Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Koalice

Další porada našeho týmu se odehrávala ve veselejší náladě než minulá. Začínali jsme sklízet plody naší práce a to bývá příjemnější než čelit nejasným obavám.

Nejprve přednesli výsledky Vladimir s Vooptoonem. Dosáhli nejdůležitějšího úspěchu z celé Héfaistovy party. Objevili totiž ta tušená zadní vrátka, kterými mohli zasáhnout do samotného jádra eygusegů, aniž by jejich zásah vyhodnotily jako cizorodý útok. Umožnilo by to změnit nejen řídící příkazy Zamolxisů, ale celého zdejšího magického systému. Vladimir na to poznamenal, že bychom pak ani nemuseli instalovat nový štít peprycho.

„Přesto to uděláme,“ řekl Héfaistos. „Bude odolnější než starodávný vukcir, přitom potřebuje méně atalnea. To by nám mohlo chybět, současný štít je příliš závislý na jeho dovozu. Zuazru je pod povrchem slunce a má se získáváním energie veliké problémy.“

„No dobrá, to bude starost Běhounkovy party,“ připustil Vladimir.

„Na štítu jsme se podíleli i my,“ opravil ho Héfaistos. „Nemluvě o tom, že i ostatní party mají výsledky, které teprve dohromady mohou dávat naději na úspěch. Uvědomte si, že se chystáme vzepřít nejsilnější civilizaci ve vesmíru, jakou známe!“

„Dobrá, i tak máme ještě spoustu nevyjasněných míst,“ připustil Vladimir. „Důležité je, že nám nebude hrozit sabotáž od Zamolxisů, když jejich řídící místa vyřadíme.“

Uprostřed porady se ale objevila nečekaná komplikace. Héfaistovi se ohlásila návštěva, kdosi ho velice naléhavě telepaticky žádal o rozhovor.

„Kdo to může být?“ pokrčil rameny Héfaistos. „Omluvíte mě na chvilku? Nechci nikoho nezdvořile odmítnout, ale vynasnažím se zbytečně nezdržovat.“

Souhlasili jsme s ním. Héfaistos byl známou osobností a občas ho některý nováček chtěl vidět čistě ze zvědavosti. Ti, kdo ho navštěvovali častěji, se obvykle ohlašovali předem a domlouvali si schůzky tak, aby nás ostatní nerušili.

Chlap, který vzápětí přistál před vchodem do Héfaistova domu, ale nebyl žádný nováček. Byl to rozložitý vousatý hromotluk, oblečený do hrubých kožešin, na první pohled primitiv. Černé vlasy i vousy mu vlály kolem hlavy jako lví hříva, ze které vyčníval jen baňatý červený nos a černé pichlavé oči.

„To je ale čest!“ vykřikl Héfaistos, jakmile ho spatřil. „Co tě k nám přivádí, Uu? Neviděl jsem tě už nejméně tisíc let! Co že tak najednou?“

„Hu, jste tu všichni, to je dobře,“ odtušil oslovený. „Jdu za vámi, abych vám zabránil vyvést nějakou vylomeninu. Hoši, máte naše sympatie, ale jdete na to špatně.“

„Co máš na mysli, Uu?“ zarazil se trochu Héfaistos.

„Kdo z tvých oveček se hrabe v systému eygusegů?“ zeptal se ho na rovinu návštěvník. „Vím to, nezapírej! Poslyš, Hefi, starejte se o peprycho, ale do eygusegů nelezte, rozumíš? Půl hodiny jsme kvůli vám měnili ochrany. Naštěstí si myslím, že jsme vás pochopili správně.“

„Cože jste to měnili?“ vyhrkl Vladimir.

„Hesla magických center vahajhí,“ odtušil jen tak na půl úst Uu. „Někdo z vás se pokoušel prolomit do jádra eygusegů. Nebyl to náhodou pokus o získání nadvlády nad eygusegy na Zuazru? Chcete se vzbouřit proti Vládcům? A vážně si myslíte, že je tímhle způsobem přemůžete?“

„Poslyš, Uu,“ zbledl Héfaistos, „to je dost odvážné tvrzení! Co o nás vlastně víš?“

„Odvážné?“ rozchechtal se Uu. „To bych mohl říkat já o vás, nemyslíte? Zatím ještě nevíme všechno, nemáme čas sledovat, čím se kdo jmenovitě zabývá. Dokud jste se věnovali peprycho, nepřekáželi jste nám. Dlouho jsme vás nechávali na pokoji, ale eygusegy, to je trochu moc. Poslyš, Hefi, nesnažte se balamutit nás. Nebo aspoň ne tak primitivně. Mysleli jste to dobře, ale proti nám byste jít neměli.“

„To jsou opravdu silná tvrzení!“ řekl Héfaistos zamračeně. „Rozhodně nejdeme proti vám, jen máme... vlastní zájmy.“

„To my také a nejspíš stejné,“ odtušil Uu. „Všichni jsme ze Země a nikdo z nás tu nechce být déle než je nutné. Přišli jste ale pozdě. Nás je méně, ale jsme dál, než si odvážíte pomyslet.“

„Mluvíš jako kdybyste už zdejší eygusegy ovládli,“ řekl zamračeně Héfaistos. „Pak bys nám ale dlužil nějaké vysvětlení, ne? Takovou věc byste s námi měli konzultovat!“

„Vy jste s námi také nic nekonzultovali,“ odtušil Uu. „Ano, ovládli jsme je, ale nemáme ještě všechno vyjasněné. Proto nechceme, abyste se v těch systémech vrtali, dokud je nestrávíme.“

„Vy vládnete zdejším Zamolxisům?“ vyhrkl Descartes užasle.

„Nejen zdejším,“ mávl rukou Uu. „Poslyš, Hefi, zřejmě tu máš samé novice, na žádného si nepamatuji a nikdo mě nezná, to je tedy ostuda, protože starého dědka Uu musí znát každý!“

„Všichni už o tobě slyšeli,“ zavrčel neochotně Héfaistos. „Vás prašamany má v úctě kdekdo a vaše pětice, Uu, Ra, Argh, Ho a Guarr, je přece ze všech lidí Země na Zuazru nejstarší.“

„Nezdá se mi, že by si toho byli vědomi,“ ušklíbl se potměšile Uu. „Měly by jim trochu víc viset dolní čelisti. Vypadají, jako kdyby o nás v životě neslyšeli.“

„Není to trochu i vaše chyba?“ odrazil ho Héfaistos. „Proč o vás všichni jen slyšeli a nikdo vás nezná osobně? Prohodíte někdy s nováčky víc než dvě slova?“

„Já vím...“ ušklíbl se Uu. „A to ještě první slovo je Vítejte a to druhé Nerušte...“

„No právě!“ opáčil kysele Héfaistos.

„Ale co chceš?“ pokýval hlavou Uu. „Kdykoliv za námi někdo přijde, zajímá se o mamuty. Ještě nikdy za námi nikdo nepřišel, že by potřeboval vysvětlit matematiku, metafyziku či alchymii. Kdybys stejně jako já slyšel tisíckrát dotazy na nějaké pitomé mamuty, nevyhodil bys každého, kdo s tím přijde?“

„Sami jste za námi nikdy nepřišli,“ vyčítal mu Héfaistos.

„Donedávna to ani nešlo,“ odsekl Uu. „Netušili jsme, kdo všechno už má v hlavě naše dvojité zásobní jámy a bez nich to přece nešlo, uznej! Teď už naštěstí víme, že je máte až na pár noviců všichni. To není špatné, ale dobré je to jen částečně. Vždyť pořád ještě netušíte, co proti vám stojí! Vážně si myslíte, že máte proti Vládcům sebemenší naději na úspěch? Opravdu nevíte, že to před vámi zkoušelo už aspoň deset jiných ras? A že to všechny strašně odnesly?“

„Poslyš, Uu, já vím, že by to nebyl med,“ řekl Héfaistos. „Ale na druhé straně, nejsme přece ovce, nemyslíš? Nebudu ti nic zapírat, připravujeme to, ale velice pečlivě.“

„Ovce jistě nejste,“ souhlasil Uu. „Ale musíte vědět víc než víte, rozumíš? Dobrá, teď už pro vás není tajemství, že jsme ovládli zdejší eygusegy. Ovládli jsme je teprve před dvaceti lety, ještě se v nich sami stoprocentně nevyznáme, jsou složitější než tušíte. Vládcové o tom nemají potuchy, čas od času si vyžádají zprávu o situaci, my ji připravíme, oni se s ní spokojí a jedeme dál. Netuší, že kromě Zuazru ovládáme Bérušgó, Grčogů, Rečíjá, Kyržé, a Habí. Na další světy se právě chystáme. Kdyby něco tušili, už by jednali.“

„Tedy, Uu – já zírám!“ vyhrkl Héfaistos.

„Budeš zírat ještě víc,“ mávl rukou Uu. „Co sis myslel? Máme proti vám podstatný náskok. Snad si nemyslíte, že jsme pořád někde u mamutů, co? Jo, byli jsme tam... před dvaceti tisíci lety! Museli bychom být pořádně praštění pazourkem, zůstat na tehdejší úrovni, nemyslíš?“

„Proč nám ale nic neřeknete?“ mračil se Héfaistos. „Víc hlav víc ví, mohli bychom dělat něco užitečnějšího i bez těch kašpařinek, co děláme pro Zamolxisy.“

„Jo, právě jsme s tím začali,“ odtušil Uu. „Mohli byste nám něco narušit v domnění, že to nabouráváte Vládcům. Raději vám řekneme, kde už jsme a na co nám nesmíte sahat.“

„Tak povídej, na to vysvětlení čekám hodně nedočkavě.“

„Nedočkavě, to je to pravé slovo,“ řekl Uu. „Jste moc hrrr. Neuvědomujete si, že Vládcové s odbojníky nikdy nediskutovali. Vždycky je eliminovali a hbitě nahradili jinými. Tak byste dopadli i vy, kdybyste nebyli připravení na všechno. A to nejste, věř tomu.“

„Vy připraveni jste?“ opáčil Héfaistos.

„Rozhodně lépe než vy,“ odtušil Uu. „Ani jste si nevšimli, že jsme tady převzali moc.“

„Pravda, toho jsme si nevšimli,“ přiznal Héfaistos.

„No vidíš! A už je to dvacet let! Dvacet let věšíme Vládcům na nos hejly a zatím nám na nic nepřišli! Kdyby něco vytušili, už dávno by tu byla trestná výprava. Máme pod kontrolou jejich loděnice. Třetině flotily jsme vyměnili řídící příkazy a nikdo nic nepoznal. Třetina posádek na jejich lodích je nám pro smích! Při tomhle tempu za dalších dvacet let ovládneme kosmické loďstvo celé – a pak se uvidí!“

„Výborně!“ podotkl Héfaistos.

„Dávno bychom vám to řekli, kdybychom se mohli spolehnout, že to nikdo nerozkecá. Nebyl jsi to náhodou ty osobně, kdo nedávno navazoval kamaráčoft s dužurizy?“

„Něco jsme z nich vytáhli,“ zabručel Héfaistos.

„Jo, něco jste z nich vytáhli,“ přikývl Uu ironicky. „A co myslíte, že udělali oni? Jakmile od vás odešli, všechno pěkně za tepla vyslepičili Zamolxisům! Že se tajně chystáte nahradit starodávný štít vukcir nějakým vlastním, že všichni před nimi úspěšně skrýváte své myšlenky, moc pěkně se to poslouchalo, to vám povím!“

„Já to říkal – nědověrovat jim!“ vybuchl Vladimir.

„Poslyš, Hefi, dužurizům se opravdu věřit nedá,“ vrtěl hlavou Uu. „Od té doby, co máme pod kontrolou Zamolxisy, máme přehled o všech rasách na Zuazru i jinde. Dužurizové jsou ti největší patolízalové a pokrytci. Nevíme, koho jiného mimo dužurizů a borovochglů jste už kontaktovali, ale dávat se do spolku s dužurizy nebyl nejlepší nápad. Prodali by vás obratem ruky. My jsme potom Zamolxisům nařídili, aby jim jménem Vládců poděkovaly, ujistily je, že o všem víme a všechno máme pod kontrolou, ale přesto si jejich oddanosti vážíme, takže mohou za věrnost očekávat i nějakou tu výhodu – měl jsi je vidět, jak blahem předli a vrtěli ocasy...!“

„Borovochglové taky?“ mračil se Héfaistos.

„Ne, ti byli zticha,“ řekl Uu. „Víme jen, že jste s nimi jednali. Naše Zamolxis vám přece dost jasně dala najevo, že se Vládcům mezidruhové kontakty nelíbí. Mělo to být pro vás varování. Borovochglové se Zamolxisy nespolupracují, takže mlčeli, kdežto dužurizové – škoda slov!“

„Neřekli jsme jim toho tolik,“ omlouval se Héfaistos.

„I tak toho bylo dost, všechno víme,“ přikývl Uu. „Vyslepičili, co jste jim řekli! Představ si, kdyby se Vládcům doneslo, že pozemšťané umí skrývat myšlenky a cosi proti nim chystají. Snad je nepovažuješ za úplné pitomce a nevěříš, že by okamžitě něco nepodnikli? Tak naivní přece nejsi!“

„Všechno bychom zapřeli,“ ujišťoval ho Héfaistos.

„Věřím ti, že byste to zkusili,“ přikývl Uu. „Ale nevěřím, že by se vám to povedlo.“

„Takže ti brouci v hlavě byli od vás?“ vyhrkl jsem.

„Jo, od nás,“ přikývl Uu. „Promiň. Museli jsme vás vystrašit, abyste si nedovolovali víc a víc. Zejména když jste se začali dávat dohromady s dužurizy. Asi nevíte, že je jejich krajané z posádek válečných hvězdných lodí pravidelně navštěvují? Zatím jsme je ujistili, že všechno víme a že mají mlčet, ale kdo dá krk za to, že to někteří nedonesou až k Vládcům?“

„Já jsem říkal, že to jsou bestie!“ poznamenal Vladimir.

„Má pravdu. Proč by jim jinak Vládcové svěřovali své válečné lodě?“ opáčil Uu.

„A dáte jim nějaké výhody?“ zajímalo mě.

„Jistě,“ přikývl Uu. „Zasloužili se o ně, osvědčili věrnost Vládcům. Asi jim zvětšíme prostor k užívání, možná se pro ně najde i nějaké jiné vyznamenání.“

„Odměna – za zradu?“ namítl Descartes.

„Jakoupak zradu?“ opáčil Uu. „Slibovali snad věrnost vám? Kdepak! Co jste jim řekli, řekli jste jim sami. Oni pak splnili svou povinnost, donesli to Zamolxisům. Zasluhují odměnu, to je přece spravedlivé, ne? Odměníme je, aby neměli pocit, že je někdo podvedl. Poslyšte, vážně si myslíte, že se k vám některá rasa ve vzpouře přidá?“

„Borovochglové nás odmítli,“ řekl Héfaistos. „Tvrdili, že s námi sympatizují, ale nepřidají se. Varovali nás, abychom to raději nezkoušeli.“

„Vidíte! A právě ti by se k vám přidat mohli, nemají co ztratit,“ řekl vážně Uu. „Ostatní rasy – škoda slov! Eghrégové, Voepové, Zoingepové a Emhchégjové vás snad vyslechnou, ale zaručeně nepodpoří. Lyvuzí, Hilpégo a Dužurizové se budou tvářit, že by s vámi možná šli, ale ve skutečnosti půjdou proti vám. Tisbůgrové vám nic neslíbí a přidali by se k vám jen kdyby bylo jasné, že jste to už vyhráli.“

„Jak to víte?“

„Když už nehrozí, že to Zamolxisy donesou Vládcům, pokusili jsme se všechny rasy požádat o spojenectví,“ usmál se Uu. „Dopadli jsme asi jako vy. Většina se Vládců prostě bojí. Dužurizové, Lyvuzí a Hilpégo navíc hbitě upozornili své Zamolxisy, že pozemšťané něco chystají. Až dojde na hlavní lov, budeme vděční všem, kdo se otevřeně nepostaví proti nám.“

„A jak to vypadá jinde?“ zajímal se Héfaistos.

„Na Bérušgó a Grčogů asi jako tady,“ odtušil Uu. „Pak jsme to přestali zkoušet. Ty znalosti nejsou tak důležité, abychom kvůli nim zvyšovali riziko předčasného prozrazení.“

„Dobrá, jde vám o totéž co nám a jste v tom dál,“ připustil Héfaistos. „Měli jste nám to ale sdělit dříve než ostatním.“

„Měli,“ připustil Uu. „Jak jsme vám ale měli věřit? Kdo to nedávno umožnil Vládcům zvětšit dolet hvězdných lodí? Nebyli jste to snad vy?“

„Je to už více než sto let,“ připomněl mu Héfaistos. „Mohl ses nás na to zeptat, ne? Dozvěděl by ses, že jsme pro Zuazru vymysleli nový druh štítů s menší spotřebou atalnea, nic víc. Byl to ale jejich nápad využít přebytku atalnea ke zvýšení doletu lodí. My jsme ani nevěděli, k čemu je používají. To nám řekli až Dužurizové.“

„Věděli jste přece o těch hvězdných lodích?“

„Věděli. Ale to jsme ještě věřili, že je mají na průzkum neprobádaných oblastí vesmíru. Tady jsme se pravdu dozvěděli až letos!“

„Ale trvalo vám to...“ povzdychl si Uu. „Pět tisíc let víte, že Zamolxisům nesmíte věřit, ale celou tu dobu pro ně pracujete.“

„Jako všichni,“ podotkl Héfaistos.

„Ano, jako všichni,“ řekl Uu trpce. „Osmnáct světů to odneslo a nikdo se Vládcům otevřeně nepostavil. Ačkoliv, buďme upřímní, nikomu nic jiného nezbývalo.“

„Kdo se sem dostal, byl jim obvykle vděčný,“ přikývl Descartes.

„Přiznejme odvahu těm, kdo se o něco pokusili,“ navrhl Uu. „Nebylo jich mnoho, doplatili na to, ale aspoň něco zkusili.“

„My jsme se na to připravovali důkladněji než jiní,“ tvrdil Héfaistos. „Bude nás chránit nové obranné pole, chystali jsme se eliminovat Zamolxisy, máme i jiné trumfy...“

„Budiž,“ kývl Uu. „Něco bychom mohli využít i my. Nebylo nás dost, abychom vymysleli úplně všechno. Samozřejmě pokud se k nám chcete přidat! Nutit nebudeme nikoho.“

„Ty bys po takovém úvodu ještě připustil možnost našeho odmítnutí? Ale jdi!“

„Odmítnout může kdokoliv,“ zavrtěl hlavou Uu. „Každý musí vědět, do čeho se žene, každý musí mít možnost odmítnout. Dost na tom, že vystavujeme riziku všechny pozemšťany včetně těch, kdo se nepřidají.“

„Jenže – kdo z pozemšťanů se nepřidá? Všichni půjdou s námi! Někteří nováčci jsou tu necelý rok a jak mezi nás krásně zapadli!“ ujišťoval Ua Héfaistos.

„Určitě?“ podíval se na něho Uu pátravě. „Dobrá, spojíme-li síly, tím lépe!“

Nedalo mi to a zeptal jsem se Ua, co si myslí o mém setkání se Zamolxisy v podzemních prostorách Quetzalcoatlova skalního hradu. Tam se přece Zamolxisy projevily příliš vražedně.

„Na tom, co se stalo Quetzalcoatlovi, nemáme vinu,“ odtušil zamyšleně Uu. „Víme o tom víc než vy. Quetzalcoatl se krátce po svém příchodu na Zuazru spřátelil s borovochgly. Dozvěděl se od nich, že jim přestali přicházet nováčci. Borovochglové si to správně spojovali s nepřízní Zamolxis, ale dodnes si nepřipustili podezření, že za tím může být úplná zkáza jejich světa. Quetzalcoatlovi to ale došlo. Pokusil se zjistit o tom víc, až narazil na Eghrégy. Tito pitoreskní tvorové s pěti rukama, sedmi nohama, třemi zubatými tlamami a věncem očí kolem hlavy mu to ale řekli krutě a naplno. Quetzalcoatl se zděsil. Chtěl pozemšťany varovat, ale na jeho schůzce s Eghrégy byla neviditelná Zamolxis, tehdy jsme je ještě neuměli rozeznávat, na to přišla Libuška sto let poté. Když Eghrégové odešli, Quetzalcoatl už nestihl varovat nikoho. Zamolxisy zablokovaly kouzla v podzemí jeho sídla, dříve než stihl odejít. Samy by si nikoho zabít nedovolily, ale vyslaly spěšnou zprávu Vládcům a od nich obratem přišel příkaz k úplnému ututlání aféry. Jak to dopadlo, to už jsi viděl.“

„V době, kdy jsem tam byl já, jste už ale Zamolxisy ovládali vy!“ vyčetl jsem mu.

„Jistě. Už jsme ani neblokovali jeho ybip jako dřív, jinak by ses tam nedostal. Černou známku jsme tam našli, ale ponechali, i jeho knihu. Mělo to být pro vás jen další důrazné varování.“

„Proč jste mě tam ale tak strašili?“ vyčetl jsem mu trochu roztrpčeně.

„Potřebovali jsme vás pořádně vystrašit,“ opáčil Uu. „Měli jsme dojem, že jste úplně za hlavu hodili opatrnost, to nebylo dobré. Když jsme si pomocí jednoho brouka ověřili, že dodržujete aspoň základy konspirace, uklidnili jsme se. Ale jen do okamžiku, kdy jste se nám pokusili nabourat do eygusegů, to byla ta poslední kapka!“

„Budeme muset odvolat Imeniho,“ řekl jsem. „Chtěl sestoupit do Quetzalcoatlova hradu, aby získal jeho deník. Myslel si, že tam bude něco důležitého.“

„Promluvím si s ním,“ slíbil Uu. „I když teď už o nic důležitého nejde...“

„Tím spíš,“ podotkl jsem a řekl mu o příšerných kilometrových schodech, které chce Imeni překonat bez použití kouzel.

„Vážně?“ podíval se na mě pobaveně Uu. „Pak mě právem naštvalo poslední tajné hodnocení lidské rasy od zdejších Zamolxis: Lidé ze Země podle nich na Zuazru velice zpohodlněli. Neustále používají teleporty a létání, jen aby nemuseli udělat pár kroků původním způsobem pohybu. Chtě nechtě jsem uznal, že se nám přirozeného pohybu opravdu nedostává. Nikdo už nemusí celé hodiny stopovat a sledovat stádo mamutů a divokých turů, ale přece jen jsem si říkal: tak zle na tom snad nejsme. Imeni mě tedy docela potěšil.“

„Občas bychom si mohli dopřát nějakou procházku,“ připustil Héfaistos. „Není dobré nechat všechno na doplňkových bioprogramech a jiných náhražkách přirozeného způsobu života.“

„Ty náhražky nám zajišťují lepší kondici než snobské sportování,“ krčil rameny Descartes. „Myslíš, že je lepší denně klusat půl kilometru a pak to zaplácnout maxi–hamburgrem?“

„To snad nedělá nikdo?“ opáčil Héfaistos. „Kdo by jedl ty příšernosti?“

„Tady nikdo,“ souhlasil s Descartem Běhounek. „Ale na Zemi je toho plno. Hamburgr, cola, cigareta, hamburgr, cola, cigareta. Občas návštěva módního fitcentra, pokud možno s pohyblivými schody, snobsky předvést předražené sportovní vybavení a ukázat, jak usilovně sportuji...“

„Všude to snad ještě není,“ zamračil se Héfaistos.

„Všude ne,“ připustil Běhounek. „Jen ve většině zemí, které si říkají vyspělé. Kdysi jsem si říkal, zaplaťpámbu, že to v Čechách nemáme. A samozřejmě, už je to tam také.“

„Co máte proti sportu?“ opáčil Uu. „Mně se náhodou líbí. Je to lepší než koukat na televizi, jako většina lidí na celém světě. Je to tak?“

„Je,“ souhlasil jsem. „Ačkoliv jsou i takoví, co televizi nemají.“

„Šťastlivci!“ utrousil Uu na půl úst.

„Ti ale mají problémy jiné, možná větší,“ pokrčil rameny Běhounek. „Podle posledních zpráv se v těch nejchudších oblastech zabývají především sexem a nějak podezřele snadno se tam šíří nové nebezpečné nemoci. Uvažoval jsem už, jestli to není dílo pozemských Zamolxis.“

„Ty si můžete směle škrtnout,“ povzdychl si Uu. „Ne že by byly nevinné jako lilie, ale není to jejich lumpárna, za ty novodobé nemoci si mohou lidé sami. Pro Zamolxisy bylo výhodnější lidem život zkracovat, ale udělaly to geneticky, pozvolna a všem stejně. Rozhodně ne až v poslední době. Máme teď pozemské Zamolxisy pod kontrolou, ale upřímně řečeno, bude nám nějakou dobu trvat, než to napravíme.“

„S tím byste měli začít co nejdřív!“ řekl Héfaistos.

„Už jsme s tím začali,“ přikývl vážně Uu. „Uvědomte si ale, že se to fixovalo více než dvě stě generací! Není problém překonat to u jednotlivce, ale na Zemi žije několik miliard lidí, všechny za jednu generaci nespravíte!“

„Už jste s tím aspoň začali?“ zeptal se naléhavěji Héfaistos.

„Začali,“ přikývl Uu. „Ale víceméně ze setrvačnosti jsme nechali pozemské Zamolxisy jednat pořád postaru. Jen ať mezi lidmi dál vybírají génie a stěhují je na Zuazru. Základní změna je v tom, že už sem nechceme brát pouze génie, ale teď už pokud možno celé rodiny.“

„Takže Lukášovi nejsou ojedinělou výjimkou?“ podíval se na mě Běhounek.

„Ne,“ kývl Uu. „Jen první vlaštovkou, ale neměli by být jediní. Pochopte, my se teď všichni na pozemské problémy vrhnout nemůžeme, je nás na to málo. Nejprve musíme zabezpečit, aby nás nezlikvidovala flotila Zuazru, až Vládcové zjistí, že jsme se jim postavili. To je naše první starost, až pak rozhodneme, co dál. Když to přežijeme, začneme se zabývat přelidněností Země, nápravou nepořádků a vším ostatním.“

„Něco se mi na tom nezdá,“ napadlo najednou Descarta. „Po rodině Lukášových se sem na Zuazru žádná další rodina nedostala! To by se přece neutajilo!“

„Po nich se sem nedostal nikdo,“ souhlasil Uu. „Zamolxisy na Zemi vybírají jen génie a těch tam tolik není! Nedělejte si iluze o naší výjimečnosti, mezi ostatními vesmírnými rasami nepatříme ke špičce. Dlouhodobý průměr máme jednoho génie za dva a půl roku. Není to nejméně, ale jiné rasy jich sem dodávají podstatně víc. Například dužurizové mají zhruba pět noviců ročně.“

„Dužurizové přitom netvoří nejpočetnější skupinu,“ řekl Héfaistos zamyšleně. „Není to přinejmenším podivné? Nás tu mnoho není, ale jich je sotva dvakrát víc. Přitom jsou starší než my a podle tebe přibývají rychleji.“

„To se ti zdá,“ ujistil ho Uu. „Dužurizové jsou rozmístěni na všech obývaných planetách, všude plní roli špiclů, navíc jsou jich desetitisíce v posádkách lodí flotily. Doposud jsme objevili osm planet, ale nebude to konečné číslo. Na žádné totiž nejsou dostačující informace o ostatních.“

„Proč?“ zajímalo Héfaista.

„Domnívám se, že úplné informace o všech podřízených světech mají jen Vládci,“ řekl Uu. „Mají v tom propracovaný systém, přehled o všech rasách, aby se mezi sebou nemohly domluvit. Na každém světě umístili jen rasy, které si navzájem nejsou sympatické, což vzájemnou domluvu ještě více znesnadňuje. Jen si vzpomeňte na pocity při jednání s borovochgly!“

„Proč jsou ale všude dužurizové, jak říkáš?“

„Dužurizové mají mezi ostatními rasami zvláštní postavení. Jsou to velice inteligentní šelmy, fyzicky ze všech nejsilnější, přitom mají různé výhody a většina je oddaná Vládcům. Odhadujeme, že je to jejich pojistka proti vzpourám. A nejen jako špiclové! Kdyby se zdejší svět vymkl Vládcům z rukou, mohli by vypnout ochranný štít vukcir, jak už hrozili borovochglům, ale domnívám se, že by to byla až poslední možnost. Tím by sice rázem zlikvidovali všechny, rebely i nevinné, ale přišli by o celý svět. Jednodušší by bylo vypnout magická centra a nařídit dužurizům zlikvidovat rebely fyzicky. Ti by to udělali rychle a bez uvažování, lov je těm šelmám přirozený a ostatní rasy tak jako tak považují za méněcenné, kdo by se jim mohl postavit?“

„Udělali na nás dojem, že by toho byli schopní,“ zahučel Héfaistos. „Naznačovali ale, že občas před Zamolxisy používají... jisté mnemotechniky, aby jim zabránili číst myšlenky...“

„Naznačovali to, protože tahle možnost je už mezi všemi rasami známá,“ ujistil ho Uu. „Vy jste jim za to prozradili, že používáte jiný způsob. Zamolxisy to věděly ještě téhož dne. Nebyla to od nich špatná lest.“

„Bestie,“ podotkl Héfaistos a jen trochu stiskl pěsti.

„Uvědomte si, prosím, ani teď není nic jisté,“ naléhal Uu. „Dali jsme se do toho tak opatrně, jak to šlo. Tři tisíce let příprav, sto let pozvolného uskutečňování. Jsme teprve na začátku, nemáme spojence, je nás tu hrstka a ke všemu nevíme, co na nás čeká od Vládců. My dokonce ani nevíme, kde se jejich svět nachází! Víme, že mu říkají Faifra, ale nevíme kde je! Získali jsme hvězdné mapy z několika hvězdných lodí, dozvěděli jsme se o existenci několika dalších světů, ale centrální svět Vládců nikde. Na žádném známém světě jsme Vládce nenašli! Jsou jen na lodích, ale těch není mnoho. Na Zuazru se prý kdysi vyvinuli, ale sami tento svět dávno před naším příchodem opustili. Někde přece musí být!“

„Někde jistě jsou,“ přikývl Héfaistos. „Jak vidím, tohle by nás teprve čekalo...“

„Pokud byste přežili inkviziční vyšetřování po bonzování dužurizů. Ale asi je to trochu i naše chyba,“ ustoupil trochu Uu. „Měli jsme s vámi víc spolupracovat.“

„Dobře, to se změní,“ naladil se do vstřícného tónu Hefaistos. „Už vám řekneme všechno,“

„My vám taky,“ přislíbil Uu.

Už podle úvodního srdečného Héfaistova přivítání jsem očekával, že se jistě dohodneme, ale nikdo z nás zpočátku netušil, o čem ta dohoda bude. A už vůbec ne, jak nás to zasáhne.

Uu mluvil za nevelkou skupinu prašamanů, víc jich tu prý ani nebylo. Pravda, vypadal trochu divoce. Na Zuazru se někteří pozemšťané oblékali podle současné pozemské módy, aby si udrželi kontakt s pozemskou současností. Jiní si zvykli na zdejší technologicky odlišné oděvy, ale největší část se oblékala stejně jako kdysi dávno na Zemi a neměnila oděv po celá staletí, někdy i tisíciletí. Libuše chodila v tom, v čem ji znali kronikáři, Faust si oblékal džíny. Všichni prašamané patřili ke konzervativcům a působili hromotluckým dojmem. Tady ale neplatilo, že šaty dělají člověka! Primitivní oděv neznamenal, že jeho nositel neovládá vyšší matematiku, teorii polí a třeba i biologii a to všechno na úrovni, kterou mu pozemská věda jen tiše záviděla.

Prašamané tedy byli dál, než jsme čekali. Na jednu stranu jsme se mohli cítit uraženi, že nám včas nic neřekli, ale to se mezi pozemšťany na Zuazru nenosilo. Ušetřili nás přece spousty nejistot a nebezpečného tápání, naopak jsme mohli poskočit dopředu jako nikdy předtím. Proto jsme také uvítali jejich nabídku pokračovat rovnou od jejich úrovně.

Héfaistovu partu ale tato dohoda rozdělila.

Dosavadní partyzánský výzkum eygusegů Vladimira Pěremuchina a Vooptoona Benjaa byl očividně překonaný. Pokud se toho tématu nechtěli vzdát, dalo se to vyřešit jedině jejich přesunem k prašamanům, kde dostanou k dispozici jejich dosavadní výsledky a místo pirátského výzkumu budou moci pokračovat na úplně jiné úrovni.

Balamutit Zamolxisy bylo ode dneška zbytečné. Héfaistos, Svantovít i Descartes proto mohli ukončit práci na málo perspektivním poli zchuevoh a přidat se k nám. Měli jsme vyzkoušet dálkové ovládání pole peprycho mimo oblast generátoru. Uu zvážněl, když jsme mu vysvětlili, jak by mohlo být nebezpečné. Ujistil nás, že lodě Vládců nic takového nemají, ale souhlasil, že samotná možnost něčeho takového je znepokojivá. Bude asi lépe vědět o tom co nejvíc, nikdo nemůže zaručit, že na to ve vesmíru nepřijde někdo jiný.

Uu vzal na sebe úkol uvést naši novou dohodu ve všeobecnou známost mezi pozemšťany na Zuazru. Héfaistos mohl sice využít řetězového spojení se všemi hlavními skupinami, ale Uu ttvrdil, že k tomuto účelu budou rozhodně vhodnější Zamolxisy.

Říkal jsem si, jaké to bude překvapení pro Petru a Adélku, o Libuši nemluvě, až se jim jedna z těch černých šestinohých trojokých koček zjeví a sdělí jim, že přestávají být naším nepřítelem a ode dneška budou našimi spojenci. Nedávno jsem říkal Héfaistovi, že nám chybí komunikační systém. Teď už nám nechyběl. Jen jsem doufal, že nás touto cestou nebudou kontrolovat Vládcové.

Večer jsme se sešli u nás doma. Adélka i Petra už věděly, co se stalo. Petra jen litovala, že u toho nebyla, zato Adélce bylo líto Zamolxis.

„Jak si jich teď mám vážit?“ vzdychala.

„Vážit si jich nemusíš,“ odtušil jsem klidně. „Jsou to jen dusoi. Těch sis přece nevážila ani když vypadali jako my sami.“

„No jo, ale ti nebyli živí!“ namítala.

„Zamolxisy také nejsou živé,“ připomněl jsem jí.

„Ale vypadaly líp než dusoi!“

„Zamolxisy jsou všechny dusoi,“ trval jsem na svém.

„Ale nevypadaly tak,“ pokračovala Adélka. „Mohla jsem je hladit po kožíšku, předly jako skutečné kočky a kožíšek se jim leskl.“

„Měly to v programu,“ podotkl jsem. „Vypozorovaly, že lidé mají v oblibě zvířata a chovaly se proto jako domácí mazlíčci.“

„Cilka měla doma kotě Mourka,“ zasnila se Adélka. „Janinka zase štěně, Pegginu.“

„Ty máš zato tady na Zuazru nás,“ utěšovala ji Petra.

„Copak vás můžu hladit jako kočku?“ zasmála se trochu nuceně Adélka.

„Jako kočku ne,“ připustila Petra. „Ale není nic špatného, když se s námi občas pomazlíš. Jsi přece naše malá Adélka, ačkoliv vypadáš tak dospěle. Já jsem se ostatně s babičkou občas mazlila i když už jsem byla vdaná.“

„Vážně?“ podívala se na ni Adélka pátravě.

Ten večer mezi námi ležela v posteli naše malá holčička. Museli jsme na ni brát ohled, ale nebylo to špatné, naopak. Pocit, že nás naše dítě pořád ještě potřebuje, byl opravdu skvělý.

„Nemohl bys zjistit,“ napadlo Petru, než jsme usnuli, „jak na Zuazru propašovat opravdové živé kotě?“

„To ti teď neslíbím,“ zívl jsem si. „Nemám na starosti koťata. Naše parta se teď zabývá kosmickými jevy, na nic nemáme čas.“

Errata:

10.08.2021 21:16