Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Návštěva

Přípravy na nezávislost Zuazru na Vládcích nám zabraly hodně času, ale nebránily mi věnovat se také trochu rodině.

Na chaloupku jsme si zvykli a brali jsme ji už jako svou. Dusoi jsme měli udělané věrně, kdo nevěděl o jejich podstatě, mohl je považovat za skutečné lidi. Proti Quetzalcoatlovým beztvářným monstrům to byl obrovský rozdíl, však také mezi nimi leželo pár století a génius Neruda. Dokonce se s nimi dalo nezávazně tlachat, ať už v hospodě, nebo ve vsi.

V rodinném kruhu jsme mezitím oslavili Adélčiny sedmé narozeniny. Zvykli jsme si, že naše malá holčička jen vypadá jako dítě, ale psychicky je vysoce nad námi. Byla teď rovnocennou členkou skupiny kněžny Libuše, zatímco Petru tam pořád brali jako novicku. V Héfaistově skupině jsem měl pevnější pozici jen díky ztřeštěnému nápadu použít pole peprycho na dálku. Mohla by to být stejně nebezpečná zbraň jako účinná ochrana světů před velkými asteroidy, ale uznávali, že to napadlo mě, i když to nebyl nijak oslňující výkon a nakonec jsme na tom dělali všichni.

Podle posledních zpráv našli Angličané zde na Zuazru genetickou příčinu zkracování lidského věku na Zemi. Byl to úspěch naší biologické vědy, přesněji oboru bioentropie, který Zamolxisy do této chvíle nedovolovaly na Zem přenést. Také tyto zprávy nám zvedly náladu. Bylo to něco jiného než neustálé vyčítání našeho barbarského původu, zejména když už jsme věděli, že naše údajné barbarství není ve vesmíru tak neobvyklé. Člověk je původem predátor. Jiný predátor by mu to ale neměl vyčítat, zejména když je sám ještě horší. Místo neustálého předhazování, jací jsme na Zemi lotři, jsme se teď dozvídali spíš to dobré, co se kde komu podařilo.

Při zkoumání, jak nejúčinněji blokovat teleporty, přišli Japonci na velice užitečné vylepšení. Po výměně několika detailů v řízení jsme teď mohli používat i dynamické teleporty. Proti pevným měly výhodu, nepotřebovaly pevně nainstalovanou stanici. Něco podobného používaly Zamolxisy, když dopravovaly své chráněnce na Zuazru, naše rodina tak také cestovala, ale na Zuazru jsme to používat nemohli. To se změnilo a Zamolxisy nám teleport na požádání vytvořily kdekoliv. Druhou stanicí mohl být pevný teleport i jiná dynamicky vytvořená stanice. Na optickou vzdálenost, tedy na dohled, jsme synchronizaci nepotřebovali a teleport se vytvořil tam, kde jsme si to přáli.

Rychle se pro ně vžilo označení „mobilní teleport“, ale kupodivu jsme je nezačali používat tak často, abychom zrušili dosavadní.

Zamolxisy se k nám chovaly zdvořileji a byly milejší, zvlášť když jim Vladimir Pěremuchin předělal vnější vzhled do podoby skutečných pozemských čtyřnohých kočiček a Franz Fisher to doplnil o možnost vybrat si z více barevných schémat. V našem ybipu se začaly objevovat dvojí Zamolxisy: mourovatá chodila za mnou, tříbarevná strakatá za Petrou a Adélkou. Nezjevovaly se náhle, ale důstojně přicházely, jak se na kočky sluší. Lišily se od pozemských koček jen mluvením a červenýma očima. Libušinu indikaci jsme nezrušili pro případ, že by se tu náhodou objevily jiné než naše.

Ostatních ras na Zuazru se to dosud nedotklo. Dužurize Zamolxisy chlácholily, že nás mají pod kontrolou. Ti z toho usoudili, že jsme to vzdali, a chovali se k nám ještě přezíravěji než dřív. Borovochglové se trochu báli. Jako jedni z prvních od nás dostali dvojí sýpky, takže věděli, že jsme nevzdali nic, ale báli se pomsty Vládců, měli proč. Ostatní rasy očividně neměly nejmenší tušení oč nám jde a co děláme. Každá rasa se zabývala úkoly, které jim Zamolxisy podle jakéhosi plánu Vládců přidělovaly.

Prašamané sestavili další partu k filtrování těchto úkolů. Snadněji jsme si teď domýšleli, čím se vlastně všichni na Zuazru zabývají. Z jednotlivých detailů se to poznat nedalo, ale když jsme získali celkový přehled, bylo nám vše jasnější a zdánlivě bezvýznamné maličkosti začaly do sebe zapadat jako mozaika. Už předtím jsme věděli, že naše výzkumy nesloužily výhradně mírovým účelům. Teď jsme o nich věděli víc. Všechny rasy Zuazru, Bérušgó, Grčogů i Rečíjá byly pod naší kontrolou a jednotlivé střípky se k sobě skládaly rychleji než dřív.

„Zastavit to úplně nemůžeme,“ referoval nám Uu při další návštěvě naší party. „Nepustili jsme k Vládcům pět příliš okatě válečných vynálezů, všechno ostatní jsme jim předali. Nemůžeme si ještě dovolit otevřený odpor.“

„Co s tím Vládcové udělají?“ zajímalo Běhounka.

„Mohou toho zneužít, ale není to významné,“ ujistil ho Uu. „Horší je, že se Dužurizové stále přeptávají na výsledky našeho pokusu na Erme Maraimu. Zatím jsme všechny jejich dotazy stopili, ale oni jsou příliš vytrvalí a pořád si nárokují nějaká prestižní místa ve Flotile. Navíc se blíží termín dovolených na Flotilách, kdy se sem dostanou posádky.“

„Hodně nám toho ještě chybí?“ opáčil klidně Héfaistos.

„To je přesně to, co nevíme,“ odtušil Uu.

Spali jsme, když na mě znenadání skočila moje mourovatá kočka Zamolxis a začala mě budit. Vzbudil jsem se okamžitě. Poslední dobou něco viselo ve vzduchu, takže jsem přímo vyletěl.

„Vzkazuje naléhavě Argh,“ informovala mě Zamolxis. „Máš přijít k Běhounkovi. Zbytečně se nezdržuj, něco se děje.“

Petra se také probudila a když uslyšela, že se naše parta tak nezvykle v noci schází, pochopila, že to může být vážné. Rozhodla se vstát a pro jistotu navštívit Libuši. Adélka klidně spala. Ve svém věku potřebovala i tady nerušený spánek, nebudili jsme ji proto.

Rozešli jsme se s Petrou u teleportu. Spěchal jsem víc a Petra ani netrvala na tom, abych jí dal přednost. Naopak mě sama vstrčila do kabinky, jen abych nezdržoval.

Schůzka byla tentokrát u Héfaista. Byli tam už skoro všichni, čekali jsme také na Descarta. Za prašamany tam byl Argh, ale zaslechl jsem, že ostatní už hlídkují na vybraných místech.

„Co se děje?“ zeptal jsem se hned po svém příchodu.

„Máme návštěvu,“ usmál se trochu nervózně Héfaistos. „Nepřijela za námi, ale za dužurizy, teď je ovšem tady na Zuazru.“

„Vládcové?“ vyhrkl jsem.

„Jen jeden,“ přikývl Běhounek. „Ale je špatné už to, že přiletěl za dužurizy. Obáváme se, že mu vyklopí všechno co vědí o našich pokusech. Pak by mu určitě došlo, že se tu děje něco mimo jejich režii.“

„Až uslyší, že Zamolxisy některé dužurizy odměnily zařazením do Flotily, bude mu to jasné. Vládcové přece nikoho neodměňovali, ergo je to něco podezřelého,“ připojil se k němu Héfaistos. „No a co, může udělat dvě věci. Buď okamžitě odcestovat a poslat sem pacifikační Flotilu...“

„...což se mu nepovede, protože ho už neposlechnou teleporty...“ dodal Argh.

„...nebo si to půjde osobně ověřit ještě k nám,“ dokončil Héfaistos.

„...a tady bude hodně záležet na tom, jak se nás zeptá,“ pokračoval Argh. „Kdyby se ukázalo, že ještě nic neví, i to je totiž možné, budeme dělat jakoby nic. Proto jsme se tady sešli jako u běžné vědecké debaty. Kdyby měl vážné podezření na vzpouru, už ho domů nepustíme.“

„To by ale bylo otevřené vyhlášení nepřátelství,“ podotkl Běhounek.

„Spíš si myslím, že nám nepřátelství vyhlásí on sám,“ pokrčil rameny Argh.

„Může k nám také přijít a jen dělat, že nic netuší,“ napadlo mě. „V klidu si to obhlédne, my ho necháme odcestovat a za chvíli tu máme Flotilu...“

„S příletem Flotily počítáme tak jako tak,“ řekl Argh. „Až se Vládcové dozvědí, že se tu něco děje, máme je na krku. Když se od nás některý nevrátí, dojde jim to. Je málo pravděpodobné, že je oklameme a ještě nějaký čas získáme. Můžeme to aspoň zkusit, ale nepočítám s tím.“

Mezitím dorazil Descartes. Museli jsme mu rychle sdělit, co se děje. Descartes jen starostlivě pokyvoval hlavou.

„Raději bych ho nechal být,“ skončil skepticky Héfaistos. „Jen ať si jde, jeho zajetím čas nezískáme a navíc bychom ho tu měli tak nějak v zádech.“

„I kdyby věděl, že se chceme odtrhnout?“ nesouhlasil hned živě Descartes.

„A co s ním tady?“ pokrčil rameny Héfaistos.

„Zavřel bych ho do podzemí ke Quetzalcoatlovi,“ odtušil Descartes. „Bylo by to pro něho velice solidní vězení. Hned by také věděl, co proti nim máme!“

„Nechtěl bych to začínat takhle,“ řekl Héfaistos.

„Nevím...“ vrtěl hlavou Descartes. „Jen se obávám, že nám nic jiného nezbude. On by nás tam určitě zavřel, být na našem místě.“

Do všeobecně napjaté nálady přišla moje mourovatá Zamolxis.

„Adélka vám vzkazuje, že od vás nebylo pěkné nechat ji spát, když jsou všichni na nohou,“ vyřizovala mi. „Petře to už řekla do očí.“

„Vyřiď jí,“ požádal jsem ji, „že jsme oba považovali za horší budit ji. Nemusí z toho být nic vážného.“

„Jestli si to opravdu myslíte, dovolte mi podivit se tomu,“ opáčila Zamolxis.

Pak majestátně odkráčela, jako skutečná kočka.

„Nejsou nějak drzé?“ staral se zneklidněně Descartes.

„Mají ještě hodně vlastní vůle,“ přikývl Argh. „Nestrachuj se, poslušnost nám neodmítly.“

Nedokázali jsme ale jen nečinně sedět a čekat, jak se věci vyvinou. Běhounek si první přivolal svůj výpočetní panel s jakýmsi řešením, my ostatní jsme ho váhavě následovali.

Najednou sykl teleport trochu jinak, než kdyby přicházel někdo z nás. Došlo mi to, otřásl jsem se v očekávání něčeho neobyčejného. Ještě nikdy jsem neviděl žádného Vládce. Neviděl ho vlastně kromě nejstarších nikdo z nás.

Do atriové haly Héfaistovy rezidence vplula jakási obrovská betonová skruž, jaké se na Zemi používají ke hloubení studní. Betonový kastrol o průměru dvou metrů a výšce metr a půl, vznášející se těsně nad zemí. Skruž vyplňovalo cosi tmavozeleně chlupatého. Připomínalo mi to špenát.

„Čemu vděčíme za tu vzácnou návštěvu?“ zeptal se zdvořile Héfaistos jakožto pán domu.

Z chlupů se vynořily tři oči na stopkách a pozorně si nás prohlížely.

„Dužurizové mi něco sdělili o zajímavém poli, které jste prý vymysleli,“ ozvalo se z toho škopku špenátu neuvěřitelně hlubokým basem.

„Ano, ale jsme teprve na počátku,“ opáčil klidně Héfaistos.

„Jak to, že o tom na Faifra nevíme?“ vybafl Vládce.

„Nepovažovali jsme to za důležité,“ řekl na to klidně Héfaistos. „Zamolxisy vám jistě sdělily, že první pokusy nebyly úspěšné. Nechlubíme se každým dílčím úspěchem.“

„Pokus s roztržením měsíce Tlyšoj byl podle našeho soudu klíčový. Proč o něm nic nevíme?“

„To bylo jen zkoumání vedlejších efektů,“ opáčil Héfaistos.

„Vám takové posuzování nepřísluší!“ odsekl nepříjemným tónem Vládce.

Náhle se přímo na něm v jeho cestovní skruži objevila původní šestihohá trojoká Zamolxis. Nám pozemšťanům se zjevovaly v podobě pozemských koček, ale ostatních ras se to netýkalo.

„Spoj mě s Fabtafem na Faifra!“ přikázal jí stroze. „Fabtaf? Tady Praorus. Pošli mi na Zuazru rugo elitních. Máme tu zřejmě problém!“

Viděl jsem jen, jak na sebe Argh s Héfaistem mrkli, ale oba se dál tvářili neutrálně. Došlo mi, že to bude nejspíš konec hry na schovávanou. Podle jejich klidu jsem tušil, co bude dál. Praorus se na Faifra nedovolá a všechno pochopí.

Tušení mě samozřejmě nezklamalo.

„Co je?“ podíval se najednou na nás všema očima.

Mlčeli jsme a to ho nejspíš rozčílilo nejvíc.

„Vy jste se opovážili upravit tady eygusegy?“ vybafl na nás.

„Jen trochu,“ přikývl Argh.

„Na to nemáte ani to nejmenší oprávnění!“ zaduněl.

Najednou, aniž by čekal na odpověď, začal vydávat neuvěřitelně pištivé zvuky.

Pocítil jsem nesnesitelnou bolest hlavy. Zatočil se se mnou svět, viděl jsem najednou střídavě zeleně a fialově, podklesly pode mnou nohy. Padl jsem na kolena a jen rozmazaně jsem viděl, jak se všichni ostatní hroutí na kamennou podlahu. Napadlo mě, kdoví proč, že takhle kdysi Adélka na Zemi vyřídila Šediváky. Byli to jen psi, ale Adélka to mohla použít i proti lidem, jak sama tvrdila. Ta bečka špenátu to asi dobře znala a použila to proti nám.

Najednou jsem jako ve zlém snu viděl, jak Descartovi, ležícímu bezvládně vedle mě na zemi, vytryskla krev z ucha. Descartes sebou škubal v křečích, teď ale úplně znehybněl.

„Sud benzínu!“ poručil jsem z posledních sil a ukázal, aby se vytvořil přímo nad tou bečkou.

Vládce Praorus náhle přímo nad sebou uviděl něco, co nejspíš neznal, sud byl pro něho příliš pozemská věc. Neztrácel ale čas, z té kupy zeleného špenátu se vynořilo cosi podobného ocasu hada nebo spíš chapadlu chobotnice. Zablýsklo se, sud ještě ve vzduchu pukl a vzplanul.

Nebyl to od něho zrovna nejlepší nápad.

Sto litrů hořícího benzínu vzápětí zalilo chlupaté tělo Vládce. Ozval se nesnesitelný jekot přes celé akustické spektrum. Hala se se mnou zatočila, jek náhle zmizel, ale vystřídalo ho šumění.

Víc nevím...

Oči jsem otevřel značně malátně.

Strop nad sebou jsem poznal až po chvíli. Ten obílený strop z trámů patřil naší chaloupce tady na Zuazru. Když jsem po chvilce stočil pohled stranou, spatřil jsem Adélku. Seděla na židli a spala.

Ještě jsem chvíli nezúčastněně pozoroval, jak se jí pomalu zvedají a klesají ramínka. Dýchala pomalu, pravidelně. Jen jsem si řekl, proč nespí ve svém spacáku?

„Lukáši!“ ozvalo se najednou stranou.

Trhl jsem sebou a otočil tím směrem oči, ale to už do mého zorného pole vběhla Petra.

„Pšššt!“ napomenul jsem ji.

„Už je zase tady,“ zamračila se trochu Petra. „Zahnala jsem ji do postele, ale už je zase tady.“

„Co tu dělá?“ zajímalo mě.

„Hlídá tě, jestli ještě dýcháš,“ řekla mi. „Nediv se tomu. Kdyby ses viděl, když tě přinesli... Zamolxis tě ohlídá lépe, ale Adélka si nedá říct, musí být u tebe osobně...“

„Co se stalo?“ zvážněl jsem.

„Přežil jsi to jediný, ale v hrozném stavu,“ sdělovala mi. „Libuše říkala, že jsi měl štěstí.“

„Co se... co se vlastně...“

„Napadl vás Vládce,“ řekla mi rychle. „Celá vaše parta je po smrti. Zůstal jsi jediný naživu. Nikdo neví, co se tam stalo, Vládce přitom všechny zabil. Ty jeho ale také, takže jsme ve válce.“

„To jsme tak nějak tušili...“ řekl jsem odevzdaně.

Pokoj se se mnou opět začal točit, ale trochu jsem se vzchopil a ustálil to.

„Jak se cítíš teď?“ sklonila se ke mně. „Vedle v kuchyni čeká prašaman Uu, chtěl by vědět, co se tam všechno stalo. Sneseš od něho výslech?“

„Pokusím se,“ vydechl jsem.

Celá naše parta – po smrti...

Héfaistos, starořecký bůh kovářů.

Český akademik František Běhounek.

Francouzský vědec René Descartes, účastník bitvy na Bílé hoře.

Slovanský bůh Svantovít.

A také prašaman Argh, současník a lovec mamutů.

Ještě že tam nebyl Kartaginec Kusulty, ani skupina Vladimira Pěremuchina.

Zavřel jsem oči, abych nebrečel. Že jsem jejich vraha zabil? Příliš pozdě po takovém činu.

„Lukáši!“ ozvalo se vedle mě.

Prašaman Uu, Arghův nejbližší kamarád. A za ním s Petrou kněžna Libuše.

„Lukáši, vzchop se trochu! Potřebujeme tě!“

„Co se děje?“ otevřel jsem trochu oči.

„Na to se ptám já tebe,“ řekl Uu. „Pochopili jsme, že se tam něco stalo, ale že to bude tak zlé, nám došlo, až když jsme tam přišli. Všude kouř a plameny. Co se tam vlastně stalo?“

„Vládce Praorus na nás zaútočil zvukem,“ řekl jsem mu, jak jsem to pochopil.

„Všichni jsme přece proti lidské psychorezonanci imunní,“ mračil se Uu.

„Jak se zdá, nejsme,“ odtušil jsem. „Možná je těch smrtících psychorezonancí víc a imunní jsme jen proti některým.“

„Poslyš, Uu, to je možné,“ přidala se ke mně Libuše. „Může to být i naopak, můžeme být na některou psychorezonanci úmyslně citlivější. Lukáš jediný nebyl odmalička pod vlivem Zamolxis a možná právě proto přežil.“

„Ať je to jak chce, je teď jediný, kdo zná peprycho, aby s ním uměl zacházet,“ řekl Uu.

„Myslím si, že už je z nejhoršího venku,“ ujistila ho Libuše.

„Dobrá, máš za úkol to zjistit,“ řekl Uu. „Bude to příliš vážné, než abychom to mohli pustit z hlavy. Tohle jsme věru nečekali.“

„Beru to jako svůj osobní úkol,“ slíbila Libuše.

„A ty, Lukáši, povídej,“ obrátil se na mě.

Stručně jsem mu musel zopakovat, co všechno se v Héfaistově sídle odehrálo. Skončil jsem to vzpomínkou na sud benzínu, který zalil Vládce v jeho skruži. Aspoň trochu jsme mu také uškodili.

„Jak tě to vlastně napadlo?“ vybafl na mě Uu.

„Já vlastně nevím...“ řekl jsem. „Neměli jsme tam zbraně, ty měl jen on.“

„Samozřejmě,“ řekl Uu. „My barbaři zbraně mít nesmíme, to je přece neodpustitelný zločin. Zato oni chodí ozbrojeni všude, to je podle nich v pořádku.“

„René ho chtěl zajmout,“ řekl jsem. „Navrhoval zavřít ho místo Quetzalcoatla.“

„Všichni jsme si mysleli, že stačí ovládnout Zamolxisy,“ potřásl hlavou Uu. „Nedošlo nám, že oni budou ozbrojení tak, aby na nich nebyli závislí. Nápad s benzínem byl dobrý. Jako zbraň se dá použít ledacos, mě by asi v té chvíli nic nenapadlo.“

„Argh tam byl, ale vyřídil ho jako všechny,“ vzdychl jsem si.

„Co se dá dělat, aspoň se koukej vzpamatovat,“ povzbudil mě Uu. „Jako poslední z vaší party budeš muset zasvětit do vašich výzkumů někoho dalšího. Vaše generátory používáme, ale málokdo jim rozumí. Nemůžeme si dovolit ztratit tě spolu se všemi výsledky vaší práce.“

„Jak to vypadá jinak?“ zajímal jsem se.

„Ať aspoň víš, že to nebylo marné,“ řekl Uu, „Guarr během Praorusova pokusu dovolat se na nadřízeného zjistil teleportní adresu Faifry. Takže konečně víme, kde je.“

„Co si od toho slibujete?“

„Kdyby nic jiného, na Faifře jsou největší doky s elitními loděmi Flotily,“ odtušil Uu.

„Myslíš na jejich útok?“

„Je dobré vědět, odkud nám někdo hrozí. Faifra přitom není daleko, sotva dvě stě světelných let odsud. Osídlili ji zřejmě v době, kdy jejich lodě ještě neměly velký dolet. Je v malé hvězdokupě, obíhá tam kolem sebe osmnáct relativně blízkých hvězd, nejbližší hvězda je dva světelné roky. Je to hodně kompaktní soustava, špatně se tam prý létá. Jejich lodě mají speciální lodivody...“

„Co z toho vyplývá?“

„Hele, to se dozvíš, až se vzpamatuješ,“ řekl najednou Uu. „Jsi náš první a zatím také jediný raněný, nesmíme tě tak zatěžovat.“

Neviděl jsem, co ho přimělo tak náhle skončit. Petra nebo Libuše?

„Aspoň mi řekni, co teď děláte?“ žadonil jsem prosebně.

„Připravujeme se,“ odtušil Uu. „Od toho incidentu se nic neděje, ale dobře víme, že Vládcové vědí odkud vítr fouká a nebudou k tomu mlčet.“

Zvedl se a zmizel z mého zorného pole. Chtěl jsem se za ním ohlédnout, ale nešlo to, měl jsem krk zpevněný tuhým límcem, takže jsem nemohl otočit hlavu.

Místo něho se ke mně sklonily Petra s Libuší.

„Bude to dobré,“ řekla Libuše. „Paměť neztratil, z ostatního se vylíže.“

„A co... naše parta?“ vzlykl jsem vyčítavě.

„Měli ohromný pohřeb,“ řekla Libuše. „Byli tam všichni pozemšťané, co nás tu je. Mozart jim složil nádhernou pohřební skladbu – a on chorály umí, to si piš!“

Takže pohřeb. Asi se opravdu nedalo nic dělat. Na Zemi už vlastně zemřeli, tohle byla jejich druhá smrt. Druhá, ale definitivní...

Errata:

10.08.2021 21:16