Vítej, návštěvníku!

Vodní království

Ačkoli bylo v místnosti poměrně teplo, měla jsem na sobě jen mokré plavky a začínala mi v nich být zima. Jakmile jsem si to uvědomila, Viktorín sebou trhl a z vedlejší místnosti mi přinesl oblečení. Uznala jsem, že čtení myšlenek může být v některých případech užitečné. Také jsem pochopila, že povely k otevírání dveří se pohodlně vydávají pouhou myšlenkou.

Blůzička i sukně byly vyprané, ale nevyžehlené a pomačkané. Viktorín mi k nim přidal papírový balíček s prádlem, zřejmě zakoupeným v obchodě. Naštěstí ho to napadlo včas. Poděkovala jsem mu myšlenkou i úsměvem. Bylo to od něho hezké, že všechno promyslel do takových detailů. Prádlo by mi chybělo, předtím jsem na sobě pod šaty měla plavky a nepomyslela jsem, v čem se budu vracet. Bylo to docela pochopitelné, když jsem před sebou měla vidinu utopení.

Potom odešel vedle, abych se mohla převléci. Netrvalo dlouho a přišla jsem za ním. Přitom jsem vyzkoušela, jak myšleným povelem otevírat dveře. Bylo to vlastně jednoduché – otočit se ke stěně a vyslat proti ní svou vůli. Objevil se druhý východ z místnosti a já jsem jím prošla jako ve snách.

Následující místnost byla zařízená velmi pohodlnými křesly.

„Vrátím se vůbec domů?“ zeptala jsem se Viktorína nahlas – zase jsem zapomněla, že stačí jen si to pomyslet.

„Kdykoliv se ti zachce,“ odpověděl mi také slovy. Dál ale pokračoval myšlenkou. Nejprve bych tě měl asi seznámit se vším, co se nás vodníků týká. Když už k nám patříš, měla bys nejspíš vědět všechno.

Tak vyprávěj, pomyslela jsem si.

Nestůj tady a posaď se, vybídl mě. Nabídl mi křeslo a sám zapadl do protějšího. Přistrčil ke mně nízký stoleček, plný všelijakých cukrářských zákusků. Vezmi si, vybídl mě myšlenkou. Teď ne, víc nemůžu, pomyslela jsem si. Radši povídej, hořím zvědavostí.

Bude to pro tebe nezvyklé a překvapující, přemýšlel, jak nejlépe začít. Stalo se to před šesti tisíci lety. Země tehdy dostala nečekanou návštěvu.

Země? Takže mimozemšťany? napadlo mě okamžitě.

Ano, mimozemšťany, souhlasil Viktorín. O té návštěvě se mezi lidmi nezachovala žádná zpráva ani pověst. Bytosti, které naši Zemi navštívily, nebyli lidé. Dokonce to nebyly ani suchozemské bytosti. Jejich hvězdné letadlo přistálo uprostřed Atlantiku, aniž by je někdo zpozoroval. Dosedlo na dno a pevně zakotvilo. Vodní bytosti začaly zkoumat zprvu nejbližší okolí, pak se odvažovaly dál a dál. Tak prozkoumaly hlubiny oceánů. Až nakonec, když se téměř chystaly odletět, rozhodly se opustit své přirozené prostředí a prozkoumat i nejtajnější zákoutí našeho světa. Vystoupily až na vrcholky nejvyšších hor, kde panovalo přímo vražedné prostředí a kam se nemohly bez dokonalých skafandrů odvážit. Tam ke svému nesmírnému překvapení objevily plejádu pozoruhodných živočichů. Těm nesmírně otužilým druhům nevadilo, že zde chybí to nejdůležitější, totiž životadárná voda, pohybovali se často s podivuhodnou lehkostí i mimo vodní živel. Byly zde tak dokonale přizpůsobené, že pro ně voda mohla naopak znamenat i záhubu.

Vesmírné bytosti se rozhodly své opomenutí napravit a odložily odlet, aby mohly pozoruhodné tvory prozkoumat. Ke svému velikému překvapení mezi nimi objevily druh, vybavený velice vyvinutým mozkem. Zdálo se, že je svým způsobem rozumný. Tak po několika tisíciletích svého pobytu na Zemi konečně objevily – člověka.

Postavily si základnu ve Středozemním moři, aby měly blíž k největším společenstvím těch tvorů. Občas, zřejmě nešťastnou náhodou, tito tvorové padali do vody. Ponecháni sami o sobě, přestávali se po krátké době ve vodě pohybovat, hynuli a rychle se rozkládali, pokud je nepohltili vodní tvorové. Často se to stávalo, když byli soustředěni na svých podivných konstrukcích, plujících až na samém pokraji vodního živlu, na hladině. Ta se často zmítala nadpovrchovou turbulencí, křehké konstrukce tvorů narážely na okraje hor, rozpadaly se a tvorové po desítkách bezmocně klesali dolů. Už během pádu do hlubin je trhaly dravé rybí šelmy.

Mimozemské bytosti rozpitvaly několik set těchto mrtvých tvorů, než pochopily jejich podstatu. Tak poznaly, že stojí před velikým problémem. Ty horské bytosti nepochybně nesrozumitelným způsobem komunikovaly, ale vůbec nezachycovaly mozkové vlny a nebylo možné domluvit se s nimi přirozenou řečí vodních bytostí. Jejich studium nebylo pohodlné, měli svůj domov na vzduchu, zatímco domovem vesmířanů byla voda. Byla to velká překážka, ale vesmířané měli obrovské možnosti. Dokázali několik tisíc suchozemských tvorů uzpůsobit, aby se s nimi přece dorozuměli. Umožnili jim žít pod vodou aniž je zbavili schopnosti žít na vzduchu. Umožnili jim dorozumět se pomocí mozkových vln, aniž by jim odebraly jejich vlastní řeč. Navíc je upravili, aby neumírali tak brzy, jak bylo v tom světě obvyklé.

Brzy o nás lidech věděli více, než jsme v té době věděli sami o sobě.

Já jsem se k nim dostal až na sklonku jejich pobytu. Věděli už o nás a našem světě všechno co potřebovali vědět, anebo co je nějakým způsobem zaujalo. Jejich pobyt u nás se prodloužil o tisíciletí, ale nelitovaly. Nakonec se ale přece rozhodly odletět a vrátit do svého světa.

Takže tohle všechno postavily ony? pomyslela jsem si.

Ano, celá tato základna je jejich dílo a nejenom tahle. Postavily u nás více takových staveb v místech, kde to bylo pro ně zajímavé. Jen v těchto základnách mohly odložit své těžké, nepohodlné skafandry a pohybovat se v prostředí, které bylo jejich domovem. Od prvních setkání s lidmi ale tyto rozsáhlé stavby stavěly v jiném stylu, aby mohly být zbaveny vody a mohly sloužit nám lidem. Dobře věděly, že úprava dovoluje jejich chráněncům pobyt pod vodou, ale pro ně bude přirozenějším živlem vzduch a budou mu dávat přednost. Postavili Základny tak, aby tu mohli lidé zůstávat i poté, co vesmířané odletí.

A tak se jedné tmavé noci, dvanáctého května léta Páně tisíc čtyři sta šedesát šest, vznesla pomalu a opatrně z vln Atlantiku obrovská vesmírná loď, tak aby její odlet nevyvolal ničivou vlnu a neublížil lidem na pobřeží. Nikdo z lidí tenkrát odlet vesmířanů nezaznamenal, právě tak jako si nikdo nevšiml jejich příletu. Spolu s vesmířany se na pouť vesmírným prostorem vydalo i několik tisíc pozemšťanů. Až na výjimky využili velkorysé nabídky vesmířanů letět s nimi do jejich vzdáleného domova. Slíbili pozemšťanům všechny vrcholky hor, které u nich ční nad vodu a jsou zcela pusté. Na jejich planetě se život nikdy neodvážil opustit bezpečí vodního živlu. Ostrovů ve všeplanetárním oceánu jejich světa prý není mnoho, ale součet jejich ploch by podle tvrzení vesmířanů dal plochu srovnatelnou s rozlohou Středozemí. Pozemšťané si s sebou směli vzít několik tisíc druhů suchozemských rostlin i zvířat. Vzali s sebou semena rostlin i stromů, ale i zvířata od včel po krávy. Naložili jich do vesmírné lodi dostatečně rozmanité množství, aby s nimi v novém světě vytvořili stabilní a pokud možno soběstačné společenství.

Nejvíc přispěla k tomuto rozhodnutí pozemšťanů laskavost vesmírných vodních bytostí. Nikde na celé Zemi se lidé nechovali k sobě navzájem tak vlídně, jako se k sobě i k lidem Země chovali vesmířané. Byl to nebetyčný rozdíl proti nesnášenlivosti, násilí, lžím a prolévání krve, jaké panovalo na tehdejší Zemi, že se není co divit, když na Zemi zůstal jen nepatrný zbytek upravených obojživelných lidí.

Já jsem se dostal k vesmířanům krátce před jejich odletem. To už na posledních základnách dokončovali úklidové práce. Vesmířané věděli, že se jejich možnosti proti možnostem tehdejších lidí liší. Uvědomovali si také, že by je lidé mohli katastrofálním způsobem zneužít. Války byly přece v celém tehdejším světě na denním pořádku a co by znamenalo, kdyby se někdo zmocnil efektu kreša a použil jej k ničení, si snadno představili.

Mezi vesmířany jsem se ocitl jako většina ostatních. Při nehodě jsem spadl s koněm do rozvodněné řeky a utopil se, ale k mému štěstí si mě tam všimli a vzkřísili mě. Probral jsem se jako ty v inkubátoru – v hastrmanském hrníčku. Dlouho mě zkoumali co do psychiky. Vyhovoval jsem jim, jinak by mě vrátili do života a zemřel bych v jedenáctém století, byť i po dosažení vysokého věku – ale jen podle tehdejších lidských měřítek. Takhle mě místo pouhého oživení upravili a stal jsem se tak členem rodiny vodních bytostí.

Od začátku jsem žil jen tady na základně. Bylo nám tu dobře, vycházeli jsme spolu všichni v pohodě jak mezi sebou, tak s vesmírnými přáteli, ale to trvalo jenom pár set let. Pak už byli všichni připravení a většina odešla do Atlantiku nalodit se do vesmírného plavidla.

Zůstala nás jen hrstka. Dělali jsme poslední úpravy na základně. Když jsme skončili, sdělili nám, že na každé základně musí zůstat nejméně jeden z upravených pozemšťanů. Přiznám se ti, nikomu z nás se nechtělo zůstat na Zemi. Vesmířané ale odmítli návrh na spravedlivé losování a trvali na tom, že se někdo z nás musí za ostatní obětovat dobrovolně.

A tak jsem tady zůstal sám.

Měl jsem pro sebe celou rozsáhlou základnu vesmířanů. Místnosti, ve kterých právě pobýváme, upravili podle mého dřívějšího domova, abych se tu cítil co nejlépe. Pak všichni odletěli. Pozoroval jsem odlet jejich vesmírné lodi. Byla to jen velká černá skvrna a proti černé obloze nebyla nijak znát, kromě toho, že zakrývala hvězdy. Věděl jsem, že jako já tuto černou skvrnu pozorují i další vodníci, strážci jiných opuštěných základen. V Evropě jsem věděl o dvou dalších, ale ti znali další a tak to pokračovalo dál.

Dnes už jsem sám. Své kamarády jsem viděl mrtvé a nikdo na světě už mi nepoví, kde se nacházejí další základny a zda v nich ještě někdo střeží prastará tajemství vesmířanů.

Od začátku jsem chtěl, aby nám dovolili měnit lidi ve vodníky. Uměli jsme používat inkubátory k oživování, ale nikdo z nás nedokázal člověka ve vodníka přeměnit. Dostalo se mi ale vysvětlení, že změna samotné podstaty bytostí je příliš nepřirozená a umělá, že by si oni sami nedovolili provést ji u celé naší lidské populace a to ani kdyby měli možnost kontroly nad dalším vývojem. Uznávali argument, že jejich úprava nemá žádnou vadu a zvyšuje možnosti člověka mnohem více, než všechen pozemský vývoj civilizace, ale současně trvali na tom, že je z jejich strany nepřípustné takovým způsobem ovlivňovat náš svět. Museli by si prý vyčítat, kdyby se jejich zásah stal příčinou konfliktu mezi námi a delfíny. Ti mají podle vesmířanů také šanci vyspět v inteligentní tvory během pouhých sto padesáti tisíc let. Vesmířané mohli urychlit i vývoj delfínů, ale ani toho se neodvážili, aby tím naopak nepoškodili nás lidi. Řekli, že nejlepší řešení bude ponechat tyto otázky na přirozeném průběhu vývoje.

A to jsi tu žil celých devět set let?

Většinu té doby, přisvědčil. Ale také jsem vycházel mezi lidi. Člověk nevydrží dlouho sám jako jezevec v noře.

A kdy ses oženil? oťukla jsem i tuhle stránku.

Nikdy to nebylo z mého popudu, ujistil mě.

Na to jsem se neptala, pomyslela jsem si.

Dobře, ale jen hrubá fakta, ano? Pohyboval jsem se často v blízkém okruhu českých králů. Žil jsem za zlato, vytvořené měničem vesmířanů. Při jednom večírku jsem se seznámil s Ludmilou, půvabnou dcerou královského komořího. Na jednom plese jsme si navzájem padli do oka – a už jsem se z té krásné pasti nedostal. Liduška si zkrátka usmyslela, že musí být moje – a také toho dosáhla. Dávno před sňatkem jsem jí poctivě vysvětlil, koho si to vlastně bere – jen tajemství této základny jsem nesměl prozradit žádnému člověku. Věděla, že jsem vodník, ale zahleděla se do mě a asi by souhlasila se vším. Tenkrát mi bylo jen něco málo přes sto let... Měli jsme nádhernou svatbu, dlouho se o ní po Praze povídalo. Královský komoří přece nemůže jedinou dceru provdat tajně, bez nádhery.

Žil jsem pak s ní v Praze až do její smrti. Pokud jsem občas odcestoval, rychle jsem se k ní vracel. Jen jednou za pět let jsem navštěvoval základnu osobně se přesvědčit, že je tu všechno v pořádku – to byla moje povinnost.

Musím jí přiznat, Liduška byla opravdu vzorná žena. Jen jedno nám scházelo. Neměli jsme žádné dítě. Moje choť nesla tu ránu osudu statečně, ačkoliv si myslím, že ji to trápilo. Asi proto se dala na dobročinnost a zřídila v Praze útulek pro opuštěné děti. Dočetla by ses o něm v kronikách té doby. Milovala mě a já ji také, ačkoliv jsem nestárnul a z ní byla nakonec bába. Také děti měla pořád stejně ráda. Když zemřela, šel za její rakví nádherný průvod – několik desítek dětí, které vychovala.

A tvé další ženy?

Vždycky to bylo podobné. Při nějaké příležitosti se do mě zahleděly, nikdy jsem o žádnou neusiloval. Co se nám s Ludmilou zdálo jako nešťastná rána osudu, začalo mi u Jitky hodně vrtat hlavou a když bylo zřejmé, že ani s Josefkou nebudeme mít dítě, teprve tehdy jsem si uvědomil, že chyba bude na mé straně. To já jsem odlišný, proto nemohu mít dítě. Pochopil jsem, že to je daň za dlouhý život, stejně jako osamělost, kterou nemohly zaplašit ani bohaté slavnosti, pobyt na králově dvoře, dokonce ani divoké pitky s přáteli.

A co bylo potom?

Pochopil jsem, že jsem jiný než ostatní a rozhodl se podle toho chovat. Od první čtvrtiny šestnáctého století jsem se častěji uzavíral na celá léta do podzemí základny. Z dlouhé chvíle jsem začal pečlivěji studovat všechno, co nám vesmířané zanechali.

Takže jsi nakonec objevil, jak...

Objevil jsem toho hodně, přiznal. Možná nám svěřili víc vědomostí než zamýšleli, možná podcenili mou touhu znát všechno co oni. Je pravda, pořád neznám ani zlomek vědomostí kteréhokoliv vesmířana. Jejich mozek váží šedesát kilogramů a my ani nemůžeme mít možnosti, jako oni. Zaměřil jsem se na dílčí problémy a dosáhl jsem tam pozoruhodných úspěchů. Především v oboru energie krešo, kde umím vytvořit měniče. Nejsem ani odkázán na základnu, nemusím jen využívat, co nám vesmířané na Zemi zanechali.

Principy krešo jsem znal od samého začátku. Výrobu vlastních měničů jsem ale zvládl až někdy kolem poloviny devatenáctého století. Pamatuji si, že právě v té době zuřila u Hradce Králové nelítostná bitva mezi Rakouskem a Pruskem. Zvuky kanonády doléhaly až do mé základny.

A pak jsem se zaměřil už jen na jediný cíl. Toužil jsem se naučit měnit lidi ve vodní bytosti, stejné jako jsem sám. Má vlastní existence dokazovala, že je to možné a není to pouhá chiméra.

Což se ti se mnou podařilo, uvědomila jsem si. Dýchám ve vodě, čteme si navzájem myšlenky jestli budeme stejně dlouho žít, to se ještě uvidí.

Vesmířané to ale mohli vytušit, zamyslel se Viktorín, aniž hnul brvou. Nás zanechané na Zemi asi úmyslně opatřili nějakou pojistkou, abychom nemohli mít děti a nemohli tyto genetické změny přenášet a šířit dál. S nimi odletěli nejen muži, ale i ženy. Naprosto určitě vím, že nejméně pět z nich čekalo dítě a měly se jim narodit cestou. To ovšem znamená, že jsme nebyli zbaveni schopnosti rozmnožování – pak by jejich cesta postrádala smyslu.

Třeba to udělali proto, aby lidé jako ty nepřekazili vývoj delfínům, napadlo mě.

Bez možnosti obnovy nás odsoudili k vyhynutí, uvažoval trochu trpce. Pravda, jsme menšinový druh, ale ani to by neodpovídalo jejich mentalitě.

Možná tu máte jen čekat do doby, kdy se oni vrátí.

Řekli nám jasně, že se sem nevrátí a pokud ano, nebude to dřív než za šedesát tisíc let. Jejich vesmírná loď dosahuje rychlosti světla, ale překročit ji nemůže a jejich domovský svět leží skoro deset tisíc let cesty od Slunce. Ani my vodníci se jejich návratu nedočkáme, to jsme věděli od začátku. Budeme žít vlastní životy, bez návaznosti na jejich návrat. Kdybychom se nemohli rozmnožovat ani obnovovat, všechno tu po smrti posledního z nás propadne zkáze. Dalo se to chápat jako křivda, ale to přece nebyl jejich styl.

Proč by vás tu pak nechávali? uvažovala jsem. To přece muselo mít nějaký smysl. Kdyby vás odvezli všechny, bylo by to přirozenější.

Určitě. Ale tento smysl jsem dosud neobjevil. Zatím nás pomalu ubývá. Sigmunda v šestnáctém století upálili na hranici jako nebezpečného čaroděje – lidé si všimli, že nestárne. Nedlouho před svou smrtí nám sdělil, že jeho další soused už také nežije. Karel Albrecht mi tvrdil, že zná ještě další dva vodníky, ale už nás neseznámil. V roce devatenáct set šestnáct ho v první světové válce zabila náhodná bomba odhozená nad řekou. Pilota malého, primitivního plátěného bombardéru napadly stejně primitivní stíhačky a on se domníval, že se zachrání, když se těžkých bomb zbaví.

A zachránil se?

Nevím – ale zabil Karla Albrechta, který si ho nejspíš ani nepovšiml. Karel Albrecht si zakládal na tom, že je z nás všech pod vodou nejrychlejší. Bomba spadla kousek od něho. Při své návštěvě v roce devatenáct set dvacet jsem našel jeho kostru ani ne dvacet metrů od vchodu do základny.

Ani se nedivím, že jsi tolik toužil po někom jako ty, pomyslela jsem si smutně. Jestli je tomu tak, jak říkáš, pak by vodní lidé mohli opět vzniknout.

Ano – ale jen z malého množství utopených, podotkl Viktorín. Nemohu měnit lidi násilím, to by se neslučovalo s naším posláním.

Mě jsi utopil i proti mé vůli, zakabonila jsem se.

Dala jsi mi souhlas, vzpomeň si.

Ale ne že mě utopíš jako kotě. Držel jsi mě pod vodou, dokud jsem nebyla mrtvá.

Dala jsi mi souhlas i k tomu, vlastně k čemukoliv. Dobře jsi věděla, co mám v úmyslu a přece jsi se mnou šla. Vzpomeň si, že je tomu tak. Slíbil jsem ti jen to, že tě oživím a že budu pořád s tebou.

Ale nevěděla jsem, jaké to bude. Když jsme spadli s tvým autem do vody, chtěla jsem couvnout, ale už jsi mi to nedovolil.

Zařídil jsem to tak, abych nemohl couvnout ani já. Během toho topení ti určitě bylo hrozně, vím to, ale mně také. Věř mi to, Blaženko. Znám to dobře. Mnoho lidí se utopilo bez psychické podpory, jakou jsi ve mně měla.

Já jsem ti přece odpustila už předem, napadlo mě. Jen mě to pořádně vyvedlo z míry.

To máš tak. Lékař musí někdy pacientovi rozříznout hruď a stisknout rukama jeho srdce, chce-li ho zachránit. To určitě není příjemné. A může to být jediná cesta, jak zachránit jeho život. Ty jsi měla před sebou vidinu života bez očí, se zohavenou tváří, bez budoucnosti. Mohlo tě potkat ještě něco horšího? Nebylo to utopení jako nepříjemná operace, která ti vrátila oči a ještě něco navíc? Ano, mohla jsi doufat, že si tě někdo vezme takovou jaká jsi byla a že si prožiješ mateřské radosti – ale bez očí by to bylo těžké, neřku-li nemožné. A se mnou bys příliš počítat nemohla.

Máš možná pravdu, vzdychla jsem si v duchu. Možná to udělám jako tvá první žena Ludmila. Najdu si nějaké malé, opuštěné dítě a vychovám je jako vlastní. Případně si jich vezmu na starost celý dětský domov...

Pravda, to můžeš. Já ti v tom budu pomáhat, budeš-li mě chtít za pomocníka. Beztak jsem tvému bratrovi slíbil, že se o tebe postarám, abys do konce života nelitovala, že jsi kvůli mně přišla o zrak. Má nabídka na pomoc trvá dál...

Věřím ti, Viktoríne. On to myslil jinak, ale takhle jsi to splnil lépe než jsem mohla já, můj bratr a vlastně všichni doufat.

Najednou vstal, došel až ke mně a zase mě vzal za ruku. Aniž bych tušila oč jde, také jsem vstala. Viktorín se náhle nadechl a po dlouhé době opět promluvil vlastními ústy:

„Mám tě rád, Blaženko. A myslím do vážně. Žádám tě o ruku, staň se mou ženou.“

Errata:

11.08.2021 15:07