Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Vlčí doupě

„Po tamtom šťastném Blaženčině nápadu s fingovanou ztrátou paměti mě odvezli,“ pokračoval po chvíli Viktorín.

„Určitě vám bylo všelijak,“ politovala ho máma.

„To jistě,“ souhlasil. „V té době jsem neviděl a pro jistotu jsem nedával najevo, že jsem při vědomí. Vím jen, že mě někam hodně dlouho převáželi vrtulníkem. Několikrát jsme přistávali kvůli doplnění paliva, ale pokaždé se mnou vrtulník odstartoval dál.“

„Kam vás zavezli?“ zajímal se táta.

„Daleko, až na Sibiř,“ povzdychl si Viktorín. „Brzy jsem se dozvěděl, že mě odvezli do Turuchanska na řece Tungusce. Měli se mnou velké plány a nemohli potřebovat, abych se předčasně dověděl pravdu o tom, co se děje v Evropě a zejména v naší malé zemi.“

„Netušili, že to víte od začátku?“

„Nevím. Možná něco tušili, možná ne. Na každý pád jsem brzy zjistil, že mě velice pečlivě hlídají.“

„A co bylo dál?“ hořela jsem zvědavostí.

„Nejprve se o mě starali s dojemnou pečlivostí,“ ušklíbl se Viktorín. „Nasadili na mě nejlepší lékaře, jako bych byl skutečně jejich nejváženějším hostem, jak mi tvrdili.“

„Pokud jim někdo nehrozil zastřelením – jako nám,“ řekla jsem hned své mínění.

„Nejspíš ne,“ nesouhlasil Viktorín. „S některými jsem si hezky povídal. Zvláště doktor Jabločkin byl skutečný odborník. Jen se divil, jak je možné, že mi dorůstají spálené oči. Koukal se mi do nich a nechápavě vrtěl hlavou. Pochopil, že mám poněkud neobvyklé regenerační schopnosti, ale pořád tomu nemohl uvěřit.“

„Upřímně řečeno, také tomu nevěřím,“ posteskla jsem si.

„Podezřelý mi byl naopak Kozlov,“ pokračoval, aniž by se pokusil mě přesvědčovat. „Dali ho na můj pokoj později, to už jsem opět trochu viděl. Údajně měl čerstvou zlomeninu, ale klidně se na nohu v sádře postavil a ani přitom nemrkl. Už jsem viděl ledacos, ale takový primitivní trik mě nemohl oklamat. Kozlov byl odborník na atomovou techniku, ale především to byl jejich agent. Dali ho ke mně, aby ze mě vylákal moje tajemství, nebo aby mě přiměl ke spolupráci. To druhé lépe zapadalo do mého, či spíše do Blážina plánu, pro Kozlova bylo dobré všechno. Už v nemocnici pořádal pitky, a což když jsem podepsal smlouvu s jejich výzkumným ústavem! Pořád jsem hrál ztrátu paměti a na nic jsem si jako nevzpomínal, jen jsem naznačoval, že mě zajímají poměry uvnitř hmoty a že by se tím směrem mělo bádat.“

„A spolupracoval jste s nimi? Viďte že ne!“

„Trochu ano, ale neškodně,“ usmál se Viktorín. „Učil jsem je používat hmotovou rezonanci, je to užitečná věc a myslím si, že by jim pomohla. Z pochopitelných důvodů jsem je neměl v lásce, ale hmotová rezonance je jednou z mála věcí, které mohu dát lidem k dispozici. Mělo to pro mě velkou výhodu. Poznali, že jim mohu být užitečný navzdory té ztrátě paměti. Mohlo by je napadnout, že jsem jim k ničemu – a pak by mě nejspíš zlikvidovali.“

„Vždyť my to chápeme,“ přikývl táta.

„A druhá věc je, že jsem potřeboval, aby mi konečně dali větší volnost. Samozřejmě jsem jim nemínil předložit krešo, to by mě ani nenapadlo. Ale znám i jiné obory a mohl jsem předstírat, že moje zájmy často přelétají z jednoho tématu na jiné. Bylo až dojemné sledovat je, jak se mě stále snaží navádět zpátky k atomové technice, ačkoliv ta je na hony vzdálená.“

„A přece jste nakonec to vaše krešo vymyslel, že?“

„Jim jsem nedal nic,“ zavrtěl hlavou. „Tedy rozhodně nic z toho, co krešo byť jen vzdáleně připomíná. Neustále jsem se vracel k rezonanci, jako kdyby mě přitahovala magickou silou a nechal jsem je v domnění, že právě to může být tajemství mých zbraní. Uvěřili báchorce, že jsem krešo úplně zapomněl, ale těšili se, že bych je mohl objevit podruhé.“

„Taky bych je nechala při tom těšení...“ řekla jsem.

„Rozpracoval jsem jim skoro deset témat, které by mohly přinést velké vynálezy, být dotažené do konce,“ řekl s vážnou tváří Viktorín. „Zajímaly je ale jedině obory, kde se dalo očekávat použití jako zbraně. Rezonance je nádherný jev, i zbraň by se z ní teoreticky dala vyvinout, ale Kozlov správně pochopil, že tudy cesta nevede a snažil se mě přesvědčit, abych rezonanci hodil za hlavu. Sledoval mě, vrtal se do mých přístrojů, fotografoval si můj zápisníček, ale nic neobjevil. Pochopitelně – v zápisníčku jsem nepotřeboval mít krešo, to znám dávno zpaměti.“

„To ale bylo na hraně!“ soudil táta.

„Nezbývalo mi než trochu zariskovat. Postavil jsem proti jeho odporu rezonanční stolici a začal jsem na ní proměřovat všelijaké krystaly. Nemělo to sice nic společného s krešem, ale ani Kozlovovi nebylo nápadné, že jsem měl neustále pracovní stůl plný všelijakých krystalů. Nepostřehl, když se mezi nimi jednoho dne objevil i tento.“

Opět nám ukázal na modravý kámen, vsazený do prstenu.

„O peníze jsem u nich neměl nouzi,“ pokračoval po chvíli Viktorín. „Oni sami byli jako diví po zlatu, ani jim nebylo nápadné, když jsem si také na bazaru koupil prsten, zvláště když jsem se jim pochlubil, jak byl levný. Hned mě znalecky ujistili, že jsem koupil pouhou napodobeninu pravého zlata. Nechal jsem pak prsten nějakou dobu válet jen tak po stole, pak jsem prohlásil, že ho budu nosit, i když není pravý. Chvíli si ze mě dělali blázny, pak uznali, že to pozná leda znalec a na většinu lidí s tím udělám dojem. Tak jsem mohl veřejně nosit zbraň a nikoho ani nenapadlo, že v tom prstenu už je jiný kámen než původně.“

„A pak jste jim utekl, že?“

„Ne hned,“ zavrtěl hlavou. „Problém byl, že jsem generátor energie postavit nemohl. Ten krystal je jen akumulátor. Umí energii uschovat, měnit i vysílat, ale ne vytvářet. Vyřešil jsem to tak, že jsem krešo dával na noc do zapnuté rezonanční stolice.“

„A toho si nikdo nevšiml, že ne?“ držela jsem mu palce, ačkoliv podle toho, že byl zase mezi námi, bylo jasné, že se mu všechno podařilo.

„Dlouho jim to nedošlo,“ přikývl. „Podařilo se mi nastřádat energie, že bych mohl způsobit explozi, která by zničila všechno, co jsem měl u sebe. Tentokrát i se mnou. Stejný trik bych se podruhé ani nepokoušel uplatnit.“

„Takže jste byl potom chodící bomba,“ zachvěla jsem se obavami.

„To jsem pořád,“ usmál se trochu smutně. „Právě tak jsou jezdícími bombami automobily a létajícími bombami letadla. Je v nich obvykle dost paliva na pěknou petardu.“

„Ale automobily zpravidla nevybuchují,“ namítla jsem.

„Krešo je bezpečnější než nádrž benzínu,“ usmál se Viktorín. „Ale už to zkrátím, jak jen to půjde. Podařilo se mi bez jejich vědomí sestavit druhý přístroj, obsahující měnič na bázi krešo. Byly to tyhle vznášecí nárameníky. Mohu jimi ovládat gravitaci a tedy létat.“

Odhrnul si svetr a košili. Spatřili jsme na jeho ramenou široké popruhy s masivními kovovými přezkami, propojené tenkými černými kablíky mezi sebou. Další kablík vedl dál do pravého rukávu.

„S nimi mohu létat volně jako pták,“ prohlásil Viktorín. „Je v nich dost energie na cestu kolem světa. Uletěly už se mnou několik tisíc kilometrů. Ale když jsem je pokoutně před očima Kozlova a dalších sestrojil, byly bez energie, takže jsem stál před problémem, jak do nich dostat potřebný náboj. Jako třetí přístroj jsem sestavil měnič energie, který jsem mohl připojit na elektrické vedení. Jeho izolace mi umožňuje využít jakéhokoliv napětí – od deseti voltů po čtyři sta kilovoltů. Nejvíce energie jsem získal z trolejového vedení na železnici. Když jsem několik hodin odebíral zhruba tolik proudu, jako elektrická lokomotiva, měl jsem plný stav – a to už mi stačilo. Ale to až o něco později.“

Hra, kterou s Rusy hrál, zřejmě nepostrádala napínavosti.

„Ukázalo se ale, že Kozlov byl schopný nejen jako odborník, ale i jako agent. Možná jsem polevil na ostražitosti, ale měl jsem už všechno potřebné. Byl večer, ale tam se nikdo nepodivoval, když někdo z vědců zůstal v ústavu i přes noc. To je ostatně u toho druhu lidí častý jev. Také jsem měl v úmyslu zdržet se co nejdéle. Nabíjení akumulátorů do nárameníků pokračovalo a já jsem zkoušel další měnič energie. Připojil jsem jej do elektrické zásuvky a nabíjel krešo – akumulátor. Podařilo se mi přetížit rozvodnou síť a vyhodit pojistky. Požádal jsem tedy Kozlova, aby pojistky opravil, ale světlo se náhle rozsvítilo samo, zřejmě tu bylo více lidí než my dva. Když jsem ale vzhlédl, spatřil jsem, že se dívám – do ústí pistole v jeho ruce.“

„Pojistky jsi vyhodil schválně,“ vmetl mi do tváře. „Vážně si myslíš, že neumím počítat? V posledním měsíci jsi spotřeboval osm tisíc kilowatthodin – kde jsou? Povím ti to, abys mě nepovažoval za hlupáka. Všechnu energii sis schoval do krystalů. Máš to dobře vymyšlené, ale mě neobalamutíš.“

„Schovej tu hračku, to se mezi přáteli nedělá,“ napomínal jsem ho.

Nechtěl jsem mu zbytečně ublížit, ačkoliv byl z nepřátelského národa. Když s někým dlouhou dobu žijete, těžko ho zabijete bez příčiny. Ale on mě vzápětí donutil jednat.

„Nejsme žádní přátelé,“ prohlásil zarputile. „Ztratil jsi paměť, ale já ti připomenu, že naše země už nejsou jako dřív. Teď jste naše kolonie a budete nás poslouchat. Vstaň od toho stolu a na nic nesahej! Jinak budu střílet!“

„Nejsme přátelé?“ podivil jsem se naoko. „Proč? Vždyť se nám spolu docela dobře dělalo, nebo ne?“

„Ano, ale ty jsi před tou ztrátou paměti objevil nějakou účinnou zbraň – a použil ji zničujícím způsobem proti nám. Dnes jsem došel k názoru, že jsi tu zbraň objevil znovu. Máš ji tady před sebou, ale už ji nikdy nepoužiješ. Vstaň a dej ruce za hlavu, jinak jsi mrtvola!“

„Mýlíš se, žádná zbraň přede mnou neleží,“ řekl jsem zamračeně.

Nelhal jsem. Zbraň nebyla na stole, měl jsem ji na ruce. Prsten mířil na Kozlova, aniž by si toho byl zřejmě vědom. Pomalu jsem vstal. Pistole proti krešu? On pořád ještě netušil, že už mi je k smíchu?

„Tak – a teď ruce sepnout za hlavou!“ poručil mi Kozlov.

Byla to jeho poslední slova. Vzápětí jeho pistole dopadla na podlahu – i s rukou, která ji držela. Paprsek krešo přesekne snadno i ocel, natož lidskou ruku. Tělo se rozlomilo v pase a rozpadlo na dvě části. Překrojil jsem ho paprskem jediným škubnutím ruky.

„Když nejsme přátelé, tak nejsme,“ souhlasil jsem.

Začal řvát – vztekem, hrůzou, i bolestí. Umlčel jsem ho. Odsekl jsem mu hlavu, ale nebyl tam sám, do laboratoře ihned vběhli dva muži, ozbrojení jako on pistolkami. Rozsekal jsem je ve dveřích. Nechtěně jsem přitom přeťal elektrické vedení ve zdi a světlo zhaslo nejen zde, ale i na chodbě. Slyšel jsem dupot bot, výkřiky a klení, jak se kdosi potmě srazil s jiným. Nezbylo mi než vytrhnout své přístroje ze zásuvky i z rezonanční stolice a utíkat. Neměl jsem ještě dostatečné množství energie, ale tady šlo o život. Bez štítů by byly nebezpečné i pistole. Byl jsem několik tisíc kilometrů na jejich území a vážnější zranění bych tady nepřežil. Naštěstí jsem měl aspoň částečně nabitý akumulátor v létacích náramenících. Stačilo to, abych vylétl oknem ven, přelétl přes pár domů a zmizel za nejbližšími střechami. Opatrně jsem přistál na jedné střešní lávce, uzemnil se k hromosvodu a nahodil drát energetického měniče na nejbližší elektrické vedení. Naštěstí jich tam bylo dost, v Turuchansku rozvádějí elektřinu ještě postaru po střechách a ne pod zemí kabelem, jako u nás.

Pomalu se rozednívalo. Potřeboval jsem co nejvíc energie a strávil jsem na střeše celý den až do večera. Po ulicích dole pode mnou jezdila policejní auta, pobíhali milicionáři, spousta vojáků a civilistů. Neobjevili mě, na to by museli mít helikoptéru a tu bych zničil, jakmile bych ji spatřil. Až k večeru, za tmy jsem se odpojil od vedení a přelétl město ve výšce hřebenů střech.

Pak následovala dlouhá cesta přes nepřátelské území. Měl jsem občas chuť ničit jim letadla, která jsem objevil na jejich vojenských letištích, nebo kolony tanků na cestách či v lesích. Byl jsem ale opatrný a nepouštěl se do žádných bojů. Chyběla mi neviditelnost i ochranný štít. Přes den jsem proto zalézal do úkrytů a spoléhal se na tmavé noci, osvětlené úplňkem. Létací nárameníky nejsou letadlo, dají se srovnávat nanejvýš s letem na rogalu. Při rychlosti dvě stě kilometrů za hodinu už člověk leží na proudu vzduchu, sotva popadá dech a víc se ani nedá vydržet. Postupoval jsem pomalu, musel jsem se zastavovat a orientovat se, abych zbytečně nebloudil. Několikrát jsem přistál ve městě, vmísil se do davu a koupil si jídlo, ale nad městy všude kroužily vrtulníky a hlídali policisté. Je ovšem možné, že to nebylo jen kvůli mně. V jejich zemi je tajná policie nejmocnější silou a každý je tam stále sledován. Potřeboval jsem mapy, ale v žádném obchodě se nedaly koupit dostatečně podrobné. Zkuste se orientovat v neznámé zemi pomocí globusu nebo mapy světa, poznáte, že to není jednoduché.

Jejich armáda měla proti mně mnohé výhody. Měli rychlejší letadla, měli i rádio. Všude na mě byli připravení. Objevit mě ale proti noční obloze by bylo asi stejné, jako spatřit lesk pověstné jehly v kupě sena. Tu by našli snáze, kdežto já jsem byl neustále v pohybu, neměli ani nejmenší naději, že by mě chytili.

To všechno se ovšem změnilo, když jsem dorazil k domovu. Uvědomil jsem si, že po mně nemuseli pátrat v jejich zemi, stejně mě tam nemohli objevit. Stačilo jim číhat na mě, obrazně řečeno, u dveří mého domu. Naštěstí jsem na to včas přišel. Obhlédl jsem svůj dům jen zdálky a pochopil jsem, že obvyklou cestou dovnitř jen tak nevkročím.

„A pak jsem si vzpomněl na vaši rodinu.“ končil Viktorín své dlouhé vyprávění. „Jen málo lidem mohu důvěřovat tak jako vám. Přišli jste o syna a nebudete přece pomáhat jeho vrahům. Pochopil jsem, že se budu muset na vás bezpodmínečně spolehnout. Byli jste jediní, koho jsem znal i s bydlištěm a proto jsem se obrátil k vám. Procházel jsem bezcílně po ulicích sousedního městečka a čekal jsem na noc – nedovedete si ani představit mé překvapení, když jsem spatřil vystupovat z auta Blaženku. Považoval jsem to do jisté míry za příznivé znamení a proto jsem se hned po setmění nevydal na cestu, ale čekal na ni, až se bude vracet domů.“

To už jsme vlastně znali a Viktorín to rychle dokončil.

„Auto, které ji odvezlo domů, jsem ve tmě předlétl a zamával na ně. Přijali jste pak ve svém domě na nocleh a vlastně do ochrany Viktorína Přibíka, nazývaného také Přízrak od Zvonařského mostu –a mohu-li doufat, rovněž i vašeho nového přítele.“

Errata:

11.08.2021 15:07