Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vidina návratu

Návrat z hrobu, tentokrát hromadného a navíc hodně reálného – pár mrtvol tam přece zůstalo, byl jistě důvodem k pořádné oslavě. Petra s Adélkou na mě nečekaly doma, přiletěly teleportem, jakmile se dozvěděly, že jsem opět na Zuazru. Válečná rada byla také kompletní, ale navíc tam byla spousta lidí, z nichž jsem znal sotva desetinu. Všichni byli neuvěřitelně nadšení.

Můj návrat oslavovali jen ti, kdo mě znali, ostatní měli lepší důvod oslav – konec války.

Poslední dvě bitvy se odehrály, když jsem byl zavřený ve svém hrobě. Flotila Vládců dorazila k Faifře v plné síle v sevřeném šiku, odhodlaná bránit svět svých bohů, ale přiletěla pozdě. Našla jen zničený, mrtvý svět, v jehož stínu se skrývala jediná loď pozemšťanů.

Pak se ale rozpoutalo peklo, přesně tak, jak jsem si to představoval. Naše loď se vynořila za planetou se všemi generátory běžícími naplno. Když ji posádky Flotily spatřily, stačily si uvědomit, že ji vidí, ale měly příliš málo času na pochopení, že vidí vlastní smrt. Naši operátoři potřebovali k zaměření protivníka obvykle vteřinu, pak následoval obrovský oblak ohně. Některé lodě nestihly vůbec použít své zbraně, jiné stačily vystřelit, ale jen málokteré se strefily a žádná víc než jednou. Navíc se vynořovaly za Faifrou postupně a neměly výhodu soustředěného úderu.

I tak to musela být úděsná přestřelka. Pole vydrželo, i když gigantické údery lodí lomcovaly, až lidem praskaly kosti. Než naše loď dokončila oblet planety, měla většinu posádky neschopnou dalšího boje, třetinu vnitřního vybavení na padrť, ale kromě naší lodě byl kosmický prostor kolem Faifry prázdný.

Ani na palubě pozemské lodi nebyl žádný důvod k jásotu. Loď sice byla schopná letu, ale jen čtyři lidé se dokázali vlastními silami pohybovat. Ranění bez lékařské pomoci postupně umírali a nikdo z těch, kdo zůstal naživu, jim neuměl pomoci. Loď ještě nouzově doletěla na Ugtuo, ale ani výkvět pozemských biologů a lékařů všechny nezachránil. Mezi definitivně mrtvými byl prý také Kartaginec Kusulty z původní Hefaistovy party.

Zato zbytky pyšné Flotily ještě dlouho zkrášlovaly meteorickým deštěm noční oblohu mrtvé planety Faifra. Nebyl tam nikdo, kdo by to ocenil.

Až – až na Mozarta. Vzal si do hlavy, že jsem nezahynul a že mě najde. Měl jsem jako jediný na tomto mrtvém světě bublinu ochranného pole a mohl bych být tedy naživu. Nedávali mu naději na úspěch, ale nikdo mu to nerozmlouval, pobyt v kosmické sondě už nebyl nebezpečný a ti, kdo Mozarta viděli čarovat na sondu hudební nástroje, tušili, že veliký skladatel bude kromě hlídkování i komponovat. V jejich očích tím jeho hlídka získala smysl, i když v hlavní úspěch nikdo nevěřil.

Že budou zelchegy telepaticky vnímatelné po celé planetě, napadlo asi jen jeho.

Po zničení vahajhí chybělo na Faifře stínění, zamezující telepatickým vlnám obletět celý svět. Nikomu nedošlo, že veliký skladatel použije hudební nástroje jako indikátor. Jak mě uchvacovala jeho hudba, rezonovaly na jeho straně honele. Výsledkem byl vektor podobný báhjo, ukazující jako magnetická střelka přímo na mě. Mozartovi zbývalo odečíst z rezonancí sám sebe, ale to bylo pro něho triviální. Správně předpokládal, že budu jediným objektem rezonance, pohyblivým vzhledem k jeho sondě. Věřil, že jeho hudbu uslyším i pod zemí, byl připraven vydlabat mě i z hloubky a nejspíš by měl úspěch i v tom případě. Netušil, že se mi podařilo vylézt z hrobu, ale do takových detailů by to nedokázal odhadnout nikdo, ostatně to na věci nic nezměnilo. Že mě našel na jediném malém ostrůvku, bylo také vedlejší. Důležité bylo jen jedno, Mozart byl génius. A nejen v hudbě.

Válka mezitím skončila i na Belfge. Válečná rada tam poslala další naši plně vystrojenou loď. Když pak dužurizové v kosmických loděnicích zjistili, že jejich zbraně proti ní viditelně neúčinkují, vzdali se. Naštěstí se posádce naší lodi podařilo před nimi své problémy utajit. Měli spoustu dalších zraněných, ale dužurizům selhaly nervy dřív. Teleporty je dopravili z Belfge na Zumur, kde už na ně čekali jejich krajané.

Prý všichni spustili úžasný nářek, když se dozvěděli, co se stalo s posádkami Flotily. Nikdo je ale nelitoval, celá tisíciletí si užívali výhod získaných za cenu utrpení jiných, bylo jen spravedlivé, že za ně jednou pořádně zaplatili. Služba ve Flotilách byla přece tak atraktivní!

Nikdy je nenapadlo, že se nechovají podle Zamolxisích ideálů? Nenapadlo, ale mělo.

Vládcové Zuazru nebyli ani na Belfge, ani na Síduvnígu. Poslední představitelé této rasy tedy zahynuli v oblacích ohně hořící Flotily. Jak se říká na Zemi, čím kdo zachází, tím také schází.

Ostatní rasy přijaly převrat různě. Největší práci nám dalo přesvědčit je, že jsme to skutečně vyhráli a dokončili. Když nám konečně uvěřili, začali někteří jásat, jiní nám to urputně vyčítali.

Sympatie jsme získali u Borovochglů, Eghrégů, a Zrépuzí, kteří už dávno falešnou hru Zuazru prohlédli. Žabomedvídci chvilku reptali, ale jako kdysi nedokázali ovlivnit Vládce, neměli teď sílu ani argumenty odsoudit nás. Nejvíce na ně zapůsobil výlet k bublině, pod kterou stále zuřil zvolna slábnoucí oheň karovitových bomb. Byli to přece jen vědci, aby si to dokázali představit. Nakonec jim nezbylo než uznat, že jsme asi neměli jinou možnost.

Gcipjo, kteří nás předtím beze studu udávali Zamolxisům, nás teď nejvíce pomlouvali. Podle nich jsme Vládcům patolízalsky sloužili, ale teď jsme využili jejich indispozice a zbaběle je zradili. Nechtěli si ani připustit, že jsme vyhráli díky našim objevům a lepšímu energetickému poli.

Nicméně jsme se snadno dohodli se všemi.

Pro všechny bylo nejdůležitější, že se mohou bez omezení vrátit do domovských světů. Kladli jsme jim na srdce, aby své znalosti využívali k dobrému, nevyvyšovali se nad krajany a pomohli jim uspořádat si svět, aby vyhovoval všem, ale bylo to jen doporučení, nikomu jsme nic nepřikazovali.

Jasná pravidla jsme naopak dohodli ve využívání společných míst na dosavadních vědeckých světech. Na Zuazru, Bérušgó, Grčogů, Rečíjá, Ugtuo a Síduvnígu jsme se museli shodnout se všemi dosavadními rasami, až na dužurize.

Ti sice protestovali, že jsme jim nechali jen jejich domovskou planetu a Zumur, považovali svou izolaci od ostatních za diskriminaci, Zumur prohlašovali za nehostinný a nevhodný k životu, ale marně. Ostatní se nejvíc děsili možnosti, že by se tito proslulí řezníci na některý svět opět vrátili. Všichni dobře věděli, že neváhali pro Vládce páchat sebevětší špinavosti a když jim dovolili odpálit na svém území na Zuazru a Bérušgó i karovitové bomby, přišli o právo tam bydlet. Jejich ybipy tam pořád uzavírala blána pole peprycho, pod kterou zuřil strašlivý požár.

Planetu Belfge, proslulou kromě loděnic i málo dotčenou přírodou, dostali borovochglové. Jejich mateřský svět Vládcové zničili karovitovou bombou hůř než my Faifru, dnes tam nebylo ani dýchatelné ovzduší, zato tam panovala smrtící radioaktivita.

Stejně postiženým Eghrégům a Zrépuzí jsme žádný volný svět nabídnout nemohli, ale nabídli jsme jim časem upravit dvě dosud mrtvé planety Chyrrepdí a Pehael. Znamenalo by to vybavit je generátory obranného pole a magickými centry vahajhí, jejich pomocí stvořit dýchatelné ovzduší, dovézt tam nějaké přírodní rostliny a položit základ úplně novému světu. Zatím jim ale stačilo jejich místo na Zuazru a Bérušgó. A protože jsme věděli o dalších dvou mrtvých planetách, které by se po úpravách mohly stát obyvatelné, nedostatek místa nám pro nejbližší tisíciletí nehrozil.

Naše poslední kosmická sonda zjistila, že na Faifře začaly hromadně soptit sopky. Nesmírné stlačení srovnalo pevninské kry jako podle vodováhy, ale současně probudilo horotvorné podzemní procesy. Z celoplanetárního moře se brzy vynořilo několik ostrovů, některé díky sopečné činnosti, jiné prostým vrásněním hornin. Časem se zřejmě většina zamáčknutých pevninských ker ze svého podkladu vynoří, takže ani tento svět není úplně ztracený. Nemělo smysl uvažovat o jeho kolonizaci v současné začínající geologické bouři, ale dá se očekávat, že procesy nebudou trvat tak dlouho, jako při vytváření planet v pradávných dobách. Nikdo si ale netroufal předvídat, kdy se podzemní vrstvy svého napětí zbaví. Může to trvat několik let, ale i pár tisíciletí. Jednou se ale jistě všechno vybouří a uklidní.

Nás teď čekala především Země...

Vrátit se chtěly především Petra a Adélka.

Zuazru byl zajímavý svět, ale je to táhlo domů. Zuazru nám dalo znalosti i značnou materiální nezávislost, ale přece jen, ten svět bez slunce už je nelákal.

Já jsem na Zem nespěchal. Přiznám se, ztráta kamarádů mi sebrala chuť na návrat. Že by na Zemi nebylo také dost přetvářky? Pravda, člověk tam nemusel vlastní myšlení oddělovat na veřejné a tajné, ale to už není ani na Zuazru – a doufám už nikdy nebude.

Nakonec mě ale obě přemluvily. Vypálily na mě všechny své argumenty od hvězdné oblohy po modrou barvu oblohy a ostrovy nedotčené přírody. Zuazru byl srovnaný jako podle vodováhy, všechno tu bylo umělé, Země naproti tomu ještě měla přírodu. Takže jsem nakonec přikývl.

Do našeho bývalého domova ani do bývalých zaměstnání jsme se s Petrou pochopitelně vrátit nemohli. Stejný nesmysl by asi bylo vracet Adélku jako žačku do školy, kam by podle věku patřila. Když do školy, pak na Karlovu universitu. Ale ne jako studentka. Mohla by založit novou katedru a přednášet obory, jaké se na Zemi dosud nikde nevyučují.

Zeptali jsme se na to Libuše, když nás přišla navštívit. Co by nám poradila?

„Také uvažuji o návratu na Zem,“ přiznala se. „Obešla jsem pár známých, chystá se jich vrátit víc, nebudeme tam sami. A možná se sem budeme občas vracet rekreovat.“

„Z našich známých se chystají vrátit na Zem hudebníci, malíři, Faust, ale i někteří staří,“ řekl jsem jí. „Aššura–Sirruš má v Africe plno nových přátel a tvrdí, že tam má práci na tisíc let. Při své reinkarnaci změnil všechno, tvář, jazyk, národ, kulturu a nejspíš i smýšlení. Na Zuazru mu sice jeho vlastní DNA zakonzervovali, aby se po návratu mohl stát opět sám sebou, ale zdá se mi, že to připadá v úvahu až po dlouhé době. Zatím zůstane v Africe.“

„Nemohu si pomoci, ale jsem zřejmě příliš velká vlastenka,“ odvětila Libuše. „Nikdy jsem se nechtěla vrátit na Zem, protože bych se nesměla vrátit do Čech. Tahle Zamolxisí podmínka mě od návratu spolehlivě odstrašovala. Ještě že je s ní konec!“

„Co budeš na Zemi dělat?“ zajímalo mě.

„Chceme s Faustem udělat převrat na Karlově univerzitě,“ odtušila. „Co jste říkali o Adélce? Že by mohla přednášet na nějaké nové katedře? My jí tu katedru bio–entropie založíme. Očekávám, že se k nám obě přidáte, nebo máš, Petro, jiné plány?“

„Nebudu proti, pokud nás na té univerzitě nevyhodí,“ řekla Petra.

„Až tam přijdeme, zůstanou s otevřenou pusou,“ řekla Libuše. „Stavět se proti nám nemohou. Strach jim to nedovolí, jakmile pochopí, jakou máme úroveň.“

„Zemi čeká spousta převratů,“ usmál jsem se. „Neruda chce založit Evropské ministerstvo dlouhověkosti, Mozart ministerstvo hudby a Goethe lidských vztahů. Budou to teď důležitější obory než finance, průmysl a obrana.“

„Jakápak ministerstva?“ zamračila se Petra. „Ještě abychom podporovali byrokracii!“

„Budou to jen taková poradenská střediska, aby se lidé naučili pořádně žít,“ uklidňoval jsem ji rychle. „Budou ale důležitá! Chtějí lidem sebrat hromadění majetku, musí jim tedy dát jiný smysl života, to lidé potřebují. A kolik jich dnes žije pro úplné nesmysly?“

„Slyšela jsem, že prašamané. Guarr, Uu, Ho a Ra chtějí na Zemi zřídit ministerstvo světové obrany,“ usmála se Libuše. „A slyšela jsem, že s tebou počítají. Měl bys tam dokonce dělat šéfa. Už ti to nabízeli?“

„Co já vím, něco říkali o vědeckém ústavu, kde by spřádali další výzkumy a jen mimochodem udržovali kosmické sondy a generátory silových polí,“ zarazil jsem se.

„Musí být každé ministerstvo klasicky pozemské, s hordou úředníků?“ opáčila Libuše.

„Proč tam chtějí zrovna tebe?“ vyprskla smíchy Petra. „To přece není logické, vždyť jsi z celé Válečné rady bezkonkurenčně nejmladší!“

„Právě proto!“ řekla Libuše. „Doufají, že se v současném světě nejlépe vyzná, takže by na to byl nejvhodnější.“

„Což o to, pokud jde o obranné štíty, ten co chrání Zemi jsem počítal, takže s ním mám cosi společného, ale jeden štít a osm sond stačilo Zemi ve válce s Vládci a já doufám, že stačí i nadále.“

„Guarr mi tvrdil, že do roka zrušíte všechny armády a dosavadní národní ministerstva obran,“ řekla Libuše vážně.

„To sice Guarr říkal, ale abych se přiznal, bude to fuška. To zas bude pláče a skřípění zubů!“

„To je přece jednoduché,“ usmála se i Libuše. „Vojáci dostanou rozkaz odevzdat zbraně a jít domů. Nic jiného jim nezbude. Každému je jasné, že nemá smysl udržovat a podporovat klasické armády, když se obrana světů přesunula do oboru silových polí.“

„Armády jsou všude ve světě strašné kolosy,“ vrtěl jsem hlavou. „Navíc pořádně provázané se zbrojním průmyslem a financemi, tohle rozbít bude problém.“

„Já vím,“ zvážněla Libuše. „Bude to nejobtížnější ministerstvo vůbec. Ne pokud jde o obranu světů, ale právě kvůli dosavadním armádám.“

„Když jsem sháněl piloty sond, měl jsem problém najít dobrovolníky. Čest Země zachránili až ti, od kterých by to nikdo nečekal. Teď bude problém zbavit se tolika lidí.“

„Já to přece vím,“ usmála se Libuše. „Vysvětlovat to budete muset vojákům.“

„Hlavně těm, kteří by do toho rádi mluvili z pozice dosavadních polobohů, o kterou zrušením armád přijdou,“ dodala Petra.

„To bude asi nejhorší,“ souhlasila s ní Libuše. „Pádu božstev se prašamané obávají nejvíc. Ne že bychom tím někomu ublížili, ale největší problém bude, aby se žádní další bohové a polobohové nemohli objevit. A tam musíme začít, dokonce sami od sebe.“

„To bych neviděl katastroficky,“ opáčil jsem s úsměvem lišáka. „Začít od sebe pro mě nebude těžké. Jakýpak polobůh, psychické třídy pět minus?“

„Na Zemi mají dosavadní bohové psychickou třídu dvě a půl,“ řekla Libuše. „Pokud ne míň. Ale vsaď se, že budou své pozice hájit zuby nehty. Pět plus? Jestli na všech ministerstvech obrany celého světa najdeme dohromady deset takových, budu se tomu upřímně divit.“

„Aby ses nedivila,“ věštil jsem. „Na ministerstvech jsou i inteligentní a schopní lidé.“

„Vím, jenže schopní všeho,“ zavrčela Petra.

„To bude pro ně naopak hodně velké mínus,“ přidala se i Adélka.

A stulila se Petře do náruče.

Ministerstvo světové obrany nemělo být nakonec záležitostí pozemskou, ale všeobecnou. Od bývalé Válečné rady, změněné v zastoupení pozemšťanů, jsem dostal za úkol dojednat příslušné smlouvy s ostatními rasami.

S těmi mírnějšími žádné problémy nebyly. Když Borovochglové konečně uvěřili, že jsme nad Vládci Zuazru opravdu zvítězili, snesli by nám modré z nebe. Že dostanou správu doků na Belfge i s celou do té doby nevyužitou planetou, přijali jako zvláštní poctu, ačkoliv jsme jim zdůrazňovali, že jejich úkolem nebude zvelebování doků ani stavba hvězdných lodí, ale osídlení Belfge, neboť si nový domov zaslouží. Nabídku další spolupráce přijali ochotně, ale to jsem od nich čekal.

Nejtvrdšími protivníky byli naopak ve všech jednáních dužurizové.

Vyčetli nám kdeco. Podle nich měli největší nárok na Belfge oni, vždyť tam přece za Vládců jako jediní pracovali. Nehostinný svět Zumur se jim nelíbil. Odmítali argumenty, že pro civilizace využívající vahajhí neexistují nehostinné planety. Nechtěli žít sami na dvou světech, ale nikdo je nechtěl za sousedy. Marně se všemi jednali. Tu možnost jsme jim neupřeli, ale zůstalo jen u pokusů. Všichni odpověděli rezolutně ne.

Některé rasy pořád ještě pevně věřily Zamolxisům, že jednají jen v jejich zájmu a pro jejich dobro. Ty si vzala na starost Pěremuchinova skupina a pozvolna měnila modelové chování jejich vahajhí, takže se k nim Zamolxisy přestávaly chovat jako k malým dětem a začaly je brát vážněji. Podařilo se jim udělat to tak nenápadně, že dvě rasy teď žily jedinou myšlenkou, připravit návrat na mateřské světy a jejich kladné ovlivňování. Dohody s nimi pak byly snadnější.

Zdálo se ale, že kromě dužurizů, které jsme právem izolovali, nám přinejmenším dvě další rasy chtějí dělat problémy.

Gcipjo se k nám od začátku stavěli odmítavě a neustále nás vášnivě obviňovali z barbarství, kterého jsme se podle nich dopustili genocidou Vládců. Na společném jednání je většina ostatních zástupců ras okřikovala, aby už konečně pochopili, že jsme neměli jinou možnost, ale oni na svém názoru sveřepě trvali.

Horší bylo, že se vehementně snažili získat kontrolu nad všemi klíčovými místy, které jsme na společných světech i na jejich vlastním světě drželi. Jednalo se o vahajhí a generátory peprycho.

Nijak jsme nezapírali, že tato klíčová místa na všech planetách ovládáme, stejně jako je dříve ovládali Vládci. Nemínili jsme je jako Vládci používat proti jiným rasám, ale nemohli jsme riskovat jejich předání do nespolehlivých rukou. Generátory peprycho i vahajhí se dají snadno zneužít a jako zbraň mohou být příliš ničivé. Dokonce jsme uvažovali o tom, že na některé světy vrátíme starší vukciry, které by se tak snadno zneužít nedaly.

Jenže jak potom vyřešíme nebezpečí srážek s většími asteroidy?

Starého Ra napadlo nechat na těchto planetách vukciry, které přece jen většinu nebezpečných situací zvládnou a to nejhorší, přímou hrozbu dopadu velkých asteroidů, svěřit našim lodím. Museli bychom udržovat dvě nebo tři v pohotovosti v centru společné oblasti vesmíru, aby byly schopné ve velmi krátké době na požádání zasáhnout, ale to by nebyl problém.

„Nikomu tím nezabráníme vyvinout si vlastní generátory peprycho,“ namítal jsem. „Každý už ví, co jsme použili.“

Prašamané mě ale ujistili, že nemusím mít pravdu. O našich pokusech s tím polem věděli jen dužurizové, ale jejich informace nebyly úplné. Věděli, že veřejně konané pokusy dopadly špatně a Zamolxisy nás pak donutily zabývat se jinými možnostmi. Co vlastně roztrhlo měsíc Tlyšoj, to už mohli jen tušit. Měli by mít naopak dojem, že to bylo něco úplně nového, tajného.

Nakonec jsem ustoupil s tím, že generátory peprycho necháme Zemi a planetám, ponořeným do plamenů svých hvězd. Všechny byly vědecké a společné, žádná rasa neměla možnost požadovat jejich ovládání. Nemělo by samozřejmě smysl odstraňovat generátory peprycho od Země...

Tak jsme to nakonec realizovali a prošlo nám to bez protestů. Ti, jichž se to týkalo, obvykle nevěděli jak a čím jejich světy chráníme. Instalace zbrusu nových vukcirů proběhla rychle a hladce a když některá civilizace požadovala úplnou kontrolu svých štítů, dostala krátké zaškolení místních odborníků. Pozemšťané jim pak nad štítem předali vládu a s příslušným světem se rozloučili. Bylo to určitě nejlepší řešení a odpovídalo to naší snaze, aby si všichni na svých světech vládli sami.

Nebylo tomu tak ale všude. Tři rasy nás požádaly, abychom jim i nadále štíty spravovali, když se nás předtím zdvořile otázaly, zda to pro nás nebude neúměrná zátěž. Dokonalejší generátory peprycho jsme tedy ponechali i tam.

První z těchto tří civilizací byli Borovochglové. Zdůvodnili to tím, že nám důvěřují a oni sami budou mít při jejich malém počtu více starostí, než by je kdy napadlo.

Ujistili jsme je, že si jejich důvěry vážíme a nikdy ji nezklameme. A také, že se na nás mohou obracet se všemi dalšími problémy a pokud budou v našich silách, nebudeme s pomocí váhat.

Další civilizace, která se na nás obrátila v dobrém, byli Eghrégové. Vládci je kdysi podobně jako Borovochgly potrestali, když se jim odvážili připomenout čtyřicet tisíc let starý slib návratu do domovského světa. Eghrégové byli ale horkokrevnější než dobráci Borovochglové, konflikt proto dopadl hůř, Vládci vůdce odboje ostatním na očích popravili a dlouho jim blokovali vahajhí, až je před smrtí hladem zachránili jen sousedé.

„Naše rasa je mrtvá,“ řekl mi jejich vyjednavač. „Jsme tu jen na dovymření.“

„Je vás sedmdesát tisíc,“ povzbuzoval jsem ho. „To je z genetického hlediska dost, abyste se dokázali zachovat a rozmnožit. Donedávna vám Zuazru rozmnožovací instinkty blokovali, ale to už skončilo. Pomůžeme vám upravit Chyrrepdí. Dnes je to mrtvý svět, ale když tam doplníme náš štít a stvoříme pod ním vhodné ovzduší, uchytí se tam přírodní rostliny a najdete tam nový domov.“

„K čemu?“ opáčil smutně. „Naše původní lesy tam nikdy nebudou.“

„Pak máte dvě možnosti,“ navrhl jsem jim. „Buď si podle chuti vyberete flóru i faunu z jiných světů, nebo se zkusíte zeptat Firhoďegů, zda nedokáží pomocí starých dokumentů obnovit původní genofond vašeho světa. Víte, že toho dovedou hodně.“

„Vy sami nám s tím nepomůžete?“

„Pomůžeme vám v tom, v čem se vyznáme,“ ujistil jsem ho. „Zajistíme vám neprůstřelný štít, postavíme magická centra, přizpůsobíme je vašim potřebám a doplníme ovzduší. Že to dokážeme, by vám mohli potvrdit vaši krajané na Zuazru, kteří už to jednou za nás zažili.“

„Umíte udělat i divoké řeky a hluboká jezera?“ dychtivě se na mě podíval.

„Zařizovat si ybipy je přece jednoduché,“ ujistil jsem ho.

„Nemyslím ty zdejší kulisy,“ mávl netrpělivě třemi tlapami, „dovedli byste stvořit svět úplně bez umělých iluzí a ybipů?“

„Jistě,“ přikývl jsem vážně. „Je to podobné jako zařizování ybipů. Jen se nepracuje s iluzemi, ale s poctivou hmotou.“

„To bychom si museli vyzkoušet,“ zavrčel, ale špičaté zuby vycenil docela přátelsky.

„Vyzkoušejte si to,“ souhlasil jsem. „Pomůžeme vám se základy. Jak jsem řekl: štít, vzduch, voda, vahajhí, tam si věříme. S něčím vám pomohou jiní, ale konečný výsledek bude záviset jen na vás. Vy tomu světu vtisknete konečnou podobu. Nebude to váš původní domov, ten je nenávratně pryč, ale s novým světem získáte i nový domov.“

„I když to už nikdy nebude stejné?“ podíval se na mě tázavě svým věncem očí.

„Poslyš, co vlastně chcete?“ zadíval jsem se mu do nich zblízka a ještě se k němu naklonil. „Chcete dokázat, že měli pravdu Vládcové, když tvrdili, že k ničemu nejste? Nebo se vzchopíte a všem dokážete, že i vy máte vlastní duši?“

Ztuhl a díval se na mě chvíli překvapeně.

„Říkali jste ale, že... že Vládcové už nejsou naživu...“ vykoktal po chvilce.

„Nejsou,“ přikývl jsem. „Rezignací ale můžete udělat nebetyčnou radost dužurizům. Každý, dokonce i posmrtný triumf Zuazru by je teď velice potěšil, tím si buďte jistí!“

„Těm řezníkům?“ vyjekl zavile. „Proč jsou vůbec ještě naživu?“

„Proti nim jsme neválčili,“ řekl jsem klidně. „Vládci Zuazru nás chtěli vyhubit a my jsme se jim bránili. Bojovali do posledního a do posledního padli. Tak to všichni chápou. Dužurizové plnili jen jejich rozkazy a když Vládcové padli, oni dál nebojovali. Neměli jsme tedy důvod zničit je.“

„To byla ale chyba,“ podotkl také tak suše. „Jednoho dne se na vás vrhnou a zatočí s vámi.“

„Ať to udělají,“ přikývl jsem. „Možná nás přitom pár zabijí, ale dají nám stejně pádný důvod zničit je, jako nám dali Vládcové.“

„Opravdu doufáte, že byste pak s nimi zatočili?“ podíval se na mě opatrně. „Slyšel jsem, že už teď proti vám shromažďují spojence!“

„Také jsem to slyšel,“ odtušil jsem klidně. „My si ale věříme. Oni vypadají jako krvavější, drsnější, silnější, ale Zuazru vždycky jen otrocky sloužili, nikdy se jim otevřeně nevzepřeli. To jsme udělali až my. Kdo je tedy silnější? Se spojenci také nejsou moc úspěšní. Ani Lyvuzí, Hilpégo, ba ani Gcipjo je nepřijali za sousedy.“

„To byl od vás dobrý tah,“ odfrkl si spokojeně hned dvěma tlamami. „Gcipjo by s nimi možná proti vám šli, ale i oni se takových sousedů zalekli.“

„Dužurizové teď mají dvě cesty,“ řekl jsem. „Když se budou stavět proti nám, všichni se jich budou bát, zůstanou izolovaní a nenajdou spojence. Nebo pochopí, že bude lepší mír, pak se budou muset sami trochu změnit, aby je ostatní přijali.“

„Mohou to udělat jen naoko,“ upozornil mě na třetí možnost. „Mohou se přetvařovat, aby vás obelstili. Ostatně prý měli nějaké mnemotechniky ke skrývání svých pocitů už proti Vládcům...“

„O těch víme,“ souhlasil jsem. „Vládcové o nich také věděli. Možná jim je sami vyvinuli, aby mohli dělat, že nevědí o jejich drobných lumpárnách. Ty jim přece vždycky tolerovali.“

„Vy si myslíte...“ ztuhl překvapením.

„Dužurizové nám ty mnemotechniky ochotně prozradili,“ ujistil jsem ho. „Pak to hned hlásili Vládcům. Netušili, že Zamolxisy na Zuazru už pracují pro nás a ne pro ně.“

Dnes už jsem ve světle pozdějších událostí jasně viděl, jací jsme tenkrát byli naivkové. Uvnitř jsem ostatně pořád cítil, že máme hodně daleko do hráčů diplomatického pokeru. Po diplomatické falši jsem ale z duše netoužil. Ne, nebylo by rozumné všem prozradit naše tajemství. Měli bychom se ale snažit mít jich co nejméně. My se na Zem vrátit musíme. Že jsem tam přišel o kamarády? Co se dá dělat! Najdu si jiné. Některé ze Zuazru, jiné na Zemi. Jak to říkal kamarád Aššura-Sirruš, teď jako Eh'ai? Nehledej kamarády mezi bohatými a rozežranými, tam spojence v nouzi nenajdeš ani s lucernou.

To by v tom byl rarach sám, aby se jich nenašlo dost i mezi Čechy. Jen asi nebyl dobrý nápad hledat je v hospodě.

 © Václav Semerád, Praha, 2003

Errata:

10.08.2021 21:16