Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Smršť

Zpět Obsah Dále

Vrátila jsem se s plným autem nákupu.

Viky mě pochválil, jak jsem dobře nakoupila. Společně jsme to odnesli k cisterně a já jsem ještě všechno narovnala dovnitř. Do ledničky, do skříněk i do sklepa, vlastně pod podlahu, kde bylo poměrně dost místa.

Hned jsme to také zapili. Nakoupila jsem hodně limonád v prášku, zalili jsme ji Vikyho syntetickou vodou, abychom ochutnali, zdali se dá pít. Brzy jsme se oba shodli, že nejsou nejlepší, ale destilovaná voda je sama o sobě nechutná a tohle se pít dalo. Také jsme trochu polili povrch pevnosti a slavnostně ji tak pokřtili. Bylo nám spolu docela dobře, jenže už nad námi viselo brzké loučení a to mi samozřejmě kazilo náladu.

„V ledničce máte až navrchu měkký salám, ten byste měli sníst nejdřív. Trvanlivé druhy vydrží déle,“ nabádala jsem ho.

Přitom jsem zjistila, co všechno musím dokoupit. Jak se dalo čekat, při prvním sepisování jsme zapomněli na mnoho důležitých maličkostí, jak říkal Viky s oblibou. Například na sůl – až by jim chyběla, poznali by platnost přísloví o ceně toho tak obyčejného nerostu.

„Kuchyňskou sůl bych udělal,“ ujišťoval mě Viky. „Je to sloučenina jednoduchá jako voda a tu bych měničem zvládl.“

„Možná, ale byla by stejně odporná, jako tvoje voda,“ namítala jsem. „Takže sůl. Sem pod podlahu se vejde pár balíčků cukru a nějaké konzervy. Budete rádi, že budou. Jíš čokoládu? Koupím ji, nekazí se a je v ní hodně energie. Četla jsem, že si ji cestovatelé brali s sebou na dlouhé výpravy.“

Vyjela jsem z garáže a za půl hodinky jsem byla zpátky. Rychle jsem vynosila krabice a podávala je do cisterny Viktorínovi. Ten všechno ukládal na volné místo pod podlahu. Pak zavřel poklop a zbývající krabice pevně přivázal v hlavní kabině za druhou sedačku.

„Viky, mám pro tebe novinku,“ řekla jsem, když jsem měla všechno z auta vybrané a soukala jsem se do cisterny.

„Povídej,“ vybídl mě. Bylo vidět, že září spokojeností.

„Zaslechla jsem, že na nádraží stojí podezřelý vlak,“ informovala jsem ho. „Nikdo se k němu nesmí přiblížit. Rojí se tam okupační vojáci. Prý je tam většina uzavřených vozů, možná zase odvážejí naše vězně na práci.“

„A to jsi nemohla říci hned?“ vybuchl Viktorín.

„Není to nutné,“ namítla jsem. „Beztak už tam stojí půl dne. A kromě toho by nebylo dobré pokoušet se o něco přímo na nádraží. Je tam plno lidí a kdyby došlo ke střelbě, bylo by moc mrtvých. Spíš až vyjedou na trať.“

„Dobrá, máš pravdu,“ uklidnil se. „Povídám ti ale, ten vlak už hranice nepřekročí.“

Skoro půl hodiny jsme vyčkávali. Přerovnávala jsem ledničku a měla jsem tedy co dělat, ale Viktorín byl čím dál tím netrpělivější.

„Kde ten Jindra vězí?“ ptal se mě už aspoň po páté.

Podívala jsem se na hodinky.

„Bude tu každou chvíli,“ ujišťovala jsem ho.

Jindra však nějak dlouho nešel.

„Zajedu podívat se na nádraží,“ rozhodla jsem se.

„Dobrá, jeď,“ svolil Viky. „A dávej na sebe pozor, sama jsi říkala, že je tam plno vojska,“ napomínal mě.

„Nikdo si mě nevšimne,“ ujistila jsem ho.

„Rád bych tomu věřil, ale počkej okamžik,“ rozhodl se náhle Viky.

Sedl si do pilotní sedačky a hrábl rukou do jedné z postranních kapes. Pak se opět obrátil ke mně.

„Sundej si blůzičku,“ pobízel mě. „Přede mnou se stydět nemusíš, jde o život. Dám ti létací nárameníky. Mohly by tě zachránit, kdyby ses dostala do úzkých.“

Myslel to zřejmě smrtelně vážně a neodporovala jsem mu. Ostatně jsem na sobě měla ještě tričko bez rukávů a to jsem si svlékat nemusela. Viktorín mi kolem ramen zapnul dva pásy se zaoblenými kovovými destičkami, jako měl sám. Tenounký kablík od nich vedl až k náramku na ruce.

„Ovládá se to snadno,“ vysvětloval mi. „Pootočením náramku přidáváš vznášivou sílu. Napoprvé si dávej pozor, aby nad tebou bylo dostatečně volno, jinak bys mohla narazit hlavou a ublížit si. Až se začneš vznášet, sama už poznáš, že se všechno ostatní řídí změnou polohy těla. Když se předkloníš, potáhne tě to dopředu, prohnutím vlevo či vpravo zatočíš. Jistě se to rychle naučíš.“

Opět jsem se rychle oblékla.

„A tohle si vezmi na prostředníček pravé ruky,“ podával mi Viky prsten s velkým modravým kamenem. „S tím zacházej zvlášť opatrně. Je to emitor krešo. Dá se s tím rozkrájet na kusy i tank, ale pokud nebudeš opravdu muset, nepoužívej to, moc tě o to prosím.“

„Ty mi to – necháš?“ vykulila jsem na něho oči.

„Ano. Nemohl bych odletět a nechat tě tu bezbrannou.“

„A jak se s tím zachází?“

„Vidíš tady tu ozdobu?“ ukázal mi na jemný knoflík, vzdáleně podobný natahovacímu kolečku hodinek.

„To je zajišťovací pojistka a současně spoušť,“ rychle mi vysvětloval. „Nejprve ji musíš otočit doprava. Potom stačí stisknout ji palcem. Z hlavní osy krystalu vyšlehne energie a když spoušť uvolníš, sama se opět zajistí.“

„A dá se to zničit, kdyby bylo potřeba?“ zeptala jsem se ho vážně.

„V takovém případě nejprve sundej prsten,“ vysvětloval mi s vážnou tváří. „Pak pootoč pojistkou doleva aspoň o pět půlotáček. Vytrhni ji a snaž se prsten odhodit co nejdál, nejraději do vody nebo za nějakou přírodní překážku, například za skálu. Uvědom si, že i úplně vybitý akumulátor obsahuje minimální dávku, schopnou zničit nejbližší okolí. Nemá to účinky ručního granátu, ale půltunového granátu dalekonosného děla. Kdybys stála na rovině, lehni si ihned nohama k místu, kam prsten dopadne a zakryj si rukama hlavu. Kdybys stála blízko u řeky, hoď prsten do vody, ta účinky výbuchu ztlumí. Ale ne abys byla v té vodě, to by tě mohlo roztrhat.“

„Myslíš si, že bych měla něco takového přežít? Nebylo by pak lepší, kdyby mě to roztrhalo?“

„I kdybys jim padla do rukou, Blážo, nemůžeš jim přece nic prozradit,“ podíval se na mě ustaraně. „Samozřejmě bys jim musela tvrdit, že za vše mohu já. Nevadí, když jim prozradíš i mé jméno, aspoň dostanou respekt a možná tě pak přestanou vyslýchat. Nesmíš jim ale nic říci o mém domu, to by bylo horší než cokoliv jiného.“

„Dobře, ale teď musím odjet,“ rozhodla jsem se. „Děkuji ti za důvěru a slibuji, že tvé dary bezdůvodně nepoužiji.“

„Danajské dary,“ zahučel jako pro sebe. „Ale svět je pořád zlý a kdoví...“


Vrátila jsem se během čtvrthodiny.

„Je nejvyšší čas,“ vychrlila jsem ze sebe. „Vlak vyjíždí ze stanice.“

„A Jindra nikde,“ povzdychl si Viktorín. „Nu což, poletím bez něho.“

„Vezmi mě s sebou!“ poprosila jsem ho. „Aspoň k tomu vlaku!“

„Nic tam neuvidíš,“ varoval mě. „Jen budu mít o tebe tím větší starost.“

„Aspoň ať poznám, že se vznášíme,“ škemrala jsem.

„Dobrá, nasedej,“ podvolil se Viktorín.

V okamžiku jsem byla uvnitř. Sedla jsem do druhé sedačky a připoutala se. Viktorín už seděl vpředu. Pak jsem cítila, jak se se mnou sedačka zhoupla. Trochu to připomínalo, jako když se rozjíždí auto.

„Kde jsme?“ zeptala jsem se.

„Otáčíme se nad vaším domem,“ řekl Viky. „Obracím se k nádraží.“

Uvědomovala jsem si, že měl z velké části pravdu. Sedět v sedačce a nevědět co se venku děje bude asi opravdu jen pro silnější povahy. Rozjeli jsme se rychleji, poznala jsem to ale jen podle síly, jaká mě vmáčkla do sedačky.

„Už vidím vlak,“ řekl Viktorín soustředěně. Tušila jsem, že toho ani on tím malým periskopem moc nevidí, ale lepší něco než nic, já jsem se cítila jako slepý na pantomimě.

„Odstřelil jsem před vlakem pár elektrických sloupů,“ pokračoval Viky stále stejným tónem. „Bez proudu je lokomotiva bezmocná, ale nechci tam ublížit našim železničářům, počkám, až úplně zastaví. Oni už ostatně brzdí, aby do toho nevjeli.“

Nevšimla jsem si, že by střílel. Uvnitř cisterny byl klid a ticho, ačkoliv se nedaleko před námi rozehrálo další dějství tragédie, plánované okupanty. Tragédie, která bude mít očividně jiný konec než podle jejich představ.

„Tady máte!“ zavrčel Viktorín.

Cítila jsem, jak se cisterna pohupuje nalevo a napravo. Viktorín jemně manévroval a občas zřejmě stiskl spoušť svého čelního emitoru.

„Za lokomotivou byly dva osobní vagony s vojáky,“ řekl po chvilce. „Na konci další dva. Čelní emitor naší pevnosti je nejsilnější ze všech, co jsem dosud postavil. Spotřeba nás neomezuje, energie máme dost, nemusíme šetřit. Ty čtyři vagony to doslova smetlo s trati a rozprášilo po polích.“

„Co teď?“ ptala jsem se.

„Z každého vagonu musím minimálním paprskem odkrojit čelní stěnu,“ prohlásil Viktorín. „To se nedá urychlit. Kdybych příliš spěchal, mohl bych někomu uvnitř ublížit. Musím lidem poskytnout čas vzdálit se z místa, kudy paprsek projde.“

„A jsou tam vůbec lidé?“ zajímala jsem se.

„Ovšemže, máš je vidět, jak se hrnou ven.“

Viky byl teď mnohem spokojenější.

„Blážo, to není jako u Zvonařského mostu,“ řekl po chvíli spokojeně. „Mezi těmi lidmi se našlo pár šikovných, vydali se otevírat další vagony i beze mne. Dva chlapi tam shromažďují lidi a teď s nimi začali spořádaně ustupovat k lesu. Tak je to nejrozumnější.“

V té chvíli to zazvonilo, sice krátce a tlumeně, ale současně se cisterna otřásla. Hodilo to námi stranou, nebýt připoutaná, spadla bych se sedačky.

„Jen počkej, syčáku!“ zavrčel Viktorín a pevnost Miráž se prudce otočila kolem osy.

„Aha, jste dokonce tři?“ dodal, sotva jsme se trochu ustálili.

„Co se děje?“ neudržela jsem se.

„Blaženko,“ oznamoval skoro slavnostně. „Pro vnější pancíře pevnosti Miráž nastal okamžik pravdy. Zachytili jsme přímý zásah raketou.“

„Kdo střílel – a čím?“ zajímala jsem se.

„Formace tří helikoptér,“ informoval mě. „Už jsou z nich tři hromady hořícího šrotu, nám zásah neuškodil ani v nejmenším. Musel to být pořádný výbuch, mám tu zprávu, jak silně musel robot kontrovat. Ale je to dobré.“

„Nepoškodilo to některou z vrstev?“ starala jsem se.

„Bylo by špatné, kdyby něco poškodila už první rána,“ mínil Viktorín. „Neboj se, to vydržíme. Musím se lépe rozhlížet a nedovolit, aby se další letadla okupačních vojsk přiblížila. Nejde o nás, jako o bezbranné lidi dole. Naštěstí se zdá, že po nás helikoptéry vystřelily jen první salvu. Jedna raketa se strefila, ostatní dopadly daleko do polí a vybuchly tam docela neškodně.“

„A co lidé?“

„Zdá se, že u toho vlaku už nikdo nezůstal,“ pochvaloval si Viktorín. „Počkáme ještě chvilku a pak se vrátíme domů. Naložím Jindru a poletíme. To ovšem znamená konec skrývání, další setrvávání pevnosti v blízkosti vašeho domu by na vás mohlo přivolat velké neštěstí.“

Chvilku jsme se zdánlivě nehybně vznášeli. Neměla jsem potuchy, co se venku děje, ale zdálo se, že se neděje zatím nic.

„Jak vysoko letíme?“ zeptala jsem se Vikyho po chvíli, abych pořád nemlčela.

„Zatím nízko, sotva pět set metrů,“ informoval mě. „Jsme nad městem a já vyhlížím Jindru. Mám celou naši ulici jako na dlani a kromě ní sleduji i náměstí a pár ulic okolo.“

„A co okupanti?“

„Nikde nic,“ podivoval se. „Helikoptéry poslali okamžitě a teď čekají. Proč asi? Nevadí, aspoň ti lidé z vlaku stihli zmizet v lese.“

Náhle zpozorněl. Viděla jsem, jak si přitiskl k očím okulár periskopu.

„Tam dole – je Jindra,“ vyhrkl. „Přidrž se, Blážo, přistaneme na náměstí vedle něho.“

„Jsi si jistý, že je to on?“

„Určitě,“ ubezpečoval mě. „Především je stejně oblečený jako byl ráno, ale navíc nás vidí a mává na nás, abychom se snesli k němu. Kluk neopatrná, takhle na sebe upozorňovat!“

Podlaha se trochu propadla, až jsem měla pocit, jako by mi žaludek vyskočil až ke krku. Po krátké chvilce se pevnost zhoupla v opačném směru.

„Otevři mu, Blážo!“ požádal mě Viktorín.

Poslechla jsemm vstala a odšroubovala poklop. Vzápětí se udýchaný Jindra vsoukal dovnitř.

„Ještě že jste tady,“ oznamoval nám jako velká voda. „Stalo se něco hrozného. Mámu s tátou přímo z práce odvedla okupační vojenská policie. Pro mě přišli také, ale utekl jsem zadem. Určitě byli i pro tebe v nemocnici, Blážo, ještě že jsi tady.“

„Kde jsou teď?“ zajímal se Viktorín.

„Prý je ani nevyslýchali. Rovnou je naložili na nádraží do vlaku a teď už je asi vezou pryč. Viktoríne, nemohl bys je vysvobodit?“

„Už se stalo,“ odvětil suše. „Blážo, zavřela jsi poklop?“

„Už se stalo,“ odpověděla jsem mu jeho vlastními slovy.

„Abys věděl, před chvilkou jsme ten vlak s vězni zastavili,“ informoval Viktorín Jindru. „Ozbrojený doprovod jsme smetli a lidi osvobodili. Utíkali do lesů, budou už nejspíš v relativním bezpečí. V této chvíli ale mezi nimi nemůžeme vaše rodiče hledat.“

„Co s nimi bude?“ strachovala jsem se.

„Nevím,“ řekl Viktorín nerozhodně. „Nejhorší je, že je okupanti měli v seznamech. Teď pro ně nemůžeme udělat nic – či téměř nic. Doufám, že je samotné napadne schovat se na nějakou dobu k příbuzným, jak jsem jim navrhl. Kdyby se vrátili domů, mohli by je opět zatknout.“

„A co já?“ napadlo mě. „Kde je teď najdu?“

„Zůstaneš s námi,“ rozhodl Viktorín. „Bylo by nebezpečné nechávat tě samotnou mezi těmi vlky. Budeme to tu muset nějak uspořádat, abys tu mohla s námi vydržet.“

„Tak přece poletím s vámi!“ vyskočila jsem.

Nemít starosti o osud rodičů, jásala bych.

V tom okamžiku se ozvalo zaburácení. Srazilo mě to na podlahu. Také Jindra se vedle mě jen pomalu sbíral, neboť také nebyl připoutaný.

„Co to bylo?“ vyhrkl s nádechem strachu v hlase.

„Nevím,“ odtušil Viktorín a pomalu otáčel pevností dokola, aby dostal protivníka nebo snad protivníky do svého omezeného zorného pole. Pak se Miráž naklonila v ostrém úhlu dopředu a opět se otáčela kolem svislé osy.

„Kde jste?“ vrčel Viktorín. „Ukažte se!“

„Nejspíš nás něco zasáhlo,“ informovala jsem brášku sama, když jsem viděla, že Viky na nás nemá čas. „Raději ses měl připoutat do sedačky.“

„A co ty?“ podíval se na mě Jindra.

„Já to budu muset nějak přečkat,“ pokrčila jsem rameny. „Zatím jsme schytali pár raket od helikoptér, tohle bylo něco většího. Jak vidíš, jsme naživu, Vikyho pancíře se činí seč mohou a zatím se jim to daří.“

„Rozlož si na podlahu nafukovací matraci a připoutej se k ní,“ navrhl Viktorín jen tak přes rameno. „Tak jak jsme to přichystali pro spaní. Vleže na měkkém budeš lépe chráněná.“

Jindra mi rychle pomáhal vybalit co bylo zapotřebí. Brzy jsem ležela ve spacáku, připoutaná třemi popruhy, zatímco oba chlapi seděli v sedačkách.

„Už víš, co to bylo?“ optal se Jindra Viktorína.

„Nic podezřelého není nikde vidět,“ opáčil Viky.

V té chvíli se ozvala další hromová rána spolu s dalším otřesem. Byli jsme připoutáni a neuškodilo nám to, ale zatrnulo ve mně.

„Aha, tady jste!“ prohlásil Viktorín spokojeně.

Cisterna se naklonila a zase se srovnala.

„U lesa stál tank s protiletadlovými raketami,“ řekl nám. „Proto jsem neviděl žádné letadlo ani helikoptéru. Stříleli na nás zdola. Ten periskop je vážně omezený, ale teď už to nenapravíme.“

„A co teď?“

„Zůstal po nich jen velký kráter,“ povzdychl si trochu Viktorín. „Odtud se už těžko bude střílet.“

„To muselo být něco většího, ne?“ optala jsem se. „Kam dopadly všechny zbytky?“

„Nejspíš do města,“ mračil se Viktorín. „Když to odnesla jen nějaká ta střecha, vzal ji čert. Horší by bylo, kdyby to spadlo někomu na hlavu.“

„V takovém případě bychom neměli viset nad městem,“ podotkl Jindra.

„Máš pravdu,“ přikývl Viky. „Máme jistě veliké starosti o vaše rodiče, ale těm teď nemůžeme pomoci. Dovnitř pevnosti se nám víc lidí zaručeně nevejde a kdybychom se o ně starali příliš okatě, přilákali bychom na ně pozornost okupantů.“

„Tedy myslíš...“

„Poletíme podle původního plánu, jenže tři,“ rozhodl Viktorín. „Jen by mě zajímalo, kde tady ve městě sídlí okupační správa a především ruská vojenská policie?“

Okupační správa sídlila v barokním zámečku nad městem a Viky po krátkém zaváhání prohlásil, že by asi byla škoda tu památku poškodit. Zato sovětská vojenská policie měla sídlo v nevelkém domku stranou od centra. Vysvětlila jsem jeho polohu Vikymu a ověřila si, že máme oba na mysli tutéž budovu. Pak Viktorín krátce sklonil nos pevnosti dolů.

„Tak – to je to poslední, co mohu pro vaše rodiče udělat,“ řekl klidně. „Teď se možná budou moci vrátit i domů.“

„Co jsi vlastně udělal?“ otázala jsem se ho.

„Vypálil jsem do toho domu větší porci energie,“ opáčil Viktorín. „Podobalo se to zásahu letecké bomby. Doufám, že tam měli archív. Pokud ano, už nemají nic.“

„Kéž by se tátovi a mámě nic zlého nestalo,“ uvažoval Jindra tiše.

„Jsou věci, které nemůžeme ovlivnit,“ utěšoval ho Viky. „Navrhuji tedy změnit, co změnit můžeme.“

Pocítila jsem, jak se rozjíždíme. Rozjezd byl tentokrát delší. Pak se pevnost uklidnila. Letěli jsme nad krajinou rychlostí dopravního letadla směrem k hranicím s proradnými sousedy. Bylo lépe přenést se nad jejich území. Proč mají zbytky jejich raket padat na naše města?

 


Zpět Obsah Dále
Errata:

11.08.2021 15:07