Vítej, návštěvníku!

Prosebník

Adélka byla celý večer rozzářená jako už dlouho ne.

Nejprve umluvila Petru, aby spolu uspořádaly slavnostní večeři jako na Vánoce. Jen proto, že se zase viděla s Faustem? Skoro mě to vedlo k podezření, aby v tom nebylo něco víc, ačkoliv jí bylo teprve sedm let a hormony by v tom být ještě neměly.

Jen jsem podotkl, že jsme přece nic nevyhráli. Pravda, trochu jsme Vládcům pocuchali jejich pyšnou Flotilu, ale oni nám za to nadělili dvě ošklivé bomby a málem by nás vyvraždili i pod naším neprorazitelným štítem.

Adélka na to odvětila, že se nikdy nebála o tento svět, ba ani o Zemi, ale piloti v těch sondách riskují bezesporu život a o Fausta se opravdu bála.

„A nevadilo ti, že tam byl právě kvůli Faustovi i Mozart?“ rýpl jsem si.

„Mozart má už teď dost velkou slávu,“ odtušila. „Nikdo mu ji neupře, ani Swiftovi Gullivera. Faust je ale pověstný jen tím, že ho údajně odnesl čert. Což je pro nás, co známe pravdu, běžné.“

„I to je snad zajímavé,“ řekla Petra.

„Ano, ale Faust bude brzy známý jako biolog,“ přesvědčovala nás Adélka. „On a Libuše jsou naši největší biologové.“

„Vynecháš-li Angličany, Japonce a Číňany...“ vypočítával jsem jí.

„Ty do toho nemluv, tati,“ okřikla mě.

„Proč ne?“ ohradil jsem se. „Ve vědě není nikdo nenahraditelný. Každý člen naší party byl jedinečný, ale ani smrt génia nemůže změnit podstatu jevů, které zkoumal. Časem se najde jiný, kdo ty zákonitosti objeví, i když to někdy může trvat déle. Ale smrt Mozarta, to by byl konec. On své skladby neobjevuje, ale vymýšlí, rozumíš? V tom je ten rozdíl! Umění vyžaduje neopakovatelnost, kdežto ve vědě je tomu naopak. Proto je vyloučeno, aby někdo nahradil Mozarta.“

Adélka to uznala, ale musela mít aspoň připomínku. Jestli si prý myslím, že jsem dostatečnou náhradou za Héfaista.

„Nejsem,“ odtušil jsem. „Snažím se, ale Héfaistos nikdy nebudu. Nikdy nevymyslím totéž co on. Časem přijdeme i na další věci, na které by on nejspíš přišel dřív, bude nám to ale trvat déle. V této chvíli je ale důležité, že i s tím co máme se nějakou dobu udržíme proti Vládcům.“

Večeře se povedla, jak jinak. Na závěr jsme si všichni dali bublinkové víno, jak Adélka říkala šampaňskému, i když už dávno znala jeho správný název.

Kdyby se mezi námi neobjevila černá Zamolxis, byl by to kouzelný poklidný večer. Zjevila se ale znenadání přímo na stole mezi námi.

„Máš jít do Válečné rady,“ oznámila mi stroze. „Vládcové chtějí vyjednávat.“

Poklidný večer u nás v chalupě skončil jako když mávne proutkem.

Vyjednávání s Vládci! Jestli měl z toho někdo strach, byly to Adélka s Petrou.

Samozřejmě mi také zatrnulo, tušil jsem, že vyjednávání bude i tentokrát na mně.

Válečná rada byla už pohromadě, když jsem tam dorazil.

„Jsme všichni, tak tedy:“ začal Guarr. „Přijali jsme výzvu k jednání přímo od Vládců. Slibují nám, že po dobu vyjednávání nic proti nám nepodniknou, ale chtějí k nám přijít osobně. Nemusím připomínat, že to nebude bez rizika. Mohli by nás zaskočit, víte přece, čeho jsou schopni. Možná bychom si měli připravit další bublinu na izolaci místa jednání.“

„Můžeme je přijmout na nějakém hodně opuštěném místě,“ navrhl jsem. „Pak nás neohrozí.“

„Až na vyjednavače,“ dodal rychle Guarr.

„Až na vyjednavače,“ souhlasil jsem. „Vyzkoušíme tedy Noachiho osobní bublinu, ale kdyby nepomohla, nikdo není nenahraditelný. Řekl bych, že můžeme jen získat.“

„Šel bys tam?“ obrátil se ke mně Uu.

„Že o tom pochybuješ!“ odvětil jsem. „Bude to přece nižší riziko než minule.“

„Dobrá, jsem pro jednání,“ řekl Uu. „Riskneme to.“

Ačkoliv obavy nikdo neskrýval, Válečná rada se rozhodla jednomyslně.

Nejprve jsem navštívil dozornu generátorů na Zuazru vytvořit další izolační bublinu. Byly tu dva nové záložní generátory, na další už nebylo místo. Pak jsem se oblekl do izolačního skafandru a pod dohledem ostatních členů Válečné rady se teleportoval do hlubin podzemí Quetzalcoatlova horského paláce. Přičaroval jsem si rozložité křeslo, kde se dalo sedět i ve skafandru – a čekal.

Ze stěny se vynořil známý rendlík, napěchovaný zeleným špenátem s třema očima.

„Dobrý den přeji,“ pozdravil jsem ho klidně.

„Dobrý den...“ odtušil. „Poslední dny nejsou zrovna dobré.“

„Pravda,“ řekl jsem. „Ale začali jste to vy.“

„Říkejte mi Vaguh,“ představil se. „Nevíme, kdo tuhle válku začal. My už dlouho s válkami nesouhlasíme, ale zmizel tady Praorus, Fabtafův příznivec. To se nemělo stát.“

„Ani my nesouhlasíme se zabíjením,“ ujistil jsem ho. „A právě to začal Praorus dělat. Začal nás zabíjet, postavili jsme se proti němu a také ho zabili, neměli jsme jinou cestu.“

„Věřím vám to,“ souhlasil. „Potřebujeme ale vědět, co vlastně chcete.“

„Chceme nezávislost,“ odtušil jsem. „Znamená to, necháte nás na pokoji, přestanete škodit nám i Zemi a pokud s námi chcete jednat, pak jedině jako rovní s rovnými.“

„To je docela přijatelné,“ souhlasil až podezřele ochotně.

„Ano, ale chceme totéž pro všechny rasy, které v současné době ovládáte,“ dodal jsem.

„Možná by se dalo jednat i o tom,“ přistoupil na to bez dlouhého váhání. „Naše skupina tvrdí, že většina podřízených bytostí je dost vyspělá, aby si mohla řídit své světy sama. Možná ne všechny bytosti toho využijí v dobrém smyslu, některé se mohou stát nebezpečnými.“

„Dužurize jste vychovali k vraždění,“ přikývl jsem mu. „Nedivte se, že jsou příliš krvelační, než aby se dali přemluvit ke spolupráci po dobrém.“

„Kapitán Suxirr ale tvrdil, že chcete obsadit i některé naše světy,“ rychle se ujišťoval.

„Samozřejmě,“ přikývl jsem. „Kde sami nežijete, tam byste neměli ani vládnout. Nepotřebné světy jste osídlili podřízenými bytostmi, jak nám pořád říkáte. Nenecháme se z nich násilím vyhodit. Jsou-li osídlené společně, měly by být také společně spravované.“

„Podle toho by nám, Zuazru, zůstala jen Faifra a Belfge,“ zvážněl. „Víte, že chcete ovládat i naši mateřskou planetu? Zuazru bývala přece náš svět!“

„Jenže jste ji opustili,“ vzdychl jsem si. „Asi se vám nezdála dost bezpečná planeta s hvězdou na konci života, obklopená ohněm a závislá na štítu. Konec konců, napoprvé to nebylo vyzkoušené, to se dá pochopit. Opustili jste ji, osídlili jste si Faifru a když jste se ujistili, že se Zuazru díky štítu nic nestane, ponechali jste ji podřízeným bytostem. Žijeme tu tisíce let, zvykli jsme si, ale hlavně se nemůžeme ze dne na den vrátit domů! Budeme se muset vracet pozvolna, aby nevznikly na Zemi nebezpečné otřesy.“

„Budiž,“ připustil i tuhle výtku. „Fabtaf ostatně tvrdil, že je Zuazru zničená. Jak se mi zdálo podle směrování, jsme teď právě na ní, nebo se mýlím?“

„Nemýlíte,“ přikývl jsem. „Zničení Zuazru jsme zabránili. To je podle nás další důvod, proč už na ni nemáte nárok.“

„Kdyby měli světy spravovat ti, kdo na nich žijí, vládli by všude dužurizové,“ připomněl mi. „Jejich kolonie jsou všude co do počtů největší. Tím byste moc nezískali.“

„Světy musí spravovat ti, kdo druhým neškodí,“ opravil jsem ho. „Dužurizové nám již začali škodit, pomohli vašim zastáncům tvrdé linie dopravit sem na Zuazru a na Bérušgó nějaké bomby, či co to bylo. Museli jsme soustředit dužurizy na Zumuru, jinak by škodili všude.“

„Ale vy jste ty bomby zneškodnili ještě před výbuchem, ne? Takže se vlastně nic nestalo!“

„Výbuchům jsme nezabránili,“ pokrčil jsem rameny. „Jen jsme omezili následky.“

„Karovitové bomby jsou strašné, vím, co dovedou,“ zvážněl. „Zuazru ani Bérušgó pro vás brzy nebudou mít žádnou cenu.“

„Už to víme také,“ řekl jsem trochu kysele. „Zatím jsme to jen trochu zklidnili.“

„To si jen myslíte,“ varoval nás. „Budete rádi, když se vám odsud podaří zachránit kůži.“

„Budeme se snažit,“ slíbil jsem mu s trochou jízlivosti. „Po těch bombách jsme ale usoudili, že nás chcete definitivně a úplně vyhubit. Asi to nebude daleko od pravdy. Chcete-li s námi i po tom jednat, měli byste nás teď hodně rychle přesvědčit, že jste změnili názor.“

„Potíž je, že představuji jen menší skupinku,“ podotkl rychle Vaguh. „Fabtafův tábor tvrdého chování má u nás pořád jasnou většinu.“

„Co potom chcete s námi ujednat?“ podíval jsem se na něho tázavě.

„Potřebuji se jen rozhlédnout a zjistit vaši situaci,“ přiznal. „Nutně potřebujeme argumenty do další diskuse. Fabtaf tvrdil, že nám můžete být neuvěřitelně nebezpeční, Suxirr to tvrdí také. My jim odporujeme. Tvrdíme, že nás při našem nepopiratelném náskoku nemůžete ohrozit.“

„A co byste dělali, kdyby měl Fabtaf pravdu?“ usmál jsem se na něho trochu smutně.

„To jako, že jste nebezpeční?“ zarazil se Vaguh. „Suxirr argumentuje, že jste Šestou Flotilu zničili nějak podezřele hladce, ale to přece nebyl souboj dvou flotil. Vy prý žádné lodě nemáte.“

„Až na pár vašich, které nám padly do rukou,“ souhlasil jsem. „Například Suxirrova loď.“

„O té víme. Nemůžete nám přece hrozit našimi vlastními loděmi,“ pochyboval. „To nemůžete myslet vážně, rozmetali bychom je velice rychle.“

„Na počty lodí se s vámi měřit nemůžeme,“ přikývl jsem. „Ale kapitán Suxirr měl také trochu pravdu. Když se vaše lodě dostanou na dostřel našich světů, nepovede se jim dobře.“

„Neměli bychom pořád jen využívat naší převahy,“ přešel to Vaguh. „Nakonec hrozí, že by se proti nám postavili všichni, pokud se tak už nestalo. A to už by bylo na pováženou.“

„To už je na pováženou,“ přikývl jsem. „Máte na své straně jen dužurize, a to posádky Flotil, strážné z doků a ty, co jste stihli evakuovat ze Zuazru a z Bérušgó. Ostatní jsme na našich světech eliminovali, aby vám nemohli pomáhat.“

„Věřím, že vám nezbývalo než pobít je,“ řekl rychle. „Byli příliš důkladně vycepovaní, než aby se k vám přidali. Raději jsme je měli z vašich světů stáhnout všechny.“

„Nebudete muset,“ opáčil jsem. „Máte je všechny na Zumuru a daří se jim dobře. Zumur jim ponecháme, přidejte k nim ty vaše a je to vyřízené.“

„Vy byste nám Zumur vydali bez boje?“

„My ten svět nepotřebujeme a nikdo kromě dužurizů tam není, ať si tam tedy vládnou oni!“

„Zajímavé...“ připustil Vaguh. „Už to, že jste je nepobili, když se proti vám postavili...“

„Máme takovou teorii,“ začal jsem. „Dokud ani jedna, ani druhá strana nepovažuje za jediné možné řešení sporu vyhlazovací válku, je příměří možné. Když se ale kterákoliv strana rozhodne řešit spory vyhlazením druhé, musí to přijmout i druhá a zkáza je neodvratitelná. Nezdá se nám ale, že by konflikt mezi námi a dužurizy tuto hranici přesáhl.“

„A u nás se domníváte, že je vyhlazení nezbytné?“

„Už jste s tím přece začali,“ řekl jsem. „Dva přímé zásahy do štítu Zuazru, pokusy o zničení Ugtuo a Bérušgó, dvě karovitové bomby... můžeme si ještě dovolit pochybovat?“

„Já vím, ale jste naživu a můžeme tedy spolu jednat, ne?“ pokoušel se to bagatelizovat.

„Že jsme naživu, není vaše zásluha,“ odrazil jsem ho chmurně. „Vy jste dělali všechno pro to, abychom naživu nebyli. Teď chcete jen argumenty k jakési diskusi, zatímco vaše Flotily budou dál nerušeně útočit. To je všechno, co nám nabízíte?“

„I to je ohromný obrat,“ snažil se mě přesvědčit.

„Dobrá, můžeme vám to uznat,“ svolil jsem. „Takže je vás skupinka, ochotná dohodnout se s námi. Mohu se také na něco zeptat? Kolik vás je?“

Zarazil se a chvíli se na mě udiveně díval.

„Myslím, že kolem dvaceti...“ řekl po chvilce.

„Nevíte to přesněji?“ vytáhl jsem obočí.

„Nás, co jsme už domluvení, je jen pět,“ přiznal. „Ale někteří s námi sympatizují a mohli by nás podpořit.“

„Takže dvacet až pětadvacet z vás by nás nevyhubilo hned. Smím vědět, kolik jich pevně stojí za tvrdým jádrem Fabtafovy kliky?“

„To je opravdu tajné...“ odmítl.

„Počet obyvatel Faifry že je tajný?“ rozesmál jsem se trpce.

„Počet obyvatel ne,“ rychle odtušil, „tajný je jen počet kapitánů Flotily.“

„Aha, nechcete, abychom znali její skutečnou sílu,“ řekl jsem s pochopením. „Dobrá, klidně si těch pět set zanedbejte. Kolik věrných zbývá Fabtafovi přímo na Faifra?“

„Vy... znáte sílu naší Flotily?“ zarazil se.

Neodpověděl jsem mu, jen jsem se usmíval. Samozřejmě jsem ji neznal, odhadovali jsme to jen podle počtu lodí, které již prošly stanovenou údržbou, při které jim prašamané měnili zaměření eygusegů. Ale jak se zdálo, od skutečnosti jsme nebyli daleko.

„Bez Flotily... bude mít Fabtaf asi milion příznivců,“ řekl rychle, když jsem pořád mlčel.

„Na každého z vás tedy připadá dvě stě tisíc protivníků opačného názoru,“ shrnul jsem to. „S tak směšně mizivým zastoupením přece s námi nemůžete vyjednávat!“

„Právě proto potřebujeme argumenty,“ naléhal na mě. „Jen s pádnými argumenty můžeme předstoupit před ostatní a žádat změnu.“

„Než ty argumenty seženete, bude po válce, nemyslíte?“ potřásl jsem hlavou.

„Budeme se snažit maximálně to urychlit,“ sliboval.

„A zatím nás bude vaše Flotila decimovat,“ řekl jsem. „Nebo si to aspoň myslíte, dnes to totiž vypadá spíš tak, že my budeme decimovat Flotilu.“

„To ne,“ rychle se bránil. „My si přejeme ukončit válku co nejdřív.“

„Karovitovými bombami?“ ušklíbl jsem se.

„Na ty nemáme vliv,“ odmítl moje podezření.

„Takže je vás pět a půl, nemáte na nic vliv, vašich odpůrců je dvěstětisíckrát víc, mají vliv, bomby, Flotily, vlastně všechno, to pak opravdu obdivuji vaši víru v úspěch! Nebo vaši naivitu.“

„My se o to alespoň pokusíme,“ sliboval. „Ani těm tvrdým se nechce válčit, když mají takové nepříjemné ztráty.“

„Poslyšte, jestli je vás jen pět, nechcete vzít do ochrany?“ nabídl jsem mu. „Našlo by se místo i pro těch dvacet. Necháme vás zvolit si svět, kde budete bydlet, vyhradíme vám stejné ybipy jako máme sami. Vraťte se na Faifru, prodiskutujte to a přijďte... řekněme do dvanácti hodin. Kdo naší nabídky využije, budeme ho považovat za přítele. Ostatní, nedivte se, budou pro nás nepřátelé.“

„To je ale neskutečně krátký termín,“ opáčil rozmrzele.

„Vím,“ souhlasil jsem. „Musíte se rozhodnout dřív než na nás vaše Flotila zaútočí.“

„Obáváte se tolik našeho útoku?“ podíval se na mě Vaguh vyčkávavě.

„Najisto jej očekáváme a jsme připraveni,“ přikývl jsem.

„Myslíte si, že vaši nabídku budeme považovat za nabídku?“ pokračoval. „Nechcete nás mít mezi vámi spíš jako rukojmí? Opravdu nám nenabízíte mnoho!“

„To si rozvažte sami,“ navrhl jsem mu. „Můžete si zvolit svět kde chcete bydlet. To znamená, že vás nechceme jako rukojmí. Nebudeme vás nutit žít s námi na Zuazru, můžete si zvolit sami, ale pak byste museli uvěřit, že se vašim Flotilám ubráníme. Jestli našim štítům nedůvěřujete, zvolte si jiný svět, podle vašeho odhadu bezpečnější. Nic víc vám neslíbíme, ale není to ani málo.“

„Všechny vaše světy jsou na tom co do míry ohrožení stejně,“ podotkl.

„Všechny teď mají stejně odolné štíty,“ ujistil jsem ho. „Nikde už nenajdete původní vukciry. Vyměnili jsme je všude, u ponořených světů za chodu a na Zuazru dokonce během vašeho útoku. Váš útok původní vukcir na Zuazru promáčkl, náš se ani nehne.“

„Spoléháte tedy především na štíty,“ konstatoval skoro spokojeně.

„Zatím se osvědčily,“ odtušil jsem. „Co ještě potřebujete jako argument pro vás pět i pro těch zbývajících dvacet?“

„Co jsme chtěli vědět, už vlastně vím,“ uvažoval. „Umožníte-li mi návrat, spojím se s vámi, samozřejmě až to dobře rozvážíme.“

„Návrat máte volný,“ ujistil jsem ho. „Použijte svého teleportu, je jednorázově odblokovaný. Na vašem místě bych se ale snažil jednání urychlit, je tu nebezpečí, že brzy nebude o čem jednat. A další cestu k nám si dohodněte předem. Preventivně teleporty blokujeme.“

„Chráníte se i proti nám, že?“ řekl s pochopením.

„Ano. A nedivte se tolik.“

Vyhodnocení posledního jednání Válečnou radou bylo krátké.

Vaguh nám nic nesliboval. Pokrok byl, že s námi vůbec jednal, ale ani on se nedokázal zbavit nadřazenosti, podle níž jsme byli stále jen podřízené bytosti.

Teď, když se vrátil, jsem se dozvěděl další novinky. Krátce po jeho příchodu nám na Belfge zmizela z dohledu polovina lodí. Přešly do nadsvětelného režimu, kde jsme je nemohli sledovat. Kde se asi vynoří? Mohli jsme to jen hádat, ale bylo rozhodně moudřejší očekávat další útok.

Věděl o tom Vaguh? Ať ano či ne, na naší situaci to nic neměnilo.

„Tvoje nabídka azylu byla dost mimo,“ zkritizoval mě Ra.

„Já bych to chápal,“ řekl Uu. „Lukáš by rád zachoval aspoň ty vstřícnější.“

„Doufám, že té nabídky nevyužijí,“ opáčil sveřepě Ra.

„Ty bys je zachovat nechtěl, což?“ podíval se na něho Uu.

„Nechtěl,“ přisvědčil Ra. „Chtěli nás vyvraždit a začali s tím. Těch pár umírněných se určitě otočí, až zjistí, že proti nim chystáme přesně totéž, co jejich tvrdší skupina proti nám. Všichni přitom víme, že nemáme jinou možnost. Je to jednoznačné, buď oni, nebo my.“

„Ba ne,“ řekl Uu. „Poslední nadějí je, že Vaguhova skupina přemluví ostatní ukončit válku. Museli bychom pak i my odvolat naši loď a jednat.“

„Doufám, že je to čistě teoretická možnost a že nenastane,“ řekl Ra.

„Doufáš?“ podíval se na něho udiveně Uu.

„Ano,“ řekl zatvrzele Ra. „Uvědomte si, co by nastalo. Naše vztahy jsou už od začátku nesymetrické. Přišli by o své nadřazené postavení. Jsme pro ně jen usurpátoři a vrahové. Navěky si budou pamatovat křivdy, které jsme jim způsobili. Zničili jsme jim přece několik lodí s dobrými kapitány, které mnozí osobně znali. Budou nás vinit ze všeho zla. Odtud je krůček k nenávisti, která se může projevit až po staletích, ale tím zákeřněji.“

„Nebo je přesvědčíme, že neměli pravdu. A že jsme neměli jinou možnost,“ zkoušel to Uu po dobrém.

„Bylo by to tak nejlepší, ale nevěřím tomu,“ řekl Ra.

„Co naše loď?“ zajímal jsem se.

„Zbývá jí sotva dvanáct hodin cesty,“ ujistil mě Guarr. „Neletí naplno, budou se přibližovat opatrně, aby nevletěli do nějaké pasti. Jestli ti jde o to, zda ji dokážeme odvolat, to ti mohu potvrdit. Ano, můžeme, ale až u cíle. Nebude na to mnoho času, ale půjde to.“

„Takže opět všechno záleží na Zuazru,“ řekl jsem klidně. „Myslím si, že možnost, které se Ra obává, totiž že by odvolali válku oni, je směšně nepatrná. Ale není nulová.“

„Proto souhlasím i s nabídkou azylu, kterou jsi jim dal,“ řekl Uu. „Je to tak správné, i když se také obávám, že má pravdu Ra a měli bychom hodně starostí, kdyby to přijali.“

„Já pevně doufám, že to nevyjde,“ řekl tvrdě Ra. „Víte, co jsme si řekli. Jakmile začne jedna strana vyvražďovat druhou, musí totéž udělat i druhá. Pak záleží na tom, která bude mít větší sílu a štěstí. Nemáme jinou cestu.“

„Nejspíš opravdu nemáme,“ řekl Uu. „Ale přiznám se, je mi jich taky líto.“

„I když naprosto jasně víme, že nás chtěli vyvraždit?“ vyjel na něho Ra.

„I pak,“ řekl Uu klidně. „Je to nejstarší civilizace, mnoho dokázala a všechno nebylo zlé. Určitě si všichni pamatujete, s jakým obdivem jsme k ní zpočátku vzhlíželi. Byla by jich škoda.“

„Škoda by jich byla,“ přikývl Ra. „Největší škoda je, že začala na všechny ostatní hledět jako na nějaký obtížný hmyz. Škoda, že všem ostatním začala místo pomoci škodit. Proč nám na Zemi zkracovaly Zamolxisy život? Pro větší výtěžnost géniů? Kolik géniů přitom nepodchytily a nechaly zbytečně zemřít? Pochop to konečně, to nebyla pomoc, ale tyranie. Uznávám, že používáme jejich technologie, ale měli z nás podstatně větší prospěch než my z nich. Čeho je ještě škoda?“

„Toho, co mohlo být,“ řekl jsem.

„Škoda je světů, které bez milosti vyvraždili, Zrépuzí, Eghrégů, Borovogchlů,“ pokračoval Ra bez slitování. „A navíc těch, o kterých nevíme. Škoda je obětí jejich honů na koroptve, škoda je bytostí, které se chtěly jejich tyranie zbavit, třeba i marným útěkem. Záporů je nějak příliš mnoho, než aby je vyvážily klady.“

„Kdyby se ke všem chovali tak, jak to idealizovaly Zamolxisy, vlídně, přátelsky, třeba i s tou mírnou dávkou nadhledu...“ litoval jsem.

„Zpočátku to tak dělali,“ odtušil málomluvný Ho. „Dobře si pamatuji časy, kdy na ně nedali žabomedvídci Firhoďeg dopustit. Až mnohem později uznali, že není všechno v takovém pořádku, jak by to mělo být. Kdy se to ale zlomilo?“

„Naše Adélka tvrdí, že na to přišla,“ řekl jsem. „Podle ní to bylo ve chvíli, kdy se prohlásili za bohy. Něco by na tom mohlo být.“

„Mohlo,“ připustil Ra. „Být bohem je lichotivé. Mě při mém prvním návratu na Zem také vyhlásili za boha. Aspoň třicet let jsem jim to marně vymlouval, pak mě to omrzelo a nechal jsem je při tom. Občas jsme si u lidí museli vynutit respekt, aby nám neškodili. Splnil jsem raději v Egyptě úkol a vrátil se na Zuazru. Neodpustil jsem si ale slavnostní odlet směrem do slunce a tím jsem to zpečetil, pak už jim to dalších pár tisíc let nikdo nevymluvil.“

„To byla ale pitomost, viď?“ usmál se Uu. „Hlavně že se ti to včas vykouřilo z hlavy.“

„Takových prohlášení za bohy bylo snad na Zemi víc, ne?“ začal jsem.

„Jistě,“ odtušil Uu. „Mě to potkalo v Americe, dnes se o tom neví, ale je tu jeden podstatný rozdíl. Nikdo z nás se nesnažil lidi nutit, aby se nám klaněli. Když se klaněli, dělali to sami a dobře jsme věděli, že jsme stejní jako oni a kdokoliv z těch klanících se může být chráněnec Zamolxis, kterému budeme muset na Zuazru podat ruku a podívat se mu do očí.“

„Navíc nás pořád přesvědčovaly o tom, jak se musíme zbavit barbarství,“ pokračoval jsem ve sbírání střípků mozaiky. „Až mě pak štvalo, když jsem věděl, jak to sami porušují.“

„Jistě,“ řekl Ra. „Bohové přece nemusí dodržovat vlastní zákony...“

„To je ono,“ řekl Uu. „Musíme se hodně hlídat, abychom tomu nepropadli také.“

„Myslíš?“ ozval se nesouhlasně Ra.

„Myslím,“ přikývl Uu. „U nás lidí je to podobné. Kolik lidí se už dnes považuje na Zemi za nedotknutelné polobohy? Nedodržují zákony ani dohody, myslí si, že si mohou dovolit všechno. To musíme vymýtit jako první. A sami tomu nesmíme podlehnout, i když je to silné pokušení. Vidíme přece, kam až to může dojít.“

V naší chalupě mě čekalo překvapení. Adélka si ze Země přivezla babičku. Tchýně se právě stačila vzpamatovat ze šoku, který zákonitě utrpěla, když za ní náhle a bez varování přiletěla dávno oplakaná vnučka. Vzpamatovala se ale a seděla s Adélkou a Petrou v naší chalupě u stolu, kávy a koláčků a vykládala jim, jak je obě obrečela. Naši dusoi prý v autě uhořeli, identifikovali je jen podle poznávací značky auta a zlatá cihlička od Adélky byla prý jen malou náplastí na tu bolest.

Já jsem to samozřejmě za tu havárii schytal, jen jsem se objevil. Vynadala mi, že jsem řidič pod psa, na tom místě by se podle ní nevyboural nikdo.

„Za prvé jsem to auto neřídil,“ hájil jsem se. „Za druhé, ty figuríny jsem nevymyslel. Za třetí jsme naživu. Za čtvrté ti slibuji, že už se v životě neposadím za volant. Stačí?“

„No, tak zle jsem to nemyslela,“ pokusila se tchýně vycouvat. „Někdo přece občas řídit musí, neměl bys to nechávat jen na chudinku Petru a sám se jen vozit.“

„Vysvětlily jste matce, že tady žádná auta nejsou?“ obrátil jsem se na obě.

„Ještě jsme se k tomu nedostaly,“ přiznala Adélka.

„Ale chalupu tu máte krásnou, skoro jako nebožka Matylda,“ rozplývala se tchýně. „Jak se vám to podařilo?“

„Tady se trochu čaruje,“ odtušil jsem. „Na to si zvykneš.“

Přičaroval jsem si večeři. Ačkoliv se s tím tchýně musela setkat už před chvílí, podívala se na mě jako na nějaké odporné exotické zvíře. Snažil jsem se nevšímat si toho a zatímco jí obě dvě naše ženy vysvětlovaly, proč tady nemají smysl auta, najedl jsem se. Pak jsem všem udělal kafe.

„Prý tu máte zrovna večer,“ začala tchýně. „No budiž, to mi už Petra vysvětlila. Ale dávat si na večer kafe není zdravé... já mám vlastně teprve dopoledne, to je něco jiného...“

„Tady je všechno jinak,“ ujistil jsem ji. „Kafe si můžeš dát kdy chceš a kolik chceš. Co lidem na Zemi škodí, je tady úplně neškodné. Dokonce i alkohol.“

„Neškodné? I alkohol? Neříkej!“ nedůvěřovala mi.

„Kdybys věděla, babi, kolikrát jsem už tady byla namazaná...“ uchichtla se Adélka.

„To snad ne?“ zděsila se docela upřímně.

„Jako dělo! Pod obraz!“ dodala Adélka. „A táta tady dokázal vypít litr vodky na ex! Nechceš taky něco ostřejšího?“

Vyčarovala na stůl velikou láhev s vinětou Vodka Stolichnaya.

„To snad nemyslíš vážně! To by byla pěkná výchova!“ vyjela si tchyně na mě.

„Tady nemáme Adélce co poroučet,“ řekl jsem. „Pro tyhle vztahy jsou tu jiná měřítka. Je to sice pořád naše dítě, ale tady už je svéprávná.“

„To by byl pěkný pořádek!“ kohoutila se. „Když se nebudete o Adélku starat, může se vám spustit s nějakou partou a skončí na drogách.“

„Fajn, babi. Dala by sis kokain, hašiš, heroin, nebo ti stačí marihuana?“ řekla Adélka a aby to neříkala jen tak, vyčarovala všechno před sebe i s talířkem. „Stačí říct, tady je všeho dost!“

„Sodoma Gomora!“ vyskočila tchýně.

„Máme tu i nepozemské zajímavosti,“ popichovala ji Adélka. „Na zvlášť divoké halucinace je nejlepší nechat se kousnout hadem z Copetalu. Kam se hrabe LSD!“

„Kousnout hadem? Potěš pámbu! Tys to už někdy zkusila?“

„Člověk má v životě vyzkoušet všechno,“ filozofovala Adélka. „Jen jsem na to neměla do dneška čas.“

„To jsou všechno jen drobnosti,“ uklidňoval jsem raději tchýni, připomínající Krakatau těsně před výbuchem. „Drogy jsou tu dostupné, ale nejsou škodlivé jako na Zemi. Zato máme jiné problémy. Vysvětlily jste vy dvě matce, že jsme ve válce?“

„Jen jsme jí řekly, že máme nějaké neshody s mimozemšťany,“ řekla Petra a zamračila se na mě, jako kdybych řekl něco nepatřičného.

„Fajn,“ odtušil jsem. „Zítra ráno mám další jednání s Vládci.“

Shovívavé úsměvy z tváří Adélky i Petry rázem zmizely.

„Cože?“ vyjekla Petra. „Už zase?“

„Proč zrovna ty?“ zamračila se Adélka. „To tam nemáte nikoho jiného?“

„Nemáme,“ přikývl jsem. „Všichni ostatní jsou proti Vládcům bezmocní. Mám v tom směru maličko lepší vyhlídky, takže budu zase jednat já.“

„Ale... Praorus tě zřídil, že jsme tě málem nepoznaly!“ vyjekla Petra.

„Jo,“ přikývl jsem. „Ale jako jediný jsem to přežil.“

„Co se to tu děje?“ zeptala se nás zaraženě tchýně.

Vysvětlily jí to tedy tak, aby to rychle pochopila.

„To je příšerné!“ vydechla. „Nejdřív mi to tady vylíčíte div ne jako v nebi – a ono je to zatím peklo! Radši bych se teď hned vrátila domů.“

„Není to ani nebe ani peklo,“ ujistil jsem ji. „Dokud nás Zuazru nedostanou, není to tu špatné. Kdyby se na nás dostali, dlouho byste nás na Zemi nepřežili.“

„No hrůza!“ spráskla rukama. „Já chci domů!“

Adélka s Petrou se na mě mračily, že jim kazím návštěvu, ale na druhé straně ani samy nedokázaly zakrýt obavy. Využil jsem situace a omluvil se, že se na to musím pořádně vyspat. Nezmohly se ani na náznak protestu a jak se zdálo, pro tentokrát jsem z toho vyvázl velice snadno.

Kafe mi samozřejmě nebránilo usnout. Autopsychorezonance je silnější než kofein, zejména zdejší anizotopický.

Ráno byla tchýně pryč. Petra mi u snídaně suše sdělila, že jsem maminku vyštval, ale ani jsem se nenamáhal předstírat lítost. Stačilo mi zmínit chystané vyjednávání s Vládci a obě byly rázem naměkko.

„Mějte se tu,“ rozloučil jsem se s nimi, než jsem zmizel na ranní zasedání Válečné rady.

Čekali jsme na Vaguha tak netrpělivě, že jsme se nevěnovali ničemu jinému. Beztak by se asi nikdo nedovedl soustředit. Minuty ubíhaly a řadily se do hodin. Časová rezerva na možnou dohodu připomínala sněhuláka na slunci.

Konečně se Vaguh ozval. Byli jsme připravení, jen to potvrdit. Vyvalil se z teleportu ve staré podzemní místnosti Quetzalcoatlova hradu, kde jsem na něho čekal.

„Dobrý den přeji. Jak jste se rozhodli?“ uvítal jsem ho.

„Musíme jednání odložit,“ omlouval sebe i ostatní. „Není to jednoduché.“

„Uvědomujete si ale, že čas nečeká? Velká část Vaší Flotily vyrazila z doků na Belfge, letí na nás zaútočit a vy odkládáte rozhodnutí? To není dobrá zpráva.“

„Nejde to jinak,“ přesvědčoval mě. Pak se ale zarazil.

„Jak můžete tvrdit, že Flotila odletěla z Belfge?“ došlo mu.

„Víme to,“ ujistil jsem ho. „Máme tam cosi, co nás informuje.“

„Nasadili jste nám na Belfge špióna?“ ušklíbl se.

Soudil jsem tak z jeho hlasu, podobné měl s námi jen oči a těmi se šklebit nemohl.

„Dalo by se to tak nazvat,“ souhlasil jsem ledabyle.

„Toho vám brzy zlikvidujeme,“ ujistil mě suše.

„Hodláte proti nám využívat, co se dozvíte při vyjednávání?“ zeptal jsem se ho. „Nebylo by lépe dohodnout se? My pak naše špiony rádi odstraníme sami.“

„Nebudeme čekat, až své špiony stáhnete, sami si je najdeme a zlikvidujeme,“ řekl sebejistě. „Nemusíte nás podceňovat. Ale k té dohodě: rozhodli jsme se, že váš požadavek na stěhování k vám je ultimativní a nemůžeme jej přijmout, i když jste to nazvali ochranou.“

„Vůbec není ultimativní,“ namítl jsem. „Netrváme na něm přece ani trochu.“

„Mezi barbary se to ale zhusta tak dělá,“ namítal. „Vylákáte pod záminkou ochrany rukojmí, kterými potom protivníky nepřípustně vydíráte.“

„Mezi barbary možná,“ připustil jsem. „Nemusíte nás tak podceňovat. Nabízeli jsme vám na našich světech skutečně ochranu, považujeme je za bezpečnější než Faifru.“

„Snad si nemyslíte, že nám hrozí nebezpečí od Fabtafa a jeho příznivců?“ opáčil. „To je další ukázka vašeho barbarského smýšlení. Neustále se vraždíte i mezi sebou, dnešní přítel je nepřítelem zítra, to se mezi námi neděje a nikdy nedělo. Občas máme odlišný názor, ale to je vše. Neznáme za posledních sto tisíc let jediný případ, kdy by jeden Zuazru zavraždil jiného.“

„Tak jsme to ani nemysleli,“ řekl jsem. „Musíte to chápat jinak. Zahájili jste proti nám válku. Jak už jste poznali, ve válce bývají ztráty na obou stranách. Při pokusu zničit naše světy jste dosud přišli o pár lodí, ale – nenapadlo vás, že i vy sami byste se mohli stát cílem našeho útoku?“

„Vy přece nemáte lodě!“ opáčil.

„Tím bych si na vašem místě nebyl tak jistý,“ pokusil jsem se ho zviklat. „Jistě víte o ukořistěné lodi kapitána Suxirra. Nevíte ale, že jsme při každém útoku zlikvidovali jen část vašich lodí a pokaždé jsme získali aspoň jednu použitelnou.“

„Nemůžete nám hrozit našimi vlastními loděmi,“ opakoval. „Dobře známe jejich sílu.“

„Počty vašich lodí se snižují, počty našich lodí rostou,“ viklal jsem ho.

„I kdybyste jich měli pět – šest, nemůžete se nám nikdy postavit,“ ubezpečoval mě.

„Nemohli bychom,“ připustil jsem, „kdybychom proti vám bojovali vašimi zbraněmi.“

„Chcete říci, že máte zbraně lepší?“ vyjel si na mě výhružně.

„Nezdálo se i kapitánu Suxirrovi, že jsme Šestou Flotilu zničili nějak podezřele hladce?“

„Suxirr potvrdil, že to nebyl souboj dvou flotil,“ namítal opatrněji. „Byl to souboj Flotil proti planetě, která může mít taktickou výhodu větší palebné síly.“

„Hleďme, jak správně používáte barbarské termíny!“ usmál jsem se. „Palebná síla, taktická výhoda... jakou výhodu může mít proti pohyblivé Flotile planeta Zuazru, potopená ve slunci? Proti cizincům by měla výhodu neviditelnosti. Vy ji máte matematicky přesně určenou, stačí vám udeřit do předem spočteného místa a strefíte ji. To jsme zažili. Z planety potopené hluboko ve slunci se přitom vašimi zbraněmi střílet nedá.“

„To ale znamená, že jste měli někde poblíž ukrytou loď,“ zvážněl Vaguh. „Při našem prvním útoku jste ještě nemohli mít žádnou kořistní. Museli jste ji tedy postavit sami. Na Zuazru se lodě stavět nedají, nemohly by odstartovat. Na žádné jiné planetě nedokážete stavět lodě, aniž by si toho všimli dužurizové. Museli jste ji postavit tajně na vaší Zemi! Suxirr měl tedy pravdu, když žádal její přednostní likvidaci!“

Z jeho uvažování mě mrazilo tak, že jsem se ani nedokázal usmívat, jak je vedle.

„Mýlíte se ve více směrech,“ ujistil jsem ho zamračeně. „Na Zemi jsme nic nestavěli, lodě máme pouze kořistní, tedy bývalé vaše. Ani vy jste přece svůj jediný úspěšný zásah proti nám neprovedli loděmi! Karovitové bomby jste k nám dopravili díky dužurizům, ne?“

„Teleporty...“ uvažoval horečnatě Vaguh. „Můžete na nás zaútočit teleporty... Máte přístup na Belfge, můžete mít přístup i na Faifru. Naštěstí nemáte karovitové bomby.“

„Můžeme mít něco jiného,“ ujistil jsem ho.

„Takže vaše nabídka ochrany... vlastně znamená, že chystáte zkázu Faifry! Mohli byste na to použít i vaše primitivní pozemské štěpnojaderné...“

„Skoro jste to uhodl,“ uznal jsem mu.

„To je ale opravdu barbarské!“ vykřikl telepaticky, div mi neroztrhl hlavu.

„Dobře, že to uznáváte,“ přikývl jsem klidně. „Vy jste si s tím ale začali! Karovitové bomby na Zuazru a Bérušgó byly přímo klasicky barbarské.“

„Ale vy chcete zničit Faifru!“ zděsil se. „To je něco jiného!“

„Jak to, něco jiného?“ odtušil jsem klidně. „Vy jste se pokoušeli a pořád se pokoušíte zničit nás. My jsme vám aspoň pro dvacet vašich nabídli záchranu. Nebo pro všechny, když se dohodneme na konci války. Ale nemůžete čekat, že budeme sedět a nechat do sebe bušit. Jakmile jste použili proti nám vyhlazovací zbraně, můžete od nás čekat totéž.“

„Vy že byste chtěli zničit nás?“ opakoval nevěřícně. „Nás, bez kterých byste byli dodnes nahé opice, vydané na milost a nemilost tygrům?“

„Vaši šavlozubí policajti to za vás nevyřeší,“ opáčil jsem kysele. „Nebude pro obě strany, pro nás i pro vás, lepší jednat?“

„Vždyť už jednáme!“ odsekl.

„My dva spolu jen nezávazně hovoříme,“ opravil jsem ho. „Co je to za jednání, když nejste kompetentní odvolat útok, zahájený z Belfge před několika hodinami?“

„A vy můžete odvolat útok na Faifru?“ vybuchl.

„Já sám ne,“ odtušil jsem. „Museli byste projevili opravdovou ochotu jednat, ovšem ne vy sám, ale někdo kompetentní z vaší strany. Pak můžeme zastavit všechny naše akce.“

„Poslyšte, to by mohl být argument, který nám dosud chyběl!“ napadlo ho s úlevou.

„Argument k přesvědčování Fabtafa a jeho příznivců?“ ušklíbl jsem se.

„Argument k přesvědčování nerozhodných,“ opáčil Vaguh. „Je jich pořád víc, ovšem vidina možného napadení Faifry to může úplně převrátit, nerozhodní se ještě pevněji vrátí k Fabtafovi...“

„Jestli chcete někoho přesvědčovat, máte na to už málo času,“ řekl jsem. „A jestli si ani sám nejste jistý výsledkem... měl byste začít opravdu intenzivně přemýšlet!“

„Vaše původní ultimátum mělo vypršet za hodinu!“ obrátil se náhle na mě. „Není to nakonec termín vašeho útoku?“

Neodpověděl jsem. Najednou mi něco podrazilo nohy. Než jsem mohl reagovat, přiletěl jsem až k Vaguhově pekáči a spolu s ním jsem se vkutálel do jeho teleportu.

Posadil jsem se.

Ve skafandru to nebylo jednoduché, ale zvládl jsem to. Zjistil jsem, že se nacházím na pokraji podivného lesa. Za ním čněly do výšky hory, ale nebyl jsem si jistý, zda nejsou umělé, případně jen iluzorní. Věděl jsem ale, kde jsem. To kolem mě byla Faifra, současný svět Vládců Zuazru. Pak jsem tu byl první člověk vůbec, sem se nedostal ani Mozart, kterého Vládcové uznávali. Ale nezdálo se mi, že by to byla taková čest, nedostal jsem se sem přece dobrovolně.

Napravo stál skvělý dům, spíš palác se zářivými zlatými zdmi a oválnou, zlatě se lesknoucí kupolí. Tam bych se někdy rád podíval, napadlo mě, ale teď jsem na to neměl ani pomyšlení. Před domem stál kastrol s Vaguhem. S někým telepaticky mluvil, nebylo to určené pro mě, vnímal jsem to jen jako šum. Převezl mě ale parádně, uvědomil jsem si. Kdybych se včas zapřel ochranným polem, nikdy by mě do teleportu nevtáhl. Ach jo, pozdě bycha honit.

„Měl bys zavolat svým přátelům,“ obrátil se na mě náhle Vaguh. „Vyřiď jim, aby zrušili útok, jinak to tady odneseš jako první.“

„Myslíte si, že mě poslechnou?“ opáčil jsem klidně.

„Takže posíláte na vyjednávání jen obětovatelné?“ vyštěkl na mě. „To jsou přece příšerně barbarské zvyky! A vy mi budete tvrdit, že jste se jich zbavili!“

„Domnívali jsme se, že patříte mezi Fabtafovu opozici,“ podíval jsem se na Vaguha. „Přitom jste také jen obětovatelný vyjednavač?“

„Ne! Já skutečně patřím do opozice,“ prohlásil hrdě. „Když jde ale o samotnou existenci naší civilizace, musíme být jednotní.“

„To známe,“ přikývl jsem „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“

„Vy jste se nám postavili více než kdo jiný!“ vyčetl mi prudce.

„Ano, ale chápal jste to přece, nebo ne?“

„Chápal bych to, kdybyste nezamýšleli zaútočit na Faifru!“ řekl Vaguh. „To mění všechno! Pak byste nám byli smrtelně nebezpeční a znamenalo by to, že má pravdu Fabtaf a ne my. Nezbývá nám, než se mu přizpůsobit, ne mu odporovat!“

„Nabízeli jsme vám azyl,“ řekl jsem. „Jak se zdá, nechcete toho využít.“

„To se rozumí, že ne!“ vybuchl Vaguh. „Jakýpak azyl jen pro dvacet posledních příslušníků zničené civilizace? To nemá smysl! Buď všichni, nebo nikdo!“

„Sami jste, pokud vím, připravili stejný osud Borovochglům, Eghrégům a Zrépuzí.“

„Nemůžeš nás přece srovnávat s nějakými primitivy!“

„Jsou to také rozumní tvorové a pokud vím, nikdy nikomu neublížili,“ odtušil jsem.

„Nech těch jalových řečí!“ okřikl mě. „Vaše ultimatum brzy vyprší! Můžeš propást poslední možnost všechno odvolat!“

Uvažoval jsem přímo horečnatě. Jsem v pasti, tady mi nikdo nemůže pomoci. Mám možnost odvolat naši akci? I kdybych se nakrásně spojil s Válečnou radou, co jim řeknu? Jediným důležitým faktem byl konec jednání a Vaguhův návrat k Fabtafovu křídlu tvrdé ruky. Odmítnutí nabídky azylu bylo víc než jasné. Všichni, nebo nikdo! Představují si to příliš jednostranně, chtějí po nás odvolat naši akci, ale sami útoky nezastaví. Dobrá, tedy nikdo! Nebyl jsem si jistý, že chci něco odvolávat. Jestli to přitom odnesu? Dalo se to čekat, ale nebude to aspoň zbytečné.

„Opravdu si myslíte, že se mohu spojit s naší radou?“ obrátil jsem se na Vaguha. „Nikdo s tím přece nepočítá!“

„Vědí snad, že jsi tady, ne? Tak by snad mohli něco dělat.“

„Nejspíš to už vědí,“ připustil jsem. „Nemají na mě ale spojení.“

„Použij svého špiona!“ navrhl mi.

„Na Faifra žádného nemáme,“ namítl jsem.

„S vašimi přáteli se tedy spojíme my – a ty jim to hezky vyřídíš!“

„Co jim mám vyřizovat?“ pokrčil jsem rameny. „Že vyjednávání neúspěšně skončilo? To už jistě vědí i beze mne.“

„Ne, jen jim řekni, že jsi tady a odneseš to, když to oni nezastaví.“

„Sledovali přece naše jednání, takže i tohle vědí,“ odtušil jsem. „Co jim mám k tomu ještě dodávat?“

„Mohli by si myslet, že už nejsi naživu,“ uvažoval rychle. „Pak by jim na ničem nezáleželo. Když ale budou vědět, že tu jsi...“

„To je otázka!“ řekl jsem a zvolna jsem se postavil. „Oba stejně jistě víme, že nemá smysl zachraňovat za každou cenu moji osobu. Získali byste čas něco proti nám vymyslet a v důsledku by to odneslo víc lidí, než když mě obětují. Bude to aspoň stát za to.“

„Jen příšerní barbaři se tak snadno obětují!“ řekl s despektem.

„A vy barbaři nejste?“ opáčil jsem. „My nepovažujeme vaše zničení za jediné možné řešení. Všechno odvolat by mělo smysl, ale jen kdybychom měli naději na trvalou dohodu. Nemůžete přece čekat, že ustoupíme a necháme se zničit.“

„Neměli jste se nám vůbec stavět na odpor,“ odsekl.

„Kdybychom se nestavěli, dopadli bychom jako borovochglové,“ řekl jsem.

„Z těch aspoň pár žije,“ připomněl mi Vaguh.

„Ano, ale jen na dožití. My také zůstaneme raději naživu všichni. Jakýpak azyl jen pro dvacet posledních příslušníků zničené civilizace? Pro nás to také nemá smysl! Buď všichni, nebo nikdo!“

Vrátil jsem mu jeho vlastní slova, až se na mě přísně podíval všema třemi očima.

„Ty ale v takovém případě nemáš ani nejmenší naději,“ odsekl mrazivě.

„Mám,“ odtušil jsem. „Můžete ještě ustoupit. Když odvoláte své lodi, couvneme také. Je to pro obě strany nepatrná naděje, ale aspoň nějaká.“

„To bychom vás museli nechat všechny naživu,“ řekl pohrdavě. „Opravdu si myslíte, že by bylo krásné žít s vidinou, že nás jednoho dne napadnete a zničíte?“

„My bychom tak museli žít také,“ odtušil jsem. „Bylo by to oboustranné, ale naděje by v tom byla. Ta druhá možnost je totiž úplné vyvraždění, jedné nebo druhé strany, víme?“

„Bojíte se?“ řekl. „Upřímně řečeno, máte čeho! Ale to jste si měli rozmyslet dřív!“

„O našem ohrožení nepochybujeme,“ souhlasil jsem. „Připravujeme se na nejhorší. Myslíme ale vážně i případný útok na vás. Můžete to pořád ještě rozhodnout, máte na to půl hodiny. Je to asi šibeniční termín, ale já jsem od vás podobnou lhůtu kdysi dostal také. Při vaší inteligenci se můžete rozhodnout rychleji.“

„Také to může být, že nás jen strašíte,“ napadlo ho. „Když ustoupíme, přežijete. Přitom ani není jisté, že nás skutečně ohrožujete.“

„Vaše útoky také nebyly míněné žertem,“ ujistil jsem ho. „Stejně tak naše odpovědi. Z vašich lodí je teď pouhý prach a totéž může být i z vás, tady na Faifra.“

„Proč tedy nevoláš svým kamarádíčkům?“

„Protože nic nerozhodnu,“ řekl jsem. „Rozhodnout můžete jen vy, Zuazrové. A to jediným možným způsobem, zastavením války. V opačném případě je rozhodnuto už dávno. Když neustoupíte, udeříme. Vy už jste s tím přece začali.“

„Takovému vydírání neustoupíme!“ odsekl.

„Neustupujte,“ souhlasil jsem, nejspíš k jeho zděšení. „I pro nás bude jistě výhodnější dotáhnout válku do konce a zbavit se vás nadobro. Myslíte, že pro nás bude snadné žít vedle vás s vědomím, že můžete dohody kdykoliv porušit?“

„Dohody porušují jen barbaři,“ zavrčel.

„Vy přece nejste o nic lepší,“ odpálil jsem ho tvrdě. „Tisíce let nám vyčítáte barbarství a sami jste ještě horší. Věřit vašim slibům by bylo stejně nejisté.“

„Proč tedy ty nabídky k jednání?“ ušklíbl se jízlivě.

„Trochu jste nás od barbarství vychovali,“ odtušil jsem. „Považujeme za barbarské vyvraždit civilizaci a nedat jí možnost jednání. Vy jste to tak dělali, my jsme trochu menší barbaři, dáváme vám aspoň jakousi šanci. I když, přiznám to, očekávali jsme, že necouvnete – a přáli jsme si to.“

„Správně jste očekávali,“ vybuchl. „Kdybychom se vám vzdali, přidali by se k vám další a to by nedopadlo dobře.“

„Naopak,“ řekl jsem. „Nevedlo se nám dobře, když jste byli jedinými vládci vesmíru. Nejen nám pozemšťanům, ale nikomu. Nedávno jsme jednali se žabomedvídky Firhoďeg. Slíbili nám, že se vás pokusí přemluvit...“

„Kdyby bylo po jejich, museli bychom ustoupit kdejaké špíně,“ zavrčel. „Jejich snahy o mír už známe. Vyhodili jsme je, hned jak nás požádali o slyšení.“

„To je dobře,“ řekl jsem spokojeně. „Aspoň vědí, že s vámi není řeč.“

„Nebýt jejich starodávného přátelství, dávno bychom je skřípli také,“ řekl Vaguh. „Naštěstí se jich nikdo bát nemusí. Jsou to perfektní biologové, ale jinak nekňubové, že jim rovno není.“

Odvrátil se ode mě a s někým telepaticky jednal. Nepodnikal jsem nic. Žabomedvídci to tedy zkusili, ale neuspěli a dobře, že už tu nebyli. Hodinky tvrdily, že lhůta je už skoro čtvrt hodiny pryč. Teď už by měla být Faifra zaměřená naší lodí, pokud se někde nezdržela. Kdyby byla zničená, tím by se už jistě vítězně pochlubili...

„Ale co ty?“ zkusil to jinak. „Můžeš pořád ještě promluvit s vašimi...“

„Pokud mi umožníte spojit se s nimi,“ řekl jsem, „vyřídím jim, aby na nic nečekali.“

„Pak tě tady ale potká stejný osud, jako chystáte nám,“ zastrašoval mě.

„Chystáte nám snad vy něco lepšího?“ odsekl jsem.

„Ale přece jen...“

„Myslím, že lhůta už vypršela,“ řekl jsem tak lhostejně, jak to šlo. Kdybych mluvil, hlas by se mi určitě třásl, ale při telepatické řeči to nebylo tak znát.

„My už jsme s tvými kamarády jednali,“ řekl náhle ledově. „Tvým jménem, pomocí telepatie. Máte ale dohodnutá nějaká hesla, která jsme neznali. Nedokázali jsme na ně správně odpovědět, takže pochopili, že to nejsi ty.“

„Hesla?“ usmál jsem se. „Jaká hesla? Nemáme nic dohodnutého. Samotného by mě zajímalo, jaká hesla by po mně mohli chtít.“

„Chtěli po tobě něco vědět o dárečku od Noachiho, ale když jsi jim neodpověděl, přerušili spojení,“ vykládal mi škodolibě.

„Dáreček od Noachiho,“ opakoval jsem po něm bezmyšlenkovitě.

To bylo opravdu určené pro mě, došlo mi. Ačkoliv, ochranná bublina mě nezachrání, až se pode mnou planeta roztrhne na kusy. Mohla by mi prodloužit život sotva o pár vteřin. Až se Faifra začne rozpadat, bude to provázené velkým zrychlením, viděl jsem ty příšerné obrazy rozpadajícího se měsíce Tlyšoj. I kdyby se bublina zakotvila do těch nejpevnějších skal, zrychlení mě o její stěny rozdrtí. Pak se nejspíš vyrve ze základu, ale bude v ní se mnou uzavřeno několik desítek tun skal a všechno se roztočí – ne, takový kulový mlýn se nedá přežít. Mohli to ale správně použít jako test, zda mluví skutečně se mnou. Jistě bych na jejich narážku odpověděl tak, aby mě poznali. Zuazru se rozhodli vzít si jen můj hlas, dobře, že jim na to nikdo neskočil.

„Hoši nejsou tak hloupí, jak jste doufali,“ řekl jsem se zadostiučiněním. „Dáreček od Noachiho není žádné předem dohodnuté heslo, ale dobře je to napadlo, nikdo jiný než já a Noachi neví, co jsem vlastně od něho dostal.“

„Tobě to ještě nedošlo?“ sděloval mi skoro spokojeně. „Tvoji kamarádi na tebe kašlou! Volali jsme jim pak znovu, ale už všechno blokují! Tobě to nevadí?“

„To je v pořádku,“ řekl jsem. „Pochopili, že jednání skončilo. Mělo mi to dojít také a dřív. Nechce se mi umírat, ale když už, ať to jde aspoň rychle. A ono to rychlé bude...“

„Cože?“ zařval na mě svou telepatií, div mi nepraskla hlava. Zalehlo mi také v uších, ačkoliv by na ně telepatie neměla mít vliv. „Vážně očekáváš, že tu s námi zhebneš?“

„Očekávám,“ ujistil jsem ho. „Na jednání jste měli času dost. Všechen jste promrhali a teď už s vámi nikdo jednat nebude.“

„Poslyš, zastavte to!“ dorážel na mě Vaguh. „Umožníme ti ještě jedno spojení...“

„Divil bych se, kdyby nějaké fungovalo,“ řekl jsem. „Vaše poslední příležitost byla, když jste se pokoušeli zneužít k jednání můj hlas.“

Opět jsem musel polknout, abych si uvolnil zalehlé uši, zatím se ale nic zlého nedělo. Půda se mi pod nohama ani nepohnula, ale zřejmě došlo na řeči starého prašamana Ra. Když jedna strana trvá na vyhlazovací válce, musí ji přijmout i druhá. Až to začne, říkal jsem si, bude to apokalypsa.

Stranou se nakrátko objevil velký teleport a vyvalil se z něho další kovový rendlík. Zuazrové své obrněné stroje neopouštěli ani ve svém světě. I na Zemi se už někteří lidé nedovedou pohybovat jinak, než v autech. Pomalu se těm bečkám tuku přibližujeme.

„Nedovedeš ho pořádně zmáčknout?“ rozkřikl se příchozí na Vaguha.

„Zkouším to,“ bránil se Vaguh.

„Ti červi na nás zaútočili!“ pokračoval příchozí. „Na Faifru najíždí jejich loď. Jen jedna, ale superlasery ji nedokázaly rozstřílet a všechny ochranné lodě explodovaly. Něco extrémně silného ji chrání. Ještě nestřílejí, ale už jsou bezpečně na dostřel a bude trvat několik hodin, než sem z Belfge dorazí Flotila.“

„Ale co s tím má dělat tenhle?“ nechápal Vaguh. „Je to nejspíš jejich obětovaný vyjednavač, sám najisto počítá s tím, že za chvíli zemře! Očividně nemá pravomoc zastavit jejich útok, nemá pro nás žádnou cenu, chápeš to, Fabtafe?“

„Měl by se trochu snažit,“ řekl ledově Fabtaf. „Oni zřejmě neútočí pomocí nějakých ubohých barbarských bomb. To ostatně Chetutál od začátku popírá, podle něho se k nám teleporty absolutně nic dostat nemůže. Hrozí nám ta loď! Je silnější než naše lodě. A tenhle červ to jistě dobře ví!“

„Jistěže to vím,“ odpověděl jsem mu. „Dali jsme vám do poslední chvíle příležitost k jednání, ale teď už je pozdě a každým okamžikem nastane konec.“

„Ještě máme štíty!“ zařval na mě Fabtaf. „Ty také něco zachytí!“

„Pomohou vám asi stejně jako vašim lodím,“ ujistil jsem ho suše.

Opět jsem musel polknout. Co se to děje? Ale především, proč se neděje, co jsem čekal?

„Ty červe, vážně si myslíš, že budeš mít tu čest umírat spolu s námi?“ zařval na mě vztekle Fabtaf. „I kdyby to vaše loď dokázala, ačkoliv sama na nic pořádného nemůže stačit, i když je dost silná, ty rozhodně nebudeš mít potěšení vidět umírat jediného z nás! Rozkrájíme tě na nudličky, ale i rozkrájený budeš žít dost dlouho, aby sis svoji smrt pořádně vychutnal!“

Asi jsem zbledl, ale naštěstí to nemohlo rozhodovat, beztak to ve skafandru nemohlo být znát. A navíc, cožpak se tihle bohové vyznali v lidských citech?

Fabtafovi se ale podařilo zabrnkat na mé slabé místo. Už jsem se vnitřně smířil s tím, že mi nikdo nepomůže, ale doufal jsem, že smrt přijde naráz. Ani nemrknu – a konec. Dlouhého umírání v bolestech jsem se ale bál a to mi právě teď tahle bečka slibovala.

Neměl jsem ale holé ruce, jak si jistě mysleli. Měl jsem Noachiho dáreček, osobní ochranné pole. Nemohlo mě zachránit při zkáze planety, ale mohlo mi zajistit milosrdnější smrt, rozhodně ne tak krutou, jakou mi chystali tihle.

A tohle vědomí mi pomohlo vrátit klid, aspoň navenek.

„Viděl jsem zblízka umírat Praoruse,“ odtušil jsem. „Kapitán Suxirr vám jistě potvrdí, že jsem viděl smrt třiceti vašich kapitánů na palubě svých lodí, když jsme je ničili. Velice snadno, jak vám Suxirr dosvědčil. Nehraje roli, jestli vás uvidím zahynout o dva více nebo méně. Už to, co jsem zažil, stálo za to. Vy se utěšujete, že naše loď sama na nic nestačí? Váš pocit nedotknutelnosti je váš největší omyl! Jedna jediná naše loď dokáže, aby vám Faifra explodovala pod nohama!“

„Explodovala pod nohama?“ zaječel Vaguh.

„Ano,“ ujistil jsem ho pomstychtivě. „Naše zbraně neútočí do štítů, ale vyvolávají exploze zevnitř! Proto jim neodolala žádná vaše loď, ačkoliv je chránily tak skvělé štíty.“

„Lodě snad, ale planeta...“

„Dužurizové byli svědky pokusu, kdy jsme roztrhali na kusy měsíc Tlyšoj,“ řekl jsem se zadostiučiněním. „Uklidnili jsme je, že to bylo ve vaší režii. Když to ale řekli Praorusovi, pochopil, že jsme tu zbraň zkoušeli bez vás. Proto nás napadl a proto zemřel. Kdyby vám to sdělil, asi byste jednali jinak. Možná byste couvli. Naštěstí jste necouvli, takže zemřete.“

„Ty ale zemřeš dřív!“ zaječel Fabtaf.

Náraz zvuku mě povalil na zem. Fabtaf naštěstí netušil, co už Praorus nikomu nestihl sdělit. Obojek, pro jiné pozemšťany smrtící, mě nezabil, přinejmenším ne okamžitě. Vydržel jsem, ještě v pádu zapnul Noachiho generátor a přerušil tím Fabtafovo smrtící působení.

Opět jsem vstal. Zvuky ke mně do bubliny nepronikaly, ani telepatii jsem nevnímal tak silně. Bublina byla těsná, nemohl jsem ani rozpažit, hned jsem narazil na její hladký obal. Před útoky těch dvou mě ale zachránila. Hlava mi třeštila, ale přežil jsem to. Dobrá, budu své poslední okamžiky před nimi ještě chvíli bránit, i když se vlastnímu osudu neubráním.

„Ty červe, ty ještě žiješ?“ vřeštěl na mě telepaticky Fabtaf.

„Žiju,“ souhlasil jsem. Musel jsem svou telepatii vysílat hodně silně, aby mě vnímali, bublina tlumila všechno, ale pochopili mě správně.

„Tvrdil jsi ale, že zemřeš!“ vyčetl mi Vaguh.

„Až nám Faifra exploduje pod nohama,“ vmetl jsem do jejich beztvářností. „Tomu už nezabráním. Ale vy dva mě nezabijete! Na vás ještě Noachiho dáreček stačí.“

„Noachiho dáreček!“ zaječel Vaguh. „To je to, co ti chtěli říci?“

„Použili to nejspíš, jen aby se ujistili, zda s nimi mluvím já sám, nebo se je snažíte oklamat,“ ujistil jsem je. „Naštěstí jste o tom nevěděli, proto jste je neoklamali.“

V té chvíli se šikmo nad námi zajiskřilo.

Spatřil jsem, jak se z vrcholku velehory, odhadem deset kilometrů od nás, rozstříkl do všech stran vodopád ledu, kamení a skal. Jako kdyby nahoře vybuchlo několik těžkých bomb. Půda se mi zachvěla pod nohami, ano, ale na zemětřesení to bylo příliš slabé. Zarazilo mě to ale, neodpovídalo to vůbec mému očekávání. Trhání planety na kusy mělo být doprovázené větší katastrofou!

Stál jsem nepohnutě ve své bublině a pozoroval ty dva Zuazru. Očividně se o cosi snažili, ale nevnímal jsem je dost silně, abych pochopil, co je jejich cílem. Zřejmě toho nedosáhli, zato se opět zachvěla velehora a z jejího vrcholku se rozlétl do stran další déšť ledu a kamení.

„Nefungují nám teleporty!“ ječel Vaguh telepaticky na Fabtafa.

„To je dobře,“ odtušil jsem suše. „Aspoň nikam neutečete.“

„Ty víš, co se bude dít?“ optal se mě Vaguh.

„To je jen začátek,“ ujišťoval jsem ho. „Pravého pekla se ale dočkáte už brzy.“

„Ale ty také zhebneš!“ chytal se toho jako stébla.

„Také,“ přikývl jsem. „Ale až po vás. Budu mít obrovské potěšení vidět vaši smrt.“

„Zhebni teď hned!“ zařval Fabtaf. Spatřil jsem na jeho místě ohnivou kouli, sotva jsem stačil mrknout – ale víc se nestalo. Fabtaf stál dál, já také. Ať použil zbraň jakou chtěl, neuspěl. Laserové ani mechanické zbraně neměly skrz pole peprycho potřebné účinky.

Vodopád kamení padající z vrcholku hory tentokrát nebyl ojedinělý jako předchozí. Kamení doprovázené mračnem prachu se valilo dolů jako kamenná řeka. Otřesy se přenášely skalami až ke mně, sotva jsem se držel na nohou. Vrcholek velehory se začal snižovat. Když byl na úrovni dalšího vrcholu, vystříkly i tam do všech stran kameny a obě hory se začaly hroutit.

Teď se k nim přidaly další gejzíry skal. A stranou další.

Pochopil jsem to. Apokalypsa už začala! Naše loď ale zavrhla plán roztrhnout planetu zevnitř. Místo toho vytvořila kolem Faifry kulovitou blánu pole a začala zmenšovat její poloměr, až vznikl gigantický neviditelný lis. Zpočátku se to ani moc neprojevovalo. Dokud bublina stlačovala horní řídké vrstvy atmosféry, pomalu narůstal tlak vzduchu, ale když se dotkla vrcholků hor, začala je nezadržitelně drtit. Nemohly jí odolat ani nejtvrdší horniny. Kdekoli tlak přestoupil mez jejich pevnosti, vystřelily do stran nové kamenné gejzíry.

Sem do údolí zatím zkáza nedosahovala, ale výška hor teď klesala rychle. Kamenné laviny se valily po úbočích, strhávaly s sebou stromy a zasypávaly horské průsmyky. Až se pole dotkne mořské hladiny, vytlačí mořskou vodu na pevninu a nažene ji do všech dutin, ale ke zkáze asi dojde dřív, ani vzduch se nedá stlačovat donekonečna.

Oba Zuazru už asi také pochopili, co se děje. Tady, co jsme stáli, to nevypadalo katastroficky. Zmizely dokonce ojedinělé mraky a slunce svítilo naplno dál, ale museli by být příliš nechápaví, aby tu hrůzu nepochopili.

Vrhli se ke mně se svými samohybnými kastroly, ale protáhlá bublina mě před nimi chránila dostatečně. Ani se nepohnula, když do ní narazily, ačkoliv jejich nájezd vypadal nebezpečně, takže jsem krátce před ním reflexivně zvedl ruce a zavřel oči. Zarazili se ale o mé neviditelné pole a jejich vozidla odskočila nazpět, Fabtafovo navíc pěkně pomačkané.

„Máte to marné,“ vysmíval jsem se jim. „Tohle je silnější než vaše rendlíky.“

Vzápětí do mě oba spustili kanonádu ze všech zbraní, které měli po ruce.

Marně. Trochu jsem přitom leknutím mrkal, světelné efekty za to stály, ale nic víc se nedělo. Pole redukovalo i světlo lépe než exponenciálně, neměli prostě šanci. Ani mě pořádně neoslnili.

„Ty červe, žížalo, bastarde!“ ječeli teď už oba. „Zhebni!“

„Vaše zbožná přání ještě nemíním vyslyšet,“ opáčil jsem telepaticky už zase klidně. „Počkám si, až vám nebe spadne na hlavy a udělá z vás dvě slisované hromádky hnoje.“

„Tebe to přece také slisuje!“ ječel Vaguh.

„Ale až po vás dvou, vážení,“ odtušil jsem zdvořile.

Mimo moji bublinu zřejmě tlak narůstal rychle, ale dokud působil jako hydrostatický, oba mu odolávali. Nevydržely to ale jejich samohyby. Oba pekáče začaly jiskřit, pak se z nich začalo kouřit a vyšlehly plameny, nezbylo jim než vyskočit, aby neuhořeli. Stáli teď proti mně beze zbraní, dvě obrovské, tučné zelené bečky, marně se snažící dosáhnout na mne skrz moji bublinu.

Stromy na nepříliš vysokém vršku sotva sto metrů od nás začaly náhle praskat. Drtící pole se do nich opřelo a ve vteřině z nich zbyla jen slisovaná hromádka třísek. Venku mimo bublinu to asi vyvolalo patřičné zvukové efekty, takže se tam oba prudce ohlédli.

„Už je to tady,“ řekl jsem skoro spokojeně. „Chtěli jste válku, máte ji mít! Aspoň jednou si sami vychutnáte, co jste dělali jiným!“

Vršek zlatého paláce se začal bortit jako hračka pod nohou neskutečně velkého slona. Zlaté kupole se propadaly, stěny se tlakem kroutily. Skvělý zářící palác z tisíce a jedné noci se rychle změnil v hromádku pokroucených zlatých plechů. Už se tam nikdy nepodívám, ale nepodívá se tam už nikdo, nemám komu závidět.

Pak se na nás přivalila vlna hlíny z okolních drcených kopců. Oba Zuazru začali ječet děsem. Úplně ztratili hlavu, ale neměli kam utéci. Nevysoké kopce se rozsýpaly, hlína se z nich valila na všechny strany. Zhroucený palác pro ni nebyl překážkou, převalila se přes jeho zbytky a zasypala je. Jas zlata potemněl, pohasl. Teď se hlína valila na nás jako nezadržitelná lavina.

Z valící se hlíny se náhle vykutálel velký balvan a děsivou silou smetl Fabtafa. Než jsem stihl zamrkat, jeho žokovité tělo úplně rozmetal a proud hlíny jeho zbytky okamžitě pohřbil.

„Nééé!“ ječel Vaguh. Hlína ho přitiskla k mé bublině. Jako kdyby se opíral o sklo, žádné tam ale nebylo. Viděl neslavný konec šéfa své civilizace a došlo mu, že je teď na řadě on. Hlína nás oba překryla, brzy byla napěchovaná všude, jen nahoře chvilku svítilo světélko, jak špička mé elipsoidní bubliny vyčnívala z valící se tekuté hlíny.

„Proč jste se nechtěli dohodnout?“ díval jsem se na Vaguha zblízka.

Svítilna mého skafandru se rozsvítila sama, jakmile nás hlína překryla, viděl jsem jen jeho tři oči, přitisknuté k poli tak silně, až se úplně zploštily, ale nejspíš i jeho trochu chránila.

„Zastav to, zastav to, zastav to...“ ječel telepaticky Vaguh, šílící strachem.

Už se nemohl ani pohybovat, hlína ho tiskla a dusila.

„Nemohu to zastavit,“ odtušil jsem. „Také zemřu, jen o trochu později než vy. Tohle jste nám přece chystali, jenže to postihlo vás. Vaše vina!“

„Stejně chcípnete!“ zachrčel. „Všichni! Všichni chcípnete...!“

V té chvíli zřejmě venku skokem stoupl tlak a vymačkal z jeho těla zelenohnědou tekutinu. Jeho telepatický jekot umlkl a otevřené oči, přitisknuté na průhledné pole, zešedly.

V té chvíli už určitě nebylo mnoho Vládců naživu. Ve své elipsoidní bublině pole jsem byl sám, zaživa pohřben pod tunami hlíny a kamene.

Errata:

10.08.2021 21:16