Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tma jménem Věčnost

Když jsem se konečně probrala, cítila jsem se slabá jako malé dítě. Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to.

Pokusila jsem se aspoň sáhnout si na čelo; nesnesitelně mě pálilo. Zjistila jsem, že mám obě ruce připoutány k tělu – naštěstí ne příliš pevně. Po chvíli se mi podařilo dostat ruku ven. Po hmatu jsem zjistila, že ležím ve spacím pytli na nafukovacím lehátku, připoutaná třemi popruhy. To by bylo dobré, upamatovala jsem se, že jsem v naší pevnosti Miráž a pořád ještě letíme, ale když jsem si sáhla na čelo, nahmatala jsem jen vrstvu obvazů. Měla jsem je všude, nejvíc přes oči. Když jsem nepatrně přitlačila, sykla jsem bolestí. Pod obvazem jsem nejspíš měla nějakou šerednou ránu, pálilo to jako čert.

„Nesahej si tam, Blaženko,“ uslyšela jsem konejšivý hlas Viktorína. „Nech to být, nedráždi si to.“

Vzal mě za ruku a držel mi ji ve svých dlaních.

„Viky, co se vlastně stalo?“ zeptala jsem se ho tiše. Vlastní hlas mi zněl vzdáleně, nejspíš proto, že jsem měla hlavu obvázanou kolem dokola, dokonce i přes uši.

„Pokusili se nás sestřelit,“ řekl Viktorín smutně. „Ani v nejhorším děsivém snu by mě nenapadlo, že vyzkoušejí něco takového. Odpálili proti nám atomovou raketu, sotva pět set kilometrů od hlavního města. Nečekal jsem, že jejich důstojníci, k tomu dají rozkaz bez ohledu na vlastní lidi!“

„A ten oheň...“

„Dívala ses zblízka do nejstrašnějšího plamene, jaký se na tomto světě až dodnes objevil,“ řekl Viktorín vážně. „Atomová nálož explodovala velmi blízko, odhaduji to na sto metrů od nás, možná i blíž.“

„Ale přežili jsme to...“ vydechla jsem ulehčeně.

„Přežili, jenže...“ zastavil se Viktorín a nedokončil.

„Poškodilo nás to?“

„Pokud jde o Miráž, ztratili jsme jednu dvojitou tlumící vrstvu. Vrchní mechanický měnič vpředu a po stranách v atomovém ohni doslova roztál a vypařil se. Oheň zachytila až tepelná vrstva, ale vzápětí přišel náraz od tlakové vlny a tepelnou rozdrtil. Měli jsme původně osm dvojitých obalů. Jeden je pryč, vydrželi bychom tedy ještě sedm takových úderů.“

„V tom případě bych přeletěla nad Moskvu,“ navrhla jsem rozhodně. „Tam si to snad rozmyslí každý – i oni.“

„Visíme kilometr nad Kremlem,“ ujistil mě Jindra. Zřejmě právě pilotoval.

„To je dobře,“ vydechla jsem.

„Není to dobře,“ řekl Viky. „Nejde o Miráž, ta ještě něco vydrží. Horší je to s tebou. Je mi to velice líto, ale musím ti oznámit něco hrozného, Blaženko. Nechci to před tebou tajit, stejně by ses to brzy dozvěděla. Přišla jsi při tom výbuchu o obě oči.“

Stiskla jsem jeho ruku a svět se se mnou zahoupal jako na houpačce. Takže jsem ode dneška – slepá...

Vždycky jsem litovala lidi, kteří opatrně tápali s bílou holí podél okrajů chodníků, odkázaní na pomocnou ruku. Teď jsem se zařadila mezi ně...

Dlouho jsem brečela bez slz. Ty už teď nikdy nepoznám, ale co horšího, nespatřím už slunce, trávu, vodu, mámu a tátu... V nepředstavitelně krátkém okamžiku nepřirozeného, všechno spalujícího ohně atomové nálože jsem přišla o všechno.

Viky určitě udělal co mohl, aby nebezpečí snížil na nejmenší možnou míru. Tvrdil, že čidlo v periskopu při jakémkoli nadměrném záblesku stiskne tubus tak, aby oheň nepronikl dál. Možná mu to selhalo, ale spíš bych řekla, že zařízení prostě nestačilo v tak nepatrném zlomku sekundy zareagovat.

Snad mě zasáhla jen menší část atomových paprsků, navíc zeslabená odrazem od dvou zrcadel. Kdybych se dívala do toho pekelného ohně přímo, nespálilo by mi to oči, ale mozek. Kdoví, zda by nebylo lepší, kdyby mě to na místě zabilo.

„To je konec,“ opakovala jsem už asi po padesáté.

„Vyplač se Blaženko,“ utěšoval mě Viktorín, ale měl také smutný hlas. „Už jsem jim to oplatil, nemysli si. Objevil jsem jejich základnu, odkud tu střelu odpálili. Pak jsem na ně poslal skoro šest litrů vody změněné v energii.“

„Jen?“ vybuchla jsem trpce. „Z toho by si jistě dělali těžkou hlavu...“

„Netušíš, co to znamená,“ ujistil mě vážně. „Šest litrů vody představuje šest tisíc gramů hmoty, přeměněné v měniči na čistou energii.“

„To mi vůbec nic neříká,“ povzdychla jsem si.

„Já vím, nebývá zvykem měřit energii na kilogramy,“ řekl Viktorín. „Dobrá, tak tedy jinak. Při výbuchu atomové bomby se většina atomů uranu nebo plutonia štěpí na menší části, ale hmota sama zůstává. V čistou energii se mění malá část, daná rozdílem vazební energie původních a zbytkových jader. Dejme tomu, že z jejich atomové pumy se uvolnilo tolik energie, co by odpovídalo absolutní přeměně jednoho, nanejvýš dvou gramů hmoty.“

„Takže jsi jim vrátil – tisíckrát silnější porci,“ došlo mi konečně, jak hrozné číslo to je.

„Přesně tak,“ řekl Viktorín vážně. „Poslal jsem na jejich odpalovací základnu šest kilogramů hvězdného ohně. Byl to ale obludný úder. Vzniklo veliké jezero, plné žhavé lávy. Až sem je znát ohnivá záře, která tam na obzoru pořád svítí. Nejspíš jsme přitom vyvolali menší lokální zemětřesení a tři sta kilometrů odtud to protrhlo Rybinskou přehradu. Vzduch se nad ohněm ohřívá, stoupá vzhůru a další se žene na jeho místo. Kolem nás sviští vichřice a rve střechy až tady, natož v bližších městech. Nadělili jsme jim katastrofální oheň, vichřici, zemětřesení i povodeň – vlastně pohromu všech čtyř živlů. To snad byla dostatečná odpověď i na jejich atomový hazard.“

Jezero ohně...

„To si budou hodně dlouho pamatovat,“ řekla jsem tiše. „Už jste s nimi hovořili?“

„Dokončili jsme vysílačku a jsem si jistý, že nás slyšeli naprosto jasně. Vysíláme tak, jako žádná rozhlasová stanice na světě. Máme tam měnič a pumpujeme do chudinky antény něco kolem tří megawatt. Když vysíláme, celá anténa modře svítí jako neon. Ale budeš se divit, stejně jako jsme se divili my, z jejich strany nepřišel ani náznak ochoty k jednání. Pořád vysílají totéž co dříve, jako bychom neexistovali. Ani slova o jejich atomové střele, naše odpověď také jako kdyby neexistovala. Naše mohutné vysílání jejich rozhlas dokonale přehlušilo, ale oni dál dělají, jako kdyby o nic nešlo.“

„Proč?“ nechápala jsem.

„Nechce se jim přiznat porážku,“ řekl Viktorín.

„Vždyť to musí každý vidět na vlastní... oči...“

Rázem jsem se zarazila. Na vlastní oči... možná to všichni ostatní uvidí, ale já už nic nikdy nespatřím...

„To vidí jen ti, co bydlí do okruhu – řekněme tří až pěti set kilometrů,“ vysvětloval mi Viktorín.

„Tak budeme pořádné zpravodajství vysílat my,“ rozhodla jsem se. „Uvidíme, co na to řeknou.“

„Ty teď budeš ležet,“ napomenul mě Viktorín.

„Nebudu ležet,“ prohlásila jsem tvrdohlavě. „Co už se stalo, nedá se napravit. Tak tu budu aspoň nějak platná.“

„Nic neuspěcháš.“

„Jak dlouho tady ležím?“ zajímala jsem se.

„Druhý den, ale většinu té doby jsi byla bez vědomí, takže jsi o ničem nevěděla,“ ujistil mě Viktorín.

„Vidíš,“ zachytila jsem se toho. „Ostatně vstávat nemusím, jistě máte dost dlouhou šňůru od mikrofonu.“

„Vlastně – jak myslíš,“ ustoupil a vtiskl mi do ruky nevelkou mušličku mikrofonu. „Počkej chvilku, pustím ti nejprve jejich rozhlas. Ať víš, o čem je řeč.“

Pustil rádio a já jsem se zaposlouchala do té měkké slovanské řeči. Konečně začínaly zprávy. Ale čím déle jsem je vnímala, tím více to ve mně vřelo. Viktorín měl pravdu. Nad Moskvou se vznáší nepřátelská pevnost, město i s okolím se může každou chvílí proměnit v jezero ohně – a oni nemají jiné zprávy než o tom, jak kolchozníci obětavě sklízejí a na kolik procent už splnili plán?

„Zapni mi to, prosím,“ požádala jsem Vikyho, když zprávy jejich rozhlasu skončily a začínala hudba. Ozvalo se cvaknutí a Viktorín mi tiše do ucha zašeptal, že mohu začít.

„Dobrý večer,“ začala jsem klidně, ačkoliv jsem se na to musela pořádně nadechnout, abych se ovládla.

„Hovoří k vám létající pevnost Miráž. Pozvednete-li své hlavy vzhůru k obloze, jistě spatříte, jak se nad vaším krásným hlavním městem vznáší nepříliš veliká hrouda, podobná velikému tmavému balvanu. Není to kámen, ale česká létající pevnost Miráž. Přiletěli jsme vám přinést spravedlivou odplatu za váš vpád do Československa. Máme na ni plné právo, ale ani teď vám nechceme bezdůvodně škodit. Místo toho navrhujeme jednat.“

„Bereš to moc zeširoka,“ zašeptal mi do ucha Viktorín.

„Potřebuji je hlavně upoutat,“ odpověděla jsem mu také tak tiše, aby to nešlo do éteru.

„Nejprve, co můžete od nás očekávat,“ pokračovala jsem. „Vzhledem k tomu, že nemáme na palubě bomby, rakety ani jinou munici, mohlo by se zdát, že nás můžete směle ignorovat a dělat si z nás dobrý den. Zdá se vám, že taková malá pevnost nestojí za mávnutí rukou? Nebuďte na omylu. Naše pevnost Miráž umí způsobit větší pohromu, než svaz těžkých bombardérů. Z nejvyšších míst Moskvy je dobře vidět rudá záře nad obzorem, kde jsme si vyzkoušeli naše zbraně. Není to daleko, podívejte se tím směrem a uvidíte, že s námi není radno žertovat a tím méně nás přehlížet.“

„Nevyhrožuj jim tolik, Blaženko,“ šeptl mi do ucha Viky.

„S hrozbami už jsem skončila,“ odpověděla jsem mu tiše.

„A jaké jsou naše požadavky? Nemáme jich mnoho, ale ani málo. První a nejdůležitější je, abyste okamžitě stáhli okupační vojska – nejen od nás, ale ze všech sousedních zemí. Skončila doba, kdy jste své požadavky vnucovali svým sousedům násilím. Vyzýváme vás – stáhněte vojska za hranice své země a přestaňte je posílat mimo své území. Další podmínka bude, abyste nám vrátili ty tisíce lidí, které vaši vojáci od nás protiprávně odvlekli. Podmínek k jednání budeme mít více, ale tyto dvě jsou nejdůležitější. Kdyby na ně vaše vláda nepřistoupila, budeme je na vás muset vynutit násilím. Přistoupíme k tomu neradi, znamenalo by to pro vás hroznou zkázu, ale uděláme to, když s námi odmítnete jednat. Raději bychom se dohodli v míru, jen proto zatím nepodnikáme rozsáhlé nepřátelské akce, kromě zničení jedné vaší základny atomových raket.“

„Dobře, Blážo,“ pochvaloval si Viktorín.

„Někteří se možná podivíte, proč vaše letecká armáda tu malou pevnost nesestřelí? Je to přece poměrně nepatrný objekt! Proč na ni nenaletí letka stíhaček a nerozstřílí ji? Proč nás nechá vysílat? Je to jednoduché vysvětlení. Vaše letecká armáda si neví rady. Ano, její velitelé nás přikázali rozstřílet a smést s oblohy, jenže zjistili, že to není v jejich silách. Na povrch pevnosti Miráž dopadlo do této chvíle přes deset tisíc raket a střel z kanónů. Někteří piloti nás zkoušeli zničit úmyslným taranem svými letadly. Bezvýsledně. Pevnost Miráž má kromě zbraní děsivého účinku i stejně děsivou odolnost. Náraz, jaký představuje čelní srážka s moderní několikatunovou tryskovou stíhačkou, je pro nás neškodný, i když ta stíhačka vybuchne. Také tento fakt by měl být pro vás důvodem k zamyšlení. Říkalo se, že na celém širém světě neexistuje pevnost, která by vydržela přímý zásah atomovou pumou. Donedávna to byla pravda. Dnes může tuto kuriozitu každý z vás spatřit na vlastní oči. Pevnost Miráž visí přímo nad vašimi hlavami a prozatím – opakuji, pouze prozatím – nic zlého nedělá. Do této chvíle jsme respektovali vaše civilní objekty a neničili je. Sestřelili jsme několik desítek vašich stíhaček a z vaší odpalovací základny atomových raket jsme udělali kotel žhavé lávy, ale to se týkalo vojáků. Je možné, že trosky vašich letadel poškodily nějaké civilní objekty, vaše vlastní atomová raketa téměř jistě způsobila smrt mnoha lidí dole na zemi, ale na tom má jistě větší vinu neústupnost vašich generálů. Je nám líto nevinných lidských životů. Na druhou stranu vám musím říci, že nelitujeme životy vašich letců, kteří nás marně zkoušeli sestřelit, a zejména ne životy lidských bestií, jako byla posádka vaší atomové základny. Nemůžeme mít příznivé mínění o někom, kdo nad obydlenou oblastí odpálil atomovou střelu. Vaši vojáci naši zem nedávno obsadili a my jsme je na oplátku přiletěli pokořit přímo k vám. Jsme tu a můžeme vyjednávat nebo ničit. Co z toho uděláme, záleží na vás. Své podmínky k jednání nám můžete oznámit prostřednictvím některé veřejné rozhlasové stanice. Jiné vysílání nepřijímáme.“

Viktorín vypnul vysílačku.

„Myslíš, že to postačí?“ obrátila jsem se k němu.

„Byla jsi báječná, Blaženko,“ ujišťoval mě. „Uděláme tě naší hlasatelkou. Ale teď něco jiného. Nemáš už hlad? Anebo žízeň? Řekni si, cokoliv chceš.“

„Vodu,“ vydechla jsem. „Vodu, anebo shořím. Ale prosím, s citrónem, ne čistou destilovanou.“

Podal mi skleničku a pomohl mi nadzvednout hlavu. Napila jsem se dychtivě a sklenička mi přitom drkotala o zuby.

„Pokus se ještě usnout,“ přemlouval mě Viktorín. „Budeš na tom líp.“

Chtěla jsem mu namítnout, že jsem se přece teprve nedávno probrala, ale cítila jsem jen hroznou únavu. Měl pravdu. Ze své praxe zdravotní sestry jsem věděla, že se po takovém zranění žádný pacient nevyhne dlouhému spánku. Přirozeně jsem měla také horečku. Zkusila jsem osvědčenou metodu jak usnout – co nejvíce se uvolnit a padat do hloubky. Bylo to rozhodně lepší než přemýšlet. Zejména když jsem jako zdravotní sestra moc dobře věděla, že takhle spálené oči znamenají – rozsudek doživotní věčné tmy.

Měla jsem hrozný sen. Začal docela krásně. Maminka ušila krásné bílé šaty a já jsem se oblékala na nějakou slavnostní příležitost, už ani nevím, co to mělo být. Najednou do domu vtrhli sovětští vojáci. Vyhnali nás ven, mířili na nás samopaly a neustále opakovali, že nás musí postřílet, abychom je neohrožovali. Kdo koho ohrožoval, když samopaly měli jen oni a my holé ruce? Bohužel, u fanatiků nikdy není jasné, co je pravda a co propaganda. Jak pravil Lenin? Lež, která pomůže revoluci, stane se revoluční pravdou. Sovětský svaz zažil za dobu své existence tolik revoluční pravdy, že se už nedivíme ničemu. Když politruk řekne, že sovětskou moc ohrožuje mateřská školka, vojáci ji obsadí a nebudou se rozpakovat postřílet batolata i s jejich učitelkami.

Pak nás nahnali na nádraží do dobytčích vagónů. Musela jsem vypadat v nadýchaných šatech divně, ale stateční sovětští vojáci se tvářili zarputile. Nejspíš si mysleli, že doprovázejí stádo živých tygrů. Zatloukali za námi dveře do vagonů velkými hřeby. Byli jsme tam namačkáni jako slanečci a najednou začal někdo křičet, že mu hřebík propichuje záda, abychom se proboha trochu odtáhli. Nebylo ale kam a zoufalý úzkostný křik nešťastníka se začal měnit v bolestný nářek, pak ve smrtelné chroptění a nakonec zmlkl. Prolétlo mi hned hlavou, že pojedeme celou cestu ve společnosti zpříma stojícího mrtvého – příšerný pocit!

Vzbudilo mě rádio. Viktorín seděl asi za řízením a rádio zapnul Jindra. Ten mě také probudil. Zatřásl mnou a rychle mi oznamoval, že Moskevský rozhlas začal vysílat výzvu pro nás, pro naši pevnost Miráž.

„...nikdy neustoupíme před jakýmkoliv vydíráním. Vrahům statisíců nevinných lidí, kteří se neštítili rozpoutat atomovou smršť nad našimi pokojnými městy, se dostane brzy spravedlivé odplaty. Statečné národy Sovětského svazu po boku nerozborných spojenců smetou s oblohy všechny, kdož se opovážili narušit světový mír. Neexistuje jediná vláda světa, která by se za jejich neomluvitelný teror postavila a jejich požadavky podpořila. všechny imperialistické mocnosti se už od teroristů distancovaly. Piráti z plechové pevnosti Miráž, třeste se! Neustaneme, dokud vás, zbabělé piráty bez domova, definitivně nezničíme! Nemůžete zvítězit, neboť je vás pouhá hrstka, která sleduje své nízké a podlé zájmy. Nás jsou stamiliony a naše věc je spravedlivá. Musíme zvítězit!“

Vysílání zřejmě skončilo, protože se pak ozvala nejprve velebná hymna Sovětského svazu a pak ještě Internacionála na znamení, že spravedlivou věc Sovětského svazu podporují i ostatní spojenci.

„A máme po jednání,“ pravil Viktorín. „Místo jednání na nás házejí špínu. Teď se máme s nimi sejít u jednoho stolu? To snad nemysleli vážně!“

„Proč myslíš?“ protestovala jsem. „Raději by házeli oheň a síru, ale ta jim nejspíš došla, tohle byla jen křečovitá slina. Můžeme očekávat i nějaký útok, ale myslím si, že to byl jenom poslední zoufalý pokus nás zastrašit.“

„A co tedy navrhuješ?“

„Nejdřív se budeme muset poradit,“ řekla jsem neurčitě. „Však nás něco napadne...“

Errata:

11.08.2021 15:07