Vítej, návštěvníku!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Jednání

Zpět Obsah Dále

Na vyjednávání jsem se tentokrát připravil důkladně. Válečná rada se shodla, že mým úkolem bude vnutit zajatému Vládci naše požadavky, než ho pošleme na Faifru. Další jednání bychom vedli pomocí příkazového kanálu, který Vládci donedávna používali k řízení eygusegů na Zuazru a kam Pěremuchinova parta přidala několik filtrů, aby nám tudy nepřiletělo něco zákeřného.

Největší očekávaná potíž byla, jak donutit Vládce, aby s námi vůbec jednal.

Navlékl jsem se do skafandru, který by mi měl přidat alespoň pár procent jistoty, rozloučil se odhodlaně s ostatními a vykročil do teleportu. Věděl jsem, že mě budou sledovat pomocí Zamolxis, ale pomoci by mi mohli jen omezeně. Jestli se vrátím sám, nebo mě budou muset odnést, záleželo víc na mně než na nich. Na tom mohli sotva co změnit.

Jede mladík na svém koni, jede do boje...

Teleport za mnou zmizel a já jsem stál pět metrů od kovového kastrolu, odkud na mě divně mžikaly tři oči.

„Dobrý den přeji,“ vyhrkl jsem telepaticky první, co mě napadlo.

„Dobrý den?“ zaburácelo mi v hlavě. Vládcova telepatie byla silnější než jsem čekal. Napadlo mě, že by mi tím mohl roztrhnout hlavu stejně jako zvukem a zvuková izolace by mi byla platná asi jako mrtvému zimník.

„Přát dobrý den někomu, koho jste porazili, tomu říkám drzost!“ burácel Vládce. „To se jen tak nevidí!“

„Nejhorší část dne máte za sebou,“ odtušil jsem. „Teď už to může být jedině lepší.“

„Když to bereš takhle, máš pravdu,“ připustil klidněji. „Nemusíme se snad zdržovat, rovnou to vyklop. Co chcete? Nejrychlejší loď a plné zásoby atalnea? Nebo něco jiného?“

„Myslíte si, že chceme prchat?“ zeptal jsem se ho místo odpovědi.

„Bylo by to logické,“ řekl. „Po tom, co se stalo...“

„My to za logické nepovažujeme,“ odtušil jsem. „Chceme jednat o něčem víc.“

„To zase nepovažuji za logické já,“ odsekl.

„Nechceme prchat,“ namítl jsem. „Chceme, abyste nás uznali za partnery.“

„To má být co?“ vybafl.

„To má znamenat, že nás necháte na pokoji, jako se my nebudeme míchat do vašich věcí.“

„Kdo tady bude komu co nařizovat? Vy nám, nebo my vám?“

„Na vašem území vám nebudeme nařizovat nic. Naopak chceme, abyste nám konečně přestali nařizovat, co smíme a co nesmíme my. A nejen nám, ale všem rasám, co se ve vesmíru vyskytují.“

„Myslíte to tak, aby si každá rasa sama spravovala svůj svět? To už tady bylo!“

„A přesně to chceme,“ souhlasil jsem.

„Co tedy děláte na Ugtuo? Tam přece nežijete a nemáte tam co dělat!“

„My těm bytostem na Ugtuo pomáháme,“ odtušil jsem. „Pomoc v nouzi není žádné zlo.“

„Kdo z nich vás žádal o pomoc?“ vyjel si na mě.

„Nikdo,“ odtušil jsem klidně. „Postavili jsme tam naše generátory tajně. Tím jsme jim nijak neublížili. Naopak, zachytili jsme útok vašich lodí, který by je nejspíš zničil.“

„Jste si tak jistí, že jsme útočili?“ řekl trochu sarkasticky, pokud jsem to správně pochopil. Ale souvislosti mi dávaly zapravdu, těžko to mohlo být jinak.

„Na zdvořilostní návštěvu se nelétá se dvaatřiceti loďmi v útočné formaci,“ ujistil jsem ho.

„Co vy o tom víte?“

„Dost na to, abychom rozpoznali útok od běžné návštěvy,“ řekl jsem.

„Nečekali jsme, že byste na Ugtuo dostali vaše zbraně tak rychle,“ řekl uznale.

„Nebylo to tak těžké,“ podotkl jsem. „Poslyšte, co vám vadí na partnerství? Že jste na vyšší úrovni, to přece neznamená, že musíte druhým poroučet.“

„Jaképak partnerství?“ vybuchl. „Bez nás byste nebyli ani tohle!“

„Bez vás by se nám na Zemi žilo lépe,“ odtušil jsem. „Přinejmenším jste nám tam soustavně zkracovali život. Borovogchlům jste svět zničili úplně, ti by bez vás ještě žili.“

„Bez nás byste se navzájem povraždili ještě jako opice!“ ujišťoval mě.

„Nemá cenu dohadovat se, co by bylo, kdyby... skutečností je, že jste nejen nás, ale i ostatní civilizace přidusili. Proč?“

„Abyste se nemohli vyhubit sami,“ trval na svém.

„Kolik civilizací se už samo vyhubilo?“ zeptal jsem se ho zdvořile.

„Víme o dvou,“ odsekl. „Naházeli na sebe nejničivější zbraně, jaké se jim podařilo objevit. Je to už víc než sto dvacet tisíc let a jejich svět je dodnes mrtvý.“

„My víme o třech světech, které jste zničili,“ opáčil jsem. „Vaše péče byla ničivější než zkáza vlastními prostředky. My tomu neříkáme pomoc, ale tyranie nejhoršího zrna.“

„Na tom se asi neshodneme,“ řekl uštěpačně.

„Na tom se budeme muset shodnout,“ opáčil jsem. „Požadujeme od vás nezávislost. Znamená to, že nám přestanete škodit. A také ostatním.“

„Nechcete toho málo a navíc, nechcete to jen pro sebe... Jak šlechetné!“

„Nechceme toho málo a nechceme to jen pro sebe...“ souhlasil jsem. „Považujeme to ale za správné. Chceme nezávislost a svobodu. Do toho nepatří, že nám budete trvale poroučet. A že to nechceme jen pro sebe, ale i pro ostatní? Vždyť byste je jednoho po druhém zničili!“

„Na každou dohodu ale potřebujete dvě strany,“ řekl suše. „My s ultimativními podmínkami souhlasit nebudeme. Co vy na to? Na to jste nepomysleli, he?“

„Dohody mají být takové, aby s nimi souhlasily obě strany,“ přikývl jsem. „Ale to je možné jen při jejich rovnoprávném postavení. Proto je naší první podmínkou rovnoprávnost. Bez ní nemají žádné dohody smysl. Nerozhoduje, o kolik tisíc let jste před námi. Prostě nás přestanete brát jako chráněnce a už vůbec ne jako otroky, ale jako svéprávné suverénní bytosti.“

„Myslíte, že to je možné?“ opáčil. „To není tak jednoduché, jak si představujete!“

„Není,“ souhlasil jsem. „Záleží jen na vás, jak se dokážete přinutit brát nás za partnery. Když to dokážeme my, mělo by to být pro vás snadnější.“

„Vy už jste někdy něco takového dokázali?“ vybuchl zlým smíchem. „Upřímně řečeno, těžko si to umím představit, vraždíte se pořád stejně krutě. A co budete dělat, když to nedokážeme?“

„Dokázali jsme to,“ přikývl jsem vážně. „Vzali jsme na Zuazru několik set nejzaostalejších krajanů ze Země. Jednáme s nimi rovnoprávně, jak to požadujeme od vás. Když to dokážeme my barbaři, měla by to být pro vás hračka.“

„Hleďme, jakou logickou past jste si na nás přichystali!“ odtušil uznale. „My ale na to máme jinou logickou kličku. Co když se vůbec dohodnout nechceme?“

„To máte pravdu,“ souhlasil jsem. „Dohody jsou možné, jen když se strany dohodnout chtějí. Stačí aby jedna strana nechtěla a je po dohodě. Ujišťuji vás, že se domluvit chceme. Ale jedině na rovnoprávném podkladě, jinak ne.“

„O takové dohody zase nestojíme my,“ odsekl.

„Pak zůstaneme nepřáteli,“ přikývl jsem. „Dokud si to nerozmyslíte.“

„My si to nerozmyslíme nikdy,“ řekl klidně.

„My také ne,“ pokrčil jsem rameny. „Cestu zpátky ale nemáme. Kdo nemá kam ustupovat, obvykle neustupuje.“

„Mohli byste odletět někam daleko,“ nadhodil, jako kdyby si to tajně přál.

„To není nic pro nás,“ odmítl jsem. „Utéci bychom mohli dávno, hned jak jsme ukořistili pár vašich lodí. Nám ale nejde jen o nás samotné. Ostatně ani nemáte dost lodí, aby se tam vešli všichni lidé našeho světa a navíc, kam bychom utíkali, když máme vlastní domov?“

„Je to hezké, že myslíte na všechny,“ řekl kousavě. „Ale jistě víte, že i většina lidí na vaší Zemi je pod vaší úrovní! Nikdy z nich nic nebude.“

„To je právě vaše největší chyba,“ řekl jsem pevně. „Udělali jste ji tak dávno, že to ani nechci odhadovat. Ta chyba je v tom, že se považujete za něco víc než jsou jiní. Právě proto jsme došli k názoru, že rovnoprávnost je víc než výhody.“

„Vidím, že to berete důkladně,“ přiznal. „Ostatně, sjednávat výhody i za jiné není strategicky špatný tah, získáte možná spojence. Ale musíte připustit, že jste bez nás nikdy nic neměli. Všechno co máte jste dostali od nás a je černý nevděk, že to chcete popírat.“

„My to nepopíráme,“ řekl jsem klidně. „Když ale připočteme úmyslné škody, které jste nám způsobili, nemáme povinnost být vám vděční. Klady a zápory se vyrovnávají, nemyslíte? Ledacos jsme od vás získali, ledacos zase máte vy od nás.“

„I to, co jste vymysleli tady, jste dokázali jen díky naší pomoci.“

„Samozřejmě, když jste náš svět sráželi, jak jen to šlo. Nedovolili jste nám vlastní vývoj, zkracovali jste nám život, to všechno nás brzdilo. Ve vesmíru je ale víc civilizací než vaše a jak se zdá, některé se bez vás, a právě že jen bez vás, dostaly samy na takovou úroveň, že je teď už ani vy nedokážete porazit.“

„Myslíte vyrkezůhy v Erme Ulchuar?“ zarazil se.

„Třeba,“ neodporoval jsem mu.

„To je něco jiného,“ odmítl to prudce. „Jejich úroveň není tak velká. Máte naše lodě, můžete se tam na ně podívat sami! Třeba v nich najdete spojence! Ale až se vám loď vrátí bez posádky, či spíše, až tam vaše posádka přijde o duše, poznáte, že to není tak, jak si myslíte.“

„My zatím neplánujeme kosmické cesty,“ řekl jsem. „Budeme mít plno práce, než napravíme vaše potměšilosti na Zemi. Ale kdybychom se obrátili do vesmíru, nebudeme tam vystupovat jako dobyvatelé. Chceme-li rovnoprávnost, nesmíme ji upírat ani jiným.“

„Opravdu mě zajímá, jak s touhle filosofií uspějete u dužurizů,“ odvětil škodolibě. „Můžete si to ostatně vyzkoušet hned! Rovnoprávnost s takovými predátory! K smíchu!“

„Vy jste je přece měli a máte jako posádky svých lodí!“

„Jistě, jako vojáci jsou nepřekonatelní! Přesně vědí, co si mohou dovolit a co ne. Ale nikdy ani na okamžik nezpochybnili jediný rozkaz kapitánů. Dobře vědí, že se nám rovnat nemohou!“

„A naopak dobře vědí, že za svou věrnost získají přednostní postavení mezi ostatními,“ dodal jsem. „Takže se jim nebude líbit, když o své výsady přijdou. Ano, nebude to pro všechny příjemná změna, zejména ne pro ty dosud povýšené. Budete se s tím ale muset smířit, jiná možnost není.“

„Ale je,“ odpálil mě Vládce. „Přirozené rozvrstvení ras, vzniklé v průběhu věků, se prosadí navzdory vašim snahám a je nemyslitelné to změnit. Vždycky se najde někdo, kdo ostatní povede a ostatní půjdou za ním. Teď vedete vzbouřence vy, ale to se může rychle otočit.“

„Zajímavý názor,“ řekl jsem. „Ale podle nás úplně mylný. Princip rovnosti vyžaduje uznávat schopnosti druhých. Není tak těžké to pochopit ani dodržovat. Každá rasa má něco kladného, každá má zápory. Každá by si ale měla spravovat svůj svět, jak uzná za vhodné. To není těžké pochopit. Nepovažujeme ale za správné bezdůvodně zasahovat na cizím území proti vůli těch, kdo tam žijí.“

„Až vás někdo napadne a rychle se stáhne na vlastní území, nebudete mu to oplácet, když je to tak nepřípustné?“ vybuchl. „Budete jen trpět, jak vás bude kdekdo otloukat?“

„To jistě ne,“ odtušil jsem. „Když nám někdo způsobí škodu, budeme po něm žádat nápravu. Ale dokud nám nebude na našem území úmyslně škodit, dokud nebudeme mít důvod, budeme ho respektovat.“

„Bude pro nás jedině výhodné, když to budete dodržovat,“ řekl suše. „My to ale neuznáváme. Takže se nás ty zásady netýkají.“

„Rovnoprávnost vyžaduje, abyste je uznávali i vy. Ve svém světě si dělejte, co se vám zlíbí, ale nebudete škodit jiným.“

„A když ano? Když vás respektovat nebudeme?“ dorážel na mě.

„Pak získáme právo zasahovat i u vás,“ řekl jsem. „Když nás respektovat nebudete, bude jen správné, když se vám postavíme.“

„Vida, to jsme se dočkali vděku!“ řekl už skoro klidně. „Případný konflikt v budoucnu tedy nemůžete vyloučit. Nebude lépe rozhodnout všechno hned?“

„Jak to chcete rozhodovat? Tím, že nás zlikvidujete? Hodně jsme o tom diskutovali. Když se jedna strana, podotýkám kterákoliv a stačí jedna, rozhodne, že jediným řešením je vyhlazení druhé strany, pak k vyhlazení jedné nebo druhé strany dojde. K dohodě musí být vůle obou stran. My si dohodu přejeme, závisí to tedy jen na vás. Vyhlazovací válka mezi námi není nutná. Rozhodnete to ale vy a my budeme muset vaše rozhodnutí přijmout.“

„Proč se tedy stavíte na odpor, když víte, jak to dopadne?“

„My nevíme, jak to dopadne,“ odtušil jsem. „Nabízíme vám dohodu. Víme, že požadavek na rovnost je pro vás neslýchaný. Pro nás je to ale jediný možný základ dalšího jednání. Můžete náš návrh přijmout, pak budeme jednat. Když odmítnete a budete trvat na válce, ani nám nezbude nic jiného než válčit.“

„Rozmýšleli jste to asi málo,“ řekl. „My to vidíme jinak. Postavili jste nás před těžký výběr. Bude vás škoda. Na druhé straně, nechat vás na pokoji nemůžeme, dříve nebo později byste se nám postavili, ale byli byste silnější. Musíme vás pokořit a když to nepůjde jinak, tedy i vyhubit. Dřív, než se to stane nemožné.“

„Jak říkám, rozhodnete to vy,“ opakoval jsem. „Ponechám zde odblokovaný teleport, který se po jednom použití zruší. Je to jediná cesta na Faifru. Až naše podmínky projednáte, spojte se s námi pomocí eygusegů. Počkáme si na vaše rozhodnutí, nebo na nepřátelskou akci. Rozmyslete si to ale dobře. Víme, že válku povedete vyhlazovacím způsobem a podle toho budeme jednat i my.“

„Nevyhrožujte nám, nemáte na to!“ odsekl. „Trochu jste nás zaskočili, ale podruhé to na nás neuplatníte. Udělali jste fatální chybu, dali jste najevo, že můžete být skutečně nebezpeční. Převaha je ale pořád na naší straně. Jsme starší a máme nepřeberné možnosti, jak vás smést. Chybou je už vaše snaha jednat, i u vás na Zemi je přece zvykem, že vyjednává jen ten, kdo si není jistý silou.“

„Na Zemi ještě některé barbarské zvyky platí,“ připustil jsem. „Uznáváme, některých jste nás zbavili, vaše výchova nebyla úplně špatná. Ještě kdybyste se tak chovali sami, jak jste nám pomocí svých Zamolxisů hlásali!“

„Zamolxisy sem netahejte,“ vrčel. „Někde v nich byla chyba. Měly vás vychovávat, pravda, ale ne k tomu, abyste se vzepřeli.“

„Chyba byla ve vás,“ odtušil jsem. „Chyba byla dělit bytosti na nadřazené a méněcenné. To se projevilo i na Zamolxisí výchově. Zdůrazňování podřízenosti mělo právě opačný efekt.“

„My to napravíme,“ ujistil mě. „Po tomhle se sto tisíc let nikdo neopováží vzepřít, a už vůbec ne tak jako vy. Všichni se budou bát zvednout hlavu.“

„Nevyhrožujte, nemáte na to!“ odsekl jsem mu jeho vlastními slovy.

V první chvíli ztuhl nad tou drzostí. Já jsem naopak pochopil, že jsem to přehnal. Ještě nikdo si nedovolil dát Vládcům Zuazru najevo, že by nemuseli být nejsilnější. Uvědomil jsem si náhle, že to může mít jen jediný efekt, útok z jeho strany.

Už jsem mu ale sdělil, co jsem mu měl sdělit. Další pobyt v jeho dosahu byl zbytečný. Dříve než se vzpamatoval, vkročil jsem do teleportu, který se tu na můj myšlenkový příkaz objevil.

Pak se vedle Vládce objevil jiný teleport. Nadutec soptící vztekem pochopil, že to je vyhazov, ale došlo mu, že jinou cestu nemá. Na ztrestání naší drzosti neměl sílu. Nezbývalo mu nic jiného než návrat na Faifru. Z jeho pohledu potupný, i když to byl z naší strany projev vstřícnosti.

Šlo o to, jak to pochopí ostatní.

 


Zpět Obsah Dále
Errata:

10.08.2021 21:16