Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Conquista

Skoro půl hodiny jsme letěli klidně. Pak nás dohonily dvě ruské stíhačky a vychrlily na nás náklad rozežhavené oceli ze svých kanonů. Naše pevnost se ani nezachvěla. Nevelké projektily měly proti nám hmotu celkem zanedbatelnou a pokud se do nás strefily, skončily všechny na mechanickém měniči. Viktorín otočil za letu Miráž přídí dozadu a útočící letadla pokropil dávkou energie. Pak klidně obrátil zpátky do původního směru a pokračovali jsme v letu.

Pár minut poté na nás začalo nalétávat současně více letadel. První letci nás zřejmě jen objevili a nahlásili naši polohu, ostatní už po nás šli najisto. Letadla kolem nás vytvořila hotový kolotoč, střídala se v rychlých náletech zleva i zprava. Viktorín se přestal ohlížet na střely, které na nás dopadaly ze všech stran jako krupobití. Nemusel se ani namáhat otáčet pevností kolem dokola. Každou chvíli kolem nás přeletěl některý z letounů, vychrlil na nás munici všemi svými zbraněmi a zase se otáčel k dalšímu náletu. Viktorín klidně a metodicky jeden za druhým sestřeloval ty, které se mu objevily před periskopem.

„Měl bys je počítat,“ navrhl po chvilce Jindra.

Neměli jsme co dělat a to bylo asi nejhorší. Jindra seděl přikurtován k sedačce a já jsem ležela na podlaze.

„Nepočítám ty, které jsem sestřelil, jen ty, co proti nám ještě zůstali,“ zavrčel Viktorín.

V témž okamžiku do cisterny něco prudce vrazilo. Vnitřní prostorou se ozval dunivý zvuk nárazu. Nejprve jsem nadlétla, ale popruhy mě strhly zpět. Pak to se mnou naopak praštilo na nafouklé lehátko. Dopadla jsem ještě dobře, ale Jindra naletěl hlavou do boční stěny a navzdory tlustému vypolštářování narazil tak, že chvíli nemohl popadnout dech. Také Viktorín zřejmě nárazem utrpěl. Když se ohlédl, viděla jsem, že mu z natrženého obočí teče krev.

„To jsme to dostali!“ vykřikl Jindra.

„Co se stalo?“ přidala jsem se k němu.

„Jeden pilot do nás v plné rychlosti narazil,“ vysvětloval nám Viktorín.

Ačkoliv to byla nejspíš jen domněnka, vypadalo to pravděpodobně. Od nich se to dalo čekat. Vzpomněla jsem si, co u nich znamená nesplněný rozkaz. Jistě dostali rozkaz za každou cenu nás zničit a když jim to nešlo kanony, zkusil to jeden z nich za cenu vlastního života.

„Už to mám,“ dodal po chvilce Viktorín. „Podle energie, kterou musel dát robot na kompenzaci takového nárazu, to opravdu mohlo být letadlo. Energetická bilance tomu zhruba odpovídá. Náraz ho musel zmačkat jako kus papíru, do toho vybuchlo palivo a zbytky munice. Připadá mi to, jako by vajíčko narazilo do kladiva s úmyslem kladivo rozbít.“

„Myslíš, že nám něco poškodil?“ zajímal se Jindra.

„První venkovní vrstva i po nárazu vyvíjí energii, mohu tedy soudit, že poškozená není,“ ujišťoval nás chlácholivým tónem Viktorín.

V tomtéž okamžiku se ozvala další, skoro stejně mohutná rána. Cisterna poskočila, ale tentokrát znatelně méně.

„Kolik jich tam ještě je?“ nervózně se optal Jindra.

„Ještě šest,“ odhadoval Viktorín. „Pardon, pět. A teď už jenom čtyři.“ Miráž se dvakrát otočila kolem své osy a Viky přitom poslal kolem nás několik porcí ničivé energie.

„Druhá rána byla mnohem slabší,“ uvažoval Jindra. „Bylo to tím, že narazil jen kusem křídla, nebo tak nějak?“

„To nejspíš ne,“ mínil Viky. „Řekl bych, že se náš robot učí takové nárazy vyrovnávat.“

„Kde vlastně jsme?“ zajímala jsem se.

„Teď už nad jejich územím,“ odhadoval Viky. „Proto se do nás pustili jako vosy. Cítí, že jim jde o hnízdo.“

Chvíli jsme se za letu otáčeli kolem dokola. Viky několikrát vystřelil, ale jeho střelba nebyla uvnitř vůbec znát. Pak srovnal let a prohlásil, že je nejvyšší čas, abychom se my dva naučili pilotovat.

„Máš někde nějakou náplast?“ obrátil se na mě.

Rychle jsem mu přelepila obočí. Pak se opatrně vyměnili. Jindra se posadil do pilotní sedačky a Viky mu ukazoval, jak se manipuluje s řídící páčkou. Nebylo zapotřebí dlouhého vysvětlování. Funkce řízení jsme pochopili brzy, šlo spíše o praktickou část. Jindra chápal rychle a já jsem věřila, že to také snadno zvládnu.

„První kolo bitvy máme za sebou,“ řekl spokojeně Viky. „Právě jsme vydrželi víc než jakýkoli válečný stroj v historii lidstva. Náraz tak těžkého letadla by za druhé světové války nevydržely ani velké obrněné lodě.“

„Napijeme se na to, ne?“ navrhla jsem. Rychle jsem do plastikových láhví připravila osvěžující nápoj. Opatrně jsem dovnitř nasypala limonádový prášek ze tří sáčků a zalila vodou z měniče. Pak jsem láhvemi zatřepala, aby se obsah dobře promíchal. Konečně jsem podala jednu Viktorínovi, druhou Jindrovi a tu třetí jsem pozdvihla k ústům sama.

„Na zničení našich nepřátel!“ navrhla jsem přípitek.

„Na to, aby co nejdříve poznali, že nemá cenu útočit na nás tak jako dosud,“ přidal se zamyšleně Viktorín.

„A aby od nás odešli – co nejdříve,“ dodal Jindra.

Čím hlouběji jsme pronikali na nepřátelské území, tím více letadel proti nám protivník nasadil. Prozatím s jediným výsledkem – početní stav jeho letectva se vytrvale snižoval. Jindra i Viky se mezitím naučili nevšímat si zásahů do tlumící vrstvy pevnosti, každý náraz byl pro ně jen signálem o blížícím se letadle, které bylo potřeba zničit.

Střelba z těžkých leteckých kanónů, jejichž střely by prorážely tankové pancíře jako papír, byla pro nás jako házení hrachu na zeď. Přestali jsme si jí všímat. Protivník samozřejmě nasadil nejtěžší zbraně. Neřízené rakety typu vzduch-vzduch, ale i vzduch-země vybuchovaly na naší pevnosti s jediným výsledkem. Energie pohlcená měniči nám zvyšovala náboj v akumulátorech. Ačkoliv jsme uletěli přes tisíc kilometrů, měli jsme akumulátory nabitější než na počátku.

„Kolik nám chybí do Moskvy?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Myslím, že nejsme dál než tři sta kilometrů,“ uvažoval Viktorín.

Venku se ale začínalo stmívat a orientace byla stále obtížnější. Jindra si stěžoval, že nemáme pořádné mapy. Navigovat podle školního zeměpisného atlasu nebylo ani jednoduché, ani zvlášť spolehlivé.

Jindra podél železniční trati doletěl k nějakému většímu městu. Snesl se tak nízko, až mohl přečíst nápis na nádraží. Tímto primitivním způsobem jsme se dozvěděli, že jsme nad Nižním Novgorodem, tedy mnohem dále než Moskva, ale že jsme se zas tak moc neodchýlili – jen o pár set kilometrů.

„Budeme se muset otočit,“ prohlásil Viktorín. „Zajímavé je, že jsme se dostali dál, než Germáni za Hitlera.“

„Chceš chvíli pilotovat?“ otočil se Jindra na Vikyho.

„Ovšemže chci,“ chopila jsem se příležitosti.

„Tebe jsem nemyslel,“ odpálil mě Jindra.

„A pročpak?“ naježila jsem se na něho. „Chci si to přece taky zkusit.“

„Neumíš to,“ pokoušel se mě odradit.

„Nejsem na tom hůř než ty. Když jsem se naučila řídit auto, tohle se naučím taky.“

Viky si povzdychl, ale pak se uvolil, že mi to také ukáže. Samozřejmě jsem to zvládla rychle. Nabrala jsem směr podle zapadajícího slunce, či spíše podle nezřetelného pruhu světla nad obzorem. Za chvíli měla nastat tma. Pokud jsme chtěli nad hlavní město nepřátelské říše dorazit za posledních zbytků světla, museli jsme si pospíšit. Trochu jsem přidala na rychlosti.

„Počkej, Blážo,“ zarazil mě náhle Viktorín. „Nepoletíme tam teď hned, musíme ještě něco vymyslet. Zapomněli jsme, že musíme s protivníkem také vyjednávat.“

„Pravda,“ souhlasil Jindra. „Ale bude to těžké. Nezdá se mi dobré, aby někdo z nás dělal parlamentáře. Mohli by ho zajmout.“

„To se v diplomacii nedělá,“ namítal Viktorín.

„Právě u nich bych na to moc nespoléhal. Vtrhli k nám v době, kdy jsme s nimi měli všechny možné přátelské smlouvy – takovým bych nevěřil ani pozdrav.“

„Nejprve se s nimi zkusíme domlouvat rádiem,“ ujišťoval ho Viktorín.

„Žádné nemáme,“ pokrčil rameny Jindra.

„Uděláme si je,“ trval na svém Viktorín. „Přijímač máme, Bláža mi věnovala své kapesní rádio. Nebude těžké postavit oscilátor a modulátor, základní laděné obvody pro vysílačku. Zesílení obstará měnič krešo. Součástky mám připravené, už jsem o tomhle problému uvažoval.“

„Takhle na koleně postavíme nanejvýš nějakou primitivní vysílačku,“ namítal Jindra.

„Cožpak potřebujeme něco super?“ opáčil Viky. „Budeme vysílat na nejbližší vhodné frekvenci. Oni už rychle zjistí, že to je pro ně.“

„A do té doby?“ vmísila jsem se mezi ně. „Mám letět dál, nebo budeme bloumat nad jejich územím jen tak a čekat, kdy se přiřítí další stíhačky?“

„Klidně,“ opáčil Jindra. „Oni nakonec přijdou na to, že nám nemohou uškodit.“

„Jestli chceš létat jen tak, podívej se, kdybys pod námi zahlédla nějaké podezřelé tábory. Slyšel jsem, že jich tu je hodně a většinou nepatří armádě, ale správě věznic,“ navrhl Viktorín. „Ne že bych je mínil osvobozovat, ale aspoň zmapovat. Budeme je moci využít při jednání. Otoč se – dejme tomu na sever.“

Zpomalila jsem, až jsem nakonec zůstala nehybně viset nad nevelkou osadou. Když jsem trochu sklonila příď pevnosti dolů, mohla jsem vidět, jak tam dole pod námi jede po černé asfaltové silnici šedivý nákladní automobil. Náklon se ale nelíbil oběma chlapům. Musela jsem nás srovnat do vodorovné polohy. Jenomže jsem pak neviděla dolů.

„Teď už je tma, beztak nic neuvidíš,“ rozhodl Viktorín. „První den jsme přečkali, zbývá nám první noc. Domnívám se, že jejich letadla budou mít výhodu radarů. Máme se určitě na co těšit. Bylo by asi lepší zaletět dál, než viset nad jejich osadami. Ti pod námi za nic nemohou, proč by jim měly trosky letadel a zbloudilé střely padat ve spaní na hlavy?“

„Nějak je moc lituješ,“ zamračil se Jindra.

„Poslyš Jindřichu, kdybys žil jako já bezmála devět set let a viděl tolik válek, bitev a lidského neštěstí, asi bys uvažoval jinak,“ řekl klidně. „Tihle lidé jsou nepřátelé, pravda. Ale myslíš si, že všichni touží po dobývání? Což z toho mají něco jiného, než neštěstí, krev a slzy? Naprostá většina jejich vojáků jde do boje jen ze strachu. Z nepřítele, ale především z vlastních důstojníků. Ti se zase bojí vyšších důstojníků a tak to jde dál. Podle mého mínění za všechno může jen sto, možná dvě stě hlavních generálů a vrchních velitelů, včetně vlády, která je rovněž vojenská, ačkoliv se navenek tváří, že tomu tak není. Pět set pohlavárů může za většinu zla, rozšířeného u našich sousedů jako zhoubná nemoc. Zbytek dáme na vrub menších a maličkých pohlavárů, co si spokojeně vládnou ve městech a vesnicích. Ani těm se nikdo neodváží odporovat, neboť se jich lidé bojí.“

„Nejvíc se každý bojí jejich policie,“ podotkl Jindra.

„Samozřejmě,“ přikývl Viktorín. „Ale proč? Protože mají zavedený nelidský systém udavačů, který ti nejvyšší hlavouni podporují – ostatně jej sami dlouho nadšeně budovali. Tam se soustřeďují ti kdo nemohou vládnout přímo, ale spíše si chtějí beztrestně zařádit.“

„A kam bys zařadil piloty?“ nadhodil Jindra.

„Nevím, ale spíš mezi vojáčky,“ odpověděl Viktorín neurčitě. „O nich bych předpokládal, že se k letectvu dali dobrovolně a možná i s nadšením. Je možné, že někteří šli za svým klukovským snem létat a určitě se ani jim nechce za své náčelníky umírat. Mají teď těžké rozhodování, ale když už se dali na vojnu, nezbývá jim než bojovat.“

„Vždyť do nás vícekrát vrazili úmyslně, nebo si myslíš, že to nebyly sebevražedné útoky?“ namítla jsem.

„Možné to je,“ připustil Viktorín. „Mohli do nás narazit i nešikovností, ale nemohu vyloučit ani úmysl.“

„Tak vidíš,“ řekl Jindra. „Co kdybychom teď naletěli nad Moskvu a srovnali se zemí Kreml a vládní budovy?“

„Co bychom získali?“ pokrčil rameny Viktorín. „Hlavní potentáti určitě včas zalezou do hlubokých krytů, dříve než se tam dostaneme. Zlikvidovali bychom jen malé rybky. Zato bychom si proti sobě popudili celý národ, včetně těch, kdo by s námi jinak sympatizovali. A navíc – kdo by s námi pak vyjednával? Tady by nastal nepředstavitelný chaos, okupační armády v naší zemi i jinde by likvidovaly nepohodlné lidi, kteří za nic nemohou – ba ne.“

„A co chceš tedy dělat?“

„Rozhodně je nebudeme terorizovat podle jejich vlastního vzoru,“ řekl s určitostí. „Budeme ničit jen vojenské cíle a vyhýbat se škodám na civilních objektech. Naším úkolem není rozvracet jejich říši, ale zbavit lidi strachu. Proto musíme přesvědčit jejich pohlaváry, že pro ně může být výhodnější, když s námi budou vyjednávat. Druhým úkolem bude vynutit si odchod jejich vojsk z naší země a navrácení všech našich odvlečených lidí. Třetí bod našich podmínek bude, že propustí i své vězně a zruší nelidské zákony. Pokud se nám to povede dohodnout, zhroutí se ta mocnost rychle – a sama.“

„To máme vyjednávat s darebáky, kdo za všechno mohou? Ti by měli podle mě viset!“

„Také bych je nejraději postřílel pro výstrahu ostatním diktátorům,“ vzdychl si Viktorín. „Ale opakuji, obávám se toho, že by v téhle zemi nastal naprostý chaos, všeobecný boj o moc – a odnesli by to jen obyčejní lidé.“

„Jsi na ně příliš shovívavý,“ mračil se Jindra.

„Myslíš si?“ pokusil se ho zviklat Viky. „Musíme na ně střílet my? Nebude lépe, když si je pověsí ostatní Rusové – a že k tomu dojde, o tom jsem přesvědčen!“

„Obdivuji tvoji jistotu,“ podotkl kysele Jindra.

„To je staletá zkušenost,“ usmál se Viktorín. „Málokdo z diktátorů přežije porážku, spojenou s úplným rozbitím jeho ideologie a jeho zákonů. Čím větším terorem se drží u moci, tím hůře pro ně, až padnou.“

„Možná máš pravdu,“ připustil Jindra. „Kdyby ne, pak se sem později vrátíme.“

Viktorín s Jindrou sestavovali vysílačku a já jsem zatím pomalu letěla na opačnou stranu od Moskvy. Bohužel jsem nemohla splnit Viktorínovu prosbu. Za současné tmy kolem nás bylo pátrání po zdejších pověstných koncentračních táborech odsouzené k nezdaru. Letěli jsme dlouho a zvolna nad potemnělou pustinou bez jediného světélka. Představovala jsem si, jak pod námi lidé pečlivě zatemňují okna, v obavách poslouchají rádio, které jim sděluje, kde se právě nachází nepřátelská létající pevnost.

Ale možná, že nic takového neexistovalo. Dosud jsme se nepřátelsky neprojevovali. Sestřelování stíhaček bylo možné chápat jako nutnou obranu. Prozatím jsme jejich armádu nenapadali, města jsme míjeli zcela nevšímavě. Samozřejmě už věděli, že to s námi nebude snadné. Každému vojenskému pucflekovi muselo být jasné, když nám neublíží hromadné soustředěné útoky leteckých sil, když jsme vydrželi pár zásahů protiletadlových raket a dokonce i sebevražedné útoky podobné útokům kamikaze, nemá smysl v tom marném úsilí pokračovat. Mohli by jen zbytečně přijít o celé letectvo.

Teď opravdu nastala ta pravá chvíle k jednání. Protivník dostal jasnou ukázku, že silou nic nezmůže. Zbývalo zjistit, zda naše podmínky uzná nebo ne. Uvědomovala jsem si, že Viktorín má v mnohém pravdu. Jde o to, zdali na to přistoupí pohlaváři. Určitě tyto skutečnosti dobře znají a budou se bránit zuby nehty. Na druhé straně jim brzy bude jasné, že za sebe nepošlou na smrt miliony jiných. Ve vzduchu na nás nemohli útočit jinak než letadly, nanejvýš ještě raketami. Ale i to bylo marné, jak se už ukázalo.

Viky s Jindrou uvedli do chodu radiopřijímač a sestavovali vysílačku. S přijímačem to bylo jednoduché. Uvnitř kovové cisterny nepřijímal, neboť se dovnitř nedostaly radiové vlny. Stačilo vysunout poklopem metr drátu a poklop pevně utáhnout. Taková provizorní anténa stačila k přijímání jen několika nejbližších stanic, ale o nic víc nám stejně nešlo.

S vysílačkou byly větší problémy.

Když Viktorín zapojil měnič, ozvalo se prsknutí a v okamžiku anténa hned u svorky přehořela. Znamenalo to, že je na něj výkon příliš velký.

Druhý pokus dopadl obdobně.

„Já snad ani menší výkon nedokážu nastavit,“ zlobil se na sebe Viky. „Možná si, až se rozední, opatříme pořádný, silný drát a zkusíme to znovu.“

„Kde chceš ten drát shánět?“ zeptal se Jindra.

„Pochopitelně ne v nejbližším obchodě,“ ušklíbl se Viky. „Odstřelíme si kus vedení vysokého napětí.“

„A co tvé předsevzetí neškodit na civilních objektech?“

„V tom případě si vezmeme kus trolejového vedení na nejbližší železniční trati,“ rozhodl Viktorín. „Pokud je mi známo, všichni vojáci považují železnici za strategický cíl, který se smí podle libosti bombardovat.“

Byla už tma, když toho nechali.

„Měl bys spát jako první,“ navrhl Jindra Viktorínovi.

„Řekl bych, že vydržím víc než vy dva dohromady,“ usmál se Viky.

„Ale zato bude potřeba, abys byl zítra odpočatý,“ mínil Jindra. „Já vezmu pilotování za Blážu a můžete jít spát oba. Po ránu mě vystřídáte.“

„Jestli si to, pánové, neuvědomujete, měla jsem mít dnes noční službu v nemocnici,“ přerušila jsem je. „Takže půjdete spát oba dva a noční hlídku mám já. Protesty se nepřijímají, protože mám naprostou pravdu.“

„Jenže se nesluší, aby dáma ponocovala na vartě, když tu jsou hned dva muži,“ oponoval mi Viktorín.

„Protest se zamítá,“ zavrtěla jsem hlavou. „Předně jste oba zapomněli, že na rozdíl od vás dáma celou cestu odpočívala vleže. Za druhé, Jindra má pravdu v tom, že Viky musí být ráno nejčilejší. A konečně za třetí, nedovedu si představit, že by dva džentlmeni odtrhli dámu od řízení násilím – a nepočítejte, že půjdu dobrovolně, když jsem se sotva před chvilinkou do téhle sedačky dostala.“

„A safra,“ posteskl si Jindra. „Bláža má náhodou jednou pravdu a musí toho využít...“

„Takové rýpání mě nemůže vytočit,“ odpověděla jsem.

„Dobrá,“ povzdychl si Viky. „Lehátka máme dvě, bude to tak lepší. Teď je docela klid, nikdo se na nás nevrhá, možná už zjistili, že je marné pokoušet se nás sestřelit.“

„Nikde nic, všude tma,“ potvrdila jsem a na znamení, že debata skončila, jsem se zahleděla do periskopu.

Oba dva si rozložili lehátka a zalezli do spacích pytlů. Ztlumili světlo v kabině a popřáli mi klidnou noc.

Odpověděla jsem jim smířlivým tónem.

„Koukejte, ať jste ráno jako rybičky.“

Pak jsem se zahleděla do periskopu. Venku byla tma, nikde světélko. Létající pevnost Miráž nazdařbůh zvolna plula kilometr nad nepřátelskou krajinou. Když jsem si vychýlila periskop nahoru, spatřila jsem vysoko nad námi oblohu plnou tisíců jasných hvězdiček.

Najednou mi do očí šlehlo ostré, bodavé světlo, zdálo se mi, že se mi propaluje až do hlavy. Řezalo mě do očí bodavěji než hrst písku. Asi jsem nahlas zaúpěla, nevím. Vzápětí proti mně prudce poskočila přední stěna naší cisterny. Rozdrtila jsem hlavou tubus periskopu a čelem prudce narazila do polštářů.

Víc si nepamatuji. Ztratila jsem vědomí.

Příšerné zaburácení hromu ohlušilo jen Jindru a Vikyho. Já jsem už nic neslyšela...

Errata:

11.08.2021 15:07