Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Obležení

Vzpamatovával jsem se pomalu.

Libuše byla prý jako lékařka excelentní už na Zemi, tady svou pověst jen potvrdila. Když mě s ostatními přinesli na Vyšehrad, byl jsem prý na tom hrozně. Především díky útoku Vládce, ačkoliv Libuše tvrdila, že mě zasáhl slaběji než ostatní. Ostatním jeho hvizd roztrhal mozky, ani Libuše, ani profesor Takajima, který jí pomáhal, neměli naději na úspěch. Vládce navíc kolem sebe rozstřikoval ve smrtelném zápase hořící benzín a pokropil i mě, takže mi přivodil ošklivé popáleniny. Smrtící by bylo jedno i druhé, ale Libuše byla lékařský génius. Když jsem se probral, měl jsem spáleniny už částečně zahojené, krční obratle srostlé, jen hlava se vzpamatovávala dlouho.

Zbyl jsem ale z naší původní party sám...

Nejvíc se o mě starala Adélka. Museli ji ode mne párkrát odnést, když vyčerpáním usnula u mé postele. Libuše jí prý na začátku řekla, že když mě zachrání, bude to její mistrovské dílo, ale neřekl bych, že byla tak obětavá jen proto.

Ten den, kdy jsem se probral, se stala další událost.

Sto kilometrů od nás se prohnula obloha, jako kdyby ji shora promáčkla obrovská pěst.

Nedosedla až na povrch, ale vzduch se pod ní při nárazu prudce stlačil a omráčil stovku lidí, navíc přitom vznikla krátká, ale ničivá vichřice. Ačkoliv jsme od toho byli sto kilometrů, zapraštělo to a střecha chalupy se utrhla jako nějaká hračka. Pak se místo svištění ozval zvuk neskutečně velkého zvonu, všichni si zacpávali uši bolestí. Trochu mě chránily obvazy, ale i tak jsem ztratil vědomí. Naštěstí se prý všichni brzy vzpamatovali.

Když jsem se probral, bylo po všem. Obloha se mezitím srovnala a změnila barvu do zelena, zdálo se mi, že vzduch kolem nás je nějak řidší, ale jinak už se nic nedělo.

Naše generátory tedy obstály.

Adélka s Petrou si rozdělily práci. Petra pomáhala Libuši a společně mě křísily, Adélka zatím jen tak mimochodem spravila střechu chalupy a protože původní dřevěné krovy nebyly v nejlepším stavu, vyztužila je žebry ze zdejších podstatně pevnějších slitin.

Ještě toho večera mě přišel navštívit Kartaginec Kusulty.

„Gratuluji ti, Lukáši, za všechny,“ oznámil mi. „Bylo to dramatické, ale všechna čest, zmákli jste to perfektně. Pole přepnuli během útoku dvou lodí Flotily. Staré štíty ten úder nevydržely, zato vaše peprycho se rychle ustabilizovalo. Jinak by nás to nejspíš rozmačkalo na kaši.“

„Takže jsme vydrželi první útok?“ kvitoval jsem spokojeně.

„Mám vaší partě vyřídit uznání prašamanů,“ pokračoval Kusulty vážně. „Musím to ale vyřídit tobě, když jsi poslední. Tak ještě jednou – díky.“

„Ty díky mi nepatří, měl jsem na tom velice malý podíl,“ bránil jsem se nezasloužené chvále. „Konečně, ty jsi k nám snad patřil, ne? Co se ale děje s loděmi Vládců?“

„Ze Zuazru nebyly vidět, ale sondy kroužící kolem slunce nám pomohly,“ hlásil mi Kusulty. „Vyzkoušeli jsme na ně dva druhy útoku, oba úspěšně. Jednu loď jsme podle tvého nápadu roztrhali polem peprycho na kusy, druhou jsme stejným polem prudce odhodili.“

„Tak nějak to přece plánoval Héfaistos,“ řekl jsem.

„První loď explodovala, to ti byl ohňostroj!“ ujišťoval mě Kusulty. „Uvolnila se totiž přitom všechna energie! Ale i druhou loď jsme vyřadili. Bezpilotní sondu posádka nerozstřílela, vypadá to na úspěch. Právě teď se tam opatrně blíží naše pilotovaná sonda, aby výsledek potvrdila.“

„To na nás poslali jen dvě lodě?“

„Sondy jich víc nenašly. Většina Flotily je daleko odtud.“

„A jinak? Co se děje kromě toho?“

„Pěremuchin hlásil, že do naší sítě eygusegů dorazila od Vládců celá sprška příkazů. Naštěstí eygusegy žádný neprovedly. Jakmile to hoši zjistili, odpojili ten kanál, aby tudy na nás nepřišlo nic nebezpečného, ale postupně jich odpojili kolem padesáti a pokaždé přijde další příkaz nějakou ještě nepřerušenou cestou. Týden jim trvalo, než to vyhodnotili. Zpočátku to byly naléhavé příkazy, aby Zamolxisy našly vyslance Praoruse a umožnily mu spojení s Faifrou. Když to zůstalo bez účinku, měly Zamolxisy uvědomit dužurize a nařídit jim, aby obnovili pořádek. Ani to jim neprošlo, hoši už úspěšně blokují všechno. Preventivně jsme dužurizům omezili pravomoci, mohou využívat vahajhí jen na území svých ybipů a když je některý opustí, někdo z našich ho sleduje, aby vyloučil nějakou nekalotu. Může jim odstřihnout magické příkazy nebo je rovnou přemístit na Zumur. Nevíme, zda dužurizové něco tuší, ale předpokládáme, že ano, změnu ochranného pole přehlédnout nemohli.“

„Co na to ostatní rasy?“

„Zamolxisy již zodpověděly miliony dotazů. Odpovídají, že jsme vyměnili vukcir za účinnější pole a Vládcové o tom vědí. Jako vždycky je to jen půl pravdy, ale většina se s tím spokojila. Jen borovogchlové k nám včera vyslali delegaci, abychom jim na rovinu řekli, co se děje.“

„Jak to dopadlo?“

„Na tom sezení jsem byl,“ řekl Kusulty. „Guarr trval na tom, že borovogchlové nejsou proti nám, takže s nimi musíme jednat na rovinu. Neskrývali jsme jim tedy, že jsme ve válce s Vládci a vukcir jsme za náš štít vyměnili ve chvíli, kdy nevydržel zásah. Ukázali jsme jim i dokumentární obrázky Héfaistova sídla, aby viděli, co tam Praorus natropil.“

„A co oni?“

„Neskrývají obavy ani pochybnosti,“ opáčil klidně Kusulty. „Chápu je, mají horší zkušenosti. Nevěřili nám ani, že jsi jednoho Vládce zabil. Pořád si myslí, že jsou nesmrtelní a nezranitelní.“

„Ale nepostavili se proti nám...“ ujišťoval jsem se.

„Ne, ale předpovídali nám strašný konec. Jim je to prý jedno, žádnou budoucnost pro sebe už nevidí, zejména od té doby, kdy se ubezpečili o zničení svého mateřského světa.“

„A ostatní?“

„Změna barvy oblohy se nedala přehlédnout, krátkodobé zředění ovzduší také ne, ale většina se spokojila Zamolxisí polopravdou, zejména když jsme ztracený vzduch doplnili. Jen Eghrégové propadli strašné panice. Byli nejblíž a viděli co se děje. Měli také ve svých ybipech největší škody od vichřice. Podle Zamolxisů tuší oč šlo, ale nevědí, s kým si to spojit. Voepové svolali po změně oblohy velké shromáždění, ale nic na něm nevyřešili, takže se v klidu rozešli.“

„Ponecháváte je v nejistotě?“

„Zatím ano. Upřímně řečeno, na nějaké dohadování nemáme čas. Postupně chceme všechny přesvědčit, aby oprávněnost naší vzpoury uznali. Dokončujeme teď výměnu štítů u ostatních světů. Stihli jsme to už u vědeckých světů Zuazru, Bérušgó, Grčogů a Rečíjá, zabezpečili jsme si Zemi a postupně je dáváme k mateřským světům ostatních ras. Všude to děláme pokud možno tak, aby to nevzbudilo pozornost. Nedalo se to udělat nenápadně u světů potopených ve hvězdách, tam si všiml změny oblohy kdekdo, ale polopravda zatím zabrala všude.“

Takže se mi to s tím zředěným vzduchem nezdálo... Ochranná obálka pole peprycho musela vzniknout pod původní obálkou vukciru, navíc prohnutou směrem dolů. Vzduch mezi ní a vukcirem zmizel, nenávratně zreagoval s plameny slunce. Vahajhí naštěstí dokáží syntetizovat jakoukoliv hmotu, ovšem pár tisíc tun vzduchu ani pro ně nebyla maličkost.

„Co na to Vládcové? Nezdá se mi pravděpodobné, že by si nechali rozbít impérium jen tak!“

„Musí strašně zuřit,“ ušklíbl se Kusulty. „Meziplanetární teleporty i dálkové ovládání našich eygusegů jsme jim ale vypnuli, takže se k nám nedostanou. Vyhlásili poplach Flotile a poslali proti nám pár desítek lodí, ale většina je od Zuazru příliš daleko a bude jim chvíli trvat, než k nám dorazí. Máme teď na den, možná na dva klid.“

„Jak to víte?“

„Část Flotily máme pod kontrolou, víme kde jsou a co se tam děje. Válečná rada rozhodla, že si to prozatím necháme v záloze. Může se nám to v některé kritické situaci hodit.“

„Válečná rada?“ zareagoval jsem hned.

„Rozumí se samo sebou, že jsme se museli zorganizovat,“ ujišťoval mě Kusulty. „V takové závažné době je koordinace našich akcí nutná. Prašamané svolali k Japoncům velký sněm, kde jsme všichni jednali o dalším postupu. Všeobecné shromáždění ale není operativní, proto jsme se dohodli na ustavení Válečné rady. Budou v ní hlavně odborníci, takže tam máš místo i ty, ledaže bys účast sám odmítl.“

„Já? Proč bych tam měl být?“ podivil jsem se docela upřímně.

„Protože znáš pole peprycho,“ ujistil mě. „Navíc jsi měl v kritické chvíli úspěšný nápad, jak vyřídit Vládce. Praorus k vám přijel v osobním tanku, vybavený obranným polem i útočnými zbraněmi, aby nebyl závislý na eygusegech. Znemožnili jsme mu spojení s Faifrou, ale to nestačilo. Naštěstí použil ke své smůle ten nejméně vhodný prostředek, kdyby tvůj sud nezapálil, jen odhodil, měli bychom s ním ještě hodně práce.“

„Takže ho to upálilo?“

„Vlastně ano,“ přikývl Kusulty. „Ještě z té pánvičky vyskočil, ale i když se válel po zemi, hořící benzín neuhasil, naopak se ještě namáčel do hořících louží, které předtím vycákal kolem.“

„Taky hrozná smrt,“ podotkl jsem.

„Nemusíš ho litovat. S vražděním začal on. Zabil pět našich lidí.“

„Takže to můžeme chápat naopak jako jeho úspěch,“ řekl jsem.

„Možná,“ neprotestoval Kusulty. „Na počty obětí od začátku vedli, ale ne dlouho. Na jejich lodích byly dvoutisícové posádky!“

„Takže pořád vedou tři ku pěti,“ podotkl jsem. „Vládce přece bývá na každé lodi jen jeden.“

„Kdybys to bral jen jako konflikt Zuazru proti pozemšťanům, pak ano.“

„Je to přece tak,“ řekl jsem. „Dužurizové jsou v tom zatím nevinně.“

„To ještě uvidíme,“ pochyboval. „Až to ti zdejší pochopí, můžeme teprve čekat jejich reakci! Jsou dost inteligentní, aby nepoužívali jen svůj šavlozubý chrup.“

Další debatě zabránila Libuše. Jen vstoupila, Kusulty se začal rychle loučit.

„Přijď zítra, bude to zase lepší,“ slibovala mu.

Vyprovodila ho, skoro ho vystrkala ze dveří, ačkoliv jí Kusulty ani neodporoval.

„Opravdu si myslíš, Libuško, že se v takové době dá nečinně ležet?“ řekl jsem vyčítavě, když se vrátila ke mně a snažila se mi narovnat pod hlavou polštář.

„Až potom,“ odbyla mě. „Jak se jmenovala tvoje máti za svobodna?“

„Proboha, je to v této chvíli tak důležité?“ zděsil jsem se.

„Víc než si myslíš,“ odpálila mě. „Do této chvíle jsme se zabývali povětšinou tvým hříšným tělem, teď je čas na ducha. Potřebuji se ubezpečit, co si pamatuješ. Z dávné i nedávné doby.“

Zamyslel jsem se. Kdyby tomu bylo tak, a neměl jsem důvod o tom pochybovat, měl bych raději s kněžnou poctivě spolupracovat.

Odpověděl jsem jí proto podle svých vzpomínek poctivě na tuto i následující otázky. Zdálo se, že je spokojená, nebo se tak alespoň tvářila. Úsměv ji neopustil ani když jsem si na některé detaily vzpomenout nedokázal. Cvičila s mou pamětí hezkou chvilku.

„Pamatuješ se ještě na vrátka?“ zaskočila mě najednou.

„No jistě...“ řekl jsem. Když jsem se trochu soustředil, zjistil jsem, že je mám pevně zavřená. Zkusil jsem je otevřít a podařilo se mi to...

Před očima se mi najednou objevil obraz hořící haly Héfaistova domu. Viděl jsem všechny své přátele, ležící bez hnutí na zemi. Krev jim kapala z uší, z očí, z nosů i z úst. Já jediný živý jsem se pokoušel odplazit stranou, poslední živý z naší party.

Pak rána, která mě odhodila až na stěnu a otočila. Před sebou jsem měl hořícího Vládce, jako obrovskou hromadu ohně.

„Pozor na pozemšťany bez obojku!“ chrčel. „Musíte je stůj co stůj zabít, jinak se vzpamatují! Zjistěte, kolik jich tu je a zničte je!“

Chapadlo se rozmáchlo a odhodilo malý černý předmět. Prolétl oknem, vlétl venku do houští. Héfaistovo sídlo nemělo skleněná okna, zbytečná ve vyšší teplotě, na jakou měl nastavené klima.

„Ten červ ještě žije...“ zachrčel hořící Vládce. Z jeho hlasu čišela nenávist, ale i bolest.

Spatřil jsem malý předmět v jeho chapadle a přímo za ním jedno ze tří žlutých očí. Pak už jen velkou ohnivou kouli...

„Libuše, prosím tě, zavolej mi zpátky Kusultyho!“ vyhrkl jsem rychle na kněžnu. „Musím mu něco říci, mohlo by to být důležité!“

„Řekni to mně,“ požádala mě suše. „Bude to rychlejší.“

„Ať někdo venku... vedle Héfaistova domu... najde Vládcovo memo,“ drmolil jsem rychle, jako kdyby mi to mohlo zmizet. „Zahodil je tam, než zemřel. Muselo tam být něco důležitého. Proč by se tak usilovně snažil zachovat je, když sám hořel?“

„Jsi si tím jistý?“

„Ne, ale řekni mi, proč bych to měl v tajné sýpce za zabouchnutými vrátky, kdyby to nebylo důležité?“ argumentoval jsem.

„Máš asi pravdu,“ zvážněla i ona. „Podceňování Vládců se nám už jednou nevyplatilo.“

Přivolala si pohybem ruky kočku černou jako uhel a chvíli jí cosi přikazovala.

„Napij se tady léku a prohlédni všechny své vzpomínky,“ obrátila se na mě, když se kočka rozplynula. „Možná ještě něco vydoluješ a i kdyby ne, pocvičení paměti ti neuškodí.“

Podávala mi sklenici mléka, ale tušil jsem, že to nebude obyčejné mléko.

Vypil jsem to a soustředil se na svou paměť, ale nic jsem tam nenašel. Jen pečlivě srovnané postupy a výpočty, týkající se pole peprycho, jeho vlastností a generátorů. Jistě je ještě uplatním, ale těžko tady v posteli, na to se budu muset dát do lepšího pořádku...

Do večera jsem ještě třikrát usnul. Libuše tvrdila, že je to normální, aspoň se vzpamatuji. Nic jiného jsem v posteli ani dělat nemohl. Nikdo o mě nejevil zájem. Tušil jsem za tím snahy Libuše s Petrou, ale žádné další návštěvy mě nerušily.

Až druhého dne ráno jsem se probudil čilejší. Aniž bych čekal na svolení ošetřovatelek, vstal jsem a rezolutně si ustlal peřiny na znamení, že se do nich míním vrátit až večer.

Samozřejmě jsem s tím jen začal a hned se přihrnuly všechny, Libuše, Petra i Adélka. Seděly vedle v kuchyni, ale jistě mě sledovaly, nebo si to možná objednaly u Zamolxis. Pustily se do mě, jako kdybych porušil posvátné tabu na tahitských ostrovech.

„Nejsem už v tom vězení zvaném postel trochu dlouho?“ opáčil jsem.

Přednášku Libuše o problémech s regenerací jsem přerušil hned v zárodku.

„Nechci dělat nic závažného, ale mám právo na informace o současném stavu,“ řekl jsem rezolutně. „Kde je moje Micinka?“

Zjevení mourovaté kočky přijaly trpně, ale neprotestovaly. Kočka Zamolxis mi zopakovala poslední stručnou verzi zpráv pro pozemšťany.

Proti včerejšku tu bylo pár nepodstatných rozdílů. Největší význam mělo objevení dalších lodí Flotily. Ke každé vědecké planetě mířily dvě a některé již byly na dosah generátorů pole peprycho. Hlídky na sondách je bedlivě sledovaly, ale čekaly, až se ještě více přiblíží. Válečná rada proti nim chtěla použít Héfaistovu metodu obrany, prudké odmrštění. Aby bylo účinné, musely ale být lodě hluboko v dosahu generátorů, i když Válečná rada nechtěla dopustit, aby se dostaly na účinný dostřel svých zbraní. Bylo to akutní zejména u vědecké planety Bérušgó, kterou již posádky obou lodí jasně viděly.

Moje metoda byla sice také účinná, ale trhala lodě na kusy. Pak se obvykle uvolnila veškerá energie a zkázu dokončila, byl by asi problém sesbírat v kosmu z každé lodi alespoň pět kilogramů trosek. Héfaistova zachovávala lodi téměř nepoškozené a s první lodí, ukořistěnou u Zuazru, se už seznamovali naši průzkumníci. Čistili vnitřek, zkoumali vybavení, agregáty, přístroje i zbraně.

„Je to tam hodně poničené, ale skelet lodí a část přístrojů vydržela,“ sděloval Válečné radě jeden z průzkumníků, Řek Hermes.

„A co posádka?“ zajímal se hned kdosi.

„Seškrabujeme je s podlah,“ odtušil Hermes. „Zůstaly z nich tenké krvavé placky s úlomky kostí a šavlovitých zubů. Jo – a jedny necky páchnoucího zeleného rosolu.“

Libuše mě nechala sledovat ještě zbytek zpráv, ale pak se zase věnovala mé paměti.

„Máš pěkně natlučený kokos a nemohu vyloučit ani problémy,“ prohlásila moderní češtinou. „Udělal bys nejlépe, kdyby sis tam všechny vědomosti důkladně přerovnal. Taková inventura hlavy nikdy neškodí. Obnoví, co už začalo šednout, i když člověk není po takové havárii.“

Měla určitě pravdu, odporovat jí nemělo smysl. Jako zraněný bych se angažovat nemusel, taková vzpoura nesmí záviset na jednom člověku, byť by měl sebevětší znalosti, Válečná rada měla jistě dost jiných dobrovolníků. Ale nechtěl jsem zůstat mimo, když se děly takové věci. To se dalo vyřešit jen tím, že se rychle vzpamatuji. Poslušnost pokynů Libuše byla tedy plně namístě.

Přebíral jsem si paměť a usrkával k tomu prvotřídní kávu z Brazílie (nebo aspoň její věrnou kopii). Libuše se vrátila na Vyšehrad a vedle zůstaly Petra s Adélkou. Prý abych je měl po ruce, ale aby mě nerušily. Také popíjely kávu, potřebovaly ji víc než já, obě už měly kruhy pod očima. Asi by se rychle daly do pořádku, ale kosmetikou ani biologickými zásahy se nezdržovaly.

Takže je to tady, opakoval jsem si v duchu. Vzpoura proti Vládcům. Nebo snad Rebelie proti dobrodincům? Dalo by se to nazvat nevděkem? Zuazru nám tady dali všechno, o čem se nám ani nesnilo na Zemi. Dlouhý život, podstatně delší než je na Zemi obvyklé. Svou vlastní planetu, sami si našli jinou. Zajímavou práci, kterou může člověk považovat za hobby, neboť nás do ní nenutí ani příkazy, ani ekonomickým tlakem. Nedosažitelné ekonomické podmínky, cokoli potřebujeme, to můžeme mít. Teprve prostředky příliš mohutné, na Zemi nepředstavitelné, jsme museli vyžadovat oficiálně, ale i pak jsme měli naději uspět, když to dávalo aspoň trochu smysl.

Ano, ale...

Také se dalo říci, že nás tu mají za otroky. Zuazru je svět, odkud se nedá uniknout. Není kam. Měli jsme trvale nad hlavami Damoklův meč. Svět obalený sluncem závisí na generátorech štítu a po jejich vysazení, případně úmyslném vypnutí, by nám zbýval jen zlomek sekundy. Zuazru sami tento svět už dávno opustili, což také o něčem svědčí. Náš dlouhý život byl vykoupený drastickým zkrácením života většiny lidí na Zemi. Z ekonomického bohatství každému patří jen chalupa a to ještě pod podmínkou, že budeme poslouchat a plnit požadavky. Nemožnost návratu a pokud ano, pak jedině za cenu pádu do neuvěřitelné bídy, možná ne materiální, ale duchovní, protože nikdo na Zemi nemůže pokračovat ve vědecké práci, ke které Země ještě nedorostla... a nedorostla možná právě díky té starostlivé péči o pozemské génie, která je chudé Zemi bere a bohatým Zuazru dává...

A navíc to okázalé pohrdání. Jací jsme to barbaři! Ano, na Zemi se válčí, lidé se tam zabíjejí, panuje tam neuvěřitelná krutost. Máme tedy být neskonale vděční těm, kteří už tisíce let mezi sebou neválčí, aby masakrovali celé jiné světy...?

Ať jsem si to v hlavě přerovnával jak chtěl, vycházelo mi, že jsme neudělali nic zlého, za co bychom se měli stydět. Nevděk nebo vzpoura? Vzpoura zněla mým pozemským uším jinak než holý nevděk, ale byla nepochybně pravdě blíž.

Na druhé straně mi bylo líto pádu iluze světa, kde by byla konečně ve vesmíru spravedlnost. Zuazru ji sice hlásali, ale sami – hanba mluvit.

Přečkal jsem v klidu ještě jednu noc, ale ráno mě opět navštívil Kartaginec Kusulty.

„Jak se cítíš?“ zahlaholil už ve dveřích.

Dopíjel jsem právě v kuchyni u stolu kávu a pozval ho na další. Adélka s Petrou jen nahlédly do kuchyně a oznámily mi, že budou u Libuše. Obě byly zase perfektně upravené, kruhy pod očima jim přes noc zmizely. Uměly to. Vstal jsem a rozloučil se s nimi. Pak jsem podal kávu pro hosta.

„Zdá se mi, že už jsem fit,“ povzdychl jsem si.

„Zdá se ti to, nebo opravdu jsi?“ opáčil Kusulty.

„Zdá se mi to, ale když je vidím odcházet, bude to asi pravda,“ usmál jsem se. „Libuše se tu dnes ani neukázala, takže bude všechno v pořádku.“

„Nemysli si,“ vrtěl hlavou Kusulty. „Vypadal jsi příšerně, když jsme tam dorazili.“

„To je možné,“ neodporoval jsem mu. „Ale Libuše je génius, přiznej jí to.“

„Kdo tady není?“ pokrčil rameny.

„Třeba já,“ usmál jsem se. „Psychická třída pět minus, nic moc.“

„Prosím tě, nežvaň,“ mávl rukou. „To možná platilo, když vás sem Adélka přitáhla. Mezitím jste oba prošli psychickou optimalizací, to každého nejméně o třídu vylepší.“

„Neříkej!“ zarazil jsem ho. „To bys mi musel vysvětlit, proč si Zamolxisy nepěstovaly génie přímo tady a vozily je pracně ze Země.“

„Vysvětlit by se to dalo,“ odfrkl si. „Například: Zamolxisy neměly rády rodiny. Víš, takové soudržné, kde si lidé navzájem pomáhají až do obětování života. Pro ně byla výhodná jen sbírka geniálních individuí, kteří k sobě necítili až na trochu toho kamarádství žádné city. Když sem přišli dva milenci, rozeštvaly je. Vás by se jistě snažily roztrhnout a povedlo by se jim to, kdyby jim naši prašamané včas nezměnili náplň činnosti.“

„Proč by to pro ně bylo výhodné?“ mračil jsem se.

„Vím já?“ opáčil Kusulty. „To by mohli vědět prašamané, ti se vrtali v jejich psychice. Já ti jen sděluji svůj názor a pocity, nic víc.“

„Něco na tom může být,“ připustil jsem. „Taky se mi to tak zdálo.“

„Zamolxisy byly vůbec potvory,“ pokračoval Kusulty. „Abych nezapomněl, mám ti vyřídit od Válečné rady díky za to odhozené memo Vládce Praoruse. To byl ale úlovek!“

„Co tam bylo?“

„Především údaje o všech planetách včetně těch, o kterých jsme dosud nevěděli. Důležitá byla zejména poloha Faifry, kde dnes Zuazru sídlí. Pak záznamy z jednání s dužurizy i s námi, zajímavé byly i poznámky, které si udělal mezi návštěvou dužurizů a námi. Tam ti bylo postřehů! Většina se dokonce týká vaší rodiny, ale význam to bude mít především pro nás.“

„Proč naší rodiny?“ zarazil jsem se.

„Protože jste jako jediní neprošli na Zemi pacičkama Zamolxisů,“ odtušil Kusulty. „Ostatní se sem dostali až po patřičném zpracování. Zamolxisy všem dětem na Zemi vtiskly citlivost na jisté zvuky, Vládci tomu říkali obojek, jako u psů. Zbavili nás přírodní psychorezonance, ale vyměnili ji za svoji, aby nás mohli zlikvidovat, kdybychom se jim zprotivili. Tak si to ostatně zařídili u všech ras, nejen u nás.“

„Aha, začínám tomu rozumět,“ vzdychl jsem si. „Proto Praorus požadoval, aby vypátrali a zabili všechny lidi bez ...obojků. Teď mě napadá, to by znamenalo, že naše Adélka to má také...“

„O tom nepochybuj,“ ujistil mě Kusulty. „Na druhou stranu, není to takové neštěstí, aby tě to muselo trápit. Pro Praoruse bylo nepříjemné překvapení, když se rozhodl vaši partu pozabíjet, ale jeden z vás nebyl okamžitě mrtvý a oplatil mu to. A ke všemu tak primitivně!“

„Primitivně, ale účinně,“ pokrčil jsem rameny. „Nemusím ti jistě vykládat, že mě sejmul také velice rychle a důkladně. Ačkoliv, pravda, ta vteřinka možná rozhodla.“

„Máš možná výhodu, že jsi bez obojku, i když jen relativní. My už teď také víme, co na nás mohou použít a dáváme si pozor. Praorusovo memo mělo i další funkce, umělo například zaměřovat teleporty. Zamolxisy používaly naše mobilní teleporty už dávno a jak se zdá, byla to výsada Vládců. Bylo by nepříjemné, kdyby se nám začali z teleportů v Héfaistově vile vynořovat ve svých osobních tancích. Až se divím, že toho nevyužili, bylo by to pro nás nemilé překvapení, ale třeba se zalekli, když jsme Praoruse zlikvidovali. Nechtělo se jim asi útočit do neznáma, oni mají nezřízeně velkou úctu k životům, samozřejmě jen k vlastním. Mohli by k nám poslat dužurize, ale než je to napadlo, díky tobě jsme jim to naštěstí zablokovali. Mám ale pro tebe jiný návrh. Válečná rada chce, aby ses zapojil do ochrany dvou dalších světů před útoky Flotily Zuazru. Dosud jsme o nich nevěděli, ale teď je chceme vybavit generátory a umístit na ně posádky našich lidí. Jednak aby je Zuazru nemohli použít jako základny, za druhé nechceme, aby to někdo nevinný odnesl za nás.“

„Dokumentaci ke generátorům peprycho máte přece už dávno,“ opáčil jsem.

„Ano, ale na výrobu generátorů předtím dohlížel Argh. Měl bys ho zastoupit. Argh prý tam řešil pár problémů. Kdyby se něco objevilo, byl bys asi nejpovolanější.“

„Ještě o mě mají zájem ve Válečné radě?“ usmál jsem se.

„To se ví!“ ujistil mě Kusulty. „Snad si nemyslíš, že zdejší Válečná rada je něco jako poradní sbor vojevůdců Kartága? Ti to tenkrát dopracovali, korytáři! Zdejší Válečná rada je rozptýlená mezi lidmi. U prašamanů na Zuazru je vyhodnocovací středisko. Připravují globální přehledy a rozesílají je všem. Kdo se o to zajímá, může mít stejný přehled jako prašamané.“

„To má jednu nevýhodu,“ napadlo mě. „Každý zajatec pak Vládcům všechno prozradí.“

„Mohl by,“ nevyvracel mi to Kusulty. „V téhle válce se jaksi... nepočítá se zajatci.“

„Myslíte, že se nikdo nevzdá?“

„Především nepočítáme, že by došlo k bojům na planetách,“ kývl Kusulty. „Těžko se vzdají i posádky lodí Flotily. Dokud budou bojeschopní, budou bojovat, až budou mrtvi, nebudou schopni se vzdát. Totéž ale platí i pro nás. Pod zapnutý štít se jinak než teleportem nikdo nedostane, ty jim ale snadno blokujeme.“

„Nepočítáš s dužurizy,“ opáčil jsem. „Mohla by to být jejich pátá kolona.“

„Uvidíme,“ odtušil. „Teď ale něco jiného. Přišel jsem se dnes s tebou tak trochu rozloučit.“

„Odcházíš? Kam?“ podíval jsem se na něho udiveně.

„Do naší lodi. Budu tam řídit generátory.“

„Poslyš, to už tady opravdu zůstanu sám!“

„Zůstaneš,“ přikývl. „Koukej neudělat Héfaistově partě ostudu.“

„A co ty?“

„Budu se snažit jinde,“ řekl. „Zkusíme ovládnout jejich loď a udělat z ní náš první kosmický bitevní křižník. Abychom jen nechytali jejich údery, ale mohli jim nějaký vrátit.“

„Jestli tu loď vybavíte generátory peprycho, může z ní být strašlivý válečný stroj!“

„Přesně to máme v úmyslu,“ řekl Kusulty. „Jistě nám budeš držet palce.“

„To určitě budu...“

Kusulty odešel a já jsem si ještě chvíli urovnával vzpomínky. Když přišel zbytek rodiny, tedy Petra a Adélka, už jsem přemýšlel nad zajišťováním planet. Co to je za světy? Dosud o nich nikdo na Zuazru nevěděl, ale už jsme měli plány, jak je obsadit a zabezpečit štítem, aby je Vládci nemohli ani použít, ani poškodit.

Petra se dala do výběru večeře, to totiž byla celá příprava, víc než rozhodnutí nepotřebovala, ale i na tom si dávala záležet.

Adélka se zato ke mně přitulila.

„To jsem ráda, že už jsi v pořádku,“ povzdychla si. „Moc jsme pro tebe brečely.“

„Vypadalo to zle, viď?“ usmál jsem se na ni.

„A jak!“ zvedla ke mně oči. „Máma si myslela, že tě přinesli jen proto, aby tě mohli pohřbít. Libuše ji musela okřiknout, aby nebrečela a začala jí aspoň trochu pomáhat.“

„A co ty?“ podíval jsem se na ni.

„Já řvala ještě víc,“ přiznala. „Kdybych si mohla do té bečky Praoruse aspoň kopnout!“

„Poslyš, neříkala jsi nám kdysi na Zemi, že Vládcové vypadají jinak?“

„Říkala,“ přiznala. „Ale tak mi je Zamolxis ukazovala. Taky mě napadlo, že Praorus vypadal jinak. Už jsem se na to ptala prašamanů, byli na mě velice milí a řekli mi, že ještě před deseti tisíci lety vypadali Vládcové jako to, co jsem si pamatovala. Metr velké, mrštné a velice chytré chlupaté koule, trochu podobné medvídkům, jen s více chapadly. Tehdy se ještě občas objevily i na Zuazru a dalo se s nimi rozumně mluvit. Později se tu objevovaly méně a méně. Dneska jsou to arogantní, strašně tlusté, zlé a líné bečky. Už se s nikým nebaví, jen nám prostřednictvím Zamolxisů přidělují další a další úkoly.“

„Teď už to jsou Vládci,“ vzdychl jsem si.

„Uu to taky tak říkal,“ souhlasila se mnou. „Dokud byli mladší, dalo se s nimi mluvit. Ale oni strašně zpychli. Teď jsou největší elitou vesmíru, pak jsou dvě hromádky mamutinců, pak možná dužurizové, ty občas potřebují k nejhrubší řezničině. Pak dlouho nic a nakonec my ostatní. Nejsme už pro ně dobří jako společníci, ještě že pro ně aspoň děláme.“

„A běda, když se jim někdo vzepře...“ dodal jsem.

„Tak to říkal Uu,“ přikývla. „Povídal, že mohli nechat ostatní rasy jejich přirozenému vývoji, mohly je dokonce popostrčit dopředu, aby se jim žilo lehčeji, ale oni si myslí, že by se pak proti nim mohly některé postavit. Tomu se prý snaží zabránit.“

„Takže je k tomu nakonec doženou.“

„Proč nejsou tak... gejli... jako kdysi? Kdy se to v nich zlomilo?“ podívala se na mě tázavě a trochu nešťastně.

„Nevím,“ odtušil jsem. „Možná byli kdysi opravdu tím nejpokrokovějším prvkem vesmíru. Ale změnili se. Těžko se to dá přehlédnout.“

„Změnili se...“ opakovala po mně Adélka.

„Pro nás jsou pořád záhadou, ale teď nám nezbývá než se jim postavit,“ vzdychl jsem si.

„Já to chápu, tati,“ řekla vážně Adélka. „Dokonce si myslím, že vím, kdy se tak zlomili.“

„Kdy, kočičko naše?“ podíval jsem se na ni a usmál se.

„Když se prohlásili za bohy,“ řekla.

Válečnou radu tvořilo čtyřiadvacet lidí.

Čtyři z nich byli prašamané: Uu, Ra, Ho a Guarr. Víc už jich na Zuazru nebylo, ale protože se v přípravě vzpoury dostali nejdál, ostatní lidé jim dali jednomyslně důvěru, aby pokračovali v tom, co už beztak začali.

Doplnil jsem Válečnou radu na počet pětadvacet. Uu a Ra mě krátce seznámili se stavem věcí a hned pro mě měli první úkol: dohlédnout na stavbu generátorů peprycho na nových světech Ugtuo a Síduvníg, objevených podle údajů v memu Praoruse. Vládcové je neobsadili, ale měli bychom si pospíšit, než je to napadne.

Měla nás být poměrně velká výprava. Nejprve tam měla jít parta ozbrojených průzkumníků, vydávajících se za pouhé návštěvníky. Ti se měli jen rozhlédnout a zjistit, zda naše akce nevzbudí odpor místních usedlíků. Najisto se s ním dalo počítat u posádky dužurizů, ti byli prakticky všude, ale ani ostatní nebyli lidé a nevěděli jsme, jak zareagují. Kdyby nás přijali nepřátelsky, průzkumníci by couvli a zablokovali teleporty. Druhou vlnu tvořila parta Vladimira Pěremuchina. Jejich úkolem bylo vyřídit eygusegy, vnutit jim náš režim a tím eliminovat veškerý místní odpor. Třetí parta byla moje, měli jsme vytvořit, namontovat a spustit naše generátory. Čtvrtou partu vedl Guarr. Měli to všechno pokrýt po energetické stránce, zajistit potřebnou energii a případně ji tam dopravit.

Pěremuchin sestavil plán a simulaci, která dávala naději, že by to tak mohlo proběhnout. Měl přitom na paměti i potřebné alternativy. Kdyby průzkumníci nebyli úspěšní, kdyby tam už byli ve velkém počtu Vládcové, měli se pokud možno s minimalizací ztrát vrátit. Spořádaný ústup by asi nastal i v případě neúspěchu Pěremuchinovy party, zatímco u mé a Guarrovy party se předpokládal víceméně hladký úspěch. Přesto Pěremuchin počítal i s možností neúspěchu. Kdybychom obranné pole nezajistili, obrátili bychom se na místní s nabídkou odstěhovat se na dosud méně obsazený svět Grčogú, kde je před Vládci ochráníme. Nemohli bychom se tam potom zdržovat příliš dlouho, kdo mohl předvídat, kdy se tam objeví některá loď Flotily? Planeta bez štítu by rozhodně neodolala.

První na řadě byla tedy planeta Ugtuo.

Podle hlášení průzkumníků, kteří tam přišli jako obyčejní turisté, byly na Ugtuo dvě kolonie borovogchlů, nepočetná posádka dužurizů, jinak samé neznámé rasy. Celkově tam bylo poměrně řídké osídlení.

Do přísně střežených teleportů tedy nastoupila parta Vladimira Pěremuchina.

Dvě hodiny poté se z teleportu vynořil Vladimir Pěremuchin osobně.

„Pojechali, Lukaši!“ ukázal mi vztyčený palec.

Naše parta byla relativně nejmenší, ale nejdůležitější. Na Vladimirovi záviselo, zda tento svět ovládneme, na nás, zda jej udržíme.

Planeta Ugtuo nebyla dosud tak upravená jako Zuazru. Obíhala normálně kolem svého slunce a vůbec působila přírodnějším dojmem. Jedinou pevninu velkou asi jako Asie, srovnali Zuazru do roviny a rozdělili na ybipy pro obyvatele, na zbytku světa zůstala nedotčená příroda.

Orientovali jsme se podle obrázků urychleně vypuštěné sondy, která střežila blízké kosmické okolí. Zjistili jsme, že pevnina je tu na obou pólech, ale severní vypadá masivnější.

Odčarovali jsme si asi kilometr silnou ledovou vrstvu, založili ukotvení a brzy jsme spustili naše nově postavené generátory. Kolem planety se rozprostřela neviditelná blána silového pole, ale tady se rozprostírala vysoko nad atmosférou, takže se barva oblohy nezměnila. Hned jsme provedli dvě zkoušky. Nejprve jsme do silového pole zdola střelili přivezeným protimeteoritickým laserem. Jak jsem očekával, blána ani nezakmitla. Při druhém pokusu střelili do blány se stejným výsledkem ze sondy shora.

To už tu byl i Guarr. Planeta dosud nepotřebovala energetické rezervy. To se teď změnilo, ale Guarr sem dopravil dostatek atalnea, aby zdejší zásoby vystačily na několik měsíců provozu štítu.

Tím naše mise šťastně skončila. Postavili jsme základnu k udržování spojení s nenápadnými sondami, vypuštěnými na oběžné dráhy kolem hvězdy, ale ponechali jsme tam jen nepříliš početné posádky, lidí bylo třeba jinde. Navázali jsme také kontakty s borovogchly. Byli od svých krajanů na Zuazru úmyslně izolovaní, takže jsme je příjemně překvapili návrhem, aby se dali dohromady. Čím jich bude víc, tím se jim jistě povede lépe a ti naši na Zuazru získají další důvod vzpamatovat se.

Jak se zdálo, ostatní rasy si nás ani kloudně nevšimly. Všechno pro ně zdánlivě pokračovalo jako dřív. Jen dužurizové zřejmě cosi tušili. Sledovali prý naše turisty podezíravě, ale protože na nic neměli příkaz, nic nepodnikali. Zamolxisy jim ovšem tvrdily, že se nic vážného neděje. Dužurizové se tedy zachovali jako věrní sluhové a čekali na přímý příkaz.

Netušili, že od nás už žádný nedostanou.

Zatímco jsme vytvářeli obranný štít na Ugtuo, naši průzkumní turisté se přemístili na planetu Síduvníg. Tam ale události dostaly jen částečně tušený obrat.

Posádka dužurizů tam už měla od Vládců poplach spolu s přesnými pokyny, co mají dělat.

Místo pouhého podezíravého prohlížení se na lidi vrhli s jasným úmyslem zabíjet. Několik průzkumníků zabili, dříve než se rozkoukali, ostatní se ale stačili stáhnout a zablokovat teleporty. Všimli si přitom i několika Vládců, kteří dužurize zřejmě osobně řídili.

Dosud neutrální planeta Síduvníg se tedy stala základnou Vládců. Patřily jim i důležité doky na Belfge a samozřejmě jejich současný svět Faifra. Ovládali jsme kupodivu více světů než oni, ale jejich obrana mohla být obtížnější než útočení.

Hned po našem návratu z Ugtuo se sešla Válečná rada. Potvrdili jsme, že obsazení Ugtuo byl částečný úspěch a neobsazení Síduvnígu menší prohra. Zařazením Ugtuo mezi námi ovládané světy se snížil počet možných základen Vládců, ale zvýšil se počet světů, které musíme chránit. Kolonie pozemšťanů byla jen na Zuazru. Čítala sice několik milionů lidí všech dob, ale byli jsme v menšině i tady, tím spíše celkově. Většina ostatních obyvatel neměla o ničem tušení, nemohli jsme s jejich pomocí počítat, někteří by se navíc postavili proti nám a budeme mít jistě problémy, až tak učiní.

Zatímco jsem byl na Ugtuo, dorazily k Bérušgó dvě hvězdné lodi Vládců. Nebyly ještě ani na dostřel svých zbraní, když generátor peprycho zabral a odmrštil je zpět. Tak jako u Zuazru, ani tady je to nezničilo úplně, jen to rozmačkalo posádku, když vyrovnávače přetížení takový náraz nestačily pohltit. Generátor pak obě lodě zachytil a zvolna je přibližoval k Bérušgó, kde už čekaly pilotované průzkumné sondy s dobrovolníky, dychtivými je prozkoumat.

„Kdybychom ty lodě ještě dokázali řídit!“ povzdychl si Uu. „Ukořistili jsme je sice, ale jsou nám k ničemu.“

„Hlavně když budou k ničemu Vládcům!“ opáčil jsem.

Krátce poté nastal v našem konfliktu s Vládci další obrat v náš neprospěch.

Posádky lodí, útočících na naše zbývající planety, dostaly z Faifry příkaz přerušit let, zastavit se a počkat na hlavní síly Flotily.

Dozvěděli jsme se to z jedné lodi, jejíž eygusegy jsme měli pod kontrolou. Všechny posádky okamžitě zahájily úhybné manévry daleko před dosahem našich generátorů.

„To není dobré,“ potřásal jsem hlavou. „Kdyby se na jednu planetu vrhlo větší množství lodí najednou, nemáme dost atalnea, abychom dokázali odmrštit všechny. Můžeme je brát jen po jedné, zatímco některé odhodíme, jiné prorazí na dostřel. A pak bychom museli všechny rezervy soustředit na pasivní obranu před jejich údery.“

„Můžeme zkusit vytipovat, na který svět se Flotila soustředí,“ těšil mě Uu. „Mohli bychom tam pak přesunout víc atalnea.“

„To budeme muset nejspíš udělat i tak,“ viděl jsem to černě. „Tím ale ostatním světům tolik potřebné rezervy odebereme a kdoví, jak tam budou chybět.“

„Ještě máme desetinásobnou rezervu,“ zavrčel Ho.

„Jak to můžeš tvrdit?“ podíval se na něho udiveně Uu. „Skutečnou sílu jejich Flotily přece neznáme.“

„Lukášova metoda je desetkrát úspornější,“ řekl Ho. „Nebudeme-li lodě odmršťovat, ale trhat na kusy, rezervy atalnea nám vystačí. Navíc do toho můžeme zapojit i generátory na sondách. Jsou slabší, ale na tohle by stačily.“

„Mít víc sond...“ povzdychl si další prašaman Ra.

„Sond můžeme mít kolik libo, ale nemůžeme riskovat posádky,“ řekl Ho. „Pole je neuchrání. I kdyby zásah vydrželo, sondu to odhodí a posádku zabije.“

„Dobrovolníci se jistě...“ začal jsem.

„Dobrovolníků by bylo!“ vybuchl Ra. „Nesouhlasím! Vsadím se, že by ses přihlásil i ty!“

„No, kdyby...“

„Na to rychle zapomeň, hochu!“ mávl rukou Ra. „Jako expert na ochranu planet jsi mnohem potřebnější, uvědom si to. Do sond tě v žádném případě nepustíme!“

„Dobrovolníků máme dost,“ podotkl klidněji Guarr. „Tak uvažuj, koho tam posadíš? Nabízeli se Mozart, Faust, Michelangelo... S každým ztraceným géniem přijde Země o kus sama sebe!“

„Héfaistos, Svantovít, Descartes, Běhounek...“ začal jsem vypočítávat dosavadní mrtvé.

„Na Síduvnígu jsme přišli o mistra Stradivariho, o Nobela...“ připomněl Uu.

„Mohli bychom požádat o pomoc lidi Země,“ napadlo mě najednou.

„Lidi Země...“ usmál se smutně Guarr. „Vrahy a násilníky...“

„Nech si toho!“ vybuchl jsem. „Koukám, že tě Zamolxisy zpracovaly víc, než si myslíš! Měl jsem tam pár kamarádů, za které bych ručil... kdykoliv!“

„Zemi dnes chrání generátory peprycho v Antarktidě,“ uvažoval Uu. „Čechy nejsou v žádné nebezpečné oblasti... dobrá, vyprav se tam a přiveď sem pár kamarádů, jestli za ně chceš ručit.“

„Není to předčasné, vtahovat do toho lidi Země?“ namítal Guarr.

„Jednou s tím začít musíme a nemusí to přece hned zveřejnit. Pár kamarádů, to nic není.“ oponoval mu Uu. „Jen ať to zkusí, uvidíme!“

„Mohlo by nás jít víc...“ pokoušel jsem se kout železo ještě žhavé.

„Uvidíme podle toho, jak dopadneš,“ odmítl Guarr.

Měl vlastně pravdu. Musím to nejprve dokázat. Až pak můžeme o něčem takovém s klidným svědomím rozhodovat.

Errata:

10.08.2021 21:16