Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Daimon spustil motor a skočil do vozu. „Hned tam budeme.“ Auto se sváželo s Hory Pokušení do širokého údolí, letělo němou nocí, přesmyklo se přes pokojné sedlo a stanulo před rozlehlým dřevěným domem mezi olšemi; vypadalo to jako starý mlýn. Daimon vyskočil z vozu a vedl Prokopa k dřevěným schodům; ale tam se jim postavil do cesty člověk s vyhrnutým límcem. „Heslo?“ ptal se. „I kuš,“ zahučel Daimon a strhl si automobilové brýle; člověk ustoupil a Daimon se hnal nahoru. Vešli do veliké nízké jizby, jež byla jako školní světnice: dvě řady lavic, pódium a katedra a tabule; jenomže tam bylo plno dýmu a výparů a křiku. Lavice byly přeplněny lidmi s klobouky na hlavách; všichni se hádali, na pódiu křičel rudovousý kolohnát, za katedrou stál suchý, pedantický stařík a zuřivě zvonil.

Daimon šel rovnou k pódiu a skočil nahoru. „Kamarádi,“ křičel, a jeho hlas zněl nelidsky jako hlas racka. „Přivedl jsem vám někoho. Kamarád Krakatit.“ Udělalo se ticho, Prokop se cítil uchopen a nešetrně omakáván padesáti páry očí; jako ve snu vystoupil na pódium a rozhlédl se nevidomě po zamžené jizbě. „Krakatit, Krakatit,“ hučelo to dole, a hukot stoupal ve křik: „Krakatit! Krakatit! Krakatit!“ Před Prokopem stojí krásné rozcuchané děvče a podává mu ruku: „Nazdar, kamaráde!“ Krátký horký stisk, vše slibující žeh očí, a už je tu dvacet jiných rukou: hrubých, pevných i vysušených žárem, vlhce studených i zduchovnělých; a Prokop se cítí zapnut v celý řetěz rukou, které si jej podávají a přisvojují. „Krakatit, Krakatit!“

Pedantický stařík zvonil jako šílenec. Když to nic nepomohlo, vrhl se k Prokopovi a potřásl mu rukou; měl ručičku vyschlou a kožnatou, jako z pergamenu, a za ševcovskými brejličkami mu zářila ohromná radost. Dav zařval nadšením a utišil se. „Kamarádi,“ promluvil stařík, „přivítali jste kamaráda Krakatita... se spontánní radostí... se spontánní a živou radostí, která... které dávám výraz také z předsednického místa. Vítám tě v našem středu, kamaráde Krakatite. Vítáme také předsedu Daimona... a děkujeme mu. Žádám kamaráda Krakatita, aby usedl... jako host... na předsednickém pódiu. Delegáti ať se vysloví, mám-li dále říditi schůzi já... nebo předseda Daimon.“

„Daimon!“

„Mazaud!“

„Daimon!“

„Mazaud! Mazaud!“

„K čertu s vašimi formalitami, Mazaude,“ zahučel Daimon. „Předsedejte a dost.“

„Schůze pokračuje,“ křičel stařík. „Slovo má delegát Peters.“

Rudovousý člověk se ujal opět slova; jak se zdálo, útočil na anglickou Labour Party, ale nikdo ho neposlouchal. Všechny oči se až hmotně opírají o Prokopa; tamhle v koutě veliké, blouznivé oči souchotináře; vyvalený, modrý pohled nějakého velkého vousatého chlapečka; kulaté a lesklé brýle examinujícího profesora; ježčí zarostlá očička mrkající z ohromného chundele šedivých chlupů; oči pátravé, nepřátelské, zapadlé, dětinské, svaté i podlé. Prokop těkal pohledem po natřískaných lavicích a ucukl, jako by se spálil: potkal se s pohledem rozcuchané dívky; prohnula se, jako by klesala do peřin, gestem vlnivým a jednoznačným. Utkvěl na divné holé hlavě, pod níž visel úzký kabátek; čertví je-li tomu tvoru dvacet let nebo padesát; ale než to rozřešil, svraskla se celá hlava širokým, nadšeným a poctěným úsměvem. Jeden pohled ho dráždil neodbytně; hledal jej mezi všemi, ale nenacházel ho.

Delegát Peters skončil koktaje a zmizel v lavici celý rudý. Všechny oči dolehly na Prokopa napjatým a nutkavým očekáváním; stařík Mazaud něco formálně odbreptal a naklonil se k Daimonovi. Bylo bezdeché ticho; a Prokop se zvedl nevěda, co činí. „Slovo má kamarád Krakatit,“ ohlásil Mazaud mna si suché ručičky.

Prokop se rozhlédl omámenýma očima: Cože mám dělat? Mluvit? Proč? Kdo jsou ti lidé? – Zachytil laní oči souchotináře, přísný a zkoumavý lesk brýlí, mrkající očka, oči zvědavé a cizí, lesklý a jihnoucí pohled krásné dívky; otevřela hříšná, horká ústa samou pozorností; v první lavici holý a svraštělý človíček visí na jeho rtech uchvácenýma očima. Usmál se na něj potěšen.

„Lidé,“ začal tiše a jako ve snách, „v noci včerejší... jsem zaplatil nesmírnou cenu. Prožil jsem... a ztratil...“ Vší mocí se sebral. „Někdy zažiješ... bolest takovou, že... že už není jen tvá. I otevřeš oči a vidíš. Zatměl se vesmír a země tají dech útrapou. Svět musí být vykoupen. Neunesl bys své bolesti, kdybys trpěl jen ty sám. Vy všichni jste prošli peklem, vy všichni –“

Rozhlédl se po světnici; vše mu splývalo v jakousi mdle zářící podmořskou vegetaci. „Kde máte Krakatit?“ zeptal se najednou podrážděně. „Kam jste jej dali?“

Stařík Mazaud zvedl opatrně porcelánovou svátost a vložil mu ji do rukou. Byla to táž krabice, kterou kdysi nechal ve svém laboratorním baráku u Hybšmonky. Otevřel víko a hrábl prsty do zrnitého prášku, mnul jej, rozmílal, čichal k němu, vložil si špetku na jazyk; poznal jeho svěravou, silnou hořkost a okoušel ji s rozkoší. „To je dobře,“ vydechl a tiskl tu drahocennou věc v obou dlaních, jako by si o ni ohříval zkřehlé ruce.

„Ty jsi to,“ bručel polohlasně; „já tě znám; ty jsi výbušný živel. Přijde tvůj okamžik, a vydáš vše; tak je to dobře.“ Vzhlédl nejistě z podobočí: „Co byste chtěli vědět? Já rozumím jenom dvěma věcem: hvězdám a chemii. Krásné jsou... nesmírné rozlohy času, věčný pořádek a stálost, a božské počtářství vesmíru; říkám vám, že... nic není krásnějšího. Ale co mně jsou platny zákony věčnosti? Přijde tvůj okamžik, a vybuchneš; vydáš lásku, bolest, myšlenku, já nevím co; tvé největší a nejsilnější je jenom okamžik. Ty, ty nejsi vřazen do nekonečného řádu ani započítán do miliónů světelných let; a tedy... tedy ať to tvé nic stojí za to! Vybuchni plamenem nejvyšším. Cítíš se sevřen? Tak tedy roztrhni svůj crusher a rozmetej skálu. Udělej místo pro svůj jediný okamžik. Tak je to dobře.“

Nechápal sám jasně, co mluví; ale unášelo ho temné puzení vyslovit něco, co mu hned zase unikalo. „Já... dělám jen chemii. Znám hmotu a... rozumím si s ní; to je všecko. Hmota se drobí vzduchem a vodou; štěpí se, kvasí, hnije, hoří, přijímá kyslík nebo se rozpadá; ale nikdy, slyšíte, nikdy při tom nevydá vše, co v ní je. A kdyby prošla celým koloběhem; kdyby se některý prášek země vtělil v rostlinu a v živé maso a stal se myslící buničkou mozku Newtonova, a umřel s ním a znovu se rozpadl, nevydal by všecko. Ale přinuťte jej... násilím, aby se roztříštil a rozpoutal; hle, vybuchl v tisícině vteřiny; nyní, nyní teprve vynaložil všechnu svou schopnost. A snad ani nespal; byl jenom spoután a dusil se, zápasil potmě a čekal, až přijde jeho okamžik. Vydat vše! Je to jeho právo. Já, já také musím vydat vše. Mám jenom zvětrávat a čekat... kvasit nečistě... a drobit se, aniž bych kdy... rázem... vydal celého člověka? Raději... to už raději v jediné vrcholné chvíli... a přese vše... Neboť já věřím, že je dobře vydat všecko. Ať je to dobré nebo špatné. Všecko je ve mně srostlé: dobré a zlé a nejvyšší. Kdo žije, dělá zlé i dobré, jako by se drobil. Dělal jsem to i to; ale nyní... musím vydat to nejvyšší. To je vykoupení člověka. Není to v ničem, co jsem udělal; je to zarostlé ve mně... jako v kameni. I musím se roztrhnout... mocí... jako se roztrhne náboj; a nebudu se ptát, co přitom roztříštím; ale bylo třeba... bylo mně třeba vydat to nejvyšší.“

Zápasil se slovy, namáhal se obsáhnout něco nevýslovného; ztrácel to každým slovem, vraštil čelo a hledal v tváři naslouchajících, zda snad nepochytili smysl toho, co nebyl s to jinak vyslovit. Našel zářivou sympatii v čistých očích souchotináře a soustředěné úsilí ve vyjevených modrých očkách vousatého obra tam vzadu; svrasklý človíček pil jeho slova s bezmeznou oddaností věřícího a krásná dívka je přijímala, polo ležíc, milostnými záchvěvy těla. Zato ostatní tváře na něho civěly cize, zvědavě nebo s rostoucí lhostejností. Proč vlastně mluvím?

„Prožil jsem,“ pokračoval tápavě a poněkud již rozdrážděn, „prožil jsem tolik... co člověk může prožít. Proč vám to říkám? Protože nemám dost na tom; protože... doposud nejsem vykoupen; nebylo v tom to nejvyšší. Je to... zapadlé v člověku jako ve hmotě síla. Hmotu musíš porušit, aby vydala svou sílu. Člověk se musí rozpoutat, a porušit, a roztříštit, aby vydal svůj nejvyšší plamen. Aá, to by... to by už bylo příliš, aby ani pak nenašel, že... že dosáhl... že... že...“

Zakoktal se, zamračil se, hodil krabici s Krakatitem na katedru a usedl.

Errata:

30.05.2021 13:28