

„Dozvěděl,“ přikývl Vladimir. „Ještě nemám všechno pohromadě, ale zdá se, že jsme přišli na klíčové místo, i když víceméně náhodou.“

„Našli jste o nich něco v pamětech velkých eygusegů?“ hádal Descartes.

„Ano,“ potvrdil to Vladimir. „Jsou tam dokonale popsané.“

„To nebude nic divného,“ řekl Svantovít. „My jsme tam určitě také.“

„Jistě,“ souhlasil Vladimir. „V každém eygusegu magických center vahajhí jsou popsané lidské kopie dusoi. Najdeš tam o nich všechno od buněčné struktury po základní motivy chování. Buněčná struktura nese výzkumné pečetě okatých žabomedvídků Firhoďeg a je tam hodně dávno, motivy činností jsou mladší a ve většině případů nesou pečeť Honzy Nerudy. Proto si můžete přát dusoi podle potřeby a dostanete je k nerozeznání od skutečných lidí a dokonce již s příslušnými motivy, takže se budou chovat skoro jako my lidé.“

„No dobrá, jsou tam tedy i dusoi udělané podle našich Zamolxis,“ opáčil Héfaistos. „To by se snad dalo čekat.“

„To ještě ano,“ přikývl Vladimir. „Potíž je, že Zamolxisy jako živá rasa neexistují. Všechny jsou jen dusoi, ani jedna není živá. Jednáme jen s náhražkami.“

Přiznám se, sůva z nudlí by se na rozdíl ode mne koukala inteligentněji. Možná jsem tu byl ze všech nejpitomější, ale ostatní v té chvíli nevypadali o nic lépe.

„Tak proto se tak snadno přeměňují!“ vyhrkl po chvilce Běhounek. „Podezíral jsem je, že to na nás šijí hypnózou, ale ony skutečně mění strukturu!“

„Kdyby jen to,“ povzdychl si Vladimir. „Lidští dusoi s úplným Nerudovým vybavením jsou schopní nezávislé existence a činnosti, samozřejmě v rámci jejich příkazové části. Zamolxisy jsou jen obrazy, i když nejspíš hmotné. Nicméně nemají vlastní vůli vůbec a jak se zdá, řídí je eygusegy z nejbližšího vahajhí.“

„To je skoro totéž,“ namítl Svantovít.

„Není to totéž,“ odrazil ho Vladimir. „Dusoi jsou samostatnější. Když izolujete od dálkového řízení dusoi, bude jednat jako předtím. Možná omezeně, ale nezasvěcený bude mít pořád dojem, že má vlastní vůli. Když izolujete Zamolxisy, zastaví se. Proto jsou řiditelné jen do určité vzdálenosti od vahajhí. Pro Zamolxis není problém letět na Měsíc, ale mluvit byste tam s ní nemohli, reagovala by až po dvou vteřinách.“

„Možná ne,“ řekl Běhounek. „Mohly by nás odhadovat a dopředu si připravovat odpovědi. Tak by mohly dopravní zpoždění značně redukovat.“

„V konverzaci snad,“ připustil Vladimir. „Zpoždění by se projevilo, kdyby měly reagovat na něco nečekaného. Pánové, chápete dosah toho všeho? Proč nejsou Zamolxisy na hvězdných lodích? Proč tam bývá posádka dužurizů s kapitánem z rasy Zuazru? Zamolxisy prostě nejsou pro vesmír vhodné! A v případě nějakého konfliktu nebudou našimi protivníky ty milé kočičky, ale eygusegy, případně dužurizové na hvězdných lodích!“

Bylo to logické a ve svém důsledku by to znamenalo, že cesta Aššura–Sirruše na Zem byla důležitější než dříve. Nebudeme zjišťovat jednotlivé Zamolxisy, stačí eliminovat eygusegy, nebo aspoň nahradit jejich vůli. Zamolxisy nám pak nebudou škodit. To by byla opravdu bomba!

„Jak dnes vy dva vidíte možnost něco proti nim podnikat?“ zeptal se Descartes.

„Chráněné proti neoprávněným zásahům jsou, to musím uznat,“ přikyvoval Vladimir. „Nějaké možnosti tam ale jistě budou. Zdá se, že jejich původní Vládcové, myslím tím pravé, staré Zuazru, kteří je kdysi dávno vytvořili, si pro jejich ovlivňování nechali skrytá vrátka. Rozumějte, letadlo může mít dokonalého autopilota, který zajistí klidný let, ale na samém konci letu převezme řízení živý pilot, aby navedl letadlo na přistávací dráhu. Můžete letadla vybavit tak, že dokáží automaticky i přistát. Taková letadla by zřejmě nepotřebovala ruční řízení, ba ani pilotní kabinu. Přesto se domnívám, že eygusegy nějaké nouzové ruční řízení mají.“

„Jde o to, zda se nám podaří převzít řízení,“ dodal Vooptoon. „Já i Vladimir jsme si na Zemi dělali s počítači, co nás napadlo. Tady je to poněkud složitější. Neříkám, že nemožné, jen těžší. Kdyby byly takové pozemské počítače, nebyla by s nimi miliontina současných problémů. Málokdo by pak dokázal napsat nějaké škodlivé počítačové viry.“

„Domníváte se, že vám zkušenosti ze Země pomáhají?“ sondoval je Héfaistos.

„Samozřejmě,“ přikývl Vooptoon. „Je znát, že je to jiná technologie, ale uvědomte si, tak je tomu i se živočichy. Nejužitečnější schéma se prosadilo nejen na Zemi, ale i v jiných světech. Až na pár výjimek všude vzniklo podélně souměrné tělo se čtyřmi nebo šesti končetinami, jednou hlavou, kde kromě mozku najdete i orientační smysly, především oči. Detaily se trochu liší, někteří rozumní tvorové mají zuby, jiní ne, většina jich má ocas, menšina, kam patříme i my, ne. Základní schéma je ale pořád stejné. Totéž platí pro některou techniku.“

„Právě Zuazru jsou ale důkazem, že to pravidlo neplatí absolutně,“ připomněl Héfaistos.

„Ano, ti jsou výjimkou,“ připustil Vooptoon. „Eygusegy jsou ale pro nás pochopitelné. Ne že by byly snadné, ale nejsou nad našimi schopnostmi.“

„Může to být jejich vlivem na Zemi,“ připomněl všem Descartes. „Když už připustily vznik pozemské elektroniky, mohly na ní zanechat své stopy.“

„Kdy nám samy od sebe něco darovaly?“ pochyboval Svantovít.

„Nedarovaly nám to úmyslně,“ souhlasil Descartes. „Nezapomeňte ale, že na Zemi právě teď působí pod jejich nepochybným vlivem kdovíkolik geniálních dětí. Kdo z nás odhadne, kolik se jich na pozemské elektronice podepíše? Pozemské předměty v sobě nenesou žádné pečetě, jako zdejší.“

„Mýlíš se,“ oponoval mu Vladimir. „Kdybys znal pozemské počítače, věděl bys, jak malé procento programů nemá položku About, která přece odpovídá zdejším pečetím. Ve většině modulů velkých počítačů zase najdeš text: Property of IBM.“

„Tam je to jistě z jiných důvodů než tady,“ zavrčel Svantovít.

„Možná,“ souhlasil Vladimir. „To teď není rozhodující. Rozhodující je, že se v jejich systému eygusegů začínáme docela dobře orientovat.“

„Největší potíž není, že bychom se nedokázali do jejich systému nabourat,“ pokračoval Vooptoon, „Jsou ale příliš dobře zajištěné. To u pozemských počítačů neexistuje.“

„Co to znamená?“ ptal se pro jistotu Héfaistos.

„To znamená, že útok proti jednomu eygusegu nemá šanci na úspěch,“ objasňoval Vooptoon. „I kdybychom něco narušili, ostatní to uvedou do původního stavu a navíc to vyhodnotí jako útok, začnou pátrat po příčině a během půldruhé sekundy jsou u nás. Totéž se dá očekávat i na Zemi.“

„Čili, jestli to správně chápu, jedině současný koordinovaný útok na všechny eygusegy naráz může mít naději na úspěch,“ domýšlel Héfaistos.

„To by byla varianta frontálního útoku,“ přikývl Vladimir. „Jak se zdá, objevili jsme jinou skulinku, přitom snazší. Tak jsme mimochodem přišli i na dusoidní podstatu našich milých kočiček Zamolxis... Zuazru mají u zdejších eygusegů tajná zadní vrátka, kudy se žádnému zásahu nebrání. Na Zemi jsme jim říkali práva Supervisora. Kdo je měl, byl králem počítače. Připadá mi trapné, že zdejší superdokonalé eygusegy mají stejnou nectnost, díky které jsme se na Zemi snadno dostávali do Windowsů, ale to může být nutným produktem vývoje. Zajišťuje to zdejším pánům suverenitu nad zdejšími systémy, ať se děje cokoliv.“

„Takže by stačilo ji objevit...“ nadhodil Héfaistos.

„Jo,“ přikývl Vladimir. „Potíž je v tom, že jsme ještě nezjistili, kde přesně ta vrátka jsou. Až to zjistíme, přestaneme se bát výhrůžek s vypínáním štítů. Zjistit slabá místa jiných světů, můžeme osvobodit všechny bytosti, které po tom budou toužit. Víme přece, že jsou zdejší Zamolxisy ve stálém spojení se svými kolegyněmi na Zemi. Vzhledem k jejich podstatě je jasné, že ve spojení jsou vlastně jenom eygusegy.“

„Zapomínáš na hvězdné lodi Zuazru, na které se takhle nedostaneš,“ podotkl Héfaistos.

„Nezapomínej, co jsi nedávno sám tvrdil o možnostech jejich ničení pomocí pole peprycho,“ kontroval okamžitě Vladimir. „A to není všechno. Vzpomeňte si všichni, co nám o hvězdných lodích Zuazru řekli dužurizové! Tvrdili přece: Nepočítejte s tím, že byste se zmocnili hvězdné lodě jinde než v opravárenském doku... Co to znamená? Nic než to, že se jejich lodě občas uchylují do doků, kde jsou jistě pod kontrolou Zuazru. Odebrat jim nenápadně kontrolu nad doky, můžeme do jejich lodí postupně vpašovat něco, co je ve vhodnou chvíli vyřadí.“

„Ty ale jedeš!“ zarazil ho Svantovít. „Ještě jsi nezjistil jejich tajná vrátka tady u nás a už chceš zasahovat přímo v jámě lvové!“

„Jakmile zjistíme systém jejich ochran, budeme vědět víc,“ sliboval Vladimir. „Museli by být příliš rafinovaní, aby pro každý svět vyvíjeli odlišný systém. Něco odlišného bych čekal až u jejich vlastního světa. Neříkejte, že je to tenhle. Ten už dávno opustili, svět obklopený sluncem se jim jistě nezdál dost bezpečný, proto ho věnovali svým chráněncům, nebo možná otrokům, nehodící se škrtněte...“

„Já to tak snadné nevidím,“ pochyboval Běhounek. „Jednak bych si nebyl jistý, že postupy osvědčené na Zemi budou funkční i tady. Za druhé byste se museli prokousat přes úděsné množství všelijakých kódů.“

„Víte vůbec o tom, co jsme dělali na Zemi?“ podíval se na něho Vladimir vyzývavě. „Stačil nám rok připojení na internet, abychom se dostali do Pentagonu a světových vojenských základen. Nejen do amerických, ale do všech, které byly na internet napojené, třeba i nepřímo. A co bylo nejdůležitější, nikdo o tom nevěděl. Pečlivě jsme to tajili, nikdo z nás se nezviditelňoval, nikdo se neprozradil, ale měli jsme kontrolu prakticky nad celým světem. Mohli bychom vyvolat světovou válku, ale nejsme šílenci. Mohli bychom naopak několika menším válkám zabránit, nebo je aspoň přerušit, ale neudělali jsme ani to, kdybychom se prozradili, určitě bychom o kontrolu světa přišli. Schovávali jsme si to na horší dobu, kdyby hrozila skutečná globální válka.“

„Teď jsi ale tady,“ podotkl Svantovít.

„Já jsem tady, Igor tam zůstal,“ usmál se Vladimir. „Je to také dítě chráněné Zamolxis, ale mladší, ještě tam pár let vydrží. A než se sem dostane, určitě si vychová nástupce.“

„Vy jste o sobě věděli?“ nevěřícně opáčil Héfaistos.

„Ovšem,“ usmál se Vladimir hrdě. „Hodně rychle jsem zjistil, že je Igor génius. Napadlo mě, že by mohl mít také svou kočku. Slovo dalo slovo a pak už jsme v tom jeli spolu.“

„Dobrá,“ řekl Héfaistos. „Začíná se mi to jevit úplně jinak než včera. Ne že bychom se neměli starat o pole peprycho, ale přednost bude mít výzkum eygusegů. Neměl bych vám dvěma někoho přidat?“

„Musel by nás dlouho dohánět,“ usmál se omluvně Vladimir. „Já a Vooptoon s tím máme ze Země značné zkušenosti. Kdyby se sem v brzké době dostal nějaký počítačový šílenec, jak nám tam říkají, měli bychom o něho zájem, ale takhle bude lépe, když v tom pojedeme jen dva.“

„Jak myslíte,“ zamyslel se Héfaistos. „Kdybyste cokoliv potřebovali, řekněte si. Pro jistotu bych nenápadně rozhodil sítě po dalších počítačových šílencích, jak říkáš... mohli by tu být, aniž bychom o nich věděli.“

Překvapivé odhalení podstaty Zamolxis bylo novinkou i večer pro Petru a Adélku. Adélka se na mě dívala značně nedůvěřivě, asi jako já na tátu, když mi kdysi vysvětloval, jak je to opravdu se sovětskými pionýry, komsomolci a nápravně–výchovnými tábory. Tenkrát jim ještě neříkal Gulagy, ale postaru: vyhlazovací koncentráky, jenže ne německé, ale ruské.

„Oni jsou to jen oživlé vzorce?“ nevěřila mi Adélka.

Nakonec ani jí nezbylo než uvěřit. Zamolxis u ní neměly takovou autoritu, jako na Zemi, ale přece jen k nim do této chvíle cítila respekt. O ten teď asi beze zbytku přišla. Žádná škoda.

Parta kněžny Libuše měla nyní jiný hit, japonskou izolaci myšlení. Zdánlivě nic moc, navíc znemožňovala použití kouzel, ale mohla by umožnit Imeniho návštěvu Quetzalcoatlova ybipu bez nebezpečí, že ho někdo dole přistihne, ať to bude Zamolxis nebo vahajhí, ovšem za cenu kilometru vysokých, strmých schodů, také nic k závidění. Teď, když jsme o povaze Zamolxisů věděli více, nám bylo jasné, že je tam poslalo nejbližší vahajhí, aby zjistilo, zda jsem z jejich tajemství neodhalil příliš mnoho. Když jsem teď ale o tom uvažoval, trvalo mu to nějak dlouho. Mohlo mě přece zjistit už nahoře, když jsem obcházel prastaré, primitivní dusoi. Ačkoliv, ty ještě mohly být autonomní, nebyly přímo řízené jako Zamolxisy, nemusely mít příkaz ohlásit každého vetřelce, kterého uvidí... Dolů jsem ale letěl pomocí kouzel. Už tehdy mělo vahajhí zjistit, že jsem na prahu nežádoucího objevu. Vrcholem bylo, že mě dole nechalo přečíst si Quetzalcoatlovu černou známku. Zamolxis se mohla objevit podstatně dřív a vůbec nemusela přicházet dlouhou chodbou, mohla vystoupit přímo ze stěny. Můj logický slovní souboj s ní teď také vypadal jinak, byl to vlastně souboj s vahajhí, ale v podstatě se stejným výsledkem, nepřipadal jsem jim nebezpečný. Asi mě zachránilo, že jsem hned po strašném zjištění, že kostra je pravá, zavřel tajná vrátka a už je neotevřel... ale stín podezření jsem jistě vzbudil, brouka jsem měl v hlavě hned...

Co ale způsobilo tak dlouhou prodlevu od okamžiku, kdy jsem pomocí kouzel zamířil dolů po schodech, do chvíle, kdy se zjevila Zamolxis? Proč vahajhí trvalo, než si dalo dohromady jedna a jedna? Při kouzlení předmětů projevuje až nebetyčnou hbitost, když je sestavuje po neuvěřitelně drobných kouscích přímo před našima očima, ledaže by to bylo jinak, Běhounek je také podezíral, že na nás některé dojmy šijí pomocí hypnózy...

Buď jak buď, Libušino varování nováčků, dávat si pozor na čarování při otevřených tajných vrátkách, bylo oprávněné. Vahajhí nás mohly špehovat i bez Zamolxisů. Kéž bychom se vymanili úplně! Náhle mě napadlo, že možná žijeme ve strašném omylu! Jak vlastně Libuše vytváří tajné sýpky? Jestli je čaruje za pomoci vahajhí, pak by musely vědět o jejich existenci a měly by všechny trumfy v rukou!

Rychle, ale tiše jsem se na to zeptal Petry.

„Toho se naštěstí bát nemusíš,“ ujistila mě Petra také tak tiše. „Vzpomeň si, jak aktivně vysíláš každý telepatický příkaz, když něco čaruješ! Telepatie vyžaduje aktivitu a navíc musíš mít upravený mozek, na Zemi to Zamolxisy dělají už malým dětem. Proto mohla Adélka čarovat a my ne. Libušina psychorezonance je jiná. Telepatickou úpravu k ní sice také potřebuješ, ale interakcí mezi vysílajícím a upravovaným mozkem se vahajhí neúčastní. Ani Zamolxisy, ani vahajhí nevědí, co se nám skutečně děje v hlavách.“

„No, aspoň že tak,“ oddychl jsem si. Krátký okamžik obav, že nás někdo na dálku sleduje a má přístup až do našich myslí, mi nebyl dvakrát příjemný. Mocenské režimy odposlouchávají na Zemi prakticky všechno: internet, telefony, kavárny, restaurace i byty. Dělají to všechny, ať si říkají demokratické, nebo ne, mají na to nejmodernější techniku od miniaturních štěnic po celosvětový americký špiclovací systém Echelon. Diktátorské režimy to často ani nezastírají, ale myšlení je tam pořád soukromou věcí každého člověka. Režim, který by se zmocnil myslí svých členů, by nejspíš musel všechny vyvraždit. Každý člověk se vůči arogantní moci dostane občas do opozice – a která moc není arogantní? Zdejší brouci jsou horší než Echelon a mučící nástroje středověké Inkvizice dohromady.

Můžeme doufat, že nám aspoň naše mysl pořád patří? Včetně zakázaných myšlenek, které tak pečlivě schováváme a zapíráme jako kacíři své Libri prohibiti?

Snad ano, nebo aspoň trochu. Brouci dokazují, že se dají odposlouchávat i myšlenky. Naštěstí jsme i proti nim našli obranu. Jiné štěstí je v tom, že to zřejmě nemohou používat trvale proti všem. Nebo mohou? Samozřejmě že ne, kdyby mohly, bestie, jistě by to prováděly.

Nežijeme ale v ráji, jaký nám líčili na Zemi.

Kdyby o tom člověk filosofoval, byly by to hotové noční můry. Ještě že na tomto světě máme vlídnou, hodnou kněžnu, která na této neviditelné frontě se zdejšími vahajhí válčí už tisíc let...

Dobře, ale co dál?

Jistě se nesmíříme s otroctvím, i když dovedně maskovaným! Budeme pokračovat v tom, co jsme už začali. Na druhou stranu to zřejmě bude dlouhodobá záležitost. Zdánlivě máme času dost, čas se pro nás skoro zastavil, ale na Zemi, na Zemi ubíhá postaru. I kdybychom začali dnes nebo zítra, pro kolik miliard lidí bude už teď pozdě? Zejména když jim Zamolxisy ukracují životy, aby si zvýšily výtěžnost géniů...

Napadl mě kacířský nápad. Což takhle negenerovat silové pole peprycho kolem generátoru, ale úplně mimo. Byl to asi bláznivý nápad, Běhounkovi se nezdál, ale pro jistotu si k tomu přizval Héfaista a Descarta.

„Víme, že s polem vígra ani s uferem to nejde,“ přiznal Héfaistos. „Což neříká nic víc, než že to tyto dva druhy polí vylučují. S peprycho jsme to ani nezkoušeli spočítat. Zkuste to. Dosavadní výsledky nám stačí, ale neškodilo by vytáhnout z toho víc. Mám na takové věci nos a ten mi říká, že jsme ani zdaleka nedostali všechno. Nos ovšem nestačí, to uvidíme až po důkladném výzkumu. Mohlo by to ale být zajímavé.“

„Možná by nebylo od věci, kdybychom se na to vrhli všichni,“ uvažoval Descartes.

„To nepůjde,“ namítal Héfaistos. „Vladimir s Vooptoonem mají práci podstatně důležitější. My zbývající se snažíme vytvořit dojem, že všichni děláme jen pro Zamolxis. Nemůžeme si dovolit zmenšit žádnou partu.“

„My na to stačíme,“ řekl rozvážně Běhounek. „Nejprve to poctivě spočítáme a pak se uvidí. Budeme raději opatrnější, než abychom do toho šli hrrr.“

Pravda, Běhounek nebyl vědec, který jde na něco hrrr. Zastával už na Zemi přístup vědecké poctivosti, která nedovolí neočekávané výsledky měření přizpůsobit stávající teorii, ale snaží se přesně změřit i to, co sám vysvětlit neumí. Tady se nezměnil a dalo by se říci, že mě někdy účinně brzdil. Ne že by mi překážel, ale nerad za sebou nechával nedodělky. Postupovali jsme pomaleji, než by se mi líbilo, zato důkladně.

Také Adélka s Petrou se mi začaly doma chlubit svými výsledky.

Bohužel jsem jim přestával pomalu ale jistě rozumět. Ačkoliv mi to dávaly populární formou, chytal jsem se jen občas. Zabývaly se výzkumy lidské psychiky, ale netušil jsem k čemu je to dobré. Obě mi svorně tvrdily, že je to nejzajímavější věc hned po entropických výzkumech.

Petra mi čistě soukromě sdělila, že můj nedávný postřeh ohledně sexu na Zuazru byl správný. Zajímavé na tom bylo, že si toho starousedlíci dosud vůbec nepovšimli. Když Petra požádala Libuši o vysvětlení, ta se nejprve udiveně zamyslela, pak řekla, že ji to také začíná zajímat a začala po tom pátrat. Když věděla, kterým směrem má hledat, našla to relativně rychle.

Výsledek byl pro mnohé překvapením, jiní říkali, že se to dalo čekat.

Všichni pozemšťané na Zuazru měli zavedenou psychickou blokádu, která jim bránila o sexu byť jen uvažovat. Navíc měli všichni potlačenou hladinu hormonů, aby jim nic nepřipomínalo, že jsou o něco ochuzení. Možná k tomu přispělo, že se sem dostávali buď lidé na konci pozemského života, už na Zemi se vším smíření, nebo naopak malé děti. Starci zde omládli a děti dorostly, ale už bez sexuální aktivity.

„Nebýt vás dvou,“ řekla Libuše Petře nazlobeně, „ani by nás nenapadlo, že nám něco chybí. Pravda, já jsem měla na Zemi problémy s Přemyslem a byla jsem ráda, že mám od něho konečně pokoj, ale nenapadlo by mě, že budu žít tisíc let jako jeptiška...“

Její nazlobený tón nebyl zamířen proti Petře, naopak. Obě dobře věděly, kdo je terčem.

„Vždyť se sem dostalo i pár lidí, na Zemi až výjimečně aktivních!“ namítala Petra zaraženě. „Goethe se ještě na sklonku pozemského věku zamiloval do šestnáctileté Ulriky, Mozart tím byl na Zemi také pověstný... a tady nic?“

„Zajdi se jich na to zeptat osobně,“ rozhodla Libuše. „Nastav si na ně báhjo a zaleť si tam, Němci nejsou od nás daleko a Mozarta i Goetha tam zná každý.“

V otázce dalšího postupu ale nebyli všichni stejného mínění.

„Když to napravíme,“ uvažovala Libuše, „bude to pro Zamolxisy znamení, že jsme jim na to přišli a vzepřeli se jim.“

„Neměly nám do toho vůbec zasahovat!“ horlil Faust. „U všech ďáblů, vždyť opravdu žijeme jako v klášteře! Na jednu stranu je dobře, že mezi námi nekvete žárlivost, soupeření ani spory toho druhu, ale na druhou stranu... vždyť nás sprostě okradly!“

„Třeba chtěly, aby nás nic nerozptylovalo a neodvádělo od práce,“ uvažoval nahlas další člen Libušiny družiny. „Nemusely být ale tak chamtivé!“

Nakonec to nerozhodli. Faust navrhoval upravit všem hladinu hormonů na hodnoty obvyklé na Zemi, zrušit psychickou blokádu myšlenek a nedobrovolný celibát ukončit, ale přidala se k němu jen Petra. Libuše ostatní přesvědčila, aby zásadní rozhodnutí odložili. Nač upozorňovat Zamolxisy, že proti nim chystáme rebelii? Vydrželi jsme to tisíc let, rok navíc nikoho nevytrhne.

„Jen aby ten rok navíc netrval dalších tisíc let,“ pochybovala Petra. „Se mnou a s Lukášem nepočítejte, my si na žádný celibát zvykat nechceme. Patříme k sobě a basta!“

„Výjimka jste od začátku,“ pokrčila rameny Libuše. „Klidně se do toho dej, odstranit blokádu snad už umíš a s hormony bys to měla umět také.“

Večer si mě tedy Petra podala. Nejdřív nám oběma osobně upravila vyčarovanou večeři, aby v ní nebylo něco nepřístojného, potom se na mě soustředila po psychické stránce. Což nám oběma nebránilo spojit příjemné s užitečným.

„Poslyš, Lukáši,“ řekla, když jsme už zase leželi klidně vedle sebe, „nezdá se ti divné, že my dva jsme žádnou psychickou blokádu neměli?“

„Tvrdila jsi mi přece, že se musíš přemáhat,“ připomněl jsem jí.

„U nás mohly za nechuť k sexu jen hormony,“ opáčila na to zamyšleně. „Je to divné. Ostatní měli tak tvrdou blokádu, že jim nedovolovala na sex ani pomyslet. Kdyby to trvalo déle, hormony by nás také utlumily, nedělejme si o tom přehnané iluze, ale s blokádou myšlení bychom si vůbec neškrtli už od začátku a navíc by nám to ani nechybělo.“

„Nebo bychom si toho všimli,“ oponoval jsem jí. „Byl by to příliš velký skok.“

„Asi počítaly nejprve s hormonálním útlumem, později by to pojistily psychickou blokádou,“ uvažovala Petra nahlas. „Buď jak buď, ještě že to na tebe nepůsobilo. Nebo jen málo.“

„Neměly dost zkušeností s příchodem úplné rodiny na Zuazru,“ pokrčil jsem rameny.

„Ba ne,“ vrtěla hlavou Petra. „Rodiny měly na Zemi prozkoumané víc než dost. Musely u nás kromobyčejně zaspat, jinak se to nedá vysvětlit.“

„Dobrá,“ shrnul jsem to, „tohle kolo jsme vyhráli. Vzhledem k tomu, že se v tom vyznáš, bude to odteďka záležet na tobě. Ale to ti povídám, nechci zjistit, že bys toho zneužívala!“

„To bude záležet i na tobě,“ odvětila se smíchem.

Udělali jsme s Běhounkem několik dílčích pokusů. Zjistili jsme, že generátor pole peprycho může silové pole ovládat nejen kolem sebe, ale i na dálku. Byl to nečekaný a obrovský úspěch, ale bylo v tom skryté i strašlivé nebezpečí.

„Víte, kolego,“ řekl mi rozvážně, „nevěřil jsem, že to půjde. Jsem rád, že jsem se zmýlil.“

„Vždyť jsme na tom dělali všichni,“ odvětil jsem.

„To jistě ano, ale mě to nenapadlo a nevěřil jsem ani v úspěch,“ řekl.

„Příšerně by se toho ale dalo zneužít,“ zamýšlel jsem se. „Živě si umím představit generátor na hvězdné lodi, schopný vytvořit na dálku nepatrnou bublinu silového pole a nechat ji expandovat. Být ta bublina uprostřed jiné hvězdné lodě, roztrhá ji na kusy a sebelepší štít proti ní nepomůže.“

„Ano, jako válečný prostředek by to bylo horší než atomová bomba,“ souhlasil Běhounek. „Což o to, představa jeho použití proti útočícím cizím hvězdným lodím by ani nebyla tak odpudivá, ale představa bubliny umístěné dvacet kilometrů pod povrchem planety a expandující nadzvukovou rychlostí, to by byl horror! Oblast velikou jako Čechy by změnila v úděsný kráter, plný žhavé lávy. Vyvržený materiál by zaclonil slunce a způsobil katastrofu, jako když vyhynuli dinosauři.“

„Některé prostředky by se nikdy neměly dostat do rukou nerozumným bytostem,“ kývl jsem. „Ani kdyby byly Zamolxisy čisté, jak hlásají, nebylo by dobré jim něco takového dávat. Tím spíš, když víme, jak jsou falešné.“

„Na druhou stranu by to mohl být prostředek k obraně světů,“ pokračoval Běhounek. „Nejen proti invazi jiných bytostí, ale i proti prozaickým srážkám planet s asteroidy, ke kterým ve vesmíru čas od času dochází. Kdysi jsem na tohle téma psal dobrodružné knížky.“

„Myslíte Robinsony vesmíru?“ usmál jsem se. „Ty jsem četl. Vy jste se ale spokojil pouhým odkloněním blížící se komety, aby jen prolétla mimo Zemi.“

„Samozřejmě,“ usmál se. „Všechno důležité se tam přece odehrávalo mezi lidmi. Procházeli chvílemi plnými nadějí, zklamání, dalších nadějí a spolupráce. O to mi hlavně šlo.“

„Dobrá,“ pokusil jsem se to uzavřít. „Máme tedy prostředek, jak případně zachránit Zemi před zkázou z vesmíru. Je ale zneužitelný a v nepovolaných rukou by mohl být prokletím, takže to budeme muset asi dobře utajit.“

„To je, bohužel, osud mnoha velkých myšlenek,“ povzdychl si Běhounek. „Stejně tomu bylo na Zemi s atomovou energií. Mohla být úžasným dobrem a místo toho byla od začátku prokletím.“

„Těch elektráren se přece nakonec postavilo dost,“ utěšoval jsem ho.

„Postavilo,“ přikývl. „Ale za jakou cenu! Kolik set tisíc obětí!“

„To není vina vědců, kterým šlo o elektrárny,“ trval jsem na svém.

„Těch ne,“ souhlasil. „Je to vina vědců, kterým o elektrárny nešlo. Bohužel i těch bylo dost. A především je to vina generálů a politiků, kteří k tomu dali svolení a prostředky. A také lidí, kteří těm politikům svěřili moc.“

„Takhle přece mluví Zamolxisy,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Vtip je v tom, že Zamolxisy vždycky říkají pravdu,“ usmál se trochu trpce. „Kdyby ji říkaly pokaždé celou a nejednaly samy proti zásadám, které hlásají...“

„Zamolxisy za to nemohou,“ ujišťoval jsem ho. „Jsou to přece zhmotnělé programy, trochu lepší dusoi, které sestavovali jiní. Ti by za ně měli nést zodpovědnost.“

„Vím,“ přikývl. „Uvidíme.“

Errata:

10.08.2021 21:16