Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zákeřnost

Kapitán Vládců zmizel a další tah byl na jejich straně. Nečekali jsme, že se ozvou téhož dne. Také oni by si to měli mezi sebou řádně prodiskutovat.

Svlékl jsem skafandr, díky přídavné zvukové izolaci pěkně přehřátý a propocený.

„A máme chvíli pauzu,“ konstatoval Uu.

„Jak kdo,“ mračil se Ra. „Musím dohlédnout na střídání hlídek v sondách. Nejsou stavěné na trvalý pobyt a pozornost posádek vyžaduje, aby tam neseděly dlouho. Připomínám, že tam nebude sedět nikdo z Válečné rady. Ne že by to nebylo užitečné, ale nemůžeme si to dovolit.“

„A ztratit Mozarta si dovolit můžeme?“ vybuchl jsem nesouhlasně.

„Když to chceš vědět, můžeme,“ odtušil Ra. „Mozart je jeden z největších umělců, to už mu nikdo nevezme. Ale ve chvíli kdy jde o všechno, o osud celé Země i nás všech, v takové chvíli bude užitečný i jako hlídka. Můžeš mi teď stokrát tvrdit, že bys tam seděl raději místo něho, nepustíme tě tam. Naše naděje na přežití by klesla. Tvé místo je u ochranných štítů, ty na tobě závisí. V nouzi nejvyšší tě pouštíme vyjednávat, ale jakmile budeme mít za tebe náhradu, jako vyjednavač skončíš. Počítej s tím, prosím tě.“

„A až udělám tu dokumentaci?“ zeptal jsem se.

„Budeme mít jen větší naději na přežití, kdyby se ti něco stalo,“ řekl Ra. „Uvědom si ale, že máš s polem peprycho největší zkušenosti a ty pořád rostou. Nikdo tě teď nenahradí.“

„Nikdo není nenahraditelný!“ vybuchl jsem.

„Jde o to, aby nás náhrada nepřišla moc draho. Nemáme na to čas,“ odtušil. „Drž se štítů, tam jsi platný nejvíc.“

Krátce po mém vyjednávání přišel do Válečné rady jeden ze starých fyziků Noachi. Požádal radu o slyšení, protože podle něho jeho věc spěchá. Mrkli jsme na sebe a přijali ho, takové případy nebyly časté.

„Měl jsem takový drobný nápad,“ začal rozvláčně. „Napadlo mě netradiční použití peprycho. Je to skvělý nástroj, jaký jsme dosud neměli.“

„Povídej,“ vybídl ho Guarr.

„Chráníme s ním celé světy,“ pokračoval Noachi. „Používáme je pro ochranu sond, ale přímo se nabízí využít je i k osobní ochraně lidí, například vyjednavačů.“

„To není tak jednoduché,“ namítl jsem. „Ochrana světů je jasná, o té nebudeme diskutovat. Sondy to chrání jen před mikrometeority. Díky i za to, ale větší kusy zůstávají nebezpečné a proti úderům velkých zbraňových systémů nechrání téměř vůbec.“

„Vím,“ nedal se Noachi. „Pole vydrží skoro všechno, potíž je se setrvačností. Když do sondy nebo jiného malého objektu narazí větší setrvačná hmota, nebo se do bubliny opře tlak světelného záření, setrvačnost sondy to nepohltí a sonda odskočí. Při velkých energiích zabije posádku náraz o nejbližší stěnu, bez ohledu na odpružená křesla a jiné prostředky zmírňující účinky nárazů. Prostě to posádku i v křesle rozmázne na placku.“

„Tohle už jsme uvažovali,“ řekl jsem. „Pole úspěšně chrání proti destrukcím nižších energií. Proti primitivním střelným zbraním na Zemi by stačilo, ale právě to nemůžeme čekat od Zuazru.“

„Vím,“ opakoval Noachi. „Přesto si myslím, že to stojí za vyzkoušení. Peprycho, na rozdíl od jiných polí, nenaruší molekulární vazby. Znamená to, že za běžných okolností ani neodkrojí hmotu, kterou prochází. Udělal jsem si malý model. Vytvoří kolem člověka protáhlý elipsoid, kde je člověk v jednom ohnisku, zatímco druhé ohnisko je pár desítek metrů pod ním. Nejlépe to funguje, když má pod sebou pevnou skálu. Pole se k ní ukotví a místo nepatrné setrvačnosti lidského těla vzdoruje nárazu velká hmota skály. Zkoušel jsem to nejprve na dusoi. Protimeteorický laser mu neuškodil, také další pokusy byly úspěšné. Řekl bych, že odolá všem osobním zbraním Vládců Zuazru.“

„Pak by to snad stálo za úvahu,“ ustoupil jsem. „Jestli jsem to ale dobře pochopil, není zdravé vytvořit si takové pole v okamžiku, kdy člověk letí.“

„Samozřejmě!“ souhlasil s úsměvem Noachi. „Pole znehybní a člověk se potluče, jako kdyby v té rychlosti narazil do kamene.“

„Co když ale přijde náraz, který poruší i mez pevnosti ukotvení?“ zajímalo mě.

„Na mezi pevnosti kotvícího materiálu samozřejmě záleží,“ souhlasil Noachi. „Zkoušel jsem to jen s dusoi. Náraz, který by vyrval elipsoid ze skály, by musel být příšerný a i pak se většina jeho energie spotřebuje na destrukci ukotvení. Řekl bych, že to odolá explozi atomové bomby menší ráže ze vzdálenosti pár metrů.“

„To by člověka uvnitř spálilo radioaktivní záření,“ nadhodil jsem.

„A víte, že ne?“ opáčil Noachi. „Peprycho je odolné proti záření, zeslabuje jeho intenzitu více než s exponenciální závislostí. Osobní bublina má tak malou plochu, že záření neprojde. Laser by tě možná oslnil, ale přežil bys.“

„Můžeme to zkusit,“ souhlasil jsem.

„Jen mě napadá,“ uvažoval Uu. „Kdyby se do elipsoidu pole omylem zahrnul i kus stropu, spadne Lukášovi na hlavu.“

„Nejspíš ne,“ namítl Noachi. „Peprycho neruší molekulární vazby, strop neztratí pevnost a zůstane neporušený. Musel by přijít náraz větší než spojená odolnost stropu i podlahy, teprve pak by se kus vylomil a spadl. To by tam ale musela explodovat menší atomová bomba, a to je přece jen přehnané očekávání. Možná bys pak schytal i lehčí nemoc ze záření.“

„Dobrá,“ řekl jsem. „Myšlenka osobního ochranného pole není nová, ale není špatná. Zatím jsme peprycho tak důkladně ve všech směrech nezkoumali, možná bude výhodné. Můžeme to vzít jako další pojistku proti překvapení, tím nic nezkazíme.“

„Vezmi si tedy můj přístroj,“ podal mi Noachi vajíčko velikosti pštrosího vejce, vybavené držátkem a závěsnými očky. „Atalnea je tam na několik dní. Při jednání s Vládcem jsme trnuli, co se stane, takhle budeme klidnější.“

„Tohle jsem měl mít dřív! Nemusel bych narychlo utíkat před dužurizy ani neustále zvažovat, zda už je nejvyšší čas zmizet teleportem!“

„Dřív to nešlo, ale teď to máš,“ usmál se.

Vrátil jsem se raději domů. Petra s Adélkou na mě čekaly a protože už věděly, co jsem dělal na Ugtuo i na Chyrrepdí, oddychly si obě, když mě spatřily.

„Dělaly jsme dnes učitelky,“ sdělovala mi Adélka. „To ti teda povím, tati, vybral jsi na Zemi pěkná dřeva! Lachtani by chápali rychleji! A navíc, jak byli nafoukaní! Prý je pro ně ostuda, aby je učila malá holka!“

„Oni tak do dneška žili, kočičko,“ ujišťoval jsem ji. „Nezapomeň, že máš před nimi obrovský náskok ve vzdělání a že si tě Zamolxis na Zemi vybrala pro enormně vysokou inteligenci. Obojí jim chybí, ale na druhé straně mají chuť pomoci nám, to musíme ocenit víc než chybějící znalosti.“

„Kdyby se na mě aspoň tak nevytahovali,“ zabručela. „Pořád by mě jen hladili po hlavě! Jako kdyby nikdy neviděli malou holku.“

„Třeba si kompenzovali pocity méněcennosti,“ napadlo mě. „Když dospělé chlapy učí žabec jako ty, na sebevědomí jim to nepřidá.“

„Vy jste se ode mě nechali učit ochotněji,“ připomněla mi.

„My jsme už na Zemi věděli, co v tobě je,“ ujišťoval jsem ji. „Oni si také zvyknou.“

„V těch sondách beztak tolik vědomostí potřebovat nebudou,“ rozumovala.

„Tím si nejsem jistý,“ nesouhlasil jsem. „Musí aspoň trochu chápat, nač je sonda dobrá a jak ji co nejlépe využít. Budou tam potřebovat pozornost, aby nic nepropásli, ale kdyby si v nějaké kritické chvíli nevěděli rady, byli by tam zbyteční.“

„Ať už tam vystřídají Fausta...!“ přála si.

„Faust tam je kvůli vlastní hlouposti,“ řekl jsem. „Co se měl co pošklebovat Mozartovi?“

„Mozart si to nemusel hned tak brát!“ opáčila Adélka.

„Čím dřív ty dva někdo nahradí, tím lépe,“ řekla Petruš. „Přiznám se, raději bych tam seděla místo nich.“

„Nebyla bys tam nic platná,“ ujistil jsem ji. „Biologové tam nepatří. Já bych tam byl z nás tří užitečný nejvíce, jenže mě tam nepustí.“

„Bály jsme se o tebe i tak,“ řekla Adélka vyčítavě.

„Ale na druhou stranu, bylo to úžasné!“ zasnil jsem se. „Kdo do této chvíle hovořil s Vládci? Prašamané, pár vyvolených, ale kdo další? Spousta lidí je vůbec neviděla, ačkoliv tu jsou už tisíce let. Většina je zná jen od Zamolxis, z jejich šedesát tisíc let starých propagačních obrázků.“

„Po prvním rozhovoru s Vládcem jsi vypadal příšerně, tati,“ zchladila mě Adélka. „Nikdo ti to nezáviděl. Kdyby nebyla Libuše génius a nedala tě z té trosky dohromady...“

„Naštěstí dovedete dát člověka do pořádku i z horších stavů. Někteří lidé přicházeli na Zuazru strašně zhuntovaní, jak se nemohli k odchodu ze Země odhodlat celé desítky let...“

„Máš pravdu,“ řekla Petra vážně. „Biologie dokáže divy. Ze zhuntovaných starců nad hrobem udělá mladíky, na to stačí vzor DNA, který má v sobě každý. Po setkání vaší party s Vládcem byl ale div, že Libuše seškrábla hrobníkovi z lopaty aspoň tebe...“

„Tělo se obnovit dá,“ rozumovala Adélka. „Když zničíš duši, je to konec.“

Uspořádali jsme si na zahrádce večeři kolem opravdového ohně. Adélka rozhodla, že budeme opékat buřty. To jsme tu ještě nedělali, ani na Zemi jsme to nikdy nestihli, ale Adélka si o tom ze školky pamatovala nadšené vyprávění kamaráda a trvala na vyzkoušení.

Nakonec, proč ne. Oheň člověka doprovázel od dávnověku. Dívat se do plamenů uklidňuje, mnohé národy považovaly oheň dokonce za cosi živého. Oheň se lidem nesmí vymknout z rukou, ale může to být dobrý sluha a nakonec i přítel. Jako pán je ovšem oheň něco příšerného...

Buřty byly vynikající, i když jich Adélka několik připálila a jeden jí spadl do ohně, když jí přehořel klacík, na kterém je opékala. Petra sice cosi brblala o tom, že jsme si mohli vyčarovat gril na dřevěné uhlí, ale okřikli jsme ji, že tohle je lepší. Nešlo přece o jeden buřt, těch jsme mohli mít do sytosti, ale o náladu, ta snad byla výborná!

Snesl jsem i výčitku od Adélky, že jsem jí ze Země mohl přinést živé kotě.

„Živé kotě... přiznám se, v tom fofru mě to ani nenapadlo,“ odtušil jsem. „Předělej si svoji Zamolxis! Máme teď horší starosti než koťata.“

Byl to od rána do večera docela vydařený den. Kolik takových ještě bude? Nečeká nás žádná procházka, máme proti sobě největší sílu ve vesmíru. Vládcové dosud prohrávali podezřele snadno, ale kdyby se z toho nepoučili, nebyli by tak inteligentní, jak je známe.

Jedno jsem věděl naprosto přesně. Zuazru jsou na tahu.

A máme se na co těšit.

Ráno jsme se rozešli jako obvykle. Adélka s Petrou šly k Libuši, já do Válečné rady. Vítal mě tam Bolzano, známý na Zemi jako matematik. Teď tu byl jako koordinátor, aby v případě potřeby ve chvilce svolal celou Válečnou radu.

„Něco se děje,“ řekl mi. „Není to moc znát, ale...“

„Co jste zjistili?“ vyhrkl jsem.

„Zatím nic,“ přiznal trochu ustaraně. „Na dvou světech se trochu rozkmitalo obranné pole, ale rychle se uklidnilo. Potíž je, že k tomu nemělo důvod. Nepřišel žádný náraz zvenčí ani zevnitř. Hlídky se dušují, že nikdo ani tady na Zuazru, ani na Bérušgó nespatřil v širokém kosmickém okolí žádnou jejich loď. Jinde se pole ani nehnulo.“

„Peprycho není stabilní,“ řekl jsem. „Ale máš pravdu, kmitat by nemělo. Naše regulace má samoučící se schopnosti a tady na Zuazru zachytila už dva údery.“

Prohlížel jsem si obrázky kmitajícího pole. Na Bérušgó si toho všimli jen operátoři, na Zuazru kdosi vyvolal Zamolxis a poručil jí dopravit obraz těch podivných soustředných barevných kruhů na obloze Válečné radě. Viděl jsem, jako kdyby na obloze byla hladina vody, do které někdo vhodil kámen. Létaly tam duhové barvy, jako když na vodu ukápne benzín.

„Něco se děje,“ opakoval Bolzano. „Skoro se mi chce svolat radu...“

„Udělej to,“ řekl jsem. „Máš pravdu, něco se děje. Nevíme co, ale jsme ve válce.“

Bolzano si vyvolal Zamolxis a poručil jí svolat ostatní. Za chvíli tu byli všichni.

„Co se děje?“ byla nejčastější otázka každého, kdo vystoupil z teleportu.

Bolzano všechny seznámil s podivným jevem.

„Co na to Lukáš?“ obrátil se na mě Uu.

„Také nic nevím,“ přiznal jsem. „Ale děje se něco, co by se dít nemělo a opatrnost velí raději být zbytečně ve střehu, než se dát zaskočit.“

„To je rozumný přístup,“ schválil to Uu. „Ale měli bychom začít pátrat, co to je.“

Odešel jsem s Bolzanem ke generátorům. Ačkoliv se regulovaly samočinně, naši operátoři je sledovali, aby se něco nepředvídaného nestalo. Měli k dispozici automaticky pořizované záznamy, ale ani v těch nebylo nic neobvyklého. Pole se přitom nepromáčklo, ale naopak vydulo. Prohlíželi jsme právě jejich záznamy, když se pole opět zachvělo. Spatřil jsem další barevné skvrny, ačkoliv trvaly sotva pár sekund. Taková podivně pravidelná polární záře...

V té chvíli se vedle nás objevila černá kočka a suše nám sdělila, že se máme ihned vrátit do Válečné rady.

Návrat pomocí teleportu byl rychlejší než zbytečný dotaz, proto jsme nezaváhali a za okamžik jsme byli mezi ostatními.

„Máme tu, co jsme tak trochu čekali,“ sděloval nám Uu jako posledním příchozím. „Nevíme, jakou to má či nemá souvislost s polem peprycho, ale postavili se proti nám místní dužurizové.“

„Co provedli?“ zajímal se rychle Bolzano.

„Vtrhli do krajních ybipů pozemšťanů a začali vraždit,“ řekl Uu. „Nejbližší patřily Číňanům, mají prý více než dvacet mrtvých. Pak jsme se jim postavili a jejich běsnění zastavili.“

„Dužurizové tím splnili slib, že nás nenechají na pokoji,“ pokračoval Ra. „Jakmile jsme se to dozvěděli, vypnuli jsme jim vahajhí. Příliš jim to nevadilo, zřejmě je nepoužívali, ale když jsme je začali lovit a posílat na Zumur, velice rychle nám začali mizet a brzy se někam poztráceli. Největší potíž je, že nevíme kam.“

„Ve svých ybipech nejsou,“ řekl Uu. „Eygusegy je nenašly. Naše teleporty jsme jim vypnuli, ale oni je zřejmě nepoužili.“

„Mají asi něco, co neznáme,“ konstatoval Guarr. „Jak se zdá, teleporty to nejsou, to by nám dávno utekli i ze Zumuru.“

„Eygusegy na Zumuru měly v záznamech, že každý z nově příchozích dužurizů cosi pomocí magické síly ničil. Nezjistily ale, co to bylo,“ přidal svou informaci Pěremuchin. „Nařídil jsem jim spojit funkci ničení s analýzou ničeného předmětu, ale teď tam už dlouho žádný dužuriz nepřibyl.“

„Musí být někde tady, na Zuazru,“ tvrdil Ra. „Neměli kudy zmizet.“

„Nemusí tu být,“ povzdychl jsem si. „Srovnejte si časové souvislosti. Ve chvíli, kdy nám tak záhadně mizeli, zaznamenali jsme další nestability ochranného pole.“

„Myslíš, že to souvisí?“ znejistěl Ra.

„Časově určitě,“ potvrdil jsem. „Mohlo by to znamenat jedno. Mohou mít vlastní teleporty. Jejich pomocí projdou i polem peprycho.“

„Neblázni!“ vykřikl Ra. „Víš, co by to znamenalo?“

„Naše teleporty také fungují skrz pole,“ pokračoval jsem. „Jak jinak bychom je používali k cestám mezi světy? Teleporty si přece podle potřeby zakřivují prostor.“

„Ano, ale eygusegy to registrují. Když mizeli dužurizové, nic se nehnulo.“

„Mohou používat jiné dimenze než naše teleporty,“ nadhodil jsem. „To by odpovídalo známé věci, že měli u Vládců všelijaká privilegia.“

„Jenže se po nich nic nenašlo,“ staral se Uu. „Průzkumníci teď hledají přímo v jejich ybipech. Kde nic, tu nic.“

„To by mohlo znamenat, že teleporty ovládali Vládcové a dužurizové tu měli jen něco k jejich zaměřování,“ řekl ulehčeně Ra. „Zaútočili na nás, ale když zjistili, že je zneškodníme, unikli. Aspoň od nich bude pokoj!“

„Obávám se, že to bude jinak,“ řekl jsem se starostí v hlase, protože mi cosi došlo.

„Jak jinak?“ zeptal se mě věcně Uu.

„Jejich útok vůbec nedává smysl,“ řekl jsem. „Proč by zabíjeli pár pozemšťanů za cenu ztráty výhody nezávislých teleportů? To by nebyl dobrý tah. A dále, co vlastně ničili na Zumuru? Kdyby to byly zaměřovače, zbavovali by se tím možnosti útěku pro sebe i své krajany! To by přece byla čirá hloupost! Neříkejte, že to jsou pitomci!“

„Myslíš, že je to něco jiného?“

„Obávám se toho,“ řekl jsem. „Jejich útoku časově předcházela první nestabilita pole. Potom se vrhli na pozemšťany a když zjistili, že to nebude jednoduché, zmizeli a přitom se pole zavlnilo podruhé. To druhé zavlnění mohlo souviset s jejich útěkem, ale co to první, mimochodem delší?“

„Třeba sem přiletěl někdo z Vládců, aby jim dal rozkazy,“ nadhodil kdosi.

„I to by mohla být pravda,“ zvážněl Uu. „Mohlo by to znamenat ledacos. Přepadení čínských ybipů se účastnila sotva stovka dužurizů, ačkoliv jich tu původně byla dvoumilionová kolonie. Kam všichni zmizeli? Přepadení našich ybipů mohl být jen zastírací manévr. I ten kvapný ústup byl nějak dobře organizovaný. Prohodili jsme jich na Zumur jen osm, než se všichni ostatní ztratili.“

„Kdyby zmizeli, zmizela by tu jejich pátá kolona a to by byla pro nás obrovská výhoda,“ řekl jsem. „Právě proto se obávám, že je to jinak.“

„To se ještě ukáže,“ řekl Ra. „Mohlo to být i jinak, než si myslíme. Jejich cílem ani nemuselo být naše vraždění. To byla jen třešnička navíc, zastírací manévr, jak říká Uu, ale horší, než jak to sám myslel.“

„Co máš na mysli?“ řekl Uu. „Ven s tím!“

„Mohla to být docela normální evakuace,“ řekl Ra. „Evakuace spojenců Vládců, umístěných v našem týlu. Evakuace před nějakým hodně drtivým útokem...“

„Panebože, máš pravdu!“ vykřikl jsem.

Stačil mi krok do teleportu – a byl jsem opět v dozorně generátorů ochranného pole peprycho, chránícího svět Zuazru před jeho vlastním sluncem.

„Záložní generátor!“ křikl jsem na službu. „Zapněte okamžitě záložní generátor!“

„Proč?“ nechápali mě. Někteří udiveně vstávali, ale nikdo se neměl k tomu, aby mi pomohl.

Neměl jsem čas jim to vysvětlovat. Zapnul jsem generátor telepaticky a ihned jsem se vrhl na programování tvaru jeho blány. Generátor potřeboval vteřinu na naběhnutí, pak naskočil, ale nic se nestalo. Přesněji, neprojevilo se to viditelně.

„Co se děje?“ udeřil na mě velitel směny.

„Nedotýkejte se toho, nebo bude zle!“ varoval jsem ho. „Kdo to vypne, může všechny zabít. Smíte to vypnout jedině na příkaz Válečné rady, rozumíte?“

„Můžeš nám to nějak vysvětlit?“ naléhal na mě.

„Nemám čas!“ odbyl jsem ho. „Musím na Bérušgó, tam to hrozí také! A možná i jinde!“

Teleport a další skok, do podobné dozorny jako na Zuazru. Také tady jsem viděl nechápavé pohledy, ale tady to bylo horší. Na Bérušgó jsem neznal zdejší místopis.

„Ukažte mi, kde leží ybipy dužurizů!“ požádal jsem operátory. Současně jsem zapínal záložní generátor, přivolával si Zamolxis a dával jí příkaz, aby vytvořila globus tohoto světa.

„Sem nemá bez oprávnění nikdo cizí přístup!“ obrátil se na mě nevlídně velitel zdejší směny. „Tady jsou důležité stroje!“

„Patřím do Válečné rady!“ ujistil jsem ho. „A dělejte, kde tu bydlí dužurizové?“

„Před chvilkou jsme to Válečné radě hlásili,“ řekl velitel. „Vy jste tam nebyl? Pak do Válečné rady nepatříte! Jděte raději od toho stroje dál!“

Zamolxis, která se konečně objevila, mě naštěstí pochopila dříve než on. Na glóbu zasvítila modře oblast, kde před několika desítkami minut žila početná, více než milionová kolonie dužurizů.

„Dužurizové zmizeli, že?“ zavrčel jsem nevlídně na velitele, aniž bych přestal manipulovat se záložním generátorem. „Všichni a najednou! Jen se po nich trochu zachvělo ochranné pole...“

„Ano, tak nějak jsme to hlásili,“ zarazil se velitel. „Co s tím generátorem ale děláte? Takhle se přece zapíná, to nemůžete! Chcete snad spustit druhou bublinu pole pod tou první? To je strašně nebezpečné!“

„Moment, počkejte chvilku!“ odbyl jsem ho. „Umím s tím zacházet, patřím do Válečné rady a mohl byste mi už trochu víc věřit. Vím co dělám!“

„Tohle ale nesmí dělat nikdo!“ varoval mě.

„Ano, vím to!“ ujistil jsem ho. „Zdá se, že jsem to... stihl...“

Trochu se pod námi zatřásla podlaha. Všimli si toho všichni, ale já jsem asi zbledl nejvíc.

„Co to bylo?“ vyhrkl překvapeně velitel.

„Počkejte, nerušte...“ odmítl jsem mu vysvětlení. Místo toho jsem se obrátil na Zamolxis. Za pár vteřin jsem měl odpověď.

Na glóbu planety Bérušgó se na okamžik objevila oblast druhé bubliny pole peprycho. Byla, jak velitel směny správně poznal, uvnitř první ochranné bubliny, ale menší. Polovina jí byla nad zemí, polovina pod zemí. Objímala oblast, kde ještě před chvílí byly ybipy dužurizů.

Uvnitř bubliny ale nebyla standardní rovná krajina. Vířil tam hustý dým. Kdysi mi můj otec dělal mýdlové bubliny, plněné cigaretovým kouřem. Moc se mi líbily, byly jiné, dým v nich vířil, ale nejhezčí bylo, když dopadly na zem nebo praskly ve vzduchu a dým se uvolnil. Teď jsem měl na chvilku pocit, že se dívám na jednu takovou dýmovou bublinu. Na rozdíl od tatínkových bublin, naplněných bílým dýmem, byla tahle naplněná černým. A probleskovaly jí plameny.

Stáli jsme v uctivé vzdálenosti od bubliny, zdvihající se před námi jako velehora. Vlastně to byla velehora, vypínající se z čisté roviny kolmo do výšky dvaceti kilometrů. Blíž k tomu jsme se neodvážili, už proto, že to sálalo až sem, kilometr od toho. A navíc nebylo radno k tomu chodit blíž. Část toho sálání byly radioaktivní gama paprsky. Bublina je zeslabovala, ale to, co prošlo, nebylo zdravé. Svědčilo to ale o pekle tam uvnitř. I na tu vzdálenost bylo znát, jak se ta hora ohně chvěje. Vibrovala před námi hlubokým duněním. Podobalo se to sopce, ale bylo to nejspíš horší. Měli jsme teď dvě. Jednu na Bérušgó, druhou tady, na Zuazru.

„To by nás rychle smetlo,“ řekl skoro uznale Ra. „Během několika hodin by to bylo všude.“

„Jak tě to jenom napadlo?“ plácl mě Uu po zádech, ačkoliv se pak sám musel podrbat.

„Když tady Ra řekl, že to může být evakuace,“ přiznal jsem. „Řekněte, proč by ji dělali? Jak to říkal Ra, jedině kdyby měli připravený nějaký drtivý útok. Napadlo mě, že ten útok nemusí přijít zvenčí, kde se nešustne ani myš, ale zevnitř. Pátá kolona dužurizů měla jistě přímé spojení s Vládci. Možná ne trvalé, to by se Vládci tak usilovně nesnažili kontaktovat je pomocí eygusegů, ale nějaké spojení mít museli. Můžeme mluvit o štěstí, že je peprycho od přírody nestabilní a silně reagovalo na jejich teleporty, až jsme si toho všimli. Teleporty přece zakřivují vesmír v jiných rozměrech, než my vnímáme.“

„Takže jsme měli nebetyčné štěstí!“ oddychl si Uu.

„Možná bychom měli preventivně odstěhovat všechny dužurize na Zumuru a nečekat, až něco provedou,“ napadlo mě. „Není dobré nechávat si na všech světech obrovské kolonie bojeschopných a všeho schopných protivníků.“

„Taky nás to napadlo,“ ujistil mě Guarr. „Dosud jsme je nechávali na pokoji a doufali, že buď o našem konfliktu nevědí, nebo se ho nezúčastní. Ten předpoklad byl očividně chybný. Už jsme s tím stěhováním začali.“

„Proč by jinak byli dužurizové na všech světech?“ souhlasil i Ra. „Měli je tu jako policii proti ostatním. Samozřejmě pokud se neukáže, že tak oddaných spojenců nemají víc.“

„Kdo všechno nás tenkrát udával Zamolxisům?“ obrátil jsem se na Ua. „Dužurizové, Lyvuzí, Hilpégo, kdo ještě?“

„Ještě Gcipjo,“ dodal Uu. „Dužurizy zneškodníme. Lyvuzí by mohli být Vládcům užiteční jen na Grčogů, na jiných světech nejsou. Což by mohl být příznak toho, že s nimi Vládci nepočítají. Ale Hilpégo a Gcipjo jsou také na všech světech. Jen jich není tolik jako dužurizů a nemusí být všichni Vládcům věrní.“

„Ve prospěch ostatních hovoří, že se je Vládcové nepokoušeli evakuovat,“ napadlo Guarra. „Můžeme o nich uvažovat, ale teď máme jinou otázku, co s tímhle nadělením?“

Ukázal na velehoru, za jejímž průhledným obalem pořád černým dýmem probleskoval oheň.

„Nevidím to dobře,“ odtušil jsem. „Snad to tam časem zchladne, ačkoliv ani to není jisté. Teď to ale uvolnit nemůžeme, je tam příliš velké horko a radioaktivita. Bude nám to generátor blokovat hodně dlouho, možná desítky tisíc let. Měli bychom si pořídit další generátor. Případně i dva.“

„Bez generátorů by byly dva světy totálně zničené,“ řekl Ra. „Vládcové už nám válku nemusí oficiálně vyhlašovat, tohle hovoří jasně. Překročili všechny meze, tohle je přece barbarství, na jaké se ještě nikdo jiný nezmohl. Opravdu to volá o protiútok.“

„Na protiútok nemáme sílu,“ řekl Uu. „Můžeme jen snášet, co na nás pošlou, a doufat, že je to jednoho dne omrzí.“

„To není pravda,“ řekl jsem. „Máme přece jejich ukořistěné hvězdné lodě!“

„Které neumíme řídit,“ dodal Ra.

„Nemusíme znát všechno,“ podotkl jsem. „A co požádat dužurize, aby nás naučili pilotáži?“

„Šílíš?“ vyhrkl Uu.

„Myslíš si snad, že jsou padlí na hlavu?“ přidal se Ra.

„Počkejte, není to tak špatný nápad!“ zastal se mě Guarr. „Nemusíme jim vykládat, k čemu to potřebujeme. Naopak v nich můžeme vzbudit dojem, že chceme uprchnout z dosahu jejich Flotily. Co na to potřebujeme? Nic víc než zvládnout navigaci letu od hvězdy k hvězdě. To by nás mohli naučit s velikým potěšením a jistě by se začali těšit na budoucí hon na koroptve.“

„Pokud by nás nenapálili hned zkraje,“ pochyboval Ra.

„Když si dva až tři vezmeme jako rukojmí a slíbíme jim, že je potom propustíme na Faifru, myslíte, že takové nabídce odolají? Zejména když si necháme dopodrobna poradit, kterým směrem by se nejlépe prchalo... Víme, že to Vládcům vyslepičí, ale odvedlo by je to od nápadu podvést nás už při instruktáži,“ rozvíjel to Guarr. „Nejsou přece tak hloupí, aby útočili v lodi, kde budeme mít dostatečnou převahu. Počkají si, až je propustíme – a pak nás bonznou.“

„Dužurizové nás ale nenaučí zacházet se zbraněmi,“ podotkl stručně Ra.

„Zbraně bych úplně odmontoval,“ rozvíjel jsem Guarrovu myšlenku. „Zapadne to do logiky přípravy k útěku. Neozbrojená loď Vládcům neuškodí, ale místo zbraní se na ni vejde více nákladu i posádky. To by nám jistě uvěřili a byl by to pro ně další důvod ke spolupráci.“

„Neozbrojená loď je nám k ničemu,“ řekl Ra.

„Dokud na ni dodatečně nenamontujeme generátory peprycho, schopné roztrhnout na kusy i planetu,“ dodal jsem suše.

„Pak by z ní ale byla strašlivá zbraň,“ uvažoval Ua opatrně. „Příšerná.“

„Na to zřejmě oba myslíme,“ řekl Guarr. „Jak vidím, Lukáš uvažuje hodně podobně. Obávám se ale, že nám nic jiného nezbude. Pamatujete, jak jsme nedávno diskutovali možnost vyhlazovací války? Řekl bych, že je to tady.“

„Myslíš, že se Vládci rozhodli definitivně?“ pochyboval Uu.

„Tohle je důkaz,“ ukázal Guarr na horu ohně před námi. „Těžko si dokázali představit, že to zvládneme, ale jistě dobře věděli, co by se stalo, kdybychom to nezvládli. Tvrdím, že s tím počítali. Chtěli zničit celý svět i s námi.“

„Kdyby jeden, ale hned dva!“ přidal Ra.

Průzkumná skupina expertů, prohledávající ukořistěné lodi, podala dobrozdání, podle něhož se všechny ukořistěné lodi dají použít k mezihvězdným letům. Jen s demontáží zbraňových systémů nesouhlasili. Tvrdili, že je neodlišíme od pohonu lodí a jsou často tak propojené, že zničíme pohon v domnění, že likvidujeme zbraně.

Podařilo se jim aspoň objevit některé řídicí prvky a vysvětlit jejich funkci. Zejména poslední ukořistěná loď, ovládnutá pomocí eygusegů už před konfliktem, byla velice slibná. Nebyla vůbec poškozená a její řídící systémy nás nejen ochotně poslouchaly, ale občas nám i napovídaly.

Průzkumníci se nakonec shodli, že s pomocí eygusegů loď zvládneme i bez dužurizů. Nečekal ji přece nijak dlouhý let, Faifra byla od Chyrrepdí relativně blízko. Požádali mě, abych promyslel umístění a ovládání generátorů, ale letět měli beze mě. Válečná rada stále trvala na tom, že tentokrát musím zůstat stranou. Dobrá, z naší dávné Héfaistovy party tam bude aspoň Kartaginec Kusulty. Na lodi jsme se opět setkali a zdravili jako staří známí. Kusulty mi slíbil, že na mě bude určitě myslet, až budou tuhle loď vést do nějaké bitvy.

Netušil, jak příšerně prorocká slova říká...

Namontovali jsme tam generátorů několik. Jeden ze dvou nejsilnějších měl chránit loď, druhý byl zamířený dopředu, ostatní měly být používané podle potřeby. Zkoušky proběhly jen letmo, ale všichni pevně věřili, že to bude fungovat. Tak nějak prý na Zemi připravovali nadšenci jižanský Merrimac, první obrněnou loď světa, která již v první bitvě odsoudila současné válečné lodě do role bezmocných vraků a do války Severu proti Jihu by zasáhla výrazněji, kdyby brzy nenarazila na ještě lepší seveřanský Monitor.

Samozřejmě jsme mohli čekat, že poblíž Faifry narazíme i my. Podle polohy zbývajících lodí Flotily, kde jsme pořád ještě měli kontrolu, byla Flotila soustředěná do doků na Belfge, ale těžko se dalo čekat, že Faifra bude bez ochrany. Spíš jsme očekávali, že tam budou soustředěné lodi, které jsme neovládali. Naši loď ale řídili nadšenci, kteří si nedali vzít čest vrátit Vládcům poslední úder, který nás měl všechny vymazat.

Odletu první lodě se nicméně kromě Válečné rady účastnila jen hrstka pozemšťanů. Nebylo dobré, aby se o odletu dozvěděl nikdo jiný. Na Ugtuo jsme nemohli důvěřovat Hilpégo a Gcipjo, mohli by Vládce varovat.

Loď proto odlétla bez velkých efektů. Nás čekalo něco jiného.

Dostal jsem první várku nováčků. Přišli všichni do obnoveného atria Héfaistovy vily, kde byl klid a dost místa. Měl jsem jim přednášet o vlastnostech pole peprycho, tak jak jsme je používali proti Vládcům.

Potěšilo mě, že mě skoro všichni poznali a hned se ke mně hlásili. Když ale vyšlo najevo, že jejich předešlá učitelka byla moje dcerka, začali si na ni stěžovat.

Samozřejmě už ne vážně. Vyčetli mi s úsměvem, co jsem si to dovolil, mít tak chytré dítě? Peskovala je prý jako malé kluky. Musel jsem si postěžovat, že se tak na začátku našeho pobytu na Zuazru chovala i k nám, načež jsme se tomu všichni s chutí zasmáli.

Přednáška sama odsýpala a bylo vidět, že mi všichni rozumí. Nezabýval jsem se také složitou teorií, ale jen praktickým použitím. Lepší posluchače jsem si zkrátka nemohl přát a při závěrečném pohovoru jsem si ověřil, že mě pochopili všichni. Zřejmě už na nich pracovali jiní učitelé, nejspíš lepší než já, takže jsem měl snadnou pozici.

„Máme se tady jako v ráji,“ pochvalovali si všichni, když jsem se jich na závěr zeptal, jak se jim na Zuazru líbí.

„Byl by to ráj, ale není,“ posteskl jsem si.

„To snad není nikde,“ souhlasili se mnou. „Ale tady je to tisíckrát lepší než u nás.“

„Až se vrátíte, zařídíte si to doma také tak,“ ujišťoval jsem je. „Až pak se vám to bude líbit!“

„To bychom od nás museli nejprve vyhnat vetřelce,“ zachmuřil se starší chlap s jizvou.

„Ti utečou sami,“ ujišťoval jsem je.

„To jsem zvědavý!“ oponoval mi jiný. „Mají hroznou výdrž.“

„Utečou sami, až zjistí, že z vás nedostanou ani cent,“ prorokoval jsem jim. „Vždyť jim nejde o nic jiného. Až se vrátíte, nebudete jim už za nic platit a oni zmizí sami.“

„Co ale budeme dělat, když budeme mít všechno? Když něco potřebujete, jen natáhnete ruku! Co vás tady vlastně žene do další práce?“

„Máte pravdu, nemáme starosti s obstaráváním živobytí,“ odtušil jsem. „Nikdo ale nezahálí, nikdo nesloží ruce do klína. Pár lidí si tady dopřálo delší dovolenou, ale nikdo to nevydržel dlouho. Až nás přestanou trápit Vládci, budeme zřejmě pokračovat ve vývoji.“

„Myslíte, že to bude vhodné i pro nás? Známe u nás spoustu lidí, kteří se jen nudí, ale na nic nesáhnou a raději kradou, živí se loupežemi, vymáhají výpalné...“

„Nejspíš čekají na svou příležitost,“ uvažoval jsem. „Přesvědčte je, že příležitost vyniknout nebudou mít ve výhodné zlodějně.“

Na závěr dne jsme se vypravili do dozorny generátorů na Bérušgó. Mohli bychom také zůstat na Zuazru, ale na Bérušgó byla bublina štítu větší a dalo se s ní lépe manipulovat. Na Zuazru měl štít především za úkol zadržovat oheň povrchových vrstev slunce, který by jinak planetu už dávno sežehl na prach. Byl od jejího povrchu vzdálený jen málo – sotva o dvacet kilometrů. Neponechával místo ani družicím a zasahoval do řídkých vrstev atmosféry. Proto se každé jeho chvění přenášelo ve formě zvuku až dolů a každé prohnutí bylo nebezpečné.

Na Bérušgó byla bublina vzdálená od povrchu šest tisíc kilometrů, mohly by pod ní nerušeně létat satelity a průhyby pole se na povrchu neprojevovaly. Kde se průhledná bublina nachází, bylo znát jen podle občasných záblesků – meteority, které do ní narážely, okamžitě zabrzdila a protože se jejich energie měnila v teplo, žárem se vždycky vypařily. Mohli jsme si ale cvičně nastavit různý poloměr bubliny a jako praktickou část přednášky si to každý sám vyzkoušel.

„Když můžete tak snadno odrážet lodě, proč ještě sondy?“ zajímali se někteří.

„Sondy hlídkují dál, aby našly lodě Vládců dříve než budou na dostřel,“ vysvětloval jsem jim. „Nemůžeme si dovolit riskovat úder zblízka. Pole peprycho je silnější než jiné, ale ani jeho síla není nekonečná. Spojený úder několika lodí by mohl prorazit i naše štíty.“

„Chcete prý sondami chránit více světů.“

„Ano. Zatím nechráníme pořádně ani Zemi. Až vám budou ukazovat možnosti sond, dávejte dobrý pozor, bude na vás hodně záviset.“

„Vy s námi nebudete?“

„Každý bude užitečný tam, kde bude nejvíc platný. Kdybych hlídal vesmírné okolí v některé sondě, měli bychom už teď o dva světy méně.“

Ukázal jsem jim oblast uzavřenou pod příkrovem pole. Už tam nešlehaly plameny, ale pořád tam vířil dým, zblízka sálalo horko a trochu i radioaktivita. Atomový výbuch by už dávno pohasl, tohle běsnilo dál.

„Co to bylo?“ ptali se mě zaraženě.

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Nějaká bomba, nevíme jaká. Zblízka se to zkoumat nedá. Snad se to tam časem usadí, skrz pole přece jen něco sálá, takže uvnitř energie postupně klesá.“

„To je něco jako atomová puma?“

„Něco horšího,“ přikývl jsem. „Pozemské atomové pumy tak silné nejsou. Atomový výbuch by už dávno uhasl, tohle žhne dál. Nechtěl bych to vidět, kdyby to nebylo pod tím poklopem.“

„A to na nás hodili Vládci?“

„Asi nás hodně nenávidí,“ přikývl jsem.

Napadlo mě dokončit svou cestu na Zem. Už jsem nepotřeboval dobrovolné piloty sond, ale neměl bych dát šanci aspoň některým kamarádům?

„Já tě chápu,“ řekla mi na to večer Petra. „Je ti líto, že se tak zachovali. Ale je to tak nutné?“

„Není,“ souhlasil jsem. „Ale přece jen...“

„Na zlato bych je sem ani nelákala,“ řekla s naprostou určitostí.

„Zkusím to jinak,“ sliboval jsem jí.

„Dobrá, zkus to,“ svolila. „Ale pamatuj si, kdo sem půjde pro výhody, není náš člověk.“

„To mi už došlo,“ přikývl jsem.

Vybral jsem si tentokrát vhodnější dobu. Na Zemi měla být neděle, kdy lidé nebývají v práci. Pověřil jsem Zamolxisy, aby mi předem našly pár známých, abych je nehledal doma, kdyby byli na chatě nebo na výletě. Měl jsem několik hodin volna. Schválně, kolik kamarádů s sebou přivedu?

Začal jsem u spolužáka, od kterého jsem minule potichu vycouval kvůli jeho návštěvě. Teď byl sám, ale moc jsem neuspěl. Prohlásil rezolutně, že jak Jarušku zná, ta tam nepůjde a bez ní, ať se nezlobím a uznám to, nemá důvod ani on.

Uznal jsem to, ale na oplátku jsem žádal uznání od něho, aby pochopil, že chci dnes stihnout návštěv více a na delší tlachání tedy nemám čas.

Luďka jsem zastihl v jeho vlastní vile velikosti slušné haciendy. Ten pro změnu tvrdil, že se mu na Zemi vede příliš dobře, než aby se trmácel někam ke všem čertům. A už vůbec nechtěl slyšet o tom, co jsme si zavařili s mimozemšťany. Když jsem mu řekl, že takovou vilu jako má tady může mít i u nás a ne jednu, zarazil se a zeptal se, co tam mám já. Ujistil jsem ho, že bydlím romanticky ve staré chalupě, ale patří mi tam celá vesnice i s obchodem a hospodou.

„To chceš říci, že to tam může mít každý?“ podíval se na mě Luděk podezřívavě.

„Když chceš, můžeš tam mít padesát pražských domů i s chrámy a s Karlovým mostem,“ usmál jsem se. „Mít kopii čehokoliv je snadné a vytvořit si palác není nic nemožného.“

„To tam může mít každý?“ ujišťoval se pro jistotu.

Přikývl jsem mu.

„Čoveče, to je snad zlej sen!“ vybuchl. „To by byl konec světa! Snad to až k nám nedorazí!“

„Proč myslíš?“ zamračil jsem se.

„Víš ty vůbec, kolik stála tahle vila?“ ukazoval mi kolem sebe. „Pak mi klidně řekneš, že tam to má kdekdo za hubičku a ještě tomu říkáš nabídka?“

„Nemáme tam takové primitivní hmotné starosti,“ přisvědčil jsem.

„Primitivní?“ vyskočil. „Co je primitivního na pořádném fáru? Mám v garáži třílitr chryslera, dvě stě osmdesát v hodině, to je panečku fáro! A to tam taky může mít kdekdo?“

„Kdyby se chtěl někdo zdržovat autem, proč ne...“ podotkl jsem.

„Ještě řekni, že tam má každý soukromou helikoptéru!“

„Mohl by mít, ale helikoptéry jsou strašně pomalé.“

„Máte snad něco rychlejšího?“ zarazil se.

„Jistě,“ podotkl jsem suše. „Teleporty. Šest a půl tisíce světelných let – a nejvíc tě zdrží krok, kterým do teleportu vcházíš.“

„A to tam má každý?“ dorážel na mě už vysloveně zle.

„Na kratší vzdálenosti můžeš létat i bez teleportu,“ dodal jsem klidně. „Chceš mi snad tvrdit, že auto a vila je pro tebe měřítko úspěšnosti?“

„A ne snad? Člověče, v jakém světě to žiješ?“ vybuchl.

„Řekl bych, že v lepším,“ odtušil jsem. „Povím ti jedno, nedávno jsme tam pozvali pár tisíc Somálců, ale nebyli to takoví primitivové jako ty!“

Pochopil jsem už, že další rozhovor nemá smysl. Luděk chvíli lapal po dechu, pak se nadechl, aby mi na to něco řekl, ale to už jsem udělal krok stranou – a zmizel mu.

Co říkal potom, říkal už jen pro sebe.

Mě už to opravdu nezajímalo.

Vrátil jsem se domů v náladě pod psa.

Petra s Adélkou už vstaly, tady mezitím uběhla noc, ale když mě viděly, ani je nenapadlo ptát se mě, jak jsem dopadl.

Dal jsem si s nimi koláče a kakao. Adélka snědla snídani první a rychle se nám omlouvala, že spěchá. Zůstali jsme tedy chvilku s Petrou sami.

„Tak povídej, kolik kamarádů ti ještě zůstalo?“ zeptala se mě. „Moc ne, viď?“

„To je strašné,“ vzdychl jsem si odevzdaně. „Kam ten svět kráčí? Teď teprve začínám chápat heslo: Nevěř nikomu přes třicet!“

„Uvažovala jsem o tom,“ řekla. „Kdybych měla vybírat mezi svými kamarádkami, nevím... ale asi bych taky pohořela.“

„Dokud je člověk mladý, je ochotný pro ideály něco udělat,“ filosofoval jsem. „Strašné je, jak rychle o ně přijde. A kvůli čemu? Úspěch, peníze, majeteček – známá písnička.“

„Nebyli snad všichni takoví,“ podívala se na mě tázavě.

„Nebyli,“ přikývl jsem. „Někteří byli ještě horší.“

„Kolik jsi jich obešel?“

„Prakticky všechny,“ řekl jsem. „Jeden jako druhý. Šel by se mnou jen Matouš, ale tomu to nedovolila manželka.“

„Z toho si nic nedělej,“ těšila mě. „Musíš to brát naopak. Teď teprve si začínám vážit sama sebe. Když si pomyslím, že nás k té ztřeštěnosti dokázala přemluvit naše tříletá dcera...“

„Nešli jsme sem proto, že by nás tu potřebovali, naopak,“ oponoval jsem jí. „Zamolxis se ani nestačila divit, jak snadno jsme na to přistoupili.“

„Řekla bych: až tady se ukázalo, že sem patříme právem,“ usmála se. „Jako vůdce národa ses neosvědčil. Nevadí, nebudeš tu známý jako nový praotec Čech, ale jako tvůrce štítů.“

„Jeden z party,“ opravil jsem ji.

„Jeden z party tvůrců,“ připustila. „Ale jako jediný, koho napadlo obalit ybipy dužurizů, než to tam bouchlo.“

„To byla prostě klika,“ přikývl jsem. „Mohlo to dopadnout hůř.“

„Už si aspoň nevyčítej, že jsi tady posledním kolečkem,“ řekla. „Uznávají tě nejen jako člena Héfaistovy bandy, ale už i jako Lukáše. Slibuji, že se budu snažit, aby se neříkalo, že jsem jen jedna z Libušiny party. A uznej, že mám příležitost k vyniknutí menší.“

Uznal jsem to. Vlastně měla pravdu.

Rozmístění první třicítky nových sond trvalo několik dalších dnů. Noví piloti si museli na své okolí trochu zvyknout. Sondy byly chráněné nevelkými bublinami pole peprycho, běžné meteority je neměly ohrozit. Přece ale to byla psychická zátěž, sedět v nevelké kabince a celé dny sledovat jen bezútěšně prázdný vesmír.

Nové sondy se od nedávných lišily tím, že byly dvoumístné. Osádka se mohla při pozorování střídat, mohla si rozdělit okolí, mohla se také prostě zdvojit.

Vystřídali jsme všechny staré piloty. Neodpustil jsem si ale dva z nich si podat.

„Klukoviny sis mohl odpustit,“ obořil jsem se na Fausta. „Ať už se to neopakuje!“

„Já vím,“ mávl rukou a sklopil hlavu. „Došlo mi to i bez tebe. Stačilo mi to jednou.“

„Adélka tě upřímně obrečela,“ řekl jsem mu už smířlivěji.

„Vážně?“ trochu se rozjasnil. „Že by někomu na mně záleželo?“

„Každý člověk může někomu chybět,“ ujistil jsem ho.

„A ty, Wolfíku, příště žádné trucování,“ přešel jsem k dalšímu z pilotů. „Jako pilot jsi možná ucpal jednu mezeru, mimochodem ani ne kritickou, ale jako skladatel jsi pro nás potřebnější.“

„Myslíš si to?“ podíval se na mě potměšile. „Vážně?“

„Myslím si to a naprosto vážně,“ odtušil jsem pevně.

„Co ty víš, k čemu může být taková zkušenost dobrá!“ zkoušel mě zviklat.

„Jestli tě to inspiruje k napsání nějaké kosmické skladby, bude to jen dobře,“ souhlasil jsem. „Ale mohl jsi počkat, až to nebude tak hrozivé.“

Nemohl jsem tušit, zda ho ten rozhovor inspiruje k napsání další úchvatné skladby. Bylo by to pravděpodobné. Ale už méně, že ta skladba někomu zachrání život... To by mě ani v nejdivočejším snu nenapadlo...

„Byl jsi nedávno na Zemi? Slyšel jsem, že tě tam přepadli!“ opáčil.

„Jo, jeden grázlík s nožem,“ přisvědčil jsem. „Neměl jsem s ním ani moc práce.“

„A co kdyby měl něco lepšího než nůž? Třeba pistoli a střelil by tě?“

„Někdy se tomu člověk nevyhne,“ povzdychl jsem si. „Vědět, co proti nám podnikne Praorus, jistě bychom se lépe chránili. To už je osud! Ale lézt do tlamy pekelné jen tak z frajeřiny, to je snad něco jiného.“

„Tlama pekelná to rozhodně není,“ odtušil Mozart klidně. „Sondy mají ochranné pole, mohou se bránit, dovedou si poradit i s loděmi Flotily. Můžeš mi předhodit Swifta, ale to je stejný případ, jako tvoje přepadení na Zemi. Měl prostě smůlu. Některé zkušenosti jsou draho zaplacené, pravda, ale tím jsou cennější. Swiftova smůla přispěla k vylepšení naší taktiky a že nové sondy budou zase o něco bezpečnější.“

Errata:

10.08.2021 21:16