Kamarádi
|
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
Kamarádi
|
Mobilní teleport mě vyklopil v tmavém podchodu.
Až na černou kočku, která zajišťovala zaměřování, tu nikdo nebyl. Poděkoval jsem jí a kočka se rozplynula. Obracel jsem se na ni vlastně ze setrvačnosti, ve skutečnosti jsem byl pod dohledem středoevropského vahajhí, ale personifikace koček byla užitečnou psychologickou pomůckou, aby si k nim člověk udržel osobní vztah. Jinak bychom se k nim zakrátko chovali jako ke strojům a to by asi nebylo dobré, jsou přece aspoň částečně živé.
Vykročil jsem tmavým podchodem. Byl večer a v podchodu světla nesvítila, ale to mi ani tak nevadilo. Nebyl čas na procházky, spěchal jsem. V nejbližších čtyřiadvaceti hodinách by se snad nemělo nic stát, ale přece jen...
Na konci u schodů jsem potkal tmavou postavu. Potmě všechny kočky černé.
„Davaj pakuriť!“ obrátila se ke mně s nebetyčnou důvěrou, že také kouřím.
„Ně kurju!“ odmítl jsem ji jejím vlastním nářečím.
„Ták daváj děňgi!“
Ucítil jsem na krku hrot nože. Na okamžik jsem strnul. Jestli jsem něco nečekal, pak tohle. Co se pamatuji, v okolí mého bývalého bydliště nikdy k žádnému loupežnému přepadení nedošlo, tady byl vždycky klid a pořádek. Buď jak buď, nebylo to dobré přivítání!
„Razbojnikov ja ně ljublju,“ odtušil jsem.
Kdo by také miloval lupiče!
Podchod se rozzářil jasným světlem. Chlap otevřel hubu a vytřeštěně zíral. Přímo nad námi neslyšně rotovalo oslnivě svítící kolo a jasně osvětlovalo celý podchod. Chlap už neměl v ruce nůž. A co horšího, byl nahý. Stál tu jak ho pánbůh stvořil, neměl v ruce ani na sobě vůbec nic.
„Ustupi, durak!“ řekl jsem ostřeji, ale sám jsem ukročil stranou, abych ho obešel.
Couvl také o krok. Zděšeně. Vykročil jsem, jako kdyby tu nestál. Něco takového ten darebák v životě nezažil, pomyslel jsem si, ale patří mu to. Lupiče nikdo nemá rád.
Zabočil jsem nahoru do schodů. Až teď se podchodem začalo rozléhat zděšené vytí chlapa, kterému došlo, že jeho příhoda vysoce přesahuje horizont jeho chápání.
Tady bych normálně zamířil domů, ale věděl jsem, že v našem bývalém bytě bydlí úplně cizí lidé, takže tam nemám co dělat. Místo toho jsem zamířil do hospody. Ještě před pěti minutami tu byl podle hlášení Zamolxis Jirka a nebylo pravděpodobné, že by odešel.
Jakmile jsem vkročil dovnitř, spatřil jsem ho. Seděl u rohového stolu s Romanem a Josefem, v rukou karty. Jako vždycky. Zamířil jsem přímo k nim, ani jsem se moc nerozhlížel.
„Čau, hoši!“ oslovil jsem je.
„Kibic, drž klabajznu...“ zabručel Roman. Pak na mě ale pohlédl...
„Jéžiši Kriste! Lukáš!“ vyjekl a oči se mu rozšířily hrůzou.
A sakra, došlo mi. Na zděšení měl nárok. Sedět na jeho místě a oslovit mě mrtvý kamarád, asi bych se taky necítil nejlépe. Rychle jsem uvažoval, co dál. A najednou, nápad jako řemen!
„Dám si pivo!“ oslovil jsem klidně vrchního pana Klabáčka, který se blížil zleva.
Křáp!
Tác plný půllitrů dopadl na podlahu, střepy létaly do všech stran a pan Klabáček se bezmocně chytal za srdce. No jo, ten taky...
„Co je?“ obrátil jsem se klidně na něho. „Co vám je, chlapi?“
Stůl se celý třásl, jak se o něj opírali. Klepali se všichni.
„Týýý... Lukáši... vrať se do hrobu...!“ pokusil se mě Jirka přesvědčit, abych ho vynechal ze své pozornosti, ale marně.
„Neblbněte, volové! Kdo z vás je Jiří Gruber?“ zeptal jsem se ho ležérně, jako kdybych ho vůbec neznal.
„Ttto.. jjjá...“ koktal Jirka.
„Nezlobte se, že otravuji. Prý jste s bratrem kamarádil. Mohl bych s vámi dát kus řeči?“
„Vy jste... vy jste...“ koktal Jirka.
„Libor Mikeš, bratr Lukáše Mikeše. Říkali mi, že jste ho dobře znal! Nebo se pletu?“
„Jéžiši... nepletete... ale ta podoba...“
„Jako u bráchů, co?“ nadhodil jsem souhlasně.
„Fuj... já už myslel...“ odplivl si Roman.
„Snad ne, že brácha vstal z mrtvých?“ dělal jsem, jako by mi to konečně došlo.
„Přesně tak!“ ujistil mě Jirka. „Ještě teď mě z toho mrazí! Fuj, to bylo leknutí!“
„To bysme měli zapít!“ navrhl jsem. „Pane Klabáček, taky jste si mě spletl s Lukášem?“
Vrchní němě přikývl, ale krev se mu už do bílého obličeje vracela, nemusel jsem mít obavy, že to s ním sekne.
„Tak jednu velkou rundu všem a vy, pane Klabáček, si na mě dejte dvojitýho!“
„Von je to jeho brácha!“ zahulákal Josef hurónským řevem, až se po nás začali lidi od všech stolů otáčet. „A my, volové, sme vo žádným jeho bráchovi nevěděli!“
„Co?“ dělal jsem nechápavého. „Snad mě brácha nezapíral?“
„Se ví, že zapíral! Nikdy o vás nemluvil!“ upřesňoval Josef.
„Jestli o mě jenom nemluvil, tak je to něco jinýho,“ řekl jsem uznale. „Brácha měl se mnou i tak dost problémů, chápejte, brácha emigrant... Měli jsme takovou džentlmenskou dohodu. Psal jsem jen naší bábě, než zemřela. Až když to tady padlo, jenže to už jsme si trochu odvykli psát.“
„Kde jste vlastně byl?“ zajímal se Jirka.
„Moment...“ zarazil jsem se a začal se naoko shánět po kapsách. „Já budu muset nejdřív to... čejndž many, nemám u sebe koruny, tedy ty český...“
Kapsy jsem si musel krátce předtím na oblek nenápadně přičarovat, ale nikdo si toho naštěstí nevšiml, ani že jsem předtím žádné kapsy neměl.
„Bez peněz do hospody nelez!“ broukl tiše Roman.
„Neříkejte, že mi tu nikdo nerozmění!“ naštětil jsem se naoko. „Tak hluboko dolar klesnout nemohl, to mi nevykládejte. Říkali, že mi dolary vymění kdekdo.“
„Ty máš dolary? Za kolik?“ zbystřil uši Roman.
„Mám,“ přisvědčil jsem a vytáhl z čerstvě vyčarované peněženky stodolarovku.
„Pane Klabáček, tu rundu!“ křikl jsem.
Vrchní si to už šinul s podnosem. Postavil před každého a poslední vzal do ruky. Tohle nikdy neodmítl, hned jsem to u něho měl dobré.
„Tak – na to leknutí, hoši!“ řekl jsem.
Zapili jsme leknutí. Pozor, říkal jsem si, tenhle rum bude jedovatější než na Zuazru, je v něm pozemský alkohol. Ale pro jednou se snad tolik nestane...
„Tady máte, bude to stačit?“ položil jsem Klabáčkovi na tác stodolarovku.
„Moment...“ zrudl, „Hned vám vrátím...“
„To si nechte i za to leknutí, pro jednou mě neubyde,“ ujistil jsem ho.
„Dáte si na to pivo? Samozřejmě to bude v ceně...“ honem spěchal aspoň s nabídkou.
„Když, tak každýmu, ne?“ rozhlédl jsem se po nich. Nikdo neprotestoval. Proč taky.
„Za ty dolary...“ odkvačil pan Klabáček.
„Přijel jste z Ameriky?“ šel hned na věc Roman. „Já jen... ty dolary...“
„Z větší dálky,“ ujistil jsem ho. „Ale nepřišel jsem se bavit o dolarech. Dolar sem, dolar tam, to je teď vedlejší.“
„A o čem má být řeč? O Lukášovi? My jsme si s ním tykali,“ nadhodil Josef opatrně.
„Mám úplně jiné téma,“ odmítl jsem a trochu tajemně ztišil hlas.
Mezitím se přišoural pan Klabáček s koštětem, aby uklidil střepy. Jeden půllitr ten pád přežil, ostatní se snad vešly do těch sto dolarů, abych si nemusel dělat výčitky. Počkali jsme, až pan vrchní douklidí a odejde, mezitím jsme trochu snížili hladiny v půllitrech.
„O co jde?“ zeptal se mě přímo Roman a spiklenecky zamrkal.
„Hledám, jak bych to řekl,“ uvažoval jsem. „Hledám sedm statečných. Sháním pomoc kde se dá a vzpomněl jsem si na vás.“
„O co by mělo jít?“ zeptal se Roman.
„Jak to bylo tenkrát s těmi statečnými? Odhánění much od jedné vesnice?“ pokusil jsem se to vzít trochu žertem.
„To je móc vtipné, ale teď vážně!“ trval na svém Roman.
„Vážně, je to zhruba tak,“ zvážněl jsem. „Až na to, že ta vesnice je pořádný kus vesmíru a ty mouchy mají přes osm kilometrů...“
„Cože?“ nevěřil svým uším Jirka.
„Co je to za pitomost?“ mračil se Roman.
„Žádná pitomost, hoši,“ řekl jsem také vážně. „Něco vám teď povím, snad to s vámi nesekne. Nikdy jsem neměl bráchu a nikdy jsem neumřel. Jsem Lukáš, ale živý.“
Chvíli bylo ticho. Všichni ztuhli, i když už ne tolik jako prve.
„Mikešovým jsme byli na funuse...“ řekl po chvilce Jirka. „Celý rodině.“
„Figurínám, hoši, figurínám. Ten funus byla kamufláž. Nezabili jsme se, jen jsme odcestovali. Ale dál, než si troufnete odhadnout. Muselo to tak být.“
„Do Austrálie?“ napadlo Josefa.
„Uvažujete pořád moc přízemně,“ pokrčil jsem rameny. „Přidejte k tomu šest tisíc světelných let a bude to sedět. Bydlíme teď všichni tři u mimozemšťanů.“
„Cvok!“ vyhrkl Roman. „Je to cvok!“
„Hele, jděte někam!“ zamračil jsem se na něho. „Mám vás přesvědčit?“
„Jak, prosím tě! Máš snad venku lítající talíř?“ nevěřil Roman.
„Na přesvědčování nepotřebuji pohádky!“ zamračil jsem se a vyčaroval na stole přímo před nimi malou cihličku zlata. Jak se dalo čekat, trochu si odsedli, když se poskládala přímo před nimi z barevných teček.
„Co je to?“ ukázal na to Roman opatrně.
„Kilogram čistého zlata,“ ujistil jsem ho podle pravdy. „Potěžkejte si to, snad pochopíte, že nekecám.“
„Kdes to sebral?“ vyhrkl Josef.
„Stvořil,“ opáčil jsem. „Naučil jsem se tam i jiné věci, ale tohle by snad mohlo stačit.“
„Stvořil... jen tak? Ze vzduchu?“ opakoval Roman podezíravě.
„Jen tak pochopitelně ne,“ ujistil jsem ho. „To byla ukázka mimozemské technologie.“
„Mimozemské?“ nedůvěřoval Roman.
„Potřebujete ještě víc důkazů?“ pokrčil jsem rameny a vyčaroval další cihličku. „Myslíte si, že tohle dokáže kdejaký cvok tady na Zemi? Kdo tady umí čarovat?“
„Čarovat?“ vybuchl Roman.
„Já vím, bude to trochu problém,“ souhlasil jsem s ním. „V češtině na to nemáme lepší slovo. Logicky nejbližší je stvořit, ale to zní moc obyčejně. Tvořit se dá i tak, že uplácáte na hrnčířském kruhu džbánek z hlíny, ale to je příliš primitivní tvoření. To moje není úprava hmoty, hmota při tom vzniká. Co si budeme povídat, když nevíte, co za tím je, vypadá to nadpřirozeně. Nebo ne?“
„To je nějaký trik?“ nadhodil Josef.
„Vážně doufáš, že nosím v každém rukávu pět kilo zlata?“ obrátil jsem se na něho útrpně.
Vyčaroval jsem v rychlém sledu deset dalších cihliček. Každou ve vzduchu dva centimetry nad předchozí, takže každá na rostoucí hromadu zlata pěkně zvonivě dopadla. S každou další na to třeštili oči víc a víc.
„Podívejte, hoši, mám dost prostředků k tomu, abych vás přesvědčil. Můžete namítat, že bych byl první, kdo se od mimozemšťanů vrátil. Skoro to tak je. Úplně první nejsem, ale jako první se tím netajím. Všichni ostatní přede mnou se nesměli prozradit.“
„Kolik se jich už vrátilo?“ chtěl vědět Roman.
„Vidíte, to mě ještě nezajímalo,“ přiznal jsem. „Nerozhoduje snad, jestli jich bylo padesát, nebo jen pět. Já mám proti nim výhodu. Jsem první, kdo to netají.“
„A ty můžeš... stvořit co chceš?“ oťukával mě opatrně Josef.
„Skoro cokoliv,“ přikývl jsem. „Neumím stvořit nic živého. To je i na mě trochu moc.“
„Můžeš třeba i televizi?“ pokračoval Josef.
„Jakou chcete? Sony, Philips, Teslu?“
„Raději nějakou mimozemskou,“ napadlo Jirku.
„Ta by vás asi nenadchla,“ varoval jsem ho.
„Tak nám ji aspoň ukaž!“ přidal se k Jirkovi Roman.
Černá kočka, která se vzápětí zhmotnila na stole z černého obláčku, je donutila opět si trochu odsednout. Pohladil jsem ji. Kočka se slastně protáhla, jak jen to pozemské kočky umí. Vladimirovi se to opravdu povedlo vystihnout.
„Říkal jsi, že nemůžeš... nic živého...“ řekl vyčítavě Roman.
„Chtěli jste mimozemskou televizi,“ usmál jsem se. „Tady je. Kdo říká, že je živá?“
Hladil jsem ji a kočka do ticha začala příst. Na mrtvou rozhodně nevypadala.
„A... kde to má... obrazovku?“ namítal Roman.
„Snad nemyslíte, že tam čumíme do obrazovek?“ odmítl jsem jeho představu. „Mimozemské technologie se pozemským nepodobají. Televizi vám ale těžko předvedu v chodu. Zamolxis je pro vás jen obyčejná kočka. Ty obrázky totiž vytváří telepaticky. Já je uvidím, ale vy ne a telepatii vám za hodinu do hlavy nenabuším...“
„Telepatii?“ otevřeli ústa všichni tři.
„To mi asi nebudete věřit, jako s těmi figurínami, co?“ připomněl jsem jim. „Ačkoliv, ty bych vám předvést mohl.“
Kočka začala zvolna růst. Za chvíli před námi na stole seděl černý ocelot, pak úplně černý rys. Všechny si prohlížel a mlsně se olizoval, až se hoši zděšeně odtahovali co nejdál ke zdi. Na závěr se velký, jako uhel černý panter, pod kterým už stoleček praštěl, změnil v oblak dýmu a beze stopy se rozplynul.
Současně z Josefa vystoupil jeho dusoi–dvojník, až přitom trochu odstrčil Romana. Natáhl se pro volnou židli, podal si ji a nenuceně si přisedl.
„Tak hrajeme nebo ne?“ řekl Josefovým hlasem a vytáhl z kapsy balíček karet.
„Jéžiši...“ ztuhli všichni tři.
„Takové figuríny jste tenkrát pohřbívali,“ ukázal jsem na Josefova dvojníka. „Můžeš ho teď zabít a pak mu jít taky na pohřeb. Mohlo by to být zajímavé, kráčet smutně za vlastní rakví...“
„A co kdybych se spletl a zabil... toho pravýho?“ napadlo Romana a opatrně přitom ukázal na skutečného Josefa.
„To bys byl ovšem vrah,“ ujistil jsem ho. „Tenhle živý je. Já umím jen neživé věci.“
„Dyť ale... kdo je má od sebe rozeznat?“ namítal Jirka.
„To je ono!“ řekl jsem vítězně. „Nerozeznáte je. Ani jeho stará by ho nejspíš nepoznala. Snad už mi budete konečně věřit, že jsem nezemřel.“
„Fuj, dej to pryč!“ otřásl se Josef.
Splnil jsem mu přání obratem. Jeho dvojník se rozsypal na hromadu jisker, zůstala jen židle, kterou si prve podal. Byla přece zdejší.
„Tak co? Přesvědčil jsem vás?“ zaútočil jsem na ně, dokud se nevzpamatovali.
„Jo,“ přisvědčil Roman.
„Dokonale,“ přidal se Jirka.
„To jsem rád,“ odtušil jsem. „Bál jsem se, že to bude horší. O mimozemšťanech už na Zemi bájila spousta cvoků, ale já to první můžu dokázat, takže tak velký cvok snad nejsem.“
Pak jsem jediným pohybem ruky zlikvidoval všechny cihličky zlata, ležící na stole.
„Počkej, to snad ne?“ vyjekl Jirka. „Proč to... ničíš?“
„A proč ne?“ opáčil jsem klidně. „Co tady na stole s dvanácti kilogramy zlata?“
„Dvanáct kilo zlata! Víš ty vůbec, jakou má cenu?“
„Proto jsem to přece dělal! Dvanáct kilo hlíny by vás určitě tak nezaujalo. Myslíš si ale, že mi na nějakém zlatu záleží? Vytvořím si je, kdykoliv mě napadne!“
„Ale... víš ty vůbec, co bys za to mohl mít?“ rozšířily se oči Jirkovi.
„Co třeba?“ nadhodil jsem vyčkávavě.
„Třeba... Mercedes! Nebo dva! Nebo Rolls Royce!“
„A co bych s tím dělal?“ vyprskl jsem smíchy. „Leštil, mazal, pucoval...“
„Jezdil, vole!“ vybuchl Roman.
„Na to nepotřebuji Mercedes,“ ušklíbl jsem se. „Znáte ten obrázek stometrového ostrůvku s majákem? Před majákem stojí auto. Nač je strážce majáku potřebuje? Na reprezentaci? Aby měl co leštit? Nebo pro závist chobotnic? Strašně mě to rozesmálo.“
„Vy tam... nemáte auta?“
„Nepotřebujeme je,“ přikývl jsem. „Na krátké vzdálenosti létáme, na delší se teleportujeme. Auta jsou jen přítěž, věřte tomu!“
„No ale... co třeba rodina... a zavazadla...? Na to je snad auto dobrý, ne?“
„Zavazadla?“ pokrčil jsem rameny. „Nač zavazadla? Neletím šest tisíc světelných let, abych s sebou tahal nějaké kufry jako velbloud hrb. Co potřebuji, vyčaruji si na místě.“
„A co teda děláš tady v hospodě?“ vyjel si na mě Roman.
„Přišel jsem za vámi. Našel jsem vás tady. Uvažoval jsem správně?“
„Proč jsi teda platil ty rumy, když můžeš čarovat?“
„Protože jste na mě koukali jako na strašidlo,“ ujistil jsem je trochu vyčítavě. „Musel jsem si honem vymyslet, jak vás dostat ze šoku. Rum byl první, co mě napadlo. Neexistující brácha taky. Vzpamatovali jste se, nikoho neodvezli s infarktem, aspoň mi to uznejte.“
„No, špatný to nebylo,“ ustoupil by trochu Jirka.
„Já vás chápu, hoši,“ pokračoval jsem smířlivěji. „Mělo mě napadnout, že na mě vytřeštíte oči. Nestává se každýmu, aby potkal mrtvýho. Tedy někoho, koho za mrtvýho prohlásili. Částečně si za to můžu sám, když jsem přistoupil na ty figuríny. Zdálo se mi to tenkrát jako dobrý nápad. Ale teď jsem tu osobně. Můžete být rádi, že žiju a že se k vám hlásím.“
„Kdyby ses k nám neznal...“ začal Roman bojovně.
„...před rokem bych ještě nesměl,“ usadil jsem ho. „Naštěstí se cosi změnilo, takže se smím nejen objevit, ale nemusím to ani moc tajit.“
„Dobře, ale co jsi to prve říkal? Že sháníš sedm statečných?“ vrátil téma zpátky Jirka.
„Tak nějak, spíš tisíc,“ ujistil jsem všechny. „Nebudu nic zastírat, máme problémy. Sháním pár tisíc chlapů, kteří se nebojí. Jsme v konfliktu s mimozemšťany, nestíháme hlídkovat ve vesmíru kolem planet. Proto jsem tady.“
„Když už jsme u těch sedmi statečných... jaká je opozice?“ napadlo Romana.
„Říkají si Zuazru,“ řekl jsem. „Jejich kosmické lodě mají rozměry něco přes osm kilometrů. Nechráněnou planetu dokáží spálit během dvou–tří hodin.“
„Potom teda obdivuji vaši víru ve vítězství,“ řekl Roman kysele. „Ale do něčeho takovýho mě nikdo nedostane ani za zlatý prase!“
„Budete radši čekat, až vás upečou tady?“ popíchl jsem ho.
„Tady přece ty bestie nejsou!“ hekl Roman.
„Sledovali jste poslední zprávy?“ zeptal jsem se jich. „Víte, proč Američanům minulý měsíc vybouchly dvě rakety s telekomunikačními satelity?“
„To snad ještě nikdo neví...“ zarazil se Jirka. „Bouchly jim dlouho po startu, daleko od Země, nikdo neví proč. Psali něco o meteorech, ale není to prý jisté. Ty o tom něco víš?“
„No vidíš, v Houstonu to ještě nevědí. Já ano,“ povzdychl jsem si.
„A řekneš nám to?“
„Jistě. Šest tisíc kilometrů nad zemí narazily na náš ochranný štít, neviditelnou blánu silového pole. Rádiové vlny tím projdou, světlo do určitý intenzity taky. Většina satelitů lítá níž, takže jim to nevadí. Stacionární satelity naopak lítají výš, takže jsou taky bez problému, ale když tam chtěli Američané umístit další, narazili. Jako do zdi. Jo – a taky na Zem přestaly dopadat meteority. Už by si astronomové mohli všimnout, jak se o to rozprskávají.“
„Jak to všechno můžeš vědět?“ vyhrkl Jirka.
„Já jsem ten štít počítal,“ ujistil jsem ho. „Nedělal jsem ho na Zemi osobně, ale mám na tom lví podíl. Snažíme se vás chránit, rozumíš?“
„Před těmi... osmikilometrovými..?“
„Ano, před nimi,“ souhlasil jsem vážně. „Je jen otázka času, kdy se tu objeví.“
„Vy jste začali válčit s takovými... kdo vám tam vůbec pomáhá?“ ožil trochu Jirka.
„To je ta potíž. Nikdo. A je nás málo. Proto jsem tady a hledám spojence.“
„Vy tam nemáte ani spojence?“ zděsil se Roman. „U koho jste tam do dneška byli?“
„No právě... byli jsme v péči Zuazru, majitelů těch osmikilometrových lodí.“
„Vy jste s nimi začali válčit? A nemáte spojence? Nejste tak trochu sebevrazi?“
„Může to tak vypadat,“ usmál jsem se trpce.
„Ale co do toho taháte nás?“ vybuchl Josef nesouhlasně. „Nic jsme si nezačínali, nemáme na tom žádný zájem!“
„Na to se vás nikdo ptát nebude,“ ujistil jsem ho vážně. „Ve válce pozemšťanů proti Zuazru jste pozemšťané a tím je to dané, jste v tom po uši s námi. Nedoufejte, že se vám to vyhne.“
„To je děsná nezodpovědnost!“ pokračoval Roman. „Jak jste si mohli něco takového dovolit? Neobtěžovali jste se nás ani zeptat, ale teď bysme vám byli dobrý, co?“
„My bychom vás do toho nezatahovali,“ ujistil jsem ho. „Země v tom lítá už dávno.“
„My jsme si přece s nikým nezačínali!“ přidal se Jirka.
„Poslyšte, vám nevadí, že lidé žijí sotva osmdesát let, když by měli žít osm set? A celou dobu svěží, ne jako bezzubí stařečci?“
„Mně to nevadí!“ odsekl sveřepě Roman.
„Měli jsme na Zuazru perspektivu třiceti tisíc let života. Kdybychom se na vás vykašlali, nic bychom neriskovali. Postavili jsme se proti Zuazru, protože všem na Zemi, rozumíš především vám, zkracují už tisíce let život. Na desetinu přirozeného věku.“
„Jak to víš?“ přisadil si Jirka.
„Zkuste o mých vědomostech trochu méně pochybovat,“ požádal jsem je. „Nemám čas znovu a znovu vás přesvědčovat. Věřte raději, že věk biblického Metuzaléma nebyl žádná fikce.“
„Já na bibli nevěřím,“ opáčil Jirka suše.
„Nevěř, nemusíš,“ přikývl jsem. „Ale spousta věcí se z ní potvrdila a tohle je jedna z nich. Jsou tam mezi námi lidé, kteří si ty doby pamatují.“
„Pamatují snad Metuzaléma?“ vyjekl Josef.
„Někteří i Neandrtálce a mamuty,“ ujistil jsem je suše.
„To tam musí být pěkná zoologická zahrada!“ ušklíbl se Jirka. „Máte tam i opice?“
„Uvědomte si, že právě ti nejstarší mají největší vědomosti,“ ujistil jsem je. „Šestnáct tisíc let mimozemských škol už je setsakra znát.“
„A co ty?“ podíval se na mě nevraživě Roman.
„Já mám těch mimozemských škol jen pár let, ale dostal jsem se do dobré party a dnes mám pověst odborníka na ochranné pole.“
„Na to, co sundavá americké rakety?“
„Ano, na to. Zapnuli jsme je ve velkém spěchu a považujeme za neúměrné riziko vypínat je kvůli jednomu satelitu. Právě tady u Slunce nemáme žádné pilotované sondy a Zuazru by nás mohli nepříjemně překvapit. Sond si uděláme kolik chceme, ale piloti nám chybí. Proto jdu za vámi.“
„A co kdyby sis do nějaké sondy vlezl sám?“ napadlo Jirku zlomyslně.
„Já bych tam šel,“ odpálil jsem ho. „Ale mám místo jinde, nemohu dělat dvě věci současně.“
„Vždyť se dovedete rozdvojit, nebo ne?“
„Budeme snad mluvit vážně... nevšimli jste si, že ten dvojník nebyl živý? Inteligenci měl asi jako lední medvěd, no, možná trochu větší, ale ne o moc.“
„Tak co vlastně potřebujete? Pistolníky nebo inteligenty?“ dorážel na mě Roman.
„Pistolníky,“ ujistil jsem ho. „Ale takové, aby zvládli řízení kosmických sond. Je jednodušší než u pozemských tryskáčů, ale pitomec je nezvládne. S pitomci bych vůbec neztrácel čas, berte to jako poklonu.“
„Dejme tomu, jaká jsou rizika?“ zajímalo Jirku.
„Přiměřená,“ odtušil jsem. „Kdo spatří druhého dřív, vyhraje. Naše sondy zde mají nespornou výhodu, že měří jen pár metrů, protivníkovy lodě mají osm kilometrů. V naší sondě zato sedí člověk sám, proti němu je ve střehu dva tisíce šavlozubých tygrů.“
„Šavlozubých? Tys je snad viděl?“
„Před válkou jsem s nimi seděl asi jako s vámi. Ve vesmíru žijí všelijací krasavci, na to byste si také rychle zvykli.“
„Jakou šanci má pilot vaší sondy, když ho dřív spatří ti šavlozubí...? Moc velkou ne, co?“
„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Zatím jsme o žádnou sondu nepřišli. Buď je prostě přehlédli, nebo jim nestály za výstřel. Ve vesmíru lítá spousta kamení, občas se mezi tím něco ztratí.“
„A je vás málo... přitom je tam mimozemšťanů víc druhů... jak to, že s vámi nikdo nejde?“
„Většina se prostě bojí. Ti šavlozubí už několik planet oloupali jako pomeranč. Nepřežila to ani myš a když říkám doslova, tak doslova.“
„Vy jste přece šílenci! Kamikadze!“
„Věříme, že to můžeme vyhrát. Na obsazené světy vedeme devět ku dvěma. Dávno před námi už zničili tři světy, ale my jsme zatím ztratili jen jeden, zaváhali jsme a bylo nás málo. Když to ale shrnu, pořád máme naději.“
„A ty říkáš, že bys šel do těch sond s námi?“
„Šel bych, ale nepustí mě. Mám jiné místo.“
„Víš, my tady máme rodiny...“ zkusil to Josef omluvně.
„Vezmeme je tam s vámi,“ nabídl jsem mu. „Děcka dostanou školy, o jakých se vám tady ani nezdá. A co se týče zabezpečení, hlad tam nikdo nemá, každý si může vyčarovat co chce.“
„Nám je dobře i tady,“ řekl Roman zarputile. „Já nikam nejdu.“
„Já bych to musel nejprve projednat se ženou...“ přidal se Josef.
„A já ti povím, že nikam nejdu ze zásady,“ řekl Jirka. „Beru to jako podraz, že jste si začali něco takového bez nás a teď nás do toho lákáte. Nezlob se, ale já to podporovat nebudu.“
Chvíli jsem se na něho díval a nemohl jsem se vzpamatovat.
„Říkal jsem vám přece, proč jsme to s vámi projednat nemohli,“ zamračil jsem se. „Nebylo to možné. Jsem první z lidí, kdo se otevřeně vrátil. Právě díky tomu, že jsme se vzbouřili.“
„Kdybyste neblbli, nemuseli byste si teď stěžovat,“ řekl Jirka.
„Chtěli jsme, aby z kontaktu civilizací měla konečně něco i Země. A to šlo jedině vyhlášením nezávislosti. Udělali jsme to mimo jiné pro vás, rozumíte?“
„A poštvali na nás ty... šavlozubé a osmikilometrové..! Pěkně děkuju za takovou péči!“
„Poslyšte, vy si opravdu myslíte, že jsme to udělali špatně?“
„To si piš, ty krávo! Kdybyste tamty neprovokovali, nemuseli byste teď takhle žebrat.“
Raději jsem se trochu víc nadechl, abych mu na to něco ošklivého neřekl.
„My nežebráme, Jirko,“ řekl jsem už zase klidným hlasem, ačkoliv jsem uvnitř kypěl. „Jen jsem vám to nabízel. Měla by to být pro vás čest. Jestli ji odmítáte, nutit vás nebudu. Já si těch tisíc statečných na Zemi najdu. Ale bude mě mrzet, když mezi nimi nebudete.“
„Ty tomu ještě říkáš čest?“ vyprskl hněvem Roman. „Nechat se usmažit v nějaké konzervě, protože jste se rozhádali s nějakými šavlozubými obludami?“
„V té konzervě, jak říkáš, může být člověk bezpečnější než tady na Zemi,“ řekl jsem tišeji. „Navíc ví co dělá a má možnost to těm potvorám oplatit. Tady budete jen trpně čekat, jako ovce na řezníka. Opakuji vám, ještě jsme o žádnou sondu nepřišli.“
„Stejně je to pitomost!“ odpálil mě Jirka. „Začít válku s mimozemšťany, kteří jsou kdovíjak daleko před námi! To mohlo napadnout jen idioty! Osm kilometrů dlouhé lodě! Jste šílenci!“
„Udeřili do našeho světa těmi osmikilometrovými loděmi a přišli o ně. Čtyři jsme už zničili,“ řekl jsem. „Neztratili jsme přitom ani sondu. Oni se bojí nás, ne my jich. Právě proto jsme museli zajistit Zemi, aby ji nenapadli ze vzteku, že nemají sílu na nás!“
Trochu to zabralo, ale ne nadlouho.
„Říkal jsi přece, že jste jednu planetu už ztratili!“ připomněl mi Josef.
„Jak se to vezme. Hned zkraje nás napadlo obsadit jiné obydlené planety, aby je Zuazru proti nám nepoužili. Stihli jsme to u osmi, u deváté byli dřív oni. Odneslo to pár desítek pozemšťanů z průzkumné skupiny a Síduvníg jsme neobsadili. To je asi tak všechno.“
„Dejme tomu, ale co dál?“
„Potřebujeme zajistit střežení kosmického prostoru,“ ujišťoval jsem je. „Je nás na to málo a musíme dělat i jiné věci. Hlídkování je jednodušší činnost, na kterou by stačil i krátký zácvik.“
„Ale je to nebezpečnější než to, co budete dělat vy, že?“ útočil dál Roman.
„I to je relativní,“ ujišťoval jsem je. „U sond jsme ještě ztráty neměli, zato z naší party jsem po jejich útoku zůstal sám. Byl jsem skoro deset dní bez sebe, dostali mě z toho, ale ostatní tam zahynuli. Mám taky rodinu, ale nechci zůstat někde v koutku.“
„To je tvoje věc,“ řekl Roman. „Ale se mnou nepočítej. Nejsem blbec ani sebevrah.“
„Dobře, nebudu s tebou počítat. A vy dva?“
„Já bych to ještě prohovořil se ženou,“ zpěčoval se Josef.
„Já bláznovství podporovat nebudu,“ utrhl se na mě Jirka, když jsem na něho němě pohlédl. „Uvědomte si, že jste vyvedli kravinu! A vůbec, vždycky jsem byl pacifista.“
„Ani pacifista nemůže odmítnout pušku, když musí jít do lesa, kde řádí tygr-lidožrout.“
„Mě neukecáš. Takovou pitomost neberu. Ostatně, je mi do toho hovno.“
„Dobrá, jak myslíte,“ řekl jsem suše. „Přijdu za vámi padesát let po válce, dopovídáme si to.“
„Pokud budeš ještě naživu...“ ušklíbl se Jirka.
„Budu se snažit...“ ujistil jsem je suše. „Upřímně řečeno, budu na tom líp. Kdyby nic jiného, budu vědět, co se děje. Kdyby vás zabili, budu to vědět dřív než vy sami.“
„To je snad nějaká krávovina, ne?“ opáčil Jirka.
„Kdyby selhala naše obrana Země, věděl bych, že je s vámi zle ještě dřív, než byste to poznali na vlastní kůži. Bylo by to pak hodně brzy, ale já bych to věděl o pár vteřin dřív. Vy o mě nebudete vědět nic. Kdyby se mi něco stalo, poznáte to jen podle toho, že už mě neuvidíte.“
Zvedl jsem se a zamířil od stolu ke dveřím.
Zachoval jsem ledový výraz až ven na ulici, ale v krku jsem měl hodně hořký pocit. Tak jsem si setkání s dávnými kamarády nepředstavoval. Co jsem udělal špatně?
Vyšel jsem do noční ulice. Byla tma, lamp tu mnoho nebylo. Kam teď? Představoval jsem si to jednoduše, pravda. Tihle budou první, doporučí mi další a dál to pojede samo jako lavina.
A zatím? Ti, na které jsem spoléhal, couvli jako jeden muž. Nebo spíš – jako baby?
Napadlo mě navštívit své bývalé spolužáky, ale vybral jsem si asi špatnou hodinu. Na Zuazru bylo ráno, tady skoro noc. Kde je teď seženu?
Kráčel jsem bez cíle usínajícím městem. Kde tu bydlí aspoň jeden můj spolužák?
Vzpomněl jsem si, ale bylo to trochu dál. Odrazil jsem se a vznesl se nad pouliční lucerny, pak jsem se zorientoval a vzal to přímo přes střechy domů. K Ivanovi jsem měl nejblíž a skutečně, za chvilku jsem mu přistával před domem, kde... bydlel tady ještě?
Neměl jsem to dopředu osondované, musel jsem tam jít naslepo.
Zvonek na domovních dveřích svítil, podle jména jsem měl štěstí. Zazvonil jsem.
„Kdo tam?“ ozval se rozmrzelý hlas v domovním telefonu.
„Lukáš Mikeš,“ představil jsem se.
„Na blbý vtipy nemám náladu, kreténe,“ ozvala se odpověď. Telefon opět ztichl.
Samozřejmě věděl o mém pohřbu před lety.
Napadlo mě použít raději Zamolxis, ta přece snadno projde dveřmi. Vyvolal jsem ji a popsal jí cestu do spolužákova bytu. Hned jsem si přivolal druhou, aby mi přenášela přímo do hlavy obrázky.
Zamolxis prošla domovními dveřmi jako duch a vyběhla do druhého patra. Ani tam se nedala dveřmi zastavit. Byl to úchvatný pocit procházet hmotou, i když jsem věděl, že to je trochu jinak, Zamolxis byla jen trochu lepší dusoi a nebyl pro ni problém odhmotnit se a opět zhmotnit hned za dveřmi. Byla tam tma, ale z další místnosti pronikalo pootevřenými dveřmi světlo.
„Kdo to byl?“ ozvalo se odtud ženský hlas, který jsem neznal.
„Ále... nějaký kretén si dělal legraci,“ odtušil trochu nabručený hlas, ve kterém jsem poznal hlas spolužáka. „Přeci si nebudeme kazit večer?“
Rozvažoval jsem, co asi udělá, až na něho promluví kočka. Jméno mrtvého mohl považovat za hloupý vtip, mluvící kočku ne.
Jako kočka jsem pomalu došel až ke dveřím. Zamolxis nahlédla dovnitř, ale hned nato jsem jí poručil couvnout – a vypařit se.
Trhl jsem sebou a otevřel oči. Stál jsem u domovních dveří a protíral si oči, v šeru jsem nic neviděl. Budu muset přijít jindy, došlo mi. A nikdy nesmím kamarádovi prozradit, co jsem tam jako kočka spatřil. Ba ne, tohle nebylo dobré řešení. Musím přece počítat, že lidé touhle dobou...
Ano, ale co dál? Zalovil jsem v paměti, kde bydlí další spolužáci, ale najednou jsem spatřil postavu, která se ke mně blížila. Byla to žena, starší, tlustá a očividně podezíravá. Měla k tomu ale důvod, z jejího pohledu jsem byl individuum ještě podezřelejší. Choulil jsem se u dveří jako stín.
„Co tady děláte?“ začala na mě zhurta.
„Přišel jsem za spolužákem,“ odtušil jsem klidně. „Ale asi není doma.“
„Za kterým?“ pokračovala ve výslechu.
„Za Michalem,“ odtušil jsem.
„Myslíte Málka?“ ujišťovala se.
„Jo,“ souhlasil jsem lakonicky.
„Ten určitě doma je,“ ujišťovala mě. „Ale mívá tam někdy tu odbarvenou frajli odnaproti, to se pak na ně nedozvoníte.“
„Zkusil jsem to,“ povzdychl jsem si. „Máte pravdu, nedozvonil jsem se. Nevadí, přijdu zítra a raději ne tak večer.“
„To uděláte nejlíp,“ souhlasila kysele. „Teď už je na návštěvy pozdě.“
„Jak se to vezme,“ povzdychl jsem si.
Pak jsem udělal něco, na co ta dobrá žena těžko jen tak zapomene. Vznesl jsem se a zmizel jí přes střechu nejbližšího činžáku...
Přistál jsem u dalších dveří, ale jediným pohledem jsem pochopil, že mám opět smůlu.
Známý zvonek u bytu dalšího spolužáka obsahoval neznámé jméno. Znamenalo to, že zde bydlí někdo úplně jiný a já mohu jít zase o dům dál. Smůla, lidi se občas stěhují.
Opět jsem uvažoval, co teď.
Pak jsem si konečně všiml strakaté kočky, která mě pozorovala s plotu. Oči jí žhnuly jako dvě malé červené lampičky.
Podíval jsem se na ni pozorněji.
„Zamolxis?“ zeptal jsem se jí.
„Čekám, až budete mít volno,“ řekla sotva slyšitelným hlasem.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Chtěl by s vámi mluvit Eh’ai,“ řekla. „Nařídil mi ale počkat, až si vyřídíte své záležitosti.“
„Kdo je to Eh'ai?“ zeptal jsem se.
„Tak se teď jmenuje Aššura–Sirruš,“ vysvětlila mi to.
Při tom jménu jsem se rozzářil. Ovšem, jak jsem na něho mohl zapomenout?
„Je daleko odsud?“ zeptal jsem se rychle.
„Je to otázka teleportu,“ odtušila Zamolxis. „Až si vyřídíte, co potřebujete...“
„Půjdu za ním,“ sdělil jsem jí rychle. „Zaměř mi ten teleport!“
Nezřetelná žlutorudá čárka vykroužila nedaleko ode mne elipsu jen trochu větší než člověk. Pak se náhle změnila v zrcadlo. Nečekal jsem déle a vkročil do lesklé plochy.
Stál jsem náhle v úplné tmě. Jen při pohledu vzhůru jsem spatřil hvězdy, ale bylo jich málo, nade mnou byly také mraky.
„Pojďte za mnou!“ zasvítily na mě ze tmy dvě červené oči. Zamolxis, ale zřejmě ta zdejší.
Klopýtal jsem za ní úzkou uličkou mezi dvěma domy. Zdi neměly okna ani dveře, na zemi se válely cihly, či co to bylo. Ulička se dvakrát lomila a po druhém ohybu se stranou objevily rozbité dveře, kterými slabě prosvítalo světlo.
V nevelké místnosti se stěnami z neomítnutých a zřejmě nepálených šedožlutých cihel, bylo trochu světlo od ohniště, kde plápolal oheň. Nad ohněm visel kotlík. Toho světla tu moc nebylo, víc jsem neviděl.
„Vítej, Lukáši!“ uslyšel jsem dětský hlásek.
Asi tříletý černoušek vkročil do okruhu osvětleného ohništěm. Byl oblečený v hadrech, ale oslovil mě řečí Zuazru, takže nebylo pochyb, byl to Eh’ai, dříve Aššura–Sirruš.
„Jak se tu máš?“ odpověděl jsem mu a zamířil k němu. „Víš, co je nového?“
„Něco už vím od Zamolxis,“ ujistil mě. „Překvapili jste mě. Nepočítal jsem s tím tak brzy.“
„A nechceš se vrátit na Zuazru?“
„Ještě jsem to tady neskončil,“ odtušil svým dětským hláskem.
V té chvíli se ozvala hromová detonace. Muselo to být blízko, tlaková vlna námi zacloumala, až oheň málem uhasl.
„Co to bylo?“ zeptal jsem se Eh’ai, sotva jsem vyrovnal rovnováhu.
„Supermarket,“ řekl klidně. „Tam je to každou chvíli. Mají ohromnou výdrž.“
Venku se ozvaly přijíždějící sirény. Pak zarachotila dávka ze samopalu.
„Kde to žiješ?“ politoval jsem ho.
„Shodou okolností tam, kde se střílí,“ odtušil rezignovaně. „Tady je to na denním pořádku. Nedávno srovnali se zemí tržnici a postavili na jejím místě supermarket. Kromě pár cizinců tam ale nikdo nechodí, zdejší lidé chodí dál do místních tržnic, vznikly tu dvě nové, ovšem menší.“
„Supermarket bojkotujete?“ zeptal jsem se ho.
„Víc než to,“ odtušil. „Všichni ho tu nenávidí. Tohle byl nejspíš další bombový útok.“
„A co majitelé?“ zajímalo mě.
„Mají úžasnou výdrž,“ řekl. „Asi to berou jako kdo s koho. Po každém atentátu opraví škody, dovezou nové zboží a otevřou. Nejpozději do tří dnů následuje další exploze.“
„Takovou výdrž bych docela obdivoval,“ řekl jsem uznale.
„Zapomněl jsem dodat, že po každém takovém atentátu pár lidí zastřelí,“ dodal Eh'ai.
„Pak obdivuji ty atentátníky, když je to tak nebezpečné.“
„Nerozuměl jsi mi. Oni nezastřelí atentátníky, ti jsou obvykle dávno pryč. Jejich ochranka po každém atentátu zastřelí náhodně na ulici pár chodců a prohlásí je za teroristy.“
„Neříkej!“ zvážněl jsem. „To by snad nemělo být!“
„Nemělo,“ souhlasil. „Ale je.“
„A v tomhle tady žiješ?“ politoval jsem ho.
„Už jsem si trochu zvykl. Kdyby mi nezastřelili oba zdejší rodiče, bylo by to lepší. Ale dá se to přežít. Ostatně, teď už tady mám povolená kouzla.“
„Víš, že prašamané už dvacet let ovládají eygusegy a s nimi Zamolxisy?“
„Teď už vím všechno,“ přikývl. „Ale krátce po mém příchodu se Zamolxisy chovaly postaru. Neustále mi vyčítaly, jací jsme my lidé barbaři. Tady to měly obzvlášť snadné.“
„To známe,“ přikývl jsem. „Měly to v programu. Co tvoje mise tady?“
„Vlastně už dávno skončila,“ odtušil. „Úkol pro Vládce je zrušený, rozmístění eygusegů po světě znáte lépe než já, teď si pobyt prodlužuji sám, ale mám tu ještě hodně práce.“
„Víš, že Héfaistova parta skoro celá zahynula?“ zvážněl jsem.
„Vím o vašich problémech,“ odvětil vážně. „Ale jeden člověk nic nerozhodne a tady je moje přítomnost přinejmenším stejně potřebná. Prý ale sháníš na Zemi lidi. Kolik jich už máš?“
„Zatím žádného,“ přiznal jsem. „Začal jsem dnes večer a bylo už pozdě.“
„Kde jsi je hledal?“
„Obcházel jsem dávné kamarády a spolužáky.“
„Takže výsledek negativní?“
„Zatím. Nechtělo se jim, báli se.“
„Češi jsou teď moc rozežraní,“ odfrkl si. „Měl jsi začít jinde.“
„Myslíš, že jinde to bude lepší?“
„Poslyš, Lukáši, ty přece vůbec neznáš lidi,“ usmál se na mě tak mile, jak to umí jen dítě.
„To je možné,“ přiznal jsem. „Myslíš, že bys mi mohl poradit?“
„Samozřejmě,“ řekl. „Teď je ale skoro noc. Pojď si lehnout, zítra ráno uvidíš.“
„Na Zuazru bylo ráno, když jsem odcházel teleportem,“ připomněl jsem mu. „Mohl bych jít zatím tam, kde je právě den.“
„Tam přece nikoho neznáš. Kam bys šel? Čínsky ani japonsky neumíš. Já vím, jsi netrpělivý jako každý Čech. Pocvič si raději trpělivost, tady nic neuspěcháš.“
„Nějaké jazyky jsem ještě nezapomněl,“ podotkl jsem.
„V Americe a Austrálii bys uplatnil angličtinu a jestli umíš rusky, na Dálném východě svítá. Zkusit to můžeš, ale těžko někoho oslovíš, když ty lidi neznáš. Počkej tady, ráno uvidíš.“
Vyčaroval si lůžko a lehl si. Ještě jsem chvilku rozmýšlel, ale nakonec jsem uznal, že mi moc jiných možností nezbývá. Nejvíc jsem byl zvědavý na jeho pomoc. Stvořil jsem si lehátko a spacák, pak jsem si nařídil spát do prvního světla. Autopsychorezonance mi pomohla usnout během minuty. Uvidíme tedy ráno...
|
|
10.08.2021 21:16