Vítej, návštěvníku!

Nový přítel

Naše rodina se stala účastníky těch událostí krátce před nepřátelskou okupací. Myslím tím mé noční dobrodružství a Viktorínovu pomoc. Dnes už jsem více věděla o všem, co mi tenkrát připadalo neskutečné. Skutečně můžete tlačit auto zevnitř, když máte na ramenou antigravitační motorky. Vysvětlení, které jsem na Viktorínovo naléhání vymyslela, že se totiž jedná o motory z UFO, vlastně nebylo nejhorší. Nepřipadalo mi strašidelné vidět průhledného člověka, když jsem věděla, že tu průhlednost způsobuje komplikované, ale ne nepochopitelné zařízení. Mnohé jsem sice nechápala a tušila jsem, že pochopení bude i nadále nad mé schopnosti, ale rozhodla jsem se nijak se tím nezatěžovat.

Dál jsem chodila do nemocnice, kde se vše pohybovalo ve stejných kolejích. Kromě Viktorína jsme všichni chodili do zaměstnání, ale nikomu by ani nenapadlo našemu novému příteli vyčítat, že se od nás nechává živit, když se nemohl ukazovat na veřejnosti. On ostatně nezahálel. Jeho pokojík v podkroví se změnil ve svéráznou dílnu se spoustou podivných věcí. Byla tu spousta krystalů, které jsem se bála vzít do ruky, když jsem teď věděla či aspoň tušila, co jsou zač. Občas jsem chodila za Viktorínem až sem a na všelicos se ho vyptávala. Navzdory věku to byl příjemný člověk a dalo se pochybovat, že mu je tolik. Zmínila jsem se mu, že bych u něho spíše očekávala chování starého dědka, ale jen se smál.

„Víš, Blaženko, chování není dáno věkem, ale jak se člověk přizpůsobuje svému okolí a zejména ostatním lidem. To se mění s dobou. Před pěti stoletími jsem jednal jinak než dnes – a nejspíš hůř. Chování starších lidí není dáno stavem jejich organizmu, odráží se v něm i mnoho dalších vlivů. Žel Bohu, lidský věk poskytuje lidem málo času. Člověk je dlouho dítětem a ještě déle nemá dost znalostí ani zkušeností. Když potřebné vědomosti získá, chybí mu naopak perspektiva. Období, kdy může člověk opravdu něco tvořit, je příliš krátké.“

„A přece – kolik lidí dokázalo i za krátký život ze sebe vydat všechno.“

„Já vím, ale to jsou výjimky. Znal jsem takových mnoho. Mrzel mě osud Mozarta, toho jsem obdivoval a obdivuji dodnes více než jiné. Znal jsem ho osobně. On opravdu žil pro svou hudbu. Byl geniální – ale bohužel, příliš smrtelný a jak asi víš, zemřel mladý. Ten měl žít déle. A nejen on.“

„A co vy? Čím to, že žijete už celé věky?“

„To ti snad někdy vysvětlím, ale teď nemám čas to rozebírat,“ pokoušel se to rychle zamluvit. „Ani na mě nenaléhej, prosím tě, Blaženko.“

Přestala jsem se tím tedy zaobírat. Zkusila jsem to až dalšího dne, když Viktorín jedl večeři, kterou jsem mu donesla až do pokojíku.

„Víte, Viktoríne, nejde mi z hlavy vaše regenerační schopnost,“ začala jsem opatrně. „Pochopila jsem z lékařské vědy ledacos, takže vím, že vaše schopnost není v souladu s naším věděním. Víte, jak by bylo krásné, kdyby měli naši pacienti podobné vlastnosti? Rychle by se jim hojily rány, přestaly by problémy s operacemi, možná – nevím – byly by snadnější transplantace. Mrzím se teď na sebe, že jsem se spokojila se střední zdravotní školou. Měla jsem se dát na pořádné studium medicíny.“

„Chápu, Blaženko,“ přikývl Viktorín. „Ale asi tě v tom směru nepotěším. Má regenerační schopnost bohužel souvisí s dlouhověkostí. Pro většinu lidí to nejspíš zůstane jen pohádkou.“

„Škoda – bylo by krásné, kdyby se něco tak úžasného dalo využít pro všechny lidi.“

„Jistě, bylo by to báječné,“ připustil. Odstrčil prázdný talíř a opět se zabral do svých krystalů na znamení, že naše diskuse na toto téma skončila.

Ten večer jsem z něho nedostala ani pět vět a nezbylo mi než zatroubit na ústup. Což mi nezabránilo, abych se s ním při nejbližší příležitosti opět nedala do řeči.

„Byl jste už jistě ženatý,“ zkusila jsem nakousnout jiné téma, jakmile se mi naskytla příležitost.

„Ano, dokonce třikrát,“ povzdychl si.

„Jen třikrát?“ podivila jsem se. „Za tak dlouhou dobu?“

„Stačilo mi to,“ řekl tiše, ale podle nepřívětivého tónu jsem pochopila, že jsem se opět dostala na příliš tenký led.

„Víš, Blážo, není jednoduché žít dlouho,“ řekl po chvíli. „Člověk jako já nakonec pokaždé zůstane sám. Drtivá většina mých přátel se proměnila v prach. Třikrát jsem byl ženatý, všechny tři své ženy jsem měl opravdu rád, ale netrvalo to věčně a zařekl jsem se, že už nikdy v životě žádnou neučiním nešťastnou tím, že by se svázala se mnou.“

„Proč myslíte, že byly nešťastné?“

„Jsi ještě moc mladá, Blaženko, těžko to pochopíš. Víš, doufám, že se mnou všechny tři šťastné byly, ale ne až do smrti... Nemohl jsem jim zařídit stejně dlouhý život, jako mám sám. Neodvolatelně stárly a nakonec umřely jako všichni lidé – kromě mě. Pro mě na tom bylo nejhorší, že jsem jim nemohl dát, po čem všechny nejvíce toužily. Cena za dlouhověkost je příliš vysoká. Platím za ni tím, že nemohu dát žádné ženě dítě. Rozumíš mi?“

„Možná,“ přikývla jsem plaše. Také tohle byl příliš tenký led a nakonec jsem ráda z diskuse sama vycouvala.

„A co děláte právě teď?“ zkusila jsem to zamluvit.

„Budu už hotový,“ ujistil mě. „Připravuji něco, co mi dovolí vystoupit proti mocnostem tohoto světa otevřeně. Chybí mi už jen málo.“

„Můžeme vám pomoci?“ nabídla jsem mu.

„Nejsem si tím jistý,“ podíval se na mě pobaveně. „Ačkoliv – když myslíš... Chybí mi nějaká vhodná kostra, nějaký obal.“

„Jak by to mělo vypadat?“ vyzvídala jsem.

„V podstatě by mi vyhověla nějaká cisterna nebo něco, co by se dalo vodotěsně uzavřít. Uvažoval jsem o automobilové karoserii jako o základu, ale nepotřebuji okna a celek by měl být přece jen větší a zejména pevnější.“

„Jak velká cisterna by to měla být?“

„Řekněme o něco větší než je běžný osobní automobil.“

„K čemu to bude?“

„Chci s tím létat,“ přikývl. „Víš přece, že umím vyrobit antigravitační motory. Ale teď mě nech chvilku dělat, nemám všechno hotovo.“

„Ta cisterna – přece nebude mít okna? Nebo je tam chcete vyřezat? A kde s ní chcete létat?“

„Nech to na mně,“ pokrčil rameny. „Se vším si poradím.“

O pár minut později jsem Viktorínovu vizi přednesla tátovi a Jindrovi. Neřekla jsem jim všechno co jsem slyšela, jen jeho požadavek na nějakou pevnou skořepinu.

„To bude těžké,“ mínil táta.

„Já bych možná o něčem podobném věděl,“ uvažoval Jindra. „Na dvoře mlékárny leží vyřazená cisterna na mléko. Řekl bych, že by vyhovovala.“

„A dala by se koupit?“ zajímala jsem se.

„Pozeptám se,“ slíbil Jindra.

A skutečně druhého večera přišel, že cisternu můžeme mít, dokonce nám podnik na odvoz půjčí auto.

„Stejně jim tam překážela,“ oznamoval nám. „Chtěli ji už dávno odvézt. Prodají nám ji za cenu hliníkového šrotu.“

Přednesla jsem tuto možnost zatepla Viktorínovi.

„Hliník je příliš měkký,“ zachmuřil se. „Ačkoliv, to by nemuselo vadit. Ocel zase rezaví a pokud jde o odolnost, ani nejlepší ocel by nevydržela, co potřebuji. Spolehnu se na krešo. Prosím tě, kolik bude na to potřeba peněz?“

„S tím si nelamte hlavu,“ ujistila jsem ho. „To naše rozvětvená rodina utáhne, zvláště když vyděláváme všichni.“

„Až na mě,“ podotkl. „Ale mohl bych přece jen něčím přispět. Když sáhnu do svých vědomostí, vytáhnu čisté zlato.“

„Za to si ale těžko co koupíme,“ rozesmála jsem se.

„Myslíš? Nastav ruku!“

Vytáhl z kapsy zlatě se lesknoucí kamínek a položil mi jej na dlaň.

„To má být co?“ zarazila jsem se.

„Jak říkám, zlato,“ usmál se.

„Zlato? Opravdu?“

„Zlatý valounek. Alchymie byla už odedávna mým koníčkem a výroba zlata je jednou z nejdůležitějších disciplin.“

„Alchymie?“

Prohlížela jsem si valounek ze všech stran. Byl těžký, to by odpovídalo. Ale mohl to být také bezcenný pyrit, já jsem zlatu opravdu nerozuměla.

„Je tu pořád ještě na náměstí zlatnictví?“ otázal se mě Viktorín. „Když tam dojdeš, dostaneš za to slušné peníze.“

„Nějak se mi to nezdá,“ nedůvěřovala jsem tomu. „Uměle vyrobené zlato je pro mě stejná mystika jako duchové.“

„A máš úplnou pravdu, Blaženko,“ rozesmál se. „Nezlob se na mě, že si z tebe občas vystřelím. S alchymií to samosebou nemá nic společného. Ale to zlato je opravdu umělé. Jenže ne za pomoci alchymie, nýbrž díky měniči hmoty krešo.“

„Vážně?“

„Vážně,“ přikývl. „Je to pravé, čisté zlato. Při pokusech s měničem hmoty mě napadlo nastavit jej na výrobu zlata. Tohle je výsledek. Ne velký, ale pomohl by nám s některými finančními problémy.“

„Měnič hmoty...“ opakovala jsem si s očima navrch hlavy.

„Budu jej potřebovat,“ zvážněl. „Sebevětší akumulátor se vyčerpá a podle zákona schválnosti v nejnevhodnější okamžik. S měničem hmoty se nemusím bát nedostatku. V každém gramu hmoty je energie na cestu kolem světa, protože E=mc².“

„Mění to hmotu,“ opakovala jsem. „To je přece skoro jako ta alchymie. Kdyby něco takového dokázali staří alchymisté, asi by byli spokojeni.“

„Pokud jde o zlato, určitě,“ řekl vážně Viktorín.

„Dobře, já to zítra zařídím,“ slíbila jsem mu. „Možná tu už zítra bude ta cisterna.“

„Mohl bych mít k tobě jedno přání už dnes?“ otázal se mě s úsměvem.

„Samozřejmě,“ přikývla jsem. „Předem splněno.“

„V tom případě tě prosím, přestaň mi už konečně vykat,“ požádal mě. „Přátelé se obvykle nazývají křestními jmény a já ti tykám už dlouho.“

Zarazila jsem se trochu.

„No dobře, Viktoríne,“ souhlasila jsem. „Říkala bych ti Viky, chceš?“

„To jsi mohla už dávno,“ rozzářil se.

„Musela jsem počkat, až mi to nabídneš,“ opáčila jsem.

„Dáma by...“ zkusil namítnout, ale vskočila jsem mu doprostřed věty.

„Tykání obvykle nabízí starší – a zvláště když jde o tak významný věkový rozdíl,“ ujistila jsem ho.

„Dobrá,“ podal mi ruku. „Tak tedy ode dneška – jen Bláža a Viky.“

Jindra opravdu přivezl cisternu už následujícího rána. Odpoledne jsem se stavila na náměstí ve zlatnictví. Jen tak položertem jsem nabídla starému Jáchymovi valounek.

Chvilku jej zkoumal a pak mi jej vrátil.

„Na tvém místě bych se toho nezbavoval,“ poradil mi dobrácky. „Zlato je vzácné, ale jeho cena den po dni stoupá. Naši spřátelenídůstojníci skupují každý kousek – mají peněz co chtějí. Proto začíná být v naší zemi vzácné a napřesrok možná za stejné množství získáš i dvojnásobek.“

„Nemám čas čekat,“ vyhrkla jsem. „Kolik bys mi za to mohl dát teď?“

„To bys teprve prodělala,“ usmál se Jáchym. „Nemám tady ani desetinu ceny toho nuggetu. Leda bys mi jej svěřila do komise, zkusil bych jej prodat v hlavním městě. Tam takový obnos mít budou. Jedu tam pozítří, ovšem chceš-li mít peníze okamžitě, musela by ses tam vypravit sama.“

„Kolik bys mi mohl dát teď hned?“ opakovala jsem otázku naléhavě.

Když vyřkl sumu, zatočila se mi hlava.

„Ale jak říkám, skutečná hodnota je při dnešních cenách desetkrát větší. A kdybys počkala ještě rok...“

„Prosím tě, dej mi peníze hned,“ požádala jsem ho. „Svěřím ti to k prodeji. Až všechno prodáš, nech si polovinu.“

„Tak to by tedy nešlo, děvenko,“ zamračil se Jáchym.

„Proč?“ zarazila jsem se.

„Nejsem lichvář,“ ohradil se. „Kdybych si vzal více, než rozumná procenta, měl bych zlé svědomí, že jsem tě ošidil.“

„Dobrá,“ oddechla jsem si. „Mám lepší nápad. Co můžeš, dej mi hned teď – opravdu ty peníze potřebuji. Z toho kousíčku prodej třetinu a zbytek si nech zatím u sebe. Prodáš jej až za půl roku a pokud skutečně stoupne cena zlata, jak říkáš, patří ti plným právem všechno, co celkovou dnešní cenu přesáhne. Souhlasíš?“

„To může dělat i více než polovinu současné ceny,“ namítl Jáchym.

„Zato neseš riziko, že cena zlata nestoupne, ale naopak klesne. V tom případě se dohodneme na ceně přesně podle předpisů – a pak bys na tom možná prodělal.“

„Blaženko, za co mě máš? Věř zkušenému člověku. Když ti říkám, že zlato poroste, je to skoro jisté. Já tomu rozumím.“

„Pak budeš mít dobrý výdělek, ale nemusíš mít obavy, že bys mi tím ublížil. I tak jsi mi už vytrhl pořádný trn z paty, věř mi.“

„K čemu vůbec potřebuješ tolik peněz?“ podíval se na mě tázavě. „Dej na mě, mohla bys s tím vdáváním ještě drobátko počkat. Dnes není vhodná doba zakládat rodinu. Počítám, že se do pěti let drahota sníží a pak by se vám začínalo lépe. Anebo už čekat nemůžete? Vy mladí jste někdy moc hrr.. Jen mimochodem – koho si chceš vzít? Nemám čas ohlížet se za mladými slečnami jako jsi ty, nesmíš se divit, že ještě nic nevím.“

„Ale – pane Jáchyme,“ podívala jsem se na něho okázale uraženě. „Já se vdávat nechci. Teď chodím s jedním, je mu už hodně přes sto let, ale stejně si mě vzít nechce.“

„I ty šibalko,“ zahrozil mi prstem. Pak se pomalu otočil a odešel do zadní místnosti. Vrátil se s hromádkou pečlivě složených bankovek. Až se mi z toho zatočila hlava.

„Užij toho v dobrém a nezapomeň, koncem týdne budeš mít u mě doplatek do první třetiny.“

Vypadla jsem z krámku celá omámená. Tolik peněz!

Vzhledem k tomu, že naše rodina sehnala peníze na nákup cisterny i bez použití zlata, měli jsme najednou díky Vikymu úplně po starostech. Viktorín odmítl podílet se na výtěžku z prodeje zlata, ačkoli bylo vlastně jeho. Trval na svém, že naší rodině dluží za azyl.

„Když mi pomůžete dokončit i tu cisternu, uděláte pro mě tolik, že vám pak nebudu stačit splácet,“ prohlásil.

„Dobrá, můžeme začít hned,“ prohlásila jsem. „Hlásím se na úklidové práce. Ta cisterna je zvenčí strašně špinavá. Doufám, že uvnitř to bude lepší, když se v ní převáželo mléko. Musím si ohřát vodu, venku mrzne, jen praští. Stejně si myslím, že tam bude děsný kyselý zápach.“

„Ano, začneme,“ povzdychl si Viktorín. Ale jako jediný šel se mnou, když jsem se šla s hadrem a kbelíkem pustit do čištění vnitřku. Vešla jsem se dovnitř jen sehnutá, ale pustila jsem se do toho odhodlaně.

„Ta cisterna dá ještě hodně práce,“ povzdychl si Viktorín, když mi přinášel další vodu. „Bude to symbolické. Prvním obrněným strojům říkali Angličané tanky, to znamená cisterny. Říkali jim tak, jen aby zmátli Němce. U téhle válečné obludy to bude platit doslova.“

„Obludy?“ podívala jsem se na něho udiveně. „Válečné?“

„Až potáhnu povrch vrstvou pohlcující energii, bude nesmírně odolná,“ řekl tiše. „Dovnitř dám vznášecí motory, aby mohla létat. S generátorem energie a několika emitory se z ní stane téměř nezničitelná létající pevnost.“

„Něco jako – vzdušný tank? Co s tím chceš dělat?“

„Nemysli si, Blážo, že se do výroby toho monstra pouštím s nadšením muslimského fanatika,“ řekl tiše. „Chtěl bych raději bádat úplně jiným směrem – ale každý den zdržení stojí spoustu lidí utrpení. Myslím pořád na ty tisíce odvlečených. Určitě se jim nevede dobře. Jsou vůbec naživu? Musíme si pospíšit, aby naše snažení neztratilo smysl ještě dříve, než přinese ovoce. Viděl jsem mnoho bitev, ale co je přede mnou, to tu ještě nebylo. Aby se jediný člověk dal do zápasu s velmocí – a přitom věřil v úspěch.“

„My ti v tom pomůžeme,“ ujistila jsem ho také tak tiše.

Cisterna zmizela v kůlně a Viktorín se k ní přestěhoval, aby na ní mohl pracovat ve dne i v noci.

Občas jsem mu pomáhala. Nebylo v silách jednoho člověka udělat všechno. Viktorín občas potřeboval něco přidržet, nebo utáhnout. Provlékání nějakých kabelů zpravidla rovněž vyžadovalo dvou lidí. Kromě mě ale ostatní členy rodiny zdvořile odmítal.

„Dost na tom, co už jste pro mě udělali,“ ostýchal se, když mu otec nabízel pomoc.

Pravda je, že uvnitř cisterny nebylo místa nazbyt. Dva jsme se tam vešli a mohli jsme se navzájem pohodlně vyhýbat, ale narovnat se znamenalo natáhnout se na dřevěnou podlahu, kterou Viky přišrouboval na dno cisterny. Jinak to ani nebylo možné. Viktorín zavedl dovnitř vytápění a práce se tam velice usnadnila.

Především mě požádal, abych z pevné látky ušila velké polštáře a řádně napěchované je upevnila na stěny a strop. Když jsem mu s úsměvem řekla, že to bude vypadat jako v cele zuřivého blázna, jen vrtěl hlavou.

„Nevíš, co se může stát.“

Sám teď na ní pracoval venku. Pokryl cisternu ošklivým tmavozeleným kobercem, přes který lepil stříbrnou vrstvu podobnou staniolu. Následoval další koberec a opět staniol. Tyto dvě vrstvy se pravidelně střídaly a povrch cisterny se brzy podobal rašeliništi.

„Péruje to jako mech,“ poplácala jsem to. „K čemu to bude?“

„Zelená vrstva je měnič mechanické deformace,“ vysvětlil mi zběžně. „Bude odrážet střely. Cokoli do této vrstvy narazí, ztratí na velice krátké dráze energii. Zachycenou energii přivedu dovnitř a absorbuje ji akumulátor. Tohle by mělo podle mě zachytit všechny nárazy, včetně střel ze všech hlavňových zbraní.“

„A to stříbrné?“ zeptala jsem se.

„To je tepelný měnič,“ řekl stručně. „V dnešních nábojích bývá značná nálož trhaviny. Mechanický měnič by pohltil mechanickou složku, ale oheň by rozpálil povrch doběla a uvnitř by nastalo peklo. Tohle bude fungovat podle potřeby jako chladnička, nebo jako kamínka.“

„A proč se ty vrstvy tak střídají?“

„Nemohu vyloučit, že by některá mohla selhat,“ řekl tišším hlasem. „Neumím udělat univerzální měnič veškeré energie a nemám čas, abych jej vymýšlel. To, co vidíš, je výsledek mého bádání za posledních sto padesát let. Na víc nemám čas, musím využít jen toho, co už mám hotové.“

„To může znamenat, že by mohly selhat postupně všechny ty vrstvy,“ zamrazilo mě. Moje dosud bezmezná důvěra ve Vikyho vynálezy dostala první trhlinku.

„Je to málo pravděpodobné, ale možné,“ kývl na souhlas. „Klasické zbraně odolnost těchto druhů kreša nepřekonají, ale nevím, co všechno mají vymyšleno ruské tajné vojenské laboratoře. Slyšel jsem zvěsti o ohnivých stěnách. Možná jde jen o výkonné lasery, ale co o tom vím? Taková zbraň by mohla úplně spálit mechanický měnič. Tepelný měnič naopak neodolá nárazům. Proto lepím více vrstev na sebe.“

„Zřejmě to ani s pomocí kreša nebude žádná procházka,“ řekla jsem tiše.

„Máš naprostou pravdu,“ přikývl. „Ale já musím proti tomu zlu něco udělat. Ostatně – jsem na světě dlouho a smrt také patří k životu, ačkoliv se mi dlouho vyhýbala.“

„Tak nemluv,“ řekla jsem tiše. „Anebo – pověz mi raději, co víš o své dlouhověkosti? Znáš vůbec její konec? Víš, jak dlouho budeš žít? Anebo jsi – nesmrtelný?“

„Nesmrtelný jistě nejsem,“ zavrtěl hlavou. „Ale s něčím takovým, jako je přirozená smrt stářím, bych měl podle všeho počítat až za dlouhou dobu. Nevím to přesně, ale nebylo by to dříve, než za dvacet až třicet tisíc let.“

„Panebože!“ uklouzlo mi.

„Spíše si myslím, že zahynu násilnou smrtí,“ podíval se na mě smutně. „Náš svět není příznivý dlouhému životu.“

„To je ovšem smutné,“ souhlasila jsem.

„Tohle já vím už pěkných pár století,“ podotkl tiše.

„A nikdy, rozumíš, nikdy tě nenapadlo, že bys mohl svůj život ukončit předčasně? Kromě beznadějných okamžiků, jako když jsi tenkrát ležel u nás a chtěl po mně morfium?“

„To mě opravdu napadlo poprvé,“ usmál se opět. „Na smrt jsem myslel mnohokrát. Ale nechtěl jsem zemřít jen proto, že by měl omrzet život. Život je nádherný, Blaženko, ani po tolika staletích se mi zemřít nechce. Pořád mám co na práci, pořád se o něco snažím. Ale kdyby byla smrt neodvratná, chtěl bych si ji vybrat sám. Nestojím o takové trýznění, jako si dovedou navzájem připravovat lidé.“

„To máš pravdu,“ zamyslela jsem se. „Přála bych ti, abys uvažoval o smrti opravdu až za těch třicet tisíc let...“

„A co ty?“ obrátil se na mě. „Chtěla bys žít také tak dlouho, nebo ne?“

„Nevím,“ odpověděla jsem. „Zatím na smrt nemyslím.“

„Nic ti v tomto směru slíbit nemohu,“ řekl tiše.

„Víš o tom zřejmě víc, že?“ hádala jsem tiše.

„Dávno jsem toužil pomoci alespoň svým přátelům k dlouhému životu, ale bohužel, ačkoli jsem sám důkazem, že taková možnost není chimérou, je nad mé síly prodloužit život komukoliv z ostatních lidí. Nejméně u dvou lidí mě má neschopnost mrzí více než u jiných. Víš, že jsem slyšel Mozarta jen jednou za tu dobu, co pobýval v Praze? Uvědomoval jsem si, že je to génius, ale mávl jsem nad tím rukou a rozhodl se počkat, až trochu vyzraje. Jakou nádhernou hudbu by dokázal stvořit později! Mozart ale zemřel, bylo mu sotva třicet let. Příliš brzy – a nejenom pro mě.“

„A kdo byl ten druhý?“ zajímala jsem se.

„Karel Čapek,“ podotkl tiše. „Toho mi bylo také tak líto jako Mozarta.“

„Přestože jste se neměli rádi?“

„I přesto,“ povzdychl si. „On o mně věděl víc než všichni ostatní lidé. On určitě chtěl, abych byl lepším než doposud. Možná – nevím, snad se mu to i podařilo.“

„Já jsem četla všechny jeho knihy,“ řekla jsem.

„A nechtěla bys žít tak dlouho, jako já?“ podíval se na mě tázavě. „Ne že bych ti to nabízel, já to opravdu neumím. Ale čistě teoreticky...“

„Ani nevím, zdali bych to chtěla,“ otřásla jsem se. „Ty jsi musel zaplatit draze, ale pro mě by stejná cena byla asi mnohem horší.“

„Necháme to na později,“ rozhodl i za mě. „Teď se raději věnujeme nejbližšímu cíli. Můžeš mi podat támhle ten kousek tepelného měniče? Patří sem nahoru.“

Errata:

11.08.2021 15:07