Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pokus

Klíčový pokus s polem peprycho jsme dělali v sousední pusté hvězdné soustavě dvojhvězdy Maraim, vzdálené od Zuazru necelých dvanáct světelných let a sestávající ze dvou nestejných hvězd a dvou dalších větších objektů.

Erme Maraim byl bílý trpaslík, kolem něhož obíhal ještě menší hnědý trpaslík Fine Maraim. Vzdálenost mezi nimi byla pouhých pět světelných minut, hvězdy kolem sebe kroužily poměrně rychle. Hvězdný systém obsahoval jedinou nevelkou planetu, kolem níž obíhal ještě menší měsíc. Planeta sama byla pustá, měla velice řídkou atmosféru a její měsíc Tlyšoj byl sotva poloviční proti souputníkovi naší Země.

Dopravili jsme se všichni teleportem do nepříliš velké základny na jejím povrchu. Byla to nevelká bublina tvořená klasickým štítem vukcirem, udržujícím atmosféru běžného složení. Průměr této oázy života byl sotva dvacet kilometrů. Byla tu jen stálá hlídka, tvořená dužurizy.

Přivítali jsme se s nimi neutrálně. Byli sice zvědaví, co tam chceme, ale jejich Zamolxisy je na nás připravily, takže dopředu věděli, že jdeme dělat nějaké nebezpečné pokusy, jaké se tu za dobu existence zdejší zapadlé varty neprováděly poprvé. Vždycky bylo výhodnější riskovat někde na pustém místě než na obydlených světech. Dužurizové netušili, že zdejší Zamolxisy poslouchají nás a ne Vládce. Jen se trochu podivili a pro jistotu se jich zeptali, co tu chceme. Pozemšťané totiž na této základně ještě nikdy nebyli.

„To není vaše starost,“ odbyly je suše Zamolxisy.

Dužurizové se okamžitě stáhli a víc si nás nevšímali. Zdálo se, že je zajímají jen zařízení, svěřená do jejich pravomocí.

Pomocí zdejšího magického centra jsme vytvořili potřebné testovací emitory. Nevybočovalo to z obvyklého průměru činností. Půl dne trvalo, než jsme nashromáždili potřebnou energii ve formě obvyklého atalnea, nabíjení přes teleporty bylo poměrně rychlé. Nikoho tu ještě nenapadlo, že chystáme něco neobvyklého.

Kromě naší party, už bez Vladimira a Vooptoona, byl s námi dva prašamané, Uu a Argh. Jen my jsme tušili, jakou váhu tomu pokusu dávají, normálně by jistě stačila přítomnost jen jednoho z nich. Ovladačem emitorů manipuloval Héfaistos, záznamy pořizovali Descartes a oba prašamané, my ostatní jsme jen přihlíželi. Nemínili jsme se ale zdržovat ani o minutu déle než bylo nutné, takže Héfaistos za zvědavého přihlížení dužurizů pokus brzy odstartoval.

Chvíli se zdánlivě nic nedělo. Dužurizové na nás cenili své šavlozubé úsměvy, zatímco my jsme obyčejnými dalekohledy zvědavě pozorovali povrch měsíce Tlyšoj.

Pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Po povrchu měsíce se nadzvukovou rychlostí rozběhla šikmá klikatá trhlina. Zprvu jsme ji viděli jen my v dalekohledech, ostatně jsme ji na tom místě očekávali, pak si na ni začali udiveně ukazovat i dužurizové, kteří ji spatřili bez optických pomůcek. Měsíc pomalu pukl na dvě téměř stejné části. Výraz pomalu byl ovšem relativní. Z našeho pohledu se všechno dělo zvolna, ale ve skutečnosti se okraje trhliny od sebe vzdalovaly rychlostí startujícího stíhacího letadla. Okraj trhliny byl na první pohled ostrý, ale v dalekohledech bylo znát, jak se na hranici pukajícího nebeského tělesa všechno hroutí. Odlamovaly se tam stakilometrové kusy, drobily se na menší části a rozlétaly se do stran.

Teď už se na měsíc Tlyšoj užasle dívali všichni hlídači a občas se po očku dívali i na nás. My jediní jsme nevypadali ohromeně, ale spokojeně. Co se dělo nad našimi hlavami, jsme očekávali, neboť jsme to sami vyvolali.

Obě poloviny rozpůleného vesmírného tělesa se začaly od sebe vzdalovat. Zpočátku se zdálo, že je to pohyb velice pomalý, ale byla to jen iluze, daná vzdáleností. Ve skutečnosti se obě poloviny od sebe urychlovaly se zrychlením více než desetinásobně přesahujícím gravitační hodnotu na původním měsíci. Na jejich okrajích neustále vířily drolící se úlomky, rozsáhlejší než korálové ostrovy naší Země, odtrhávaly se a odlétaly tangenciálně do stran. Dalekohledy ukazovaly, že některé míří přímo k nám, ale nedělali jsme si z nich starosti, nebyly tak velké, aby ohrozily odolnost štítu.

Trhlinou teď bylo vidět do žhavého jádra zdánlivě dávno vychladlého kosmického tělesa. Záře začínala hluboko pod povrchem, ale svítila na nás z té výšky čím dál jasněji. Měsíc Tlyšoj nikdy tak nesvítil, nepočítáme-li období před miliardami let, kdy tato hvězdná soustava jako oblak rozežhavených plynů vznikala. Žhavé jádro ale nejevilo snahu explodovat. Nevědět o neviditelném polštáři silového pole, které obě poloviny zničeného vesmírného tělesa neustále urychlovalo, možná bychom se tomu divili jako dužurizové.

„Gratuluji,“ obrátil se ke mně Argh. Ačkoliv pokus ještě neskončil a pole stále obě části urychlovalo dál a dál od sebe, Argh přerušil záznamy. „Měl jsi pravdu. Je to přesně tak nebezpečné, jak ses obával.“

Podle předběžných propočtů měl Héfaistos ponechat emitor zapnutý ještě hodinu. Nebylo by dobré pokus nedokončit a ponechat obě části zničeného kosmického tělesa v dosahu. Těžiště obou polovin této nové soustavy těles zůstávalo zatím na původní oběžné dráze kolem planety, ale až se úlomky dostanou za Lagrangeovy body, opustí její gravitační vliv a získají tak vlastní oběžné dráhy kolem dvojice sluncí. V nejbližším milionu let by se s planetou neměly setkat, pokud máte něco, co tak obrovskými tělesy pohne, je výpočet poměrně jednoduchý.

Jeden z dužurizů, nejspíš velitel této posádky, mezitím zamířil přímo k nám.

„To byla zkouška nějaké nové zbraně?“ oslovil obdivně Ua, kterého asi považoval za našeho velitele. „Výborně! Až tím budou vyzbrojené lodě Flotily, nic ve vesmíru jim neodolá!“

„Nám ale řekli, že máme tento pokus považovat za tajný,“ upozornil ho suše Argh. „Zdá se, že nějaké drobné úlomky narazí do planety. Vukcir sice neohrozí a jinde to také vadit nebude, ale přece jen se raději připravte na menší zemětřesení.“

„Konečně se tu něco děje!“ odtušil dužuriz. „Vědět, že náš zapadákov zrovna teď čeká něco tak úchvatného, byl by jistě o zdejší službu větší zájem. Všichni nám to budou závidět!“

„Přejeme vám to potěšení,“ odtušil klidně Uu. „Vaše informovanost ale nespadala do našich kompetencí, jinak byste to věděli dřív. Je ale možné, že se utajování bude vztahovat i na vás.“

„Já přece nic neříkám,“ odvětil s pochopením dužuriz. „Zamolxisy nás upozornily, ať se na to dobře díváme, že se to nebude opakovat! Samozřejmě teď bude větší zájem o službu na hvězdných lodích, to se dá najisto čekat.“

„Nám do toho nic není, jen si myslím, že to nemá s doletem hvězdných lodí souvislost, takže se to na nich moc neprojeví.“

„Jistě není vaše starost, kde se ty vynálezy uplatní,“ odtušil dužuriz. „Ale naše lodě se budou moci konečně střetnout s těmi hnusnými vyrkezůhy v oblasti Erme Ulchuar, už teď se na to těším!“

Argh, Uu a Héfaistos na sebe mrkli. Že by nám dužurizové nechtěně poskytli tajné informace týkající se problémů říše Zuazru?

„Poslyšte,“ odtušil klidně Héfaistos, „Nevíme, jak to u vás chodí, vůbec nic nám do toho není, ale vy máte možnost ovlivňovat, kde sloužíte? Není to jedna z dalších vašich výhod?“

„Jistěže je,“ ušklíbl se dužuriz. „Když si našinec zažádá, kde chce příští desetileté období sloužit, a na dané místo není enormní nával, Zamolxisy mu vyhoví. Kde nával je, přidělují se místa nejprve podle dosavadních zásluh a nakonec spravedlivým losem. Většinou se ale nelosuje. Největší zájem je o místa na vlajkové lodi, ale ta jsou obsazená pořád stejnou posádkou, kterou těžko někdo vystřídá, mají vždy největší zásluhy a tedy jistá místa.“

„Už to ani nikdo nezkouší, což?“ usmál se trochu Héfaistos.

„Popravdě to nemá cenu,“ přikývl dužuriz. „Jen když někdo odejde sešlostí věkem, nastane o jeho místo tahanice, ale to rozhodně není často.“

„Nám do toho nic není,“ opakoval Argh. „To je vaše věc. My máme jiné úkoly.“

„Správně,“ souhlasil dužuriz. „Do těch zase není nic nám. Je jen trochu divné, že jste se dali na zbraně. Donedávna jste dělali jen v energetice.“

„Tohle je vlastně taky energetika,“ pokrčil rameny Uu. „Dá se to snad použít různě, ne?“

„Pravda,“ přikývl dužuriz. „Třeba to bude lepší než pouhé štíty.“

„My ještě nevíme, k čemu to bude,“ řekl skoro lhostejně Uu.

„Štíty sice zabrání nárazu velkých asteroidů do planet,“ vysvětloval mu ochotně dužuriz, „ale zůstává problém společného těžiště. Odmrštění velkého asteroidu štítem planetu zachrání, ale změní se její oběžná dráha, rozhází to kalendář a navíc vždycky následuje vlna zemětřesení. Náraz asteroidu by byl horší, ale i menší problémy jsou pořád problémy. Roztrhnout asteroid daleko před dopadem, to je přece úžasně jednoduché a přitom efektní, ne?“

„Možná k tomu také dojde,“ připustil Uu. „Mohlo by nás to zajímat, ale nám teď Zamolxisy nejspíš nedovolí sledovat, co tady bude dál.“

„To se rozumí!“ horlivě souhlasil dužuriz. „Teď bude prvořadým úkolem přezbrojení Flotily, to bude mít jistě přednost před vším ostatním.“

„Na to si ještě počkáte,“ pokusil se jeho optimismus zarazit Uu. „Tady jsme si jen ověřili, že je něco takového možné, ale spočítali jsme to pro poměry, které jsme od Zamolxisů dostali. Není to tak jednoduché. Předělat to, aby se to dalo používat na lodích, bude jistě nějakou dobu trvat.“

„O tom bych si dovolil obzvlášť pochybovat,“ mávl tlapou dužuriz. „Každému idiotovi musí být jasné, že jde o zbraň, jaká tu ještě nebyla. Jestli na to nebudete stačit, a je divné, že jste vůbec na něco přišli, dostanou to za úkol jiní, nejspíš spolehlivější.“

„Myslíte?“ snažil se ho zviklat Uu.

„To se ví!“ opáčil sebevědomě dužuriz. „Ještě dnes se vypravím za Vládci na Faifru, abych jim dal pár dobrých návrhů! Jistě něco z jejich přízně padne i na nás!“

„Tohle je ale naše dílo, nemyslíte?“ trochu se zachmuřil Uu.

„Vy zkrátka nepřijdete,“ mávl tlapou dužuriz. „Zamolxisy o vás jistě podají zprávu. Ale to je jejich věc, my se musíme starat sami a taková příležitost získat si přízeň Vládců není každé století!“

„Dobrá,“ odtušil Uu klidně. „Starejte se. Jak říkám, do toho nám nic není... Doufám, že nás nějaká ta výhoda také nemine.“

„To jistě ne,“ ušklíbl se dužuriz. „My ale budeme u lizu jako vždycky první! Tentokrát to jistě bude stát za to! Na vás až co zbude!“

Nečekali jsme už ani okamžik a vrátili se na Zuazru.

„To je průšvih!“ posteskl jsem si. „Vládcové to budou mít ještě dnes na stole!“

„Nebudou,“ uklidňoval mě Uu.

„Zamolxisy kontrolujete, ale dužurizové to řeknou Vládcům osobně! Vážně ještě nevidíte ten průšvih?“ namítal jsem.

„Žádný průšvih nebude,“ ujišťoval mě Uu. „Naopak. Argh se ještě dnes pokusí získat od toho dužurize teleportní adresu Faifry. Získat její galaktické souřadnice, to by nebylo málo!“

„Ano, ale Vládcové se dozví, jaké pokusy jsme dělali!“

„Kdyby se tam některý dostal – ale on se na Faifru nedostane,“ řekl Uu. „Nekontrolujeme jen Zamolxisy, ale všechno včetně teleportů. Možná od dužurizů adresu Faifry nezískáme, jsou velice prohnaní, než aby tam cestovali přímo, ale to si piš, že skončí na opuštěné základně Zumur! Nebude první ani poslední. Už jich je tam docela slušná společnost.“

„Vy ho tam přesměrujete?“ došlo mi.

„Samozřejmě,“ přikývl Uu. „Nemusíš nás upozorňovat, co by se stalo, kdyby Vládcové ty informace dostali předčasně, to je přece jasné každému.“

„Nebude ale ostatním dužurizům nápadné, až se jejich šéf nevrátí?“

„Zamolxisy jim oznámí, že byl za zásluhy povýšen do posádky Flotily!“ usmál se smutně Uu. „Všichni mu budou závidět! I ten, koho za zdejší zásluhy povýšíme na jeho místo.“

„Co je to vlastně – Zumur?“ zajímalo mě ještě.

„Hodně jednotvárný svět,“ ujistil mě Uu jako mimochodem. „Kolem rovníku je úzká oblast, kde rostou jakési lišejníky, jinak je všude jen vrstva ledu. Je tam malé magické centrum, o hladu nebudou a nějaký příbytek si jistě brzy vyčarují, ale jinak tam moc zábavy není.“

„Takže je pošlete do vyhnanství v pustině?“ došlo mi, až jsem se otřásl.

„Jen je nelituj!“ okřikl mě Héfaistos. „Nevšiml sis, jak se nadšeně těšili na to, až budou zase někde vraždit?“

„Dužurizové jsou profesionální zabijáci,“ řekl tišším hlasem Uu. „Zatím nám neškodí, mají to přísně zakázané a kázeň jim to nedovolí, ale mohli by a nerozpakovali by se. Bude dobře, když je odstavíme. Po materiální stránce jsou tam v podobné situaci jako na základně u hvězdy Maraim, je tam asi stejně pusto. Jediný rozdíl je, že na Maraim se cítili pány. Na Zumuru už vědí, že jsme je od jejich podílu na moci odstavili.“

„Pak se ale budou snažit uprchnout!“ napadlo mě.

„Snažit se mohou,“ pokrčil rameny Uu. „Teleporty jim blokujeme a neuniklo by nám, kdyby se pokusili stavět hvězdnou loď. Nic víc tam dělat nemohou. Upřímně řečeno, ani je tam nehlídáme, není k tomu důvod.“

„Co tam dělají?“ zajímalo mě.

„Loví,“ odtušil Uu. „Vyčarují dusoi–zvířata, vypustí je a pak na ně pořádají pompézní hony. To je normální, jsou přece od přírody lovci, takže je v tom necháváme.“

„Dobrá, patří jim to,“ souhlasil jsem. „Co budeme dělat dál?“

„Měli bychom postavit k ochraně každého světa několik generátorů,“ řekl Uu. „Zamezíme tím, aby nás jejich Flotily obtěžovaly. Nebyl to nakonec tak špatný nápad a usnadní nám to pozici. Někdy jsou i zbraně nutné, zejména když víme, že se je druhá strana nerozpakuje použít. Budeme pokračovat v tom, co jsme začali. Pokusíme se vyřadit jejich Flotily. Když víme, jak je používají, nebude nám líto posádek. A budeme si také připravovat návrat domů. Tam je přece tolik práce, že nebudeme vědět kam dřív. Začít jsme měli už před deseti tisíci lety!“

Večer jsme se sešli doma. Adélka i Petra už věděly, že jsme měli úspěch, Uu tu zprávu poprvé rozšířil pomocí Zamolxisů, prozatím mezi pozemšťany, kteří se zapojili do projektů proti Vládcům, měli dvojí sýpky a věděli, že některé věci musí tajit, někdy i před ostatními. Zamolxisy jim prostě sdělily, že řízení magických center i Zamolxisů samých máme v rukou my, pozemšťané. Na mnoha místech se ten večer v našich enklávách oslavovalo, málokde byl klid.

Dostali jsme nový úkol. Už ne od Zamolxisů, ale od prašamanů: zajistit co největší bezpečí pro všechny pozemšťany kontrolované světy. Do naší party přibyl další člen, Kartaginec Kusulty, odborník na vytváření strojů na bázi eygusegů. Vrátili se k nám i Vladimir Pěremuchin a Vooptoon Benjaa, kteří se mezitím o sto šest učili zacházet s eygusegy. Byl to pro ně odlišný úkol než dosud, ale zvládli to a jejich řídící centra dokázala na vzdálenost půl světelného roku od hvězdy zachytit každý vesmírný objekt o průměru od padesáti metrů výš. Kdyby se jeho dráha nebezpečně přiblížila k planetě, přivolaly by nás a kdyby hrozil dopad na povrch, roztrhaly by jej i bez našeho příkazu na kusy. Flotily Vládců měly oznamovat také, ale rozhodnutí měly nechat na nás. Naše emitory by na příliš vzdálené objekty nedosáhly, ale většina planet se v jejich dosahu do dvou světelných hodin od hvězd nacházela a to stačilo. Planety obíhající pod povrchem hvězd byly proti nájezdům dvojnásob zabezpečené. Na povrchu hvězd nebylo znát, kde se nacházejí a kolem kroužily nově vytvořené pozorovací stanice, příliš malé, než aby se daly snadno objevit, ale příliš silné, než aby kolem nich některá loď Flotily bez povšimnutí proletěla.

„Zdá se, že jsme to zvládli,“ oddychl si Héfaistos, když jsme oživili poslední sledovací stanici s emitory. Při té příležitosti jsme po dlouhé době spatřili Zemi, i když jen z velké dálky. Dívali jsme se na ni ale všichni. Ta malá hvězdička byl přece náš domov. A ty tři neveliké budovy, rozmístěné na obvodu Marsu a chráněné polem peprycho, ji teď budou střežit.

„Rád bych viděl, jak se budou na Zemi tvářit vědci, až některou naši stanici objeví,“ usmíval se Franta Běhounek.

„To by je museli rozeznat od přírodních skal,“ namítal jsem.

„Pokud vím, pár družic to tu už zmapovalo,“ nedal se Běhounek. „Stačí, aby tudy letěla další fotografující sonda. Porovnáním starých a nových fotografií kdekdo zjistí, co se tu změnilo.“

„Než se sem nějaké sondy dostanou, uteče hodně vody,“ namítal jsem. „A i kdyby si toho někdo všiml, co se stane? V nejhorším případě sem pošlou dálkově řízené průzkumné vozítko. Sto metrů od stanice narazí na neviditelnou blánu, na Zemi to vyhodnotí jako poruchu a pochybuji, že by sem kvůli tomu posílali další. Tak zajímavě to zase nevypadá.“

„Příliš lidi Země podceňuješ,“ nadhodil Běhounek. „Kdyby právě teď některá sonda letěla nad námi, pěkně bychom hochům v Houstonu zamotali makovičkou.“

Podívali jsme se na sebe – a museli jsme se rozesmát.

Sonda by samozřejmě neviděla ochranné pole peprycho kolem nás. Co by viděla? Pět chlapů bez skafandrů, procházejících se po kamenitém povrchu Marsu. Díky měkkým botám nezůstávaly za námi zřetelné stopy, ale každý astronom by se chytal za hlavu, jak to, že se ve zdejším vzduchu neudusíme. Z družice by nebylo vidět, že jsme si sem nakrátko přinesli vzduch vlastní.

„Kdy se asi podíváme... domů?“ zasnil se trochu Héfaistos.

Měl pravdu, vidět Zemi takhle zblízka bylo smutné i pro nás, kteří jsme ji opustili nedávno. Jak asi působila Země na Hefaista? Věděl přece, že Řekové jsou už dávno jiní než za jeho časů. A co Uu a Kusulty, kteří dobře věděli, že se jejich národy mezitím na Zemi úplně rozplynuly? My mladší jsme se mohli vrátit domů a poznali bychom to tam. Oni – už ne... Jestli se na Zem kdy vrátí, budou tam už navždy cizinci...

Další návštěva se u nás dlouho nezdržela. Přišel za námi jeden z žabomedvídků Firhoďeg, aby si s námi o něčem pohovořil. Brzy jsme ale zjistili, že nemá zájem o fyziku, ale o cosi speciálního z biologie. Héfaistos ho se zdvořilou omluvou přesměroval na partu kněžny Libuše, žabomedvídek odmítl nabízený teleport, raději si od něho také s omluvou převzal báhjo a odletěl.

Ten tvoreček se mi docela líbil. Nebyl velký, tak metr padesát. Podobal se obrovské ropuše, oči měl vypouklé jako žába a na nohou plovací blány, ale jeho ruce se hodně podobaly opičím nebo lidským, měl žlutohnědou srst a čumáček roztomilý jako medvídek koala.

Všichni jeho krajané prý uměli plavat, ale žili raději na souši a rádi se vyhřívali. Kromě toho se od žab lišili tím, že byli živorodí.

Ten co nás navštívil byl oblečený, měl na sobě cosi jako široké trenýrky a cvičky na nohou.

„Žabomedvídci jsou velice zdvořilí, ale musíte si před nimi dávat pozor. Jsou to nejvěrnější přátelé Vládců Zuazru,“ upozornil nás Descartes, když medvídek odešel. „Vypadají sice nevinně, ale kdo se na to spolehne, mohl by brzy litovat.“

„Trochu jim křivdíš,“ zastal se jich Héfaistos. „Každý ti potvrdí, jací jsou úžasní biologové.“

„To jsou Zuazru také,“ oponoval mu Descartes.

„Zuazru mají všechno od nich,“ ujistil ho Héfaistos. „Slyšel jsem, že i v jejich genetice najdeš genetické pečeti medvídků. Zuazru prý trvalo deset tisíc let, než si začali troufat na totéž.“

„Ale jsou s nimi jedna ruka,“ trval na svém Descartes.

„Zařídili nám tady tak dlouhý věk, že se tu neumírá,“ opáčil na to Héfaistos.

„To jdi vykládat někomu na Zem,“ zaškaredil se Descartes. „Tam naopak zkrátili průměrný věk, až to není hezké.“

„Firhoďeg za to nemohou,“ řekl Héfaistos. „Na Zemi prý nikdy nebyli. Všechno dělali zde na Zuazru. Pár jejich úprav dělají svým vybraným dětem na Zemi Zamolxisy, tuším hlavně telepatii, aby s nimi mohly komunikovat, ostatní už dovedou i naši.“

„Mysli si o tom, co chceš, lepší bude, když si dáš pozor na jazyk,“ trval na svém Descartes. „Tím nic nezkazíš. Užvaněnost by mohla mít hrozné následky. Kdyby se ukázalo, že jim křivdím, sám se jim půjdu omluvit.“

Večer se obě naše ženy, Adélka i Petra, mohly rozplynout chválou na žabomedvídky.

Bylo to pochopitelné, žabomedvídek byl u kněžny Libuše celý den a všichni ho obdivovali, zejména nováčci. Jednala s ním jen Libuše, ale odsedl si trochu od ostatních. Požádal ji o to, takže kromě Libuše nikdo nevěděl, o čem jednali. Až večer se rozloučil a tentokrát odletěl teleportem, měl to domů trochu dál, až na planetu Habí.

„Jsou přece tak krásní,“ rozněžnila se Adélka. „Hned si pořídím takového plyšáčka.“

„Mohla bys mít rovnou jeho dusoi,“ připomněla jí Petra.

„Dusoi, to je ale hloupý nápad,“ opáčila Adélka. „Aby vypadal jako živý? Ještě aby mě začal zkoušet z biologie! Povídám, musí to být roztomilý plyšáček.“

„Seženeš ho ale? Pokud vím, tady se nic takového nevyrábí a na Zemi už teprve ne,“ zkusil jsem ji v jejím nadšení zviklat.

„To mě, tati, krutě podceňuješ,“ odsekla Adélka.

A skutečně, hned po večeři přišla za námi, v náručí obrovského plyšového žabomedvídka. Byl v životní velikosti a od originálu se lišil snad jen strnulostí. Dokonce byl stejně oblečený.

„Ten je, tati, co?“ ukazovala mi ho vítězoslavně.

„Půjdeš s ním do postýlky?“

„Samo sebou,“ řekla. „Škoda, že ho nemůže vidět Jaroušek Vaňásků nebo Janinka!“

Snad poprvé si vzpomněla na své pozemské kamarády. Ale hned bylo vidět, jak zvážněla.

Asi si uvědomila, že je už nikdy neuvidí...

Následujícího dne jsme uspořádali oslavu nejdůležitějšího kroku, který byl za námi, měli jsme krytá záda před Vládci Zuazru. Uu byl sice i nadále skeptický, ale Héfaistos i Guarr měli očividně dobrou náladu. Tentokrát jsme neslavili pouze v úzkém okruhu naší bandy. Shromáždění uspořádali Japonci, měli k dispozici ze všech národů největší plochu pod širým nebem. Zvolili jsme si tu chvíli k zasvěcení posledního zbytku pozemšťanů, všech, kdo ještě netušili o naší rebelii proti Vládcům.

Ujal se toho Kartaginec Kusulty a vzal to dost stručně. Nejprve uvedl na pravou míru, co nám Zamolxisy po celá tisíciletí zkresleně kázaly, seznámil lidi stručně s nepravostmi Vládců na jiných vesmírných rasách, a skončil tím, co všechno jsme proti tomu podnikli a jaké můžeme mít šance ve skutečném střetnutí.

Do této chvíle byla nic netušících lidí sotva desetina, ale všichni to přijali rozumně, až jsem se podivoval, jak klidně to proběhlo. Jen jeden z nich se po Kusultově úvodu přihlásil s výčitkou, proč jsme to tak dlouho tajili. Až ve mně zatrnulo, když jsem slyšel, kdo to je. Mozarta zná už na Zemi každé dítě, tady ho také všichni uznávali, jeho hudba patřila k největším zážitkům i pro nás.

Kusulty mu klidně vysvětlil, jak nebezpečné bylo vzepřít se Vládcům bez skutečně účinných opatření a jak krutě dopadli, kdo nebyli zajištění jako my. Mozart navíc často pobýval mimo Zuazru a jednal i s Vládci. Utajování bylo proto nutné.

„To nebyla nedůvěra,“ utěšoval ho Kusulty. „Nejlepší obranou proti nechtěnému vyzrazení tajemství Vládcům nebyly dvojité sýpky, ale nic nevědět.“

„Možná, ale tohle jsme měli všichni vědět dřív,“ nedal se Mozart. „Určitě bychom s Vládci nejednali tak ochotně! Já jsem přece opravdu věřil, že všechno dělám jen pro dobro ve vesmíru!“

„To možná všichni,“ povzdychl si Kusulty. „Nemusíš se obávat, všichni dobře víme, že jsi to skutečně dělal jen pro dobro. Jestli se tvoje hudba líbila i Vládcům, bylo to dobře, nemohl jsi přece vědět, jaké strašné věci provádějí.“

„Vzpomeň si, jak Richardu Wagnerovi kdysi lidé vyčítali, že se jeho hudba líbila Hitlerovi. Mohl snad Wagner za Hitlera? Také ne!“ přidal se ke Kusultymu i prašaman Argh.

Chyběli nám pozemšťané, nacházející se právě mimo Zuazru, ale byla jich prý sotva hrstka. Někteří, jako starořecký Poseidon, se pro tuhle příležitost stihli vrátit.

Oslav se nemohli účastnit ani dobrovolníci z bezpečnostní služby. Prašamané zřídili v jednom ybipu stálou hlídací službu, kam soustředili informace ze sledovací kosmické sítě. Prašaman Guarr stále tvrdil, že je pro nás tato síť životně důležitá a proto nesmí být závislá na síti eygusegů. Tvrdil, že eygusegy ve vahajhí by se daly zásahem zvenčí vyřadit, jejich původní struktura s tím dokonce počítala. Po přijetí speciálního hesla by zmrtvěly, což by byl nejspíš pro dužurize signál k zahájení všeobecného vraždění. Prašamané heslo objevili a změnili, ale nemohli vyloučit další poťouchlosti podobného druhu. Bylo jistější mít další sítě nezávislé a pod přímým dohledem. Proto začaly další party vytvářet paralelní síť eygusegů, kterou bychom měli od samého počátku pod kontrolou.

Celkově se naše pozemská komunita zachovala tak jednotně, až jsem se tomu divil. Na Zemi přece lidé jednotou nikdy nevynikali! Nadhodil jsem to při nejbližší příležitosti v naší partě.

„A víš, že můžeš mít pravdu?“ zamyslel se Héfaistos. „Může to mít ale různé příčiny. Je tu nesporně elita Země, Zamolxisy nás odmalička vedly ke kolegiálnímu chování, netrpěly nám žádné výstřelky, což bylo veliké plus, ačkoliv to asi nedělaly pro nás, výhodné to bylo především pro ně. Jsme také poměrně malá enkláva a i na Zemi se krajané vždycky drží víc pohromadě...“

„...až na Čechy,“ ušklíbl jsem se. „O nás se říká, že nedržíme spolu ani doma, ani v cizině. Čechů žije v různých světových městech dost, ale ani na krajanské spolky nás neužije, natož abyste někde našli celou typicky českou čtvrť. My Češi se pokaždé rozhádáme a pak spolu nemluvíme...“

„Vaše smůla,“ podotkl Héfaistos s úsměvem. „Ale ještě jsem neskončil. Už tisíc let se velice důvodně domnívám, že nám Zamolxisy neshody na Zemi okázale vyčítaly, ale po straně je přitom podporovaly. Byly pro ně výhodné, lidé pak ochotněji odcházeli na Zuazru. Obětovaly tomu nejen Archiméda a Leonarda da Vinci, ale i nepočítaně bezejmenných.“

„Nemůžeme na ně svádět všechno,“ vrtěl jsem hlavou. „Nebylo jich na Zemi tolik, abychom na ně svedli všechny naše lidské podrazy.“

„Bylo jich na Zemi dost na to, aby tam dokázaly zasít zlo,“ přitvrdil trochu Héfaistos. „Měly na Zemi přístup všude, od vládců k posledním venkovanům. Stačilo jim vybrat si vhodné lidi jako nástroje. Vyvolat válku nebylo nikdy těžké. Nemusely přesvědčovat všechny, stačilo pomocí dvou až tří lidí oslovit Sněm Statečných. A těch pár přesvědčily snadno, na sousedech se vždycky našlo něco, co se jim dalo uloupit. Od dobré úrody po naftu.“

„O tom bych mohl něco povídat!“ přidal se Kartaginec Kusulty. „Vzpomeňte si na římského válečného štváče Kato! Jak pořád v Senátu popichoval: Podívejte se, Římané, na to nádherné víno! Takové u nás v Římě neroste, jen v Kartágu! Proto soudím, že Kartágo musí být zničeno! Podívejte se na ten zlatý šperk! Naši zlatníci nic takového nedokáží, ale ti v Kartágu ano! Už proto soudím, že Kartágo musí být zničeno! Ceterum autem censeo, Carthaginem esse delendam! Tak dlouho štval, až Řím naše starobylé město zničil! Kolik takových štváčů bylo před ním a kolik po něm? A kolik jich beztrestně štve lidi právě dnes?“

„Nechme to spát,“ mávl rukou Héfaistos. „Vliv Zamolxisů na Zemi už snad přestane!“

„Musíme se na to ještě podívat,“ poškrábal se za uchem prašaman Guarr. „Už jsme v tomto směru něco podnikli, ale nejsem si jistý, že jsme přišli na všechno. Aspoň budou mít naši noví hoši co dělat.“

„Myslíš, že by některé aktivity Zamolxisů mohly přetrvat?“ znejistěl Héfaistos.

„Co já vím...“ odtušil Guarr. „Zamolxisy jsou složité. Nejkřiklavější problémy jejich modelů chování jsme už našli a odstranili, ale nemůžeme ručit za všechny jemnůstky.“

„Proč je tedy rovnou nezrušíte?“ mračil se Descartes.

„Zamolxisy mohou být užitečné,“ opáčil Guarr. „Musíme je jen přesvědčit, aby nám sloužily stejně dobře jako svým dřívějším pánům.“

„Mohou se ale stát trojským koněm v našich zádech,“ vrčel Descartes.

„Vypnout je můžeme samozřejmě kdykoliv,“ řekl Guarr rozhodnějším tónem. „Uvědomte si konečně, nejsou to živoucí bytosti! Magická centra je používají jen jako pomůcku pro komunikaci s námi. Nemají vůli, city, ani vlastní rozum. Jsou to jen zhmotněné vzorce!“

„Zhmotněné vzorce, které mohou člověka zabít!“ připomněl mu Descartes.

„Ani pak to neudělají ty vzorce, ale vahajhí.“

„Chybí jim asi první ze tří zákonů robotiky,“ povzdychl jsem si.

„Ba ne,“ zavrtěl hlavou dosud mlčící Běhounek. „Ty tři zákony jsou pohádkou pro děti, také jsem o nich na Zemi kdysi hodně přečetl. Požadavek, aby roboti neškodili svým tvůrcům, je celkem samozřejmý. Potíž je, že jej Zamolxisy mohou dodržet a přesto nám mohou úmyslně škodit. Nejsme přece jejich tvůrci.“

„Pak bude lépe postavit novou síť vlastních vahajhí a starou vypnout,“ souhlasil Descartes.

„Jde o to, zda na to v současné době stačíme,“ pochyboval jsem.

„Nemusíte tak podceňovat své kolegy,“ usmál se Guarr. „Ti hoši jsou velice dobří. Neříkám, že mají jednoduchý úkol. Vládcové vylepšovali vahajhí stovky tisíc let, oni tolik času nemají, ale podle vlastních zkušeností odhaduji, že to zvládnou. Musí vyvinout především spolehlivé jádro. Bez jádra by byly nestabilní i ostatní nástavby. To ale není obtížný úkol a dá se na tom stavět.“

„Pak by s tím měli začít co nejdřív,“ ustupoval trochu Descartes.

„Už s tím začali,“ ujistil ho Guarr. „Ovládnutím Zamolxisů jsme získali kvalitní přehled o všech partách pozemšťanů. Do té doby nikdo pořádně nevěděl, co všechno lidé na Zuazru dělají. Jednotlivé party si poznatky sdělovaly, ale zase jen partám, které se zabývaly příbuznými tématy. Staraly se o to Zamolxisy. Bylo v jejich zájmu, abychom zbytečně nevymýšleli něco už objeveného, ale iniciativu v tom směru nepodporovaly. Partám práci přidělovaly a nikdo netušil, čemu výsledky jeho práce slouží. Vyvíjeli jste silové pole na ochranu světů proti úderům velkých meteorů, aniž jste tušili, že to je výzbroj útočných křižníků. Výzkum některých modelů chování zase sloužil vojenské psychotechnice a když vylepšujete obyčejný kuchyňský nůž, nemáte jistotu, zda to nakonec nebude standardní zbraň některých záškodnických jednotek dužurizů.“

„Zastavíme tedy vývoj pro Vládce?“ pochyboval jsem.

„To bychom je měli na krku okamžitě! Raději když budeme na takovou chvíli důkladněji připraveni,“ odtušil Guarr. „Ale nemůžeme jim dodávat bezhlavě všechno jako dosud. Co by se dalo zneužít, budeme tak dlouho protahovat, až to prostě nedokončíme. Většinu umu věnujeme na přípravu případného střetnutí. Nemáme v úmyslu jim škodit, ale ani jim umožňovat škodit jiným.“

„Jen abychom se proti nim nemuseli postavit více než tušíš,“ zavrčel Descartes s trpitelským výrazem v obličeji. „Obávám se, že bude nebetyčný úspěch, když to přežijeme.“

„Počkej, jak to myslíš?“ zarazil se Guarr.

„Prodebatuj to s někým, kdo se zabývá modely chování, třeba s Nerudou,“ navrhl Descartes. „Modely chování jsou pro většinu živých bytostí podobné, jinak by výzkumy psychiky lidí nemohly pomáhat ve vojenské psychotechnice proti jiným druhům bytostí. Zeptej se Nerudy, jak asi budou reagovat bytosti, přesvědčené o své nejvyšší a svrchované moci, zvyklé běžně rozhodovat o životě a smrti trilionů jiných bytostí, když je přestaneš uznávat za neomezené pány a vládce ve známé části vesmíru? Neruda ti asi odpoví, že se nás pokusí s úpornou snahou vyhladit. Nebude to od nich ani zlovolné, budou prostě pevně přesvědčeny, že je ohrožujeme a budou považovat za svou svatou povinnost udělat to. I pro výstrahu ostatním. My lidé se tak na Zemi chováme také.“

„My přece nemáme v úmyslu je ohrožovat,“ zamračil se Guarr. „Chceme na nich nezávislost a respekt, nic víc.“

„Svatá prostoto!“ vybuchl Descartes. „To jim chceš vykládat? Nestačí ti ani kruté zkušenosti ze Země, kterými nás Zamolxisy každoročně krmí? Zamolxisy nelžou, uvědom si to. Můžeme jim věřit všechno špatné, co o nás s takovým gustem přinášely! Nevěřím ale, že by to platilo výlučně o nás pozemšťanech.“

„Považuješ Vládce za větší barbary než jsme my lidé?“ přidal se ke Guarrovi Héfaistos.

„Ne za větší, ale přinejmenším za stejné,“ pokrčil rameny Descartes. „Předpokládejte raději horší stav, pak se můžete dožít jen příjemného překvapení. Důvěra v sobě nese nebezpečí stejného překvapení s opačným znaménkem. Naše psychické výzkumy jsou asi od vojenské psychotechniky vzdálené, ale stačí nám už to co víme!“

„No, měli bychom to vzít v úvahu,“ řekl opatrně Běhounek.

Errata:

10.08.2021 21:16