Vítej, návštěvníku!

Společně

Po Viktorínově nabídce jsem zůstala jako omráčená. Ani nevím, co mi v té chvíli prolétlo hlavou. Viktorín tiše stál a čekal, co mu odpovím. Určitě měl všechno promyšlené, zato já jsem byla náhle postavená před hotovou věc. Vycítila jsem ale, že i pro něho bylo to čekání do jisté míry osudové a mé odmítnutí by těžce nesl. Ale já jsem se nemohla tak náhle rozhodnout na celý život – zvlášť když měl být tak dlouhý, jak Viktorín tvrdil.

Okamžitě prolétla hlavou myšlenka na věkový rozdíl téměř devíti set let, ale hned s úsměvem zapadla. Mohlo by na tom záležet? Dodneška jsem byla zvyklá na úplně jiné dimenze. Ještě nedávno by mi pouhých deset let připadalo jako věčnost. Ale teď?

Nechtěla jsem ale uvažovat ve spěchu. Navíc, jak jsem si uvědomila, uvažovat před někým, kdo dokáže číst všechny moje myšlenky.

„Dej mi čas, abych si to mohla ještě rozmyslet,“ vyhrkla jsem nakonec – nahlas, aby to bral jako závazné rozhodnutí.

„Dobře, počkám,“ odpověděl mi také slovy.

Ani se ti nedivím, pomyslel si vzápětí, ačkoliv si určitě uvědomoval, že budu jeho myšlenky poslouchat. Ostatně si to myslel jasně a ostře, zřejmě s tím počítal.

Neber si to tak, Viktoríne, požádala jsem ho v duchu. Je to příliš vážná otázka, než aby se dala odpovědět na místě.

Vždyť tě chápu, pomyslel si. Děvče sotva dvacetileté se nemůže bez rozmyšlení spojit s devítisetletým. Ale na druhé straně, ačkoliv to možná vypadá hrozivě, těžko si teď vezmeš někoho jiného. Nemyslím tím, že bys nebyla schopná někoho si najít. Tak hezkou holku by jistě bral každý a rád, určitě by sis mohla vybírat, ale uvědom si – co budeš s takovým mužem dělat za padesát let? Asi by bylo lépe, kdyby nás vodních lidí bylo více, aby sis mohla vybrat. Takhle to vypadá, jako bych ti zbyl jako poslední možnost. Nechci aby sis mě brala jen proto. Nikdy jsem žádnou ženu o ruku nežádal, vždycky tomu bylo naopak. Tentokrát ale cítím, že tě mám opravdu rád a nedělám nic zlého, když ti nabízím – sám sebe.

Ty také nemáš jinou možnost, pomyslela jsem si beze stopy jízlivosti. Uvědomovala jsem si, že je tomu tak, jak on předem promyslel. Jakmile se ze mě stala obojživelná bytost, neměla jsem jinou volbu. Buď Viktorína, nebo nikoho. On to měl patrně snadnější, protože si mě vytvořil. Jenže ho to stálo několik století bádání a marného čekání. A tři jiné ženy, které se mu přeměnit nepodařilo.

Přesto jsem skoro násilím odvrhla nutkání, abych mu hned přikývla. Místo toho jsem ho nahlas požádala, abychom se vrátili k nám domů.

Na základně vesmířanů jsme se po mém probuzení k novému životu zdrželi jen pár hodin. Viktorín musel zaopatřit některá zařízení. Inkubátor, kde jsem strávila přes měsíc bez vědomí, napustil konzervačním roztokem a pevně uzavřel jako ostatní. Pak zajistil obytné prostory. Bylo tam nutné vyměnit vzduch a uzavřít průduchy na povrch. Při té příležitosti mi řekl, že ani to gotické okno nevede do lesa, jak jsem si myslela. Byla to obrazovka, nebo něco na ten způsob – a jak s úsměvem komentoval, nedělali ji v Tesle. Až potom mě dovedl k autu, které na nás po celou tu dobu čekalo. Konečně jsem si je mohla lépe prohlédnout. Na první pohled se od běžných osobních automobilů nelišilo. Mělo předepsaná světla, poznávací značku, ale věděla jsem, že nemá benzínový ani naftový motor a může podle potřeby létat.

Nasedli jsme. Uvnitř bylo kupodivu sucho, ani pečlivým pohledem jsem neobjevila sebemenší stopu po zatopení vodou. Nebylo tu žádné uschlé bahno, také sedačky byly suché.

Pojedeme vodou? Pomyslela jsem si.

Uvidíš, odtušil.

Auto se s námi rozjelo do temného tunelu, který skutečně klesal pod vodu. Když jsme se potápěli, měla jsem nepříjemný pocit vzhledem k tomu, že jsem se v tomhle autě už jednou utopila a to rozhodně nebylo příjemné. Tentokrát jsme ale zajeli pod vodu, aniž by pronikla dovnitř. Viktorínovo auto bylo vodotěsné – vzpomněla jsem si, jak otevřel okénka, dříve než jsme šli ke dnu. Teď jsem předním sklem pozorovala prostorný tunel, kterým jsme projížděli. Byla tu tma, prosvětlená jen reflektory našeho auta.

Tady by mohly jezdit snad i vlaky, pomyslela jsem si. Muselo to dát strašnou práci, vyhloubit tuhle chodbu.

Stavěli ji beze mě vesmířané, odpověděl mi v duchu Viktorín.

Myslela jsem tím, že je to všechno zbytečně veliké.

Možná pro nás, ale ne pro ně. Oni by menšími tunely ani nepropluli. Všechny tunely mají tento průřez.

Odhadovala jsem průměr chodby ne méně než na pět metrů.

To byli tak velicí?

Proti nám samozřejmě ano, přisvědčil.

Že se o nich nezachovaly nějaké zmínky.

Ale ano, zachovaly, nesouhlasil se mnou. Námořníci je popsali, jenže námořnická latina je právě tak košatá jako myslivecká a rybářská – a snad ještě bohatší. Proto jim málokdo uvěřil. Vypadali trochu jinak, než jak je popisovali, usmál se v duchu.

Ty jsi je viděl?

Já ano – ale jednak je to dávno, ale především, nemohu popsat, co jsem k nim cítil. Nu což, zkusím to. Nejprve si představ veliké, tmavozelené, na obou koncích zašpičatělé tělo, takový úhoř velikosti velryby. Průměr mělo tři metry, délka padesát metrů.

Tedy něco jako mořský had?

Přesně tak je nazývali námořníci, pokud je spatřili.

Viděla jsem takový obrázek – jak si vytahuje lidi z lodi a požírá je.

Vesmířané by to neudělali ani v největším hladu – živili se totiž, jako naše velryby, planktonem. Neměli ani ústa, jimiž by mohli spolknout větší kus potravy než sardinku – to za prvé. Pokud se dostali do přímého kontaktu s námořníky, spíš je vraceli na palubu, rozhodně je nestahovali do hlubin. Očití svědkové je zřejmě viděli jen z veliké dálky. Jinak by jim nemalovali oči jako hadům, zato by si asi všimli tisíců chapadel, která vesmířané měli podél celého těla. Ne že by oči neměli, ale když námořníci přehlédli chapadla, tím spíš si nevšimli dvě stě padesáti malinkých očiček vpředu i vzadu. Byli totiž symetričtí a vpředu od vzadu se se u nich nedalo rozlišit. Mohli plout oběma směry stejně.

Viděla jsem kdysi obrázek, kde lidem ukazovali kostru takového tvora, vzpomněla jsem si.

To byl podvod, lež jako věž, pomyslel si s úsměvem Viktorín. Jednak proto, že vesmířané neměli kosti. Měli blíž k červům nebo měkkýšům, jako chobotnice. Nezbyla by po nich sebemenší kost, která by se dala ukazovat. Krom toho za celou dobu na Zemi žádný nezahynul. Kostru sestavil šikovný podvodník, aby na ní vydělával – což se mu podařilo. Skuteční vědci brzy zjistili, že kosti pocházejí z více odlišných druhů. Většinou z dinosaurů, některé snad byly hovězí a skončilo to kolosální ostudou. My vodníci jsme se při čtení takovýchto zpráv nejspíše obrovsky bavili. Já tedy ano.

Auto s námi pod vodou ujíždělo chodbou kruhového průřezu. všechny stěny byly až nepřirozeně hladké a jiskřily ve světle reflektorů tisíci drobnými jiskřičkami. Zdálo se mi, že je vyvrtali do tvrdé žuly. Pak náhle nastal zlom, stěna změnila barvu a stala se pruhovanou, složenou z mnoha pokroucených vrstev. Vyjeli jsme z žuly a pokračovali dál.

Jak je ten tunel dlouhý? Zajímala jsem se.

Ne moc, sotva pět kilometrů, odtušil. Jsou tu i delší. Nejdelší má na mé základně padesát kilometrů.

Ty jsi tady musel jezdit tímhle autem, už když jsem tě sem doprovázela poprvé, pod tu skálu, napadlo mě.

Zhruba dvacet metrů od vchodu do tunelu leží podvodní garáž, přikývl. Občas ji využívám. Ale řekni mi, když je tohle auto vodotěsné, proč jsi mě nezavezl až dovnitř? Proč jsi mě utopil ještě venku?

Nemohl jsem tě zavézt dovnitř. Jednak bych porušil slib, za druhé bych tě neprovezl přes své hlídače a nakonec bych tě stejně musel utopit. To bylo naprosto nutné. Bez toho bych tě nemohl přeměnit. Tak dobře – já už ti to vyčítat nebudu... I když to bylo děsně odporné. Byl to nejšetrnější způsob, jak jsem to mohl udělat, otočil se ke mně. Myslíš si, že jsem ti mohl dát injekci, po které bys usnula a nic nevnímala? To by prostě nešlo, věř mi to. Vesmířané vymysleli způsob přeměny lidí ve vodníky, ale k tomu je nutné, aby bylo tělo plné adrenalinu – jak jistě víš, dostane se do krve při strachu, rozčílení a v jiných podobných situacích. Proto bylo nutné, abys krátce před smrtí prožila nějaký děs, jinak by to nešlo. Nemohl bych ti adrenalin dodat ani injekcí. Muselo ho být dostatek a musel pocházet z vlastních zdrojů těla, jinak by později při přeměně nastal problém s jeho odbouráváním. Bylo by to příliš nebezpečné a kdoví, možná by tě to i zabilo. Opakuji, nešlo to jinak. Bylo to nutné. Ale byl jsem u tebe a doufám, že to představovalo zmírnění tak nepříjemného zážitku, jakým je vlastní smrt.

Máš asi pravdu – ale nechtěla bych prožít něco takového ještě jednou, otřásla jsem se.

Teď už se ti to nestane, usmál se. Teď už se neutopíš.

A co tvoji hlídači? Uvidím je aspoň teď, když jsem... vodní žena?

Neuvidíš je ani teď, pomyslel si. Ale už ses s nimi setkala. Otevírali ti dveře, starali se o tebe. Budou tě poslouchat jako mě, jsi jejich paní. Ne ve všem, ale v běžných věcech ano.

V čem mě neposlechnou?

Například kdybys chtěla tuhle základnu prozradit lidem, odtušil. Sem se nikdo z lidí nedostane, leda jako mrtvola. Když utopeného oživíš, můžeš ho odvézt, ale on o tom nesmí vědět. Vetřelce strážci zabijí, zachráněného po dobu odvozu uspí. Tebe nechají být jen protože jsi naše.

Pak se vpředu objevilo sotva znatelné světlo. Viktorín vypnul reflektory a dál jel podle světla. Byl tam konec tunelu; spatřila jsem, jak se před námi zvedla veliká černá mříž, ještě pár metrů a byli jsme uprostřed řeky. Pak se auto zvedlo, vyhouplo se z vody a přelétlo vzduchem na polní cestu, kudy jsme tenkrát odjížděli na velocipedech.

„Počkej, zastav na chvíli,“ požádala jsem Viktorína nahlas. Polní cesta, po níž jsme teď jeli, stoupala v úzkém úvozu od řeky vzhůru. Projížděli jsme háječkem z nádherných bílých bříz. Viktorín zastavil a já jsem vystoupila z vozu, abych se pořádně nadechla svěžího vzduchu.

Vyšplhali jsme se po svahu úvozu nahoru. Nahoře začínalo pole, vlnilo se tu obilí. Posadila jsem se na vrcholek úvozu a zadívala se do údolí řeky. Viktorín si přisedl a nechal mě vychutnat si krásu světa pod námi.

Pod námi byla vidět řeka a kolem nás bylo ticho, rušené jenom ptačím štěbetáním. Byl tu klid a pohoda. Široko daleko nebylo živáčka, nejbližší stavení byla čtyři kilometry odsud. Nemohla jsem se na to vynadívat. Po tak dlouhé době slepoty to byl ohromný zážitek. Vsadila bych se s kýmkoliv o cokoliv, že mě dokáží pochopit jen ti, kdo sami, na vlastní kůži, pocítili nesnesitelnou tíhu rozsudku věčné tmy – zejména když předtím viděli. Uvědomit si krásu našeho světa dokáží snad jen malíři – a pak ti, kdo náhle při nějakém neštěstí o dar vidění přišli.

„Tady je opravdu krásně,“ připojil se ke mně Viktorín. Dokonce to řekl nahlas, bez telepatie.

„Víš, Viky, já jsem nakonec ráda, že to takhle dopadlo, protože – jinak bych už nikdy neuviděla takovou krásu, jakou kolem nás máme,“ přiznala jsem. Řekla jsem to rovněž slovy, ale přitom docela potichu.

„Něco za něco,“ povzdychl si. „Ale slibuji ti, postarám se, abys nikdy nemusela litovat toho, co se stalo.“

„Poslyš, Viky,“ přešla jsem na jiné téma, ačkoliv jsem věděla, že zase budu bruslit na příliš tenkém ledě. „Viky, kolik jsi měl žen – myslím kromě těch tří, co sis vzal?“

„To víš, za takovou dobu jich bylo víc,“ usmál se, ale věděla jsem, že se nezlobí. „Jak říkám, nikdy jsem jim nenadbíhal. Spíš se do mě občas některá zakoukala.“

„Byly to ale nerovné vztahy,“ podotkla jsem káravě.

„Každé jsem to řekl včas,“ ujišťoval mě. „Většinou pak o mě ztrácely zájem, jakmile jsem jim řekl co jsem zač. Jen tři trvaly na svatbě.“

„A jak ti bylo, když zemřely?“ zeptala jsem se tiše.

„Všelijak,“ připustil. „Víš, měl jsem je opravdu rád. Ale tenkrát jsem je nedokázal změnit. První pokus jsem udělal s Josefkou. Nesměj se mi, ale je mi smutno, když si na to vzpomenu. Bylo to velice statečné děvče. Musel jsem ji utopit jako tebe, ale Josefka mě líbala po celou dobu, co mi umírala v náručí. Dokonce i v posledních křečích, když už přestávala vnímat, se mě neustále držela. Tenkrát jsem ještě neměl všechno tak prozkoumané, jako dnes. Spustil jsem proces přeměny, ačkoli jsem si v mnoha detailech nebyl jistý. A najednou jsem viděl, že je zle, že se to nepodaří. Dlouho jsem nad ní bezmocně brečel. Oživil jsem ji, ale jen jako obyčejného člověka. Nejhůř bylo, když jsem jí musel sdělit, že se mi to nezdařilo a že umírala zbytečně. Ona na to neřekla nic víc, než že to tušila.“

„Se mnou jsi to také teprve zkoušel?“ podívala jsem se na něho tázavě.

„Také,“ připustil. „Od té doby se hodně změnilo, věděl jsem o mnoha problémech více než prve, ale nikoho se mi před tebou nepodařilo změnit. Pochop to, tyhle pokusy se nedají zkoušet na krysách, jen na lidech. Navíc jsem je nemohl zkoušet na kdejakých lidech. Potřeboval jsem takové, kterým bych mohl důvěřovat. Je hrozné zkoušet něco tak beznadějného právě na těch nejbližších.“

„A jsi si jistý, že se ti to se mnou podařilo?“

Napadlo mě, co kdyby se ten pokus povedl zčásti a v něčem důležitém by to selhalo.

„Že můžeš dýchat pod vodou, je jisté. Narostly ti oči a to zase svědčí o regeneračních schopnostech a nepřímo i o dlouhověkosti; tyhle jevy spolu souvisí. Nevím, jak je to se vším ostatním, ale tyhle výsledky jsou podle mě nejdůležitější. Bohužel budeš neplodná, ale to je naše daň za dlouhověkost.“

Chvíli jsme seděli mlčky a dívali se na řeku.

„Víš, Viky,“ začala jsem po chvilce tiše. „Když o všem přemýšlím, ani se mi nezdá, že bys mi zbýval jako poslední možnost. Mohl bys teď vytvořit desítky vodních lidí jako jsme my – ale pro mě budeš i pak na celém světě jediný. Jsem si v této chvíli jistá, že tě mám ráda stejně jako ty mě. Vezmi si mě tedy – vynasnažím se být ti dobrou ženou.“

Věděl co řeknu pět vteřin předtím, než jsem ty neuspořádané myšlenky neobratně sestavila do srozumitelnějších vět a objal mě lehce kolem ramen.

Nemáš co ztratit – se mnou můžeš jedině získat, pomyslel si s určitostí. Můžeš – vlastně můžeme – spolu získat všechno, co je pro nás dva ještě na tomto světě dostupné.

Pak jsme dlouho nevnímali nic než jeden druhého. Tušila jsem, že nás telepatické čtení myšlenek spojí dokonaleji než cokoliv jiného, ale neměla jsem dosud ponětí, jak báječné by to mohlo být. Až dosud se telepatické dotyky našich myslí omezovaly na cosi podobného slovům. Nebyla to však slova, jen jakási pojmová řeč, jednoduchá jako kreslené obrázky. Nemusela jsem se ji učit a přece jsem jí rozuměla. Zblízka jsem ale zachycovala úplně všechno. Viktorín mě držel v náručí, vnímal jak se chvěji a byl nesmírně šťastný. Já jsem naopak věděla, že on stejně tak dobře ví, jak je mi s ním nádherně. Bliklo mi hlavou, že pro tohle určitě stálo za to umřít.

Viky se jen šťastně usmíval...

Errata:

11.08.2021 15:07