Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bylo chvíli rozpačité ticho.

„A to je všechno?“ ozval se ze středu lavic výsměšný hlas.

„To je všechno,“ zabručel Prokop znechucen.

„Není.“ To řekl Daimon a vstal. „Kamarád Krakatit předpokládal, že delegáti mají dobrou vůli rozumět –“

„Oho!“ zahlučelo to ve středu.

„Ano. Delegát Mezierski už musí mít trpělivost, až domluvím. Kamarád Krakatit nám obrazně řekl, že je třeba,“ a tu Daimonův hlas zněl opět skřekem ptačím, „že je třeba zahájit revoluci bez ohledu na teorii etap; revoluci ničivou a výbušnou, ve které vydá lidstvo to nejvyšší, co v něm je utajeno. Člověk se musí roztříštit, aby vydal vše. Společnost se musí roztříštit, aby v sobě našla nejvyšší dobro. Vy se tady léta hádáte o nejvyšší dobro lidstva. Kamarád Krakatit nás poučil, že stačí uvést lidstvo v explozi, aby vyšlehlo daleko výše, než jak by mu chtěly předpisovat vaše debaty; a neohlížet se na to, co se přitom rozbije. Pravím, že kamarád Krakatit má pravdu.“

„Má, má, má!“ Najednou se strhl křik a potlesk. „Krakatit! Krakatit!“

„Ticho,“ překřikl je Daimon. „A jeho slova mají tím větší váhu, že jsou podložena faktickou mocí tento výbuch provést. Kamarád Krakatit není muž slov, nýbrž činu. Přišel, aby nám uložil přímou akci. A já vám říkám, že bude strašlivější, než se kdo odvážil snít. A vypukne dnes, zítra, do týdne –“

Jeho slova zanikla v nepopsatelné vřavě. Vlna lidí se smýkla z lavic na pódium a obklopila Prokopa. Objímali ho, tahali ho za ruce a křičeli „Krakatit! Krakatit!“ Krásná dívka s vlasy rozpoutanými divě zápasila, aby se k němu prodrala klubkem lidí; vržena jich tlakem přilnula k němu hrudí; chtěl ji odstrčit, objala ho a něco horečně sykala cizím jazykem. Zatím na kraji pódia muž s brýlemi pomalu a tiše vykládal do prázdných lavic, že teoreticky není přípustno vyvozovat sociologické závěry z neústrojné přírody. „Krakatit, Krakatit,“ hučel dav, nikdo neseděl, Mazaud třepal zvonkem jako popelář; a najednou se na katedru vyšvihl černý mladý muž a vysoko nade všemi mával ve vztyčené ruce krabicí s Krakatitem.

„Ticho,“ zařval, „a dolů! nebo vám to hodím pod nohy!“

Nastalo náhlé ticho; klubko se smeklo z pódia a couvalo. Nahoře zůstal jen Mazaud se zvonkem v ruce, zmatený a bezradný, Daimon opřený o tabuli a Prokop, na němž dosud visela ta temnovlasá menáda.

„Rosso,“ ozvaly se hlasy. „Srazte ho! Rosso dolů!“

Mladý muž na katedře divoce těkal žhoucíma očima. „Nikdo se nehni! Mezierski chce na mne střelit. Hodím,“ zaryčel a zatočil krabicí.

Dav couval mruče jako rozlícená šelma. Dva tři lidé zvedli ruce, jiní následovali; byla chvilka dusného mlčení.

„Jdi dolů,“ rozkřikl se stařík Mazaud. „Kdo ti dal slovo?“

„Hodím,“ hrozil Rosso napjatý jako luk.

„To je proti jednacímu řádu,“ rozčilil se Mazaud. „Já protestuju a... skládám předsednictví.“ Mrštil zvonkem na zem a sestoupil z pódia.

„Bravo, Mazaud,“ ozval se ironický hlas.

„Tys tomu pomohl.“

„Ticho,“ křičel Rosso a shazoval si vlasy s čela. „Já mám slovo. Kamarád Krakatit nám řekl: Přijde tvůj okamžik, a vybuchneš; udělej místo pro svůj jediný okamžik. – Dobrá, já jsem si vzal jeho slova k srdci.“

„To nebylo tak myšleno!“

„Ať žije Krakatit!“

Někdo začal hvízdat.

Daimon chopil Prokopa za loket a táhl ho k jakýmsi dvířkám za tabulí.

„Můžete hvízdat,“ pokračoval Rosso výsměšně. „Nikdo z vás nehvízdal, když se před vás postavil tady ten cizí pán a... dělal místo pro svůj okamžik. Proč by to nezkusil někdo jiný?“

„To je pravda,“ ozval se pokojný hlas.

Krásné děvče se postavilo před Prokopa, aby ho krylo svým tělem. Chtěl ji odstrčit.

„Není to pravda,“ křičela s očima planoucíma. „On... on je...“

„Buď tiše,“ sykl Daimon.

„Poroučet dovede každý,“ mluvil Rosso zimničně. „Pokud mám tohle v ruce, poroučím já. Mně je jedno, pojdu-li. Nikdo nesmí ven odtud! Galeasso, hlídej dveře! Tak, teď si promluvíme.“

„Ano, teď si promluvíme,“ ozval se Daimon ostře.

Rosso se bleskem obrátil k němu; ale v tom okamžiku se vyřítil z lavic modrooký obr s hlavou skloněnou jako beran, a dříve než se Rosso otočil, popadl ho za nohy a podtrhl mu je; hlavou dolů letěl Rosso z katedry. V úděsném tichu bouchne a zapraská hlava na prknech, a z pódia se kutálí víčko porcelánové krabice dolů a pod škamna.

Prokop se hnal k bezduchému tělu; na Rossových prsou, na tváři, po zemi, v kalužích krve byl rozsypán bílý prášek Krakatitu. Daimon jej zadržel; a tu již se rozpoutal křik a několik lidí běželo na pódium. „Nešlapat na Krakatit, vybuchne to,“ kázal nějaký roztřesklý hlas, ale už se vrhali na zem a sbírali bílý prášek do krabiček od sirek, rvali se, váleli se v klubku na zemi. „Zamkněte dveře,“ zaryčel kdosi. Světlo zhaslo. V tu chvíli rozkopl Daimon dvířka za tabulí a vytáhl Prokopa do tmy.

Posvítil si kapesní baterkou. Byl to kumbálek bez oken, stoly nakladené na sobě, pivní tácky, nějaké zatuchlé šatstvo. Rychle táhl Prokopa dál: kyselá černá díra chodby, černé a úzké schody dolů. Na schodech je dohonila rozcuchaná dívka. „Jdu s vámi,“ šeptala a zaryla prsty do Prokopovy paže. Daimon vyrazil na dvůr kmitaje před sebou kruhem světla; byla propastná tma. Vytrhl vrátka a pádil na silnici; a než Prokop doběhl k vozu, pokoušeje se střásti dívku, hrčel motor a Daimon skočil k volantu. „Rychle!“ Prokop se vrhl do vozu a děvče za ním; vůz sebou trhl a letěl do tmy. Byla ledová zima; děvče se třáslo v tenkých šatech, i zabalil ji Prokop do kožišiny a sám se vtiskl do druhého kouta. Vůz uháněl špatnou měkkou cestou, zmítal se z boku na bok, vysazoval a opět rachotivě nabíral rychlosti. Prokop mrzl a uhýbal, kdykoliv jej náraz vozu hodil k schoulené dívce. Svezla se k němu. „Je ti zima, viď?“ šeptala, rozevřela kožišinu a halila ho do ní táhnouc ho k sobě. „Ohřej se,“ vydechla s šimravým smíchem a přimkla se k němu celým tělem; byla horká a kyprá, jako by nahá byla. Její rozpoutané vlasy vydechovaly pach hořký a divoký, dráždily ho na tvářích a oslepovaly mu oči. Mluvila k němu zblizoučka cizím jazykem, opakovala to ještě tišeji, ještě tišeji, brala jeho boltec mezi jemně jektající zuby; a náhle mu leží na prsou a vniká do jeho úst neřestným, zkušeným, vláhyplným polibkem. Hrubě ji odstrčil; vztyčila se žasnouc, uraženě odsedla a pohybem ramen smekla se sebe kožišinu; dulo mrazivě, i zvedl kožich a položil jí jej znovu na ramena. Hodila sebou vztekle, vzdorovitě strhla kožišinu a nechala ji válet na dně vozu. „Jak chcete,“ zabručel Prokop a odvrátil se.

Vůz vyjel opět na tvrdou cestu a rozehnal se vyjící rychlostí. Z Daimona nebylo vidět než záda zježená kozími chlupy. Prokop se zalykal studeným větrem; ohlédl se po dívce, otočila si vlasy kolem krku a zajíkala se zimou ve svých lehkých šatečkách. Bylo mu jí líto; sebral kožich a hodil jej na ni; odstrkovala jej v rozlíceném vzdoru, a tu ji celou omotal kožišinou s hlavou a se vším všudy jako balík a sevřel ji pažema: „Ani se nehnout!“

„Co, už zas vyvádí?“ hodil Daimon pokojně od volantu. „Nu tak ji...“

Prokop dělal, jako by přeslechl jeho cynismus; ale spoutaný balík v jeho pažích se počal tiše chichtat.

„Je to hodná holka,“ pokračoval Daimon lhostejně. „Tvůj tatík byl spisovatel, viď?“ Balík pokývl; a Daimon řekl Prokopovi jméno tak známé, tak osvícené a čisté, že Prokop ustrnul a mimoděk uvolnil své drsné sevření. Balík sebou zavrtěl a vyhoupl se mu na klín; zpod kožišiny vyčouhly krásné, hříšné nohy a dětsky se bimbaly ve vzduchu. Přetáhl přes ně kožich, aby nemrzla; považovala to nejspíš za hru, dusila se tichým smíchem a kopala vyhazujíc nohama. Sevřel ji co nejníže mohl; tu zas nahoře vyklouzla plná děví ruka a vjela mu do obličeje v divé a milostné hře, rvala ho za vlasy, dráždila na krku, dobývala se prsty do jeho sevřených úst. Nechal ji posléze činit; dotkla se jeho čela, našla je přísně svraštěné a utrhla, jako by se spálila; teď je to bojácná dětská pracička, která neví, co smí; kradmo se blíží k jeho tváři, dotkne se jí, ucukne, znovu se dotkne, pohladí a lehce, bázlivě se položí na hrubou líc. V kožichu to hluboce vzdychlo a znehybnělo.

Auto se protáčí spícím městečkem a klesá do širého kraje. „Tak co,“ obrací se Daimon, „co říkáte kamarádům?“

„Tiše,“ šeptá nehybný Prokop „usnula.“

Errata:

30.05.2021 13:28