Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sonáta pro zombii

Zaživa pohřben...

Stalo se, co se muselo stát, nikdo nemůže mít štěstí pořád. Věděl jsem, že jednání s Vládci má do procházky růžovou zahradou daleko, ale znovu a znovu jsem chodil vyjednávat a jednou se ucho utrhnout muselo. Kdyby ne tohle, mohlo se stát něco horšího. A kdyby ne mně, tak jinému.

Krátké spojení kdesi v mozku mi zavelelo vypnout ochranné pole. Nechat se rozdrtit by bylo aspoň rychlé. Okamžitě se ale ve mně zvedla vlna odporu a hnusu. Světlo skafandru slabě ozařovalo hnědozelenou nechutnou kaši, kde se o ochranné pole opíraly žalostné zbytky Vaguha. Pomyšlení, že mě rozdrtí zrovna jeho pozůstatky, účinně odehnaly pokušení skončit všechno naráz.

Posadil jsem se, jak to ve skafandru šlo a opřel se zády o hladké pole na opačné straně proti Vaguhovým zbytkům. Bude to tedy pomalejší, uvědomoval jsem si. Pomalejší a strašnější. Energie mi nakonec stejně dojde, ochranné pole se vypne, tuny hlíny a kamení mě zavalí a moje pozůstatky se neodvratně smíchají se zbytky obou Vládců. Hned nebo později, je to snad jedno, přesvědčoval jsem se logicky, ale marně. Hnus byl silnější.

Množství vzduchu uzavřené spolu se mnou v bublině nebylo velké, stačilo by mi sotva na pár minut. Skafandr měl zásoby větší, ale také časově omezené. Nicméně jsem rozhodnutí odložil. Na smrt je vždycky času dost. Vypnul jsem i světlo. Nic neušetřím, svítilna má jiný zdroj než ochranné pole, ale potmě jsem aspoň neměl před očima zbytky Vaguha.

Chvění pode mnou neustávalo. Drcení planety zřejmě pokračovalo, ale tady byla tma a ticho. Ochranné pole zasypané vrstvou hlíny většinu zvuků spolehlivě pohltilo. Jen podklad skal se chvěl, ale teď jako kdyby to přicházelo z větší dálky. Mohl jsem jen tušit, co se kde děje. Někde se ještě lisují hory, jinde se vytlačuje voda z moří na pevniny. Za ochranným polem je už teď příšerný tlak, žádný sebevíce chráněný podzemní kryt to nevydrží. Odolá jen peprycho, které tu nikdo nezná.

Uvažoval jsem, co se stane, až drtící lis poklesne k vrcholku mé protáhlé bubliny. Setkají se tu rovnocenné síly, ale bublina i se mnou může ještě klesat. Zamáčkne ji to hlouběji do skalnatého podkladu? Na okamžik jsem si rozsvítil, abych se ujistil, že se to neděje. Úroveň terénu fixovaná v mé bublině odpovídala úrovni okolí, i když všechno dávno překryly další vrstvy. Horotvorné procesy teď všude nivelizovaly hory s údolími...

Jestlipak ti v lodi o mě vědí? Co Kusulty? Ví o tom, že tu drtí kamaráda?

Možná aspoň on tuší, že tu někde jsem, ale nesmí ponechat Vládcům příležitost k obraně ani k útěku teleporty na Belfge. Kolik jich to stihlo, dříve než tlak rozdrtil všechna vahajhí? Mnoho jich asi nebylo. Ti dva, které jsem viděl zahynout, dřív než ostatní věděli co se děje, ale ani oni nestihli na svou záchranu nic podniknout. Na Belfge nejspíš budou jen posádky doků a pár kapitánů lodí.

Kolik Vládců dnes zahynulo? Viděl jsem dva, ale Vaguh hovořil o milionu. Na celou planetu to nebylo mnoho. Vládcové si dopřávali pohodlí, každý měl čistě pro sebe veliký kus pevniny, měli tu rozsáhlé zlaté paláce... ačkoliv, zlato je efektní kov, nerezaví a má příjemnou barvu. To je jejich věc, z čeho si staví obydlí, proč ne? Byly tu i jiné bytosti? Možná pár dužurizů, ačkoliv asi ne, to by o nich dužurizové věděli. Ani oni přece nevěděli, kde Faifra je. Byli tu nejspíš jen samotní Zuazru. Těch není škoda po tom, co podobně vyvraždili nejméně tři jiné světy.

Napadlo mě, že teď vlastně i my pozemšťané máme na svědomí vyvraždění světa a úplnou genocidu jedné rasy. Ano, ale nám od nich hrozilo totéž. Je to srovnatelné se zabitím ozbrojeného protivníka v sebeobraně... i když ve větším. Zuazru nikdy v takovém ohrožení nejednali. Nebo si vážně mysleli, že je ohrožují i ti dobrosrdeční borovochglové?

Chvění skal pode mnou pokračovalo, ale bylo teď slabší. Kolem už zřejmě pole tvrdě dosedlo na samotný masivní podklad pevniny, všechno bylo znivelizované, nebylo už co bořit.

Jak dlouho vlastně budou planetu drtit? Nejspíš tak dlouho, aby to nikdo nepřežil.

Fabtaf něco říkal o Flotile, která sem míří z Belfge. Až se tu objeví, bude jí muset naše loď čelit. Ačkoliv, nemusí uvolnit drtící lis ani pak, generátorů má přece víc. Jedním se bude chránit, druhým může dál svírat Faifru, dalšími menšími likvidovat útočící lodě Flotily. Pak se jistě vypraví proti Belfge, aby naši rebelii dokončila a Faifra za ní zůstane pustá. Napadlo mě, že je teď srovnaná podle vodováhy podobně jako Zuazru. Možná ji časem osídlí. Postaví tu několik desítek magických center vahajhí, rozparcelují povrch na ybipy. Kolonisté nebudou nic tušit o hrobech, skrývajících se pod povrchem. A i kdyby tušili, nechají mrtvé spát. Civilizace využívající vahajhí nepotřebuje pod zemí dolovat nerosty a zbytky rozdrcených Vládců budou nerušeně celé věky kamenět. Já ve svém skafandru pochopitelně s nimi.

Zajímavé bylo, jak klidně jsem o tom uvažoval. Ne že bych vůbec nepociťoval strach, ale po několika psychických nárazech jsem si připadal v relativním klidu. Nejprve mě psychorezonanční útok Fabtafa donutil zapnout ochranné pole a právě to mě zachránilo před hrůzou z vědomí drtícího lisu. Smrt obou Vládců mi také dala jakési zadostiučinění. Hnus ze zelenohnědé kaše za polem mi zabránil pole vypnout, ale smrt rozdrcením tím ustoupila smrti z otravy vydýchaným vzduchem, až spotřebuji zásoby. Nevěděl jsem, jak dlouho mi ještě vystačí a to bylo dobře, asi bych pak pořád jen sledoval, jak se tenčí. Až to naposledy cvakne, bude konec. Teoreticky bych si pomohl sundáním skafandru, kolem mě bude pořád ta původní zásoba vzduchu, uzavřená polem ještě před zkázou. Ta ale jistě dlouho nevystačí.

Co teď budu dělat? Jakákoliv činnost neměla smysl. Chodit dokolečka kolem osy elipsoidu? Nesmysl. Pokud se mi nepodaří část zbývajícího času prospat, dalo se tu jedině tiše přemýšlet. Ale zkuste usnout v cele smrti, když víte, že máte brzy ráno popravu! Vězňové mívají větší prostor než já, i v celách smrti mohou přemýšlet o útěku, ale o čem budu přemýšlet já? Cokoliv vymyslím, bude tak jako tak ztraceno. Mám vlastně jedinou možnost, obrátit se k minulosti a vzpomínat.

Když se to tak vezme, stačil jsem si na Zuazru udělat jméno. Někteří měli výhodu, přišli už ze Země jako známí géniové, ale já s Petrou jsme se tam dostali jen jako přívažek Adélky. Říkalo se o nás, to jsou rodiče té šikovné holčičky. Jonathan Swift zahynul v sondě, ale všichni ho znají jako autora Gullivera, Mozart by si také vystačil se svou pozemskou slávou. Mně si asi budou pamatovat pro nápad s trháním planet a především lodí. Nápad, který zdecimoval Flotily Vládců. Nic víc, ale není to na psychickou třídu pět mínus dost?

Pokoušel jsem se vzpomínat na Adélku a Petru. Ty už teď jistě věří, že jsem mrtvý. Vzpomněl jsem si i na bývalé kamarády, kteří odmítli spolupráci a zůstali na Zemi. Jestli si na mě vzpomenou? Ale i kdyby, pak určitě ne v dobrém. Až se dozvědí, jak jsem skončil, budou mít pyšný pocit pravdy, oni to přece věděli... Až ale zmizí z našeho světa oni, neštěkne po nich pes. To už je lepší tohle.

Vzpomínal jsem také na Zem. Vlastně jsem měl štěstí, podíval jsem se tam, v Praze jsem si zalétal nad střechami domů... Ani jsem to nemusel skrývat, jako všichni přede mnou, kolik lidí to vidělo? A co Zamolxis velikosti pantera? Těch pár okamžiků za to jistě stálo. Vzpomínat na dobu, kdy jsem ještě na Zemi jako inženýr chodil do nesmyslné, malicherné práce? To už vážně neumím než přejít s úsměvem. A pozemské starosti? Dá se na žabomyší války politiků vzpomínat jinak než s hlubokým pohrdáním? Ačkoliv, s tím bude ještě práce!

Vzpomínal jsem ještě na pár příbuzných. Neměl jsem jít spíše za nimi než za spolužáky? Ale dopadlo by to lépe? O tom by se dalo úspěšně pochybovat. Jak to říkala Zamolxis? My lidé jsme se přírodě moc nepovedli... možná měla pravdu, ale její vlastní tvůrci byli ještě horší kvítka.

Nezbude nám nic jiného než spokojit se lidmi takovými, jací jsou?

Ba ne, říkal jsem si, s lidmi se musí něco stát. Především s lidmi! Bude to velice zajímavé, ale toho už se nezúčastním. Škoda.

Houpavý pocit, podobný pocitu ve výtahu. Jako kdyby se mnou všechno jelo dolů. Rychle jsem zapnul svítilnu, ale bublina se mnou neklesala. Zelený pruh, obarvený zbytky rozdrceného Vaguha, byl asi o deset centimetrů výš a hlína pod ním měla světlejší barvu. Deset centimetrů je ovšem prkotina a moje pocity klesání byly asi falešné. Ledaže by klesala celá pevnina. Ano, ale kam? To je snad nesmysl.

Přemýšlení v naprosté tmě neunavuje, ale přece jen... Po několika hodinách jsem prostě usnul jako špalek, nerušilo mě ani slabé syčení vzduchu, probíhajícího čistícími filtry skafandru.

Tak jak jsem si přál hned zpočátku.

Probudil jsem se neurvalým nárazem.

Chvíli jsem nechápavě civěl do tmy. Ve snu jsem se s někým o cosi přetahoval, ale zapomněl jsem už s kým a proč. Teď jsem si nemohl uvědomit, kde jsem.

V té chvíli mě opět cosi praštilo do prsou. Dal jsem tam ruku, ale pocítil jsem jen tvrdý krunýř skafandru. Ležel na mně nepříliš velký kámen a nějaká hlína.

Vyskočil jsem a rozsvítil.

Na dně mé bubliny bylo po kotníky vody, ani jsem ji předtím nevnímal. Na jedné straně byla zbarvená do hnědozelena, zřejmě od zbytků Vaguha. Otřásl jsem se hnusem.

V té chvíli vedle mě žbluňkl další kámen a následovala sprška vody.

Rychle jsem zkontroloval Noachiho dárek, osobní generátor ochranného pole. Byl vypnutý. Atalnea tam mělo být na několik dní, nejspíš jsem pole ve spánku vypnul. Nezavalila mě ale hlína, jak jsem najisto očekával. Dalo se to pochopit jen tak, že drtící lis skončil, ale hlína si i po vypnutí mé bubliny zachovávala tvar, v jakém byla upěchovaná.

Jsem teď na dně jeskyně, či spíše – hrobky.

Má ochranná bublina byla úzká, ale vysoká. Pokusil jsem se posvítit si nahoru, ale svítilna až tam nedosvítila. Nahoře byla tma. Z té tmy na mě dolů padala hlína, občas nějaký kámen, případně na mě chrstla voda. Asi tam vznikl nový podzemní pramen a teď se na mě prokutává hlínou.

Mohu si tedy škrtnout rozdrcení tunami hlíny a kamene. Toto nebezpečí mi zřejmě nehrozí, místo toho se objevilo jiné, utopení. Až se sem voda provalí, zatopí mě. Bude to vlastně totéž, jen se sníží množství vzduchu, které ještě mohu vydýchat. Zůstane mi už jen zbytek zásob skafandru. I tak je divné, že ještě dýchám. Tyhle skafandry vymysleli pro lidi dávno před stavbou Egyptských pyramid žabomedvídci Firhoďeg. Nikdo nepamatuje, že by je kdy lidé použili, ale udělané byly dobře. Už kolik hodin dýchám ze zásob a pořád mám dojem svěžesti.

Voda padala shora stále častěji a ve větších vlnách. Občas ji doprovázel kámen, většinou také nějaká hlína. Netrvalo dlouho a měl jsem vody po pás a hlína se na dně změnila ve vrstvu bahna. Spát už jsem nemohl, kdo by to za těchto podmínek dokázal? Uvažoval jsem, co dál. Vzpomněl jsem si na záběry ze starých filmů o potápějících se lodích, kde lidé uvěznění v podpalubí mávali marně rukama skrz mříže na ty venku, ale ti jim pomoci nemohli. Já jsem teď vlastně v takové potopené lodi, ale proti těm lidem mám výhodu, dokud mi skafandr dává vzduch, budu naživu.

Voda mi brzy dosáhla až k bradě, ale v té chvíli jsem pocítil, že plavu. Skafandr byl poměrně lehký, plaval s čelním sklem nad hladinou. Spíš bych měl problém dostat se na dno. Jako kluk jsem si při potápění dával do plavek pořádný kámen, abych se příliš neunavil, než se propracuji na dno. Pak stačilo kámen vyhodit a jel jsem nahoru jako torpédo. Na dno jsem teď nepotřeboval, co tam? Spíš jsem se obával, co bude nahoře, kde se bude elipsoid zužovat. Někde odtud se sem valila voda, teď už to nebyly ojedinělé vlny, chlístalo to na mě jako z požární hadice.

A náhle mi až zatrnulo.

Malý bod, který mi nahoře zasvítil do očí, byla totiž hvězda.

Můj ochranný elipsoid se opřel o drtící lis pole, ale nepovolil. Pole kolem něho nedokázalo zhutnit hlínu do podoby betonu, ale dost na to, aby se samovolně nesunula.

Teď tam ale byla voda, nebyl to zřejmě podzemní pramen, ale nějaká nová řeka, nebo snad okraj čerstvě vzniklého moře, kdoví co ta drtička provedla s geologickou stavbou planety. Byl tam ale otvor, východ z hrobky.

Do této chvíle jsem měl jen jedinou vyhlídku, ne tak vábnou, abych pospíchal. Teď se ale tím nepatrným bliknutím objevila jiná. Popoháněl jsem vlny, aby šplíchaly rychleji a rychleji. Čím výše jsem stoupal, tím blíž jsem byl hornímu okraji této studny.

Co tam ale bude? Neměl bych si dělat iluze. Bude tam planeta srovnaná se zemí, rovná jako podnos, bez jediné hory, bez jediné rostliny. Na přežití nenajdu nic než trochu vzduchu a vody. Ale bylo by to o nějakých pár procent lepší než čekat na smrt v těsné hrobce!

Voda nahoře ale zřejmě stoupala, protože se valila stále větším proudem. Strhávala s sebou hlínu a kameny. Tím lépe, aspoň se otvor nahoře rozšíří. Elipsoid se ale neúprosně zužoval. Brzy jsem si připadal jako v továrním komíně, pak to byla kanalizační trubka. Hrabal jsem kolem rukama nohama, zvětšoval jsem tu úzkou jámu, jak to šlo. Pole se naštěstí zastavilo o moji bublinu, hlína tu nebyla příliš uválcovaná. Díky tomu jsem se propracovával výš a výš, ačkoliv voda stoupala ještě rychleji, takže mi brzy sahala nad hlavu a já jsem viděl jen kalné bahno, slabě osvětlené svítilnou.

Pak se nade mnou utrhl velký kus hlíny, srazil mě prudce dolů, ale ve vodě se rozdrobil jako fůra písku a já jsem vyplul aspoň o dva metry výš. Zalilo mě jasné světlo. Nade mnou byl jasný den.

Jak to, že jsem před chvilinkou viděl hvězdu?

Vlastně to je v pořádku! Hvězdy můžete vidět i ve dne, pokud jste na dně hluboké studny!

Plaval jsem na dně asi dva metry hlubokého bazénku, přes jehož okraj se stále přelévala voda a stoupala. Ještě chvíli – a budu na okolní úrovni.

Teď už jsem cítil, že mi je zase hej. Byl jsem nahoře a volný. Hluboko pode mnou ležely na dně studny zbytky obou Vládců, ale teď už to byla jen jejich hrobka, ne moje!

Voda stoupala rychle a nakonec se přelila a srovnala hladiny.

To už jsem se zachytil okraje a pokusil se vylézt ven. Nejprve se pode mnou kus hlíny utrhl, ale pak jsem se zachytil a konečně jsem stál na nohou.

Až teď jsem se mohl rozhlédnout kolem sebe.

Stál jsem na nepatrném ostrůvku, vyčnívajícím sotva půl metru z hladiny oceánu, čeřenou jen nepatrnými vlnkami.

Byl ale všude.

Od obzoru k obzoru nic než moře.

Bylo to nakonec logické.

Srovnáte-li planetu podle vodováhy, dostanete všude moře. Kdybyste na Zemi všechny hory obrátili do moří, nastane totéž. Vody je na každé planetě dost, aby ji celou pokryla do značné výšky. Bylo spíš divné, že se tu zachoval tenhle ostrůvek. Moje bublina se tu asi postavila drtícímu lisu na odpor, jen proto tu vznikl. Bylo mi ale jasné, že nebude mít dlouhého trvání. Tvoří jej měkká hlína, žádné skály. Voda ji odplaví a pak už bude všude jen moře.

Dostal jsem se tedy z bláta do louže. Ačkoliv, po pravdě řečeno, ta louže mi byla milejší než bláto, ze kterého jsem se právě vyhrabal. Ta hrobka pode mnou byla podstatně nevlídnější. Lépe mi bude tady, i když tu není nic než vzduch a voda.

V moři obvykle bývají ryby, ale tady nejspíš nebudou. Drtící lis, který planetu takhle srovnal, vyhubil až na baktérie všechno živé na pevninách i v mořích. Kdybych si uvolnil skafandr a nadechl se okolního vzduchu, ucítím nejspíš strašlivý puch hniloby a rozkladu. Mělo by to pro mě jen jednu výhodu. Nebudou tu žraloci ani jiní mořští dravci. Nemusím se bát, že mě roztrhají.

Neseženu tu ale nic k jídlu a s vodou to také nebude slavné. Mořská voda se pít nedá a tahle bude navíc příšerně smrdět. Na moři můžete umřít žízní uprostřed obrovských plání vody. Ale to už je otázka delší doby, než jak to vypadalo v té hrobce. Navíc, tady nahoře už mohu doufat.

Doufat, ale v co?

Například, že někoho napadne podívat se sem a všimne si mě. To ale moc nadějně nevypadá. Naše loď srovnala Faifru se zemí. Nikdo to nepřežil, všude je oceán, všem je asi jasné, že ji těžko obnovíme. Faifra je mrtvá, nepoužitelná. O mé maličkosti věděli, ale když po skončení akce povrch zničeného světa prohlédli, což asi nebylo těžké, pod zemí mě ale přehlédli. Takže odletěli a nemají důvod se sem vracet. Být sám na mrtvém světě, bez možnosti dát o sobě vědět, není to tak příšerné jako být pohřben zaživa, ale o mnoho veselejší to není.

Co teď?

Moc toho na výběr nemám. Zkontrolovat skafandr a hotovo. Pořád ještě dýchám ze zásob? Mohl bych to snad ukončit.

Na chvilku jsem zkusil otevřít přední průhledné okénko skafandru, ale rychle jsem je zavřel. Už jsem se párkrát se svými odhady přepočítal, ale v otázce puchu ne. Hnilobný zápach se linul nad mořem, jako kdyby tu všude zahnívalo maso. Raději jsem opět přešel na dýchání ze zásob. Nemá smysl šetřit. Proč nedýchat svěží vzduch, dokud to jde? Nakonec mě to nemine, ale čím později, tím lépe. Jak dlouho mi ještě zásoby vydrží? Až dojdou, uvidíme.

Posadil jsem se na udusanou hlínu, která tvořila povrch ostrůvku. Mým největším problémem teď nebude vzduch, ale voda. Nedostatek jídla by mi mohl vadit až mnohem později, podstatně dřív zemřu žízní. Co vlastně mohu dělat? Signalizovat do kosmické lodi? Nepřichází v úvahu. Jednak tu nejspíš už dávno není, za druhé nemám čím. Sedět a čekat? To nebude žádná zábava, ale nic jiného na práci mít nebudu. Na placce, která si ani nezaslouží nazvat ostrůvkem, se nic dělat nedá.

Slunce se zatím vyšplhalo až nahoru. Do této chvíle mi mohlo být jedno, ve které části Faifry se nacházím, ale to se právě změnilo. Podle slunce visícího kolmo nade mnou jsem byl na rovníku. Naznačovalo to budoucí problémy s horkem. Velehory, které jsem viděl ještě nedávno, musely být hodně vysoké, když měly na vrcholcích led a sníh, ale teď neexistovaly a slunce pražilo. Skafandr se určitě snažil seč mohl, ale brzy mi v něm bylo horko k zalknutí. Bez něj bych ale byl na tom podstatně hůř, zlatí žabomedvídci, odvedli tenkrát perfektní práci.

Ještě šest hodin vedra, než se slunce skloní k obzoru. V noci si od horka odpočinu, ale teď mi nezbývá než vydržet.

Jak jsem se díval na moře, spatřil jsem na něm nějaký pohyb. Pozorněji jsem se tam zadíval, jestli se mi to nezdálo. Ale ne, něco tam opravdu plavalo. Byla to... byla to ploutev, ale musela být pořádná, přinejmenším jako od velryby. Jakému mořskému živočichu asi patřila? Že by pole, které namačkalo pevniny až pod povrch oceánů, ušetřilo mořské tvory? Vlastně by to tak mohlo být. Mořští tvorové, nejen ti hlubinní, jsou zvyklí na tlak. Pozemský vorvaň se dokáže potopit skoro do hloubky dvou kilometrů, kde tlak rozdrtí každou ponorku s výjimkou hlubinných batyskafů, jejichž malá přetlaková kabina má stěny silné jako nedobytný trezor. Vorvaň tak hluboko dokonce zápasí s hlubinnými kalmary, kterými se živí. Někteří obyvatelé zdejších moří mohli ten tlak přečkat.

Byl jsem tak zaujatý ploutví, brázdící hladinu sotva sto metrů ode mne, že jsem nesledoval opačnou stranu svého nepatrného ostrůvku.

Náhle mi cosi zezadu podtrhlo nohu.

Upadl jsem, ale současně jsem reflexivně zapnul své ochranné pole, které se kolem mě ihned rozprostřelo. Nohu mi to ale nepustilo a když jsem se ohlédl, strnul jsem.

Za nohu mě drželo obrovské chapadlo.

Zřejmě jsem nějakému mořskému tvoru připadal jako chutná kořist. A měl by pravdu, nemít ochranné pole, jistě by si na mě pochutnal. To teď působilo jako past. Uvnitř byl asi metr chapadla, ale pole neporušilo jeho molekulární vazby, takže chapadlo neodřízlo, jen je přidržovalo. Konec se svíjel u mě uvnitř, zbytek netvora zůstal venku.

Budete si muset, pane netvor, dát zajít chuť. Nejsem tak snadná kořist, jak doufáte!

Uklidnil jsem se, ani taková obluda mi zřejmě nebyla nebezpečná.

Dobrá, ale co dál?

Záleží na dvou věcech. Jak dlouho mi vystačí zásoby vzduchu a jak dlouho budu mít energii na ochrannou bublinu. Až jedno nebo druhé dojde, bublina se buď vypne, nebo ji budu muset sám vypnout, abych se neudusil. Pak si mě ten netvor přitáhne...

Ba ne, napadlo mě. Tohle chapadlo přece nemůže vydržet dlouho. Má přerušenou dodávku krve, či jaká tělní tekutina v tom tvoru koluje. V každém případě chapadlo brzy zdřevění, znecitliví a nakonec odumře. Když si člověk poraní tepnu, musí končetinu zaškrtit, ale to je na druhou stranu nebezpečné a brzy může nastat nenávratné poškození tkání. Nemohu sice odhadnout, jak to působí na zdejší tvory, ale biologické zákony platí na všech světech velice podobně.

Jediné, co teď ale mohu dělat, je vydržet.

Najednou se moře rozvířilo mnohem víc. Netvor jistě zjistil, že jsem mu chapadlo skřípl jako do pasti, ale chvilku vydržel čekat. Teď sebou ale začal mrskat, asi mu to začalo být nepříjemné, marně se ale snažil z podivného sevření vytrhnout. Tahle past byla pevnější, než mohl odhadnout. Aby se vyprostil, musel by si chapadlo sám odervat. To ale nevěděl, proto sebou trhal a zmítal jako klubko hadů a bil kolem sebe chapadly, až voda vysoko stříkala.

V jednom okamžiku jsem ale pochopil, že to nebylo jen znehybněním chapadla.

Na ochromeného netvora ve vodě něco doráželo. Voda se zbarvila do černa, jako kdyby do ní rozlili sud černé čínské tuše. V tom chumlu chapadel jsem náhle zahlédl obrovskou zubatou tlamu. Zakousla se do jednoho chapadla a jediným mocným hryznutím si urvala nejméně metrový kus, který ihned zmizel v obrovské žraločí tlamě.

Tak je to tedy! Chobotnici či kalmara napadli místní žraloci, nebo co to bylo!

Sledoval jsem teď zápas nestvůr jako nezúčastněný divák. Bylo mi jasné, že bych mezi nimi se svou slabou lidskou tělesnou schránkou neměl nejmenší naději, ale za svou bublinou jsem mohl ty tvory sledovat jako divák v zoologické zahradě. Už to ani nebyl zápas. Obrovské žraločí tlamy se tam teď míhaly a dodělávající chobotnici pohodlně trhaly, bránila se jim jen z posledních sil. Teď jsem si teprve všiml, že ty nestvůrné žraločí tlamy nepatří žralokům, jak je známe na Zemi. Když se totiž vynořily víc, viděl jsem jasně, že sedí na konci dlouhých krků. Z majitelů těch rozkošných tlam se víc neukázalo, abych mohl posoudit, do jaké čeledi patří, i když by to tady bylo úplně vedle, tohle přece nebyla Země.

Chapadlovitý netvor postupně mizel v zubatých tlamách. Pak jedna tlama popadla chapadlo, skřípnuté mým ochranným polem. Neutrhla je, ale napnula k prasknutí, a v té chvíli jiná vyjela z vody a přehryzla je. Až to švihlo, jak zkrvavený konec narazil do bubliny. Vystříkla černá krev, ale nemohla se na povrchu bubliny udržet a sklouzla okamžitě až dolů, kde ji vlny spláchly.

Konec jednoho mořského netvora mi ukázal, že v moři bude nebezpečí podstatně víc. Někteří mořští obyvatelé mě mohou ohrozit i na mém nepatrném ostrůvku. Budu na ně muset dávat pozor.

Pokud to ještě bude mít cenu.

Moře se opět uklidnilo a já jsem vypnul ochranné pole. Bude lépe šetřit energií, nevím, co mě ještě čeká.

Najednou jsem se ale zarazil.

Nad vodami oceánu se nesla – hudba.

Vlastně jsem nic neslyšel. Bylo bezvětří a jediné zvuky, které se tu ozývaly, bylo nezřetelné pleskání vlnek. Hudbu jsem vnímal jinak, celým tělem. Zprvu byla vzdálená, ale postupně sílila. Neznal jsem ji, ale byla – tak nějak milá. Jako kdybych ji už někdy slyšel, ačkoliv bych přísahal, že něco tak božského nemůže ani existovat.

„Hej!“ křičel jsem. Nahlas i telepaticky.

Bylo to marné. Od obzoru k obzoru nebylo nic, čeho by se oko zachytilo. Hudba zněla dál, ale jak se zdálo, jen v mé hlavě. Kolem mě jen líně pleskaly vlnky, a přece jsem měl pocit, jako kdyby kolem mě hrály nějaké andělské nástroje.

Hudba se ale zvolna měnila. Zpočátku byla prostá jako píseň, ale postupně mohutněla. Pořád bylo ticho, ale teď už jsem ten chorál vnímal skoro hmatatelně.

„Hej! Tady jsem!“ opakoval jsem.

A pak, pak jsem ji uviděl.

Byla to kosmická sonda. Jedna z těch starších, jednomístná, klasického kloboukovitého tvaru. Vznášela se vzduchem a rychle se ke mně blížila. Zřejmě mě už ani nehledala, pilot mě viděl a letěl přímo ke mně. Hudba sílila, jak se sonda přibližovala, brzy jsem ji slyšel nejen telepaticky, ale také ušima. Nakonec zpomalila, zvolna kolem mě zakroužila a opatrně dosedla na jediné volné místo ostrůvku pět metrů ode mne.

„Lukáši!“ uslyšel jsem najednou telepatický hlas, který jsem už určitě někdy slyšel.

Hudba se mezitím změnila v něco úžasného. Zblízka se k její telepatické části přidala klasická zvuková část spektra a dohromady zněla vznešeně, jako opravdový božský chorál. Na sondě byly zvenku vidět zelchegy a honele, božské nástroje mistra Stradivariho, vydávající zvuky i telepatické vlny, takže dokáží rozplakat i kámen a rozesmát i mrtvého.

„Měl jsem pravdu!“ telepatoval mi jásavě její pilot. „Vítej mezi živými!“

Mohl jsem čekat ledacos.

Možná jsem čekal i nemožné, ale tohle těžko.

Když už jsem všechno přežil až do této chvíle, záchranu bych si snad zasloužil. Ale nenapadlo mě, že mi ji přinese Mozart s novou kosmickou sonátou, vlastnoručně zahranou na nejdokonalejší nástroje ve vesmíru. Dvojnásob neskutečné to bylo na této mrtvé a pusté planetě, kde donedávna sídlili pod vodou oceánů jen mořští netvoři a na souši sobecké zlo.

Takový koncert zažije člověk jen jednou v životě.

Pokud má nebetyčné štěstí.

Errata:

10.08.2021 21:16