Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jednání

První vysílání, určené čistě pro nás, povzbudilo naši náladu, ačkoliv se jednalo o nepřátelsky laděnou odpověď. Zapůsobilo to na mě, až jsem vstala, dala se připoutat k sedačce a zmocnila se mikrofonu. Kdy se mi opět naskytne možnost mluvit v rádiu – a navíc pro tak velký okruh posluchačů? Věděla jsem, že mě v této zemi poslouchají stamiliony. A nejen tady, vždyť naše vysílačka musela být slyšet tisíce kilometrů daleko.

Pravda je, že jsem nejlépe rozuměla ruštině, řeči našich nepřátel a když jsem s nimi hovořila, rozuměli mi nejlépe. Stala jsem se tlumočnicí a mluvčí naší posádky. Viktorín tvrdil, že je výhodné, když hovořím právě já. Podle hlasu naši protivníci jistě poznali, že nás je víc a dokonce tu máme i ženu.

„Můžeme si pro začátek navzájem blahopřát k prvnímu více či spíše méně úspěšnému kontaktu,“ začala jsem poněkud rozvláčně, ale neodpustila jsem si jízlivý tón, na který jsem ostatně měla plné právo.

„Hned ze začátku musím opravit některé argumenty, které proti nám používáte. Za prvé: tvrdíte, že jsme piráti, neboť za námi nestojí žádná vláda na celém světě. Dobrá, tak tedy piráti. Vaše mezinárodně uznávaná vláda má ale na svědomí více krve, než kolik jí prolili všichni piráti za celé období lidských dějin dohromady. Hromadnými vrahy jste tedy vy. Samozřejmě nás nemůže podporovat žádná vláda, regulérní vládu v naší zemi jste svrhli a nastolili místo ní okupační, loutkovou. Ta se za nás pochopitelně nepostaví. Vámi dosazená vláda dlouho nečinně přihlížela, když jste od nás násilím odváželi tisíce lidí. Vám dávala výhody a k nám se chovala jako k nevolníkům. Není lépe být čestnými piráty než takovými zaprodanci? A co ostatní vlády a národy světa? Ty se na to jen zpovzdálí nečinně dívaly. Dnes se budou zase zpovzdálí nečinně dívat a sledovat, jak prohráváte pro změnu vy. A na vás je řada okusit hořkost porážky.“

„Ty jim to dáváš,“ šeptl mi do ucha Viktorín tiše, aby to nešlo do éteru.

„Za druhé: tvrdíte, že jsme zahájili atomovou válku. To není pravda, především proto, že jste v našem konfliktu použili atomovou zbraň nejenom jako první, ale i jako jediní. Nesvalujte na nás vlastní lumpárny! Nesmírně se divíme vašemu cynismu, použít něco takového na vlastním území, jen abyste rozdrtili jediné letadlo, ačkoliv vám muselo být jasné, že usmrtíte i množství svých vlastních nevinných lidí. Jsem opravdu zvědavá, jak tu bezohlednost vysvětlíte vlastnímu obyvatelstvu. Vinu za použití atomové zbraně nesete jedině vy – a stejně vám nepomohla. Naše zbraně nemají nic společného s atomovými. Mohutností jsou srovnatelné, dokonce je tisíckrát převyšují, ale nezůstává po nich radioaktivita, nezamořují krajinu, ovzduší ani vodu. Zatím jsme je naplno předvedli jen v místech, kde jste proti nám použili atomovou pumu. Pravda, tato oblast je nyní zamořená radioaktivitou, ale pouze z vašich atomových střel. Mohli bychom vám o tom poskytnout pádný důkaz vytvořením dalšího jezera žhavé lávy. Bez zbytků atomových hlavic by nebylo radioaktivní – jde jen o to, bude-li vám takový důkaz stát za další oběti.“

„Blaženko, mluvíš krásně, ale přece jen se trochu kroť,“ nabádal mě Viktorín. „Pamatuj, chceme s nimi jednat o míru.“

Pohodila jsem k němu hlavou a pokračovala.

„Také další váš argument patří do říše pohádek. Tvrdíte, že neustanete, dokud nás nezničíte. Docela by mě zajímalo, jak to chcete provést? Chcete na nás poslat milión vojáků se samopaly, jak je vaším zvykem? S tím u nás nemůžete uspět. I vašim ocelovým tankům se s chutí zasmějeme. Jediné, co nás může zasáhnout, jsou letadla a rakety. Ale to už jste přece vyzkoušeli – a s jakým výsledkem? Jen jste přišli o desítky letadel. Pár pilotů do nás i s letadly úmyslně narazilo, aby splnili rozkaz. Samozřejmě zahynuli – jako hrdinové. Uznáváme jejich odvahu – jenže zahynuli zbytečně. Nezpůsobili nám ani bouli. Obdivujeme jejich statečnost, ale když tak budete pokračovat, úplně si zničíte letectvo, aniž byste nám uškodili. Co ještě chcete zkoušet, když jste bezvýsledně použili i vaši nejtěžší zbraň? Co jste zjistili? Že naše Miráž jako jediná na světě vydrží i výbuch atomové pumy. Nevíme, kolik obětí vás to stálo, ale my jsme ty lidi nezahubili. Radím vám, zbytečně to nezkoušete, alespoň ne nad Moskvou. Bylo by škoda města i lidí. Vzdejte se klamné naděje, že nás přece jen zničíte. Že jste se s něčím takovým nikdy nesetkali? Dobrá, teď už to víte. Uvědomte si prosím, Miráž má neuvěřitelně odolné pancíře. Může jimi zachytit stejně obludný úder, jaký dokáže vyslat. A takové bomby ani nemáte. Co vám ještě zbývá? Opakuji, máte jedinou možnost – vyjednávat s námi o míru, i kdyby to bylo o kapitulaci.“

„Blaženko!“ pokáral mě šeptem Viktorín.

„Samozřejmě můžete uvažovat i tak, že odplatou zničíte Čechy. Víme, že máte účinné zbraně a jste dost bezohlední, abychom uvěřili, že jste toho schopní. Ano, Čechy můžete spálit. Ale uvědomte si, že my můžeme totéž udělat s Ruskem, a ještě důkladněji. Dostatečně hluboké protiatomové kryty ochrání u nás proti vašim zbraním aspoň pár lidí. Proti našim emitorům nechrání nic. Až se vám žhavá láva propálí i do nejhlubších krytů, upečete se. Nebude pro vás lépe přistoupit na naše podmínky? Nejsou nepřijatelné, žádná vláda na světě by se nám neprotivila. Už proto ne, že po vás požadujeme jen to, co je všude jinde ve světě považováno za normální.“

Viktorín mě nenechal mluvit dál a vypnul vysílačku.

„Blaženko, tohle jsi přece jen trochu přehnala,“ pokáral mě, ale cítila jsem, že se zase až tak moc nezlobí.

„Co jsem přehnala?“ otočila jsem se k němu po hlase.

„Tak předně, nedokážeme zachytit tak obludný úder, jaký jsme schopní emitovat,“ opravoval mě. „Už jsem to spočítal. Zachytíme nanejvýš setinu.“

„To pořád přesahuje jejich možnosti,“ namítla jsem.

„Ne docela. Opakované atomové údery by nás zničily.“

„To víš jen ty – jediný na světě. Oni to vědět nemohou a nezbývá jim, než nám to věřit. Myslím si, že neuškodí trochu přehánět. Co by bylo platné přiznat, že vydržíme ještě sedm atomových výbuchů? Mělo by to asi jediný výsledek. Bez ohledu na vlastní lidi by na nás odpálili osm atomových raket, aby nás definitivně zničili. Když vzbudíme dojem, že nám nic na světě neuškodí, nezbude jim než jednat – a o to nám jde, ne?“

„Nemáme v úmyslu vypalovat Rusko,“ řekl zprudka. „Nejsme netvoři. Krom toho se obávám, že by to vyvolalo celosvětovou katastrofu rozsahu, který těžko odhadneme,“ pokračoval už trochu mírněji.

Neznamenalo to, že jsem ho přesvědčila, aby mi přestal odporovat, co se týče první námitky?

„Nejsme netvoři – ale oni to nevědí,“ pokrčila jsem rameny. „Oni by toho schopní byli – ale tím spíše budou věřit, že takovou hrozbu můžeme splnit i my. Ale kdo říká, že to splníme? Přeháním to, ano, ale když je tím doženeme k jednání, se Zemí se nic nestane, nemyslíš? Navíc máme plné právo na nějakou tu válečnou lest. Nedávno jsi sám prohlašoval, že musíme popadnout štěstí za pačesy, je to tak?“

„Lest – ano,“ připustil. „Ale co když oni neustoupí? Přece takový slib nesplníme!“

„Cožpak jsem jim něco takového slibovala?“ nesouhlasila jsem. „Jen jsem jim řekla, že bychom to technicky provést mohli a to je pravda. Kdyby neustoupili, můžeme kdykoli prohlásit, že takovou obludnost v úmyslu nemáme. Jenomže oni se nejspíš zaleknou a couvnou.“

„Pokud ano, bude to dobře.“

„Pokud ne, vymyslíme něco jiného,“ opáčila jsem.

Dál jsme viseli nad Moskvou. Vyprávěli mi, jaká je teď mrtvá. Nikde nejezdí auta, nikde nevidíš živáčka. Lidé zalezli do úkrytů, které by je před námi neochránily. Oficiální rozhlasová vysílačka po našem vysílání umlkla. Shánějí argumenty, soudil Jindra.

„Myslím, že bychom měli kout železo, dokud je žhavé,“ mínila jsem. „Budeme chvíli vysílat pro obyčejné lidi, nejen pro jejich papaláše.“

„Jak to myslíš?“ optal se mě Viktorín.

„Začneme jim vysvětlovat, jaká je jejich vláda zrůdná. Nechce s námi jednat a raději prodlužuje trápení vlastních lidí. I atomovou bombu můžeme uplatnit jako argument. Přesvědčíme lidi, že pro ně bude lépe, když se své vlády zbaví. Všichni tu vědí, že její moc drží jen pancíře tanků a samopaly statisíců vojáků. Co kdybychom jim slíbili, že jejich nelidskou armádu na rozhodnou dobu paralyzujeme?“

„Ano, ale nejprve se podívám, jak jsi na tom ty,“ prohlásil Viktorín nesmlouvavě. Seděla jsem pak bezmocně v sedačce a on mi z hlavy odmotal ten kopec obvazů.

„Nesahej si na to,“ napomenul mě celkem zbytečně.

„Jak vypadám?“ chtěla jsem vědět, když skončil prohlídku a natíral mi celou horní část obličeje hojivou mastí.

„Hrozně, když to chceš vědět,“ řekl. „Ale trochu to začíná zasychat.“

„A co... co oči?“ zatřásl se mi hlas.

„Nezůstaly ti ani zbytky,“ opáčil smutně. „Kdybys neměla takovou radost, že můžeš letět, byl bych tam v té chvíli asi seděl já a mně by oči narostly nové. Ty tuhle naději nemáš.“

„To je strašné,“ rozbrečela jsem se.

„V každé válce jsou oběti na obou stranách,“ řekl Viky. „Mělo mě včas napadnout, že je ten klid příliš podezřelý. A neměl jsem ti vůbec dovolit brát na sebe takové riziko.“

„Ty za to nemůžeš, Viky,“ natáhla jsem k němu ruku. Vzal ji do svých dlaní a chvíli mě tak držel.

„Musíš se vzchopit, Blaženko,“ utěšoval mě. „Tady budeš platná i bez očí. A pak se uvidí.“

„Uvidí...?“ zaúpěla jsem. „Já už přece nic neuvidím!“

„Promiň,“ zarazil se.

„Já vím, Viky,“ sevřela jsem pevně jeho ruku.

„Počkej, musím to dokončit,“ vyvinul se mi z dlaní.

Pak mi opět obvázal hlavu. Už ne jako prve, tentokrát jednotlivé vrstvy obvazů kladl pomalu a pozorněji.

„Myslíš, že bude rozumné obrátit se na obyčejné lidi?“ obrátil se na mě. „Nezdá se mi to. Obyčejní lidé této země se příliš dlouho učili bát svých vlastních představitelů.“

„Tím spíše by mohli využít jedinečné příležitosti, jaká se jim jen tak nenaskytne,“ mínila jsem.

„Dobrá, dám ti mikrofon,“ svolil. „Rozumíš zdejším lidem nejlépe z nás. Kdybys měla pravdu, znamenalo by to konec nejkrvavějšího impéria v dějinách tohoto světa. To by asi stálo za pokus.“

Připravila jsem se a on chtěl zapnout vysílačku.

„Vyzýváme posádku pirátské létající lodi Miráž, aby vyslala zástupce na mírové jednání,“ ozvalo se v té chvíli z rádia.

„No konečně!“ neodpustil si Viktorín.

„Abychom uchránili naše obyvatele utrpení, budeme jednat o vašich podmínkách,“ pokračoval hlas vládního mluvčího.

„Stihli to na poslední chvíli,“ zavrčela jsem. „Kdyby nepřišli, rozjela bych tu kampaň k jejich obyvatelstvu...“

„Budeme raději vyjednávat,“ přerušil mě rychle Viky.

„No dobře,“ přivolila jsem.

Zapnul vysílačku a já jsem se do mikrofonu zeptala, kde si představují, že se bude mírové jednání konat.

Odpověděli mi, že pro nás připravují jednací síň v protiatomovém krytu pod palácem vlády.

Opáčila jsem, že neshledávám rozumný důvod jednat někde v krytu, když se dá stejně dobře hovořit v paláci. Pokud se budou chovat korektně, žádné nebezpečí jim nehrozí. Kdyby ale zamýšleli jednat proti obvyklým diplomatickým zásadám a pokoušeli se zajmout nebo nějak jinak ohrožovat našeho parlamentáře, žádný kryt by je beztak nezachránil.

Po chvíli odpověděli, že v tom případě můžeme přistát na prvním nádvoří Kremlu.

„Půjdu tam,“ prohlásil Viktorín.

„Není to past?“ strachovala jsem se. „Otevřeme-li horní poklop, mohli by nám sem něco vhodit a všechny nás zabít.“

„Samozřejmě,“ souhlasil Viktorín. „Proto přistávat nebudeme. Zaletím tam s pomocí nárameníků. Nemusíš se o mě bát, budu mít zapnutý ochranný štít, vykryje to všechny ruční zbraně a energie mám dost. Kdyby zamýšleli nějaký podraz, šeredně by se přepočítali.“

„Dávej na sebe pozor,“ prosila jsem ho.

Neodvážila jsem se navrhnout, aby tam šel raději Jindra. Bylo mi jasné, že Viky je z nás nejpovolanější a že mu hrozí i nejmenší nebezpečí. Nikdo neovládal jeho strašlivé prostředky tak, jako on.

Nastala poslední porada. Jindra dostal příkaz sklonit po Viktorínově odchodu nos pevnosti dolů a pozorovat nádvoří, ale občas se zatočit kolem dokola a sledovat, zda se k nám neblíží nějaké letadlo nebo vrtulník. Obloha byla sice čistá, ale kdoví, co by mohlo zdejší khaki-mozky napadnout.

Pak jsem vstala a po paměti otevřela horní poklop. Viky se vyhoupl ven a já jsem za ním zavřela a dotáhla hlavní šroub. Teď všechno záleželo jen na něm, ale věřila jsem, že udělá to nejlepší co bude moci.

Pocítila jsem, jak se pevnost pomalu otáčí kolem dokola. Pak se její nos sklonil dolů, ale očekávala jsem to, ostatně to už jsem seděla připoutaná k sedačce. Tady uvnitř pevnosti jsem se dobře orientovala i po hmatu.

„Povídej, co se venku děje?“ zaútočila jsem netrpělivě na Jindru.

„Zatím nic,“ odpověděl vyhýbavě. „Viktorín přistál a jejich strážní mu ukazují, kudy má jít dovnitř. Myslím, že jsou všichni dost překvapení, tenhle způsob příchodu zřejmě neočekávali. Asi si mysleli, že přistaneme.“

„A co se tam děje teď?“ dychtila jsem vědět.

„Právě vešel dovnitř,“ opáčil vyhýbavě. Bylo to jasné. Dokud se dole neprojeví nějaká známka poplachu, budeme muset klidně vyčkávat.

„Jak jste dokázali opravit periskop?“ otázala jsem se raději Jindry, aby tu nebylo takové ticho.

„Viky měl pod podlahou připravený náhradní tubus,“ odpověděl. „Bylo to pro nás ale hrozné probuzení. Dunělo to příšerně, málem jsme se utrhli i s pásy, dodnes mám znát, kde se mi zařízly do kůže. To ohlušující dunění trvalo hrozně dlouho. Viktorín to odhadl na minutu, já na pět, ale je také možné, že trvalo jen deset vteřin. Celou dobu to s námi třepalo jako barman šejkrem. Když to konečně utichlo, viděli jsme, jak jsi vypadla ze sedačky. Viktorín na mě křikl, ať tě vystřídám, že se o tebe postará. Z toho jsem pochopil, že je to s tebou zlé. Nevypadala jsi pěkně, to ti řeknu. Obličej jsi měla celý zalitý krví, čelo jeden obrovský žlutý puchýř a oči nikde... Potom jsem zjistil, že bez periskopu stejně nemohu nic dělat a Viky nakonec zapnul stabilizaci. Od té chvíle se o nás staral robot – vlastně až do rána.“

„A co bylo potom?“

„Viky tě dlouho ošetřoval,“ pokračoval Jindra. „Když jsi pak ležela a zdálo se, že spíš, prohlédl zběžně, co jsi hlavou rozbila. U pilotní sedačky je skříňka s náhradními díly. Viky vytáhl nový periskop a během pěti vteřin jej vyměnil. Kdybys viděla ta spálená zrcátka... no, mě mrazilo, když jsem je viděl... Pak si tam sedl sám a díval se ven. Co se tam dělo, nevím. Chvíli jsme letěli zdánlivě bez cíle. Pak sklonil nos dolů a za chvíli bylo cítit, jak se předek pevnosti zahřívá. Emitor má neuvěřitelnou účinnost, přes devadesát devět procent, ale tady během krátké chvilky vyplivl neuvěřitelné množství hvězdného ohně a sám se také rozžhavil. Když už tady bylo jako v sauně, Viky srovnal Miráž do horizontály a zase se obrátil k tobě. Dovolil mi chvíli pilotovat, že prý nám z téhle základny žádné nebezpečí nehrozí. Když jsem se ale podíval ven, byl to děsivý pohled. Viseli jsme stranou nad jezerem, velkým jako Slapská přehrada, ale plným doběla rozžhavené lávy. Točila se nad tím smršť, kde vzduchem vířily celé hořící stromy. Také kolem všechno hořelo, tajga, okolní kopce, hořel snad i mech na kamenech. I periskopem bylo znát, jak z toho sálá žár. Nikdy jsem neměl pořádnou představu, jak asi vypadá peklo, ale teď už ji mám. Bylo to přesně ono.“

„A pak jste zamířili sem?“

„Tak nějak,“ řekl Jindra. „Co tam?“

„To muselo být příšerné,“ vzdychla jsem si.

„Příšerné – to je to pravé slovo. Doteďka to svítí až sem, hlavně v noci. I když to už jenom doznívá. První den tady létaly celé střechy, teď už je to mírnější. Teď už je to jen obyčejná vichřice.“

„Dostali to pořádně,“ povzdychla jsem si.

„Nevím,“ opáčil neurčitě. „Pod lávovým jezerem byly podle Vikyho šachty plné atomových střel. Žádná nevybuchla, jen jejich raketové palivo vzplanulo a vyrazilo víka šachet, říkal Viktorín. Určitě v tom zůstali nějací lidé. Ne že bych je litoval, vždyť po nás dokázali odpálit atomovou střelu, ale museli mít hroznou smrt.“

„A jako vždycky to odnesla spousta nevinných,“ souhlasila jsem s ním. „Ale tady bych řekla, že to určitě padlo i na ty, co si to zasloužili.“

„Já vím, máš plné právo je nenávidět,“ politoval mě.

„Tak to neber,“ ujistila jsem ho. „Ale vezmi si, kolik lidí zaplatilo tu jejich bombu životem. A co to zanechalo radioaktivity, ještě spoustu lidí to může zabít. Mimochodem, nevíš kolik záření se dostalo až k nám?“

„Viktorín říkal, že zanedbatelně,“ ujišťoval mě Jindra. „Já mu věřím. Tvrdil, že naše ochranná protitepelná vrstva má stoprocentní pohltivost i pro radioaktivní záření. Mohlo sem něco proniknout jen periskopem, ale záření se od zrcadel neodráží a všechno skončilo v horní části periskopu. Tebe tak zřídila část světelného a tepelného záření, rozhodně ne radioaktivita. To bys už nežila – a my také. Byli jsme vlastně všichni tři přímo v atomovém ohni.“

„Možná by bylo lepší, kdybych už nežila,“ posteskla jsem si sklesle. „Bez očí je to strašné. Tady se ještě vyznám i poslepu, ale co bude potom...“

„Blaženko, nemám ti to říkat, ale Viky mi slíbil, že se bude o tebe starat. Rozumíš? Možná mu nic neudělá, když ti věnuje sto let svého života, ale já bych to bral jako obětavost. On už je nejspíš takový.“

„Nechci být nikomu na obtíž,“ zachmuřila jsem se.

„Možná mu ani nebudeš na obtíž,“ ujišťoval mě. „Říkal mi, že tě naučí zacházet se spoustou vynálezů, zejména s takovými, ke kterým ani nebudeš oči potřebovat.“

„Jak to myslel?“

„Vím já?“ opáčil bezstarostně. „Poslyš, četla jsi romány Karla Čapka? Uvědom si, že Čapek Viktorína osobně znal, dokonce jeho příběh zpracoval v nádherné divadelní hře o téměř nesmrtelné zpěvačce.“

„Já vím, o tom se Viky zmiňoval.“

„A myslíš, že Čapek nemohl znát i jiné skutečnosti, které se vztahují k Viktorínovi?“ vybafl na mě. „Což takhle krakatit – není to nakonec krešo? A teď si představ Čapkovy univerzální roboty. Kde k nim přišel? Možná si je skutečně vymyslel, ale uvědom si, máme v pevnosti destičku velikou jako školní sešit, která nejspíš strčí do kapsy i obrovské počítače IBM. Viktorín se zmiňoval, že se sama učí. Je to pravda, zpočátku nás nárazy nepřátelských letadel shazovaly ze sedaček, teď do nás může narazit co chce, jen to zaduní, ale neotřeseme se víc než když železniční vagon přejíždí přes výhybky. Atomová bomba byla samozřejmě rána největšího kalibru, ale ani to nás nezabilo. Vsadil bych se, že druhou takovou ránu přežijeme lépe než první – pokud k ní ovšem dojde. Co když Čapek věděl o Viktorínových vynálezech více, než si až dosud připouštíme?“

„A co Bílá nemoc? To jako, že Viktorín umí léčit? Anebo co taková Válka s mloky?“

Dořekla jsem to sice, ale až potom jsem se v duchu zarazila. Co vlastně vím o Viktorínově podvodním domě? Proč je jeho vchod pod hladinou řeky? Kdo tam vyhloubil dlouhé chodby, o nichž se Viky zmiňoval? Pravda, Viky mohl nejspíš dýchat pod vodou a měl spoustu podivuhodných nástrojů, které by mu umožňovaly vybudovat i rozsáhlé podvodní obydlí, ale přece jen – proč právě takové? Nemá tam nakonec opravdu nějaké mloky? Anebo jiné vodní příšerky? Co to jsou vlastně – ti jeho hlídači, kteří by mě zabili?

Chvíli jsme oba mlčeli.

„Blážo, připrav se otevřít poklop,“ řekl mi najednou.

„Co se děje?“ vyhrkla jsem.

„Dole vidím Viktorína, loučí se tam,“ odtušil Jindra mírně vzrušeným hlasem. Podle jeho tónu ale bylo znát, že se tam nic nebezpečného neděje. Zřejmě nebyl důvod k obavám.

Odepnula jsem se, přešla opatrně do středu cisterny a jen po hmatu jsem dala ruku na kolečko hlavního šroubu, potažené měkkým potahem. Poklop se samozřejmě původně zavíral zvenčí, ale to Viktorín předělal jako jednu z prvních úprav.

„Kde je?“ otázala jsem se přes rameno Jindry.

„Vzlétl a míří k nám,“ odpověděl. „Letí rychle, otevírej už, ať nečeká.“

Roztočila jsem šroub a odklopila poklop.

„Jdi trochu stranou,“ ozval se hlas, který jsem okamžitě poznala. „Jindro, můžeš zajistit spoušť. Podepsali všechno, co jsme chtěli.“

„Třeba je to škoda,“ řekla jsem. „Kdybychom je svrhli, byl by od nich navěky pokoj.“

„Byl by tu zbytečně chaos,“ odvětil Viktorín. „Tohle je i pro nás lepší.“

„Pro nás možná, ale co pro zdejší obyčejné lidi?“

„Nezapomněl jsem ani na ně,“ ujistil mě. „Mezi důležité podmínky patří i co jsme spolu promýšleli. Všem lidem včetně zdejších musí umožnit cestovat, zaručit svobodu projevu, zrušit cenzuru a spoustu vymožeností, o jakých se jim dosud ani nesnilo.“

„To že ti podepsali?“

„Upřímně řečeno, nechtělo se jim,“ přiznal. „Zkusili mi vyhrožovat, co si to dovoluji, že takové vměšování nesnesou a podobně. Hlavně generálové tam měli řeči nadměrného kalibru. Ukázal jsem jim, že mi jejich řeči strach nenaženou a trochu jsem jim roztavil stojací popelník, až se jim rozteklé železo propálilo parketami. Ty si určitě rychle opraví, ale když viděli, co dokáže prsten s krystalem krešo, pochopitelně zkrotli.“

„A co budeme dělat dál?“

„Tady už nic,“ řekl klidně. „Vezmeme kurs domů. Než tam doletíme, začnou již naši zemi opouštět okupační vojenské jednotky. Radiové vlny nás tam pochopitelně předběhnou, jsou mnohem rychlejší.“

„A co když oni dohody poruší?“

„Doporučil jsem jim krátký studijní výlet k novému lávovému jezeru. Nikdo z nich je na vlastní oči neviděl, ale televizní přenos z helikoptéry jimi pořádně zacloumal. Dosud je dost žhavé, aby budilo respekt. Nebylo ani třeba slibovat jim tuhle žhavou koupel.“

„A co u nás doma?“ zajímala jsem se.

„Samozřejmě měli dojemnou starost, co uděláme se současnou vládou. Ubezpečil jsem je, že nebudeme bránit nikomu, kdo bude chtít opustit naši zemi spolu s jejich vojsky. Budeme to chápat jako částečnou amnestii pro kolaboranty. Kdo ale zůstane, musí počítat s trestem za vlastizradu, jak je to uvedené ve starém trestním zákoníku.“

„A co ti odvlečení?“

„Uplatnil jsem jednoduché řešení,“ řekl spokojeně. „Dohodli jsme, že za každého odvlečeného zaplatí pořádnou paletu, pokud zemřel a nemohou ho vrátit. Za každého, koho v pořádku dovezou zpět, nezaplatí nic. Myslím, že teď budou pečlivě shánět všechny, aby nám tolik platit nemuseli.“

„To jsi dohodl dobře,“ souhlasila jsem.

„Dopadlo to výborně,“ shrnul Viky. „Lepší výsledek jsem v jednání nečekal. Můžeme otočit koně a zamířit domů. Nebýt té smůly s tebou...“

Errata:

11.08.2021 15:07