Vítej, návštěvníku!

Návrat

Jak Viktorín navrhl, stalo se. Jindra otočil Miráž k domovu a vyrazili jsme. Byl už večer, ale cesta nám probíhala klidně. Jindra tvrdil, že nás stále sledují jakási letadla a nepřetržitě krouží kolem nás, ale měla rozsvícená polohová světla a nemínila porušovat příměří. Ani my jsme je neobtěžovali, ačkoliv před pouhými pěti šesti hodinami bychom je nejspíš rychle sestřelili.

„Musíme vymyslet, co dál,“ pokračoval Viktorín.

„Co ještě vymýšlet?“ divil se Jindra.

„Okupační armáda odejde, ale zůstane nám dosazená loutková vláda a ta s námi nebude chtít jednat.“

„My s ní také ne,“ prohlásila jsem sveřepě. „Vyhlásíme tu amnestii pro kolaboranty, pokud do osmačtyřiceti hodin opustí zemi. To bude poslední milost, kterou dostanou.“

„Vznikne ale zmatek,“ nadhazoval Viktorín.

„Ten zvládneme,“ ujišťovala jsem ho. „Vyhlásíme, aby se na svá místa vrátili ti, kdo vládli před okupací.“

„Až na to, že se s okupanty přátelili a dopustili nám to překvapení.“

„Budou tam jen do prvních pořádných voleb,“ ujišťovala jsem ho. „Co chceš dělat, když jiné představitele nemáme?“

„Nevím,“ řekl neurčitě. „Mám něco v plánu.“

„Zato já jsem už skončila,“ odtušila jsem smutně.

„Proč?“ vzal mě za ruku.

„Až se vrátíme domů, co budu dělat? Bez očí dokážu leda sedět někde v koutku.“

„Myslím, že se uplatníš i bez očí,“ utěšoval mě. „Můžeš být hlasatelkou v rozhlase. Ti, kdo tam jsou, spolupracovali s okupační armádou a také s ní odejdou. Kdo nespolupracoval, toho odvezli a kdoví kolik lidí se vůbec vrátí. Přitom ti to docela šlo.“

„Nedělej si legraci, prosím tě,“ skoro jsem vybuchla.

„Dobrá, mám pro tebe jiný návrh, určitě se ti bude líbit víc,“ řekl vážně a pevně mi stiskl ruku. „Říkám ti ale včas, nebude to pro tebe jednoduché. Budeš mě muset poslechnout na slovo. Chceš?“

„Udělám cokoliv budeš chtít,“ řekla jsem.

„Dobře – jen co budeme doma,“ uvolnil mi ruku.

„A co to bude?“ zeptala jsem se.

„Ta slibovaná návštěva v mém domě,“ odtušil tak tiše, že jsem ho mohla slyšet jen já, ale ne Jindra na místě pilota.

„Ale říkal jsi přece, že se utopím, než stačím doplavat do půli chodby. A teď na to ke všemu nebudu vidět. Já ještě nechci umřít, Viky,“ vzlykala jsem, ale také tak tiše jako on. „Já vím, život bez očí bude strašný, ale umřít ještě vážně nechci.“

„Říkal jsem ti, že se utopíš a to je pravda,“ souhlasil vážně. „Také jsem ti ale říkal, že nemusíš mít strach, dokud budeš se mnou. To ještě nevíš, že umím utopence oživit, jako vodník mám tu možnost. Bude to pro tebe velice nepříjemná zkušenost, ale dostanu tě tam utopenou a oživím tě. Věříš mi?“

„Věřím, ale...“ otřásla jsem se.

„Je to zařízené, aby nikdo nepovolaný nepronikl dovnitř živý,“ řekl jemně. „Dostaneš se tam jedině mrtvá. Musíš mi věřit, jiná cesta tam nevede. Já ti ale neublížím.“

„Proč jsi vymyslel tak hrozný dům?“

„Já jsem to nevymýšlel,“ řekl tiše.

„A kdo tedy?“ zarazila jsem se.

„To ti řeknu jedině tam, na místě,“ neodpověděl mi.

Chvíli jsem usilovně přemýšlela. Jindra mi tvrdil, že mě Viky naučí zacházet s jeho vynálezy. Neřekl, že by to mělo být spojeno s tak hroznou zkouškou, ale zřejmě to nevěděl. Všechny moje dosavadní zkušenosti, které se dotýkaly Viktorína, mě ujišťovaly, že bych mu věřit mohla. Když jsem oslepla, mohlo by mi na životě záležet méně, než když jsem byla zdravá. Ale já jsem se bála – pořád víc a víc.

Létající pevnost Miráž křižovala oblohu nad Ruskem zdánlivě pomalu, ale ve skutečnosti rychlostí dopravního letadla. Stíhačky se od nás odpoutaly na hranicích. Byli jsme skoro doma.

Viktorín zapnul vysílačku. Podle jeho pokynů jsem začala vysílat první improvizovanou řeč pro naše lidi. Nejprve jsem je seznámila s naší anabází nad nepřátelskou velmocí. Sdělila jsem všem, že jsme zvítězili a seznámila je s podmínkami mírové smlouvy. Také jsem oznámila těm, kdo s okupanty spolupracovali víc než bylo únosné, že mají jen dva dny na opuštění země. Každý se může rozhodnout zůstat, ale riskuje tím soud pro velezradu.

Okupační armáda dostala dávno před naším příletem rozkazy okamžitě se přichystat k odjezdu. Nevzlétlo už proti nám jediné letadlo a my jsme příměří také respektovali. Zdálo se, že žádné incidenty nehrozí. Poslouchali jsme vysílání našich rozhlasových stanic. Jak se dalo čekat, byli tam pořád kolaboranti, ale mleli z posledního. Vyzývali národ k povstání proti invazi cizáků. Jak by se nám mohl někdo postavit? Armáda loutkové vlády zbraně měla, ale neveleli jí prosťáčkové. Jako první pochopili, co znamená, když se vracíme jako vítězové. Někteří se rychle připojili k odcházejícím jednotkám okupační armády, jiní, podle mě ti chytřejší nebo i lépe informovaní, hledali spásu raději na opačné straně světa.

Hranice se Západem byly najednou děravé jako cedník. Taky dobře!

Bylo k půlnoci, když jsme zastavili v kilometrové výšce nad Prahou.

„A jsme konečně doma,“ prohlásil Viktorín.

Brečela jsem, Jindra také. Viktorín byl rovněž naměkko, ale nedával to znát. Zapnuli jsme stabilizátor, pak jsme si rozložili na podlahu nafukovací lehátka a poprvé a naposledy zalehli všichni tři najednou. Jindra ležel mezi námi, aby prý chránil moji pověst. Jako by mi na něčem tak malicherném záleželo. Myslela jsem, že po tom nervovém vypětí nikdo z nás nedokáže usnout, ale napjaté chvíle skončily a my jsme všichni spali až do rozednění. Nebýt robota, který dostal příkaz ráno nás vzbudit, byli bychom prospali i první osvobozené ráno v naší vlasti.

Na den, který následoval, dlouho nezapomenu.

Snesli jsme se níž. Jindra nám od periskopu řekl, že se objevily dole na Staroměstském náměstí hloučky lidí a neustále houstnou. Pak se pevnost Miráž snesla ještě níž a Viktorín rozhodl, že se s těmi lidmi zkusí dohovořit.

Mluvil s nimi dlouho. Pak se vrátil a oznámil nám, že poletíme obsadit Hradčany. Zástupy lidí vyrazily napřed, aby to viděly na vlastní oči a my jsme je nemohli zklamat. Jindra vzlétl a pak se snesl před Matiášovu bránu. Miráž zůstala viset ve výšce druhého patra a Viktorín se vydal na výpravu. Čekali jsme na něho a už jsem se o něho bála, ale pak přece přiletěl.

„Už tam nikdo nezůstal,“ oznamoval nám nadšeně.

„Všichni utekli?“ ptala jsem se ho.

„Všichni ne, zůstal tam jen personál. Nejprve jsem potvrdil v úřadu velitele Hradní stráže a po něm i ostatní.“

„Nějak se moc považuješ,“ odfrkl si Jindra.

„Jsme teď pány téhle země,“ odtušil Viktorín vážně.

„To snad ne,“ ohradil se Jindra. „Naše země nepatří jen nám třem.“

„Ale patří, patří,“ opakoval Viktorín. „Dobyli jsme ji přece na sovětské velmoci, rozumíš? Patří nám větším právem než těm, co se tu roztahovali doteď. Přinejmenším nám patří stejný díl jako každému, kdo tu žije.“

„No, takhle s tebou souhlasím,“ přivolil Jindra.

„A když nám to tu patří, musíme se postarat, aby se opět nechopil moci někdo, kdo by tuhle zem přivedl do zkázy.“

„Jak to chceš udělat?“ znejistěl Jindra.

„Jednoduše,“ usmál se Viktorín. „Prohlásím se za krále České země.“

Zůstala jsem jako opařená a Jindra zřejmě také. Viktorín zpozoroval, že s ním nejspíš nesouhlasíme a proto nám začal svůj úmysl vysvětlovat.

„Ve středověku žil v Anglii reformátor sir Oliver Cromwell. Pomáhal svrhnout despotického krále a založit Parlament. Dostali se tam ale poslanci, kterým šlo o vlastní kapsu více, než o blaho Anglie. Začalo to tím, že si sami odhlasovali dvojnásobné funkční období. Pak si určili nehorázné poslanecké platy, až to státní pokladna nemohla unést. Museli proto zvýšit daně a hned si stanovili, že sami jsou od daní osvobozeni. S Anglií to šlo od desíti k pěti, jen poslanci byli čím dál tím nedotknutelnější, arogantnější a bohatší. Když si odhlasovali druhé prodloužení mandátů bez voleb, dal je Oliver Cromwell rozehnat vojskem. Nebylo to jistě demokratické, ale ten parlament už neměl s demokracií nic společného. Cromwell tím zachránil Anglii před úpadkem. Panoval jako diktátor, ale jeho vláda nebyla tyranie. Lidé se při ní naučili žít v demokracii a když odevzdával moc novému, tentokrát již řádně zvolenému Parlamentu, byla Anglie velmocí a ta situace se nikdy více neopakovala.“

„Aha – a ty se cítíš českým Cromwellem,“ pochopil to Jindra nepříliš nadšeně. „Ale co na to řeknou Slováci?“

„Nebylo by to prvně, kdy by se Čechy rozkládaly na větším území než původní země koruny České,“ řekl smířlivě Viktorín. „Uvažoval jsem také o uspořádání voleb. Chtěl jsem, abys byl zvolen prezidentem ty. Řekni mi ale opravdu upřímně, chtěl bys být prezidentem?“

„Já bych si na to netroufl,“ připustil Jindra.

„Já také ne,“ řekl Viktorín. „Ale na krále bych se korunovat nechal. Poslyš, oč vlastně půjde? Je nezbytné, aby někdo v této zemi měl právo zabraňovat nespravedlnostem. Kdo to má být? Parlament? Už vidím, jak se tam poslanci ze všech různých stran dohadují, až se nedohodnou. Prezident? Tak by se mi to líbilo víc. Jenže president má ve většině zemí tak nepatrnou pravomoc, že kromě výroční amnestie neovlivní prakticky nic. Podle mě je nutné, aby měl někdo pravomoci, aby ho uznávali všichni. O králi se naštěstí nepochybuje a myslím si, že naše země potřebuje právě takového člověka co nejdřív, jinak tu vznikne anarchie a nepořádek. Souhlasím, že je monarchie zastaralá, ale je také účinná. Znal jsem osobně několik českých králů a řeknu ti, nebyly to žádné putičky. Ale dokud byl král silný, bylo v Čechách jakž takž snesitelně. Když byli velcí páni silnější než on, vedlo se lidem hůř. To neplatilo jen v Čechách, ale prakticky v celé Evropě. Dnešní parlamenty jsou podobní páni jako dřív. Nejsou vybíraní rodem, jsou volení, ale velice často se chovají stejně. Buď nad nimi vládne silný prezident – nebo král – a potom je v zemi dobře. Jakmile se začnou hádat, je v zemi hůř.“

„Ale přece jen – král už je přežitek,“ namítal Jindra.

„Možná máš pravdu,“ přikývl Viktorín. „Ale jen tam, kde je fungující demokracie. U nás se poslanci vyvyšují nad ostatní. Přitom krále či královnu mají i ve vyspělých zemích, jako je Anglie. Všimni si, že tam královna nic nerozhoduje, nanejvýš přijímá státní návštěvy, má ale pravomoc napravovat chyby parlamentu, policie i soudů.“

„Lidé tě jako krále nepřijmou,“ namítal Jindra dál.

„To se uvidí,“ opáčil Viktorín. „Nechci se stát králem doživotním a už vůbec ne dědičným. To by ani nešlo, nechci dávat ve všeobecnou známost svou dlouhověkost. Netoužím vládnout, rozhodně nechci bezprostředně řídit zem. Chci ale možnost napravovat rychle a účinně křivdy, kterých se budou dopouštět jiní. Co to znamená? Vymíním si právo vetovat špatné zákony, právo amnestie, právo odvolávat nespravedlivé soudce a právo disponovat nějakou nepříliš velkou sumou státních peněz, abych mohl potřebným lidem pomáhat víc než projevy soustrasti. Ještě se vám to zdá nerozumné?“

„Nevím,“ opáčil nerozhodně Jindra. „Nelíbí se mi to.“

„Já ti věřím,“ rozhodla jsem se Viktorína podpořit i proti bratrovi. „Jen s výhradou, aby se z toho nikdy nestala neměnná instituce. Tobě věřím, že takových pravomocí nezneužiješ. Kdyby takovou moc dostal jiný, byla by to katastrofa. Vzpomeň si na Hitlera a Stalina.“

„Na to by měl být vymyšlen hned první zákon,“ povolil Jindra a začal rozvíjet, co jsem nakousla. „Chce to ochranu proti zneužití. Třeba možnost odvolat krále všeobecným hlasováním. Předpokládám, že král nesmí mít právo své protivníky umlčet a vůle většiny národa bude mít větší váhu.“

„Samozřejmě,“ souhlasil Viky. „Svoboda slova je nutnou podmínkou, bez ní není demokracie.“

„Jakápak demokracie, když chceš zavádět monarchii?“

„Monarchii, která bude více demokratická, než dosavadní loutková republika, která se jako demokratická jen nazývá.“

„Ale poslyš, Viky, jak bys vlastně chtěl takového krále volit?“ zarazil se opět Jindra. „Jsi si tak jistý, že budeš za krále zvolen právě ty?“

„Neříkám přece, že bych měl být volen,“ opáčil Viktorín. „Prostě se do odvolání za krále prohlásím. To bude největší rozdíl proti funkci prezidenta. Král volen není a obvykle se o něm nediskutuje. Národ si volí krále ještě tak v pohádkách pro děti. Samozřejmě jsem zažil, když králem zvolili Jiříka z Poděbrad, ale i toho vybírali pánové. Páni pak zvolili i Fridricha Falckého, ale jeho vláda trvala ani ne zimu, do Bílé Hory. Vezmi si ale, jaké těžkosti s volbou presidenta mají v zemích, kde má prezident velkou pravomoc. Na druhou stranu souhlasím, že bude správné nehodného krále koruny zbavit.“

„No, jak myslíš,“ neochotně ustupoval Jindra. „Králové se ale rodí už jako princové a jejich budoucnost je vlastně předem daná.“

„Mohu prokázat svůj šlechtický původ,“ dodal ihned Viktorín. „Jakási legitimita by tady byla.“

„Dobrá, pak mi tedy dovol, abych ti dopředu přál všechno nejlepší, králi Viktoríne první,“ odříkal Jindra patetickým tónem.

„Nech toho, to není legrace,“ odmítl blahopřání Viktorín. „Ačkoliv, to naše české švejkování není nejhorší reakce.“

„Nepřesvědčil jsi mě, co na to řeknou Slováci,“ odmítal Jindra ustoupit bez boje.

„Co by říkali? Budou rádi, že je zbavíme Rusů. Nebude to poprvé, co je Češi vytáhnou z cizího chomoutu. Když se jim nebude v Českém království líbit, mohou si ve své republice vládnout sami!“

„Ty bys dopustil roztržení Československa?“

„Podívejte se, já jsem zvyklý na České země, ty mám rád. Slováci jsou nám blízcí, ale víte sami, že by chtěli vlastní stát. Kdysi jsme je vytáhli z Rakouska Uherska, ale když nám bylo zle, odtrhli se od nás beze slůvka vděku. Po válce byli rádi, že se mohli vrátit, jinak by patřili k poraženým státům a vedlo by se jim mnohem hůř. Nemůžeme je ale nutit být s námi na věčné časy, nevedlo by to k ničemu. Buďto se s námi spojí dobrovolně, nebo ať jdou vlastní cestou. Všimněte si, jak Anglie zuby nehty drží Irsko – a jaké s tím má problémy.“

Pevnost Miráž se opět vznesla do výšky. Dlouho jsme se ještě radili a pak jsem všem lidem vysílačkou oznámila naše rozhodnutí.

Viktorín Přibík, příslušník starého českého rodu Přibíků z Kounic, se prohlašuje za českého krále a vyzývá poslance předokupačního parlamentu, aby se dostavili na zasedání, první po osvobození.

Opakovali jsme výzvu pro kolaboranty, kteří se mohou obávat soudu pro vlastizradu, aby opustili zemi. Zdůraznila jsem, že je to mimořádná, časově omezená amnestie, která se nebude opakovat.

Zamířili jsme domů, abychom se dozvěděli o osudech táty a mámy.

Přistáli jsme na dvorku našeho domu. Viktorín vylétl ven otevřít dveře kůlny a Jindra tam opatrně s pevností zaletěl. Měli jsme tu počkat. Viktorín prohlásil, že opatrnosti nikdy nezbývá a že se nejdříve podívá, kdo v domku bydlí. Mohlo se stát, jako se často stávalo, že zabavený majetek uvězněných dostávali za odměnu udavači.

Ukázalo se, že tu naši bydlí a dokonce ani neodjeli za příbuznými, jak jim Viktorín navrhoval. Věděli, co se stalo během naší výpravy, poslouchali pozorně rádio, ačkoliv z té dálky slyšeli jen nás a ne oficiální vysílání našich protivníků. Podle toho ale poznali, že jsme byli úspěšní. Pak už se jen těšili na náš návrat.

Okupační úřady je nechaly na pokoji, nejspíš díky rozstřílené úřadovně okupační policie, jak to Viktorín zamýšlel. Všechno se semlelo příliš rychle než aby se mohlo stát něco významného. I kdyby se okupantům zachovaly seznamy, dřív než si je dali do pořádku, přišel rozkaz opustit naši zem.

Přišli si pro nás až do kůlny, ani nečekali, až se k nim vypravíme. Slyšela jsem, jak se táta podivuje, jak rychle se loupe barva na naší cisterně. Když mu ale Jindra řekl, že ta loupající se barva ohořela v příšerném žáru vybuchující atomové hlavice, trochu znejistěl. Z našeho vysílání o jakési atomové raketě věděli, ale nedošlo jim, že by ji někdo mohl poslat proti nám – a zejména, že jsme to přežili.

Pak nastalo trochu smutnější vítání.

Když uslyšeli, že jsem v atomovém ohni přišla o oči, byla to i pro ně rána. Zejména máma brečela a já pochopitelně s ní. Táta nás ujišťoval, že mou oběť lidé nezapomenou, ale bylo to jen plané utěšování. Copak mi bude platné, že mě prohlásí za národní hrdinku a třeba po mně pojmenují několik ulic, když už se nikdy nebudu moci podívat na žádnou květinu a o tolika věcech budu muset jen poslouchat?

Viktorín zůstal v pevnosti na stráži a odmítl jít s námi domů. Správně tvrdil, že nesmíme nechat Miráž bez dozoru v obyčejné kůlně. Sověti nejsou primitivové a mají možnost sledovat nás i z družic. Někdo musí být neustále uvnitř, dokud pro Miráž nenajdeme lepší úkryt.

Povídali jsme si dlouho. Když Jindra vypověděl co věděl, šel vystřídat Viktorína, ale hned se vrátil, aby nám oznámil, že s Viktorínem ihned odlétá. U Olomouce došlo ke konfliktu mezi Moravany a okupačními vojsky. Došlo na zbraně, tekla krev.

Viky s Jindrou mě nechali doma a odlétli s naší pevností. Viktorín na místě zjistil, že si konflikt začali někteří příliš horliví našinci. Chtěli vojáky zadržet a odzbrojit, ti si příměří vyložili jinak a zajmout se nenechali. Viky všem vysvětloval, že skutečně nemá cenu vojáky napadat a zadržovat. Čím dříve budou pryč, tím lépe pro nás – i pro ně.

„Když jste to vydrželi snášet dodnes, vydržíte to i pár posledních dní.“

Dostalo se mu ale otevřeného pohrdání a nadávek. Když se jich prý tak zastává, měl by odejít s nimi. Svět zůstal stejně nespravedlivý jako dřív. Ti, kdo dlouho tiše posluhovali, měli najednou pohrdání pro toho, kdo se pustil do nerovné bitvy s velmocí, aby je osvobodil. Měla jsem tam být, já bych jim to jinak vytmavila! Pro hanbu by nemohli odejít domů jinak než odplížit se kanálem.

Máma mě pochopitelně ještě téhož dne odvezla do nemocnice k primáři Vomáčkovi. Ten nechtěl věřit uším, že jsem navázala kontakt s Přízrakem, ale když se mi podíval na oči, jen smutně potvrdil, co jsem slyšela už od Viktorína. Dokonalá zkáza, žádná naděje. Politoval mě, ale ani on s tím nic dělat nemohl. Rozsudek věčné tmy byl konečný a neodvolatelný.

Pak nastalo čtrnáct dní, kdy jsem o okolním světě věděla jen co jsem slyšela z rádia. Občas mluvila vysílačka naší pevnosti, to bylo v rádiu slyšet velmi nahlas a opravdu to přehlušilo ostatní stanice. S mámou a tátou jsme poslouchali i oficiální rozhlasové vysílání. Bylo zajímavé sledovat, jak se měnilo. Zpočátku tam byli redaktoři a hlasatelé dosazení okupanty, ale brzy jsme místo nich uslyšeli jiné hlasy s úplně jinými komentáři.

Když z Československa odjeli poslední okupační vojáci, uspořádali jsme malou rodinnou oslavu. Nebyli jsme sami, slavilo se v celých Čechách. Náměstí byla plná lidí a oslavy se všude protáhly až do noci.

Další sláva brzy následovala a té jsem se osobně zúčastnila. Viktorína v katedrále svatého Víta prohlásili za českého krále a s velikou slávou mu na hlavu vložili starodávnou Svatováclavskou korunu. Korunovace se účastnily statisíce lidí, většina představitelů vlády, parlamentu i církve. Byla jsem na té slávě na významném čestném místě, ale nic jsem z toho neviděla, takže jsem byla ráda, když to skončilo. Snad jsem měla raději hlídat pevnost Miráž místo Jindry, ten o veškerou slávu přišel.

Od katastrofy jsem byla odkázaná jen na uši. Měla jsem je už ostřejší, takže jsem slyšela nejen co kdo řekl nahlas, ale i všelijaké šeptání. Stála jsem tam, zavěšená do mámy a táty, v bílých šatech a se zavázanýma očima až úplně vpředu. Určitě na mě všichni kolem dobře viděli. Všichni již také věděli, kde a při jaké příležitosti jsem o oči přišla. Mrzelo mě, že si o mě šeptali se soucitem a víc mě těšilo, když mě někteří obdivovali. Nesestřelila jsem žádnou nepřátelskou stíhačku jako Jindra a Viktorín, ale pilotovala jsem Miráž ve chvíli atomového výbuchu a tak jsem na sebe vzala pohromu, která by jinak postihla je.

Ale přece jsem si oddychla, když všechna sláva ustala a my se opět vrátili. Nový český král Viktorín mě doprovázel až domů. Kromě nás byli v naší nesestřelitelné létající pevnosti Miráž i oba moji rodiče a bratr Jindra, který celou cestu pilotoval.

Snažila jsem se vycítit, co právě probíhá ve Viktorínově hlavě, když se stal po takové době vlády cizáků českým králem. Ale zdálo se, že se s ním nic kromobyčejného nestalo, choval se jako předtím. Diskutovali jsme nejen o parlamentu, ale i o současné drahotě, nedostatcích v obchodech a podobné náměty. Všem bylo jasné, že odchodem sovětských okupačních vojsk skončí očekávaná doba Temna, zkrácená na zanedbatelnou epizodu. Sověti stačili napáchat spoustu zlého, ale proti Bělohorské porážce to aspoň netrvalo tři sta let. Teď by už mělo všechno záležet jen na nás.

Errata:

11.08.2021 15:07